Příběh pětistý sedmdesátý čtvrtý - Sebevražedné tendence
Měli jsme spolu každý čtvrtek cvičení. Chodívali jsme spolu ráno do Sadů Pětatřicátníků a sedávali jsme dole v laboratořích. Mladá učitelka, o které jsem již jednou psal, vypadala snad ještě lépe, než loni. Patřila mezi ten druh žen, které postupně zrají. Díval jsem se jí na nohy i na zadek, protože prsa moc neměla. Vše ale vyvážil její úsměv. Rovnou mi řekla, abych na všechno zapomněl a dala mi do rukou kus železa, abych jej na trhačce přetrhl. Učinil jsem tak a moje spolužačka se pořád tak divné usmívala. Byla z malé vesničky odněkud ze severu Plzeňska. Nosila mašli a halenky s kytkami. Vlasy do copu, byla jak vystřižená z černobílých filmů. Hrozně jí to pálilo a protože jsem byl jeden z mála, co se jí nesmál, tak byla mezi námi taková zvláštní náklonost. Nekoukej na ní pořád, zazubila se a trošku mě vyděsila. Měla obrovská rovnátka, možná by jimi mohla klidně kus železa překousnout. Řeknu jí to, ona do mě dloubne a tlemíme se tomu ještě dlouho potom, co skončíme.
Pomáhala mi, Maruška jedna moje zlatá. Patřila k lidem, co mají všechno na háku, neskutečně pozitivní. Asi měla zdravé základy. Milující rodiče a tak trošku umetenou cestičku, protože jí táta sehnal kolej, i když bydlela fakt jen kousek. Měla spoustu koníčků, byla sečtělá, jen moc nedbala na svojí vizáž. V některých momentech, když jsme seděli u piva, tak se podívala tak, že jsem si říkal, že je vlastně svým způsobem hezká. Mohla by být ale ještě víc. Jednou se jí o tom zmíním, ale ona, že to je jen pozlátko, povrch, že ona hledá hloubku. Nechám jí chvilku sedět na náměstí v Plzni a skočím si pro nové album Suicidal Tendencis. Tuhle smečku sleduji od dob, kdy jsem ji viděl jako předskokana slovutné Metallicy. Líbili se mi tenkrát v Brně (aspoň myslím, že to bylo tam), víc než hlavní kapela. Já vím, zní to rouhačsky, ale cítil jsem to tak. Navíc můj vztah k Metle, no co vám budu povídat, už dávno mě ta kapela moc nebavila. Dodejme jen, že se píše rok 1999. Vrátím se za Maruš, díky které se mi daří ve škole poměrně dobře.
Radí mi. Pomáhá mi, protože na něco si přijdu fakt děsně tupej. Občas zajde i k nám na pokoj a pokecáme i s mojí milou. Je to zkrátka a dobře moc dobrá kamarádka, které bych přál a přeju jen to nejlepší. Párkrát jsem usměrnil nějaké mladíky, co jí ve škole na chodbě hodnotili s názory vidláků. Posmívali se jí. Ona sice nedávala na sobě nic vědět, ale poznal jsem na ní, jak jí to štve. Ser na ně, na debily. Myslel jsem si, že má nadhled. Každý nemusí být přeci nejkrásnější. Párují se i nehezcí lidé. Ona nebyla ošklivá, jestli mi rozumíte. Jen se jaksi nehodila do doby, kdy se začínalo hrozně řešit, jak každý vypadá. Televize plná debilních amerických seriálů a mě připadalo, že se jimi spousta lidí hodně inspirovala, nechala ovlivnit. Copak o to, já si jel ten svůj metal a nějaká móda mi byla tak nějak někde, ale třeba holky pořád dokola něco řešily. Každý se chce líbit a Maruška stála mimo. Už jen to oblečení. Párkrát jsem se jí to snažil naznačit. Opravdu ano, ale ona se jen smutně usmála a mávla nad tím rukou.
Nikdy bych nevěřil, jak dokáží být hnusný holky. Partička povrchních slečen, které procházely hlavně kvůli tomu, že si braly na zkoušky velké výstřihy a staří páni profesoři se tetelili ve svých představách, si na Marii zasedly. Krávy blbý, řekl jsem jim jednou, když stály tyhle vysokoškolské studentky kolem mé kamarádky a ukazovaly si na ní prstem. Jedovaté řeči, hnusná slova o oblečení, o vlasech, o zadku, o prsou. Tekly jí slzy a v rukou svírala několik sešitů. Pojď, prdíme na to, ozvalo se ve mě to moje starý ochranářský já. Malá hospoda u věznice, všem známá jako U Darebáka, nám nabídne dobré pivo a buřty na roštu. Sranda je, že tady, v pajzlu snad osmé cenové skupiny, se všichni k Marušce chovají jako k dámě. Pupkatí pánové, staří opilci, všichni jí dávají přednost, ptají se jí, kdy má večer čas a vůbec jsou milí jako kdyby to byla jejich slečna. Možná jí i trošku litují, protože pořád pláče. Dokonce dostane i jednoho ruma zadarmo.
Pod tou veselou a bezstarostnou slupkou je křehká dívka. To mám zase jednou zjistit. Vypráví o obyčejném, pohodovém životě. Připadám si jako na terapii. Ano, v hospodách to tak občas fungovalo. Býval jsem u toho. Možná, že umím poslouchat. Nebo že jsem už měl holku a lidé se mi rádi svěřovali. Možná jsem měl něco udělat. Chlácholil jsem jí, když mi plakala na rameni, že je ošklivá, že se jí posmívají. Snažil jsem se, opravdu jsem se snažil hrozně moc. Bylo mi jí líto a chtěl jsem jí dodat sílu. Vtipkoval jsem, měnil téma, ale bylo vidět, jak se jí dostali všichni ti posměváčci do hlavy. Doma na vsi ji měli všichni rádi, brali ji takovou jaká byla. Moc takhle chytrých žen jsem za svůj život nepotkal. Mohla být vědkyně, mít kupu dětí, mohla se pořád smát. Jenže v ní, jakoby se něco změnilo a pro mě je hrozně těžké psát dál, protože to mám stejně pořád v sobě. Nikdy na ní nezapomenu.
Konečně přestala. Vidíš, takhle se mi líbíš. Pojď ke mě. Obejmul jsem jí a cítil jsem její srdce, jak zběsile tepe. Chlácholil jsem jí, hladil po vlasech a měl jsem celé triko od slz. Pojď, půjdeme se projít. Vyrazíme do borského parku. Nechám jí, aby povídala. Jí škola baví, fyzika a matika, to je její. Chtěla by programovat. Víš, u nás doma je jen pár baráků. Pak se mi svěří, že je ve dvaceti panna. A že je jí to blbý, se takhle ptát, ale že vůbec neví, jak se má mezi klukama chovat. Chovej se tak, jak se chováš, hergot holka neřeš blbosti. Je trošku připitá a mě trošku děsí asi všechny ty emoce kolem, kterých je tolik, že zase nevím, co s nimi. Měl jsem? Nevím, ale neudělal jsem to. Poprosila mě, abych se s ní vyspal. Jako kamarád, že prý už je moc stará a až půjde s někým, koho bude milovat, tak aby se nestyděla. Byl jsem zmatený a nevěděl, co říct. A tak jsem jí dával naději. Mluvil jsem o tom, jak na každého někdo někde čeká. Musíš být jen trpělivá, moje milá panenko. Cos mi to osude zase připravil? Bože, proč já? Jak můžu někomu radit? Jsem jen kluk ze sídliště, co toho akorát možná až moc zažil.
Chodili jsme snad tři hodiny. Byla to terapie, při které jsme toho probrali tolik, že mě už trošku bolela hlava. Odvedl jsem jí na pokoj, omluvil se a přikryl jí dekou. Pamatuji si, že všude voněl mátový čaj. Taková drobnost, ale když vzpomínám, tak jej znovu cítím. Odešel jsem a také zalezl do postele. Musel jsem si chvilku číst. Bukowski, taková moje jistota. Snad ti bude holka zítra lépe. Vypadalo to, že ano. Ráno zaklepala na dveře a že prý musíme jít. Zrovna jsme byli s blondýnkou v nejlepším a tak mě mrzelo, že se musím obléct. Čekala mě matika. Dělal jsem zápočet a díky tomu, že se mnou Marie několik dlouhých dní počítala, jsem jej získal. Měla se mnou opravdu trpělivost a když jsem na ní mával indexem, že jako ano, smála se, jako kdyby právě zdolal Mount Everest. Musíme to oslavit! Ještě jednou za ten včerejšek, máš u mě pivo.
Odpoledne jsem strávil s mojí milou a nechtěla s námi večer jít, že prý se musí učit a psát seminárku. Poslouchám pořád dokola Suicidal Tendencis, skáču po pokoji. Jsem jak z divokejch vajec. Znovu zaklepe a docela čumím, protože má na sobě šaty a vypadá vůbec jinak. Hele, z tebe je ale kočka. Nové vlasy, no děvče, dnes tě určitě provedu, dělám si srandu a všem je nám tak nějak dobře na duši. Jdeme do hospody, pak tančit do nějakého klubu, snažím se, aby se smála, jsem gentleman, elegantní mladý kluk, který sice vedle ní působí nepatřičně, ale bavíme se fakt dobře. Vrátíme se na kolej a jdeme do baru. Vedle je u stolu nějaká rozjetá partička. Takový vysoký blonďák s hranatou bradou, velkými svaly a blbými kecy, k nám pořád chodí a zve Marii na parket. Není mi moc sympatický, nelíbí se mi. Bral bych pro ní spíš nějakého normálního maníka, co je třeba taky trošku stydlivý, ale těmhle věcem neporučíte. Měl jsem něco udělat? Měl jsem ho odehnat? Poslat do prdele. Možná by bylo všechno jinak.
Odejdou spolu. Na pokoj. Nevím, co dělat. Chvíli přemýšlím, jestli se k nim nemám vetřít, ale pak opile mávnu rukou. Dva dny ji nevidím. Dnes bychom měli jít do školy. Potřebuji ji, jinak budu zase za tupého. Taky že jsem. Myslím celý den na Marušku. Nestalo se jí něco? Musím se za ní stavit, jen tak zkontrolovat. Aspoň budu mít jistotu. Schody vyběhnu, v hlavě mám spoustu divných myšlenek. Předtucha? Zaklepu a dlouho se nic neděje. Jděte pryč! Zakřičí a mě zatrne. To jsem já. Chvilku se nic neděje, pak mi konečně otevře. Je celá uslzená. Co se stalo? Mezi vzlyky se mi snaží něco říct. Moc jí nerozumím. Uklidni se. Chceš vodu? Má na sobě jen triko a kalhotky. Co se stalo? Začne vyprávět o tom, jak byl blonďák nejdřív okouzlující. Těšila se, chtěla aby to byl on. Věci, které já, jako chlap nechápu, ona brala úplně jinak. Aby byl první někdo hezký. Začali se muchlovat. Ona mu pak řekla, opatrně, že je ještě panna.
Nevím, jak to v těchto případech probíhá, nikdy jsem to nezažil, ale předpokládám, že by měli být chlapci trošku opatrnější, jemnější. Tak nějak mi to rozum říká. Jí ale nevadilo, že byl neurvalý, hrubý a vlastně i sobecký. Problém byl, že se jí smál. Posmíval. A nejen tomu, že ještě s nikým nespala, ale taky jak vypadá. Panebože, vaří se ve mě zase jednou chcanky. Já věděl, že mě moje intuice nikdy nezklame. Seděl jsem na posteli vedle Marie a nevěděl znovu, co dělat. Vlastně jsem ji nechal, aby se vyplakala. Dodnes si vyčítám, že jsem někomu nezavolal, že jsem nenašel odbornou pomoc. Jediné, co mě pak napadlo bylo, že jsem šel za blonďákem a trošku si ho podal. Dostal pár ran, jak jsem byl vzteklý, tak jsem mu řekl všechno od plic. To ale nebyl ten problém. Debilů potkáte spoustu, nikdy je nepředěláte. Stalo se. Už pak držel hubu.
Marie byla ale od té doby jako vyměněná. Jakoby ztratila víru v lidi. Už se nesmála, nevtipkovala. Měl jsem o ní starost. Dokonce jsem zašel ve škole na studijní a díky své roztomilosti získal od sekretářky telefon na její rodiče. Volal jsem s její mámou, co se smála úplně stejně jako dřív Maruška. Tyhle moje příběhy jsou vždycky trošinku upravované, abych nikomu neublížil. Jsou věci, které mě stále mrzí. Marie, vzpomínám na tebe poměrně často. Co bys asi teď dělala? Kolik bys měla dětí? Chodili bychom pořád na pivo? Jak by nás změnil čas? Když tě našla spolubydlící v koupelně se žiletkou v ruce, tak jsem na koleji nebyl. Přiznám se, že jsem pak několik dní řval jako želva. A moc dobře vím, jak se teď cítí můj syn, když mu spolužák, mimochodem stejně veselý jako ty, skočil pod vlak. Kurva lidi, dívejte se kolem sebe. Někteří z nás se možná navenek smějí a jsou mnohdy okouzlující, ale uvnitř jsou hodně křehcí. Někdy stačí jen vyslechnout nebo pár milých slov.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
