Příběh tří stý devatenáctý - Krása šerosvitu
Někdy jsem šel jen tak, kam mě nohy zavedou. Tedy většinou. Pořád jsem tu nikoho neměl. Karlos skončil a s Georgem to bylo nahnutý. Otec mu řekl, že už mu další studium financovat nebude. Má se vrátit domů, do Zairu. Byly to hodně šokující zprávy. Zase na mě spadnul stín. Mizel jsem po škole do ulic. Se sluchátky na uších. Každý týden dnové album. Vycházela spousta skvělé muziky a v Music Records měli vždycky pro podobné typy jako jsem já pochopení. Jenže člověk, obzvlášť, když je mladý, není živý jenom hudbou. Nejvíc mi, ať to zní jakkoliv divně, chybělo obejmutí. Býval jsem zvyklý mít vždycky holku. Jasně, Ester, moje víkendová víla. Do Boleslavi jsem jezdil čím dál tím méně, pokud jsem neměl brigádu, tak vůbec, nevyplatilo se to.
Jako bych po hospodách a klubech hledal ženu svého života. Snil jsem o někom normálním, o obyčejní dívce, se kterou se budu smát. Fantazie pracovala na plné obrátky, ale realita byla spíše zklamáním. Občas jsem si s nějakou vyšel, ale asi se budete divit, já byl ten, kdo jim prostě nedal. Občas jsem se divil, jak jsou ženský na sex, jak hledají dobrodružství. Vědělo se, za jakou spolužačkou zajít. Mě ale matračky, jak jim kdysi říkával Prcalík, nikdy nebraly. Už jsem prostě nebyl mladej nadrženej puberťák, ale chtěl jsem něco víc. Někoho, s kým mi bude fajn. To chci opravdu od života tolik? Záviděl jsem dvojicím, které se líbaly na lavičkách, odvracel jsem zrak a říkal si, jaké by to bylo pěkné.
Asi jsem hledal na špatných místech. Metalová doupata šla tak nějak mimo mě, studentský kluby, no, tam jsem se cítil fakt hodně divně. Nepatřičně. Stejně jsem si sedl do kouta a jen sledoval. Zjistil jsem, že nejlépe je mi v ulicích, když chodím. V šerosvitu, podél řeky, u pivovaru, v parcích u kostelů. Muzika duněla a když už jsem byl unavený, tak jsem zalezl do nějaké levné putyky. Tam sedávali dělňasové, kteří se smáli, sledovali fotbal, nadávali na manželky. Sem tam si ke mě přisedla nějaká žena, většinou o dost starší, mohl jsem ji mít za pár piv, ale já se vždycky vyděsil tváří bez zubů a smutných obličejů. Plzeň byla tenkrát město, které mělo dvě tváře. Přes den se budovalo, budovy krásněly, studentky se vlnily ulicemi a pak noční ksicht, kterej smrděl drogama, prodejným sexem a násilím. V Boleslavi jsem se s tím tolik nesetkával. Přeci jen, je to menší město a když máte partu, tak věci kolem sebe tolik nevnímáte.
Chodil jsem do budky v Plasích, když už jsem se tam vyskytl (většinou mě popadlo focení) a volával Vencovi. Nadšeně mi sděloval novinky a mě bolelo u srdce, že u ničeno nejsem. Někdy mi dal k telefonu Prcalinku nebo Janu, který mě vždycky jenom utvrdily v tom, že útěk do Plzně byl od začátku blbost. Až jednou se zase otočila kola mého života. Říkalo se jim kozuše. A já je moc nemusel. Jednu z nich už jsem dvakrát potkal. Jednou ve vlaku a pak na nádraží, když mě Kateřina třetí vyhodila z bytu a nechala zmlátit. Měla krásný pohled a dekolt. Ale její kamarádka byla děsná. Krev a mlíko, kluci pořád kolem ní a vyspala se snad s každým.
Zapadl jsem do nějaký hospody na Americké třídě, sedl si do roku a pil a pil a pil. Před sebou knížku a jen občas jsem zvedl oči. Moje budoucí manželka si tenhle příběh nepamatuje, ale já ano. Přišly s nějakýma klukama. Očividně jí ale byla jejich společnost nepříjemná. Nějaký šampóni, nudní od pohledu. Lenka, tak se její kámoška jmenovala se začala před nima vlnit. Opilá a bylo to nechutný. Asi dvakrát se můj pohled setkal s tou krásnou dívkou. Byla smutná a seděla pořád u stolu. Celé akce jakoby se neúčastnila. Asi jsem vypadal trošku jako úchyl, protože jsem na ní pořád koukal. Pak odešly, Lenka zavěšená do dvou kluků a za nima moje budoucí žena života osamocená. Přesně si pamatuji její krok. Šelma, takhle chodí kočky. Celkově jsem byl ale spíš vyděšenej, já typy jako Lenka úplně nemusím. Připadají mi jako kudlanky, ošukat a zahodit.
Vylezl jsem a bylo ráno. Krásný šerosvit, řekl jsem si, protože jsem hodně četl Hrabala. Bylo mi smutno, lehce pršelo. Mlha a chlad. Pustil jsem si AUTOPSY a chodil ulicemi až do té doby, než otevřeli dole u Tesca bufáč. Stál jsem ve frontě a pořád se nemohl zbavit pohledu té krásné dívky. Ty vole, půjdeš, nebo ti jebe? Popohnal mě nějakej bezďák ve frontě. Dal jsem si pivo, utopence a zahájil další smutný den. Být sám je něco hroznýho, já to neumím. Cítil jsem se prázdný, ale pořád jsem vzadu v hlavě cítil, že někde musí být ta pravá. Vím moc dobře, že o ní budu bojovat. Jako lev, jako všichni chlapi, co to myslí vážně. Teď už zbývalo jen, abych ji našel a přestal blbnout. Ani nevíte, jak jsem se chtěl usadit. Čekala mě ještě dlouhá cesta. Ty už nebudeš? Ptá se mě stejnej bezďák a usmívá se. Posunul jsem talíř k němu a vydal se do krásného šerosvitu.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
