Příběh pětistý dvacátý první - Mezi spodinou
Nakonec jsem tedy šel, ale moc se mi nechtělo. Raději bych seděl na koleji v pokoji a četl si. Normálně bych byl se svojí holkou a dělali bychom věci, které spolu dvojice normálně dělávají, jenže ona mi zase odjela do Tábora a já tu zůstal sám. Kolem poledne jsem seběhl dolů do baru a dal si pivo. K obědu jsem měl lunch meat. Čtu Artura C Clarka a chtěl jsem zůstat v jeho světě. Místo toho se teď bavím s Petrem, o kterém jsem vám už mnohokrát psal. Z prváků tu zůstal jako jeden z mála. Miloval filmy, různě se vžíval do postav hrdinů a neustále mluvil. Také se pořád divil, že nemůže sehnat holku. Jednou jsem mu řekl, že kdyby je chvilku poslouchal, tak by nějakou našel. Nevnímal mě. Zrovna řešil záběry kamery v nějakém Lynchově bijáku, jak říkal. Prostě půjdeš, musíš, tohle bych si neodpustil, už mám lístky. Nevnímám ho, zrovna se dívám na nějakou holku z prváku, která přišla z nedaleké posilovny v elastických kalhotách. Otočí se směrem k nám, usměje se a mě je líto, že nechodím cvičit. Kývnu souhlasně hlavou, ani nevím na co. Vylezu z baru, podržím slečně dveře a usměju se na ní také. Poděkuje a pak si odcupitá na své patro.
Jdu do ledový sprchy. Zase ty hříšný myšlenky. Někdy je to k nevydržení. Tolik pokušení. Ale vydržím to. Musím. Přijede už za několik dní. Nejsem zvíře ne? Nebo ano. Achjo. Začtu se znovu do sci-fi, pustím si nějaký death metal. CD začne poskakovat v přehrávači a musím se zvednout. Do prdele, co to zase je? To je špinavý, musíš si nechat vyčistit mechaniku. Ozve se za mnou a mě teprve teď dojde, že uběhlo několik hodin. Je fakt večer, jdu do kina, achjo. Hodím na sebe křiváka a obuju marteny. Tenkrát by pro mě byla potupa nosit kšiltovky, tak si jen pročísnu řepu a prsknu na sebe nějakou vůni, kterou mi koupila blondýnka. Cestou na ní myslím, protože Petr pořád mluví, dokola mi vysvětluje v čem je film zajímavý. Když si konečně sedneme do Electry do klubu, tak se před nás postaví chlápek, co má úplně stejnou dikci jako on. Má před sebou papír, mluví vážně a když řekne vtip, tak se mu sám zasměje. Kejhá u toho. A jsou mu vidět zkažené zuby. No a když se konečně uklidní, přijde mi to tak vtipný, že vyprsknu smíchy zase já. Pššt, neruš, okřikne mě nějaká slečna v obrovských brýlích. Sedí vedle kluka, co jí žmoulá ruku. Vypadají jak mormoni. Kurva, kde to zase sem?
Vlastně mi všichni dopředu řekli, o čem film je. No, tedy. Podle mého tam pořád jenom někdo chodil na hřbitov, pak šukal a chlastal. Dlouhé pohledy do krajiny, slunce pálilo a všichni byli děsně oškliví. Trvalo to už skoro dvě hodiny, když najednou zhasli. Od Mormonů se ozvalo, juííí, ale ihned rozsvítili. Kluk posunul svojí ruku dívce na stehno. Byla rudá a její obrovské brýle byly zamlžené. Zase jsem se začal smát. Pojď, teď to bude nejzajímavější. Už jsem to několikrát zažil, tak jsem šel rovnou pro pivo. Stihl jsem o přestávce prosím pěkně tři. To nešlo vydržet, všichni tak vážně diskutovali o světle, o kameře, o tom, jaké to mělo esprit, jak se povedlo režisérovi (s mexickým jménem) vyjádřit podstatu bytí. Druhá polovina, ano ještě další dvě hodiny, všechny šokovala. Vraždy, sekání hlav, krev, vnitřnosti. Nechutné, šokující, ale jenom pro lidi, co neviděli nikdy žádný poctivý horor. Já se docela nudil. Copak o to, obraz byl super, i když kývavý a cukavý, ale děj byl hrozně slabej. Díky pivu jsem aspoň mohl na záchod. Vylezl jsem ven, do průchodu a zapálil si. Vedle byla diskotéka, ze který zrovna vylezly dva kluci a jedna holka. Vytáhli ji za vlasy ven, dávali jí pěstí a kopali do ní. Řvali na ní, že je děvka a že ty prachy zaplatí.
Ozval jsem se, ale byly to fakt gorily. Zůstala ležet na zemi. Tak jsem zašel vedle do hospody, aby zavolali záchranku. Když jsem se ale vrátil, tak už tam nebyla. Zůstala jenom malá loužička krve a zvratků. Ten zvláštní pocit mezi hnusnou realitou a podivným filmem, ve kterém si na násilí jenom hráli, byl až šokující. Intoušové ještě asi hodinu seděli a diskutovali. Já stál bokem a přemýšlel jsem, jak jsou odtržení od opravdového života. Synové a dcery z rodin, které je zabezpečily. Často se měli dobře i za komoušů, nikdy nemuseli chodit na brigády, nikdy je nebolelo celé tělo, nikdy nedýchaly tuny prachu a chemie. Nikdy neměli zničený ruce do krve. Nikdy na ně nikdo dvanáct hodin v kuse neřval. Mají ty svý talířky a tácky a chlebíčky a pijou šampaňský a připadám si mezi nimi nepatřičně. Nehodím se mezi ně, ale ani mezi spodinu a lůzu. Zase si připadám, že stojím bokem a myslím na blondýnku, která je na tom úplně stejně jako já. Petr konečně domluví a září mu očička. Hele, tady holky půjdou s námi. Kam, zeptám se a on nás zavede přes park do divadelního klubu.
Připadá mi, že se všechno opakuje. V Plzni jsem už viděl spoustu uměleckých filmů, divadelních her. Seděl jsem před básníky a naslouchal jejich textům. Byl jsem na koncertech kvarteta, ale i zábavové kapely. Slyšel jsem folk, punk, black metal, i twist. Ochutnával jsem, setkával jsem se s lidmi, kluk ze sídliště, z thrash metalové party, který byl najednou v tom velkém světě. Svým způsobem to bylo skvělé, ve městě to tenkrát opravdu vřelo. Navenek nové fasády, uklizené ulice, to už dnes nezažijete. Uvnitř, pod povrchem jsem ale potkal i špínu a hnis, lidi na okraji společnosti. Bezdomovce i děvky, feťáky, mafiány. Bál jsem se jich, snažil se jim vyhýbat. Dostali jsme do držky od fanoušků Viktorie, i když nám je nějakej fotbal u prdele, vyhodili nás z večírků, kopali nás do prdele, když jsme přišli do klubů a nechtěli jsme bílej prášek. Pro mě osobně byly ale vždy nejlepší obyčejný hospody, kam chodili škodováci po práci nebo lidi z kanclů na obědy, kde dědkové hrát lízanej mariáš. Není tedy divu, že v divadelním klubu mě to moc nebavilo. Ono totiž, v mnoha místech se oba světy prolínaly. Zatímco jsem popíjel malé pivo (velké tenkrát neměli), vedle mě si jeden umělec dával lajnu.
Obě dívky byly takové princezny z dobrých rodin. Se zálibou ve filmech. Myslím, že z práv. Vypadaly jako sestry, hubené až na kost a s velkými zuby i brýlemi. Nosánky nahoru a hezky se nám to rozdělilo. Jedna seděla s mým kamarádem a po půl hodině bloumala pohledem kolem. Petr stále mluvil. U nás to bylo obráceně. Já mlčel a ona nezavřela pusu. Myslel jsem na tu zmlácenou holku. A jak se líbil film tobě? Ale jo, dobrý. Nepůjdeme jinam? Asi si myslela, že někam ven, pod strom a že dostane pusu. Jenže já ji zavedl do jednoho pajzlu kousek od náměstí. Každý student tenkrát věděl, že tam mají desítku jako křen. Dva gambáče, teda čtyři, protože se k nám Petr s mlčenlivou na poslední chvíli přidali. Bylo to až bizardní. Sedli jsme si ke stolu a on začal ihned všem vykládat, jak se mají chovat mezi spodinou společnosti. Hrozně řval a rušil ostatní. Všechny ty chlápky v montérkách, co si skočili na gothaj s cibulí a pár piv. Kdo je u tebe spodina, hejsku...Petr byl malý kluk, ve dvaceti s pleší, který dostal facku, že vzal druhou o stůl. Jeho společnice začala vřeštět. Ty ho nebudeš bránit, řekla ta moje, no to si tedy gentleman, odfrkla si. No, už to potřeboval. Glosuji, oni odcházejí a já zůstávám u stolu sám.
Přisednou si dva holohlaví, každý s kérkou. Ihned vytáhnou z kapsy ruličky bankovek. Divný typy. Vůbec si mě nevšímají a tak se stanu zase jednou pozorovatelem. Jsem stínem, neviditelným a jsem tomu moc rád. Oba spolu seděli a vyprávějí si. S každým dalším pivem a panákem přede mnou ožívají příběhy plné násilí, krve, vražd, vydírání, bitek. Hej Petře, kde si, chceš poznat opravdovou spodinu? No hele vole, když jsem tu starou píču podříznul, tak jsem se teda hodně sekl. Měla v baráku jen pár šmuků. Jinak vůbec nic. Jako jít sedět za takovou držgrešli, no věřil bys tomu? Odpovídá mu druhý něco v tom smyslu, že ji měl původně rád, že dobře mrdala, byla fakt dobrá, ale pak začala vyšilovat, měla čím dál tím častější kecy, až jsem ji nakonec vzal sekyrou. Její fotr mě napráskal, kretén jeden. Přitom ho srala taky. Asi jsem měl otevřenou pusu, protože se mě zeptali, co tak čumím. Omluvil jsem se a objednal jim pivo. Jen kývli souhlasně hlavou. Tak my tě nezabijeme, zařechtali se, až jim nadskakovaly břicha. Ve mě byla malá dušička. I kdyby byla jen polovina toho, co povídají pravda, je to něco hroznýho.
Přijdou dvě dámy kolem třiceti, co vypadají na padesát. Přinesou jim peníze, co vydělaly. Na ulici, v průchodech, kde si je zoufalí chlapi kupovali pod cenou. Dají si rum a já přemýšlím, že kdysi musely být i krásné. Jakýsi záchvěv tam ještě je. Hodně vzdálený, ale je. Obě se přivinou ke svým asi pasákům a vypadají až zamilovaně. Dělají si prdel z těch zasranejch chudáků, co si je koupili. Takovej malej, plešatej mi říkal mami. Ani se mu pořádně nepostavil. Chtěl, abych mu nadávala, že si neuklidil pokoj. Pak se vystříkal na popelnici. Všichni se hrozně smáli, plešky objednávaly další a další panáky, až byli všichni na plech. Pak začali být všichni agresivní. A co ty, studentíku, už si někdy mrdal? Zeptala se mě třeba a řekla rovnou cenu. Omluvil jsem se, že musím na záchod. Chtěl jsem utéct, ale nebyli naivní. Jeden stál u záchodů, druhý u vchodu a chtěli po mě prachy. Měl jsem vlastně štěstí, že přišel nějaký obrovský maník v montérkách. Připomínal medvěda a zařval, co je to tady za bordel. Utekl jsem. Ano, nezaplatil jsem, ale měl jsem strach. Opravdu jsem se bál. Vzal jsem to uličkami, ve kterých jsem snad nikdy nebyl. Vyhýbal jsem se opilcům, pelášil jsem jak zajíc.
Doběhnu ke koleji a uslyším Petrův hlas za dveřmi baru. Ani vlastně nevím, proč jsem šel dovnitř. Stojí tam před asi dvacítkou studentů. Mezi nimi jsou i dvě dívky z filmového klubu. Všichni mu visí na rtech. Vypráví o tom, jak byl v hospodě plné rváčů. Jak se jim postavil, jak jim řekl, že si za svoje problémy můžou sami. A podívejte, popral jsem se s nimi. Když ukáže na modřinu ve tváři, ozve se do všech holek smyslné aáááách. Mlčím, ale usmívám se. Nechci mu to kazit. Třeba si dneska konečně skočí. Co jsem pochopil, tak mu to konečně vyšlo. Ta mlčenlivější, co byla tichou vodou, meloucí břehy, mu nakonec dala. Druhá šla za mnou, ale omluvil jsem se. Měl jsem všeho plnou hlavu, plné kecky a ještě jsem se trošku třásl jak drahej pes. Mezi spodinu jsem se snažil nadále nechodit, já měl vždycky rád dělnický hospody, ale jedový chýše nikoliv. Když si to vezmu kolem a kolem, u Arthura C Clarka by mi bylo asi lépe. Usnu a zdá se mi o harpyjích. Jsme ve stínu u popelnic a chtějí mi ukousnout, ale vy víte co.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
