New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 22. března 2020

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý třicátý osmý - Nechte mě bejt, poslouchám SEPULTURU!

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý třicátý osmý - Nechte mě bejt, poslouchám SEPULTURU!


Příběh dvoustý třicátý osmý - Nechte mě bejt, poslouchám SEPULTURU!

Když jsem otevřel dveře do bytu, tak jsem uslyšel tichý pláč. Včerejší rehabilitace byla natolik bolestivá a vyčerpávající, že zůstala Kristýnka doma. Občas bylo celé tohle šílenství k nevydržení. Asi jako každý nerad vidím, když trpí někdo, koho máte rádi. Moje milá dělala pokroky, její nohy se postupně stávaly silnějšími, kolena byla poněkolikáté rozdrcena a znovu složena. Už nebyla jen bezvládnou loutkou, ale cítila čím dál tím víc. Zatím hlavně bolesti. Chtěl jsem ji udělat radost a tak jsem skočil cestou z práce do bufáče a koupil ji oblíbené topinky s vajíčkem.

Mohli jsme si je udělat doma, ale asi jsme používali jinej tuk, omastek, nevím, ta chuť byla v bufetu neopakovatelná. Vzal jsem i pár deka salátu do papíru a síťovku s lahváčema. Zdálo se, že jsme na dnešní večer připraveni. Jen nálada byla zatím spíše pochmurná. Posadil jsem ji ke stolu a naservíroval všechny umaštěné dobroty. Usmívala se na mě přes závoj slz. Rozhrnul jsem jí ulepené vlasy, byla bledá jak utopenec a začal jsem jí líbat. Cítil jsem z ní topinky a divnou pachuť prášků. Žádnej rajc, ale když člověk miluje, dál už to znáte sami. Mám pro tebe ještě jeden dárek. Nechal jsem ji chvilku napnutou, aby překvapení více vyniklo.

Přistoupil jsem k naší zdi nářků, jak jsme stěně s plakáty říkali. Vylepovali jsme tam jen kapely, u kterých nešlo už jen o hudbu. Bylo v tom něco víc. Fanouškovství, oddanost, byly to naše modly. Věřili jsme jim víc, než jiným kapelám. Já v tý době nejvíc miloval VADER, KRABATHOR, SAXON, MEGADETH, SODOM, OBITUARY, Krista PARADISE LOST. Měl jsem několik dalších adeptů, ale moc místa už nezbývalo. Plakáty jsem musel pokaždé u někoho vyhandlovat, sháněly se těžko. Krásný kousek se SEPULTUROU jsem vyměnil za pár piv. Už ani nevím, kdo mi jej tenkrát přinesl. Jihoameričané si u nás své místo vyloženě vydřeli. Fascinovala nás jejich dravost, neurvalost, hráli přesně tak, jak jsme měli rádi. Už na Morbid Vision a Schizophrenia nám ukázali, že se nebude jednat jen tak o nějakou další kapelu v řadě.

Pak přišlo album Beneath the Remains a na dlouhý čas se stalo velmi skloňovaným jménem v celé naší thrashové partě. Nojo, ale to tenkrát ještě žili Kytka s Prcalíkem, kteří mě vlastně k těmhle šílencům dostali. Způsobili tenkrát celoživotní prokletí, ihned jsem začal dopisovat do fanklubu (ještě jsem psal Megadeth). Vůbec nevím, kdo mi tenkrát odpovídal, připadalo mi, že dopisy píše jménem kapely někdo jiný, ale vše jsem schraňoval jako svaté ostatky. O tom, jestli se pro ně najde místo na naší stěně jsme vlastně ani nediskutovali. Šlo spíš o to, sehnat ten správný plakát. Kristýnka se na mě znovu usmála. Tenhle okamžik si přesně pamatuju. Jak na chvilku zapomněla na bolest, jak jsem obřadně vytáhl ze stolu lepící pásku.

Rozbalil jsem plakát a nejdříve ho ukázal. Celý to bylo jak přijímání v kostele. Slavnostní událost. Kdo nezažil, může mu to připadat úsměvné, ale uvědomte si, že pro nás byl metal tenkrát vším. Každý měl nějaké srdcové kapely, o kterých se nediskutovalo. Stačilo říct - to je moje srdcovka a váš kolega v rozhovoru přestal házet na vaše oblíbence špínu. Stejně by to nemělo cenu. Srdce si nevybírá. "Smrťáku, lepenku? To si děláš srandu?": vyplísnila mě má milá a tak jsem musel pro kladívko a hřebíčky. Mezitím se překulila na posteli a když jsem se vrátil, tak zálibně na plakát koukala. Asi nejvíc miluju Andrease, má krásný oči. Z naší party byla jediná, ostatní holky hrozně žraly Maxe. Následoval obřad, který spočíval v tom, že jsem plakát pověsil a vyhledal všechna alba.

Začali jsme prvním a postupně přešli až k Chaos A.D. Dívali jsme se u toho na stěnu a tiše rozjímali. Nevím jak náš stav k něčemu přirovnat, ale myslím, že meditace by byla asi nejlepší. Byli jsme v beztížném stavu, jen my a hudba a plakát na zdi, na kterém stála SEPULTURA na nějakém hřbitově. Naše zeď nářků a naděje. To nebyli jen tak nějací idolové, co si lepí slečinky nad postel, aby lépe usínaly. Pro nás těch pár fotek znamenalo o hodně víc. Cítili jsme se propojení, naladění na stejnou vlnu. Sledovali jsme každičkou informaci o kapelách ze zdi, předávali si drby, sledovali vše jako kočka koťata. Krásný na tom ale bylo hlavně to, že celé naše fanouškovství bylo čisté a opravdové. Vytvořili jsme si vlastní náboženství bez pravidel. První svobodná víra na světě. Alespoň tak jsme metal vnímali.

Konkrétně v naší partě zlidověla hláška: "Nechte mě bejt, poslouchám Sepulturu!". Znamenalo to, že je zcela zbytečné na dotyčného mluvit nebo po něm cokoliv chtít. Byl v jiném světě, v hudebním rauši. Někde daleko v Brazílii a poslouchal tam divoký, neurvalý a šílený metal. Pamatuji si, že Sepultura šla tak rychle nahoru, že to spousta již slavných muzikantů neskousla. Prohlašovala něco o opicích z džungle, o špatným zvuku, o chudácích, co neumí hrát. Jenže kapele to bylo jedno, hráli si to své a fanoušci byli nadšení. Byl v tom kus rebelie, konečně zase nějaká skupina, kterou je příjemné mít rád. Žádní pozéři s prázdnými slovy, ale syrová realita. A když jsem potom viděl několik zkopírovaných  záznamů z koncertů na Headbangers Ball!, kultu Sepultury jsem naplno propadl.

Byl to pro nás tenkrát obrovský fenomén. Většinu kapel jsme přijímali víceméně s poklidem, postupně, tak nějak přirozeně, ale tohle byl šok. Doslova a do písmene. Jednu dobu nikdo o ničem jiném nemluvil. Sabath mi sehnal památné triko s oranžovou lebkou z Beneath the Remains a jednou jsem se dokonce porval v hospodě, protože jsem tvrdil, že současná Sepultura je lepší než Slayer. Odnesl jsem si monokla a dusil jsem v sobě vztek. Protože znáte metalisty, neznám konzervativnější posluchače. Každý si jede tu svou a moc nehledí okolo sebe. Já si vždycky připadal spíš jako houba, která nasává všechno kolem, aby pak ze sebe vymačkala nudu a zůstalo jen to podstatné. Zažili jsme s Kristou krásný a nezapomenutelný večer. S topinkami, vlašákem, několika lahvemi Klášteru a brazilským thrash metalem. 

Máme štěstí, prášky zabraly. Zítra bude zase o něco lépe. Noc byla divoká, naše soukromá pařba a pocta u zdi nářků se vydařila. Ráno jsem se probudil první. Vyvenčil jsem psa. Šli jsme do parku. On si očuchával svý feny a já se bavil s jejich paničkama. Najednou z dálky vidím jednu metlu od Hymrů. "Zdáááár vole": volám na něj, ale on nevnímá. Konečně mě zaregistruje a namíří si to přes park. Pozdraví Brita. Plácnu si s ním a začnu se ptát, co a jak je, jak se daří, co jeho holka, co práce a on nereaguje. Pak poodhrne svý dlouhý urousaný vlasy a ukáže mi sluchátka na uších. Pronese, jak jinak: "Nechte mě bejt, poslouchám Sepulturu!" Dál už se neptám. Vím svý. 







Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :