Recenze/review - CASKET - Urn (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 6. června 2021

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý druhý - Student samoty

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý druhý - Student samoty


Příběh tří stý druhý - Student samoty

Ráno jsem nemohl spát. Sedl jsem si na lavičku a pokuřoval. Slunce mělo ještě sílu, ale já měl v břiše divnej pocit. Dnes poprvé do školy. Bylo mi fakt chladno. Možná to bylo i tím, že se můj spolubydlící uprostřed noci rozhodl, že začne onanovat. Ne že bych to chtěl slyšet, ale jakmile se začaly ozývat mlaskavé zvuky, věděl jsem moc dobře, o co jde. Hergot, potřeboval bys ženskou, houknul jsem na něj a pak taky dodal, že bude mít chlupatý ruce a odumře mu mozek. Jen něco zamumlal, pokračoval a když už byl konečně konec, tak zamumlal promiň mami. Uff, kam jsem se to zase dostal? Ještě, že tady mám své dvě nové kamarádky. Blondýnka a černovláska. Tak trošku rockerky, ale mladý holky, co se rády přitulí. Zatím jen přitulí, ale je to na dobrý cestě. 

Možná bych měl mít výčitky, Esterka na mě určitě doma čeká. Sice jsem ji ještě ani jednou neřekl, že ji miluju, ale určitě si to myslí. Měl jsem všeho plnou hlavu, přesto jsem do autobusu na Plzeň lezl s úsměvem na tváři. Martin mi pořád dokola něco vykládal, zase byl děsně chytrej, jak už někdy Pražáci bejvaj, tak jsem mu řekl, že by měl s tou onanií přestat. Nechtěl jsem mu ublížit, honí si ho každej vole, ale spíš jsem chtěl mít klid. Na sedadlech sedělo něco kolem třiceti totálně nasranejch chlápků. Oblečení v šedivé koukali jako parta vrahů. Ihned mě úsměv přešel. Škodováci. Všichni mlčeli, jen občas někdo zaklel. Žádný vtipný hlášky o včerejší noci, žádný opilecký příběhy. Nuda. Byl jsem teda z Boleslavi zvyklej na něco jinýho. 

Vystoupíme na autobusáku, rovnou před branou Škodovky. Půlka autobusu vyběhne k dřevěným stánkům a objedná si rum, ferneta, zelenou nebo vodku. Ti drsnější i čerta. Tak tady budu studovat? Sem jsem fakt chtěl? Jsem vyděšený. Martin ihned odjede trolejbusem a já zůstanu sám. Vytáhnu mapu a nevím kudy jít. Vydám se směr město a za chvilku se ztratím. Hele, městský policajtky, měly takový slušivý kloboučky a jdu k nim. Ptám se na cestu, ale ony mluví divně. Na mapě hledám ulice s názvy Tutady, japato, kampato, copa a podobně. Poděkuju a jdu raději podle sebe. Nemám lístek, tak se courám. Moc se mi mezi studentíky nechce. Mám toho za sebou tolik, co jiní za celý život. Připadám si starej, nepatřičně. Všichni jsou před školou, kterou konečně asi po deseti kilometrech najdu, takoví svěží, podle hlášek naivní.

Zatímco já jsem byl už málem několikrát ženatej, prožil si peklo i ráj, staral se o holku na vozíku, fotil děvčata, užíval si, pařil, chodil s dělníky do práce, makal a zase pařil, tady jsem se necítil jako mezi svými. Kluci měli košilky, holky šatečky, typický gympláci, chytrý hlavy, kterejm to pálí. Předháněli se třeba v tom, kolik kdo má za sebou olympiád. Připadal jsem si hrozně sám a zároveň tak nějak dospěle. První byla matematika v posluchárně. Vytáhnu sešit, sednu si někam doprostřed a kolem mě je prázdno. Nikdo si nechce sednout vedle vlasatý máničky. Křiváka si tedy dám na sedadlo vedle sebe. Když jdu o přestávce na záchod a ptám se na to, kde se kouří, tak se všichni otočí a odchází. Sám v davu, už zase. Zalezu si do kouta a jedinej, kdo ke mě přijde, je dospělej učitel pro oheň. 

Přednášející celou dobu mluví řečí úplně jiného kmene. Nějak jsem si odvykl někoho poslouchat, udržet vůbec pozornost. Nebo jsem pomalej, nemám na to? Přijali nás dvě stovky, strojárna - pakárna. Říká se všude kolem. V menze mi nechutná, zase sedím sám. Těšil jsem se na nové kamarády, na zážitky a teď si, po hnusný sekaný říkám, že jsem možná měl jít raději na vojnu. Máme už jen jednu hodinu a pak nějaké cvičení. Všichni jsou připravení, já nemám ještě ani skripta. Ale dělám si poznámky. Tady to kamaráde asi neočůráš, jak vždycky. Zatím se mi stačilo na všechno podívat o přestávce a pamatoval jsem si. Z přednášek jsem odcházel akorát zmatený. Studentíci, moji kolegové, živě diskutovali o látce, předháněli se v tom, jak všemu rozumí. Kluci stáli s klukama, holky s holkama a já bokem. Já, kterej byl vždycky středem pozornosti, jsem byl najednou jak nějakej vyvrhel.

Oddychnu si, když je po všem. Musím někam na pivo. Peněz mám dost, zeptám se pár lidí kolem mě, ale všichni na mě divně koukají. Přijeli se sem přece učit. Nevěřím jim, asi jsem ještě nepotkal tu pravou partu. Bez rozloučení se otočím a vyrazím do nejbližší hospody. U Darebáka. Stojí mezi věznicí a školou. Mají tam šíleně nevrlýho výčepáka a smažený špekáčky na grilu. Objednám si, najím se a najednou proti mě sedí nějaká paní. Hezká a na bývalou vězeňkyni rozhodně nevypadá. I když, dneska nevíte, zkusím se jí zeptat na pár věcí. Konečně odtrhne oči od nějakých papírů a vezme mě ne vědomí. Rozhovor probíhá skvěle. Poradí mi se spoustou věcí. Kde já jsem ji už viděl? Jasně, když jsme tady byli na zápisu, tak seděla v jedný hospodě. 

Má krásný oči a pěkný tělo. To by dnes mohlo stačit. Nabídnu ji přesun někam jinam, jestli byste mi s dovolením neukázala krásy Plzně. Chvíli kouká smutně, ale pak kývne. Pochopím, že se zrovna s někým rozchází, což tedy zrovna nemusím, ženský jsou plačtivý a nerad bývám jen náplastí, ale stejně nemám co dělat. Jdeme do jednoho pajzlu u náměstí. Očividně sem chodí často. Kecáme a je to moc fajn. Je opilá, já ještě víc. Probudím se u ní doma na gauči. Vůbec si nepamatuji, jestli k něčemu došlo. Řekne, že ano. Marně hledám lísteček s vypsanými autobusy do Plasů. Rozloučím se a stihnu poslední. Je pozdě, Martin o mě měl starost. V noci zase mlaská. Okřiknu ho. Bolí mě hlava a jsme plnej novejch zážitků. Nepřestává. Hergot, fakt bych měl tomuhle krasavci najít nějakou slečnu. Nebo to budu poslouchat pořád. Připomíná mi psa. Funí a heká. Uff.

Druhej den si můžu přispat, super, dám v Plzni v bufáči rohlík a dvacet deka bramborovýho salátu. Odkrnu si po pivku a jsem takovej spokojenej. Před školou postává partička kluků a holek. Jeden, Karlos, má na sobě dokonce triko Sepultury a vlasy do půl zad. Konečně! Kdes byl včera? Pokecáme, dáme cígo. Sednu si dopředu a pak málem spadnu ze židle. Proti mě se postaví má milá ze včerejška, očividně taky překvapená. Má nás na praktický cvičení. Mě teda rozhodně. O přestávce si mě zavolá a prosí mě, abych mlčel. To já umím, jako hrob. Co ti chtěla, zeptá se mě venku jeden spolužák. Něco odseknu a on mi barvitě popisuje, co by s ní dělal. Asi v noci taky často heká. Z výuky si nic moc nepamatuju. Naschvál se jí dívám do očí, upřeně a dělá mi dobře, jak jej nervózní. Po hodině vše mezi námi ukončíme, ale jako přivítání v Plzni to nebylo špatný. Předmětem za půl roku sotva prolezu, ale to mi nijak nevadí.

Odpoledne se projdu městem, tenkrát byla Plzeň krásný město, kde to žilo. Hospůdky, kluby, studentky. Jen tak si sednu na terasu, koukám se po lidech a nasávám atmosféru. Pořád se mi všechno motá hlavou. Jsem student samoty a to já neumím být moc sám. Dosud jsem měl kolem sebe velkou rodinu, spoustu kamarádů, kluky z práce, bylo živo, divoko, nahlas, jako na řecký svatbě. V Boleslavi jsem si vybudoval svůj metalovej svět. Krásnej i bolestivej, puberta asi fakt skončila. Vůbec se mi do Plasů nechce, budu muset udělat něco s tou kolejí. Hej, můžeme si přisednout? Holky z ekonomky, štěbětají, dělají cukrbliky, mě se to samozřejmě hrozně líbí. A jestli nejdu dneska na nějakou pařbu. Omluvím se, ale řeknu jim o klukovi, co se jmenuje Martin, je fakt hezkej a hledá nějaké děvče. No, tady Klárka by někoho potřebovala. Chvíli kecáme, ale to bych Klárce neudělal, je to totiž moc milé děvče. 

Vejdu do pokoje a zděsím se. Uprostřed na koberci sedí cizí kluk, kudrnatá hlavy. Medituje a dělá óóóm. Pozdravím, ale on mě rukou zastaví, abych nemluvil. Připadá mi, že začíná přehrávat, ale on se v tom fakt vyžívá. Tak jo, na pokoji bydlím s jedním panicem, co o sebe až moc pečuje a splňuje přesnou definici slova Narcis. Možná si ho v nocí honí sám nad sebou, uff. No a tohle je Marcel. Šíleně nezávislej kluk, jak říká. Svoboda nade vše, anarchie, nejí maso, ani kuřecí, kouří co shoří, pořád mluví a studuje taky na učitele. Chvilku si říkám, že to s náma jednou dopadne blbě, protože jestli tihle kluci budou jednou učit, tak ochraňuj nás Pánbůh i Satan. Ze slušnosti jdu s Marcelem na pivo, ale po hodině, kdy pořád dokola opakuje slova jako free a uděláme happening, se začínám nudit. Navíc hraje na trubku, což je nástroj kterej prostě nemám rád.

Normálně se omluvím a jdu se projít po Plasích. Nic tu není, ale vůbec mi to nevadí. Sednu si na lavičku a jsem zase šíleně sám. Přemýšlím, říkám si dokola, že chyba je ve mě, v mých zkušenostech. Taky seš vole skoro o tři roky starší. Opatrně ulehnu do postele a někdy kolem půlnoci se začne ozývat typické mlaskání z obou stran. Jedno od narcise a druhé od nezávisláka. Chvíli přemýšlím nad tím, jaký asi mají kluci představy. Jeden před zrcadlem v posilovně, druhej  po přednášce o alternativním umění vzadu na žíněnkách ve skladu. Musím se tomu smát, což provedu nahlas, mlaskání na chvilku ustane. Nasadím si raději sluchátka a Obituary mi hrají do té doby, než se mi v discmanu vybijí baterie. Ráno to v pokoji smrdí jako po pořádný mrdanici, tak jsem rád, když vidím ty nasrany ksichty v autobuse. Dneska si dám ve stánku rum. Musím, samota mě děsně tíží.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER