Příběh pětistý šedesátý - Metalové jádro
Když jdu kolem Kamenného rybníku, tak se mi ještě motá hlava. Včera jsem to nějak přepískl a dnes musím trpět. Jenže znáte to. Potkáte známého, zajdete do Music Records, koupíte si nějaké raritky a pak sedíte na náměstí v hospodě a klábosíte. Jedno pivo střídá druhé. Moje milá na mě čekala na koleji. Včera mi ukazovala nové spodní prádlo. Myslel jsem na něj ještě ve chvíli, kdy jsem odcházel na záchod. Jenže pak mě pohltila alkoholová mlha a šel jsem do toho po hlavě. Spal jsem někde na Locháči, kde měl kamarád pronajatý byt. On a dvě holky. Ty také k večeru přišly a chtěly tančit. Byl to vydařený večer. Jen se teď stydím a bliju u cesty. No fuj, ozve se za mnou. Nějaký chlápek na kole. Taky jede do škodovky v Bolevci. To musíte přes les, po pěšině. Já vím, jezdí tam i autobusy, jenže já potřeboval vzduch. Musel jsem být bílý jako stěna, protože když jsem se konečně ohlásil na vrátnici, tak mi paní řekla, že vypadám děsně. Pravdou je, že jsem měl ještě hladinku.
Mám další ze svých praxí. Tentokrát v jaderném strojírenství. Provádí mě nějaký mladý kluk. Tedy, on už má pleš, měří asi 150 cm a má tak velkou hlavu, že vypadá jako hydrocefalus. Zavede mě k parťákovi, který je zrovna na úzkých schůdkách. To je můj brácha, představí nás a já mám co dělat, abych se nesmál ještě víc, jeho hlava je ještě větší. Už jsme tu jednou byli na exkurzi a pak kolovaly po škole drby, že jsou tu všichni ozáření. No, vypadají tak, ale pravda to není. Tohle je úplně jinej svět. Odtrženej od běžného života. Vyrábí se tu podle starých ruských výkresů, vše je ošuntělé, šedivé, hnědozelené. Socialismus tady ještě neskončil. Navíc tu moc lidí neví, co má dělat. Není se koho zeptat, po rozpadu Sovětského svazu se na východě spousta dokumentace rozkradla, ztratila. Jestli u nás byly devadesátky divoké, tak tam to muselo být něco šíleného, vypráví mi šéf konstrukce, hladí si u toho pleš, posunuje na zpocené tváři brýle. Já klepu kosu a modlím se, aby mi nedali něco těžkého.
Ale jsou tu hodní. Nechají mě si číst nějaké normy, prohlížet sestavy výkresů a tak můžu lehce pospávat. Jde se žrát! Ozve se mi nad hlavou. Leknu se a nade mnou stojí chlápek, co má metalové triko. Judas Priest. Dostane mě na starosti a tak u sekačky v kantýně vyslechnu jeho příběh. Žije sám, někde kousek od Plzně, na vsi, v baráku po mámě a sbírá vinyly a CD. Je to divnej pavouk, ale má přehled. U jídla mlaská, srká, pořád se drbe na koulích, ale jinak je to docela řízek. Mě by tohle označení nenapadlo, ale říká to o něm kantýnská. Hodila by se k němu. Má sice velkou nadváhu, ale na sobě také metalové tričko pod zástěrou. Arakain. Vypadá to tu na docela dobrou rockovou základnu. Možná nebude ta praxe tak šílená, jak obvykle ve škodovce bývá. Jsou tu sice starý struktury, ale i lidi, se kterými se dá bavit. Dojíme, dáme si pivo osmičku a pak sedíme v kanclu. Kouří se tu, nohy natažený. Báníme a vyprávíme si o koncertech. Pak přijde sekretaářka, prý ji mám podepsat nějaký papíry. Paní kolem 40, ale neskutečná kost, tak pookřejeme. Už mi ani není blbě. Jsem srovnanej. Potom mě zavolají k telefonu a mě dojde, že jsem fakt debil. Vůbec jsem se své holce neozval.
Měla o mě strach, skoro mi plakala do telefonu. Chvílemi křičela tak, že to bylo slyšet i okolo. Snažím se jí uchlácholit, ale moc to nejde. Čekala jsem na pokoji, připravená, udělala jsem i dobrý jídlo. Achjo, stydím se. Véna, jak se můj průvodce praxí jmenuje, se mě zeptá, jak je, jestli se něco nestalo. Vypadám asi rozrušeně. Ale, jsem blbec, odvyprávím mu, co jsem provedl. On vyfoukne kouř ze Startky a vševědoucně pronese, nojo ženský. Pak z něj vyleze, že je radši panic. Nějak nevím, co na to říct, ale představím si ty zástupy holek a slečen, jak kolem tohohle exota krouží. Pleš by asi nevadila, ale zbytky umaštěných vlasů, nemnoho zubů, starý hnědý svetr a pohled uštvané zvěře asi ano. Ale aspoň není zlý. Nevypadá. Můj radar je sice stále v pohotovosti, ale troufám si tvrdit, že s ním bude asi docela legrace. Mám tu být tři týdny. Nějak to musím přežít. Nezajdeme na pivo? Ptá se mě, když je konečně padla. Moc jsme toho neudělali. Tedy, já jako student jsem asi ani nemusel, ale on na práci snad ani nesáhl. Seru na to. Rozloučíme se a já se vydám zase pěšky přes les. On vleze do starého žigulíka a vydá se také domů.
Na koleji mě čeká nekonečné omlouvání. Nedivím se. Měl bych dospět, měla o mě strach. Dost mě to vyškolí. Už nejsem sám. Jsme dva a měl bych s tím počítat. Zodpovědnost, konečně dospěj. Má samozřejmě úplnou pravdu. Kaju se a pak prohodím nějaký vtip, který prolomí ledy. Hele, že jsem tak smělý, co to nové prádlo. Prosím. Nezasloužíš si to. Prosím. zaleze do koupelny a když se vrátí, připadám si jako v nádherném snu. Bože, pronesu a pak se s ní ztratím v peřinách. Usnu snad hned potom. Připadám si slabý, citlivý a usmívám se jako měsíček. Moje milá taky. Připadá mi, že spím snad jen pět minut. Zase ten hnusnej budík, zima, vlezlý chlad, mlha u rybníků, les a jeho temnota. Dneska nebliješ, směje se mi dělník na kole. Něco na něj křiknu, smějeme se. Dorazím do práce, Venca nohy nahoře, kouří a před sebou výkres. Potřeboval bych, abys tohle namaloval. Je na něm tyč, co tahá nějaký motorky přímo z jádra, tak mi to aspoň vysvětluje. Sednu si k prknu, připravím tužku a pera. Pauzák a začnu. Když jsem v nejlepším, projde kolem nějaká slečna, dupe jako zebra a drkne mi do stolu. Můžu začít znovu.
Výkres dělám třikrát. Ale nakonec se povede. Ser na to, dáme pivo a cígo, vezme mě Venca do kantýny. Sedí tu nějaké dámy v pláštích. On ihned k nim, je to miláček, švitoří, vtipkuje, má dvojsmyslné vtípky. Působí jako nějaký velký klátič, což mi nějak nesedí s tím, že je panic. Nebo mi kecal? Paní se smějou, chichotají, natřásají a plácají ho do ramen. Když odejde na záchod, tak o něm básní. Nechápu to, kdyby vypadl aspoň trošku k světu, ale takhle? Zaklapnou za ním dveře a ony se vrhnou na mě. Je to spíš výslech než rozhovor. Tady se snad nedělá nic jiného, než že se tu pije, kouří a šuká. Mám přijít do skladu. Slíbím to, ale jen přes mou mrtvolu. Venca se vrátí a po chvilce se rozejdeme do svých kanceláří. Dnes už pro tebe nic nemám, řekne mi a zbytek pracovní doby strávíme pokecem o metalu. Musím mu slíbit, že v pátek s ním půjdu na zábavu. Nechce se mi, vůbec ne, ale protože s ním budu ještě nějaký čas, tak nakonec kývnu. Achjo.
Uteče pár dní a on o ničem jiném nemluví. Moc nic neděláme, ale o starých kapelách má přehled. Pomalu si připravuji půdu u blondýnky. Měli jsme spolu jet do Tábora, ale vymluvím se na Vencu. Jinak je to pořád dokola, les, mlha, kantýna, sem tam nějaký výkres. Nastane den D. Můj parťák je celý den neklidný. Jde se do kulturáku v Kozolupech. Nejdřív do hospody, kde u stolu sedí pět takových jako Venca. Starý metly, který se zakonzervovali v čase. Pleše, břicha, stejný řeči, ale nejsou zlí. Kecá se s nimi docela dobře, i když neznají ani jednu z novější kapel. Ustrnuli, což já osobně nechápu, ale takových fanoušků je většina. Sranda je, že oni jsou stále na lovu. Balí tu ženský. Přijde mi to děsně vtipný, protože všichni už mají trošku věk, jsem oproti nim mladej a připadám si, jako bych toho prožil o hodně víc, než oni. Chodím pro pivo a sem tam potkám nějakou pěknou dívku. Normálně se s ní bavím, kecám, lehce flirtuji, nic vážného, ale když se vrátím ke stolu, tak oni mají kecy jak mi s klukama na základce. Uff.
Ale není to v závěru špatný večer. Tedy až na to, že se mi parťák děsně ožere, já ho musím nést ještě s jedním klukem domů a nakonec přespat na špinavém gauči. Ráno dostanu vyprošťováka, vyslechnu, který všechny ženský by klátil, abych pak šel raději podél Mže pěšky do Plzně. Na koleji si lehnu a spím celý den i noc. Připadám si, jako bych fakt už někde pracoval, jako bych se dostal do takového toho děsivého stereotypu běžných dní. Vše je šedivé jako v dobách, kdy jsem se jako malý capart toulal po sídlišti. Ten socialistický marast tu koukám bude asi ještě hodně dlouho. Když přijede moje milá, tak si dlouho do noci povídáme. Jsem moc rád, že jí mám. Dodává mi sílu, abych v tomhle divném světě přežil, aby se ze mě nestal stejný jezevec jako z Vency. V pondělí, když se zase potkáme na Bolevci v kanclu, ukáže mi pěst, jako že jsme kámoši a pronese - Metalový jádro! Usměju se a udělám to samé. Čeká nás další dlouhý týden.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
