Příběh pětistý osmnáctý - Plzeňské podsvětí
Zavřel jsem za sebou rezavé dveře a neskutečně se lekl. Na plesnivých schodech to klouzalo a dunění, které jsem zaslechl mi připadalo jako bombardování. Potom se ozval smích. Takový ten jedovatý. Znáte to, někteří lidé mají zkrátka skřípavý hlas. Jedna z mých teorií o tom, jak se kdo směje, by vydala na tlustá skripta. Zavedl mě do malého kumbálu. Na zdech visely mapy a v teráriích se kroutili nějací červi. Vypadalo to jako úkryt sériového vraha. Začal vyprávět o houbách. Jak jsou skvělé, jak pomáhají řešit vlhkost. Jak jsou lepší než lidé. Nakonec se stejně rozložíme a představ si, že nás napadne plíseň. Po chvilce jsem ztratil pozornost. Původně jsem sem ani nechtěl. Jenže mojí milou napadlo, že bych se mohl poptat po civilce. Nějaká její spolužačka chodila s klukem, co už měl školu za sebou a zrovna si kroutil službu v plzeňském podzemí. A protože byl i biolog, tak se během úklidu chodeb, provázení návštěvníků a různých dalších činností, věnoval i houbám, které studoval. Když jsem jej viděl na světle božím, připomínal mi krtka. Špatně viděl, neustále mžoural. Navíc měl hodně světlou pleť. Vypadá jako hlíst, řekla o něm jedna kamarádka.
Plzeňské podsvětí jsem moc neznal. Na metal jsem zašel jen občas. Nebylo s kým a tak jsem nestihl období největší slávy Sorath, počátky Stínů plamenů, ani ještě spících Trollech. Byl jsem mimo. Z kolejí se chodilo maximálně tak na hard core, u kterého si hodně vybírám. Zábavovky mě nebavily a s celou českou scénou jsem dávno ztratil úplně kontakt. Jel jsem si ty svý zahraniční kapely, vyrážel na dlouhé výlety do Prahy. Někdy si říkám, jestli jsem nebyl divnej. Jezdit sám na koncerty? To se tenkrát zase tolik nenosilo. Jenže já neměl moc na výběr. Když už jsem někoho mě podobného potkal, tak zůstal na škole tak dva semestry a pak se odstěhoval do rodného města. Možná jsem v tomhle byl ztracenej, ale odebíral jsem pořád Spark, který byl v téhle době doslova studnicí. Sem tam jsem si koupil i nějaký další časák v Music Records, ale hlavní pro mě byly stejně nakonec náslechy. Se sluchátky na uších jsem si dělal na kapely vlastní názor, nikdo mě neovlivňoval. Vybíral jsem podle tipů a recenzí. Ale nakonec jsem stejně koupil jenom to, co se mi líbilo. Třeba k norskému blacku jsem se dostal poměrně pozdě. Zato starý doom a prapůvodní black jsem měl naposlouchanej fakt dobře. Bylo to nakonec vždy hlavně o vzájemných sympatiích, o zvuku. Každý objev pro mě znamenal cihlu zlata. Ale to zrovna vám asi nemusím vykládat.
Procházeli jsem chodbami, které se mi zdály nekonečné. Ukazoval mi zpola zasypané vchody, které vedly ven, procházeli jsme kolem hospod, nad stokou, nahlíželi jsme jak nějací trpaslíci do života jiných. Ukázal mi spoustu různých koutů, kolonii krys i houby, které pěstoval ve velkých truhlících. Tobě nevadí, že jsi tu pořád sám? Ptám se ho a on se na mě ve světle baterky zašklebí. Lidí jsou divný, klidně se bez nich obejdu. Hele, blondýnka mi říkala, že chodíš s Pavlou. Ještě si dělala srandu, že když se vezmete a budete mít dítě, musí se jmenovat taky Pavel nebo Pavla. Odpověděl, že jako jo, že spolu chodí, ale že se na potomky teda vůbec necítí. Hlavní je pro mě výzkum. Byl to tak trošku šílenec a rozhodně nebyl moje krevní skupina. Připadalo mi na něm něco divného. Už jsem viděl na brigádách zloděje i vrahy, vyšinutý, děvky i další různou spodinu. Potkal jsem mafiány, bejvalý veksláky a moc dobře jsem dovedl vytušit, od koho se mám držet dál. Plzeň, stejně jako Boleslav, měla svoje podsvětí. Obchod s bílým masem. Objednat jste si mohli cokoliv. Jednou jsem byl v hospodě svědkem toho, jak někdo sháněl malýho kluka. Chtělo se mi blejt. Od temnoty se musí člověk držet dál. Jinak ho zabije.
Ono se to nezdá, ale úplně něco jiného je jít chodbami jako návštěvník a nebo tam být několik dlouhých hodin. Hele, docela bych šel ven. Nejsem zvyklej. Měl jsem chuť na pivo. Potřeboval jsem vzduch. Usmál se, jako slizký had. Tak jo, jdeme. Směr Parkány. Zahnul doprava, pak doleva, překročili jsme mrtvou krysu. Ze zdí odkapával hnis. Nestíhal jsem. Nejednou jsem ucítil průvan, ránu a zůstal jsem stát ve tmě. V absolutní tmě. Sám. Můj průvodce vůbec nereagoval na moje volání. Co teď? Jako sranda dobrý, ale jinak tedy nic moc. Nikde nikdo. Jen tiché škrábání za mnou a tep srdce v hlavě. Sedl jsem si na zem. Netrvalo to ani hodinu, nevím, ztratil jsem pojem o čase a měl jsem pocit, že asi zmrznu. Hlavou mi lítalo obrovské množství myšlenek. Zblázním se? Sežerou mě krysy? Vlastně ani nevím, proč se mi spustily slzy. Asi se tělo bránilo nepřirozené tmě. Ono si to totiž nikdo moc neuvědomuje. Na chalupě v Jizerkách je také tma, ale aspoň vám svítí měsíc a hvězdy. Tady nebylo nic. Jenom já, zatuchlina a škrábání o stěnu.
Prošel jsem si všemi stádii paniky. Řval jsem, vyhrožoval, plakal, dusil se. Ano, nemohl jsem dýchat. Byl to extrém i pro moje tehdy velmi dobře trénované tělo. Nakonec jsem propadl apatii a začal si na zeď promítat různé obrazy. Byl jsem na koncertech kapel, co jsem měl tak rád, toulal jsem se po lese, sekal dříví v Jizerkách, převaloval se v peřinách s blondýnkou. Potom se mi sevřel žaludek a dostal jsem hlad a hlavně žízeň. Někdo jde. Ne, zase omyl, zase jenom naivní představa. On mě tady fakt nechal, co je tohle za debila. Tako jako ve dvaceti zemřu mezi plísní a houbama? Vždyť toho mám ještě spoustu před sebou. Chtěl bych mít děti, navštívit spoustu zemí. Zařídit si byt, dočíst celou Dunu. Modlil jsem se. Umřu. Jako já fakt chcípnu ve tmě. Potil jsem se, zničehonic jsem se potil. A ucítil jsem na zádech průvan. Někde tady musí být průlez. Taky jsem uslyšel šustot. Takové divné tápání. Jasně, pohoda, konec paniky, Pavel není žádný zvíře. Jenže to nebyl Pavel. Daleko, za zatáčkou se odsunuly dveře a v nich se objevil troll. Nebo nějaké divné stvoření z podsvětí. Ty vole, co je zase tohle, řekl jsme nahlas.
Co tady děláš? Ozvalo se odněkud zespoda. Potom mi do očí udeřil kužel světla a málem jsem oslepl. Sem nikdo nesmí! Další skřehotavej hlas. Asi když děláte v podzemí, tak vám hlasivky nasáknou chladem. Kdo jste, zeptal jsem se opatrně. Dělám tady, co asi. Pochopil jsem, že je to asi žena, i když tak nevypadala. Chytla mě za ruku a táhla do vedlejší chodby. Otevřela klíčem. Konečně jsem jí viděl. Byla opravdu trpaslík. Žena, ale hodně malinká. Vyděsil jsem se ještě víc. Chvíli jsem blekotal nějaké omluvy a výmluvy a odkazoval se na Pavla. Jasně, miláček si zase z někoho vystřelil, pochopila najednou. Následoval smích, který kdybych slyšel před chvílí ve tmě, asi by mi puklo srdce. Najdeš ho Na Parkánech v hospodě, sedává vzadu v rohu. Vydal jsem se tedy směr hospoda. Objednal jsem si pivo, vypil ho na ex a poprosil o další. Fakt tam seděl. Usmíval se. Měl jsem sto chutí ho kopnout do ksichtu. Přisedl jsem si a chtěl řvát, ale on se místo toho klidně zeptal, jak se mi líbilo v opravdové tmě.
Vlastně se neomluvil, ale objednal mi pivo. Jako na civilku bych s tebou mohl počítat. Jestli ses teda dole neposral. Popíjeli jsme a on se postupně rozvázal. Začal se přede mnou odehrávat příběh, který bych raději neslyšel. Ve zkratce se jednalo o kdysi malého kluka, který měl despotickou matku a otce, který jej zneužíval. Chvílemi, když popisoval některé pasáže, tak jsem si zacpával uši. Byl hodně detailní a když skončil, byli jsme poměrně dlouho ticho. Co ta dáma, co mě pustila ven? Myslíš TO? My ji tak říkáme. Ani nevím, jak se jmenuje. Ona si prošla různými děcáky, rodiče ji kvůli postižení nechtěli. Hele, ale je šikovná, vleze úplně všude. Bylo to zase divný Uvědomil jsem si, že jsem sice pubertu strávil s otcem, který chlastal první ligu a dělal hnusný věci, ale s tímhle nemůžu dnes nikoho šokovat. Už jsem měl dost, ale on pořád že ne, že musíme ještě někam zajít. Šlo mi o civilku, i když po celém dni jsem si říkal, že taková knihovna by nebyla úplně špatná. Vyrazili jsme do šumu. Řekl, že bude platit.
Na alkoholu je hezká jedna věc. Dokáže ohlodat lidi na kost. Odhalit jejich pravou tvář. Vytáhnout na povrch myšlenky, které by jinak zůstaly v podvědomí. Vždycky jsem nechápal dvojice, které spolu nikdy nepařily, nebyly ve společnosti. Jak si můžou rozumět, když o sobě neví, jací doopravdy jsou? Já třeba když piju, tak bych každého objímal a miloval. Piju do radosti, jak říkával můj děda. Pavel byl můj pravý opak. Každým dalším pivem, rumem, v každém podniku, do kterých jsme táhli, byl hnusnější a děsivější. Nechápal jsem, co na něm Pavla vidí. Ona taková hezká, on křivý uvnitř i venku. Mluvil o temnotě, o tmě, pořád dokola. Jak by chtěl zavřít, podívej třeba támhletu, ta má takovej nevinnej obličej, do sklepa. Hrabalo mu. Nejdřív jsem si myslel, že je to jen taková hororová sranda. Ale nebyla. Když jsem to pochopil, tak jsem normálně utekl. Měl jsem toho plný zuby. Už jsem civilku v plzeňském podzemí ani nechtěl. Umřel bych tam. Já potřebuji k životu světlo a vzduch. Ještě jsem nevěděl, že skončím v nemocnici. O tom ale až někdy jindy.
Pavla se za několik měsíců v Pavlem rozešla. Jen mávla rukou a řekla něco o tom, že to byl úchyl. Nezbývalo mi, než s ní souhlasit. Uběhlo několik let, plánovali jsme rodinu. Byli jsme spolu, měli byt, obyčejný život. Tehdy jsem ještě kupoval ve čtvrtek noviny. Takový zvyk z minulosti. Pokaždé jsem si sednul a četl čím dál tím méně článků. V regionální příloze byl jeden sloupek věnovaný Pavlovi. Ano, můj milý čtenáři. Jeho děsivé sny se bohužel staly skutečností. Jsem moc rád, že ho chytili u první vraždy. Pojď sem, řeknu své milé, podívej, to je on. Přeběhl mi mráz po zádech. V plzeňském podzemí jsem od té doby nebyl. Nebojím se tmy, ale nějak se mi nechce. Co když ho pustili z vězení?
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
