Příběh pětistý čtyřicátý pátý - Zamilovala se do mě, i když byla úplně cizí
Většinou se moc do zrcadla nedívám. Občas si pročísnu vlasy, ale jinak nepřikládám své nepochybné kráse příliš velkou důležitost. Jasně, dbám o sebe více, než když jsem byl úplný cucák. V partě umaštěných metalistů se ledacos ztratí, ale čistej jsem byl, to tedy ano. Mám díky sportu ocelové tělo, to bezesporu. Jsem na tehdejší dobu vcelku vysoký, ale moc hubený. Blondýnka mi říká, že se jí líbí moje ruce, oči a hlas. Dělá mi to samozřejmě dobře, přesto nechápu, jak jsem se mohl stát objektem obtěžování. Ono to totiž bylo tak, že jsem se snažil být k lidem milej. Některý kluci dělali chybu, že chtěli být za každou cenu vtipní. A nebyli. Nebo moc machrovali. Já si každou dívku, co jsem potkal (a že jich na koleji bylo) vyslechl, byl galantní a příjemnej. Přijely další krásky z celé republiky. I holky z Lotyšska, Francie a Německa. Na Lochotíně byly nový černošky. Mezi mými kolegy zavládlo nadšení. Nové studentky mnohdy z malých měst, z vesnic, se měly stát milenkami, partnerkami. Lidé se potkávali a mnohdy spolu zůstali celý život. Jindy si jen tak užili. Záleželo na vkusu každého soudruha i soudružky.
Je to takovej zvláštní úkaz, na který mě kdysi dávno upozornil kamarád Prcalík, který už je několik let po smrti. Říkával, že na každého kluka letí určité typy. Měl na to mnoho teorií, které neustále vylepšoval a byla u toho hrozná sranda. Každopádně, něco na tom bylo. Abych se konečně dostal k věci. Nevím proč, ale vždycky jsem se líbil některým fakt chytrým holkám. Většinou mi to lichotilo, komu taky ne, ale tahle byla fakt divná. Odněkud ze severu. Děčín, myslím. Jo, byl to Děčín, protože mi to ihned řekla. Byla docela vysoká, štíhlá, spousta mých spolužáků z ní byla auf. Mohla by být i mým typem, já nikdy nebyl vyloženě vyhraněný. Dám spíš na celkový dojem, nevadí mi ani nějaké to kilo navíc, ani malý prsa. Záleží na tom, jak se nese, to říkával zase můj druhý kamarád z puberty. Na Janě, jak se jmenovala, bylo ale od začátku něco špatně. Když si to přehrávám zpětně, tak musela mít asi nějaké psychické problémy. Jenže to já nepoznal, tenkrát se to vůbec neřešilo. Maximálně se o někom řeklo, že je divnej. Třeba na strojárně to byl každej druhej.
Našla si mě zašitého v koutě. Usmála se a ihned dala do řeči. Uměla to velmi dobře. Jsem jen slabý chlap, který rád pomůže. Jsem slušnej. Hledala jednu učebnu. Pak se jen tak mimochodem zmínila, že by zašla někdy do bufetu, do menzy nebo klidně do hospody. Omluvil jsem se, že musím na přednášku. Odpověděla, že se určitě ještě uvidíme a že jsem tedy kus chlapa. Když jste celý dětství obrýlený hubeňour s velkým nosem a spoustou starostí doma, tak si připadáte pro holky nezajímavý. Nebyla to samozřejmě pravda, to jsem zjistil až po letech. Žil jsem si ve svém vlastním světě knih a muziky, se svojí partou. Nikdo mi ale nikdy nelichotil. Jana ano. A pokračovala v tom hned odpoledne, když mě náhodou potkala na cestě přes pole na koleje. Jé, to jsem ráda, že tě vidím, tak budu mít aspoň doprovod, mě se vždycky líbili vlasatí kluci. Povídala, byla milá a já ji nechal mluvit. Dělalo mi to dobře, přiznávám. Pak se asi týden nic nedělo.
Vy si to tedy pěkně rozdáváte, hahahhaha, ozvalo se za mnou na chodbě strojní fakulty. Lekl jsem se a měl tázavý výraz v obličeji. Prozradila mi, že na mě a blondýnku kouká z druhé budovy koleje. Vidí nám přímo do pokoje. I když tam byly záclony, věděla toho až příliš. Hele, sorry, blekotal jsem a zrudnul jsem. Chytla mě za ruku a zamrkala. Mělo mě to varovat. Pak jakoby jí úsměv zmrzl a že moc dobře ví, že tam bydlím načerno a že mě napráská, pokud s ní nezajdu do hospody. Hned teď. Vymlouval jsem se, nechtěl jsem, fakt ne, ale ona že zajde rovnou na studijní, že porušuji pravidla. Poslal jsem jí do prdele, odešel a znovu ji potkal až na chodbě, na které jsme bydleli. Seděla v kuchyňce, na sobě rudé šaty a kouřila. Když mě uviděla (chtěl jsem smažit sýr), tak ihned vstala a přitiskla mě na zeď. Chytla mě, vy víte kde a snažila se mě políbit. Byl jsem tak v šoku, že jsem se nechal. Pak mi to docvaklo a odtáhl jsem se. Vzal jsem ji za ruku a zmáčkl ji. Možná trošku silněji, ale byl jsem fakt naštvanej. Haha, ty si děvkař, ozvalo se z chodby. Jedna sousedka, co šla kolem, tak nás viděla. Jana se na mě znovu vrhla, ale to už jsem byl připravenej. Uhnul jsem a ona narazila do zdi hlavou. Pak jsem v jejich očích uviděl něco, co jsem snad ještě nikdy neviděl. Vztek, uražená ženská ješitnost.
Měl jsem asi tu smůlu, že jsem nějak netušil, že i holky dokážou být svině. Vyrůstal jsem mezi samými chytrými dámami, chodil jsem jen s milými děvčaty. Byl jsem asi naivní. Zaječela, jako bych jí něco dělal. Potom vyprskla, že mi udělá ze života peklo. Znovu jsem ji poslal do prdele. Osmažil jsem sýr a vše řekl blondýně. Nejdřív se tomu smála, ale pak se v ní probudila lvice. Tak to ne, na mýho kluka nikdo sahat nebude! Měla silné řeči. Již podruhé jsme se dostali do situace, kdy nás někdo pomlouval, že nám dělal problémy. Když to byl před pár měsíci jeden kluk, vyřídil jsem to. Problém je, že ze svý podstaty holky nemlátím a nějak jsem netušil, jak bych se měl bránit. Ona to byla totiž opravdu bestie. Začala všude rozhlašovat, že jsem po ní vyjel, každému ukazovala modřinu na ruce a bouli na hlavě. Někteří se na mě začali zase dívat skrz prsty. Musel jsem se na několik dní vrátit do svého oficiálního pokoje, což bylo hrozný. Mezi ajťáky, mezi mimoně, kteří si ani nevšimli, že jsem zmizel. Pořád jen čuměli do obrazovek, jedli pizzu a měli divnej humor.
Byla jak přízrak. Znáte takový ty panenky z hororů, co stojí v mlze uprostřed cesty a mají podmračený pohled? Tak taková byla naše milá Jana. Stála třeba ve tmě, když jsme šli z hospody. Nebo přišla na přednášku, sedla si kousek ode mě a začala si hladit klín. Dělala i další divný věci. Jednou za mnou vlezla na záchod a nadávala mi. Musel jsem utéct. Jindy zase, nevím jak to zjistila, seděla na lavičce na Florenci, když jsem jel domů. Prý mě přišla jen vyprovodit. Objevila se v Boleslavi, aspoň si to myslím, jednou byla podle mě i na chalupě v Jizerkách. Byla jako můj stín. Jedovatá harpyje, která se rozhodla, že mě dostane. Už jsem nemohl, nadával jsem jí, měl jsem strach o blondýnku, protože za tou vlezla až na pedagogickou fakultu a začala jejím spolužačkám vyprávět hnusně věci o nás. Nemohl jsem spát, párkrát mě napadlo, že to nahlásím na policii. Jenže tenkrát stalking nikoho nezajímal a hlavně by se mi asi vysmáli. To ji nemůžeš dát pár facek? Možná jsem to měl udělat. Jenže já byl v tomhle zásadový a vychovaný jako gentleman.
Ono to ale takhle nefunguje. Učil jsem se. Pomalu ale jistě, že se sviněma se nevyjednává. Nesmíte jim ukázat slabost. Musíte oplatit stejně. Ono to vypadá, že jsme žil v rodině s otcem alkáčem, ale u nás se vždycky dbalo na slušné vychování. Naše party taky byly vcelku normální. Obyčejní kluci a holky ze sídliště, co chtěli mít svůj prostor, muziku, svůj život. Rebelie, jasně, ale ve vcelku normálním rámci. Pravých sviní jsem zatím takhle osobně zase tolik nepotkal. Nejhorší byl asi víkend, kdy musela blondýnka do Tábora k rodičům. Já šel uklízet do podchodu u vlakového nádraží. Brigáda za všechny peníze, to vám povím. Samej bezďák a děvky. Čistím zrovna grafity, když mi zaklepe na rameno. Je oblečená v minisukni. Ahoj, co kdybychom to urovnali? Jsem pořád nastavený na to, že většina lidí je dobrých. Ono je, ale tahle holka mezi ně nepatřila. Neochotně si jí vyslechnu. Mluví sladce, lichotí. Že mě vyzvedne po brigádě a dojdeme to urovnat. Do baru na koleji. Řeknu, že ne, že se mi nechce, že na to nemám náladu a pošlu ji do horoucích pekel. Jen se usměje a odejde.
Přijde za mnou, normálně drze zaťuká na dveře. V ruce lahev tvrdého, oblečená jako prostitutka, s rudou rtěnkou. Takhle nějak vypadá ďábel, řeknu si v duchu a snažím se dveře zabouchnout. Nedá mi pokoj, dokud ji neslíbím, že zajdeme do toho baru. Jsem hloupej a jdu. Kdyby tu byla moje milá, rozmluvila by mi to. Já si ale myslel, že si promluvíme, vyřešíme to, že jí to vysvětlím. Mluvit jsem, když jsem chtěl, uměl. Měl bys prodávat vodu do vodárny, říkávali mi příbuzní. Sázel jsem na svůj šarm, měl jsem asi příliš velké ego. Bral jsem ji jako nešťastnou holku, co se holt do mě zamilovala (inu, co se dá dělat) a já teď, z pozice silnějšího, ji slušně ale nekompromisně odmítnu. Podcenil jsem jí. Seděla u stolečku, nohu přes nohu. Co si dáš, zeptala se a objednala mi pivo. Nahnula se ke mě, porušila moji intimní zónu, bylo mi to nepříjemné (i když děsně vzrušující, protože byla fakt kus) a políbila mě. V poslední chvíli jsem ucukl a dostal jsem ji na tvář. Usmála se. I ty jeden, ty naděláš. Potom začala mluvit. Medově, svůdně. A prý, co mi to udělá, měl bych ji jako bokovku. Když tu nebude blondýnka, tak můžu zaskočit. Vlastně, pokaždé, když budu chtít.
Už bylo docela pozdě. Bar byl skoro plný. Tančilo se. Ona se tako zvedla a začala mě svádět. Kývala se v bocích, hladila se. Od vedlejšího stolu na ní koukali nějací kluci a něco si šeptali. Přiznám se bez mučení, že to pro mě bylo hodně těžké. Byla fakt rajcovní. Zařekl jsem se, že své milé nebudu nikdy nevěrný, opakoval jsem si to jako nějakou mantru, když mě vytáhla na parket. Byla hodně divoká, měla v sobě něco rajcovního, zkaženého. Připomínala mi kočkovitou šelmu, co je na lovu. Ploužáky jsem doslova protrpěl. V hlavě jsem to měl srovnaný, ale tělo si dělalo, co chtělo. Bylo to na mě vidět. Ihned si toho všimla a začala mě hladit. Už jsem fakt nemohl. Normálně jsem utekl. Běžela za mnou, tichou chodbou, na které poblikávala zářivka. Nadávala mi do srabů, ječela, pak zase prosila, drápala nehty na dveře. Chvilku utichla, pak zase a znovu. Bušila do dveří. Ajťáci vyděšení. Zalezl jsem do sprchy, zamkl se tam a nechal na sebe téct ledovou sprchu snad hodinu. Zmizela. Uff. šel jsem spát.
Moje děsivé sny se ale měly změnit v reálný horor. Do pokoje vpadla policie, ptala se po mě. Rozespalý jsem se vyděsil. Něco s mámou, s bráchou. Uff prý ne. Znáte Janu... Kývl jsem souhlasně hlavou. Musíte s námi. Nikdo mi nic neřekl, dokud jsme nedojeli k jednomu mostu v Plzni. Stála tam na ochozu, vysoko nad silnicí a že prý skočí. Že mě miluje a že s ní musím být. Nadávala mě i policajtům. Bylo to něco děsivého. První co mě napadlo, a stydím se za to, bylo, ať to udělá. Měli bychom všichni klid. To je ale omyl, já bych ho neměl, pronásledovalo by mě to do konce života. Nějaký psycholog, vyjednávač, co tam byl s námi, tak mi řekl, abych jí všechno slíbil, dokud nesleze. Sanitka zahoukala. Hlasitě, až jsem sebou trhl. Ona také. Vlála na jedné ruce na konstrukci. Nešlo mi to přes pusu. Ale musel jsem, pro klid svědomí. Pomalu, lehounce, jsem řekl to, co mi našeptával pan psycholog. Nechtěl bych jeho práci dělat, to napětí je fakt hrozné. Nakonec slezla, oči plné slz. Pamatuji si, že měla i mokré silonky. Měla na nich velká oka a moč.
Zabalili ji do deky a odvezli do nemocnice. Dostala léky a už se nevrátila. Jenom jednou jsem ji ještě viděl. Když si přijela pro věci. S mámou, co měla stejný divný pohled jako ona. Šílenství je asi dědičné, vysvětlovali mi ti, kdo měli ve školách psychologii. Hodně jsem o tom přemýšlel, dost často se mi vracely vzpomínky. Na jednu stranu jsem byl hrozně hrdý, že jsem odolal jejím svodům, na tu druhou jsem měl v sobě takový zvláštní smutek. Asi v sobě měla spoustu léků, ale když nasedala do auta, tak na mě křikla, že na mě stejně nikdy nezapomene. Její máma neřekla ani slovo. Odjely na sever a zůstala po nich jenom taková zvláštní pachuť. Lidem do hlavy nevidíte, jsou i jedinci, co se můžou zamilovat do tebe, vtipkoval potom jeden můj dobrý kamarád. Věřte mi ale, že takhle dívka, co se do mě zamilovala a byla úplně cizí, ve mě dokázala probudit opravdový strach. Snad je jí dobře, snad našla svůj klid. Snad.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):