The long-awaited new SOLSTICE album Casting The Die out 23rd of April!

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 13. října 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý šestnáctý - Když kosti mrznou, hřeje nás metal

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý šestnáctý - Když kosti mrznou, hřeje nás metal


Příběh dvoustý šestnáctý - Když kosti mrznou, hřeje nás metal

Jednou z věcí, které na světě obdivuji a tak trošku nedokážu pochopit, tak jsou pavučiny. Když totiž sedíte u nás před chalupou v Jizerkách a podíváte se směrem na Ještěd, tak se vznášejí mezi stromy. Jako pápěří, lehké, přesto pevné, s chycenými mouchami. Jsou tady úplně jiné, než ve městě. Kouřím na lavičce před chalupou a nemůžu spát. Včera byl hrozně divokej den. Plnej emocí, po okraj narvanej divnými náladami a možná i šílenstvím. Pátek začal normálně, probuzením, pusou a čekáním na Janu. O tom, jak si dva mladí krátí čas vám vykládat nemusím. Co ale musím napsat je, že to Kristýnce hrozně moc slušelo. Já jsem stejně tak šťastnej chlap.

Přijede zbrusu nová škodovka. V ní už sedí Jana a Venca. Myslel jsem to dobře. Jeho chování bylo díky drogám (o kterých jsem ještě nevěděl), zcela jiné, než běžně. Můj kamarád se propadal do různých depresí, trápil se a já byl tak blbej, že jsem s ním chtěl pořád všechno rozebírat, pomoct mu. Fet se v něm dávno zaháčkoval, navenek byste to ale nepoznali, maximálně prohodili něco o tom, že je ňákej divnej. Máme s Kristýnkou skvělou náladu, chytí se jí do vlasů malej pavouček pro štěstí. Spadne ji na prsa a já ho jemně odnesu do trávy. "S tebou ta Kristýnka dělá divy, seš nějakej citlivka, něžnej": dělá si ze mě legraci Jana a pomáhá nám s báglama do kufru. Jede se. 

Kolovalo tenkrát nepsané heslo, pravidlo, že metalistům je jedno, co je to za značku auta, hlavně musí mít výkonnou reprosoustavu. Zvuk měla Jana v autě opravdu vynikající. Dělal jí to nějakej maník, co s ní chtěl chodit. Znáte ženský, zamrká, zalaškuje a my se pak můžeme přetrhnout. Jen to nesmí dělat moc okatě, teda na mě, nejsem blbej, ne? Škodovka vrní jak stará tatramatka. Odmalička vnímám zvuky hodně živě, pamatuju si je a podobných přirovnání mám stovky. Zastavím se třeba v továrně, zaposlouchám a najednou si vzpomenu, kdeže jsem podobný rachot, šum, už slyšel. Vyprávím o tom cestou a holky se mi smějou, že jsem jako ti čarodějové s proutky, co hledají vodu. Řeknu jim, že jsou blbý a cítím se trošku uraženej, jsem tenkrát ještě ješitnej.

Mám hrozně rád, když ráno mrzne a pak se začne postupně oteplovat, když slunce ještě ukáže poslední sílu. Babí indiánské léto. Barvy a spadané listí. Na chalupě bývá tohle období nejlepší, taky tu nejsou lufťáci. Je tu klid, jen si občas přijedou zašoustat tátové od rodin s milenkama na svý honosný sídla. Jsou vždycky hrozně tajemný, slečny se uculujou. Fotříci zářej a těšej se, že brzy zasunou. Jana nás vysadí a sledujeme podobný příběh vedle u sousedů. Krista se mě zeptá, jestli jednou budu taky takovej. Řeknu jí, že samozřejmě, ze se to musí. Pěkně kecám, dnes už to můžu říct, když teď jedu na chalupu sám, tak si tam hlavně čtu. To ale odbíhám. Usalašíme se dole v obýváku, naložím kamna a Venca jde spát nahoru. Nemluví, ale my si pořád myslíme, že je zamilovanej. Hovno, má rád už jen injekční stříkačku.

Sedím před chalupou a sleduji pavučiny. Zatopil jsem a těším se, až se Kristýnka probere. Včera byla hrozně utahaná. Býval v Jablonci malý klub kousek od autobusáku, hroznej pajzl, ale hrávali tam metal. Sjeli jsme s vozíkem dolů ze vsi a Venca za náma musel běžet. Nadával jako špaček a my byli rádi, že je chvilku normální. Paradox co? Člověk je vděčnej, když jeho nejlepší kamarád nadává. Pěkně si nás omotal kolem prstu nebo spíš ten hnusnej démon, kterýho měl v sobě. Pořád po mě chce peníze a já dávám, utrhuju si od huby, radši třeba nejím, protože přece nebude Venca strádat. Klub je jako nějakej labyrint. Se spoustou chodbiček, místností a v jedný hraje nějaká kapela. Nic moc, dnes by se to ale asi líbilo. Je to takový ušpiněný, ale špatným způsobem. No, alespoň něco. 

Mají tu taky pavouky, sekáče i křižáky. Jejich pavučiny (křižáků, sekáči pavučiny nedělají) jsou hodně pevné a dokonce několikrát vidím i navzájem se požírající se jedince. Vy jste jak lidi, říkám jim a všichni se ke mě otočí. Kapela totiž dohrála a připravuje se jiná. Konečně pořádnej metal a já chodím s chutí Kristě pro pivko. Hele, to by byla fotka, tvůj obličej, plné rty, šíje, vlasy, prozářené světlem ze slabé lampy a s pavučinou za tebou. To je death metal! Smějeme se tomu a vůbec nám nedojde, že Venca zmizel. Oni tihle feťáci vycítěj jeden druhého. Jsem asi poslední, kdo tomu nevěří. Dokonce i Krista už tuší a říká mi o tom. Jen mávnu rukou, tohle by přece nikdy neudělal! Jdu ho hledat a nikde není. Nakonec vidím v jedné místnosti pět hlav, které leží na stole. Teda takhle se ožrat, vždyť je ještě brzy. Zacloumám s jednou postavou, o které si myslím, že je to Venca.

Není to on, je to kluk vedle. Něco zamumlá. Teda ty seš jak pumpa. Akorát s tím rozdílem, že z něj chlast není vůbec cítit. Zvláštní, tohle si třeba pamatuju. Naložím ho přes rameno a odnesu k nám do rohu. Kristýnka protočí oči, ale aspoň ho máme u sebe. Jdu si zapařit pod pódium, zahrozím kapele, pokecám s místními. Nějaký holky si jdou k nám sednout. Tulím se ke své milé, aby viděla, že ona je ta jediná na světě. Myslím to vážně. Jablonecký slečny jsou všechny moc hezký, srdce proutníka by zaplakalo, ale já už jsem dnes dávno jinej. Věrnej pes, Kristýnko neboj. Zkouší to teda chvilku na Vencu a pak nafrněně odchází, asi chtěly trošku zašpásovat a ono nic. Musím se smát. 

Jsme tu dlouho do noci, než nás vyhoděj. Cesta nahoru je úmorná. Venca mi padá z ramenou, Kristýnka je opilá jako já a nemůže nějak řídit. Vypadáme jak vojáci vracející se z fronty. Močím třeba na dveře pana starosty, protože si na nás stěžoval kvůli hluku. Nadávám mu pod oknem, až nás okřikne jeho dcera (která s náma párkrát pařila). Uložím Kristu do postele, naložím vrchovatě kamna - uhlí i brikety. Zachumlám ji do peřin a Vencovi nahoře zatopím taky. Je mrtvej. Úplně grogy. Jdu ven před chalupu a koukám na Ještěd. V noci je krásnej, svítí a měsíc se mi směje. Stará pavučina lelkuje hned u vchodových dveří.

Z ranního přemýšlení mě vytrhne obrovská rána. Doprdele, co se to stalo? Bouchly nám kamna. Vběhnu dovnitř, vynesu Kristýnku. Co je, jsi v pořádku, mluv se mnou. Jsem vyděšenej, hlavou mi proběhnou všechny ty ztráty, co jsem prodělal. Uff, spala tvrdě, rána ji sice probudila, ale alkohol byl pořád mocnější. Oddychnu si, vlezu dovnitř znovu a přinesu deky. Hele, koukej jak krásně svítá. Dojdu do kuchyně a udělám na plynové bombě čaj rum bum. Ty vole, Smrťáku, Venca! Zatrne mi, takhle rychle jsem schody ještě nevyběhl. Uvnitř pokoje je hrozně moc kouře, kde jsi, ukaž se. Vencoooo. Není tu, cože, kam by šel. Vencooo. Celej se rozklepu. Stres mě doslova ohromí, už vím, proč o tom píše každý druhý spisovatel. 

Otevřu i druhý pokoj. Tam je relativně čistý vzduch. Na velké posteli leží rozvalený můj kamarád a vedle sebe má jehlu a veškerý feťácký cajky. Nejdřív tomu nemůžu uvěřit, to je nějaká blbost ne? Venca, kterej byl na tohle vždycky tak zásadovej? Nevím, co mám dělat, nevěděli jsme to tenkrát vlastně nikdo. A tak jsem postupoval jako u ožralýho. Kýbl na zvracení, mokrej hadr, nějaká voda, hele v lednici je i vyprošťovák. Jen něco zamumlá a sám vyleze před chalupu. Jdu za ním a sednu si ke Kristě. Můj kamarád stojí uprostřed louky a vyje jako vlk. Pak se svlékne donaha a začne se šíleně škrábat. Jsme v hrozným šoku. Bouchlý kamna a teď tohle? Nespíme ještě? Dává se do nás zima a nemáme kde zatopit. V kuchyni jsou sice ještě jedny, ale bojím se, aby taky nebouchly.

Co s ním budeme dělat? Nevím, netuším a jako nějakej psycholog amatér se s ním snažím mluvit. Vůbec na mě nereaguje. Panebože Venco, co tvý ideály, já blbec si celou dobu myslel, že seš takovejhle kvůli nějaký holce. Místo toho mám před sebou feťáka, kterej je momentálně v jiný dimenzi. Dívat se v přímém přenosu na někoho, kdo bere drogy, je úplně něco jiného, než o tom číst i psát. Bojím se, co udělá a zároveň se ve mě láme touha mu pomoc. Ale jak? Kdo by mi tak mohl poradit? Možná Sabath, ale ten je na tom pořád v nemocnici špatně. Radím se s Kristýnkou a pak jdu na záchod. Musím. Když se vrátím, uvidím další ze scén, které se mi vyryjí do smrti do hlavy. V kuchyni stojí Venca a sklání se nad Kristýnkou. koukám na ně zezadu a připadá mi to celý divný. Potvrdí se mi to, když jim pohlédnu do obličeje. Ten kluk, který byl vždycky jak můj brácha, má v ruce nůž a mé dívce vyhrožuje.

Někdy o našich životech rozhodují milisekundy. Tentokrát byly neskutečně dlouhý. Skočím, trošku se o nůž říznu, ale odhodím ho do rohu místnosti. Kristýnka zařve a Venca mi začne nadávat. Sprostě, jakoby to ani nebyl on, ale nějakej divnej kluk posedlej ďáblem. Řve na mě, že ho ta drobná křehounká holka na vozíku chce už dlouho zabít. Ale jeho nedostanou. Jsem asi v nějakým šoku a hrozně opravdu hrozně moc se bojím. Když to ze mě opadne a mozek začne konečně alespoň trošku šrotovat v normálu, tak se naseru. Mý holce nebude nikdo nikdy ubližovat. Nedělám to rád, je mi samotnýmu hnusně, ale nedá se nic dělat. Občas si člověk musí v životě vybrat. Vykopu Vencu z chalupy, doslova ho dotáhnu na autobus a jak nějakej blázen mu pak dám ještě peníze na cestu. 

Vrátím se nahoru před chalupu, kde sedí pod dekami a spacáky Kristýnka. Pláče a pořád se chce objímat. Je nám neskutečná zima, postupně vše odeznívá a cítím se hrozně unavenej. Kouknu ještě z kopce, jestli Venca fakt nasedl a odjel a když jdu kolem kaštanu, tak si všimnu, že je pavučina roztrhaná na kusy. Jako moje srdce. Můj kamarád propadl peklu a my to pořád dokola u rumu probíráme. Dlouho do noci, u hi-fi věže narvané tím nejlepším metalem. V kostech máme mráz, tulíme se k sobě jak tučňáci a já obdivuji Kristu, jak to se mnou všechno dokáže vydržet. V noci si říkám, že bych chtěl bejt někdy taky tak silnej jako ona. Umět se se vším poprat a ještě být u toho hezkej. Zdají se mi šílený sny. 

Zaplatím topenáře i kominíka, zedníka i truhláře (upadl i kus trámu). Všechno je opravený, jen my dva jsme na tom divně, pochroumaný uvnitř. Včera jsem vyhodil kluka, kterej byl jak můj brácha. Nechápu to, trápí mě to, hlodá někde uvnitř, nebudu a nemám klid. Tak si jenom čteme, doufáme v lepší zítřky, které co se týká Vency, jen tak nepřijdou. Jíme launchmeaty. Chodíme na nekonečný procházky. Mrzneme a sledujeme pavučiny kde to jen jde. Čteme si a snažíme se smát. Náš smích je ale takový zvláštní, trošku nucený. Co si nám to tenkrát udělal kamaráde? Proč si zmizel v pekle? To sis fakt začal píchat jed do žíly jen kvůli ženskejm? Že tě nechtěly? Proč si radši nesledoval pavučiny, jemně utkané a chvějící se? Proč ses nenaučil mít radost z obyčejných věcí? 

Když nás Jana dovezla zpátky do Boleslavi a vyslechla si celej náš příběh, tak se jí udělalo špatně. Jakoby z naší party někdo odřízl jeden orgán, nezacelil ránu a čekal, co si s tím počnem. Vylezli jsme do schodů, udýchaní jsme odpočívali a najednou zvonek. Ve dveřích Venca a hned mě objímá, omlouvá se, Kristýnce přinesl oblíbenou čokoládu. Slibuje, slibuje, slibuje a nikdy potom nic z toho nedodrží. Jenže já jsem hrozně moc chtěl, aby bylo všechno jako dřív, abych se měl s kým smát, dělat kraviny, poslouchat metal a punk, kecat o holkách. Prostě byl hrozně přesvědčivej a že už nikdy nebude nic brát, že to byl je pokus, že se doopravdy omlouvá, vždyť ho známe. Byly to kecy, to je jasný, ale my tenkrát byli mladí, naivní a potom taky - Venca býval tak skvělej kluk, kamarád - ano, býval. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER