Recenze/review - ARCHGOAT - Worship the Eternal Darkness (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 31. října 2021

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý dvacátý třetí - Psí život

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý dvacátý třetí - Psí život


Příběh tří stý dvacátý třetí - Psí život

Pokaždé, když jsem se vrátil domů, tak tam byl. On jediný vždy přišel ke dveřím a skákal na mě. Olízl mi tvář a smál se. Ne, nikdo mi nebudete tvrdit, že to psi neumí. Arlie, můj  první čtyřnohý přítel. Učil jsem se s ním na maturitu, spával vedle na gauči, když jsem se miloval se svými dívkami. A já si stejně myslím, že psi mají duši. Někteří určitě. Možná existují tupější jedinci, kterým jde jen o kus žvance nebo hezký feny, ale Arlie byl jinej. Kačenka vždycky říkala, že je určitě převtělený, jen jsme nevěděli z koho. Nemluvil a přesto jsme si toho tolik řekli. Sem tam mi přinesl potkana, přeci jen to byl malý knírač. Takovej smeták neučesanej, rozvrkočenej, uštěkanej. Ale osobnost, teriéra v sobě nezapřel. Povídali jsme si. Často, on uměl vždy naslouchat.

Minulý víkend jsem plakal, když jsem ho držel v náručí. Padl na mě splín, hrozně se mi stýskalo po Boleslavi, po kamarádech, po tom, co naše smečka vyrazí na Radouč, nechá psy proběhnout a bude sledovat, jak se pokouší lovit sysly. Možná dojdeme až dolů k Jizeře, do Podlázek. Budeme kecat o metalu, natřásat se před holkama, stejně jako oni vrtět ocásky, protože takhle je to přirozené a normální, co svět světem stojí. K mládí tokání patří. Ester psa neměla, ale Arlie ji přijal. Nestávalo se to často, některé mé slečny odháněl, vrčel na ně. Nevím jak poznal charakter, ale uměl nějak nahlédnout dovnitř, odpozorovat pohyby, výraz. Věci, které mě tenkrát ještě tolik neříkaly. Učil jsem se za pochodu. Mě se třeba hrozně líbila jedna blondýnka, co měla poprsí, které jí hrozně krásně poskakovalo, když se smála. Arlie ji málem pokousal. Páníčku, copak fakt nejsi schopen poznat, že je to kráva?

V Plzni jsem dostal nedávno kolej. Spousta lidí už odešla a uvolnila se místa. Možná jsem měl odejít taky, říkám si často. Jsem tu zrovna sám, než přijde nový spolubydlící. Hrozná zima, mám jenom tenkou deku. Před chvíli tu byla krásná Markéta, co jsem s ní chodil do školy. A že je ráda, že mám konečně kolej. Pak mi vlezla pod peřinu a říkala pořád dokola, že jí je zima. Měla krásnej zadek a malinký prsa. Třela se o mě, ale já nemohl, nešlo to. Před hodinkou mi volala dolů na vrátnici máma, že se Arliemu udělala na boku boule a že to nevypadá dobře. Když držel zase jednou osud moje srdce ve svý ocelový chladný pěsti, sex byla poslední věc, kterou bych chtěl. A tak se roznesly po koleji tamtamy, že prej jsem odmítl krásnou Markétku. Je divnej, říkali a pro mě to bylo do budoucna super, protože když jsem pak některý řekl, že jí to sluší, tak mi padla skoro do náruče, protože ona byla Máří etalonem krásy. Uff. Lidi jsou fakt někdy divný. A je jedno, že zrovna mají být elitou, když studujou tu vysokou školu.

Operace měla být zítra a já tam chtěl být. Jenže už nic nejelo. Přesto jsem musel. Viděl jsem před sebou pořád ty umaštěný fousy po tom, co se dvě hodiny pral s kostí (jo, tenkrát ještě psi znali maso). Když běžel loukou a skákal, aby byl vidět v trávě. Když přiběhl a schoulil se mi do náruče. Jako malý dítě, bezelstně. Sbalil jsem si krosnu a šel za tmy na výpadovku na Prahu. Asi mě nikdo nevezme, možná to nestihnu, ale musím. Dlužím mu to. Je to člen rodiny, kámoš, kterej se nehádá. Cesta do Boleslavi je mlhavá, temná, šílená. Cikán, co mě vezme starým žigulem, pak partička diskofilů neustále nadávajících na politiku. Kupodivu po Praze dámička (neměl jsem ani na metro), která si asi myslela, že si se mnou užije. Dnes ne má milá, před pár hodinama jsem mohl mít mladou, nádhernou holčinu a taky jsem jí odmítl, sorry. Na Černým Mostě svítá, mrznu, klepu se jak ratlík. Stojím tam dlouho. Nakonec mi zastaví chlap s rukama jak lopaty.

A že prej celej život dělal řezníka a že kam jedu. Vozil mrtvý maso po republice. Měl jsem štěstí. Jednak byl rovnej a hodnej a jednak taky miloval svýho psa. Zavezl mě až před veterinu, tam nikde nikdo, jen auto mojí mámy. Poděkuju, chvilku přemýšlím, že mám vlastně celej život hrozný štěstí na lidi. Třesou se mi ruce, zazvoním. Vlezu dovnitř a tam stojí máma a brečí. Co se děje? Operace dopadla dobře, ale měla by následovat léčba, která je hodně drahá, budeme platit nebo ho máme utratit. Dívám se do očí mladý sestřičce, na ten pohled nikdy nezapomenu. Kolik, ptám se. 20 tisíc, to tenkrát byly hrozný peníze. Máma, která se momentálně rozváděla, je neměla. Já taky ne. Dát tolik peněz za psa, kterej stál osm stovek jako štěně? Nepřemýšlím ani chvilku, řeknu, že to zaplatím, ale časem, musí mi dát čas. Podepíšu papíry a odnáším si spícího Arlieho. Máma na mě kouká úkosem, jako opravdu? Nepřemýšlel jsem fakt ani chvilku. Bráchu taky neopustíte.

Prodloužil jsem našemu hafanovi život o dlouhých deset let. Dožil se 17. Nelituju ani koruny. Prostě jsem si přidal práci. Brigádu v Boleslavi doplnila ještě jedna v nemocnici na Borech v Plzni. Všude jsem něco tahal, přenášel, zvedal, někdy jsem bolestí skoro brečel, ale pak jsem si vzpomněl na to, co pro mě pes kdy udělal a usmíval jsem se. Mám to takhle nastavený, musel jsem. První jeho kroky po operaci jsem neviděl, byl jsem v práci, máma mě vždy jen obden zavolala, jaké dělá pokroky. Nemohl jsem se dočkat víkendu. Jezdil jsem stopem, abych ušetřil, jedl jen paštiky. Protože když někoho milujete, tak obětujete všechno. A vůbec nezáleží na tom, jestli je to člověk nebo pes. Nechodil jsem nějakou dobu do hospody, nekouřil jsem. Jen se modlil, aby všechno dobře dopadlo. Možná takhle nějak žijou mniši. Nevím, ale byl jsem hodně asketický. 

Občas se mě někdo zeptal, co mi je, musel jsem vypadat ještě hůř než normálně. Nebylo to z chlastu, ani pařeb, já nespal, nejedl, trápil se. Taky jsem si od všech těch budoucích doktorů, právníků, učitelů vyslechl. Skoro každej by se na to vysral, je to přece jen blbej čokl. Neodpovídal jsem, nepral se, učil se pokoře. Když jsme pak poprvé na chalupě vyrazili na louku, brečel jsem. Arlie přiběhl a já vím, že on věděl. Všechno mi řekl, poděkoval. Psí život je jinej, než ten lidskej, ale nemyslete si, to, že chodí po čtyřech, neznamená, že má menší hodnotu. Drbal jsem ho pod krkem a on vyprávěl. Pradávnou řečí, která byla jednodušší než ta naše, ale přesto jasná a zřetelná. Bylo mi dvacet a díval jsem se do kraje. Právě jsem si prošel očistcem, ale cítím se hrozně dobře. Zachránil jsem život svému nejlepšímu příteli. Byla kolem nás radost, najednou jsme oba skákali, výskali, běhali dokola jak blázni. Váleli sudy, já štěkal, on mluvil. Další z okamžiků v mém životě, na které nikdy nezapomenu.

Tak asi chápete, že pokaždé, když přijedu do Jizerek na chalupu, tak jdu dolů pod rododendron. A řeknu, jak bylo, jak je, co rodina, jaký jsou novinky, co mě trápí, co mi udělalo radost. Naučil mě hrozně moc. Pokoře, která dnes tolika lidem chybí. Jít si za svým, dokázat to. Vnímat a taky - víc se usmívat. Po všech těch temnějších chvílích v Plzni, samotě, jsem se zase smál. Ne, zatím to nedokázala žádná slečna, ale jeden malej, umolousanej pes, co měl rád kosti, vanilkový rohlíčky a punčochové kalhoty dívek, můj dětský a pubertální hrdina, ano. Prosím vás, to mi nebudete tvrdit, psí život je někdy lehkej, někdy těžkej, ale rozhodně se umí smát. A umí to dát pořádně najevo! To si zapište za uši. Něco málo o tom vím, že jsem tedy tak smělý. Buďte dobří. Vrátí se vám to. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER