Příběh pětistý čtyřicátý třetí - Zprávy z onoho světa
Seděli jsem u stolu a mě bylo divné, že jsi tu zase s námi. Netušil jsem, že ses probudila, vylezla z hrobu a moje máma tě pozvala na večeři. Nejdřív ses netvářila nijak nadšeně, ale snažil jsem se být vtipný a nakonec ses usmála. Tvůj úsměv ale působil ledově a připomínal skřehotání. Už si v sobě neměla žádnou eleganci. Kdysi jsem na tobě obdivoval chůzi, měla si šmrnc a hrozně si mě rajcovala. To mi chybělo. Pochop, už chodím s blondýnkou, která tedy pořád dělala, že tě nevidí. Spát jsme šli brzy a zdálo se mi o tom, jak jsem byl malý kluk, jak jsem chtěl hrozně psa, protože jsem miloval zvířata. V noci jsem se probudil a ty si ležela mezi námi. Měla si ledové ruce i nohy a tvůj dech se mi vůbec nelíbil. Co se to s tebou stalo? Ptám se tě uprostřed noci, když pijeme jedno pivo v kuchyni. Jsem mrtvá, dávno mrtvá, řekne mi Kačenka a ukáže se mi konečně zezadu. Má obrovskou díru v hlavě, ze které vytéká hnis a lezou v ní červi. Vyděsím se, ale ty jen pokýváš hlavou a konečně se usměješ tak, že je mi to příjemné. Pak mě chceš obejmout, ale já nechci. Nevím, co se to se mnou děje, vždyť jsem tě před lety tolik miloval. "Tak mladej pane, končíme": ozve se nade mnou a probudím se. Tentokrát doopravdy.
Už jsem tu nebyl dlouho. Kousek za bývalým obchodím domem Máj, mezi škodovkou a několika paneláky. V rohu hřbitova, je tvůj malý hrob. Nenápadný. Dal bych tam asi jinou fotku. Vždycky ses tak krásně usmívala. To jsem na tobě miloval. Víš co, život jde dál, někdy se až stydím, že si na tebe nevzpomenu. Možná jen někdy, když to přeženu s pitím nebo ve snech. Ještě včera jsme byli v Táboře, pohoda a klídek a najednou mi volá máma, že byl náš pes napadený nějakým rotvajlerem. Znáte to, plešatý chlápek, sotva 160 cm vysoký, se zlatým řetězem a IQ do sedmdesáti. K tomu steroidy a neštěstí je na světě. Prý má můj pes rozpárané celé břicho, zlámaná žebra, otřes mozku. Vypadá to opravdu špatně. Už u telefonu se mi rozklepaly ruce. Vlastně ani nevím, proč jsem šel z veteriny rovnou sem, na hřbitov. Občas zkrátka nevíme, kam jdeme a proč. Možná jsem si potřeboval s někým promluvit. Kamarádi jsou také dávno mrtví. Najednou mi dojde, že jsem možná prokletý, protože přeci není normální, aby kolem takhle mladého kluka bylo tolik smrti. Možná ji přitahuju. Jdi pryč, ty děvko s kosou, modlil jsem se v ordinaci, když jsem viděl svého psa, jak podivně dýchá, jak má skelné oko, jak se snaží mi olíznout ruku. Brečel jsem, to se může. Mám ho od štěněte. Najednou mám výčitky, že ho tu nechávám tak často samotného.
Modlím se, ano, modlil jsem se u tvého hrobu. Zvláštní, nepochopitelné, ale co vlastně poslední roky je? Jsem někde daleko v Plzni, kde jsme zbyli jen sami dva. V cizím městě, ve kterém nikoho neznám. Na škole, která je nudná. Víkendy trávím po brigádách, ve vlacích. Nebo na chalupě, kde taky makám. Na jednoho člověka je toho nějak moc. Jenže tohle jde všechno stranou, najednou mám pocit, že mi něco zlého sedí vzadu v hlavě. Nechci pít, čekám na telefon. Vrátil jsem se domů, vytahal staré kazety, nasadil sluchátka a asi jsem zase usnul. Je dávno po půlnoci, když mě vzbudí máma. Ubrečené oči, rozklepané ruce, máš se přijít rozloučit. Padne na mě obrovský balvan. Ne, já nechci, proč. Míchá se ve mě spousta divných pocitů. Bolí to, opravdu hrozně to bolí. Vy to možná nechápete, ale tenhle pes se ke mě chodil schoulit, když byl otec v ráži, když třískal nábytkem, když nadával, když jsme nemohli několik dní spát. Byl mi vždy oporou. Dobrá duše se srdcem bojovníka. Arlie, ty musíš žít! Křičel jsem v ulicích, když jsem běžel jako o závod na veterinu.
Podle mě nepřežije, nechci ti dělat plané naděje, řekne mi pan doktor a pozve mě na kávu. Nechutná mi, na kafe moc nejsem, ale vyleze i jeho nová mladá žena. Znám jí, kdysi jsme kdesi spolu tancovali. Ahoj, pronese smutně, protože moc dobře ví, co pro mě můj pes znamená. Už jsme to jednou prožívali. Když ho srazilo auto. Vylízal se z toho, ale tentokrát je to horší. Měl bych jej uspat, aby netrpěl. Kývám nesouhlasně hlavou. Mohl bych jej ještě vidět? Odvedou mě do ordinace, kterou projdeme a vzadu jsou kotce. Jen malé světlo v rohu a pach dezinfekce. Málem omdlím, když jej uvidím. Vypadá hůř než odpoledne. Tečou mi slzy proudem, mám co dělat, abych neomdlel. Dýchá slabě. Já nechci abys odešel. Mluvím nahlas a sestřička stojí v rohu a pláče taky. Zná celý náš příběh. Kleknu si na zem, sepnu ruce, jako kdybych tomu věřil a začnu šeptat svoji modlitbu. Mluvím monotónně a prosím všechny své mrtvé kamarády i Kačenku, aby mi ho tu ještě nechali. Nikdo mi neodpovídá. Pohladím ho po rozpáleném těle a představuji si, že mu předávám energii.
Bude to hodně drahé. Dozvím se na zahradě, když kouřím a já se rozhodl, že nemůžu. Nejde to, nezaslouží si, abych jej nechal utratit. Ať to stojí, co to stojí. Vezmu si brigádu navíc. Nakonec se domluvíme, že to zkusíme jeden den. Když přežije, bude se bojovat dál. Můžu tu někde zůstat, klidně u něj. Přinese mi deku a popřeje hodně štěstí. Řekne něco milého a já si sednu do křesla hned vedle svého psa. Chvíli na něj mluvím, hladím jej. Je to žalostný pohled, chvílemi si říkám, jestli by fakt nebylo lepší, kdyby... Možná na chvilku usnu, ale nejsem si s tím jistý. Bolí mě celé tělo, přesto jsou tu se mnou. Normálně kecáme, říkají mi, ať si nedělám starosti, že to bude v pohodě. Kytka vtipkuje, Prcalík taky, dokonce pronese něco přisprostlého. Jen Kačenka tentokrát jen mlčí. Sleduje mě takovým divným pohledem. Tak ty máš fakt novou holku? Ano, měl jsem jich po tobě víc, to nevíš? Já myslel, že u vás víte všechno. Nic mi neodpoví. Pálí mě u srdce. Hrozně to bolí. Vstávej, dáš si kafe? Podívej, směje se přes slzy. Na sobě noční průsvitnou košilku. Proč myslím i teď na její sexy postavu? Sestřička mě probouzí jemně a nasměřuje můj obličej na psa. Sedí tam a nekecám, usmívá se. Vstanu a jdu k němu. Panebože díky, díky, díky. Byl to ale bůh, který mi pomohl? Nebo mí strážní andělé?
Hodně nad tím přemýšlím. Měl bych asi jezdit na jejich hroby častěji. Nebo ne? Chtěli by to vůbec? Nebyli by raději, abych si na ně připil, abych žil plnohodnotný život, abych poslouchal muziku, miloval, měl jednou děti, dělal si ze všeho pořád prdelky. Nedovedu si představit, že bychom se sešli v nějakém studeném nudném nebi. Ne, to fakt ne. My jsme kluci a holky z ulice, co dělali neplechu, co lezli sousedům přes plot, co jezdili na kolech jako o závod. Byli jsem hrozný frajeři, občas moc hlasití a neurvalí, ale v jádru srdce dobrácký. Nějaký nebe, fakt? Vždyť by se to nelíbilo ani naším psům. Mají tam vůbec rohy, co se dají očůrat? Co nějaký pěkný feny? Zůstanu v Boleslavi celý týden. Chodím, pořád chodím po ulicích a na každém rohu mi naskakují příběhy, co jsem s naší partou zažívali. To byla taková prdel, bože můj. Musím si od tetiček půjčit peníze. Nesu je ve sportovní tašce jako mafián, pamatuji si, že jsem jim je splácel skoro dva roky. Kdo z vás by to neudělal? Víte vůbec, co znamená pro kluka jeho pes? Chápete to vůbec? Krmil jsem jej, ponocoval, utíral jsem mu zadek. Hele, tys tu byl, když mi bylo nejhůř. Pomalu se zotavoval. Vynesl jsem jej ven, postavil jej na nohy a on se pokoušel o potřebu. Spadl na bok. Zvedl jsem jej a když kolem proběhla sousedovic fenka kokršpaněla, která se mu vždycky tolik líbila, tak na ní štěkl. Hlídejte si ho, háráme, zavolá na mě stará paní. (Ty už asi neháráš, jako bych slyšel Prcalíka).
Jakmile to jde, přijede za mnou blondýnka znovu. Je mi pevnou a klidnou oporou. Zvládli jsme to, křičím do tmy, když se po několika týdnech přijedu na psa zase podívat. Normálně běhá kolem mě. Je obyčejný den obyčejných lidí. Chodíme do školy, makáme. Jsme teď spíš chudí, ale máme se rádi. Ráno vyšlo slunce a na Radouči řádí syslové. Běhá za nimi a rosa je ještě studená. Blondýnka, i když ráda dlouho spí, jde s námi. Držím ji za ruku a samozřejmě moc dobře vím, že je to blbost, ale jsou tu všichni s námi. Celá moje parta. Život je někdy hodně těžký, dostáváme rány, po kterých bývá opravdu náročné vstát. Jenže my jsme bojovníci, viď, řeknu psovi a on jen zavrtí pahýlem ocasu. Nastraží uši a už zase zdrhá do houští. Vyplaší králíka a jen tak ze cviku se za ním kousek žene. Dostal jsem několik zpráv z onoho světa. Nebo jsem měl jenom moc podroušenou fantazii. Netuším. Teď, v ranním světle se zdá být všechno v pohodě. Že se to doopravdy stalo, nám dávají na vědomí jenom obvazy, kterými má můj pes omotané celé tělo. Jsi velký bojovník, řeknu mu znovu a mám pocit, že zahlédnu za stromem Kačenku. Usmívá se přesně tím sexy způsobem, na který mě sbalila. Kam se díváš, zeptá se mě blondýnka a já odpovím, ááále, jenom tak, tobě to ale dneska sluší...
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
.JPG)