Příběh čtyř stý devadesátý sedmnáctý - Za barem
Jednou cestou ze školy jsem si všiml u vchodu do koleji inzerátu. Visel na nástěnce a bylo tam i telefonní číslo. Večer na baru to řešíme. Kde je vlastně tlustý Karel? Dojde nám všem. Byl součástí celého společenství snad odnepaměti. Nikdo ani nevěděl, co studoval nebo vůbec jestli. Vyprávělo se něco o strojárně a že ho pak vyhodili a on se nechtěl zbavit studentského života, tak se nechal zaměstnat na baru. Spával vzadu v kumbálu, životospráva víceméně žádná. Pil s náma do rána a v deset už stál zase na nohou. Prostory měl pronajatý jeden plzeňský mafián, kamarád správce kolejí. Tak proč hergot někoho hledají? Vysvětlení přinesly ještě ten den neoficiální kolejní tamtamy. Po chodbách se ozýval šepot a nakonec se k nám doneslo, že Karel dostal infarkt. Peprnější bylo, že to nebylo při jeho nekonečných opicích, ale kupodivu při sexu. Se stejně oplácanou dívkou, kterou jednoho krásného dne oblouznil v brzkých ranních hodinách. Zalezli spolu do kumbálu a když byla nahoře, tak ho kleplo. To je tak, když šukají hroši. Ukončil celou situaci jeden z drbajících.
Mezitím přišli mafiánovi na vytunelování fondů na zemědělskou techniku. Místo strojů nakoupil automaty a financoval dvě diskotéky, jeden bordel a právě bar na kolejích. Šel si sednout, správce, jako bejvalej vysoko postavenej komouš, vše ustál. Navíc mu došlo, že víc vydělá, když bude bary provozovat sám. Tedy, pod hlavičkou kolejí. S dotacemi od města, jak jinak. Jen už tam nebude asi moci pořádat večírky se striptérkama. Na těch jsme několikrát byli. Nenechali jsme se vyhodit od kulečníku. Byla to v mnohém divoká doba, ale nikomu to tak nepřipadalo. Každopádně, slovo dalo slovo a přijali mě. Už jsem tu několikrát vypomáhal, věděl jsem co a jak. Myslel jsem si, že zvládnu všechno. Brigády o víkendu práci na pozemcích i na chalupě, sport, muziku i blondýnku. Ona mě varovala, že to není nic pro mě. Ale měl jsem svoji hlavu. Tvrdou palici. Představoval jsem si, že se zadarmo napiju, pokecám a vydělám nějaké peníze. Copak o to, platili kupodivu dobře, ale bylo to pro mě neskutečně náročné. Navíc jsem chtěl také trošku studovat.
První týden byl v pohodě. Pár delších ožíraček, nějaké ty oslavy čehokoliv. Nedělalo mi problém čepovat, hlídat kasu a pouštět na hi-fi věži hudbu, kterou si hosté žádali. Metal mi samozřejmě ihned zavrhli a tak mi chvílemi ze všech těch Michalů Davidů, Oceánů a Shalomů fakt hrabalo. Dostal jsem k ruce jednu prvačku, která studovala na FAV a i když nebyla příliš hezká, tak s ní byla sranda a hlavně makala. Nejdřív se zdálo, že vše odsýpá jak má. Když nebyli lidé, četl jsem si, tahal zboží a kecal s Janou, která byla chytrá a moc se neprožívala, takže to šlo. Problém nastal v sychravém podzimním počasí. Na lidi začaly lézt chmury a začali se mi chodit svěřovat. Tenkrát mě psychologie hodně zajímala a tak jsem to bral jako takové cvičení. Jenže ono to bylo pořád dokola. To, co dnes lidé blijí každý den na sociální sítě, tak chodili říkat mě. On mě nechce, ona mě nechce. On se mi líbí, jak ho mám oslovit. To bylo kolem dvanácté. Pak následovaly panáky, ještě jednu pro mě a pro barmana, a temnota. Nevěřili byste, co jsou lidé na sebe schopní říct. A tak jsem viděl dvoumetrovýho kluka brečet, že byl jako malej znásilňovanej, o holkách ani nemluvím. Mlácení, rodiče, co nikdy rodičema být neměli.
Jasně, byly i veselý partičky nebo jednodušší lidé, co brali všechno tak, jak to přišlo. Ale ty si nepamatujete. Jsou stejní, jak přes kopírák. Nejdřív upnutí, až běda, potom jemné náznaky a nakonec narážky, za které se budou druhý den stydět. Víc jsem si ale pamatoval všechny ty hrůzy. Fascinovalo mě, kolik temnoty je mezi lidmi. Všichni ti z úspěšných rodin, bohatí, krásní, měli své 13 komnaty. Někdy mi z toho bylo blbě. Připadal jsem si jako kněz, který stojí za výčepem a poslouchá zpovědi. O zlu, o špatnostech. Holky, který klevetily, panenky s krásnými tvářemi, které žárlily a dělaly nejdřív drobné naschvály. Bylo to jako nějaké post apokalyptické sci-fi, ve kterém nechali všichni na povrch vyplout temnotu. Zvedal se mi žaludek, bolelo mě to, nechtěl jsem věřit tomu, že jsou lidé opravdu takoví. Možná sem chodili jen ti, které bolelo svědomí a potřebovali vše přechlastat. Budoucí právníci, lékaři a učitelé hledali na dně sklenice rozhřešení. Dodnes, když některé, dnes samozřejmě úspěšné a mnohdy i mocné, potkám, tak si na jejich příběhy vzpomenu. Bylo to jak ve Starém zákoně. Jako když začne válka a rabování.
Nikdy jsem nebyl žádný prvoplánový fešák, za kterým by se dívky otáčely, ale tenkrát jsem měl tolik příležitostí. Nevyužil jsem je a byl jsem na to hodně hrdý. Bojoval jsem za mě a za blondýnku. Každopádně. Nejhorší snad byly večírky, na kterých byly party holek bez kluků. Dámy byly většinou někde ve městě tančit a na baru si vyprávěly zážitky. Prodávaly svoje těla za pár drahých panáků, za svezení v luxusních autech. Městem, které kdysi patřilo hlavně pivu, se také začaly šířit drogy. Nikdy nezapomenu na jejich oči. Jako by měly v sobě samotného Satana. Když mi naleješ whiskey, zajdeme do kumbálu? Mrkání očima, kozy k sobě, vlnění zadkem. Každá třetí mi řekla, že nemá kalhotky. Dělal jsem si z toho srandu, šlo mi jenom o peníze, ale je pravdou, že jsem na nějaký čas přišel o veškeré zbytky iluzí, které jsem ještě o lidech měl. Těšil jsem se na brýlaté studentky, které chodily ráno, byly stydlivé, pily jenom kávu a čaj a měly před sebou desky s učením. Odpoledne chodily dvojice, to bývalo také v pohodě, ale večer a v noci, se už jenom lovilo.
Moc jsem nespal, ve škole byl jako mátoha a o víkendech se mi několikrát stalo, že jsem upadl, sekl špatně sekyrou. Fyzicky jsem to fakt nedával, ale nejhorší byly ty rozšklebené tváře, které si mi vloudily i do snů. Barman musí být vtipnej, milej, musí si nechat líbit všechno. Náš zákazník, náš pán. Peníze znamenají všechno. Na konci devadesátých let určitě. Mezi lidmi, mezi opravdu hodně lidmi, znamenaly nejvíc. Mladý holky se chtěly dobře vdát, nejlépe za Němce nebo Italy, aby vypadly tady z toho marastu a kluci měli ostré lokty. Kdybych tenkrát také zasekl dráp, mohl jsem se dnes mít možná také lépe. Jenže já na to nikdy neměl žaludek. Snažil jsem si zlo nepřipouštět, ignoroval jsem jej. Raději jsem mizel se svojí milou do lesů, na koncerty, ke knihám. Někdy jsem to nemohl vydržet a tak jsem si nechával platit panáky, abych se ze všech těch keců nepoblil. Nejhorší snad bývali chytří, kteří dokázali dělat hrozný zvěrstva. Dodnes lituji, že jsem něco nenahlásil na policii.
Sedíme na náměstí v Plzni a sledujeme dvě malé děti, jak se honí po dlažbě. Výskají radostí, maminka je okřikuje. Slunce svítí a blondýnka mě drží za ruku. Užíváme si všechnu tu krásu, nevinnost, obyčejnost. Z pekárny voní čerstvé housky, pro dvě skočím a jen tak, nasucho je žvýkáme. Staré babičky se šourají a čekají na své dědečky, podají si ruce, prohodí něco vtipného a já si říkám, že je to všechno velkej protiklad tomu studentskýmu baru. Nechci se obklopovat špatnými věcmi, nechci poslouchat o znásilnění, o krutostech, o týrání. Raději bych si jen tak sedl na pivo. Zlatý kanály ve škodovce. Tam je aspoň klid. Bolí to sice víc fyzicky, ale mám čistou hlavu. Zajdu rovnou na radu koleje. Omlouvám se, musím se učit. Seděl přede mnou samotný pan správce, vládce všeho. Ulízl si zbytky vlasů a jeho ruka zaplula pod sukni mladé sekretářky. Ta vyjekla, bylo jí to trapné, ale udělala hihihi, hahaha. Měl mastné ruce. Jednu z nich mi podal a v jeho očích se dalo vyčíst, že to je zmrd a hajzl.
Tak to ne mladej, smlouvu máš ještě na měsíc. Tu práci odvedeš, je nová doba, my tady nějaký flákače trpět nebudeme. Snažím se vymotat, nechápu, proč nemůžu jít na hodinu. Vždyť je to jenom brigáda. Vůbec mi neodpoví. V sobotu zavřeš. Bude soukromá oslava. Když odcházím, třísknu dveřmi. Celý týden jsem jak tělo bez duše. Ptám se kluků z práv, jestli na to má nárok. Oni mi odpoví, že asi ne, ale že tenhle debil má prsty všude a jestli chci dostudovat, tak bych ho neměl moc provokovat. V pátek všechny vyženu ve dvanáct. Musím se vyspat. Jdeme se ráno projít a mě mrazí v zádech. Už jsem pár podobných akci zažil a není to nic příjemného. Většinou je na nich parta magorů, co mají prachy a myslí si, že můžou všechno. A vlastně můžou. Vrátíme se a ve mě je malá dušička. Sejdu dolů do baru a vyhodím pár studentů, kteří by chtěli pivo. Na dveře dám ceduli soukromá akce.
Přijedou poměrně brzy. Už kolem páté. Luxusní taxíky. Je jich asi osm. Všichni mají kvárda různých barev, málo vlasů a zlatý řetězy. Hej pikolíku, zahlaholí jeden a tak přijdu s notesem. Objednávají si samozřejmě samý drahý pití. Sesednou se ke stolu a začnou ihned vzpomínat na starý dobrý časy. Komouši, STB, dnes podnikatelé a mafiáni, co se stihli velmi rychle zorientovat v nové době. Devět let po revoluci měli všechno. Cítili se být nad zákony. S dalšími panáky začali machrovat. Sem tam někdo vytáhl pistoli a bylo to děsně vtipný. Mlčel jsem a měl sto chutí je všechny zapálit. Tenhle hnusnej vřed lidstva. Pak jeden začal vzpomínat na to, jak sledovali nějakého pána, místního herce a disidenta. Jak mu dělal naschvály, jak obtěžoval jeho dceru, jak jim zničil život. Pak jsem ho předal do věznice Frantovi a ten zmrd přiznal i co nevěděl. Krásný časy. Někdo zabouchal na dveře. Aáá, překvapení pánové.
Některý holky byly oblečený jako zajíčci, jiné v latexu. Hezký těla, ale smutný pohledy, jak už to děvky mívají. Nejdřív byly striptýzy. Potom se různě rozdělily. Seděly pupkáčům na kolenech, v klínech a oni jim mačkali prsa a sahali na zadek. Totální degradace lidství. Bizardní obrazy, které jsem nechtěl vidět. Moc ve své nejhnusnější podobě. Musel jsem běhat, chlastali všichni a hodně. Nějakej s prasečím ksichtem, myslím, že mě v Plzni na starosti kulturu, nutil dvě holky, aby si sahaly mezi nohy a líbaly se. Hrozně se tomu smál a ukájel se sprostými slovy. Cítil jsem se jako otrok a to jsem jenom roznášel pití. Občas se někdo za všeobecného veselí poblil. Byly to zvířata, převlečený v kvádrech. Zajímavé, jak se nahoru pokaždé dostanou takoví debilové. Ostré lokty a žádné svědomí. Další panáky. Co ty pikolíku, ty si nedáš? Podíval jsem se na něj a říkám mu, že se zmrdama nepiju. Nejdřív jsem si myslel, že mě zabije nebo nechá zabít, ale on se děsně rozřechtal. Ty se mi líbíš, řekl jenom a raději se věnoval jedné zrzce. Plácal ji po zadku, až ho měla celej červenej.
Když odjeli někam, kam jsem nemusel, ulevilo se mi. Už jsem nikdy nechtěl být za barem. Poslouchat divný řeči, vnímat temnotu. Pověsil jsem utěrku na věšák. Zkontroloval kasu (platil pan správce). Vše sedělo. Zamkl jsem a dlouho do noci koukal do stropu. Stejně je ten svět někdy divnej a zlej. Napadlo mě, když jsem konečně usnul. Za barem to možná mohlo být i dobrý, ale rozhodně ne tady a teď. Už jsem se tam nikdy nevrátil.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
