Viděl si za svůj život až příliš bolesti. Násilí nás provází od počátků lidstva. Každý den utíkáš domů, do svého sklepa, aby sis pustil nějakou muziku, která ti vystřelí mozek z hlavy. Už to nemůžeš vydržet. Frustrace, všude přítomné obrazovky, falešné úsměvy, zabíjení ve jménu víry nebo čehokoliv. Je toho na tebe moc. Nepomáhá alkohol, sex ani samota. Bolest je v tvé duši a musí ven. Když si poslechnete jakékoliv album od švédských grinderů GADGET, tak se vám uleví.
I letos na mě působí nové EP jako terapie hlukem. Ostré riffy, jedovatý vokál, zabijácké bicí. Tohle všechno tvoří koktejl, který když vypijete, tak z vás spadne kámen vzteku. Najednou je vaše mysl klidná jako hladina horského jezera. Dokud nevyjdete zase ven, do divočiny běžného dne. Švédi nehrají ale jenom grindcore. V jejich hudbě lze vystopovat i punk, hardcore, death metal, noise i spoustu experimentálních prvků. V závěru to není tolik důležité. Doporučuji vám vypnout svět kolem vás a jen se nechat unášet na krvavých vlnách divokých melodií.
Kdo tuhle smečku znáte, tak víte, že její síla je na pódiích doslova zničující. Myslím si, že letos se jim povedlo přenést temnou a chladnou energii i do nových skladeb. Pro mě osobně je potom velmi důležité, že se nenudím ani chvilku, rád se k nahrávce vracím a užívám si ji jako celek. Do nečisté hry vás uvede už velmi zajímavý a osobitý motiv na obalu (Caroline Harrison www.carolinedraws.com). Samozřejmostí je masivní, dobře čitelný, surový zvuk, který vás smete z povrch zemského. Tohle není zkrátka jen obyčejné album, ale spíše lavina z kostí, lidské bolesti, vzteku a nekonečné špíny temných duší. Přiznávám, novinka mě zasáhla hluboko, dostala se mi do hlavy a zanechala po sobě drásavou krvavou stopu. Většinou poslouchám trošku jiný druh extrémní hudby, ale GADGET do mě i letos zasekli svůj dráp a už mě nepustili. Pokaždé, když se blíží pátek a můj mozek je zanesený spoustou zbytečných informací, tak se uzavřu do sebe. Netrpělivě čekám, až se dostanu domů. Zabouchnu za sebou dveře a narvu si novinku "Coerced" pod tlakem do hlavy. Pokud máte rádi to, co hrají třeba kapely typu NASUM, ROTTEN SOUND, KILL THE CLIENT, JIGSAW, PIG DESTROYER, NAPALM DEATH i EXTREME NOISE TERROR a máte hluboko ve své DNA zakódovanou temnotu a chlad, potom neváhejte ani chvilku. I po změně sestavy jsou Švédi ve vynikající formě. Nová vokalistka Emilia Henriksson navíc dodala skladbám další rozměr. Zkrátka a jednoduše, novinka se povedla ve všech bodech obhajoby. Viděl si za svůj život až příliš bolesti. Násilí nás provází od počátků lidstva. Každý den utíkáš domů, do svého sklepa, aby sis pustil nějakou muziku, která ti vystřelí mozek z hlavy. Už to nemůžeš vydržet. Frustrace, všude přítomné obrazovky, falešné úsměvy, zabíjení ve jménu víry nebo čehokoliv. Je toho na tebe moc. Totálně zničující grindcore, který ve vás zanechá hlubokou krvavou stopu! Masakr lidské mysli!
Asphyx says:
You’ve seen far too much pain in your life. Violence has been with us since the dawn of humanity. Every day you rush home to your basement to blast some music that blows your mind. You can’t take it anymore. Frustration, screens everywhere, fake smiles, killing in the name of faith or whatever. It’s all too much for you. Alcohol, sex, and solitude don’t help. The pain is in your soul and it has to come out. When you listen to any album by the Swedish grinders GADGET, you’ll feel relief.
This year, too, their new EP feels like noise therapy to me. Sharp riffs, venomous vocals, killer drums. All of this creates a cocktail that, once you drink it, washes away the weight of your rage. Suddenly, your mind is as calm as the surface of a mountain lake. Until you step back out into the wilderness of everyday life. But the Swedes don’t just play grindcore. You can also trace punk, hardcore, death metal, noise, and plenty of experimental elements in their music. In the end, it doesn’t really matter. I recommend you shut out the world around you and just let yourself be carried away on the bloody waves of wild melodies.
Anyone familiar with this band knows that their stage presence is literally devastating. I think they’ve managed to channel that dark, cold energy into their new songs this year. For me personally, it’s very important that I’m never bored for a moment; I love coming back to the album and enjoying it as a whole. The very interesting and distinctive motif on the cover (Caroline Harrison www.carolinedraws.com) sets the tone for the album. Of course, there’s a massive, clear, raw sound that will sweep you off the face of the earth. This isn’t just an ordinary album, but rather an avalanche of bones, human pain, rage, and the endless filth of dark souls. I admit, this new release hit me hard, got into my head, and left a harrowing, bloody trail in its wake. I usually listen to a slightly different kind of extreme music, but GADGET sank their claws into me again this year and haven’t let go. Every time Friday approaches and my brain is clogged with a ton of useless information, I shut myself off from the world. I wait impatiently to get home. I slam the door behind me and force the new album "Coerced" into my head. If you’re into bands like NASUM, ROTTEN SOUND, KILL THE CLIENT, JIGSAW, PIG DESTROYER, NAPALM DEATH, and EXTREME NOISE TERROR, and darkness and coldness are deeply ingrained in your DNA, then don’t hesitate for a second. Even after a lineup change, the Swedes are in top form. New vocalist Emilia Henriksson has also added another dimension to the songs. Simply put, the new album is a success on every front. You’ve seen far too much pain in your life. Violence has accompanied us since the dawn of humanity. Every day you rush home, to your basement, to play some music that will blow your mind. You can’t take it anymore. Frustration, screens everywhere, fake smiles, killing in the name of faith or whatever. It’s all too much for you. Totally devastating grindcore that will leave a deep, bloody mark on you! A massacre of the human mind!
Recenze/review - GADGET - The Great Destroyer (2016):
Ave RESURRECTED! Before we begin the interview, let me thank you. You know, I’m an old metalhead, and I listen to music not just with my ears but with my heart, and your new album “Perpetual” has literally captivated me. It’s as if I’m looking into the darkness somewhere in a sewer beneath our industrial city. It’s a very dark and cold album. How did it come about? What is RESURRECTED’s recipe for so much emotion, for such dark, raw moods?
I think it’s more that we should be thanking you for giving us the chance to speak here! We appreciate every interview about the new album. I read your review of “Perpetual”, and it really moved me because I felt like I could sense what was going on inside you while you were listening to the record. And that, in turn, moved me even more you wrote it straight from the heart. I’m also very emotional when I listen to music. Not with every song or every album, of course, but I connect a lot of emotions with music that was already the case with my grandfather.
We grew up here surrounded by industry, by dirt, by people shaped by all of that. Naturally, that leaves its mark on us as human beings. When the leaves fall from the trees, everything here really turns into shades of grey. On top of that, Chris and I, as songwriters, both carry our own very personal darkness within us.
