SYMBOLIC FEST OPEN AIR 2022

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 5. června 2022

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý padesátý čtvrtý - Večírek pro (ne)zvané

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý padesátý čtvrtý - Večírek pro (ne)zvané


Příběh tří stý padesátý čtvrtý - Večírek pro (ne)zvané

Když jste student, tak nemáte pořád peníze. Chodil jsem sice po brigádách, ale bylo pro mě třeba samozřejmostí, že jsem zval holky na pivo. Jo, tenkrát ještě děvčata pila hlavně pivo. Nejvíc asi řezaný. Neměl jsem bohatý rodiče ani jsem nebyl slečna s krásným tělem, která se nechá vydržovat. Dělal jsem, co se dalo. V boleslavské Škodovce i v té plzeňské. Uklízel jsem v podchodech, čistil nápisy od grafiťáků, vykládal v noci vagóny, roznášel poštu, pomáhal jsem v nemocnici i na jatkách. A to všechno kvůli tomu, abych si mohl zaplatit kolej, pivo, knížky a CD. Taky jsme občas zašli do kina. Naše čerstvě a postupně vznikající parta byla posílena o dalšího Petra.

Naše večírky byly vyhlášené. Nakoupilo se pivo a rum nebo nějaké jiné sprosté dělnické pití. Někdo pil vodku, jinej čerta, peprmitovou (uff), hopsinky. Fantazii se meze nekladly. Moravačky dodávaly i slivovici. Zůstával jsem věrný rumu a piju jej i dneska. Nový člen byl filmovým fanatikem. Nezavřel chvilku pusu. A vžíval se dost často do různých filmových rolí. Měl encyklopedické znalosti a brával mě do filmového klubu na Kubricka, Tarantina (kterýho prostě nemám rád) i Bergmana. Utratil jsem za filmy spoustu peněz, ale je faktem, že ne všechno mě bavilo. Jak mám u knížek dveře otevřené v podstatě pro jakýkoliv styl, tak v kině jsem se docela často nudil. Líbí se mi jasný, silný příběh, nějaké hraní si s obrazy a sázka jen na triky u mě moc nefungují.

Zrovna byl v nejlepším, když konečně přišel Michal. Zalezeme si do rohu a otevřeme si rum. Tuzemák z Božkova je naším společníkem. Řešíme Mechanický pomeranč, starý sci-fi a Majkl mi furt víceméně vnucuje nějaký beatníky. Už jsem jich dost četl, ale něco mi přijde stejně divný, jako některé filmy, které jsem zrovna nedávno viděl. Jsme ale velmi dobře naladěni. Užíváme si takovou tu radost, co mívají chlapi, když potkají někoho se stejným koníčkem. My musíme mít něco navíc k práci (teď tedy ke škole). Jinak je s náma nuda a náš život je prázdný. Já vím, spousta lidí vůbec nečte (a neumí napsat pár vět), ale s těma se momentálně nemusím bavit. Jsme jak spiklenci. Čerpáme z vědecké knihovny, kde je jeden bývalej nedostudovanej strojař. Schovává nám různé dobroty a vůbec nechápem, jak to dělá, protože by měl mít jen odbornou literaturu. Jednou se ho na to zeptám a on se jen tak záhadně usmívá.

Asi hodně hlučíme, protože za náma přijde nějaká slečna z vedlejšího pokoje. Má na sobě jen kalhotky a je krásně rozčilená. Nevím proč, ale začne rovnou řvát na mě. Jako kdybych hlučel jen já. Nabídnu jí rum, ale rozkřikne se ještě víc. Když odejde a její půlky jí pleskají krásně o sebe, zamyslí se Michal nad ženskými ňadry. Byla vzrušená, co? No, hele, já jsem slušnej kluk a mě tyhle věci vůbec, ale vůbec nezajímají. Štve mě to, chci se dál bavit o knihách a hudbě, ale místo toho je tu zase ten starej démon chtíč. Děláme si ještě chvilku prdelky a z nějakýho mě dosud neznámýho důvodu jde jeden člen našeho společenství intoušů pro holky. Pozve jak mé oblíbené "tlusťošky", ke kterým chodím stále vyjídat ledničku a slibovat jim nekonečnou lásku, tak i tu naštvanou. Namíchne mě i Michal, kterej skočí pro Blanku. Hergot, řeklo se bez bab, čemu na tom nerozumíte?

Najednou mi připadá, že se skvěle rozjíždějící akce změnila ve večírek pro nezvané. Místo našich oblíbených témat se všichni kření a přijdou mi hrozně dětinští. Jsem opilej a pamatuji si, že chvílemi sedím sám a melu si o tom svým metalu. Nikoho to nezajímá. Všechny moje pečlivě zapsané a archivované znalosti. Není nikdo, kdo by mě poslouchal. Nabídne se jedna macatá, která má moooc krásný obličej i prsa. Ale naštve mě taky. Vůbec neví, kdo to byli Venom, netuší a nezná a neví nic o Sodom. To je pak těžký. Jen na mě vilně kouká, trošku jako telátko. Nezazlívám jí to, svým způsobem je to krásná holka, ale dnešní večer jsem si představoval úplně jinak. Místo literatury se řeší, kdo s kým a jak. Drby, jak já nesnáším drby. Asi jsem jinej, ale já se neumím bavit o jinejch. Nejde mi pomlouvat.

A tak si zapálím cígo a jsem zase mimo. Surfuju si ve svých myšlenkách. Naučil jsem se to už na střední škole, když se probíraly ty neskutečně nudný matematický vzorce, fyzika (ta mě přitom bavila, ale nikdy jsem na ní neměl normálního učitele). Vždycky jsem sledoval, jak raší poupata na stromech, jak zahnízdil kos, jak se kupí mraky. V přednáškovém sále to je hodně podobné. Vepředu stojí někdo s meotarem a přednáší a já se nemůžu soustředit. Jsem divnej, já to vím, ale jiný to už asi nebude. Minul jsem se oborem, to už mi je úplně jasný. Dnes by tahle holka asi měla problémy s tím, že by jí všichni nadávali, jak je tlustá, ale tenkrát to byla pořádná a krásná samice. Sedne si vedle mě a začne o něčem mluvit. Přikyvuji a dělám, že jí vnímám. Po chvíli mi řekne, že jsem skvělej, že umím dobře naslouchat. Přitom ji koukám jen do výstřihu. Dělám to naschvál, aby si myslela, že jsem úchyl a odehnal jsem ji.

Jenže mi položí ruku na stehno, což mě tedy probere. Večírek je v nejlepším. Záchod i lednice jsou poblité. Ve sprchovém koutě je jedna polonahá dívka a tři kluci. Místo Tarantina (co já bych za něj teď dal), se řeší blitky. Hergot, kdo sem pozval ty ženský, rozkřiknu se, ale vůbec nikdo mě neposlouchá. Opět přijde naštvaná vedle z pokoje. Ale jen zakroutí hlavou a odpleská s tou svojí prdelkou pryč. Líbí se ti, zeptá se mě moje lehce macatá a já jí naschvál řeknu něco o tom, že jsem ji minulej týden klátil jak zvíře. Chci bejt jako ošklivej, ale zase ne moc. Nejde o to, že se mi nelíbíš, ale dnešní večer jsem si představoval úplně jinak. Podívá se na mě smutně a už si myslím, že odejde, ale ona se rozbrečí, je nejistá a to víte, mě to nedá a začnu ji utěšovat. Do prdele, holka, dyk si fakt hezká, aspoň je za co chytit. Fakt, zeptá se mě rozmazaně a asi očekává, že dostane pusu. Jednu ji dám, ale ona mi zajede do rozkroku. Achjo. Jsem jen obyčejnej kluk.

S Eliškou jsme si nikdy neslibovali věrnost, někdy mi připadalo, že ji snad nevěra ode mě rajcovala. Inu co, jsem mladý a musím, nejde jinak. Zalezli jsme si vedle do pokoje. Zamkli se a pak na mě roztrhala oblečení. Ještě jsem stačil říct něco o tom, že tohle metalový triko už asi nikde neseženu (Candlemass) a pak už jsem se vznášel na vlnách, ale vy víte čeho. Tohle děvče bylo jako uragán, něco podobně divokýho jsem už hodně dlouho nezažil. Bylo to sice jak z blbýho filmu, ale po prvním dějství, které bylo hodně poznamenáno alkoholem, jsem se jí zeptal, jak se jmenuje. Simona, jméno mé. Hladila mě po vlasech a vypadala spokojeně. Já měl asi půl hodiny docela výčitky. Původně jsem si myslel, že dáme pár piv a panáků a dlouho do noci budeme diskutovat o čemkoliv. Mě to tenkrát hrozně bavilo. Někdo buší na dveře. Jde otevřít. Dovnitř vrazí hubené děvče s velkým zadkem a bez pozdravu začne nadávat. A že co to děláme, co to máme na stole (je tam pixla od lunch meatu). Vůbec ji nerozumím a snažím se obléct. Je jak nějaká domina. To je moje holka, představí ji jako Markétu. Petr radioamatér si našel taky budoucí učitelku.

Problém je trošku s tím, že ona všechny komanduje. Mě tyhle typy doslova iritujou. Každýmu ihned vnucuje, že nejí maso, že si čistí čakry a jestli jsme při šukání používali polohy z kamasutry. No ty vole, to je síla, řekne Simona a zatáhne mě k sobě do bytu. Mají tu jídlo, který jim ale prý někdo chodí neustále vyjídat (nepřiznám se, ještě si na toho hajzla zanadávám). Udělá mi vajíčka a slaninu. Umí to se mnou. Ženská jak má být. Jak pomalu střízlivíme, tak mi o sobě začne vyprávět. Není vůbec hloupá, připadá mi jako opravdu přemýšlivý typ, to já rád. Dokonce se chytá i na nějaký knihy (já tohle fakt tenkrát u svých potencionálních partnerek řešil a bylo to pro mě děsně důležitý). Pak se spolu osprchujeme, to už je slunce zase na nebi a ona navrhne procházku. Blbý je, že cestou potkáme Elišku, která sice častokrát mluvila o svobodě našeho podivného vztahu, ale i přesto dostanu facku. Mnu si obličej a Simona si stěžuje, že když jsem něco měl s takhle krásnou holkou, tak se s ní nebudu zahazovat. Hovno, má milá, ty máš jen komplex v hlavě. Tvoje tělo jsem si nějak oblíbil, víš. A myslím to smrtelně vážně.

Chodíme borským parkem. Dlouho se procházíme a já zjišťuji, jak je to milá a hodná holka. Má v sobě něco hrozně hezkého. Navíc tedy ty postelový akce, to se taky samo počítá. Je mi dvacet, to máte testosteronu na rozdávání. A že dávám rád, pokud to tedy jen trošku jde. Večírek pro (ne)zvané se sice moc nepovedl (pořád mi to vrtá hlavou), ale myslím si, že pro tentokrát se to dá odpustit. Dává mi pořád pusy, objímá mě. Je svůdná. Přitom, vůbec bych to do ní neřekl. Škoda jen, že jsem ji tak zamotal hlavu. Za necelý měsíc zjistí, že ji škola vůbec nejde (to mě taky ne, ale nějak pořád proplouvám) a vrátí se zpátky do východních Čech. Už  ji nikdy v životě nevidím. Doufám, že se má dobře. Na kolejích se podobné situace stávaly poměrně často. Pokorně a s kytkou jsem se vrátil k Elišce. Chvilku dělala drahoty, ale nakonec se mě spíš vyptávala co a jak. Inu Eliška, pořád nechápu, na co ta holka pořád myslí. Pro spoustu chlapů by byla splněnej sen, ale mě už začíná trošku unavovat. Já bych si fakt chtěl taky aspoň občas o něčem pořádně pokecat. Asi jsem fakt divnej. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER