New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 8. září 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý jedenáctý - Doom metal je ukrytý v každém z nás

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý jedenáctý - Doom metal je ukrytý v každém z nás


Příběh dvoustý jedenáctý - Doom metal je ukrytý v každém z nás

Někdy jsme si dělali srandu, že jsme jak rytíři kulatého stolu. Což tedy Jana pokaždé vehementně popírala, protože ona bude vždycky za princeznu a nějaký teplý rytíři ji nezajímají. Bývala to velká sranda a já si tenkrát zakódoval do hlavy, že metal poslouchám hlavně protože mě to baví, dělá mi to radost a že nás hudba spojuje dohromady. Jakmile byl někdo přechytralej nebo nedokázal pochopit, že se každýmu líbí něco jinýho, byl ihned zesměšněn, označen cejchem - debil a případně poslán do prdele. Musel pak pít v koutku sám a nikdo ho neměl rád.

Na devadesátých letech bylo krásný to, že pořád ještě vznikaly nový odrůdy metalu. Nikdo nějaký škatulky příliš neřešil. Jeden pátek (ano, páteční hospoda U Hymrů se stala víceméně zvykem) se řešil black, za 14  dní nějaká deathová kapela. Jasně, všichni jsme vzešli z panelů, ze šílenství zvaného thrash metal, ale čas šel dál, jak se otevřely hranice, tak jsme byli celý lačný po každý nový informaci, fotce, videu. U stolu to vypadalo jak v elektru. U okna byly vyskládány discmany, walkmanny, štosy kazet, co jsme vytahali z džíšek. Sem tam někdo přinesl celou igelitku. Taky fungoval směnný obchod. Já ti nahraju tohle za dvě kazety tohohle. 

Byl sice srpen, ale lilo jak z konve. Jel jsme s Kristýnkou po kočičích hlavách. Klouzalo to, měl jsem promočený kecky, triko, aspoň, že má milá měla deštník. Kožené žebradlo označené pentagramem a nášivkou Vader mě mlátilo do boku a jak jsem byl mokrej, tak mi popruh udělal do ramene červený pruh. Hola hej, dělej a nalejvej. Řve na nás přes celý Mírový náměstí Véna. Čau ty stará vojno, musel jsem mu tak říkat, protože viděl u nějakýho punkáče uniformu, tak si ji sehnal taky. Po dědovi. Od tankistů. Vypadal jak debil, ale my ho měli rádi. Zpocenej a utahanej zasednu ke stolu. Holky už jsou tady a tváří se nějak tajemně. Co se děje?

Dej tomu čas, ale až tohle uslyšíš, tak se posereš. Říká mi jak Jana, tak Prcalinka. Je to nějaký divný, Prcalinku chápu, ta aktivně nosila nové kazety, ale Jana? Ta dala víc na to, jak vypadají kapely na koncertech, kdo je fešák a tak. Jinak se držela starých německých thrashových jistot. Jsme tu všichni? Zahajuji jednání, dělám si srandu a mluvím jako nějakej politruk. Všem to připadá vtipný a posílají mě do prdele. Dáme ruma a pak z ničeho nic plácne Prcalinka rukou do stolu, až tácky nadskočí. To je ono, leží tam kazeta s okopírovaným obalem. WINTER. Nejdřív se leknu, vidím tam vybombardované město a mám trošku strach, jestli to nejsou nějaký skinheadi. Jsem ale ubezpečen, že nikoliv. Nasadím si sluchátka a dá se do mě mráz.

Kristýnko, tohle si musíš poslechnout. Všichni se na nás dívají, zajímá je náš názor, jsou napnutí a my si užíváme, že jsme středem pozornosti. Na Kristě je vidět, že ji to moc baví, ale nesmí to jako znalkyně dát hned najevo. Nikdo, opravdu nikdo na světě, neuměl mluvit o hudbě jako má víla. Kdysi byl nejlepší Kytka, kdyby žil, asi by se pořád hádali, ale vyjádřit slovy muziku, to snad ani moc dobře nejde. Ona to ale uměla. Jakoby se pokaždé dívala na obraz a popisovala jej. Bylo ticho, už už jsem chtěl říct, jak se mi to líbí, ale sáhla mi na rameno. Je to blbý, ale dámy mají přednost.

Mluvila snad půl hodiny a tok jejích slov opravdu vyjadřoval to, co jsem z desky cítil i já. Jako bychom byli spojeni nějakým vnitřním poutem, provazy, zapletenými ve vztahu muže, ženy a metalu. Byl jsem na ní zase šíleně hrdej. Podívejte, to je ona, moje moje moje holka, co tomu rozumí.

Winter nám otevřeli cestu k doom metalu. Do té doby jsem znal Candlemass, Paradise Lost, obdivoval samozřejmě Black Sabbath a Saint Vitus, protože to jsou praotcové všeho, ale tohle bylo něco novýho, jinej zvuk, atmosféra. Holky ty nový kapely typu MY DYING BRIDE, ANATHEMA, AMORPHIS, první demo SATURNUS (dodnes nevím, jak se k nám dostalo), milovaly. Znáte ženský, jsou většinou klidnější, rozvážnější, pak taky ty zpěváci, co se trápili a soužili ve skladbách. Já to plně chápal, byl rád, že je tu zase něco nového. Byla ale jedna skupina, která naši partu doslova rozsekala. 

Když jsem slyšel poprvé Bloody Kisses od Type o Negative, tak jsem se rozbrečel. Pouštěli jsme si zkopírovanou kazetu (ano pořád pro nás byly kazety nejlevnějším a nejdostupnějším nosičem) někdy kolem čtvrté ráno. Kristýnka mě probudila a měla šílený bolesti (nejhorší co může být, tak je vidět trpět milovanýho člověka). Málem mi rozdrtila ruku, zaryla mi nehty do dlaní. Styděla se, že není zrovna hezká, že je na dně, že ji nezabírají prášky na bolest. Nedalo se dělat nic. Jen ji obejmout a pustit potichu kazeťák. No a znáte ty okamžiky, když slyšíte novou hudbu, kterou pak máte rádi celý život? Ke každému albu mám svůj příběh. Pamatuji si přesně, kdo mi jej přinesl (většinou) a pak ten posvátný obřad prvního setkání. Bolest ustala po 4 hodinách, mezitím se rozednilo a hluboký hlas Petera Steeleho měl konejšivý účinek.

Děkovali jsme za každé nové ráno, když ji nic nebolelo, děkovali jsme za každou novou desku, která nás bavila společně. Kristýnka se většinou ochomýtala kolem brutálních death metalových smeček, v tomhle byla tvrdší než já, osobně víc sázím na melodie, ale doom metal u nás měl dveře otevřené. Po rychlém thrashi, negativním blacku a otevřených hrobech u death metalu to bylo docela osvěžující. Dodnes používám doom metal, když se potřebuji uklidnit, něco promyslet. Musím mít na něj náladu, někdy mi samozřejmě přijde unylý a pomalý, jo občas se i nudím. To ale přejde, když už mám všeho okolo plné zuby a musím se vydat na nekonečné cesty vlastních myšlenek. 

Prcalinka se v doomu vyloženě zhlédla. Občas zabrousila až někam ke gotice, ale to už mě moc nebavilo. Nosila ale perfektní kapely. Temný, mrazivý. Ne všechno jsem ihned přivítal s otevřenou náručí, ke spoustě se dostal až po mnoha letech, ale základ prokletí zvaného doom metal, byl položen. Připadalo nám, že je tahle hudba záhadná, tajemná, přitažlivá, u mě potom navíc - já mám hrozně rád kostely, chrámy. staré hřbitovy a ta témata tam zkrátka byla. 

Možná se nám doom usadil v kostech nebo srdci, je to vlastně jedno, důležité je, že bylo co poslouchat, užívat si, bavit se. Muzika pro mě byla vždycky relax, radost. Neumím a nechci si rvát do hlavy něco, co mě nabere. Venca to tenkrát shrnul hrozně hezky, jednou mi řekl: "Ty vole, já jsem starej punker, ale nikdy nebudu takovej kokot, abych svoje názory na muziku někomu vnucoval a abych pravdu řekl, ten doom metal, to ti teda povím, ten je ukrytej v každým z nás, jen to neříkej mejm kámošům, měli by ze mě prdel!"  A já se musel šíleně smát, jak si krásně v jedný větě protiřečí. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER