Recenze/review - CENTENARY - Death…The Final Frontier (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 28. února 2021

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý osmdesátý osmý - Zalomeni v lomu

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý osmdesátý osmý - Zalomeni v lomu


Příběh dvoustý osmdesátý osmý - Zalomeni v lomu

"Copak to k nám jde za fešáka? Pamatuješ, jakej to byl poďobanej ošklivej kluk? Vyrostl nám do krásy, co?": dělají si ze mě srandu. Sedí na klepadlech, lízají ten prokletej přeslazenej vitacit a těší se stejně jako já. Jana a Prcalinka. Mí strážní andělé. Políbíme se a já jim kouknu do výstřihu. Mají na sobě plavky. Pojedeme se koupat. Býval to takový náš zvyk. Už od dob, co jsme jezdívali na kolech s Kačenkou, Mirkou, Prcalíkem a Kytkou. Teď je to taková naše vzpomínka. Máme na zádech bágly a nejdřív chvilku přemýšlíme a vzpomínáme. Byli jsme tenkrát ještě děti, když jsme vyrazili na lom zvaný Švarďák poprvé. My kluci jsme byli děsně nadržení a holky se chichotali jako prdlý. Oťukávali jsme se a ještě jsme nevěděli, co všechno spolu zažijeme.

Poprvé jsme u lomu přenocovali, když jsme s Kačenkou podlehli kouzlu Saxon. Stalo se dobrým zvykem je u naší letní pařby poslouchat. Mám s sebou všechna alba i tentokrát. Pro Vencu i Ramones. Lahváče, rum, vodku. Na místě jsme první. Ještě tu polehávají rodinky s ukřičenými nadšenými dětmi. Chvilku se zasním. Možná, že kdyby vše dopadlo jinak, tak se zrovna teď balím a jdu domů obstarat rodinu. Ale osud mě zavál jinam. "Hej Smrťáku, pomoz nám": mávají na mě dívky a tak jdu. Jen si říkám, že jsem se stejně stínu Kačenky asi nezbavil. Člověk si říká tisíckrát, že už je dobře, že je mu blbý vůči novým známostem pořád vzpomínat, ale mozek to někdy zkrátka nedovolí. Zažili jsme tu tolik krásných věcí.

Piknik připraven. Jana i Prcalinka si lehnou na záda a kecáme. Jsou pro mě jako ségry. Je to zvláštní. Mám u sebe dvě krásný samice, fakt kosti a nevyjíždím po nich. Protože tím bych všechno pokazil. Je ale fakt, že když si sundají podprsenky (to tenkrát byla taková krásná začínající móda), tak jsem jako na trní. Mladá hebká těla. Už jsou hezky opálené, od slunce, kalhotky zaříznuté, vy víte kde a prej namaž nám záda. Občas prostě zajedu z boku na prsa. Musím, nedá mi to. Smějou se tomu a pak mě vyženou do vody. Abych se zchladil. Skočím šipku a potápím se v temných vodách Śvarďáku. Znáte to, v každém lomu jsou potopený lokomotivy, auta, zbraně, Ukrajinci a Poláci. Nějací cucáci skáčou ze skály. Jeden machruje před druhým. Taky jsem kdysi skočil. Kytka taky. A málem se utopil. To jsem mu ještě dokázal zachránit život. Podruhé už ne. Nebylo na nás té smrti moc? Proč zrovna my, ptal jsem se často?

Mávají na mě a nejsou samy. Přijela i Markétka. Moje nové děvče. Hej čarodějnice, pojďte do vody! Jsme jak malí. Cákáme, děláme žbluňk. Tatíci z dek koukají s otevřenou hubou. Dámy si samo nevzaly horní díly plavek, tak trošku provokují mršky. Jana zaujme na první pohled. Má krásná obrovská ňadra. Od přírody krasavice. Prcalinka je spíš záhadná, s drobnějšími, ale s krásným tvarem. Umí se podívat, že byste jí přinesli modré z nebe. Přesto jsou pořád samy. Prcalinka se mi zdá pořád truchlí po Prcalíkovi, pořád je v ní těch spousta bolestivých měsíců, co umíral na rakovinu. Markétka má něco mezi tím. Ani velká, ani malá, připadám si jako děsnej specialista na prsa a vlastně i zadky. Házím holky do vody. Vypadá to, že bude hezký večer. Je teplo, léto, jsme mladí a chválíme ještě bláznoství.

Postupně, i když neradi, odejdou poslední rodinky. Najednou se nad skálou objeví kočárek a někdo na nás mává. No ty vole, bože můj. Vyběhnu z vody. Mirka s pohrobkem. Mokrý ji olíbám a hned jdu s malým do vody. Kde ses tady vzala? Potkala jsem Sabatha, odveze mě pak domů. Stýská se mi po vás. A hned, co to mám za nové děvče. Představím Markétu a padnou si ihned do oka, stejná krevní skupina. Bylo pro mě hrozně důležité, aby mi ji Mirka "schválila". Ona už byla dál. Matka, co na to byla sama. Hrozný pomyšlení. Hele, snažili jsme se jí pomoc, jak to šlo, ale taky je fakt, že už byla trošku mimo. Znáte to. Děti člověka změní, naučí ho odpovědnosti. Zklidní. Alespoň většinou. Povídej, povídej. Sedíme na dece a s pohrobkem si hraje Markéta. Byla by z ní dobrá máma, to poznáte, jak se k němu má, jak se usmívá, jak si užívá tu nepředstíranou upřímnou dětskou radost.

Nějaký pivko proběhne, ale návštěva musí domů. Sabath zaparkuje nahoře na parkovišti a zatroubí. Jdeme mu naproti. Přivezl nám nějaký proviant. Hej vole, dáš si s náma? Omluví se a smutně řekne, že ne. Že mu je fakt blbě. Srdce. Odfrčí pryč a my jdeme zase na deku. Ihned nabízím opět mazáni zad, ale je mi sděleno, že už to tolik napraží, tak si mám nechat zajít chuť. Dám si pivko a pak se neskutečně dlouho znovu ve vodě líbám s Markétou. Pod vodou se dějí věci. Mám ji fakt rád, zase zamilovanej, zamilovanej, hej, hej, hej. Miluju její vlhký rty i klín. Líbí se mi, jak ke mě vzhlíží, jak mi kouká do očí a má v nich jiskřičky. Je poddajná, heboučká. Chci ji někde za vrbou, ale ještě je moc vidět. A taky někdo huláká ze skály. Co to tam zase šukáte, pojďte chlastat. Venca, Tomáš a Buddha.

Jsme teda všichni. Parta metalistů. Sídlištní krysy, ti co se hledali, až se našli. Napůl v pubertě, trošku už dospělí, ale s životy, co každý vydá na knihu. Nemuseli jsme často ani nic říkat, stačilo kývnout, naznačit a věděli jsme svý. Byli jsme propojeni tak nějak i mimosmyslově. Jasně, že za spoustu mohla hudba, která tenkrát ještě hlavně spojovala a nerozdělovala. Navíc spousta zážitků a vzpomínek. Nějaké ze mě musí ven. Loknu si rumu a poprosím o pozornost. Nemůžu jinak, na Švarďáku je to večer kouzelné. Mluvím a Jana s Prclinkou mě doplňují. Když skončím, tak vidím, jak holky pláčou. Kluci mají na krajíčku a odvracejí tváře, dokonce i teploušci, kteří jinak řvou jak starý plačky se drží. Každý jsme upletený ze zkušeností, ze vzpomínek. Nám dala základ ulice, metal a parta. Na rodinu samozřejmě nezapomínám, ale ta není momentálně na pořadu dne.

Všechny svý holky, co jsem s nima chodil, jsem fakt miloval. Mohl jsem asi zasunout víckrát, ale bez lásky není dobrej šuk, jak říkával Prcalík. Hergot kluci, vy mi někdy tak chybíte. ty vaše hlášky, vtípky, ani jsem tenkrát nevěděl, co ve vás mám. Kačenka mě naučila, jaký dokáží být ženský skvělý. Díky ní jsem nezahořkl, jako se to mnohým stává. Měl jsem štěstí na lidi a možná proto se dívám na svět spíš pozitivně. Chmury sice občas přijdou, ale pořád je dokážu rozehnat. Je to i díky vám. Ale dost bylo smutku, jdeme pařit. Osolíme kazeťák a Ramones nás nakopnou do veselé nálady. Venca, ten jenž je teď mým nejlepším kamarádem, paří na písku u břehu. Občas uklouzne. Ne, on moc nepil, bál se, že by zase pak spadnul do drog, ale miloval hudbu. Tak jo, proč vlastně ne, jdeme tančit.

Křepčíme, občas někoho hodíme do vody. Samo, že nejvíc holky, protože pak mají mokrá trička, což se nám hrozně líbí. Teda mě a Vencovi. Kurva kámo, už by sis měl taky někoho najít. Takovej fešák. Ale on se jen pokaždé smutně koukne a nic neříká. Je na tom stejně jako Jana a Prcalinka. Přitom zrovna tihle by neměli být sami, měli se množit, mít rodiny, budovat, vychovávat, žít. Ale oni jsou jakoby prokletí, nevěří lidem. Třeba Jana si vyšla snad už s padesátkou chlapů, co já jenom vím a nic. Asi je moc chytrá nebo vybíravá. Ale neřeším, tohle už je každýho boj. Opečeme si raději špekáčky, který chutnají jako mana nebeská. Obyčejný, od řezníka. S chlebem a hořčicí. Odlesk ohně v očích, kouř, co voní ve vlasech. Nechci, aby to někdy skončilo. Jsem rád, že mezi námi není nikdo, kdo by podobné okamžiky kazil. Máme fantazii a touhy. To nás pohání kupředu.

Já třeba teď hrozně toužím po Markétě. Na chvilku se ztratíme. Položím ji do trávy. Cvrčci cvrkají, sem tam zařičí nějaký pták. Ztratím se v ní a ona ve mě. Kousek za vrbou, u rákosí, kde se plavky nenosí. Kňourá mi do ucha, šeptá ještě a já jsem nejšťastnější chlap na světě. S Markétkou je milování hrozně něžný, jemný, snový. Objímáme se i ve vodě, když je po všem. Vrátíme se k partě, kde se všichni řehtají. Asi koukáme divně, zamilovaně, protože ihned na nás hlásí. Jana mě poplácá po rameni, tak co samečku, dobrý? Kecáme pak o hudbě, je hrozně super, že mezi sebou nemáme prudiče, že jsme si mezi sebe nikdy nepustili někoho divnýho. Prostě se všichni chovají normálně, co na srdci, to na jazyku. A vše se odehrává s nadhledem a laskavostí.

Ztratí se nám Tomáš s Buddhou a když se vrátí, mají na ně úplně stejný kecy jako na nás. Kluci jsou červený, ale spokojení. Budiž vám přáno. Rozpovídají se, pořád nám děkujou, že můžou být s námi. Jako klidně, jen nám nesmíte zmermomocnit Vencu a Smrťáka, smějou se holky. Další lahev rumu, taky vodka. Záříme, svítíme, do noci, do snů. Jasně, že uděláme to, co jsme dělávali kdysi ještě jako skoro děti. Svlékneme se do naha. Jak nějaký bláznivý nudisti a s lahváči v rukou se koupeme. Prdelky a oáskové, tak říká Jana. Hele, je v tom spousta erotiky, ale nic sprostýho, jestli mi rozumíte. Nešlo o ty zadky, ale krásnej zvyk, rituál, byli jsme jak nějací divoši. Z deky slyším Saxon. Skáču šipku, blbneme zase jako malý děti.

Utahaní se vrátíme zpátky, oblékneme a chvilku je ticho. Vzpomínky, jo, těch je tady tolik, že by se daly pytlovat a prodávat. Zalomeni v lomu jsme takhle byli naposledy. Na podzim jsem nastupoval do Plzně a jak známo, sejde z očí, sejde z mysli. To jsem ale ještě nevěděl. Opeču si chleba, protože je to dobrota. Dám kousek Markétě a oba máme černý huby od spálených okrajů. Když ji pak líbám, tak chutná divočinou. Další lahváče, už je po půlnoci. Markéta na chvilku usne. Je toho na ni moc a není tolik zvyklá. Jdu k vodě a potkám tam Prcalinku a Janu. Tak jak je holky? Dají mi obě pusu a mluví o tom, že nechtějí, aby to někdy skončilo. Jak je jim fajn. Mluví z nich alkohol a pravda ohlodaná na kost. To je starý pravidlo, člověka poznáte, když s ním něco zažijete a my se už spolu ocitly v tolika dobrých i zlých situacích, že je mám moc rád. Ony mě taky. Byli jsme spojeni jako sourozenci.

"Občas se mi o něm pořád zdá, zrovna jsme tady, u lomu. Má ty svoje blbý milý řeči. Ale už nemá žádný vlasy a kouká smutně...": vypráví Prcalinka. Musí to z ní ven. Z každého z nás. Držíme se za ruce, spojeni zvláštním poutem. "Někdy se i milujeme, on byl sice navenek hroznej tvrďák a sprosťák, ale hrozně jemnej kluk": pokračuje. Pláče a utírá si slzy do vytahanýho trika. Mě se taky někdy hrozně stýská, přidá se Jana a najednou máme pocit, skupinovou představu, že tu jsou zase s námi. Mladí a usměvaví. Kačenka s kaštánkovýma očima a nejkrásnější prdelkou na světě, Kytka, kterej byl hrozně chytrej a uměl věci, který já se nikdy nenaučím. Zrovna něco rozebíráme a přijde Prcalík a pošle nás všechny do prdele, cože tu kvákáme. Brečím taky a vůbec se za to nestydím. Občas to přijde. Umyjeme si obličeje a vrátíme na deku. Tam zrovna Tomáš, Buddha a probuzená Markéta rozebírají anální sex.

Vy volové, kde jste? Vyjde ze stínu Venca. Musel jsem jít pryč. Jako jsem tolerantní, ale šukání prdelí není fakt nic pro mě. Musíme se tomu smát, protože fakt vypadá, jakoby něco podobného před chvilkou zažil. Omyl pánové a dámy, byl jsem jenom srát. Podobný momenty se mi hluboko zaryjí do paměti. Sednu si vedle Markétky, Tomáš vyndá kytaru a začne hrát. On je fakt moc šikovnej, má příjemnej hlas a my se dočkáme samých rockových klasik. Občas se připojíme neumělou angličtinou a nejvíc řveme, když hraje Visáče. Když potom čůráme ze skály dolů spolu s Vencou, poprvé mi řekne něco málo o tom, jak byl závislý na drogách. A taky o tom, jak je rád, že se z toho dostal a jak je mu s náma fajn.

Když se vrátíme, tak zrovna holky říkají Tomášovi, že je škoda, že je teplej, protože na kytaru a zpěv by utáhl kde jakou paní. On se jen usmívá a ví své. Nebyli jsme ničím vlastně zajímaví, ani zvláštní. Moc obyčejní, metal poslouchala spousta lidí, ale myslím, že naše parta byla skvělá v tom, že v ní byli všichni dobráci od kosti. Žádný shazování, boje o pozice. Já byl ze srandy velkej nadsamec Smrťák, Venca hrozně milej kluk a buzničky, ty by se pro každýho rozkrájely. Holky jsou samostatná kapitola, ale mohu s klidem říci, že nebýt jich, díval bych se na ženský pokolení asi úplně jinak. Ony mohou za to, že jsem si "vybral" hodnou ženu, že jsem spokojený. Utvářely totiž můj život a hodně mě ovlivnily. 

Usneme ještě za měsíce, ale jen chvilku, protože na nás padne rosa a je ukrutná zima. Čistíme si zuby rumem a já musím do vody. Je najednou studená nebo se mi to jen zdá. Ale nakonec jdou všichni se mnou. Ztuhnou nám bradavky a je to hodně vidět. Máme na to samozřejmě spoustu hlášek, postupně se probouzíme a na dece se zachumláme. Přijedou první rybáři. Hej vocasové, co nějakej gáblík v hospodě Pod Kaštanem, to býval taky náš zvyk, ne? Probudíme výčepáka, on nás pošle do prdele, ale když uvidí holky tak roztaje, dokonce vstane i jeho paní a udělá nám královské smažáky. Byli jsme naposledy zalomeni v lomu a nechtěli jsme vůbec domů. Dostanu pusu od Markéty a jsem tak nadšenej, že všem objednám rumy. Pane vrchní, nebude vám vadit, když si tady na terásce pustíme nějakou hudbu...

Talking 'bout my wheels of steel
Wheels of steel
Wheels of steel
My my wheels of steel

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER