.jpg)
Příběh pětistý šedesátý šestý - Potkani
Kouknu z okna, jestli náhodou neprší. Trošku asi ano. A do toho déšť. Krásné počasí na sebevraždu, pronesu do ticha pokoje. Na posteli leží bratr a nemluví. Tak si jen něco zamumlám pro sebe, hodím na sebe křiváka a zavolám na psa. Jdu venčit. Běžíme po schodech, máme radost, že jsme spolu. Když jsme někde tak ve čtvrtém patře, tak se ozve neskutečný řev. Jakoby někoho na nože brali. Občas se to stávalo. Spousta chlapů, když přišlo večer z hospody, tak mlátilo svoje manželky i děti. Obyčejný dům uprostřed sídliště. Šeď, beton a asfalt. Ale také zelené stromy a trávníky. Teď nad nimi tedy poletuje sníh, ale i tak, narodil jsem se tu a pokaždé, když sem přijedu, tak na mě padá nostalgie. Volal jsem všem a nikdo nechce jít do hospody. Vůbec nikdo. Achjo, ale já musím ven, mě se nechce sedět u nějakého debilního seriálu. Potkan, potkan, řve paní ze čtvrtého. Omluvím se v duchu jejímu manželovi. Když vyvenčím šelmu, tak lezeme do schodů. V rámci tréninku. Dveře do bytu, z kterého se ozýval ten nelidský řev, jsou otevřené.
Pan manžel, takový ten malý cvalík, co působil jako Fantozzi z mé oblíbené série filmů, nesl na lopatce mrtvé zvířátko. Působilo jakoby v křeči. Mělo na hlavě krev a vypadalo až roztomile. Svině hnusná. Nadává a jde do popelnice. Říkám to mámě a ona jen mezi krájením cibule pronese, že v Boleslavi se opravdu hrozně přemnožili potkani. Někdy se to jimi mezi popelnicemi hemžilo. Občas, jako před chvílí, prolezli stoupačkami nahoru a objevili se na záchodě nebo v koupelně. Oklepu se, musí to být šok. Už ten řev chápu. Najím se a rozloučím. Někdo mi říkal, že dole pod hradem v zatáčce je nějaký nový rockový klub. Stejně se nudím. Jsem tu sám, zítra mě čeká práce na chalupě, pak noční v továrně na brigádě. Nemám stání. Když jdu do města, tak víceméně kopíruji cestu, kterou jsem chodíval jako malý capart do školy na základku. Jdu schválně úplně stejně. Jen už na sobě nemám brašnu s učebnicemi, ale křiváka a vytahaný svetr. Když míjím hospodu U Hymrů, tak se zastavím. Mám jít dovnitř? Na chvilku to zkusím.
Je tu klasicky zahuleno. Ozývá se cinkání sklenic. Na místě, kde jsme vždycky sedávali my, tak je nějaká skupinka mladých. Mají sice metalová trika, ale jména kapel mi vůbec nic neříkají. Můžu si sednout, zeptám se a oni, i když jsem oproti nim o dost starší, přikývnou. Nechám je, aby pokračovali z započatém rozhovoru. Spíš poslouchám, nasávám atmosféru. Po tomhle se mi občas fakt stýská. Jen tak si sednout, klábosit o ničem. Vychvalovat kapely, jejich nové nahrávky, na některé nadávat a klidně se i přít o to, jestli jsou dobré. V Plzni je to v hospodách a barech, do kterých chodím, samý student a intelektuál. Sem chodí dělníci i řemeslníci. Mániček hodně ubylo, ale pořád tu některým září oči do tmy. Mladých je ale málo. Pokud se mezi ně můžu pořád ve dvaceti počítat, tak nás je fakt jen jeden stůl. Odkud jsi, zeptá se mě jedna dívka s velkými brýlemi a trvalou. Odsud děvče, odsud. Je mi najednou nějak smutno a tak je všechny pozvu na ruma. Abych nebyl sám.
Nějak mi to dneska leze do hlavy. Mám rozkecáno. Nejdřív se bavím s jedním klukem, ale asi za hodinku zjišťuji, že na mě koukají všichni. Jako na zjevení nebo na svatej obrázek. Kývají hlavou a závidějí. Některé koncerty, že jsem byl u toho, že jsem to zažil. Oni byli ještě cucáci, spoustu věcí znají jen z vyprávění. Jsme od sebe jen několik let, ale takhle, když povídám, tak to působí jako věčnost. Jsou ale v pohodě. Nechci působit staře a tak sem tam přidám nějakou veselou příhodu. Řežeme se smíchy a mě je s nima fakt dobře. Ještě to není ztracený, mumlám si potom u žlábku a nějaký řemeslník v montérkách mi řekne, abych držel hubu. Jsem tu správně, směju se, když se vracím ke stolu. Vytáhnu svůj notýsek a zapíšu si poctivě všechny kapely, které poslouchají oni. Nechci ustrnout jen u těch starých. Zajímá mě, co je baví. Objevím si tak další sérii skupin, které začnu sledovat a mnohé i sbírat. Časopisy jsou jedna věc, ale osobní kontakt a koncerty druhá. Jak se jmenuje ten nový klub? U-Turn. Podle toho filmu? Jak tam sjedou z dálnice. Hraje tam ta, Jennifer Lopez a Sean Penn. Jsem doma, byli jsme na tom v kině. Hrozně mě ten film tenkrát bavil.
Mají s sebou asi patnáctiletýho kluka, který se mě drží jako klíště. Pořád se mě na něco ptá, snaží se bejt děsně tvrdej, ale samozřejmě není, protože je svým způsobem ještě dítě. Snažím se být shovívavý, býval jsem stejný. Každý chce někam zapadnout. Mít partu. Potkávat lidi. U nás ve třídě jsme dva, co poslouchají metal, tvrdí mi. Kámoš nemohl, tak jsem šel jen já. Má tu ségru, takovou krásnou panenku. S velkýma očima. Kolik jí je? Sedmnáct. Je sladká a ví to o sobě. Kecáme cestou k hradu. Propleteme se až na vyhlídku, ze které je vidět dolů na Štěpánku a Klenici. To je takový náš zvyk, prohlásí a vytáhnou z batohů lahváče. Dostanu také jednoho a cinknu si s nimi. Nechám je, ať si povídají. Jdu kousek stranou. Chodívali jsme sem s Kačenkou. Bydlela kousek odsud. Nějak to na mě padne. Co ti je? Zeptá se mě panenka. Ale nic. Vzpomínky. Otřu si slzy a pozvu je v klubu na pivo. Na oplátku. Nikdo tu ještě není. Na mrňavém pódiu se připravuje nějaká punková kapela. Oni moc neumí hrát, ale nevadí to, hlavně, že se něco děje, dodá benjamínek.
Za chvilku je tu plno. Hodně plno. Občas, když už se mi zdá, že nemůžu dýchat, tak vylezu jen tak ven. Postávají tu kuřáci. Zapálím si taky a stoupnu si stranou. Jen tak sleduji cvrkot. Smích, hlášky, kluci a holky, muzika, pivo, bože jak já tohle miluju. Nasávám atmosféru. Koutkem oka zahlédnu pohyb dole u zdi. Mezi odpadky se mihne stín. Potkani jsou fakt všude, pronese nějaký punker, který si toho také všimne. Následuje dlouhý proslov o tom, jak jsou zvířata lepší než lidi. Než někteří určitě, s tím souhlasím. Pak už ale začne blábolit a tak se vrátím dovnitř. U našeho stolu mi pořád drží místo. Jak milé, možná pro ně tak starý nebudu. Koneckonců, od některých jsem jen tři roky. Tehdy mi to ale připadalo jako hrozně moc. Navíc, doba se kolem děsně rychle měnila. Už jen město bylo jiné. Nové obchody, podniky a potkani. Přemýšlím nad tím, proč se tomu tak stalo. Kdysi jsem četl parádní knihu Krysy od Jamese Herberta. Pamatuji si některé pasáže. Na Londýn padá strach. Jsou stále drzejší, divočejší. Černé stíny. Hraje druhá kapela. Taky mě nebaví.
Ten večer, tuhle noc zde zavíráme. Musí nás vyhodit. Jdeme na sídliště. Mám pocit, že kolem sebe vidím své staré kamarády. Typově jsou jim podobní. I holky. Je to zvláštní a svým způsobem až děsivé. Rozloučíme se, oni bydlí spíše víc vzadu, v novějších domech. Jdu tak posledních pár kilometrů sám. V některých oknech se svítí. Bliká v nich televize. V mlze přede mnou se objeví potkan. Stojí tam a dívá se na mě. Packami si otírá tváře a mrská ocasem. Připravím se na případný útok. Bude to on, versus moje marteny. Ale rozmyslí si to. Protentokrát. Za pár dní mi volá máma na kolej do Plzně a sdělí mi, že na souseda zaútočil, když šel ráno do práce. Musel se bránit koženou taškou. Možná to byl on. Těžko říct, za obchodem u našeho domu je jich snad deset. Proplétají se mezi odpadky. Občas zahlédnu jejich oči a zuby. Představím si, již značně přiopilý, že mě dostanou, že mě roztrhají. Jsem rád, když za sebou zavřu vchodové dveře. Snad nevyleze nějaký ze stoupaček.
Spím jen asi dvě hodiny. Jedeme na chalupu. Je mi blbě. Veškerou práci dělám jako robot. Zvedá se mi žaludek. Když mám vše hotovo, tak potkám souseda, jak vyváží staré listí. Hned mi řekne, že jejich kočka včera chytla potkana. Přinesla ho před dveře a ty vole, stará se mohla zbláznit. Tak oni jsou už i tady. Jestli on neměl ten James Herbert nějakou vizi. Schválně zalezu na půdu, knížku si najdu a pak si cestou zpátky do Boleslavi čtu. Jedu autobusem a jdu rovnou do továrny. Dnes mě čeká úklid v kanálech. Vem si rukavice a pracovní boty. A bacha. Přemnožily se krysy, plete si oba živočišné druhy šéf. Teď už se musím smát. Invaze? Pravdou ale je, že si dávám fakt hodně velkého bacha. Opravdu tu jsou. Krmí se odpadky a množí se velmi rychle. Mám k ránu chvilku doma čas, než mi jede vlak do Plzně a tak vytáhnu naučný slovník a načtu si o těchto punkových zvířátkách spoustu dalších informací. Trvá to snad půl roku, než město začne potkany likvidovat.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