To tell you the truth, even though I’m a huge fan of old-school brutal death metal, what I really like about you guys is that you stand out completely. While the foundation of your music is indeed death metal, you can also hear a solid dose of grindcore and classic death metal. At least that’s how I hear it. It seems to me that on “Perpetual” you’ve let the cold and darkness stand out even more. I love the sound of the new album! Who handled the mixing and mastering? Tell them I pay them my respects. Where and how did you record?
I’m glad to read that we stand out to you from the old-school brutal death scene. Back in the ’90s, I was heavily influenced by grindcore bands like Napalm Death, Terrorizer, and Brutal Truth, but alongside them were the “classic” death metal acts like Deicide, Cannibal Corpse, Morbid Angel, and Entombed. It really didn’t get any more brutal than that back then. Of course, I still carry that baggage with me when it comes to songwriting. These days, though, it’s more bands like Origin or Cattle Decapitation that spark the occasional outburst of rage on a record like on “Into Mighty Death,” for example.
We once again made a very conscious decision to work with Jörg Uken and his Soundlodge Studio. We’ve already collaborated on our previous albums. Jörg is a drummer himself, and the chemistry between him and our drummer Dennis is just right—they understand each other. And Dennis hates those over-polished modern productions that all sound the same because everyone uses the same samples. Jörg simply doesn’t do that, and that’s exactly why we worked with him everything is organic. During the pandemic, I had a lot of time to refine my guitar setup, letting go of many things to achieve exactly the tone you hear on “Perpetual.” If you start heavily tweaking the guitar tone in the mix, you’re basically done for. We just put two mics in front of the cab, saw what would happen (I’d brought five other amps along), and Jörg immediately said: “That’s it we’re not touching a thing!” Jörg Uken actually handled everything from recording to mixing and mastering; I only tracked the guitar DIs at home beforehand because that would’ve taken far too much time otherwise I’m very meticulous about that.
I’m also thrilled with the cover art and graphics. Who painted such a gloomy and dark motif for you? What was the brief for the new album? How does the motif relate to the music and lyrics? What is it really supposed to depict? Are those people marching to the afterlife?
The cover was designed by Ivan Bragin. At the end of 2024, when we were looking around for potential artists, I randomly came across this artwork of his online. Those are the moments when you just know: this is it. So he didn’t have to paint anything new—we simply had to acquire the design from him. And you’re right, they are figures marching into the afterlife.
Most of the songs actually came together after we already had the cover artwork, although I wouldn’t say there’s a strict, overarching concept linking the songs, lyrics, and cover. Everything was meant to create an overall dark atmosphere, and I think we pulled that off quite well. Also the way Janina our drummer Dennis’s wife ultimately handled the illustration and integrated our logo into the cover works perfectly.
I’ve always liked that you don’t neglect the lyrics. I don’t have the original copy with me right now, but I’m already looking forward to “reading” it. Most death metal bands have such ordinary, classic lyrics. What are the ones on “Perpetual” about?
Christoph doesn’t really write long lyrics that just struck me again when I was adding them to the songs on Bandcamp. His lyrics are usually very personal; he processes a lot of his own experiences and turns them into death metal lyrics. Since I know him very well, I understand what they mean to him, but they always leave enough room for interpretation so that anyone can create their own story from them.
As I mentioned earlier, you’re a truly original band. Your guitar style is unmistakable, and your songs are composed with ease and elegance. Am I right? Does writing new material come easily to you? Could you please tell us about the process of creating a new song? How does RESURRECTED create its music?
To be completely honest, I’m a pretty miserable guitarist. I only took guitar lessons back in the day until I had gathered enough theoretical and practical knowledge to write death metal songs. And back then, it all came much more naturally than it does now. We used to rehearse three times a week, jam, and write songs that wayI’d have an idea for a riff, our drummer at the time, Michael, would lay drums underneath it, and at some point a song was done. We never wrote anything down we had it all in our heads. That’s how we managed to release a new album every two years.
These days, I feel like two years pass in the blink of an eye. On top of that, the whole process has completely changed. Unless we’re rehearsing for a live show, we usually only meet up with fully formed song ideas that either Chris or I bring in. Those already include rough drum structures. Dennis often comes up with much better ideas anyway, but he likes to know the general direction beforehand.
For “Perpetual” as the title track, for example, he wasn’t happy at all with the original idea for the drum part in the chorus. He just said, “I have to blast it—there’s no other way.” I was like, “That’s 270 BPM!!!” And Dennis just went, “Doesn’t matter!”
But the next album definitely won’t take as long to arrive as “Perpetual.”
You’re a band that traces its origins back to the 1990s. That’s a long time ago, and a lot has changed since then. I’m talking about new technologies, recording methods, sound capture, but also the approaches to and perception of music itself. We have various streaming services, YouTube, Spotify. How do you, as a musician, perceive all of this?
Back then, we were still recording demo tapes on an 8-track recorder. A regular person couldn’t afford a PC in those days, and we didn’t have the money to book studio time either—300 Deutsche Mark (about €150) per day was way out of reach. The budget for our debut album “Raping Whores” was just €500 (1000 Deutsche Mark), which came out on Eaststar Records at the time. That didn’t exactly allow for much studio time.
But the “digital domain” gradually started to take over. In 1996, I began working with a halfway decent PC and the sequencer Samplitude it actually fit on a 1.44” floppy disk. I’m still using the same sequencer today, although it’s grown to about 1.6 gigabytes by now. One thing I’ve always stuck with, though, is a real guitar amp I never switched to modelers, not even live. I’d rather bring a small lunchbox amp on stage than put a laptop there. At many shows we play nowadays, younger bands are fully digital and don’t even understand why you’d need a guitar cab or a real amp. Some promoters even struggle to put together a backline because local kids just don’t bring that kind of gear anymore.
That said, I do keep up with new technologies and like to adapt when it makes sense—especially when it comes to traveling long distances. But to my ears, digital gear still doesn’t sound good enough. I hear it at so many shows, and it actually puts me in a bad mood when I catch that flat, lifeless Kemper sound coming off the stage.
You mentioned streaming services I don’t use them. End of story. But of course, we maintain all our platforms like Spotify, Apple Music, Amazon, YouTube, Deezer, and so on. And naturally, our songs are available there if you want any kind of reach as a musician today, you simply can’t avoid it. Unfortunately, musicians are at the very bottom of the food chain. The payouts are already almost negligible, and by the time the revenue reaches the label and we as musicians only get a fifth of that you can imagine how little is left. That said, I’m not blaming the label at all; compared to others, we’re actually in a pretty good position. But that’s just how the business works.
When you came back with a new album this year, I was thrilled. You know how it is—I immediately went down to the basement and spent almost the entire weekend there looking for an old cassette of “Raping Whores.” Not an original, just a regular copy, but back then it meant the world to me. How do you look back on the old days? You were young, you had more time; sometimes I wonder if things weren’t better without the internet and all the new technologies. Although, maybe life is easier and more comfortable now?
That’s crazy you’ve got a cassette copy of “Raping Whores”? Did you copy it from vinyl or CD? I used to tape stuff from vinyl onto cassette all the time, mostly for the car. Nuclear Blast used to have LPs on sale for 1 Deutsche Mark (€0.50). You can’t even afford those records anymore today. Back then, it was way cheaper than buying the CD.
To be honest, I didn’t really have more time back then I was working shifts. But I did have more time for what actually mattered: writing music, spending time with friends, things like that. These days, it takes so much time just dealing with social media as a musician. I don’t want to do it, but there’s no way around it. The internet means reach for us, but on the other hand it also means overload for the listener. You have everything instantly available, no matter where you are on the planet. Your thoughts are constantly jumping you’re not really focused or concentrated for long anymore. I’m not excluding myself from that either.
Was it better back then? That’s a philosophical question. If I had known in the ’90s what would be possible today, wouldn’t I have wanted it immediately?
When I interviewed the band DEATHSWARM with Heval, he wrote a beautiful sentence back then: “Extreme metal generally means freedom and self-confidence to me, both musically and in terms of lifestyle.” I thought about it a lot and realized I feel exactly the same way. For example, I always view a band as a whole. How they come across at concerts, in interviews I have to believe in their music. RESURRECTED really gives the impression that your music comes straight from the heart. No posturing, just “pure art.” Do you think this can be learned? What does music actually mean to you?
There are things you simply can’t learn. You can learn the theory to bring to life what you carry in your heart but that’s exactly the point. Making music, especially death metal, comes from within and means having the freedom to do whatever you want. I always carry that very specific feeling inside me it’s like a constant underlying noise, no matter what I’m doing.
When I was younger, I thought I’d be doing this at most until my mid-thirties. I’ll be turning 52 in June, and I’m still standing here. Do I want to give that up? No. That would mean giving up on myself. The shows hurt a bit more than they used to, sure but I still enjoy every single moment on stage with these guys, who are basically my family.
If you don’t carry it in your heart, the audience will notice. Sooner or later.
You come from the industrial city of Duisburg, North Rhine-Westphalia. Has your environment the factories, the smog, the steel influenced your work in any way? I also work in industry, and I can’t shake the feeling that I always sense a certain peculiar darkness in your work, a restlessness that I experience every day early in the morning as I walk to work…
Your surroundings definitely shape you. I grew up right in the middle of that grey bleakness myself on the outskirts of Oberhausen. Our first drummer, Michael, used to work underground in the mines. Our rehearsal space is located in an air-raid bunker from World War II, a massive block with five-meter-thick reinforced concrete walls. Every time you go in there to rehearse, you pass through a very particular kind of darkness. You can almost feel what people must have gone through back then, when the bunker was still used for its original purpose.
You should be glad you can walk to work! I usually have to drive, but when it’s a bit warmer, I sometimes take the bike and run back—that way I’ve already had my workout. When you walk, run or cycle like that, you perceive everything around you very differently—much more intensely. All that industry, the empty faces of people with a sense of hopelessness in their eyes… You can probably imagine that it doesn’t exactly make me want to write cheerful harmonies.
Everyone had to start somewhere. As I mentioned, you formed the band back in 1993. You’re part of the German death metal scene, which has always been very strong. Even today, lots of great bands are still emerging. I’d be interested in your perspective from the inside. How do you perceive your scene, the fans, and the concerts?
We’re still in touch with long-established German bands like Fleshcrawl, Purgatory, Profanity, and Depression they’ve all been around since the early ’90s as well. Back in the day, the contact was more intense, but most of them didn’t have families yet. Still, we’re always happy when we run into each other at festivals or end up playing shows together somewhere.
There’s also a solid underground scene here in the Lower Rhine area, but most of those musicians have been around for a long time too and play in different lineups across various bands. To be honest, I don’t have much contact with the newer bands in Germany. That usually only happens when they reach out to book us for a show—they tend to know us because they’ve stumbled across us on Spotify or YouTube. At some point, I think there was a kind of disconnect where we “lost” the newer bands. Maybe we’re just getting too old, or maybe it’s because the last album took so long—I really can’t say.
When I go to a show around here, it feels like there are two separate worlds: either I know pretty much everyone, or I don’t know a single person. It’s pretty strange.
Let’s stay with the history for a moment. How did you actually get the band together? Please reminisce for us…
That wasn’t all on me back then I had more of a supporting role, haha. I used to hang out quite a bit in EVOCATION’s rehearsal space, which basically laid the foundation for what later became RESURRECTED. The name RESURRECTED is actually a nod to the “resurrected” EVOCATION the lineup was identical, except for me on rhythm guitar.
We eventually had to leave that rehearsal space, though. The lead guitarist who’d been kicked out was the one who had rented it for EVOCATION in the first place, and of course he didn’t want us staying there if he wasn’t part of the band anymore. We got thrown out of the next rehearsal space too it was in a school, and we got caught drinking beer there, which wasn’t exactly allowed, haha. At that point, we still didn’t even have a name. After a few rather inactive months, we pulled ourselves together again and moved into the rehearsal space we’re still using today that was in July 1994. And we played our first ever show in November 1994. A club where we return to in May 29th this year. Maybe I’m going to make some video of the history and all what happened in between.
That first lineup stayed intact until a show with Fleshcrawl in 1997, when our singer Carsten fell out with our lead guitarist Dirk. First the fists flew, then it was Dirk flying out of the band. And up until 2024, I had to carry the whole thing on guitar pretty much on my own.
And what about you personally? When did you first pick up an instrument, when did you attend your first concert, and how did you enjoy it? And what about your first performance on stage? Do you still remember your first tour? Personally, I experienced the nineties; I was young, and I only got into death metal gradually, through German thrash metal… How was it for you?
I first picked up a guitar at 18 that was in 1992. I was still in school and had a small job in the afternoons, which allowed me to afford my first guitar and guitar lessons. My first metal concert was actually DEICIDE on their “Legion” tour in 1993. Back then, they had serious trouble with animal rights activists over here they were all standing in front of the Live Music Hall in Cologne with their signs, trying to stop fans from going into the show. I remember it like it was yesterday.
I was never really into that “Teutonic Thrash” for me, it was a pretty quick jump from Metallica’s “…And Justice for All” to “Subconscious Terror” by BENEDICTION and “Altars of Madness” by MORBID ANGEL. In 1994, I played my first show still with short hair, a BC Rich Warlock that cost me €200, and tall biker boots. Of course, we were all incredibly nervous. I still get nervous today not nearly as much as back then, but I don’t think it ever fully goes away.
Our first tour was in 1997 with FLESHLESS and BONEHOUSE ten shows across Europe, no tour bus of course, just a rented van and sometimes pretty questionable venues. Back then, it somehow felt easy to book ten shows in a row as a band. These days, it’s become a lot more complicated.
The classic closing question. What does RESURRECTED have planned for the coming months? Do you want to say anything to the fans, promoters, or labels?
We’d obviously love to play more live shows, especially after the release of “Perpetual”—but the festival season is already pretty much fully booked by the promoters. Maybe something will still come up and we can jump in somewhere. Otherwise, we’ve only got festival requests lined up for 2027 so far, but at least we’re confirmed for Protzen Open Air on June 20th, 2026.
Our label Testimony Records is also looking to put together a label tour, and we’d definitely be up for that if it works out. In December, the “20th Year Edition” of our album “Endless Sea of Loss” will be reissued through them with the “Bloodline” EP included as bonus tracks.
If not too many additional shows come in during the second half of the year, I’d actually like to start working on new material for the next album right away. Chris and I still have a few ideas in the vault that didn’t make it onto “Perpetual” mainly because we ran out of time to fully finish those songs.
You have no idea what this interview means to me. I really appreciate it. RESURRECTED are frequent guests on my playlist. Thank you for your answers, and especially for your music. May you thrive both as musicians and in your personal lives! RESURRECTED rules!
It’s always moving for me to read that our music can trigger something emotional in others—just like it did with you. Like I said, I could feel that in your review; you’re writing straight from the heart. That really motivates us to keep going the way we are.
Thanks for giving us the opportunity to chat a bit about the past and present I hope it wasn’t too boring. Hopefully, we’ll see each other soon on one of the stages out there!
Ave RESURRECTED! Než začneme rozhovor, dovol mi, abych vám poděkoval. Víš, jsem starý metalový pes a poslouchám hudbu nejen ušima, ale i srdcem a vaše novinka „Perpetual“ mě doslova uhranula. Jako bych se díval do tmy někde ve stoce pod naším průmyslovým městem. Je to hodně temné a chladné album. Jak vznikalo? Jaký mají RESURRECTED recept na tolik emocí, temných, surových nálad?
Myslím, že bychom spíš měli poděkovat vám za to, že jste nám dali šanci zde promluvit! Vážíme si každého rozhovoru o novém albu. Četl jsem vaši recenzi na „Perpetual“ a opravdu mě to dojalo, protože jsem měl pocit, jako bych cítil, co se ve vás děje, když jste desku poslouchal. A co mě zase dojalo ještě víc, napsal jste ji přímo od srdce. Také jsem velmi emotivní, když poslouchám hudbu. Ne s každou písní nebo každým albem, samozřejmě, ale s hudbou si spojuji spoustu emocí, stejně jako můj dědeček.
Vyrůstali jsme tady obklopeni průmyslem, špínou, lidmi, které to všechno formovalo. To na nás jako lidských bytostech přirozeně zanechává stopy. Když listí padá ze stromů, všechno se tady opravdu změní v odstíny šedi. Navíc si s Chrisem, jako skladatelé, neseme v sobě oba svou vlastní velmi osobní temnotu.
Abych pravdu řekl, tak i když jsem velký fanoušek starého brutálního death metalu, tak na vás se mi právě líbí, že se zcela odlišujete. Základem vaší hudby je sice také smrtící kov, ale lze zaslechnout i pořádnou porci grindcore i klasického death metalu. Alespoň tak to slyším já. Připadá mi, že jste na „Perpetual“ nechali ještě víc vyniknout chlad a temnotu. Miluju zvuk nové desky! Kdo je podepsán pod mixem a masteringem? Vyřiď mu, že skládám poklonu. Kde a jak jste nahrávali?
Jsem rád, že se vám líbíme, že vyčníváme ze staré brutální death scény. V 90. letech mě silně ovlivnily grindcoreové kapely jako Napalm Death, Terrorizer a Brutal Truth, ale vedle nich hrály i „klasické“ death metalové kapely jako Deicide, Cannibal Corpse, Morbid Angel a Entombed. Tehdy tu opravdu nic brutálnější už nebylo. Samozřejmě si tuhle zátěž s sebou stále beru, pokud jde o psaní písní. V dnešní době jsou to ale spíše kapely jako Origin nebo Cattle Decapitation, které občas na nahrávce, jako například na „Into Mighty Death“, vyvolají výbuch vzteku.
Opět jsme se velmi vědomě rozhodli spolupracovat s Jörgem Ukenem a jeho Soundlodge Studio. Už jsme spolupracovali na našich předchozích albech. Jörg je sám bubeník a chemie mezi ním a naším bubeníkem Dennisem je perfektní – rozumí si. A Dennis nesnáší ty přehnaně vyleštěné moderní produkce, které všechny zní stejně, protože všichni používají stejné samply. Jörg to prostě nedělá, a přesně proto jsme s ním spolupracovali – všechno je organické. Během pandemie jsem měl spoustu času na vylepšování sestavení kytar, upustil jsem od mnoha věcí, abych dosáhl přesně toho tónu, který slyšíte na „Perpetual“. Pokud začnete v mixu výrazně ladit tón kytary, jste v podstatě vyřízeni. Prostě jsme dali dva mikrofony před kabinet, viděli, co se stane (přivezl jsem si s sebou dalších pět zesilovačů) a Jörg okamžitě řekl: „To je vše, ničeho dalšího se nedotkneme!“ Jörg Uken se ve skutečnosti postaral o všechno od nahrávání po mixování a mastering; já jsem kytarové DI nahrával jen předem doma, protože by to zabralo příliš mnoho času, jinak jsem v tom velmi puntičkářský.
Jsem nadšený i co se týká obalu a grafiky. Kdo vám namaloval tak pochmurný a temný motiv? Jaké bylo zadání pro nové album? Jak motiv souvisí s hudbou a texty? Co má doopravdy znázorňovat? Jsou to lidé pochodující na onen svět?
Obal navrhl Ivan Bragin. Na konci roku 2024, když jsme hledali potenciální umělce, jsem náhodou narazil online na toto jeho dílo. To jsou ty chvíle, kdy prostě víte: tohle je ono. Takže nemusel malovat nic nového – prostě jsme museli design získat od něj. A máte pravdu, jsou to postavy pochodující do posmrtného života.
Většina písní vlastně vznikla poté, co jsme už měli obal, i když bych neřekl, že existuje nějaký striktní, zastřešující koncept spojující písně, texty a obal. Všechno mělo vytvořit celkově temnou atmosféru a myslím, že se nám to docela dobře podařilo. Také způsob, jakým Janina, manželka našeho bubeníka Dennise, nakonec zvládla ilustraci a integrovala naše logo do obalu, funguje perfektně.
Mně se na vás vždy líbilo, že nezanedbáváte i texty. Nemám sice u sebe originální nosič, ale už teď se těším, až si „počtu“. Většina death metalových kapel má texty takové obyčejné, klasické. O čem jsou ty na „Perpetual““?
Christoph moc nepíše dlouhé texty, což mě znovu zaujalo, když jsem je přidával do písní na Bandcampu. Jeho texty jsou obvykle velmi osobní; zpracovává spoustu svých vlastních zážitků a přetváří je do death metalových textů. Protože ho znám velmi dobře, chápu, co pro něj znamenají, ale vždycky nechávají dostatek prostoru pro interpretaci, aby si z nich kdokoli mohl vytvořit svůj vlastní příběh.
Jak už jsem psal, jste originální kapelou. Kytarový rukopis je nezaměnitelný a skladby jsou složeny s lehkostí a elegancí. Mám pravdu? Skládá se vám nový materiál dobře? Prozradíš nám prosím samotný proces vzniku nové skladby? Jak tvoří RESURRECTED?
Abych byl úplně upřímný, jsem docela mizerný kytarista. Dříve jsem bral lekce na kytaru jen do té doby, než jsem nashromáždil dostatek teoretických a praktických znalostí k psaní death metalových písní. A tehdy to všechno šlo mnohem přirozeněji než teď. Zkoušeli jsme třikrát týdně, jamovali a psali písničky takhle – já jsem měl nápad na riff, náš tehdejší bubeník Michael pod něj položil bicí a v určitém okamžiku byla písnička hotová. Nikdy jsme si nic nezapisovali, měli jsme to všechno v hlavě. Tak se nám podařilo vydat nové album každé dva roky.
V dnešní době mám pocit, že dva roky uběhnou mrknutím oka. Navíc se celý proces úplně změnil. Pokud nezkoušíme na živé vystoupení, obvykle se setkáváme jen s plně zformovanými nápady na písničky, které přineseme buď Chris, nebo já. Ty už obsahují hrubé struktury bicích. Dennis stejně často přichází s mnohem lepšími nápady, ale rád předem zná obecný směr.
Například u titulní skladby „Perpetual“ nebyl vůbec spokojený s původním nápadem na bicí v refrénu. Řekl jen: „Musím to rozjet – jiná cesta není.“ Já na to: „To je 270 BPM!!!“ A Dennis prostě řekl: „Na tom nezáleží!“
Ale další album rozhodně nevyjde za tak dlouho jako „Perpetual“.
Jste kapelou, která svůj vznik datuje do devadesátých let minulého století. To už je hodně dlouhá doba a spousta věcí se změnila. Myslím tím teď nové technologie, způsoby nahrávání, snímání zvuku, ale i postupy a vnímání hudby jako takové. Máme různé streamy, youtube, spotify. Jak tohle všechno vnímáš ty, jako muzikant?
Tehdy jsme ještě nahrávali demo nahrávky na osmistopý rekordér. Běžný člověk si v té době nemohl dovolit počítač a neměli jsme ani peníze na rezervaci studia – 300 německých marek (asi 150 eur) na den bylo naprosto nedostupné. Rozpočet na naše debutové album „Raping Whores“ byl pouhých 500 eur (1000 německých marek) a v té době vyšlo u Eaststar Records. To nám zrovna neumožňovalo strávit mnoho času ve studiu.
Ale „digitální doména“ postupně začala přebírat kontrolu. V roce 1996 jsem začal pracovat s docela slušným počítačem a sekvencerem Samplitude, který se vešel na 1,44" disketu. Dodnes používám stejný sekvencer, i když už má asi 1,6 gigabajtu. Jedna věc, které jsem se ale vždycky držel, je skutečný kytarový zesilovač, ale nikdy jsem nepřešel k modelovým, ani naživo. Raději si na pódium vezmu malý zesilovač z krabičky na svačinu, než abych tam dal notebook. Na mnoha koncertech, které dnes hrajeme, hrají mladší kapely plně digitální a ani nechápou, proč by člověk potřeboval kytarový kabinet nebo skutečný zesilovač. Někteří promotéři se dokonce potýkají s tím, aby sestavili doprovodnou linii, protože místní kluci už takové vybavení prostě nenosí.
Nicméně držím krok s novými technologiemi a rád se přizpůsobuji, když to dává smysl – zvláště pokud jde o cestování na dlouhé vzdálenosti. Ale pro mé uši digitální vybavení stále nezní dostatečně dobře. Slyším ho na tolika koncertech a ve skutečnosti mi dělá špatnou náladu, když z něj zachytím ten plochý, bezduchý zvuk Kemperu na pódiu.
Zmínil jste streamovací služby, které nepoužívám. Konec příběhu. Ale samozřejmě si udržujeme všechny naše platformy jako Spotify, Apple Music, Amazon, YouTube, Deezer a tak dále. A samozřejmě, naše písničky jsou tam k dispozici, pokud chcete jako hudebník dnes dosáhnout nějakého dosahu, prostě se tomu nevyhnete. Bohužel, hudebníci jsou na samém dně potravního řetězce. Výplaty jsou už teď téměř zanedbatelné a v době, kdy se příjmy dostanou k labelu a my jako hudebníci dostaneme jen pětinu z nich, si dokážete představit, jak málo zbývá. Nicméně tím vůbec neobviňuji label; ve srovnání s ostatními jsme vlastně v docela dobré pozici. Ale takhle prostě byznys funguje.
Když jste se letos vrátili s novým albem, měl jsem hroznou radost. Znáš to, ihned jsem šel do sklepa a strávil tam skoro celý víkend, abych našel starou kazetu s „Raping Whores“. Žádný originál, jen obyčejná kopie, ale tenkrát pro mě měla obrovskou hodnotu. Jak na staré časy vzpomínáš ty? Byli jste mladí, člověk měl více času, někdy si říkám, jestli nebylo bez internetu a různých nových technologií lépe. I když, život je možná teď lehčí, pohodlnější?
To je šílené, že máš kazetovou kopii „Raping Whores“? Zkopíroval jsi ji z vinylu nebo z CD? Já jsem si pořád nahrával věci z vinylu na kazetu, většinou do auta. Nuclear Blast mívali LP desky v prodeji za 1 německou marku (0,50 eura). Dnes si ty desky už ani nemůžete dovolit. Tehdy to bylo mnohem levnější než kupovat CD.
Abych byl upřímný, tehdy jsem neměl moc času, pracoval jsem na směny. Ale měl jsem víc času na to, na čem skutečně záleželo: psaní hudby, trávení času s přáteli a podobné věci. V dnešní době zabere hudebníkovi tolik času jen to, že se stará o sociální média. Nechci to dělat, ale jinak to nejde. Internet pro nás znamená dosah, ale na druhou stranu to pro posluchače znamená i přetížení. Všechno máš okamžitě k dispozici, bez ohledu na to, kde na planetě jsi. Myšlenky ti neustále skáčou, už nejsi moc soustředěný ani koncentrovaný. Jsem na tom stejně.
Bylo to tehdy lepší? To je filozofická otázka. Kdybych v 90. letech věděl, co bude možné dnes, nechtěl bych to hned?
Když jsem dělal s Hevalem rozhovor s kapelou DEATHSWARM, napsal tenkrát krásnou větu „Extrémní metal pro mě obecně znamená svobodu a sebevědomí, a to jak po hudební stránce, tak ve způsobu života“. Hodně jsem o tom přemýšlel a zjistil jsem, že jsem na tom úplně stejně. Já třeba beru vždy kapelu jako celek. Jak působí na koncertech, v rozhovorech, musím jí hudbu věřit. RESURRECTED opravdu působí dojmem, že jde vaše hudba přímo ze srdce. Žádné pózy, jen „čisté umění“. Myslíš, že se tohle dá naučit? Co pro tebe vlastně hudba znamená?
Jsou věci, které se prostě nenaučíte. Můžete se naučit teorii, která vdechne život tomu, co nosíte v srdci, ale přesně o to jde. Dělat hudbu, zejména death metal, vychází zevnitř a znamená mít svobodu dělat si, co chcete. Vždycky v sobě nosím ten specifický pocit, je to jako neustálý skrytý hluk, bez ohledu na to, co dělám.
Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že tohle budu dělat maximálně do poloviny třiceti let. V červnu mi bude 52 a pořád tu stojím. Chci se toho vzdát? Ne. To by znamenalo vzdát se sám sebe. Koncerty bolí trochu víc než dřív, to jistě, ale pořád si užívám každou chvíli na pódiu s těmito kluky, kteří jsou v podstatě moje rodina.
Když si to nenosíte v srdci, publikum si toho všimne. Dříve nebo později.
Pocházíte z průmyslového města Duisburg, North Rhine-Westphalia. Ovlivnilo vás nějak prostředí, továrny, smog, ocel ve vaší tvorbě? Pracuji také v průmyslu a nemůžu se zbavit dojmu, že z vaší tvorby vždy cítím takovou zvláštní temnotu, neklid, který zažívám každý den brzy ráno, když pochoduji do práce…
Vaše okolí vás rozhodně formuje. Sám jsem vyrůstal přímo uprostřed té šedivé bezútěšnosti na okraji Oberhausenu. Náš první bubeník Michael pracoval v podzemí v dolech. Naše zkušebna se nachází v bunkru po náletu z druhé světové války, masivním bloku s pětimetrovými železobetonovými zdmi. Pokaždé, když tam jdete zkoušet, procházíte velmi specifickým druhem tmy. Téměř cítíte, čím si lidé museli projít tehdy, když bunkr ještě sloužil svému původnímu účelu.
Měli byste být rádi, že můžete do práce jít pěšky! Obvykle musím řídit, ale když je trochu tepleji, někdy si vezmu kolo a běžím zpátky – takhle už mám za sebou trénink. Když takhle chodíte, běháte nebo jezdíte na kole, vnímáte všechno kolem sebe úplně jinak – mnohem intenzivněji. Všechen ten průmysl, prázdné tváře lidí s pocitem beznaděje v očích… Asi si dokážete představit, že to ve mně zrovna nevyvolává touhu psát veselé harmonie.
Každý nějak začínal. Jak jsem již zmiňoval, vy jste kapelu založili již v roce 1993. Jste součástí německé death metalové scény, která byla vždy velmi silná. I dnes stále vzniká spousta skvělých kapel. Zajímal by mě tvůj pohled zevnitř. Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, koncerty ty?
Stále jsme v kontaktu s dlouholetými německými kapelami jako Fleshcrawl, Purgatory, Profanity a Depression, které všechny existují už od začátku 90. let. Tehdy byl kontakt intenzivnější, ale většina z nich ještě neměla rodiny. Přesto jsme vždycky rádi, když se potkáme na festivalech nebo někde společně odehrajeme koncerty.
V oblasti Dolního Porýní je také solidní undergroundová scéna, ale většina těchto hudebníků tu také je už dlouho a hraje v různých sestavách napříč různými kapelami. Abych byl upřímný, s novějšími kapelami v Německu moc kontaktů nemám. To se obvykle stává jen tehdy, když nás kontaktují, aby nám zarezervovali koncert – obvykle nás znají, protože na nás narazili na Spotify nebo YouTube. V určitém okamžiku si myslím, že došlo k jakémusi odpojení, kdy jsme novější kapely „ztratili“. Možná už na to moc stárneme, nebo je to možná proto, že poslední album trvalo tak dlouho – opravdu nedokážu říct.
Když jdu na koncert tady v okolí, mám pocit, jako by existovaly dva oddělené světy: buď znám skoro všechny, nebo neznám ani jednoho. Je to docela zvláštní.
Zůstaňme na chvíli u historie. Jak jste vlastně dali kapelu dohromady? Prosím, zavzpomínejte nám…
To tehdy nebylo jen o mně, měl jsem spíš podpůrnou roli, haha. Docela často jsem se poflakoval ve zkušebně EVOCATION, což v podstatě položilo základy pro to, z čeho se později stala RESURRECTED. Název RESURRECTED je vlastně odkazem na „vzkříšenou“ EVOCATION, sestava byla stejná, až na mě na rytmickou kytaru.
Nakonec jsme ale museli tu zkušebnu opustit. Vyhodili kytaristu, který ji původně pronajal pro EVOCATION, a samozřejmě nechtěl, abychom tam zůstali, pokud už nebude součástí kapely. Vyhodili nás i z další zkušebny, byla to škola, a přistihli nás, jak tam pijeme pivo, což nebylo zrovna povolené, haha. V té době jsme ještě ani neměli jméno. Po pár měsících spíše nečinnosti jsme se dali dohromady a v červenci 1994 jsme se přestěhovali do zkušebny, kterou používáme dodnes. A v listopadu 1994 jsme odehráli náš vůbec první koncert. Klub, kam se vrátíme 29. května letošního roku. Možná natočím nějaké video o historii a všem, co se mezi tím dělo.
Ta první sestava zůstala beze změny až do koncertu s Fleshcrawl v roce 1997, kdy se náš zpěvák Carsten pohádal s naším hlavním kytaristou Dirkem. Nejdřív létaly pěsti, pak Dirk vyletěl z kapely. A až do roku 2024 jsem to celé musel nést na kytaru víceméně sám.
A co ty osobně? Kdy jsi vzal poprvé do rukou nástroj, kdy jsi navštívil první koncert a jak sis jej užil? A co první vystoupení na pódiu? Vzpomeneš si ještě na první turné? Osobně jsem devadesáté roky zažil, byl jsem mladý, jen jsem se k death metalu dostal postupně, přes německý thrash metal…Jak tomu bylo u tebe?
Poprvé jsem vzal kytaru do ruky v 18 letech, tedy v roce 1992. Ještě jsem chodil do školy a odpoledne jsem měl malou práci, která mi umožňovala dovolit si první kytaru a lekce hry na kytaru. Můj první metalový koncert byli vlastně DEICIDE na jejich turné „Legion“ v roce 1993. Tehdy měli vážné problémy s aktivisty za práva zvířat, všichni tady stáli před Live Music Hall v Kolíně nad Rýnem s transparenty a snažili se fanouškům zabránit ve vstupu na koncert. Pamatuji si to, jako by to bylo včera.
Nikdy mě ten „Teutonic Thrash“ moc nenadchl, byl to docela rychlý skok z „…And Justice for All“ od Metallicy na „Subconscious Terror“ od BENEDICTION a „Altars of Madness“ od MORBID ANGEL. V roce 1994 jsem odehrál svůj první koncert s krátkými vlasy, BC Rich Warlockem, který mě stál 200 eur, a vysokými motorkářskými botami. Samozřejmě jsme byli všichni neuvěřitelně nervózní. Pořád jsem nervózní, ne zdaleka tolik jako tehdy, ale nemyslím si, že to někdy úplně zmizí.
Naše první turné bylo v roce 1997 s FLESHLESS a BONEHOUSE, deset koncertů po Evropě, samozřejmě bez turné autobusem, jen s pronajatou dodávkou a někdy s dost pochybnými místy konání. Tehdy se zdálo být snadné zarezervovat deset koncertů za sebou jako kapela. Dnes je to mnohem složitější.
Klasická otázka na závěr. Co chystají RESURRECTED v nejbližších měsících? Chceš něco vzkázat fanouškům, promotérům, labelům?
Samozřejmě bychom rádi odehráli více živých koncertů, zejména po vydání alba „Perpetual“ – ale festivalová sezóna je už pořadateli víceméně plně obsazená. Možná se ještě něco objeví a my se někam můžeme zapojit. Jinak máme zatím žádosti o účast na festivalech jen pro rok 2027, ale alespoň máme potvrzenou účast na Protzen Open Air 20. června 2026.
Náš label Testimony Records se také snaží uspořádat turné k tomuto labelu a pokud to vyjde, určitě bychom se do toho pustili. V prosinci u nich znovu vydáme „20th Year Edition“ našeho alba „Endless Sea of Loss“ s bonusovými skladbami EP „Bloodline“.
Pokud v druhé polovině roku nepřijde příliš mnoho dalších koncertů, rád bych hned začal pracovat na novém materiálu pro další album. S Chrisem máme v trezoru ještě pár nápadů, které se na „Perpetual“ nedostaly, hlavně proto, že nám došel čas na úplné dokončení těch písní.
Ani nevíš, co pro mě tenhle rozhovor znamená. Moc si jej vážím. RESURRECTED jsou velmi častými hosty v mém přehrávači. Děkuji jak za odpovědi, tak hlavně za vaši hudbu. Ať se vám daří jako muzikantům i ve vašich osobních životech! RESURRECTED rules!
Vždycky mě dojímá, když čtu, že naše hudba dokáže v ostatních vyvolat něco emotivního – stejně jako to u vás. Jak jsem říkal, cítil jsem to z vaší recenze; píšete přímo od srdce. To nás opravdu motivuje pokračovat tak, jak jsme.
Děkujeme, že jste nám dali příležitost trochu si popovídat o minulosti a současnosti. Doufám, že to nebylo moc nudné. Doufejme, že se brzy uvidíme na některém z pódií!
Vstáváš velmi brzy a pochoduješ temnými ulicemi. Nasáváš ze vzduchu síru, zplodiny a zkažený vzduch. Pracuješ v podmínkách, ve kterých kdysi dávno zavírali prokleté. Umíráš zaživa, rozpadáš se v prach, hniješ zevnitř. Ocelové město a továrna, ve které jednou zamřeš v zapomnění. Jsou vás stovky, tisíce novodobých otroků. Ve jménu pokroku odléváš další zbraně, které v různých koutech světa budou zabíjet. Domů přicházíš vyčerpaný a jediné, co zvládneš, tak je pár piv a brutální death metal. Potřebuješ si propláchnout hlavu něčím, co ti očistí mysl od zbytečností. Němečtí RESURRECTED z průmyslového města Duisburg, North Rhine-Westphalia jsou zpět a opět svojí muzikou lámou kosti na potkání.
Historie téhle kapely sahá až do roku 1993. Veteráni jako já určitě pamatují jejich dlouhohrající debut "Raping Whores". Schválně si jej pusťte a porovnejte s letošní novinkou. Dle mého skromného úsudku pánové nikdy neuhnuli ze své krvavé cesty. I tentokrát jsou suroví, ostří a nekompromisní. Stále zabíjejí hudbou a ze skladeb je cítit nadšení pro temnotu a naprosté lidské zlo. Nutno rovnou dodat, že během času pánové nikdy neztratili na intenzitě. Stále jsou opravdoví, reální, divocí, nespoutaní a naprosto autentičtí. Jako toxické látky v odpadní vodě vašeho města.
Pracuji také ve velké továrně a moc dobře znám její zákonitosti, chladné stroje, lidi s dávno mrtvým pohledem. Dav pochodující ranní tmou. Jsem jedním z nich, jen s tím rozdílem, že si pokaždé rvu do hlavy pod tlakem nové album "Perpetual". Němci na něm zúročili všechny své zkušenosti a novinka na mě působí velmi morbidně, elegantně. Potkává se na ní takový ten staroškolský feeling s technikou a naprostou oddaností kruté smrti. Jednotlivé melodie i riffy jsou velmi promyšlené, mají v sobě potřebný drive, sílu, nakumulovaný vztek a pradávnou patinu, která se dle mého nedá naučit, musíte jí mít v sobě, musíte hrát srdcem. Pokud bychom si měli pohovořit o zvuku, tak ten je náležitě masivní, surový, ale také dobře čitelný a nepostrádá potřebnou temnou a chladnou atmosféru. Možná mě jednou roztrhá na kusy smečka rozzuřených psů na periferii našeho města, ale než se tak stane, tak budu tuhle nahrávku poslouchat stále dokola. Má v sobě totiž vše, co po tomto stylu vyžaduji, chci a co mi dělá dobře na mé zkažené duši. Je ohlodaná na kost, jde k samé podstatě extrémní hudby. Zároveň je velmi promyšlená, nespoutaná a evokuje ve mě spoustu pochmurných emocí. Pokud jste fanoušci třeba takových CANNIBAL CORPSE, SUFFOCATION, MORBID ANGEL, MONSTROSITY, OBSCENITY, SINISTER, VOMITORY, potom vám doporučuji přidat volume úplně doprava a nechat se strhnout do hlubiny. RESURRECTED jsou letos ve skvělé formě, to vám klidně podepíšu vlastní krví. Umíráme zaživa, rozpadáme se v prach, hnijeme zevnitř. Temný, surový brutální death metal s příchutí zkažené krve! Absolutní masakr!
Asphyx says:
You get up very early and march through the dark streets. You breathe in the sulfur, exhaust fumes, and polluted air. You work in conditions where, long ago, the damned were imprisoned. You are dying while still alive, crumbling to dust, rotting from the inside out. A steel city and a factory where you will one day die in oblivion. There are hundreds, thousands of you modern day slaves. In the name of progress, you cast more weapons that will kill in various corners of the world. You come home exhausted, and all you can manage is a few beers and brutal death metal. You need to clear your head with something that cleanses your mind of trivialities. Germany’s RESURRECTED from the industrial city of Duisburg, North Rhine-Westphalia, are back, and once again their music is shattering bones left and right.
The history of this band dates back to 1993. Veterans like me surely remember their full-length debut, "Raping Whores". Go ahead and give it a listen and compare it to this year’s new release. In my humble opinion, these gentlemen have never strayed from their bloody path. Once again, they are raw, sharp, and uncompromising. They still kill with their music, and their songs exude a passion for darkness and utter human evil. It must be said right away that over time, these guys have never lost any of their intensity. They remain genuine, raw, wild, unbridled, and completely authentic. Like toxic substances in your city’s wastewater.
I also work in a large factory and know its rhythms all too well the cold machines, the people with their long dead stares. A crowd marching through the morning darkness. I am one of them, with the only difference being that I’m constantly hammering the new album "Perpetual" into my head under the pressure. The Germans have put all their experience to good use on it, and the new release strikes me as very morbid, yet elegant. It blends that old-school feeling with technical skill and absolute devotion to brutal death metal. The individual melodies and riffs are very well thought out; they possess the necessary drive, power, pent-up rage, and an ancient patina that, in my opinion, can’t be learned you have to have it within you; you have to play with your heart. If we were to talk about the sound, it’s appropriately massive, raw, yet also clear and doesn’t lack the necessary dark and cold atmosphere. Maybe one day a pack of rabid dogs on the outskirts of our city will tear me to pieces, but until that happens, I’ll keep listening to this record over and over again. It has everything I demand from this style, everything I want, and everything that soothes my twisted soul. It’s stripped down to the bone, getting to the very essence of extreme music. At the same time, it’s very well thought out, unrestrained, and evokes a lot of dark emotions in me. If you’re a fan of bands like CANNIBAL CORPSE, SUFFOCATION, MORBID ANGEL, MONSTROSITY, OBSCENITY, SINISTER, or VOMITORY, then I recommend turning the volume all the way up and letting yourself be swept into the depths. RESURRECTED are in great form this year I’d gladly sign that with my own blood. We’re dying alive, crumbling to dust, rotting from the inside out. Dark, raw, brutal death metal with a taste of rotten blood! An absolute massacre!
Svět se od mého mládí zase tolik nezměnil. Pořád se lidé navzájem zabíjejí, válčí v nekonečných bojích bez vítězů. Stále se potýkáme se zlem a někdy už jsme vyčerpaní a nemůžeme. Padáme ksichtem do krvavých kaluží, snažíme se vyvracet tupé lži, ale mnohdy už na to nemáme sílu. Jenže pak si poslechnu alba, jako je to nové, debutové od polských legendárních death grinderů UNDERTAKER a připadám si jako politý mrtvou vodou. Do žil se mi dostane pradávná síla, posbíraná kdysi dávno v devadesátých letech v podzemí a najednou zase stojím v první linii, připravený se utkat s lidskou hlouposti. Poláci, a to je nutné si říct rovnou na úvod, i po tolika letech řežou přímo do živého.
Historie téhle smečky se začala psát v roce 1992 a do roku 1996 pánové vydali dvě nahrubo nasekaná dema ("Hardness" a "Promo Tape '96"), aby rok po tom utlumila svoji činnost na dlouhou dobu. Letos se pánové vrátili, vydali mnou právě popisované album "Epicentrum" a kompilaci starých skladeb "Demo(n)s". Poláci jsou silnější než kdy dřív, sekají kolem sebe ostrými riffy, krutými melodiemi i prašivým hlasem. Tohle je hudba ze starých piteven, přátelé!
Jestliže se svět i myšlení lidí zase tolik za posledních více než třicet let příliš nezměnilo, stylová je i hudba, kterou nám kapela předkládá. A to prosím pěkně na víku od shnilé rakve. Měli jste a stále máte rádi smečky jako TERRORIZER, NAPALM DEATH, EXHUMED, REPULSION, CARCASS? Potom věřte tomu, že jste zde správně. UNDERTAKER uchopili tento styl po svém, doplnili jej o spoustu svých nápadů i invence a výsledkem je nejen album, které láme kosti, ale také nahrávka, která má v sobě velkou porci temnoty a chladu. Pokaždé, když zapnu play, tak si představím opuštěnou celu v nějakém děsivém sklepě. Někde v rohu, ve stínu visím na hácích já a moje zubožené tělo. Připomínám všechny ty záběry z večerních zpráv, z různých konců dnešního zkaženého světa. Je jedno, proč tu jsem. Ve jménu slepé víry, odlišeného názoru nebo jenom tak, že jsem se narodil na špatném místě. Každý riff je ostrým hřebem, který mi mí mučitelé zatlučou do hlavy, každá melodie je děsivým svědectvím, čeho jsme my, lidé jako druh schopni. Oceňuji masivní, dobře čitelný a surový zvuk, k zamyšlení donutí i motiv na obalu. Připadám si, jako bych spadl do obrovského mlýnu na maso, který mě rozemele pokaždé na prach. Stanu se jen číslem v řadě, kusem zcela nepotřebného masa. "Epicentrum" je přesně tím druhem hudby, u které si budete připadat jako byste kráčeli svým kdysi tak krásným městem, po včerejším bombardování. Z vašich přátel se staly jen otisky na zdi. Tohle album mě řeže zevnitř, je opravdové, ryzí, uvěřitelné a naprosto autentické. Doporučuji nahrávku všem, kteří poslouchají tenhle styl hlavně srdcem. Svět se od mého mládí zase tolik nezměnil. Pořád se lidé navzájem zabíjejí, válčí v nekonečných bojích bez vítězů. Stále se potýkáme se zlem a někdy už jsme vyčerpaní a nemůžeme. Padáme ksichtem do krvavých kaluží, snažíme se vyvracet tupé lži, ale někdy už na to nemáme sílu. Znovu vstávám z popela a zapínám znovu play! Death grindcoreový radioaktivní útok, po kterém zůstává jen spálená země! Album, které vás roztrhá na kusy!
Asphyx says:
The world hasn’t changed all that much since my youth. People are still killing each other, waging endless wars with no winners. We’re still grappling with evil, and sometimes we’re just exhausted and can’t go on. We fall face-first into pools of blood, trying to debunk blatant lies, but often we no longer have the strength. But then I listen to albums like this new debut from the legendary Polish death grinders UNDERTAKER, and I feel like I’ve been doused with holy water. An ancient power flows through my veins, gathered long ago in the ’90s underground, and suddenly I’m back on the front lines, ready to battle human stupidity. The Poles—and this must be said right off the bat—still cut straight to the bone even after all these years.
The history of this pack began in 1992, and by 1996 the guys had released two brutally chopped-up demos ("Hardness" and "Promo Tape '96"), only to scale back their activities for a long time a year later. This year, the guys returned, releasing the album "Epicentrum" I just described and a compilation of old tracks, "Demo(n)s." The Poles are stronger than ever, slashing through everything with sharp riffs, brutal melodies, and a raspy voice. This is music from the old morgues, friends!
If the world and people’s minds haven’t changed all that much over the past thirty-plus years, then the music this band presents is just as stylish. And they’re doing it right on the lid of a rotten coffin. Did you used to like and still love bands like TERRORIZER, NAPALM DEATH, EXHUMED, REPULSION, and CARCASS? Then trust me, you’re in the right place. UNDERTAKER has taken this style and made it their own, adding plenty of their own ideas and creativity, and the result is not only a bone-crushing album but also a recording that’s packed with darkness and coldness. Every time I hit play, I picture an abandoned cell in some terrifying basement. Somewhere in the corner, in the shadows, I hang on hooks, my wretched body. I resemble all those scenes from the evening news, from various corners of today’s corrupt world. It doesn’t matter why I’m here. In the name of blind faith, a differing opinion, or simply because I was born in the wrong place. Every riff is a sharp nail that my torturers drive into my head; every melody is a terrifying testimony to what we, as a species, are capable of. I appreciate the massive, clear, and raw sound; the cover art also gives you pause for thought. I feel as though I’ve fallen into a giant meat grinder that grinds me to dust every time. I’ll become just another number in the line, a piece of completely useless flesh. “Epicentrum” is exactly the kind of music that makes you feel like you’re walking through your once-beautiful city after yesterday’s bombing. Your friends have become nothing more than handprints on the wall. This album cuts deep inside me; it’s real, genuine, believable, and utterly authentic. I recommend this album to everyone who listens to this style mainly with their heart. The world hasn’t changed that much since my youth. People are still killing each other, waging endless wars with no winners. We’re still grappling with evil, and sometimes we’re just exhausted and can’t go on. We fall face-first into pools of blood, trying to refute blatant lies, but sometimes we just don’t have the strength left. I rise from the ashes once more and hit play again! A death grindcore radioactive assault that leaves only scorched earth in its wake! An album that will tear you to pieces!
