Příběh pětistý devadesátý třetí - Pohádka
Sedím na zahradě u tetiček a asi na chvilku usnu, protože se mi zdají pomatené sny. Jsem v nich znovu na včerejším koncertě v Boleslavi v Černé vdově. Šel jsem sám. Nějak jsem musel zase vypadnout z domova. Pořád tam bylo nějak truchlivo, těžce. Brácha jako vždy mlčel a máma mi sice udělala spoustu dobrého jídla, ale měla smutné oči. Chvilku jsem si četl, pak jsme pokecali, ale měl jsem neklidné nohy. Přeci nebudu sedět doma, je mi dvacet, řekl jsem si nakonec. Vzal jsem si do žebradla nějaké peníze, nůž, který nosím stále s sebou a pro jistotu i knihu. Abych mohl být zase za zajímavého exota, kdyby mě to v klubu moc nebavilo. Šel jsem pomalu, užíval jsem si slunce, které příjemně hřálo. Na Radouči jsem pozdravil sysly, pokecal s nimi. Musí to být dávní potomci těch, co s námi trávili odpoledne a večer v dobách, co jsme sem chodili na panely. Občas se mi stýská, někdy na mě stále doléhá splín. Odešli jste příliš brzy. Někdy si představuji, jaké by to bylo, kdybychom tu všichni zůstali. Jaké bychom měli životy? Šli byste se mnou na pivo? Nebo by se naše cesty rozešly? Připadám si hrozně starý.
Když scházím dolů do Debře, tak potkám pár mladých dvojic. Jedné se zeptám, co dnes v klubu hraje a oni mi řeknou název kapely. Nic mi to neříká. Jaký je to styl? A oni, že je to fúze metalu a rapu. Vím, že to teď hrozně letí, ale mě to nebaví. Málokterá skupina mě dokáže oslovit. Nedá se nic dělat, ještě, že jsem si vzal knihu. Lituji toho, že tu se mnou není blondýnka. Víkendy bez ní jsou pro mě hrozně osamocené. Chtěl bych se jí dotýkat, jemně jí zajet rukou do vlasů, líbat ji. Přitulit se. Úplně cítím, vnímám její přítomnost. Zaběhli bychom támhle kousek do lesíka. Na místo, kam chodily v Boleslavi desítky, možná stovky milenců. Hergot, tak ne. Postavili tam hřiště a sedí tam tlupa rozeřvaných matek. Achjo, proč mi kazí sny. Jakube? Ozve se odněkud. Zaměřím svůj pohled proti slunci. Cože, kdože, co se děje? Jedna moje spolužačka ze základky a hned, jak je, co ty, co děláš. Připadá mi hrozně unavená, taková strhaná. Asi ty děti, dají zabrat.
Chvilku povídáme, ale mě tehdy mladé matky moc nezajímaly. Taky přibrala a má mastné vlasy. Tak se měj, cože to máš vlastně za děti? Kluka a holku? To je moc hezké. Rozloučím se a vidím na ní, jak by chtěla jít se mnou, jak touží po tanci, po tom zase jednou zapařit. Jsem na místě. Vlezu dovnitř a připadá mi, že se v klubu od mé poslední návštěvy příliš nezměnilo. Vzadu u výčepu pořád sedí jako vždy totálně vylití štamgasti. Jinak je tu úplně stejné osazenstvo. Sednu si bokem, dám si pivo a chtěl bych si číst, ale přijde partička mladých holek a jestli prý mám volno. Inu, mám. Mají už trošku naváto, tak mají spoustu všetečných otázek. Jsi svobodný? Tady Jana nikoho nemá. Takhle se tenkrát dávali lidé dohromady. Přiťukneme si a mě dojde, že jsem už fakt mimo. V životě před blondýnkou bych si ihned sedl k Janě a začal bych tokat, rozehrál bych veškerý svůj šarm. Líbí se mi, ale jako bych v sobě měl záklopku. Nechci svoji holku zradit, i když tedy řeknu vám, v tomhle věku je to hrozně těžké. Ženský se mi pořád líbí, rád si s nimi povídám a někdy přeskočí i jiskra. Je to občas utrpení.
Ještě větším utrpením je ale hudba, která se začne ozývat z repráků. Jeden ze štamgastů se dokonce zvedne a jde zavřít dveře. Holky jsou ale nadšené. Táhnou mě dovnitř. Moc se mi nechce, stoupnu si dozadu a sleduji ji je, jak tančí. Je to samozřejmě hezký pohled. Jsou to divošky. Mávají vlasy, bože, jak já miluji dlouhé vlasy, světlo skrz ně prosvítá, bliká, vytváří různé obrazce a představy. Kroutí zadky, prsa nadskakují a mě najednou dojde, že jestli je někde nějaký ráj, tak si jej představuji přesně takhle. Jen by tam měla hrát jiná muzika. Nelíbí se mi styl, ale hlavně to, jak je to falešně. Kluci prostě neumí moc hrát. Úspěch ale mají a to nemalý . Lidé řvou, paří jako o závod a mě dojde, jak se všechno hrozně rychle mění. Kapely, které mám rád já, jsou už pro tyhle mladší ročníky za zenitem. Najednou se se mnou začne všechno točit a musím si sednout. Bolí mě děsně hlava. Mám pocit, že mi pukne. Ani si moc nepamatuji, kdy se dohrálo. Pár dívek jde s kapelou někam dozadu.
Za mnou přijde Jana a přinese mi pivo. Poděkuji a přemýšlím, co se mi to vlastně stalo. Jako bych měl vidění, blesklo mi něco hlavou a byl konec. Kdybych si nesedl, tak tu ležím a volají záchranku. Oklepu se ale a dělám ramena. Půjdeš mě doprovodit? Bydlím kousek od tebe. Cože, my se známe. No, můj brácha s vámi občas chodil na panely. Nechtěl mě tam brát, že prý jsem malá holka. Ale já jsem pokaždé, stejně šla a hrozně vám záviděla, jak tam sedíte, posloucháte muziku, jak pijete pivo a líbáte se s holkama. Chtěla jsem být jako vy. Hezky se směje a nechám jí povídat. Jdeme tmou, občas se zastavíme a mě dělá hrozně dobře, že jsem pro ní ten velkej kluk co už viděl svět, co je dál. Pak mi dojde, že se chvílemi chovám jako debil. Bylo by to tak jednoduché. Jenže by si zasloužila někoho jiného, normálního, vhodnějšího. Ne románek s klukem, co chlastal s jejím starším bráchou. Rozloučíme se u ní u vchodu, ona mě nesměle políbí a má nekonečně smutné oči.
"Strejdo, strejdo, slíbil si mi pohádku": tahá mě moje malá sestřenice za nohu. Tety ji měly hlídat, ale myslely si, že když jsem na zahradě, že se o ní postarám. Já místo toho usnul a přehrál jsem si ve snech celý včerejší večer a noc. Zvednu se a dělám snad dvě hodiny baf. Pokaždé se schovám za popelnici a ona je pokaždé překvapená. Jsme utahaní, dáme si čaj a koláč a ona na mě visí jako na svatým obrázku. Můžu říct cokoliv a její dětská duše je nadšená. Má nevinné oči holčiček. A když se ke mě přitulí, tak nevím co mám dělat, protože to s dětmi neumím. Tak ji raději zvednu nad hlavu a házím ji tak dlouho do vzduchu, že brečí smíchy. Neblbněte, říkají tety, ale je na nich vidět, že mají také radost. Pak malinká usne. Z ničeho nic, jak už to tak malé děti dělávají. Chci se ztratit, zmizet domů, ale jedna z tetiček mi řekne, abych nechodil, slíbil jsem přeci pohádku. Jde do tuhého, pomyslím si a zatímco princeznička spí, tak si v hlavě skládám obrazy a první nápady.
Moje fantazie mi nedovolí vyprávět nějaký notoricky známý příběh. Musím vymyslet něco svého. A tak si, jakmile se probere, sedneme do postele, tetičky proti nám a já si chvilku říkám, jestli to nebude moc strašidelné. Vyprávím o princezně, co se ztratila v lese, poznala tam konečně, o čem je opravdový život. Musela poprvé v životě pracovat. Kolem jsou samí zlí duchové a jak se pomalu rozjíždím a nechávám myšlenky plynout, najednou vidím i tetičky, jak sedí a mají pusy otevřené. Ve stínu stojí zlí skřeti, berou na sebe podobu krásných lidí a pro princeznu je velmi těžké poznat, jaký kdo opravdu je. Zamotám do toho i nějaké ty ohlodané kosti, staré hřbitovy, kde září náhrobky do tmy. Tajemný les, kouzelný, hodný i zlý, je takový, jaký si jej uděláte. Kdybyste viděly ty oči přítomných dam i dětí, rozjeli byste se jako já. Občas jsem se zarazil, abych nebyl příliš krutý, ale nikdo nic nenamítal. Když jsem skončil, tak mě malinká obejmula a jedna z tet přinesla rum. To tedy byla síla, měl by ses živit psaním, řekne mi a pak už je pozdě a musím jít domů.
Setmělá Boleslav měla vždycky své kouzlo. Staré město je teď i hezky nasvícené. Jdu pomalu, chci si to užít. Vzpomínám na své dětství, na pohádky, které jsem vždycky miloval, když mi je někdo vyprávěl a skoro nikdy mě nebavily v televizi. Mám je spojené s tmou, s tajemnem, se záhadami. Měl jsem vždycky raději ty temné, ve kterých museli hrdinové za dobro bojovat. Přemýšlím nad tím a dojdu domů. Máma sedí v kuchyni a ptá se mě, kde jsem byl. Povídám ji chvilku o příbuzných a ona mi potvrdí, že se na mě sestřenice z druhého kolene vždycky ptá. Budeš jednou dobrý táta, řekne mi ještě a já jen mávnu rukou. To určitě. Pak už jsem ale fakt utahaný. Byly to náročné dny. Lehnu si na postel, vedle oddechuje neklidně brácha. Občas mluví ze spaní a já si uvědomím, že když spí, tak toho namluví víc, než přes den. Zaberu taky a zdá se mi jen o samých krásných věcech. Někdy, když se zadaří, tak je svět opravdu krásné místo k žití. A stačí fakt málo, co? Třeba jedna mladá holka s krásnou postavou a úsměvem a jedna princeznička. A taky pohádka.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
