Příběh pětistý padesátý druhý - Plechová kavalerie
Vtipy o tom, že se pachatel vrací na místo činu jsem už skoro nevnímal. Jakoby se rozšířily po celé vsi. Možná si to řekly báby před konzumem, když jsem včera s blondýnkou přijel a šli jsme přes náves. Všichni si ještě pamatovali moji hodnou prababičku, která vypadala jako z pohádky. Zaleji jabloň, kterou jsme vysadili, když zemřela. Máme půjčený celý domek, v Sovinkách. Vezmu svoji milou nahoru, uložím ji hned do postele a ona mi říká ne, tlačí mě péra. Dobře, tak raději na zemi, na parketách, která kdysi dávno ta stará žena neustále leštila. Pradědu si nepamatuji, ale z obrázků vím, že byl husar, že bojoval na Piavě. Přišel o nohu a tak dostal jako trafiku hlídání vodárny. Příbuzní mi tvrdí, že jsem za ním párkrát byl a nesl mu chleba s tvarohem. Nepamatuji si to. Probíráme se, potom co jsme se zase tulili, starými knihami, dopisy, knížkami. Historie jednoho rodu. Jen si tak říkám, podle fotek, všichni to byli takoví fešáci a hezký ženský, kde u mě udělala příroda chybu? Smějeme se tomu, ale už musíme. Hospoda čeká.
A mladý pan, co nám to tu celý zapálil, plácá mě po ramenou soused, co už má dost špičku. Vrátil ses? Je to tak, potřebuji peníze a makat na kombajnu jsem ještě nezapomněl. Pravdou je, že kdysi dávno (to už je fakt tolik let), mě na brigádě od školy jeden ožralý kombajnista zamkl do kabiny, šel spát do maringotky a když za mnou chytl zásobník na zrno, kvůli tomu, že začal prokluzovat řemen, tak jsem se nemohl dostat ven. Ohořely mi tenkrát vlasy, shořel velký kus pole a na dožínkách jsem byl tenkrát za hvězdu. Už jsem o tom psal. Byly to divoké doby. Pravdou je, že se toho příliš nezměnilo. Místní družstvo se pořád potácí v porevolučním chaosu. V Plzni sledují holky a slečny módu, ale tady je to pořád samá trvalá, mokasíny, sportovní bundy z tuzexu, halenky a snad nejvíc anti sexy věc, vycpávky na ramenou. Jakoby se tu zastavil čas. Je srpen, práce navíc se mi hodí. Blondýnka je rozhodnutá, že se bude učit a psát bakalářku. Hezky v ruce. Nafouknu obří kolo Slavie po prababičce. Sedíme na zápraží, koukáme do špýchárku, jestli uvnitř nezbyl kus uzeného masa. Občas sem jezdí kalit bratranec z druhého kolene.
Ranní mazlení trošku odbydu. Jsem nervózní, protože dnes jedu zase po dlouhé době na pole. Nasednu na kole a potkávám kolem sebe kombajnisty, traktoristy, ženský, co jedou do kravína. Vezmu to zkratkou přes náš sad, který miluju od dětství. Vůně smůly, švestky, ořechy i chrupky, višně, co jsou kyselý jako prdel, jak říkával děda. Dýně, kterých se před pár lety urodilo tolik, že to nikdo nechce žrát, sklep plný kompotů. Jabloň s kožeňáky, jabloň, pod ní jsem tenkrát ohnul Kačenku tak, že mi brečela v náručí. Těch vzpomínek, radosti, dětství, odřená kolena, strach ze sousedovic rotvajlera, který jedno dítě ošklivě potrhal. Měli jsme svoje ovoce, ale když ono to zakázané je takové lepší, sladší. Jezdil jsem zde s Kristýnkou, tlačil jsem její vozík a bořili jsme se na polních cestách, pamatuji si, že mi řekla, zajeď bokem a vytáhni ho. Vo čem přemýšlíš čuráku? Ozve se za mnou a stojí tam Franta, kombajnista, co mě tenkrát zamknul a kvůli kterému jsem málem uhořel. Nikdy se neomluvil, to alkáči nedělají. Má v ruce pivo, z brašny mu čumí lahev rumu a jinak nemá nic. On nic jiného nepotřebuje.
Přišlo mi, že ožralí jezdili všichni. Nadává se. Na politiku, na starý, na svět, na práci. Je to těžká facha, tyhle chlapi nikdo nemůže obvinit z toho, že se flákají. Nejedná se o žádné nekonečné vysedávání v kanclu, ale o drsnou makačku. Čekáme, až opadne rosa, jinak by bylo obilí mokré a hnilo by. Zdravím se s ostatními, je tu i pár ženských, takových těch silných, macatých, s vlasy staženými v culících. Vzduchem létají sprosté hlášky, tak co mladej, pomrdals tu hezkou bloncku? No, snad si to moc nepřehnal, abys měl sílu na práci. Hele, Mařenko,to je koloušek, co? Máří ke mě přijde, vlepí mi hubana a že prý mám o přestávce přijít za ní, že něco podnikneme. Jsem rudej až na zadku a všichni se mi smějí. Nenechte se ale mýlit, jsou to z gruntu milí lidé a myslí to dobře. Když děláte podobnou práci, musíte se spolehnout jeden na druhého. Nasednu do kombajnu, chvíli se motám po poli, než si vzpomenu na všechny páky a pak už mi je jenom vedro, neskutečný peklo a hic. Kombajny tenkrát samozřejmě neměly klimatizaci.
Sedím na koženém sedadle, drásá mi zadek i předek skoro do krve. Jemně nasekané obilí je všude. Ve vlasech, na kůži, děsně to svědí. Při první přestávce dostanu velký kus chleba namazaný sádlem. Taky spoustu čaje a rum. Abych prý vydržel. Chodím jako kovboj, když sleze z koně po dlouhé jízdě. Maruška se mi směje, ale pak řekne pocem, nebudu se dívat a podá mi plenu namočenou v heřmánku. Otři se a dej si to do montérek, jinak s tebou nic nebude. Zpočátku je to nepříjemný, ale pak už mě nic nebolí. Dívám se dopředu, dávám bacha abych nenaboural do traktoru, když přijede, abych vysypal zásobník. Střídání, zařve na mě Franta, který ji má už jak z praku. Jakmile ale vleze dovnitř a bez zastavení převezme volant, tak jakoby vystřízlivěl. Léta praxe mu dávají jistotu. Jdu do stínu a padnu na hubu. Marie, které je asi kolem třiceti, ale vypadá strhaněji, kvůli práci venku na sluníčku. Má rozepnutou košili. Jsou jí vidět prsa. Usmívá se na mě. Tak co? Řekne a dívá se mi do rozkroku. Jenom zaskučím. Sedne si ke mě a celou přestávku mi drží hlavu v náručí. Nad hlavou mám její fakt krásná prsa a asi jsem už v nebi. Zemřel jsem?
Vypadá to tak, ale čeká mě ježdění až dlouho do noci. Jsem hotovej, sotva vlezu na kolo. Místní jsou nějak podezřele v pohodě. Zvou mě do hospody, ale nejde to. Hodím kolo do kumbálu, zaťukám že jsem jako doma a tam u svíčky sedí moje milá a učí se. Píše si poznámky. Usměje se a že večeře je ve špajzu. Najím se, opláchnu vodou a lehnu si. Proč musí mít ženský chutě, když jsem nejvíc zmožený? Je to hezký, ale jako bych byl mimo svoje tělo. Zhřešil jsem. Koukám na prsa své holky a ony se mění v ta, která má Marie. Odpusť mi. V noci se probudím a mám zimnici, úpal nebo noční můry. Jsem propocený. Ráno, když vstanu, tak jsem rozhodnutý, že s tím seknu. Jenže patřím ke generaci, co je zvyklá na bolest, co něco vydrží. Hecnu se. Ještě třináct dní. To snad ani nejde vydržet. Nasednu na kolo a zaskučím. Kurva, do prdele, nadávám do té doby, než jsem zase u sadu. Tam, jako když proutkem mávne a zase sním. Při těžké práci pokaždé myslím na něco hezkého. No a co, že jsou to samé ženské. Pomáhá mi to přežít.
Vidím před sebou širé rodné lány. Nějak to neubývá. Kombajn je zakousnutý do dalšího obilí. Vzpomenu si na debilní komoušský seriál Plechová kavalerie. Dokonce si pamatuji i nějaké hlášky. Všem je musím říct, ale příliš se nesmějí. V lidech kolem mě je teď taková zvláštní nálada. Rok 1998 a všichni si mysleli, že se už budeme mít jako v Německu. Jenže nemáme. Mají se jen někteří. Synové pohlavárů, estébáků a všech těch veksláků, kteří uměli jako vždy chytit příležitost za pačesy. Ptám se na to svých kolegů na svačině a oni mi řeknou, že je jim nějaká svoboda u prdele, že je jako super, že jsou otevřený hranice, ale my na to nemáme. My musíme jen makat a ještě nemáme jistotu, že dostaneme zaplaceno. Všechno jde do prdele. Ten kokot v televizi (Klaus) říkal, že prý máme podnikat, že máme víc makat. To jako jde? Raději přehodíme téma. Laškuje se. Jen tak sedím a představuji si, že je tu se mnou praděda i prabábi. Kus rodu z Polska, kus židovský, jinak samí obyčejní sedláci a horalé. Jsem já to ale směska. Copak, jsi utahaný, co zalézt na chvilku do maringotky, ptá se mě Marie a já jako ve snách utíkám do kombajnu.
Už nejsem úplně mladý a naivní, abych nevěděl, že ženský jsou někdy víc nadržený než chlapi. Bylo by to tak jednoduché, měl jsem tolik příležitostí, ale jsem zamilovanej, možná trošku naivní a blbej, ale já opravdu věřím na opravdovou lásku. Touha po mrdání pomine, říkával kdysi Prcalík. Ten kluk viděl dopředu. V patnácti, si to vemte. Hergot panebože, proč si mi vzal tolik skvělých lidí. Nadávám, protože se cítím jako v pekle, slunce, osiny všude, pachuť v hubě. Ženský přivezou jídlo a hrozně si mě považují. A jestli prý nemám večer čas. Normálně mi nabízejí svoje dcery, s přesvědčením a odkazem na své předky, že jsem kluk z města, budoucí "inžinýr" a bude se mít jednou se mnou dobře. Přijde mi to vtipný, ale jsem milý a dostávám za to víc knedlíků i masa. Moc kluků tu ve vsi není, asi je to vodou, laškuje se mnou Marie a já si říkám, že kdybych tu zůstal, měl bych se jako paša. A nebo bych si taky nasral do bot, řekne mi Prcalík, jako by tu byl pořád se mnou a spolu s Kytkou na mě z pekla, nebe nebo jiné dimenze dohlížejí.
Nejhorší jsou asi dny, když kývnu na to, že to půjdeme zapít. To se pak dlouho do noci řve pod lípou u hospody. Marie rozvášněná, viděl jsem už i kalhotky. Rumy a piva a doma naštvaná blondýnka s večeří. Ranní opice a smích vesničanů, kteří jsou snad z ocele, protože jim nic není. Všechno se opakuje pořád a dokola a když už si myslím, že je vše sklizeno, tak Franta pronese, že zítra přejíždíme jinam. Provedeme to v noci a je to šílená jízda. Mám ji jak z praku a prý jedu jak posranej, pusť mě za to. Šlápne na plyn, přehodí želvu na zajíce (řazení a chod) a ihned smete sloupek u cesty. Mrdat na to, mrdat na celej svět, řve do vřavy lomozících strojů. Vypadá jako ďábel. Rozšklebená tvář, zpocené tělo s břichem, špinavé ruce. Dojedeme na místo, zaparkujeme do kruhu, maringotka už tu je. Najednou všichni zmizí a já si chci vyzvednout kolo. Dnes v noci hlídá Marie, dojde mi až ve chvíli, když ji uvidím jak ji pánbůh stvořil. Čekám tu na tebe. Nevím, co mám dělat a tak chvilku koukám nebo spíš čumím na to krásné pevné tělo zralé ženy. Má zrzavé chloupky. Napadne mě ještě, ale je tu záchrana. Franta mi řekne, běž domů, vezmu to za tebe, to máš ta to, že si kvůli mě málem uhořel. Běž za tou svoji.
A tak jdu. Jsem ale tak unavený, že nemůžu jet na kole. Tlačím mezi poli, po cestičkách, mezi mlázím starou Slavii a zase vzpomínám. Hlavou mi létá takových vzpomínek, že si musím na chvilku sednout a odpočinout si. Z dálky ke mě doléhá hekání. Musím se tomu smát. Raději si ale nic nepředstavuji. Když dorazím, tak si stejně moje milá neodpustí několik jedovatých slov. Nedivím se ji. Lehneme si na postel a já ji vyprávím o starých časech a také o tom, co uděláme s penězi, až je dostanu. Kam pojedeme, co si koupíme. Prostě a jednoduše, v tom přes sto let starém domě, se v nás spojily moje kořeny a budoucnost. Mě nevadí, že se občas opiješ, že koukáš po holkách, ale měl bys na sebe dávat větší pozor, jinak zase zkolabuješ, řekne mi blondýnka a pláče, protože o mě nechce přijít. A tak ji začnu utěšovat, na Marii vůbec nemyslím a když jdu ráno zase na šichtu, tak si prozpěvuji. Tak co, byl taky kocour v troubě? Zeptá se mě Fanta a mě to najednou přijde takový milý, ani nevím proč. Plechová kavalerie zase vyjíždí do boje, zařvu do polí a odpovědí je mi tichý smích. Bylo to náročný, hodně těžký, ale tentokrát nebyl požár a hlavně, přežil jsem to.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
