Příběh pětistý osmdesátý - Trampská osada
Přilož, Venoušku, řekla mu lesní víla a on šel, jako očarovaný. Celý víkend byl více méně kouzelný. Přitom začal nevinně, to když Petra potratila ve vysokém stupni těhotenství. Bolelo nás to všechny, ale chápal jsem, že budu muset být svému kamarádovi oporou. Nejdřív jsme moc nevěděli, jak začít. Seděli jsme před chalupou na lavičce, popíjeli lahváče, ukusovali k tomu špek bez chleba a mlčeli. Pak se rozplakal. Holky byly uvnitř a ve vzduchu bylo tolik smutku a bolesti, že by se daly krájet. Druhý potrat, tentokrát to ale bylo o to horší, že všechno vypadalo v pořádku. Z protějšího domu vyletěl netopýr, v dálce zahoukala sova, seděli jsme pořád a záměrně se ožehavému tématu vyhýbali. Tohle chce čas, hodně času a trpělivosti. Buď silný kamaráde, říkám mu opile kolem půlnoci, když jdeme na kutě. Neodpoví.
Brzy ráno uslyším rachot. Venca se balí a plní krosnu věcmi, jídlem. Vezmu si na cestu rum. Trvá mi to jen několik okamžiků, než se umyju v potoce. Prohodím pár slov se svoji milou, tohle musím udělat, je to můj kamarád, aby neprovedl nějakou hloupost. A tak jsme šli a nevěděli kam. Směr Smržovka, pak Tanvald, do lesů, na louky, po cestách, stopem, nohy bolavé, záda zkroucená a oba v očích smutek. Terapie pohybem, jako když posloucháte dobrou hudbu, která vám proniká do morku kostí, rezonuje ve vás a vy pak řvete do tmy, frustrovaní a nakonec očištění a unavení k smrti, protože všechno má svůj řád a čas. Pochodujeme po asfaltu, klopýtáme po lesních pěšinách, kecáme s těmi, co nám zastaví. Kam jedete? Aáále, jen tak, do lesů, někam na samotu.
Člověk ale míní a pánbůh, osud nebo příroda mění. Seděly na jedné autobusové zastávce a smály se smíchem bezstarostných dívek a žen. Pětice kolem dvacítky, prací zdravotní sestry, co se znaly od školy. Každá byla jiná, jako z katalogu typů. Vysoká a hubená, malá a buclatá, zrzavá, divoká od pohledu i tichá. Ihned jsme se dali do řeči a protože byly dámy na tahu, tak se nás ihned ptaly, proč jste tak smutní kluci? Mávli jsme nad tím rukou a začali si povídat. Potkali jsme se náhodou, na malé vsi kousek od hranic s Polskem. Jedeme na trampskou osadu, máme sice holčičí víkend, ale pokud chcete, můžete jet s námi. Vlastně ani nevím proč jsme na to kývli. Možná jsme jen nechtěli sedět uprostřed samoty u ohně a vzpomínat na bolest. Nevím, co je lepší, jednoduše jsme se rozhodli takto.
Obklopeni dívkami, oblečenými v trampském, s cinkajícími ešusy a čutorami, jsme si povídali. Měly dobré srdce, to jsem poznal hned. Ta upovídaná, s většími prsy a zadkem a pánví, která slibovala hodně dětí, měla zvonivý smích a spoustu zvídavých otázek. Vytáhla ze mě skoro všechno, i co jsem nevěděl. Sedli jsme si, ale nejen s ní. I ta tichounká, co seděla stranou, se nakonec dala do řeči. Věřím na jednu věc, když se vám stane něco zlého, musí zákonitě přijít i pravý opak. Tenkrát, i dnes, když už jsou moje tělo i mysl ohlodány časem, tomu tak bývá. Jen to možná někdy tak nevnímáme. Rozzářily nám celý den, víkend, který i když začínal smutně a v depresích, se měl nakonec stát nezapomenutelným. Byly to dobré duše, takové ty holky do nepohody, co si se vším poradí, co budou jednou skvělé mámy. Přesto neměly moc štěstí na kluky, zatím.
Jdeme lesem a už se pomalu stmívá. Cestou se zastavíme v nějaké hospodě, ve které zrovna vrcholí zábava. Sedneme si do rohu, batohy vyskládáme na hromadu a chodíme si pro pivo a panáky. Potom jedna zavelí, že musíme jít, už je tma a znáte to, lesní pěšiny bývají někdy zrádné. Dorazíme do osady, ve které skoro nikdo není, jen dva staré páry, co jsou pro sebe. Rozděláme oheň. Uvelebíme se a ani nevím odkud, vytáhne se kytara. Moc trampské písně nemusím, country vyloženě nesnáším, ale holky mají vkus a tak se tichem a tmou najednou rozléhá Suchý a Šlitr i spousta dalších fláků, které si nejdřív jen tak broukám, aby se nakonec můj hlas nesl éterem a když si potřebuji oddechnout, najednou koukám, že mě všichni sledují. Kde se v tobě bere tak hezký hlas? Zeptá se mě Venca a já nevím, neutuším, ale asi jsem se konečně nebál, neměl trému a všechno muselo ven. To jsem nezpíval já, to srdce, odpovím, abych byl zajímavý. Pokračujeme, dokud nepadneme, dokud se neschoulíme jako tučňáci do přístěnku. Ještě před pár hodinami jsme se neznali a najednou mi přijde, že jsme kamarádi odjakživa.
