New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 31. května 2020

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý čtyřicátý osmý - Buddha ze sídliště

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý čtyřicátý osmý - Buddha ze sídliště


Příběh dvoustý čtyřicátý osmý - Buddha ze sídliště

Zbývající dny na chalupě byly svým způsobem dokonalý. Plnili jsme si s Kristýnkou svý malý sny, dělali věci, které na vozíku nemohla. Byla divoká a já vlastně taky. Dvou týdenní samota mi prospěla, vyčistil jsem si hlavu, zklidnil se a najednou mi připadalo všechno takový čistý, dokonalý. Jo, asi jsem byl šťastnej. Možná až moc. Tančila mi v ranní rose, když jsem vytáhl ven stolek a sedl si s čajem. Kroutila naschvál zadkem, lákala mě a předváděla se, až jsem ji musel krotit kvůli sousedům. Máš doma koukám pěknou divošku, říkali mi kamarádi ze vsi a já se nosil jako páv. Dělalo mi to samozřejmě hrozně dobře. Ten brejlatej klučík, co byl spíš zakřiknutej, byl najednou šílenej nadsamec.

Pomalu mi ale začalo docházet, že mě čeká maturita na nástavbě. Nějak moc jsem to neřešil, na ekonomce se dá ledacos okecat a to mi vždycky šlo. Je fakt, že jsem si ani na chalupu nebral učebnice a sešity. Normálně jsem se na to vybodnul. Sázel jsem na svůj šarm a taky jsem byl u učitelů oblíbený. Tedy až na jednu dámičku, co jsem ji dřív v určitém mezidobí oprašoval a ona mi nemohla zapomenout, že jsem se s ní rozešel. Zdálo se, že mi bude dělat velký problémy, ale opak byl pravdou. Asi už chodila s někým jiným a nebo ji osvítil duch svatý. Nevím, každopádně se mi tentokrát nepomstila a já při maturitě exceloval. Měl jsem dobrý známky, dokonce jsem si spoustu věcí pamatoval. 

Maturita trvala dva dny a když se skončilo, tak jsme šli k Hymrům. Já a asi dvacet holek. Paráda. Tenhle večírek jsem si chtěl hodně užít. A jak přibývala další pivka, tak byly některý slečny hodně přítulný. Bohužel nejvíc přesně ve chvíli, když vstoupila do dveří Kristýnka. Nejdřív se tomu smála, ale bylo na ní vidět, že je pěkně naštvaná a žárlí. Hospoda skončila a já se těšil na víkend. Konečně jsem svobodnej. Teď už jenom nějak vyřešit vojnu a hurá, čeká mě život. Dokonce jsem začal uvažovat nad tím, že požádám doopravdy Kristu o ruku, seženeme větší byt a tak dále. Jenže všechno se schumelilo trošku jinak. Třeba zrovna další sobota mě docela poznamenala.

Jak bylo jaro, tak jsme šíleně rádi sedávali na lavičkách na Štěpánce. Muchlovali jsme se tam, Kristýnka pořád poskakovala, jak znovu chodila, tak měla v sobě neskutečný energie. Mladá veselá holka. Chvílemi jsem ji nestačil a hrozně mě to štvalo, protože já měl být ten silnější a rychlejší. "Zdaaaar, co vy tady, cukrujete, cukrujete?": ozve se za námi a já nevím, jak mám nepozorovaně vyndat ruku z kalhotek své milé. Něco blekotám a Tomáš se mi směje. Zrovna korzuje se svým novým klukem. Říkejme mu třeba Kamil, to je koneckonců jméno, které v devadesátých letech mívali teplí bratři poměrně často. Pánové tedy byli hodně odvážní. Vyjít si tenkrát dva kluci, zavěšení do sebe a objímající se, to chtělo velký koule, haha.

A Kamil si hned přisedl a byl hrozně usměvavej a rozevlátej. Přesně typ člověka, kterýho když potkáte, tak ho musíte mít rádi. Když se o někom řekne, že má dobrou duši, tak to byl slabej odvar proti tomu, jak na mě působil. Mluvil hodně, ale na rozdíl od mnohých jiných měla jeho slova obsah a smysl. Nejsem zrovna z těch, kdo by rád a často někoho následoval, ale líbilo se mi, co říkal. Asi jsem byl zrovna ve stavu, kdy jsem podobné věty potřeboval slyšet. Šli jsem do hospody, klábosili a jak bylo tenkrát mým dobrým zvykem, zabrousili jsme až k filozofii. Většinou mě pak už nikdo neposlouchal, ale tentokrát to bylo jiné. Kamil nejedl maso a byl budhista. Je fakt, že nejdřív mě to trošku vyděsilo, ale když jsme všechno rozebrali dopodrobna, tak jsem zjistil, že to je snad jediná víra a náboženství, která mi nevadí.

Hele, bylo to něco novýho. Tak trošku záhadnýho. Měl třeba doma malou svatyni, s tlustým Buddhou a několika obrázky, které mi vůbec nic neříkaly. Kluci spolu chodili a o některých věcech bych raději nevěděl, ale bylo mi s nima dobře. Na nic si nehráli, ty jejich přihřátý řeči byly nakonec taky vtipný a tak jsme s nima a holkama často vyráželi ven. Na několik týdnů jsem propadl vegetariánství. Hergot jo, přečetl jsem si pár knížek o budhismu, dokonce jsem absolvoval několik sezení s Kamilem a jeho kamarády, kteří na tom byli stejně. Oni byli všichni tak neskutečně milí a přívětiví, že jsem to do té doby nezažil. Chodil jsem normálně do práce, ale najednou mi přišli všichni všude okolo napnutí, pořád se za něčím honili, hromadili prachy, lovili druhé pohlaví a s teplejma budhistama byl klid. Nikdo z nich si ke mě nic nedovolil, ale lidsky jsme si rozuměli.

Ona je víra hodně soukromá věc a budhismus má v sobě pro mě dodnes určitou přitažlivost. Jenže to i jiná náboženství. Já nikdy nebyl takovej ten jakože satanista, co by rád vypaloval kostely. Mě to vždycky přišlo děsně vtipný. Já vím, k metalu to patří, ale většinou mi to připadalo a dodnes připadá jako póza. Jsem toho názoru, že si každej má dělat a věřit čemu chce, pokud tím neomezuje někoho jiného. Vždyť na desateru není nic špatného a křesťané nám dali během staletí i spoustu dobrého. Byl jsem mladý a hledal jsem. Za komoušů bylo všechno zakázaný, materialismus se revolucí přetavil v ještě větší hromadění majetku. Sehnal jsem si zásadní knihy od všech velkých náboženství a přečetl si je. Se spoustou věcí jsem souhlasil, hodně se mi jich nelíbilo, ale budhismus měl něco do sebe. Koneckonců, beatníci a spousta kapel se v něm také zhlédla.

Žádný modlitby, žádný zaříkávání, byl to pro mě spíš stav duše. Na základě zažitých zkušeností mi připadala myšlenka pomíjivosti, vnitřního klidu a neútočení hrozně přitažlivá. Nějaký čas jsem s budhismem hodně koketoval. Jenže pak jsem všem okolo začal připadat jako bez energie. Štvala je moje flegmatičnost. Nikam jsem se neposouval, jenom jakoby přežíval. Buddha ze sídliště měl v mnohém pravdu, ale nežili jsme v Indii, ale mezi paneláky v dělnickém městě v Čechách. Začalo mi chybět vepřo knedlo zelo, připadal jsem si chcíplej, bez cíle. Když jsem si totiž srovnal životní filozofii, kterou uctívali mí předci, která byla osvědčená lety zkušeností v prostředí, ve kterém jsem žil já, tak se nedalo nic dělat. Bohužel, díky tomu, že jsem byl zahleděný do svýho vnitřního světa a víc řešil sám sebe, než ostatní, tak jsme se začali s Kristýnkou odcizovat čím dál tím víc.

Na Kamila, Buddhu ze sídliště, dodnes vzpomínám hrozně rád. Je to skvělej kluk, kterej mi otevřel obzory. Naučil mě spoustu nových věcí. Párkrát jsem se kvůli němu i porval, hrozně mě vždycky štvalo, že mu ostatní nadávali. Že je jinej, že je teplej, že se pořád usmívá. To totiž některý lidi neskutečně vytáčí. Možná jsem mu i trošku záviděl, protože on měl svoji víru, měl možnost se někam uchýlit. Já jsem začal zase jíst maso, chodit do hospody, číst víc sci-fi než filozofii a jediné chvíle, kdy jsem byl doopravdy v pohodě, tak bylo u poslechu oblíbených kapel. Nepotřeboval jsem Buddhu, ani jinou víru. Jednu už jsem vlastně dávno měl. Byl jí metal. Zdá se to divný, ale bylo tomu tak. Se sluchátky na uších jsem se rád toulal ve svém světě. Světě, kde se odehrávaly ty nejlepší koncerty, kde jsem uměl zázrakem perfektně hrát na kytaru, zpívat i bubnovat. Kristýnka mě poprvé několikrát poslala do prdele a já nevěděl proč. Ale o tom až jindy.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :