.JPG)
Příběh pětistý třicátý sedmý - Zlo ukryté za dveřmi
Nějak mě to sejmulo. Ten rum jsem neměl pít. Zítra mě čeká zkouška a ještě jsem se na to nepodíval. Sotva se doplazím na pokoj a zalehnu. Moje milá je zase v Táboře. Má tam nějaké zařizování a tak jsem si říkal, že se aspoň budu učit. Znáte to, když máte hezkou holku vedle sebe, tak máte úplně jiné myšlenky, než na to, počítat nějaké nezajímavé příklady. Nařídil jsem si naivně budíka na čtvrtou ráno. Ještě před tím, než usnu, tak si vzpomenu na hlášky, které měl František u stolu. Zjevil se tu vlastně náhodou. Prý už v Plzni na kolejích byl, ale nedodělal prvák na pajďáku. Tak si dal rok volno a a zkusil to znovu. Takový hubený střízlík, který se pořád usmíval. Ihned mi byl sympatický. Navíc poslouchal metal, což jsem bral jako záruku toho, že to je na pohodu kluk. Nebyl, opravdu nebyl. To jsem ale ještě nevěděl. Bylo to divný, ale fakt jsem jej neodhadl. Většinou se nemýlím, mívám čuch na lidi. Ale tentokrát mě moje intuice zklamala.
Usnul jsem jako zabitej a probudil jsem se dlouho před budíkem. Opláchl jsem si obličej, sedl si ke stolu a rozložil před sebou skripta. Zaslechl jsem, že tenhle učitel zkouší jenom z příkladů, které sám vytvořil. Okousávám tužku a vůbec mi to nepálí. Přitom by mělo, ráno jsem většinou nejvíc akční. Jdu na záchod, vezmu si něco malého k jídlo. Vedle v pokoji sousedka mluví ze spaní. Vrní jako kočka, usměju se. Potom zaslechnu takové hodně tiché naříkání. Připomíná mi to psa, když se spálí, napadne mě. Vylezu na chodbu. Nikde nikdo, ale ten pláč stále slyším. Nebo ne? Po chvilce to přejde a ozve se typické vrzání. Někdo za to pořádně vzal. Buší do slečny, ta heká, vše spěje k vrcholu. Následuje chvilka ticha a potom zase jakoby pláč. Nebo to je nějaké zvíře? Občas sem nějaké holka propašovala kočku, psa, morče. I když to bylo výslovně zakázané. Tohle ale bylo něco jiného. Jdu raději počítat. Konečně se doberu k výsledku. Převléknu se a vyrazím do školy.
Za tři je dobrá známka, protože postupuje. Bolí mě hlava a těším se, až se vrátím na kolej. Zapeču přednášky i cvičení, dnes nemůžu. Když jsem ve sprše, ozve se lehké ťukání na dveře. Hodím přes sebe ručník a otevřu. Stojí tam hubená mladá dívka s velkýma smutnýma očima. Jsem od Františka, nemáš sůl, prosím? Jdu do sousedního pokoje a drze si nabídnu u holek. Tu máš, usměju se na ní. Jsem Marie, špitne ještě a sklopí oči k zemi, jako to dělávají muslimské ženy. Vypadá hezky, ale jaksi nezdravě. Když odchází, tak mi to nedá a kouknu jí na zadek. Má na něm modřiny nebo spíš podlitiny. Koukám, někdo to má rád tvrději, usměju se a zapamatuji si to. Budu to muset říct Frantovi, jakej je to kanec. Spím v peřinách a zdá se mi o sousedovi v Boleslavi, co mlátil dlouhé roky svojí ženu. Několikrát na něj zavolali policajty, ale ti se vždycky jen smáli, slyšel jsem to na schodech. No tak co, dostala pár ran, aspoň má pán respekt, pamatuji si to přesně. Oběsila se potom, viděl jsem tělo, když ji vynášeli. Na nosítkách, v černém pytli a vedle ní ležel provaz. Probudím se zpocený. Předtucha?
Většinou to chodilo tak, že se studenti normálně navštěvovali, osobně mě to trošku štvalo, že mohl kdykoliv kdokoliv přijít, třeba i uprostřed noci, nažraný a sednout si k vám na postel. Nezamykalo se. Tedy až na Frantu. Zaťukal jsem a málem si vyrazil zuby. Hele, půjdeš na pivo? Včera si platil ty, dnes je řada na mě, dodám ještě a chci k nim dovnitř. On ale přivře dveře, řekne, že teď se to nehodí a že se sejdeme za chvilku dole. Tak jo, pomyslím si a nechám je, aby si vyřídili svoje věci. Jakmile zaklapnou dveře, ozve se pleskání a potom hekání. Je normálně den, tak je všude hluk a vypadá to na vydařenou akci. Večer proběhne skvěle. Franta je vtipnej, milej kluk. Má rozhled, čte klasiky, o muzice má spoustu znalostí, když se o někom řekne, že je renesanční člověk, tak by to na něj také sedělo. Jen občas, když už je trošku opilej, tak řekne věci, co mi nesedí. Já bych třeba o své mámě nikdy neřekl nic ošklivého, natož hnusného jako on. Nepřijde mi to ale nijak divné. Spousta kluků je na koleji frustrovaných nebo má problém se ženami. Hele na rovinu, sešla se tu spousta jedinců, co jsou na tom sice moc dobře, co se týká znalostí, ale sociální inteligenci, abyste zde pohledali. Čest výjimkám, ale celkově je to dost bída. Jsem tedy zvyklej, i když bych neměl být.
Přijede mi blondýnka a já pořád o Frantovi a Marii básním. Hele, to by mohlo být dobrý, on je fakt vtipnej, mohli bychom si taky vyrazit někdy s nějakou dvojicí. Bude sranda, začnu plánovat další víkend. V týdnu potkám na poli, když jdu do školy, Marii schoulenou jakoby do sebe. Vymlouvá se na zimu a drží se za břicho. Ihned jí navrhnu, že jí půjčím džísku, ale odmítne. Dojdeme na asfalt, otírám si boty o trávu a jak jsem sehnutý, tak si všimnu, že má kolem kotníků černo modré pruhy. Na nic se neptám, vůbec mi nedojde, že je to od pout. A i kdyby, tak co, každej ať si dělá v posteli, co chce. Všimne si, že jí koukám na nohy a stáhne si džíny dolů. Usměju se, ale ona nic. Do školy dojdeme potichu a mě poprvé napadne, jestli to byl dobrý nápad. Jak může Franta chodit s tak tichou a nudnou holkou? Dám si cigáro, zalezu na přednášku a otevřu si Asimova. Mám další týden se sci-fi.
Je konečně pátek a házím žebradlo do kouta. Zpívám si a dívám se, jak se moje milá obléká. Lítá tu přede mnou jako na sabatu. Řeknu jí to a fascinuje mě, jak jí to sluší. Má nějaký nový parfém, který se mnou dělá divy. Nech si to na večer, odstrčí mě a svádí zároveň. Zaťukáme vedle na pokoj a oni jsou už připravení. Vypadají dobře, tedy až na ty oči. Jedny nekonečně smutné, druhé temné. Zarazí mě to, protože dosud na mě působil Franta jako takový bezstarostný mladý muž, se kterým je sranda. Dnes ale takový není. Působí chladně, mluví zkratkovitě. Snažím se rozvířit debatu, blondýnka také, ale oni jsou takoví odtažití. Vy jste se pohádali, zeptá se moje milá Marie. Ona se nadechne, ale odpovídá za ní Franta. A pokračuje to tak celý večer. Debata se sice trošku rozproudí, ale na Marii je vidět, že je celá nesvá. Těkají jí oči, často je klopí ke stolu, mne si neustále ruce, poklepává nohou a hlavně snáší neustále rádoby vtipné narážky na svoji osobu. O postavě, o tom jak šuká, o vlasech, o názorech, o jejich rodičích, o tom, jak je někdy pěkně blbá.
Teď už to můžu říct, tenhle večer se fakty nevydařil. Řekne moje milá a sundává si u toho oblečení. Ihned jsem u ní, objímám jí, ale ono ji to celé vrtá hlavou. Přemýšlí o Marii, o tom, jaký to musí být hrozný, mít za partnera takového debila. Ty si to nepoznal? Ptá se mě a já jsem zmatený. Ne, nepoznal, byl okouzlující. Třeba mu vadí ženský. Hele, když si šel na záchod, tak se na mě tak nějak divně díval a měl blbý kecy. Cože? No, ale znáš mě, já se nedám. To tedy ne, naštvu se. On ti řekl něco hnusného? Ano, řekl. Začnu se znovu oblékat. Mám horkou mladou krev. Snaží se mě zadržet, ale nedám se. Jdu naboso a hlavou mi víří, co všechno mu řeknu. Zároveň jsem zklamaný, protože jsem si myslel, že jsem konečně potkal někoho normálního. Mýlil jsem se a jsem naštvaný i sám na sebe. Dveře jsou pootevřené. Zabouchám a nečekám na odpověď. Chci mu říct od plných plic, co si myslím. Ale nedojde k tomu. Nejdřív uvidím Marii, jak klečí na zemi. Nahá. On je nad ní a mlátí jí. Řemenem. Přes tvář, přes prsa. Co to kurva děláš? Otočí se na mě a já v jeho tváři uvidím úplně stejnej pohled jako kdysi u otce, když byl v deliriu a demoloval nám pokoj.
Je to vlastně jednoduché. Dám mu pěstí. Rána sedne dobře. Rovnou do nosu. Na chvilku ho to vyřadí z boje. Sehnu se pro Marii, abych ji pomohl na nohy. Co se to tady vůbec děje. Pojď, půjdeš k nám. Nikam, ozve se za mnou. Franta má ksicht od krve a přesto na mě napřahuje ruku. Vyhnu se, tedy ne zcela, protože dostanu přímo do ucha. Zatmí se mi před očima a na chvilku ztratím rovnováhu. Někdo zaječí. Moje milá. On nás chce zmlátit oba, bleskne mi hlavou. Jenže to se přepočítal, na blondýnku mi nikdo sahat nebude. Dám mu jednu do břicha, je to střízlík, je to sráč, sednu si na něj a dám mu jich pár do ksichtu. Ale zadrží mě. Jedna nahá hubená dívka a druhá v noční košili. Ne, takhle ne. Odvedeme Marii k sobě a necháme toho hajzla jeho osudu. Ještě za sebou zaslechnu nějaké nadávky, ale potom je ticho. Divné ticho.
Půjčí jí nějaké věci, sedí na posteli, objímají se a já udělám něco k jídlu. Dej si panáka. Tu noc nespíme. Vypráví nám o zlu, o temnotě, která se ukrývala za dveřmi. Muselo to být šílený. On z rodiny komoušů, dnes podnikatelů, ona z chudé rodiny. Nejdřív ji oslnil svým šarmem. Stejně jako mě, pomyslím si, ale necháme ji, aby povídala dál. Je to hodně smutný příběh. O týrání, o mlácení, o vydírání, o znásilňování. Vyberte si jakýkoliv hnus, kterého je schopný chlap na ženský a ona ho zažila. Nejhorší bylo, když se nic nedělo. Ten strach, to očekávání, kdy to přijde. Nenechával ji spát, vydíral ji. Měl fotky, měl nad ní absolutní moc. Budoucí pan učitel, mladý muž, co vypadal tak dobře a solidně. Domluvila až k ránu. Blondýnka šla několikrát zvracet a mě se nahrnuly slzy do očí, musel jsem se dívat skrz záclonu ven, kde pomalu svítalo. Nechali jsme ji osprchovat a doprovodili ji na kolejní radu. V kanceláři seděl pan šéf, mimochodem taky pěkná svině.
Vyslechl si nás, u toho jedl salám z papíru a popíjel pivo. Mlaskal a vypadalo to, že je mu všechno jedno. Bylo. Víceméně nás poslal někam. Odcházeli jsme jak spráskaní psi. Nadával jsem. Jakoby bylo mezi některýma chlapama jakési pouto, soudržnost. Může si za to sama, to nám řekli i na policii. Nějakej starej fotr, kterýmu lezlo břicho z uniformy, jen mávl rukou. Je to ženská, má držet hubu a krok. Znáte ten vtip o zkráceném řetězu z kuchyně? Přemýšlel jsem, co by se všechno muselo stát, aby ji někdo vyslechl a pomohl. Padl na nás splín, ale udělali jsme aspoň jednu věc. Vzal jsem pár známých, kterým jsem vše vysvětlil a šli jsme do jejího pokoje. Ty vole, ona měla misku na vodu pro psa. Ona měla pouta a několik žiletek vedle postele. Řezal jí do stehen. Vzali jsme všechny věci a o Frantovi jsme všem řekli pravdu. Zajímavé bylo, že někdo jej odsoudil, ale byli i jedinci, kteří drželi s ním. Marie bydlela chvilku u nás, než se vrátila domů. Se školou skončila, raději budu makat rukama, říkala.
Už jsme o ní nikdy neslyšeli. Snad se má dobře, snad už zažila jen samé hezké věci. Někdy si na ní vzpomenu a říkám si, že by si to moc zasloužila. Potkala totiž zlo ukryté za dveřmi. František, kterému jsem samozřejmě změnil jméno, přijel nedávno k nám do firmy. Jako člen kontrolní komise. Prý sice vystudoval na učitele, ale nikdy to nedělal. Tatínek se mu postaral o dobré místo. Odmítl jsem s ním jednat. Místo mě poslali někoho jiného. Ale potkal jsem ho na obědě v kantýně. Víte co je nehorší? Všichni tihle STBÁCI, násilníci, zmrdi a sráči mají velmi podobný úsměv. Jakoby povýšený. Jsou jako zvířata. Mají také temnotu v očích. Měl jsem co dělat, i po tolika letech, abych mu jednu nenapálil. Neudělal jsem to. Tak snad aspoň shoří jednou v pekle. Doufám, že to bude co nejdříve.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