Mají na sobě jen spodní prádlo a cákají na sebe vodu z potoka. Je v tom něco krásně erotického, zároveň stydlivého. Když nás uvidí, křičí na nás, že musíme taky do trenek. A tak jdeme, potřebujeme ze sebe smýt prach z cest, alkohol i včerejší splín. Tady, uprostřed hlubokých lesů, jakoby bylo všechno jiné, pomíjivé, jako bychom se dívali na ty naše lidské životy s nadhledem. Voda zebe a dívám se na ztuhlé bradavky sousedních dívek, smějí se očima, laškují, jsou mladé, plné života a já si najednou uvědomím, jaké je to krásné být na světě. Ne, nějak nechci loudit o sex, nepotřebuji to. Je mi dobře v jejich společnosti, ale hlavně Venca, ten se poprvé usměje, když mu jedna ze srandy strhne trenky. Rozpoutá to řetězovou reakci. Kdyby ty pstruzi věděli, co se nad nimi odehrává. Klíny a prsa, jsme jak nějací blázniví nudisté. Osvobození, volní, spjatí s přírodou, tak se cítíme. Smích v nás doznívá ještě hodně dlouho potom, co se vrátíme, dostaneme chleba s paštikou a první pivo. Co budeme dělat? Zeptá se někdo.
Kousek je zřícenina malého hradu, kdysi vypálená vesnice, lesní hřbitov. K objevování je toho spousta. Nohy jsou ještě plné energie, když vyrazíme. Jdeme ve dvojicích a když se cesta zúží, tak jdu úplně vzadu a sleduji ty půlky před sebou, jak nadskakují, obliny prsou, u těch, co je mají velké. Třepotající se culíky. Batohy plné proviantu, lýtka napnutá, k tomu vůně lesa prolínající se s tou ženskou. Přestávka na mýtině, kdy se mě jedna zeptá, jak je na tom Venca s holkama. Prozradím ji konečně, proč tu vlastně jsme a ona, plná empatie a lásky k bližnímu, zaslzí. A ty? Vyprávím jí o blondýnce a jsem tak zamilovaný, že jí to také dojme. Známe se jednu noc a pár hodin a ona mě najednou objímá, hladí a choulí se mi v náručí. Jste skvělí kluci, řekne mi ještě, ale pak už se vtipkuje, protože se nechceme utápět ve vážných věcech.
Mezi ruinami je cosi neklidného, možná bych napsal i temného, něco, co se zde stalo a zůstalo tady jako černý mrak. Jdeme raději pryč. Vylezeme na kopec a vidíme do kraje. Támhle jsou Krkonoše, támhle Jizerky a tohle je Polsko. Trošku se hádáme, ale na mě si nepřijdou, prozřetelně jsem hodil do báglu mapu a tak mám samozřejmě pravdu. Stane se něco podivného, možná i lehce božského. Sedíme na louce, žmouláme v pusách stébla trávy a předvádím se, jak umím vábit pískáním na listy. Z lesa vyjde majestátní jelen, za ním laň s mladými. Najednou jsme tak malí, bezvýznamní, když se díváme na majestátní zvířata. Najednou chápu všechny tuláky, trampy i cestovatele. Nelze to popsat, jak tiše sedíme, ani nedýcháme a když se podívám úkosem na hlavy svých nových kamarádek, tak jim laškuje ve vlasech slunce, odráží se od úchvatných úsměvů, laská jím povlávající vlasy. Mezi nimi Venca, můj kamarád, co si toho právě prožil za několik životů. Jak musí být silný, aby se nezhroutil? Přemýšlím nad tím. Potom se obrátí směr větru a laň zaštěká. Kouzlo je pryč. Nebo ne?
Když někoho potkáte jen tak a neznáte ho, tak nejdřív pozorujete, jste obezřetní. Třeba já si jen tak někoho k tělu nepustím. Mám své radary, které mě ještě nikdy nezklamaly. Tentokrát jsem v klidu. Z holek jde tolik dobra, lásky, že to snad ani není možné. Povídají, jaké to je v nemocnicích, ve kterých pracují a já si uvědomím, jaké jsme měli zase jednou štěstí. Možná nám tyhle anděly, víly ve flanelových košilích, opravdu poslal pánbůh, aby zahojil naše rány, aby na ně přiložil trošku světla, obklady z úsměvů a laskavosti. Možná za to mohla ale jenom matka příroda, která nevysvětluje, prostě tu jen tak je a žije si vlastním mocným životem. Šli jsme tenkrát a mnohokrát jsme se o tom s Vencou po hospodách bavili, až na svoji samotnou dřeň, na podstatu. Život někdy bývá plný bolesti a vy máte pocit, že vám někdo stojí okovanou nohou na prsou. Možná samotný Satan. Vždycky mi pomohlo, když jsem utekl ven do lesů, na louky, když jsem si jen tak četl a přišel na jiné myšlenky a nebo poslouchal hudbu, kterou mám už navěky uloženou ve svých genech.
Druhá noc je vlastně stejná jako ta minulá. Zpívá se a vypráví. Jako za starých časů. Ráno se musíme vrátit na chalupu. Nepamatuji si jména dívek v džínách, ale jejich vůni ano. Vidím dodnes někdy ve snech jejich úsměvy. Jakoby jsme se potkali a my byli ranění, sevření bolestí a když teď odcházíme, tak mlčíme. Neusmíváme se, ne, na to je ještě moc brzy, ale hlavou nám létají slova, melodie hlasu. Byly ty holky vůbec skutečný, zeptá se mě Venca, když sestupujeme konečně dolů do Smržovky. Hele, viděli jsme je oba dva, tak asi ano. No jo, ale tolik krásy najednou, to snad ani není možný. Snad bude brzy Petra v pořádku. Budeme bojovat, musíme. Jen pokývám hlavou. Jednou budou mít dva kluky jako buky a já bych chtěl tenhle příběh věnovat jim. Ono totiž, váš táta byl neskutečnej borec a hrozně silnej chlap. Máma taky. Vím to já a věděly to i ty džínové víly z trampské osady.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
