Recenze/review - CENTENARY - Death…The Final Frontier (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 12. září 2021

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý šestnáctý - Nejlepší návštěva na světě

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý šestnáctý - Nejlepší návštěva na světě


Příběh tří stý šestnáctý - Nejlepší návštěva na světě

Před tím, než jsem dostal kolej, se stala ještě jedna zásadní věc. Tedy pro mě. Jedu si takhle vlakem do Plasů. Rozbalil jsem CD Pestilence a vložil do přehrávače. Moc jsem se na intr netěšil, nic moc mě tam nečekalo. Možná bych mohl večer skočit za holkama. Nebo radši ne, nemám nějak náladu. Vystoupím z vlaku a štráduju si to směr ubytování. Jsem mimo, já když poslouchám muziku, tak jsem ve svým světě. Každej metalista tohle zná, to snad nemusím vysvětlovat. Přemýšlím nad jednotlivými melodiemi, opakuji si je v hlavě, když dohraje písnička. Už budu brzy na místě. Pak zažiju šok. Na lavičce před intrem sedí Jana, Prcalinka, dokonce Mirka, Sabath i Venca. Nejdřív si myslím, že mi už ze všeho hráblo a mám jednu ze svých představ. 

Jenže oni se ke mě všichni vrhnou a začnou objímat. Vyhrknou mi do očí slzy. Moje parta za mnou přijela. Za mnou, plzeňským samotářem. Ihned je pozvu na pokoj, otevřou se pivka. Začnu rychle přemýšlet nad rozvrhem, jasně že se vám budu pár dní věnovat, stejně tý škole vůbec nerozumím. Sabath přeparkuje auto, paní správcový dáme becherovku a ona je celá šťastná. Zaleze si do vrátnice a když odcházíme, tak už má na tváři blažený úsměv starého alkoholika. Jsem najednou plnej dojmů. I když jsem v Plzni náplava, chci ji z nějakého důvodu předvést svým kamarádům v co nejlepším světle. Koupíme lístky na vlak a hlaholíme na nástupišti. Musíme si toho tolik říct. Ester prý nepustil otec. Achjo, nic nemůže být úplně dokonalý, ale třeba Mirku jsem neviděl několik měsíců.

Vždycky si s ní sedneme vedle sebe a jen chvíli mlčíme. Pak se osmělím, jak se máš. Spustí o pohrobkovi, povídá, směje se. Jsem hrozně rád, že je veselá. Jana s Prcalinkou - to je taková klasika. Holkám to neskutečně sluší a stejně pořád nemají štěstí na kluky. Taky jim moc chybím, prý už nejsou ty hospody beze mě ono, taky byly na pár koncertech a neměly zastání. To víte, na samotný slečny si každý dovolí. Sabath je unavený z cesty, odpočívá a mluví rozvážněji víc než kdy dřív. Chudák, to jeho srdíčko. To jeho obrovský srdce, jen si odpočiň kámo, klidně pij třeba jen vodu, je to jedno, důležitý je, že se zase vidíme. Jako bychom staré časy (fakt mi to přijde děsně dávno) z Boleslavi přenesli do Plzně. Jsem zase jednou mezi svými. Vezmu je na takový menší turné po hospodách.

Pomlaskávají si nad plzeňským, ke štěstí chybí jen nějaký koncert. Prej něco je, řekne nám stará šedivá metla, co ji potkáme v jednom pajzlu. Je sice totálně na plech, ale prý nám pomůže se tam dostat. Zavede nás na trolejbus číslo šestnáct a řekne nám stanici. Vystoupíme mezi paneláky a jdeme do starýho socialistickýho stavení. Klub s jednoduchým názvem C. Jsem tu poprvé. Vlezu dovnitř, mám trošku strach, protože nedávno Pod Lampou to nedopadlo nijak slavně. Prostředí sice super, ale ty lidi byly fakt divný. Zde je ale vše v pořádku. Klasika. Ožralý máničky, který čekají...ty vole, von tady dneska hraje Debustrol, no to mě poser. Kluci taky čumí jako péra z gauče. Vy jste přijeli na nás? Tak říkáme, že jo, aby měli radost. Věnujou nám pár songů a my paříme jako o život. Ožralí, spokojení, létáme vzduchem a plzeňáci na nás koukají jak kdyby něco podobnýho viděli poprvý v životě. 

Dohraje se a nastává nejkrásnější chvíle noci. Popíjíme, korzujeme, seznamujeme se a hlavně, je to neskutečná sranda. I Sabath najednou pookřál. Víte, ono těch úsměvů kolem mě v Plzni moc nebylo. Připadal jsem si jak z jinýho světa. Na kolejích i ve studentských klubech jsem se cítil značně nepatřičně. Navíc jsem měl pocit, že se ke mě lidi chovají neupřímně. A najednou jsem se zalykal smíchem, bolela mě bránice, huba od toho, jak jsem se tlemil. My se s klukama i holkama znali jako vlastní boty, prožili jsme toho spolu tolik, že by to vydalo na několik životů. Jo, žij rychle, zemřeš mladý. Všechno bylo ohlodaný na kost, se všema radostma i strastma, byli jsme to my, kteří se seznámili na panelech, dnes už spíše starší garda metalistů, kteří stále ctili opravdovost. To víte, že jsme si sem tam zanadávali na mladý. Oni už ti ty vole nepomůžou, když potřebuješ, už i ty koncerty jsou jiný. Ale co, zatím nám fungují srdce a splávek, více nepotřebujeme, srát na debily.

Každej si mě postupně našel, optal se jak je, všichni do jednoho mi řekli, že jim v Boleslavi hrozně chybím. Dělalo mi to děsně dobře, ale taky, víte co, já nějak pořádně dosud nevěděl, proč vlastně v tý Plzni jsem? Něco mě sem pořád táhlo. Možná osud, nevím, dodnes jsme to nepochopil. Všichni mi nabídli pomoc a já zase brečel jako želva. Byl jsem už opilej, ale zároveň neskutečně dojatej, protože když pro vás udělá někdo něco hezkýho, tak je to to nejlepší, co se vám může v životě stát. Najednou jsem věřil, že mi bude vše s partou fungovat i na dálku. Prostě to tady přes týden nějak přetrpím a víkendy jsou naše. Hele, já to dám zase pořádně dohromady s Ester, fakt jsem si to myslel. Někdo přinesl panáky a já poblil výlohu u vchodu, tak dobře mi bylo.

Nějaký lahváče, jde se do parku. Tenkrát se kousek od věznice, kam jsme se dostali taxíkem, scházeli mladý lidi. Ještě to nebylo místo pro bezďáky, ale po lavičkách posedávali milenci, sem tam v křoví proháněl kačera nějaký ten úchyl, ale celkově tam bylo moc hezky. Sedli jsme si do kruhu, jako za starých časů. Byl jsem ve svém živlu. Jana z jedný strany, Prcalinka z druhý, já vás holky stejně tak neskutečně miluju. Mirce zářily oči, ona se už jako máma často někam nedostala. Fakt nekecám, já nemám podobný přirovnání moc rád, ale opravdu jsem cítil pozitivní vibrace. Jakoby se ten kruh, v kterém jsme seděli, uzavřel a byl napojenej na samotnej metalovej vesmír. Kolem zrovna letěli retro hippies, pak taky bradáči, co měli u metalu kraťasy a skákali děsně vysoko.

No  a my byli pořád ve svým, měli jsme ty starý modly, najednou kecáme zase o muzice, co kdo kde objevil a já si uvědomuju, jak mi tohle děsně moc chybí. Možná jsem měl jít na vojnu, Ester nebo nějaká jiná by na mě počkala a pak bych se usadil. Jezdili bychom s dětma na chalupu, k moři, takovej obyčejnej život, kterej jsem mohl mít. Místo toho tady blbnu s nějakým studiem, který mi nic neříká. Jsem ztracenej. Usnu na chvilku u Jany v klíně. Ona se nehýbe, hladí mi vlasy a říká mi Smrťáčku. Je to hrozně mazlivý, sápu se jí po prsou, až se probudím. Má v očích slzy a obličej plný výčitek, že si beze mě přijdou jako bezruký. Všechno se mění, každým dnem, devadesátý roky jsou divoký snad ve všem a my jsme přímo v tom. Ani nestíháme sledovat dění kolem sebe. 

Už svítá, z věznice vyjíždí dodávka a my si představujeme, že je v ní nějakej sériovej vrah, kterýho vezou na popravu (ani nevím, jestli už nebyl trest smrti zrušenej, s čímž vůbec momentálně nesouhlasíme). Kousek vedle paní v zástěře otevírá bufáč, dáme vlašák, utopence, podle chuti. A co pivo, mladá paní, ptáme se ihned. No, že jste to vy, tak já narazím sud. Smrdíme, ale v břiše je nám dobře, tak nějak blaženě. Poopiční stavy, udržujeme si hladinku, ještě nás čeká několik dní. Jsme spolu, všichni, v Plzni. Moje parta za mnou přijela. Venca navíc začal zase trošku víc pít pivo a je s ním opravdu děsná sranda. Už není tak mlčenlivý. Můj vrstevník, moje krevní skupina, kamarád, na kterýho se můžeš spolehnout. Pravých kamarádů za život moc nemáme, u třetího ranního piva už trošku blábolím, ale myslím to smrtelně vážně - kdysi jsme si lehce nařízli zápěstí s Kytkou a Prcalíkem, snažím se o to i v bufáči s Vencou. Jenže máme obyčejný kulatý nože od příborů. Budíme tím děsný pozdvižení. 

Smějeme se, jsme pokrevní bratři z bufáče, kluci od vlašáku. Hej indiáni, dáme panáka? Dáme, to je jasný. Chlastáme jako starý alkáči. Máme veselý opice. Protože se máme, jsme spolu. Děláme trošku bordel v tramvaji, na náměstí, v pivovaru, kam všichni musí, protože ono toho v Plzni zase tolik není. Do zoo by nás asi nepustili a nebo jo, ale ne ven, protože jsme starý metalový zvířata. Do smrti nezapomenu na skelný pohled kolegy Sabatha, jeho šednoucí vlasy, jak stojí před vchodem do kostela sv. Bartoloměje a cituje z MASTERS HAMMER. Je to pro mě nejlepší návštěva na světě. Jsem tak šťastný, že utratím všechny peníze. Je mi to jedno, tohle se nebude opakovat. Jsem jen tady a teď, v tenhle krásný okamžik. Mladý, spokojený, ve svém světě. Metal forever, vy volové, řveme po ulicích a hledáme hospodu, kam bychom zapadli. Všechno pak opakujeme pár dní, do doby, dokud už nemůžeme, neberou nám to pumpy ani žaludky.

Sabath poslední den vůbec nepije, jen se usmívá, bude řídit, ale my můžeme. Loučíme se snad hodinu. Budíme pozdvižení. Taková vzácná návštěva, ze starých časů. Jsem hrozně pyšnej, hrdej, že někam patřím. Ne, ze mě nikdy asi nebude klasickej student. Já když do něčeho jdu, tak naplno, od srdce. Pokud mě něco nebaví, prostě to nedělám, nemá cenu ztrácet čas zbytečnostma, život je moc krátkej. Mávají mi z okénka, holky posílají pusinky a najednou je ticho. Sednu si na lavičku a vím, že z téhle návštěvy budu zase několik týdnů žít. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER