Recenze/review - NUNSLAUGHTER - Red Is the Color of Ripping Death (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 14. února 2021

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý osmdesátý šestý - Nejlepší koncertní návrat do Jelenie Gory

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý osmdesátý šestý - Nejlepší koncertní návrat do Jelenie Gory


Příběh dvoustý osmdesátý šestý - Nejlepší koncertní návrat do Jelenie Gory

Mě a Vencu to táhlo na sever stále častěji. Můj kamarád, v tenhle moment a nastavení planet, nejlepší na světě (bože kámo, nikdo mi nechybí jako ty!), byl něco jako můj brácha. Sedli si i s Markétou. Bylo to úžasný, nejlepší a skvělý, když jsme se sešli na vlakáči a s bágly táhli na chalupu. Dali jsme pivko v nádražce, pokecali, co je nového. Bydlel pořád u Andrey, jako podnájemník a mluvil o ní hezky. Možná až moc. Vždycky začal opatrně, ale já jen mávnul rukou. Venco, příteli, pokud si sednete, buďte klidně spolu. Bylo zkrátka pořád co probírat. Básnil o nových punkových kapelách, já zase o těch svých, jeden o voze, druhý o koze, ale dohromady na nás byl krásný pohled. Markétka jen naslouchala a sem tam něco špitla.

Protože když jsou dva chlapáci (z toho jeden její milý) v ráži, tak by to stejně nemělo cenu. Možná jsme byli blázni, nadšení do hudby, do těch špinavejch smeček, který na nás řvaly z repráků jako nějaký šelmy. Když se napíše, že vlak kodrcá, tak to myslím doslova. Klasické pivko v Turnově. Kde se dělili trampský party na ty, co směřují na sever a na východ. Čutory a liščí ohony, maskáče a tlustý krásný holky, co s těma bláznama spaly v jehličí, myly se v potoce. V mnohém mi často připomínaly mé dívky. Poctivý ženský, co vydrží jak tažná kobyla, usměvavý, s náručí, ve který jsem se rád a často ztrácel. Markéta se mnou poznávala svět. Utekli jsme z města, ze šedi a stereotypu.

V pátek většinou přespali na chalupě, kam díky neustálým hádkám mých rodičů nikdo příliš nejezdil. Byla naším království. Když si vzpomenu na ty nekonečný disputace do ranních hodin, když jsme vyřešili úplně všechno u lahve rumu, chce se mi trošku plakat. I po těch letech vzpomínám hrozně rád. Pokaždé, když se na sever vrátím, sedím chvilku před chalupou a sleduji, jak zapadá slunce za Ještědem. Jde na mě nostalgická. Trvá to už asi století. Na stejném místě sedával můj děda, otec a teď já. Každý měl svoje dívky, kamarády. Ladil uprostřed přírody noty na další směřování v životě. Já už měl třeba jasno, že za chvilku zmizím do Plzně. Podána žádost o rozvod,  můj kdysi hodný táta se za chvilku odstěhuje.

Jen jsem nevěděl, jak a co s Markétou. Co vymyslíme, abychom spolu mohli být co nejčastěji? Občas na to přišla řeč, ale pokaždé jsme to zamluvili. Síla okamžiku byla silnější. Obzvlášť nahoře na půdě, kam jsme pokaždé k ránu zmizeli. Nemohl jsem potom usnout, nebyl jsem jako každej normální chlap. Na chalupě ne. Slýchával jsem Vencu, jak bojuje s nočními můrami, často sešel dolů a vůbec nespal, protože jsme navázali nit a pokračovali až do chvíle, než Markétka vstala. Uvařil jsem vajíčka, všechno připálil a když jsme bánili před chalupou, bylo nám hrozně moc dobře. První rum byl až v Jablonci, v malém bufáči na dolním náměstí. 

Tři kamarádi, jako z nějakého francouzského románu, na cestách. Dva oškliví kluci a nádherná dívka, která budila pozornost. Jsi jenom moje, víš. Šeptám jí, když sedíme v autobuse do Jelenie Gory. Občas totiž někdo přivezl pár plakátů i do Jablonce a my dlouho dopředu věděli, že bude výlet, koncert, pařba. Možná je to zvláštní, ale já si vůbec nepamatuju, kdo na nejlepším koncertě v Jelenie Goře hrál. Mám pomotaný názvy kapel, mám v tom těžkej hokej, ale vzpomínám si, že hrály tři thrashovky a dvě blackový smečky z Polska. Venca by věděl, on měl lepší paměť. Jenže už se ho nemůžu rok a 3/4 zeptat. Poslední Mohykán, z mý druhý party psanců. Ono je to těžký, za život potkáte podobných lidí málo. Je hrozně nespravedlivý, že zemřel. 

Pořád s náma jezdí maniaci pro kazety, oblečky, krajky a já nevím co. Přitom už se dá všechno normálně sehnat i u nás. Asi zvyk nebo co, nechápem to, smějeme se svým spolucestujícím. Jako bychom před pár lety neseděli vedle nich s krosnama na zádech, abychom pak vyběhli z autobusu, protože kdo první nakupuje, má větší výběr, může víc smlouvat a tak vůbec. Pryč je doba doprošování, trh je nasycen. Zůstalo jen kouzlo starých časů, vzpomínky a vyprávění, které mladé nudí a staří je vidí často jinak. Ale co, žijeme jen jednou, dnes vás vezmu, mí milí kamarádi, z nichž s jedním spím (ha, vtip vole), na pivko do skvělý hospody.

Mám Jelenieu Goru rád dodnes, připomíná mi spoustu krásných chvil. Už vidím první Lešky, máváme na sebe. Rád a často jsem si brával triko Vader, případně Krabathor. Už jsme se znali, i přes jazykovou bariéru se dost dobře pokecalo. U piva to jde. Jak je vole? Ptají se mě, protože jsem je to naučil. Ihned olíbají Markétu, až je celá rudá. Mám rád jejich otevřená srdce. Nikdo si na nic nehraje. Nevidíme se tolik často, tak si máme co říct, co probrat. Sedím rád v koutku hospody a sleduji cvrkot. Moje milá září, Venca taky, jsou plný dojmů a pořád mi překotně říkají, jak je super, že jsme vyrazili. Za muzikou se musí jezdit, máte k tomu zážitek navíc, přidanou hodnotu v podobě cesty, spoustu nových vjemů. Kluci mě učí nějakou polskou lidovou, hodně sprostý, občas mi dodnes naskočí na jazyk, jen zrovna teď si nemůžu zaboha vzpomenout. 

Klub je ve sklepě. Dole pod nějakou diskotékou. Nahoře se kroutí polský pdelky v elasťákách, upnutejch tričkách a šňupou tam nějaký zrovna moderní drogy. Jde to mimo nás, zajímavý je, že polský metalisti jsou na tom jako my. Díky vzezření, počmáranejm obličejům, trikům s lebkama, dlouhým vlasům, jsou považování za vyvrhele a pojídače malých dětí, ale opak je pravdou. Sem tam se nějakej kokot taky objeví, ale většina by mouše neublížila a troufám si tvrdit, že dole ve sklepě se to porve méně často, než na nafrčený diskotéce, kde si chodí mladíci dokazovat, jaký mají velký ega. My si nějak nic nepoměřovali, znáte to. Šlo hlavně o ten bordel z pódia, o pradávný prokletí riffu. Kapely dneska nebyly nejlepší, taková druhá liga, ale každýmu to bylo jedno.

Pařili jsme jako o závod, dokonce jsme dostali několik songů jako dárek od kapel pro přátele z Čech. Byl to underground jak se patří. Nikdo se hlavně nepřetvařoval. Nepřišly davy, ale to vůbec nebylo na škodu. Spíš naopak. Muzikanti se promísili mezi fanoušky a kecalo se. Najednou jsem uměl perfektně polsky. To byl samej Satan a peklo. Byli jsme true a tak trošku pozéři, ale to k týhle hudbě patří, bez toho to nejde. Brali jsme všechno s nadsázkou a byla neskutečná sranda. Dokonce jsme byli pozváni na party k jednomu maníkovi domů. Do starýho domu, kde měl ve sklepě krásnej bar, zkušebnu a spoustu chlastu. Poslední, co si pamatuju je, jak jsem táhnul Markétu na dvůr, protože hrozně blila. Já vím, slečny nezvracejí, ale vodka je zrádná. Postaral se o nás Venca, kdo jiný. On moc nepil, měl strach. 

Ráno se probudím a první co vidím, jsou kanady. Hrozně smrděj. Jsou moje. Zvednu hlavu a motám se jako žok. Hledám Markétu. My kluci jsme byli gentlemani i vožralí. Jediná spí na gauči. Jinak pozůstalí polehávají po zemi. Na starých paletách, v chodbě, na schodech. Byla to mocná akce. Venca stojí na dvoře a usmívá se. Říká mi, že se hrozně bavil, už dlouho takhle ne. Líbily se mu i kapely, atmosféra, ale hlavně lidi. Mě taky. Kdopak to k nám jde? Slečna poblitá, vítej mezi námi, vše dobré? Probudí se náš hostitel a hned, co si dáme k snídani. Jako bychom byli rodina. Jeho máma nám připraví hostinu, táta hned, jestli dáme panáka. Musím já, Venca nemůže vůbec a Markéta do sebe nic nedostane. Jsou pirožky, vynikající, ale ocením to asi jen já. 

Dobří lidé, ano, dobří lidé se vždycky hledali těžko. Ale pan otec polský nás naložil do dodávky a odvezl až na chalupu. Poslal jsem jeho synkovi pár vinylů (který u nás byly hrozně levný v tý době) a pak už jej nikdy neviděl. Byli jsme neskutečně utahaní, přiopilí, zítra nás čekal dlouhý den v práci. Ale takhle spokojený kamarády jste snad ještě neviděli. Naše výlety měly svoje obrovské kouzlo. Občas jsem sice nechápal, jak jsme je mohli přežít, ale byli jsme rádi tuláky, metalovými vandráky, kteří jedou za svými sny. Zažil jsem za svůj život nepřeberné množství koncertů, ale ty v Polsku byly jedny z nejlepších. Malý kluby, nadšený milí fanoušci. Jak píšu, táhlo nás to s Vencou na sever. Nejlepší to bylo jen takhle ve třech. Na pohodu. Škoda, že už se to nebude nikdy opakovat. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER