New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 8. března 2020

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý třicátý šestý - Metal jako řemen!

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý třicátý šestý - Metal jako řemen!


Příběh dvoustý třicátý šestý - Metal jako řemen!

Když jsme dnes ráno jeli z brzké rehabilitace, tak brečela. Byla mlha a já její slzy vůbec neviděl. Musela být hodně silná, ono se celé tohle období nedá moc popisovat. Mísila se v něm naděje, že bude chodit, k tomu několik tun bolesti, křiku, kdy mě držela za ruku a nadávala mi. Každý máme svůj boj, ale Kristýnka jej měla opravdu těžký. Nezasvěcení tyhle stavy nikdy nepochopí, vlastně to ani nejde. Otřel jsem jí slzy a ona se pořád omlouvala. Nějak jsem nevěděl, proč vlastně? Myslíš si, má milá, že bych tohle všechno dělal z nějakýho blbýho soucitu? To by ani nešlo. Potřebuješ vedle sebe někoho silnýho a ne cápka, který se bude utápět spolu s tebou.

Hele na rovinu, byly chvíle, kdy nebýt metalu, tak to asi moc nedáváme. Posraný injekce, prášky, po kterých vypadala jako zombie. Třeba se najednou probudila uprostřed noci a že musí ven, že se jinak udusí. Tak jsem šel. Ráno nevěděla vůbec o ničem, jen já měl boty od bláta a kruhy pod očima. Na to ale sere pes, důležitý je, že dělala postupně další krůčky. Padala, nadávala (mě, hromosvod je potřeba), aby se nakonec smála jako malý dítě. Protože to šlo. Pomalu, ale ano. Někdy toho na nás bylo moc a to jsme se potom zavírali do pokoje a pouštěli si desky. Metal jako řemen! Ten pravý, ze kterého je cítit bolest, radost, emoce. 

Dojeli jsme domů a ona pořád plakala. Vynesl jsme ji nahoru, opláchl v koupelně a uložil do postele. Řekla mi nechoď pryč a tak jsem čekal až usne. Pak jsem vyrazil do práce. Utahaný jako kůň, ale mladý tělo si poradí. Pořád jsem zapomínal jíst, ale slečny a dámy to v práci už věděly a tak mi dělaly různé svačiny. Blbost, co? Nezodpovědnost, co? Jenže tohle jsou momenty v životě lidským, kterých si nesmírně vážím. Ano, spousta hodných lidí nám fandila a debily jsem nějak nevnímal. Nebyl na ně čas. Makám, dokud to jde. Odmítnu pozvání do hospody. Sice mám slinu, ale taky zodpovědnost. Z mladýho drzýho floutka se stal pan pečlivý. Musel jsem, neměl jsem na výběr. Já z boje neutíkám. Ťukám tedy do počítače nekonečnou řadu čísel a stávám se strojem, co jede na doraz.

Konečně padla, domů skoro běžím. Zrovna je v kuchyni, oblečená jen tak, podomácku a vypadá děsně sexy. I přes bledou pleť a unavenou tvář. Pozná na mě, že jsem nadrženej, ale nakonec se na nějaký muchlování vybodneme. Nejde to, po ranní injekci je jí blbě. Raději ji odnesu do postele a stanu se panem domácím, uklizečkou, pračkou, zdravotní sestřičkou. Prostě vším, co běžně vždycky dělávaly ženský. Zpívám si u toho, až mě okřikne, že to je hrozný. Dodělám běžné nutné práce a jdu k hi-fi věži. Tak jak má milá, na co máš chuť? Na tebe, ale asi bych hodila šavli, kdy tohle všechno skončí? Já už chci, chci, chci chodit, je to nekonečný. Rozbrečí se, tak pustím VOIVOD a jdu ji utěšit.

Spousta našich kamarádů a kolegů ve zbrani už rezignovala. Uzavřeli se do svých ulit a prohlašovali, že ty mladý kapely stojí všechny za hovno, že dřív bylo líp. Zelenější tráva, lepší pivo, lidi, celej svět. Byli krásnou protiváhou všem těm debílkům se sluníčky ve tvářích, kteří zase všechno viděli růžově. Budeme podnikat, budeme bohatý, úspěšný, dokonalí. Ti první poslouchali do zblbnutí jen staré desky, co znali z puberty a ti druzí sledovali aktuální trendy. No a my žili metalem hlavně proto, abychom utekli od bolesti, abychom se nezbláznili ze všeho kolem. A taky hlavně proto, protože nás nabíjel energií. Zákon akce a reakce. Po dvou hodinách s oblíbenou muzikou jsem si připadal jak politý živou vodou. Všechny emoce jsme vyplavili ven - vztek, strach, pláč, radost, smutek - metal pro nás byl víc než jen muzika.

Nezáleželo ani tak na stylu. Od melodického rocku, až po brutální death metal. Neměl jsem problém s ničím. Záleželo spíš na kapele a taky na tom, aby se k nám jako fanouškům dostala. Kristýnka, jak už jsem častokrát psal, byla v tomhle fakt bohyně. Tolik novinek, pořád jsme objevovali, měli radost, když se nám něco líbilo. Každé CD, vinyl jsme měli spojené s nějakým okamžikem. Jednou to byla obyčejná cesta do práce, jindy odpočinek po operaci, po muchlování nebo jen tak, z čisté radosti. Na každou situaci jsme měli připravenou nějakou hudbu. Svět se kolem pomalu měnil a my jeli pořád tou svou, metalovou cestou. Většina se postupně vydávala jiným směrem, žila si svý obyčejný životy a my jim možná i trošku záviděli. Metal nám hodně pomáhal, abychom se nezbláznili.

Prochází fází totální bolesti. Držím ji za ruku a občas se musím dívat jinam, aby nebylo vidět, že všechno prožívám s ní. Naschvál mluvím drsný řeči, aby se soustředila na něco jinýho. Nadává zase jako špaček s dlaždičem dohromady. Běhám pro studený hadry na hlavu, potí se a když už konečně všechno skončí, tak je tak vyčerpaná, že na chvilku usne. Jdu vedle, otevřu knihu a dám si do sluchátek PARADISE LOST a TYPE O NEGATIVE. Mám co dělat, abych nedřímal, ale Kerouac je až moc dobrej. Teď mě zrovna držej beatníci. Fascinuje mě ta jejich svoboda, síla a touha. Přemýšlím nad některými větami a pak se mi zatmí před očima. Leknu se. Kristýnka přijela za mnou a má lísavou. Tobě snad píchli nějaký povzbuzováky, ne? Směje se a udělá, co mi na očích vidí. 

Mě se chce hrozně spát, ale slečna má jiné plány. Pojď, půjdeme ven, je pátek, někam zapadneme. Raději bych zůstal doma, kouknul na film, poslouchal hudbu, špital si, četl, odpočíval. Ale když vidím ty rozzářený oči, je jak malý děcko, panenka, roztomilá a s úsměvem, pro který bych šel světa kraj, tak nelze odolat. Oblékneme se, vezme si naschvál vyprsený triko. Přes něj džísku. Mám já ale krásnou holku, joj! Zpívám si songy od S.D.I. a ve večerce koupíme na rozjezd pivko. Už je dobře, pryč je všechno strádání. Postupně se proberu. Jedeme nočním parkem Štěpánka. Odháním štětky, teplouše i čoklíky, co mezi vším tím sexuálním šílenstvím za prachy venčí staré hluché babičky. Kam pojedeme? Kam si budeš přát!

A hele, Na Rychtě se něco děje. Před hospodou na terásce postávají nějaký máničky. Někdo na nás volá. Vůbec nevím, kdo to je. Ale že prej se známe od Sabatha. Tak jo. Neznám jména, ani si nepamatuji, jakými se všichni představí. Někdo nechá kolovat trávu. Uff. Za chvíli se tlemíme na celý kolo. Večer nám vskutku pěkně začíná. Jde se dovnitř. Tam už hraje nějaká mladičká kapela. Moc to klukům nejde, ale když vidím jejich nadšení, tak tleskám jako pominutej. Kristu mi odvezou někam na panáka a já stojím pod pódiem a nasávám atmosféru. Cítím v těle chvění, těším se, jsem hrozně rád, že jsem zase mezi svými. Další střípek do obrazu metalisty. Bez živých vystoupení bych nemohl žít. Nikdo nemluvil pořád dokola o nějaké podpoře, vše plynulo automaticky. Když se mi kapela líbila, šel jsem automaticky pro CD. Prohodit pár slov, dát najevo, že nehráli zbytečně. 

Kdybych býval byl věděl, jak se ta další smečka jmenovala, tak bych vám býval byl to jméno řekl. Jenže si jej nepamatuju. Byli to samí staří bardi. Šedouvousové, kotleťáci, s řídnoucí kšticí. A zahráli nám hard rock a heavy metal. Ale jakej! To vám mělo takovou obrovskou jiskru, drive. Byli opravdu vynikající a nemyslel jsem si to jen já. Nejednou do mě zezadu najela už lehce opilá Kristýnka a mě nenapadlo nic jinýho, než jí zvednout. Odkopnul jsem ten blbej vozejk a zakousnutí do sebe jsme propařili celý koncert. V tomhle starým pajzlu, kde se kdysi scházeli baráčníci a dávali si opilí fotříci do držky, tady, na konci světa, uprostřed parku plnýho prodejných děvek a teploušů se hrál metal jako řemen! Měl jsme pocit, že mi někdo odšrouboval kus lebky, připojil k hlavě kabel a pouštěl do mě energii z vesmíru.

Kapelu jsem nikdy v životě potom neslyšel. Vydrželi jsme skoro do zavíračky a vedli opilý řeči. Vždycky jsem ji vzal do náručí a rozkopl dveře na dámský záchody jak v kovbojce. Holky ječely, ale když viděly naši dvojici, tak uhýbaly s až roztomilými výrazy v obličejích. Bylo nám moc fajn, mezi metlama jsme se cítili dobře také hlavně proto, protože si nikdo na nic nehrál, všechny spojovala muzika. Takhle si to pamatuju, to se mi pak nedivte, že mám rád tvrdej kov celej život. Těch pár akordů a řevu nám dávalo hrozně moc. Potřebovali jsme to. Nakonec nás vyhodí, ale my máme slinu. Vím o jednom novém nonstopu, pojď, noc je ještě mladá. Vytlačím schody nad Štěpánkou a za chvilku sedíme hned vedle automatů.

Jen pár opilců, několik závisláků na žetonech a my dva. Plus tedy slečna za barem, která nám statečně nosí pivo a rum. Celá noc měla v sobě zvláštní kouzlo. Po špatném, bolestivém dni, po křičení a vzývání všech svatých, přišlo rozhřešení. Metalová noc, metal jako řemen. Domů se dostaneme až k ránu. Venku svítá a my se smějeme. Hrozně rád na tebe koukám, když se usmíváš. Lehce pozvednuté koutky, čertíci v očích, jemné cukání na krku. Je to na tom světě stejně dobře zařízené. On má rád ji, předvádí se, ona jeho a podléhá. Vybrala sis dobře má milá, nejsem sice moc hezkej, ale zase dost unesu. Dá mi prst na pusu, abych už konečně ztichl. Moc mluvíš, neumíš vařit, neumíš zpívat, vyprávět vtipy, býváš nevrlej, nemáš rád taxíkáře, mohla bych takhle pokračovat celej den. Ale stejně si tě nechám, vtipkuje. 

Myslím si, že upadnu do krásné říše snů, ale z omylu mě vyvede Jana, která zběsile zvoní dole u dveří. "Smrťáku, praskla mi voda v kuchyni, prosím, prosím....": volá a tak seběhnu po schodech a vydám se s ní do šedivého města. Ještě, že ti nepraskla voda někde jinde, dělám si srandu a má oprava je podmíněna jediným. Musí mi k ní pustit nějakej pořádnej metal, co mám rád já.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :