Příběh pětistý padesátý - Festival, který jsem málem nepřežil
Je mi hrozné vedro. Nebo zima? Nevím, střídá se to. Dusím se. Na hlavu mi padá déšť. Naposledy jsem se takhle cítil, když mě zmlátili v Jizerkách. Dnes je to snad ještě horší. Pomalu otevírám oči. Někdo kousek ode mě se směje. Snažím se vstát, ale nejde to. Jsem paralyzovaný. Pomalu se dostanu na nohy, jenže se zamotám a padám znovu na zem. Následuje další smích. Jsem jako zvíře v kleci, na které se přišli podívat. Hele, on krvácí, to je ale roztomilé. Sáhnu si na břicho. Zajímalo by mě, kde to jsem a jak jsem se sem dostal. Hergot už taky. Nakonec se někdo slituje, nějaké mladé děvče, které přinese kus hadru, otře mi obličej a dá napít vody. Co si vyváděl? Marně se snažím odpovědět. Nejde to. Jen skřehotám. Dobří lidé ale existují. Ona i nějaký kluk (asi patří k sobě), mě odnesou do stínu. Konečně.
Vzpomínky se mi vrací velmi pomalu. Seděl jsem s jedním klukem z koleje v hospodě, pivo a další pivo, nějak jsme si sedli, kecali o muzice. A on najednou, že kousek od Rokycan, na louce za městem, je malý festival. Muzika a filmy, spousta holek, no jedem? Neměl bych, mám schůzku se svoji holkou. Slíbil jsem jí, že se půjdeme projít, pak večeři. Zklamal jsem, to mi teď lítá hlavou a pořád dokola se ptám, kde je nějaký telefon. Kousek odtud ve vsi. Na jméno se mě neptejte, nepamatuji si to. Jdou se mnou, jsou to samaritáni a zaplať pánbůh za to. Ve vsi je nejen telefon, ale kupodivu i bankomat. Zvu je na něco malého, snídaně je na mě, za to, že jste mě zachránili. Usmívají se, jsou moc milí. Víc takových lidí. Mimo karty u sebe nemám vůbec nic. Peníze, ani doklady. Kartu jsem měl prozřetelně v džísce zašitou na jiném místě. Ty vole, co jsem to prováděl? No, byl si králem večera? Cože? Vůbec nic si nepamatuji.
Ona měla takové ty krásné plné rty, na které jsem se musel pořád dívat. Taky prsa u sebe. On byl kudrnáč, s jasným pohledem. Vyprávěla ona a on sem tam něco doplnil. Prý jsem přišel a už jsem se motal. Někdo mi dal napít z lahve rumu a já pak roztančil celý festival. Lezl jsem na pódium, skákal do bahna. Opakovaně totiž pršelo. Pařil jsem ale i na filmy. Což už spoustu lidí tolik nebavilo. Každého jsem objímal, lichotil holkám, plazil se i plaval kraula. Obešel jsem všechny stoly, kecal i s muzikantama, dokonce jsem dvakrát i zpíval. Do mikrofonu. Musel jsem být králem všech šašků. Hrozně jsem se styděl. No, to nemusíš, bylo to fakt vtipný, tedy až do té doby, než si začal rytířsky bránit jednu místní krasavici. Byla tu se svým namachrovaným klukem, co hrozně žárlil a tys viděl, jak jí fackuje. Míchal ses do toho, porval se, padl na hubu, pak zase vstal, no, bylo to docela divoký. Ochranka tě pak uložila dozadu na zem. Pak se na tebe nějak zapomnělo. Všichni šli spát, začalo pršet, pak svítit sluníčko.
A co můj kamarád, takový vysoký, dlouhé vlasy, triko Metallica. Nikdo s tebou nepřijel. Jak jsem se sem tedy dostal? Co tady vůbec dělám? Měl jsem okno a netušil jsem vůbec nic. Klepou se mi ruce a mám asi delirium tremens. Kupuji pro všechny pivo a držím se v ústraní. Musím se nějak dostat domů. Moje holka je pěkně naštvaná. Brečela mi do telefonu, co to vyvádím, že na mě čekala, že už chtěla volat na policii a do nemocnic. No, dneska odtud už nic nejede, až zítra ráno. Ale neboj, hrajou tu dobrý kapely. Oba kývají souhlasně hlavou a mě konečně dojde, že jedna už stojí na pódiu. No, není to moc dobrý. Jednak to není můj styl a navíc hrajou falešně. Očividně to nikomu ale nevadí. Nechci jim ale kazit radost, koneckonců, mohl jsem i umřít, nebýt jich, ale je to fakt hrozný. Hlavně zpěvák si o sobě myslí, že je hippie. Nemá vůbec hlas, spíš mi to připomíná kdákání. Další skupina, snad ještě horší. To je nějakej festival v pekle? Ptám se pod vousy, ale navenek dělám, že jsem hrozně v pohodě.
Blíží se další večer a já jsem zase v náladě. Nebo pořád? Těžko říct. Už mě zase nic nebolí, dokonce mi pomohli i vyprat tričko. Sednu si ale do kouta, rozhodnut, že dnes řádit nebudu. Problém nastane ve chvíli, kdy si ke mě přisedne takové malé děvče. Má na tváři monokla a modřiny na rukou. Nakloní se ke mě a začne mi hrozně děkovat, že jsem se jí zastal. Teprve až po chvíli mi dojde, že je to asi ta holka, co jsem se jí zastal. Hele a nepřijde ten tvůj magor? Ptám se opatrně a ona že prý ne, že hned ráno odjel na druhý konec republiky za prací. Proč s ním si? Začne mi vyprávět tolik častý příběh. Oba z malé vsi, on si ji vyhlédl. Byli mladí, líbilo se jí, jak je rozhodný, jak chce být jenom s ní. Milovala ho. I teď, co ji každý týden o víkendu zmlátil. Hele, co rodiče, sourozenci? Neměl by mu někdo dát do držky? Ukázat mu, že je debil a hovado? No, oni se ho všichni bojí. Byl si první, kdo si na něj dovolil. A to jsem o tom ani nevěděl (to si ale jen pomyslím, nahlas to neřeknu). Koupí mi pivo a povídá dál. Fascinuje mě, jak považuje jeho chování za normální. On vydělá docela dost peněz. Máme se rádi. Až na to, že ti dává do držky, chce se mi říct, ale raději mlčím. Nechci se už do ničeho míchat.
Přijde nějaká parta holek a hned ahoj, jak je, jdeme tančit? Vůbec si je nepamatuji. Teď jsem stydlivý a není se mnou legrace, opakuji jim stále dokola a dozvídám se další střípky z mého včerejšího řádění. Prý jsem některé přemluvil i k tomu, aby tančily nahoře bez, že prý je hippie večer. Byl jsem pro ně takové osvěžení poklidného vesnického života. Kluk z města, co ví jak na to? No, tak to jsem celej já. A víte o tom, jak jsem se sem dostal? No, normálně vlakem. tvrdí jedna malá prdelatá. Viděla jsem tě vystupovat. Byl jsem sám? No, jasně, že ano. Trošku mi zatrne. Fakt si to nepamatuji. Vůbec nic. Děsí mě moje vlastní hlava. Jdu si opláchnout znovu obličej a přemýšlím o tom, jestli mi někdo něco nehodil do pití. Normálně piju jen pivo, mám už dávno aspoň malou záklopku. Víc tekutin do sebe nedostanu a většinou pak končím. Přece jsem se nemohl takhle vyndat. Malé vysvětlení se nabídne za chvilku. Chci si pročísnout vlasy a najdu vzadu na hlavě také krev. A do prdele. Strčím celou kedlubnu pod ledovou vodu. Když mi první kapky dopadnou na temeno, zabolí to jako čert.
Hledám zdravotníka, ale je totálně na plech. Jen nade mnou mávne rukou. To samé hasič. Raději se pomalu vrátím dozadu do stanu. Sednu si a mám trošku strach. Asi vidím dvakrát. Já se fakt bojím, říkám jim. Ubezpečí mě, že ne, že jsou dvojčata. Včera jsme spolu tančili a neustále jsem jim navrhoval, že se spolu budeme mazlit. Prý budu uprostřed a ony obě z každé strany. Ale prý pšššt, nesmíme nic říct mojí holce. No, omluvím se, ale ony jen mávnou rukou. Jsou to správný ženský do nepohody. Vyprávím jim svůj příběh a ony nevěřícně kroutí hlavou. Hele, asi bys měl dneska spát někde v klidu. Jedna odejde a za chvilku se vrátí. Vyřízeno, šmitec, dnes nocuješ u nás. Právě jsem to vyřídila s mámou, je tu taky, támhle u toho stolu vzadu. Zamává nám paní, co na svůj věk vůbec nevypadá. Aspoň už vím, po kom jste tak hezký, pokračuji v rozhovoru a potom je nechám, aby mi řekly, co mají na srdci. Obě jsou nebo spíš budou zdravotní sestřičky. Navíc, když mluvíme dál, tak už jsme se asi někdy někde v Plzni potkali. Možná při jednom s našich legendárních tahů s Michalem. Znovu si uvědomím, jaká je škoda, že všichni, se kterými jsem kamarádil, jsou pryč. Achjo.
Opiju se, vrávorám. Ale aspoň vím o světě. Počůrám jim záhon růží. Když odemykají, tak si povídám s králíky. Svlékám se už v předsíni. Jsem zkrátka hostem, kterého každý rád vidí. Ale ony to vůbec neprožívají. Uloží mě jako jezulátko, ještě mi ošetří pořádně hlavu a zhasnou. Možná si to pamatuji dobře, možná to byl ale už jen sen, dostal jsem z každé strany jednu hubičku. Co se mi zdálo, vám raději popisovat nebudu. Uvědomme si, že mi bylo dvacet a testosteronu jsem měl na rozdávání. Prozradím jenom, že byly moc příjemné a bylo to na mě znát, i když mě přišly opatrně probudit. Ujel mi autobus, napadne mě jako první a marně se snažím ukrýt pod peřinu. Chichotají se, ale pak jen mávnou rukou. Máma nás odveze, stejně jedeme na intr. Dostanu snídani, která je vskutku královská. Aspoň jim nasekám dříví a odnesu pár těžkých věcí, co by ženský neměly tahat. Dovedl bych si představit, že tu s nimi jsem. Festival jsem málem nepřežil, ale dobří lidé pořád existují. Loučíme se, jako kdybychom se znali odjakživa.
Občas je dodnes potkávám v Plzni, jen nikdy nevím, která je která. Snad ani nestárnou nebo znají nějaké tajemné kouzla, stále vypadají skvěle. Dojedu na kolej a dostanu pořádně vyčiněno. Jsem jak zpráskanej pes a nedivím se, že se blondýnka zlobí. Moc dlouho ji to ale nevydrží. To když ji ukážu všechny svoje šrámy a rány. Uteče několik hodin a pak si ke mě sedne. No dobře, tohle už nikdy nedělej. Já jí to zase slíbím. Dodnes nevím, co ten spolužák. Ptal jsem se ho na to, ale prý nebyl ani v hospodě. Vrtá mi to ještě hodně dlouho hlavou. Přízrak? Blbnu? Neutuším. Když opadnou emoce a vše si aspoň v rámci možností utřídím v hlavě, tak jsem jednoduše rád, že jsem přežil. Koneckonců, nebýt lehkého otřesu mozku, mohla to být vcelku povedená taškařice.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):