DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemčetba. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemčetba. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 19. prosince 2025

KNIŽNÍ TIPY - Křeslo vykoupení - M. W. Craven (2025)


Křeslo vykoupení - M. W. Craven
2025, Vendeta

Někdy, většinou na podzim, když ráno vstanu  a cvičím, tak se ozve z balkónu skřehotání. Už vím, kdo nás navštívil. Je to krkavec, ne vrána, jako v téhle knížce, ale stejně. Naklání hlavu na stranu a přijde mi, jakoby se mi díval přímo do duše. Bylo mi už týden 51 let. Malou oslavu v rodinném kruhu jsme udělali v sobotu večer. Od dcerky jsem dostal Křeslo vykoupení. Ihned jsem si jej rozbalil. Přičichl tajně ke stránkám. Přiťukli jsme si a strávili spolu hezký večer. Povídalo se dlouho do noci, pivko také bylo a tak jsem usínal spokojený a s úsměvem na tváři. Ráno se probudím a jdu zkontrolovat balkon. Nic. Prázdno. Je mi to trošku líto, bylo by to stylové, říkám si pod vousy, když usedám do svého křesla. Uvelebím se a než všichni vstanou, tak mám v sobě několik kapitol. Vlastně mi ani nedojde, jak mě kniha pohltila.

Nasnídáme se a jde se ven. Venku mrzne a jdeme tichým lesem, kde nikdo není. Dorazíme na mýtinku. Máme to tu moc rádi, jsou to naše cestičky, které vedou tak trošku bokem, daleko od hlavních cest, od pejskařů a cyklistů. Jsou tady, zašeptám, abych je nevyplašil. Hejno krkavců. V mých představách jsou ale havrany. Před patnácti lety mladá dívka vyvraždila celou svoji rodinu. Souvisí to i se současností. Zase mě jednou hrozně mrzí, že nesmím manželce nic prozrazovat, ani naznačovat. Přitom bych tolik chtěl. Vrátíme se, najíme a zalezeme do svých koutů. Nasadím si brýle, vypiju kávu a pak se zase jednou ztratím v jiných světech. Poslouchám nové Blood Red Throne. Je mi hrozně dobře, knížku si vyloženě užívám.

Asi bych se měl nad sebou už trošku zamyslet, protože zase začínám sérii od šestého dílu. Ehm, tentokrát jsem v tom ale nevinně. Byl to dárek. Jsem moc rád, že má dcera podobný vkus jako já. Zrovna dočetla povinnou četbu, co mají na gymnáziu a já si říkám, jak je skvělé, že jde v mých stopách. Učení mají opravdu hodně, to se s mojí střední školou nedá vůbec srovnat, ale ještě k tomu čte. Jdu jí ještě jednou poděkovat a vidím jí na očích, že jsem jí udělal radost. Trefila se mi přesně do vkusu. Mám tu ještě nějaké další knihy v pořadí, ale nechávám je naschvál čekat, protože budou vánoce, dovolená a šetřím si je. Taky mám nové brýle, se kterými se trošku učím a trápím, ale přijde mi, že v nich lépe vidím. Zatím mám unavenější oči, ale mělo by se to poddat. Tentokrát jsem byl skoro až šílený. V půl páté ráno jsem si četl i těch půl hodiny, co jedu tramvají. Natolik mě knížka chytla.

Tohle je příběh o muži, kterého někdo ukamenoval. Přivázal ho ke stromu a pak se slétli ptáci. Seržant Washington Poe i analytička Tilly Bradshawová jsou mi oba sympatičtí. Znovu to napíšu, pro mě je tohle pokaždé hrozně důležitá věc. U autorů, se kterými se setkávám poprvé, tak určitě. Hlavní postavy mi musí být příjemné. Nesmí mě štvát. Začátek je tentokrát trošku pomalejší, tak vydržte, po nějaké době se vše neskutečně rozjede a získá na napínavosti. Všichni šli už zase spát. Jsem také unavený, ale ještě potřebuji svoji pravidelnou dávku čtenářských emocí. Už ale fakt nemůžu. Vydám se na záchod a když jdu pozhasínat, tak si myslím, že na balkóně je krkavec. Nebo dokonce vrána? Jdu se schválně podívat, ale spatřím jen v dálce kroužícího netopýra. Neměli by se už ukládat k zimnímu spánku, napadne mě ještě a pak usnu na zádech jako zabitý. Zdají se mi hodně divné sny. 

Na závěr by se slušelo nějaké to shrnutí, co říkáte? Možná byste neměli být jako já a začít číst sérii od začátku. Jen co jsem Křeslo vykoupení schroustal, dal jsem si do seznamu i ostatní díly. Jinak to ale ničemu nevadilo. Opravdu jsem si knížku užil. Líbí se mi autorův jazyk, i styl vyprávění. Zajímavé bylo i hlavní téma, i když je to samozřejmě opět velká temnota. Budu se muset někde podívat, proč jsem  již několikrát nalezl hejno krkavců pod platanem. Jednou i uprostřed města. Jakoby mě pronásledovali. Je to samozřejmě jen výplod mé fantazie, ale to přeci ničemu nevadí. Od toho nám byl dán mozek. Rád u knížek přemýšlím, tříbím myšlenky. A Křeslo vykoupení se do mě zakouslo opravdu hodně hluboko. Snad se bude líbit i vám. Děkuji moc opět za pozornost a mějte se co nejlépe. Na balkóně je krkavec, teď už jsem si s tím jistý. Nebo ne? 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Na počátku všeho byli nenechaví ptáci. Vrány. Slétly se jich desítky. A zvěstovaly smrt...“ Seržant Washington Poe se vrací s šestým příběhem a potřebuje, abyste si ho vyslechli. Bude vám vyprávět o muži, jehož kdosi přivázal ke stromu a ukamenoval. O muži, který si na tělo vlastnoručně vytetoval natolik podivná alfanumerická tetování, že se z nich i talentované analytičce Tilly Bradshawové pořádně zavařil mozek. O muži, jehož smrt souvisí s tragédií, při které před patnácti lety mladá dívka vyvraždila celou svou rodinu.

A nakonec vám poví o křeslu vykoupení a o tom, proč by si někteří lidé raději sáhli na život, než aby se k němu – byť jen ve vzpomínkách – vraceli.

Dávejte bedlivý pozor. Protože v tomhle příběhu nic není takové, jak se zdá…


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 12. prosince 2025

KNIŽNÍ TIPY - Zhubni - Richard Bachman (2012)


Zhubni - Richard Bachman
2012, Beta-Dobrovský

Jestli si to pamatuji dobře, tak tloustnout jsem začal někdy po třicátém roce svého života. Jako mladý jsem byl hodně hubený, pak poměrně nabušený. Jenže manželka dobře vařila a s dvojčaty jsem toho moc nenaspal. Už jsem moc nechodil od hospody, nebylo nějak s kým a tak jsem si kupoval pivko domů. Páteční a sobotní pohoda. K tomu něco dobrého. Sportovat jsem nikdy nepřestal, můj tréninkový plán je pořád, i přesto, že mi bylo padesát, poměrně náročný. Alespoň to tvrdí lékaři. Vlastně ani moc nejím, sladké si dám jen občas. Přesto jsem tlustý, vím o tom. Asi by to chtělo nějakého odborníka a nebo cikána, který mě prokleje, jako hlavního hrdinu dnešního knižního tipu. Ten byl také tlustý. A pak začal hubnout. Následuje jízda, která je k nezastavení. Jako přátelé, tohle je jedna z mála knih, které mi chyběly do sbírky.

Jinak mám od Stephena Kinga, zde tedy píšícího pod pseudonymem Richard Bachman, úplně všechno. Moje vášeň pro tohoto spisovatele začala, jak jinak, na vysoké škole. Jeden kamarád měl velkou sbírku jeho děl a tak jsem si některé půjčil. A pak jsem je začal také sbírat. Líbí se mi, jak King popisuje jednotlivé postavy, jakési tajemno a temná fantazie, která se jeho díly prolíná jako jedovatý břečťan. Ne nadarmo se mu říká mistr děsu. Zhubni se čte vyloženě samo, děj postupně graduje a pokud máte v koupelně váhu, raději na ní asi stoupat nebudete. Měl jsem možná tak trošku i štěstí a koupě knihy byla menší náhodou. Přišel mi narozeninový kód od mého výhradního dodavatele Knihy Dobrovský. Nemohl jsem zkrátka odolat a mohu jen dodat, že tahle knížka byla pro mě takovou menší předvánoční jednohubkou. Kterou si ale budu určitě pamatovat. 

Navíc, mám dlouhé roky velkou slabost pro americká malá města osmdesátých let. Atmosféra doby. Cestování, spaní po motelech a hotelích. Desítky postaviček, jak vystřižených z filmů. Zkrátka a dobře, Kingovi jsem zase jednou zobal z ruky a tak trošku jsem se mu i v duchu omlouval, protože jsem zrovna tuhle knihu tak trošku opomíjel. Odrazovalo mě téma a vlastně i název. Dělal jsem chybu. Kniha odsýpá víceméně sama. Sedával jsem ve svém křesle a nemohl se odtrhnout. Často mě napadala ještě jedna věc. Na základní škole byl můj nejlepší kamarád ze světské rodiny. Jeho otec celé léto cestoval s kolotoči a vracel se  jen na zimu. Občas mě vzal na střelnici a když jsem všechny ty světské a cikány viděl, míval jsem jako dítě strach. Na povrchu bylo vše nablýskané, ukřičené, ale když jste pak vyslechli některé rozmluvy, byla kolem mě najednou temnota a možná i tajemná magie. 

Představa, že každý den zhubnu o kilo, je sice zdánlivě lákavá, ale to by nesměl psát King. Ten i ze zdánlivě obyčejného příběhu udělal dílo po okraj narvané temnotou a děsem. Z tlouštíka se postupně stal štíhlý, pak hubený a nakonec neduživý chlap. Postupný rozklad těla i mysli. No, možná fakt neměl tu starou cikánku přejet. Neměli si jít na ruku se soudcem i policistou. Možná potom by je ten stoletý cikán s rozežraným ksichtem neproklel. Nebudu vám prozrazovat víc, ale je vám doufám jasné, že doktoři nakonec nezjistili vůbec nic? Jen si nechali zaplatit hodně peněz a měli spoustu planých rad. Nepomohli ani Billymu, ani nikomu ostatnímu. Zase jednou jsem byl nervózní, když jsem byl ze čtení odtržen. Zkrátka a dobře, King to se mnou zase skoulel. Nakonec, když jsem vše dočetl, tak mi to bylo i trošku líto. Možná na mě byla kniha i krátká.

Je mi úplně jasný, že jednou budu muset se svojí tloušťkou něco dělat. Vím o tom. Asi zajdu za odborníkem, protože když už neví nic obyčejní doktoři, tak by to chtělo nějakého specialistu. Mě sice žádný cikán neproklel, ale někdy se tak cítím. Možná je to třeba jen tím, že vstávám až příliš brzy nebo tím, že celý den trávím u počítače. Méně ale jíst už nemůžu a sport si přidávat taky nebudu. Nedal bych to. Je to vlastně zajímavé (to mi říkali také doktoři). Uvidíme. Zatím si dávám Zhubni do fochu v knihovně, kde mám výtisky, ke kterým se určitě po čase zase vrátím. Moc na různá kouzla a záhady nevěřím, ale zase na druhou stranu mě vždycky bavilo jitřit fantazii. Chtěl bych vám moc poděkovat za dlouhodobou přízeň. Opravdu si vašim milých slov vážím. Mějte se co nejlépe a opatrujte se. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Billy Haleck má všechno, co si může přát - drahý dům, hezkou rodinu a výnosné zaměstnání v advokátní kanceláři. Má však také silnou nadváhu a jeho doktor ho varuje před infarktem. Ve chvíli nepozornosti za volantem přejede cikánku, jejíž starý otec nad ním vysloví podivnou kletbu: "Zhubni," řekne mu a pohladí ho po tváři. Jedno jediné slovo, ale za šest týdnů je Billy o třiadevadesát liber lehčí a naprosto zoufalý a vyděšený. Vsadí všechno na jednu kartu a dostává se do souboje se silami zla, které způsobují, že dál nedobrovolně hubne...

---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 5. prosince 2025

KNIŽNÍ TIPY - Pomocnice odvedle - Freida McFadden (2025)


Pomocnice odvedle - Freida McFadden
2025, Kalibr

Je mi hrozný vedro, potím se a bolí mě hlava. Včera jsme byli v hospodě a pak na koncertě. Měl jsem víkend víceméně jen pro sebe. Možná by se očekávalo, a mnohé společenské konvence tomu nasvědčují, že bych měl jít někam lovit děvčata. Spousta mých kolegů to dělá. Být slaměným vdovcem pro mě ale znamená spíše více času na knihy. Venku sevřel Plzeň smog. Jdu si koupit něco ostřejšího a neustále dokola si říkám jak jsem blbej, jak ve svým věku pořád někdy nemám záklopku. Bavil jsem se dobře, v malém klubu v Plzni a teď trošku trpím. Zavodním se a zase je mi blbě od žaludku. Přísahám zase a znovu, že příště se budu krotit. Vrátím se z nákupu a měl bych dělat fotky. Měl bych sepsat report, měl bych vše nahodit na ďábelské sociální sítě. Nechce se mi. Místo toho hledám v hromadě dosud nepřečtených knih nějakou, která mě zaujme. 

Po několika kapitolách mi dojde, že jsem zase začal od konce. Je to již třetí díl série. Achjo, mezi řádky vše ale chápu. Jen si v momentě, když dočtu jednu kapitolu, nahodím v prohlížeči další díly a objednám je. Kniha se čte totiž velmi dobře. Je to sice dost psycho, ale tak to mám koneckonců nejraději. Děj vám samozřejmě neprozradím, ale určitě mě kniha donutila k zamyšlení. Občas, když stoupám po schodech v našem domě, tak přemýšlím, co se ukrývá za dveřmi sousedů. Někdy zaslechnu slova, která bych neměl, ucítím divné vůně. Potkávám třeba matku se synem, již velkým, která ho pořád plácá po prdelce, líbá na pusu a čechrá mu vlásky. Oklepu se mrazem, takhle vyrůstala spousta sériových vrahů. Uff. Lidem do hlavy nevidíte. Ti pod námi působí jako správná dvojka, ale ze stoupaček je slyšet dost často pláč. Je to asi jako v každém domě, jen když jsem četl Pomocnici odvedle, všechno jakoby vyplulo na povrch.

Záměrně si neberu prášky na bolest. Přijde mi to po opici nemístné. Místo toho se proplachuji vodou a větrám na sebe. Někdy k večeru na chvilku usnu, ale pak občerstvený krátkým spánkem, pokračuji ve čtení. Tělo se zázračným způsobem restartuje. Venku začne do mlhy sněžit. Když se jdu protáhnout k oknu, tak si v hlavě odehrávám celý příběh. Je velmi napínavý, tak zvláštně temný. Navíc je to pro mě první setkání s autorkou a ihned si napíšu její jméno do diáře, co mám v telefonu. Až budu zase jednou hledat něco nového, co bych si rád přečetl, budu ji určitě vést v patrnosti. Teď už ale fakt nemůžu. Padla na mě únava ze včerejší akce. Pomalu se ukládám ke spánku a ještě, než zaberu, tak mám pocit, že někdo klepe na dveře. Pomocnice? Kdo ví? Spím jako dřevo a mám hodně divné sny. 

Zkoušel jsem nedávno, na popud mé ženy, přečíst i nějakou klidnější literaturu. Jenže to nešlo, asi fakt potřebuji napětí, dobrodružství. Koneckonců, poslouchám celý svůj život metal a to rozhodně není moc pozitivní muzika. Asi to mám nějak v sobě, ale dělá mi fakt dobře, když cítím z knížek napětí, když se pomalu rozplétají temné myšlenky, které někteří z nás mají. Kousek u nás za lesem vybudovali satelitní městečko. Domy jsou postavené hodně blízko u sebe a pokaždé, když se jdeme projít tímhle směrem, je to takové divné. Bývá tam nebývale mrtvolno. Prázdno a ve vzduchu se vznáší napětí. Nechápu to, ale bývám v těch místech nesvůj. Možná je to ale jen můj dojem. Snad jen, ve zprávách psali, jak se tam nenávidí starousedlíci s těmi novými. Občas tam někdo někomu udělá něco natruc. Něco ošklivého. 

Tak nějak podvědomě jsem si zasadil děj knihy to těchto podivných míst. Já vím, neměl bych soudit, ale fantazie je mrška, co mi nikdy nedá pokoj. Knihu jsem dočetl druhý den. Pak se vydal pro manželku na nádraží a cestou domů jsem jí básnil o koncertě i o nové knížce. Jen jsem jí a vlastně tak činím i pro vás, doporučil, aby začala od prvního dílu. Když dorazíme domů, tak potkáme v mlze před domem matku se svým mladým synem. Vede ho za ruku a po mém pozdravu na mě vycení zuby. Nebo se mi to zdálo? Někteří sousedé jsou fakt divní. Máte to také tak? Potom si Pomocnici od vedle určitě přečtěte. Děkuji vám moc za pozornost, přízeň a přeji vám, ať se máte co nejlépe. Jdu se zase chvilku přehrabovat v nových knihách. Jsem zvědavý, co si vyberu.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Třetí díl mrazivé série Pomocnice s bonusovou novelou! Má minulost už je dávno za mnou. A já udělám vše pro to, aby to tak zůstalo… Dřív jsem se starala o cizí domy a rodiny, teď mám vlastní krásný domov s velkou zahradou, kde si mohou hrát mé děti. Když nás pozve na večeři nová sousedka, dveře nám otevře její služebná v bílé zástěře a s vlasy staženými do pevného drdolu. Přesně vím, jaké to je být na jejím místě. Jenže její chladný pohled mě děsí… A to není jediná podivná věc v naší ulici. Mám pocit, že nás někdo pozoruje. Můj manžel se pozdě v noci vytrácí z domu. A když potkám ženu odnaproti, je jasné, co se mi snaží říct: Dávejte si pozor na své sousedy.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 28. listopadu 2025

KNIŽNÍ TIPY - Hladové hry - Dan Simmons (2025)


Hladové hry - Dan Simmons
2025, Vendeta

Přišel mi kupón se slevou od Knih Dobrovský k narozeninám. Musel jsem za několik minut odjet na sever do Jizerek. Nabouchám do systému objednávku, zaplatím a uleví se mi. Dana Simmonse žeru. Ne fakt, hrozně se mi knížky od něj líbí. Styl vyprávění, způsob, jakým dokáže budovat atmosféru. Hladové hry jsem měl v hledáčku již dlouho. Těšil jsem se, až konečně vyjdou. Odjel jsem na chalupu, makal celý víkend a maníci ze Zásilkovny se zatím činili. Utahaný po víkendu a pondělní směně v práci, jsem se doslova doplazil k výdejnímu boxu. Zadám kód a nesu si domů zbrusu nový výtisk. Je to pořádně dlouhá kniha. Inu co, aspoň se budu mít každý den na co těšit, říkám si, když rozbaluji kartonovou krabici a trhám igelit. Přivoním a rozhlédnu se. Někdo by mě mohl považovat za lehce úchylného, jenže já mám zkrátka pro čerstvé knihy rovnou z tiskárny slabost. Hrozně mi voní. Usednu do svého křesla a otevřu první stránku. 

Potom se ztratím v časoprostoru. Ráno sněžilo a nejely autobusy, trolejbus se nerozjel. Dva centimetry bílé hmoty způsobili totální katastrofu. V kostech mi zůstal takový ten vlezlý chlad. Zůstal tam i po celou dobu čtení knihy. Příběh začíná v období, kdy byl na vrcholu Adolf Hitler a jeho vražedná mašinerie. Saul Laski je jedním z moha, kteří měli být totálně zlikvidováni. Pochoduje na smrt, je ve vyhlazovacím táboře. Přežije a potom se začne odehrávat příběh, který je autorovou fikcí. Dan Simmons napsal knihu, která je košatá a neskutečně temná. Základní myšlenka, kterou Simmons velmi pečlivě a uvěřitelně vystavěl a sepsal, mi vrtala hlavou již pěkně dlouho. Představa, že v zákulisí stojí uskupení lidí, upírů, kteří mohou za všechno zlo světa, není zase tak nereálná. Někdy, i když na podobné teorie moc nevěřím, mě také napadne. Zde je zhmotněna v knize, která je jedním slovem strhující. Jeden z mých nejoblíbenějších autorů opět dokázal, že patří mezi mistry v oboru. Je to dlouhé dílo, čítající 864 stránek, ale četl jsem je jedním dechem.

Docela psycho, řekl bych také. Zaznamenal jsem spoustu negativních názorů, které ale vůbec nesdílím. Mě se kniha líbila. Nemám žádných námitek. Zkrátka a dobře, byl jsem na začátku pohlcen a na konci vyplivnut. Seděl jsem potom snad hodinu a díval se do zdi. Některé mé představy se naplnily, jiné nikoliv. Každopádně, pokud mělo být účelem zamyšlení, potom se rozhodně povedlo. Ono totiž, když si to vezmete hypoteticky, tak díky tomu, že v dnešní době jsou drženy sociální sítě a umělá inteligence v rukou pouze několika nijak kontrolovaných a mnohdy narušených jedinců, klidně bych na myšlenku, že v pozadí stojí nějací novodobí emocionální upíři, vsadil. Jsou to samozřejmě spekulace, ale zase na druhou stranu, všichni čteme přeci hlavně proto, že máme bohatou fantazii. Za mě skvělý, stále aktuální příběh.

Nikdy jsem neměl rád strohé kritiky. Umění, literatura obzvláště, nelze přeci nijak bodovat. Jedná se o předání emocí a u mě osobně se Dan Simmons trefil přímo do živého. Vyloženě jsem se v knize rochnil. Přehraboval a spokojeně mručel pod vousy. Navíc, pro mě je skvělé i to, že je to zase trošku něco jiného. Takový menší úkrok stranou, od všech těch sériových vrahů a dokonale chytrých detektivů. Tak trošku (a teď mě berte s rezervou) jsem si připadal jako v dobách svého mládí, když jsem po příjezdu z koleje do Boleslavi běžel do knihovny, abych to stihl před zavírací dobou. Pokaždé jsem jen kývl na sličnou knihovnici Kláru a ona mi ukázala nejen úchvatný úsměv, ale také několik nových výtisků. Ona byla tou, která mě naučila číst třeba sci-fi. Myslím si, že Hladové hry by se jí moc líbily. Jsou totiž napsány s takovou tou starou poctivostí. 

Každý den, ať už je venku sníh, slunce a nebo marast, jsme svědky boje dobra a zla. Vždy záleží jen na nás, na jakou stranu se postavíme. Souboj mezi upíry a obyčejnými lidmi probíhá i v našem světě. Koneckonců, stačí si přečíst zprávy a podívat se na televizní noviny. Někdy to bývá až bizarně děsivé. Myslím si, tak nějak podvědomě tuším, že Simmonse současné dění hodně ovlivnilo a že svoje názory a představy promítl i do této knihy. Tentokrát vlastně ani nevím, jestli vám ji doporučit. Nebude rozhodně pro každého. Přesto si myslím, že Hladové hry stojí za doporučení. Osobně mě hodně zasáhly. Třeba sednou do vkusu i vám. Mějte se co nejlépe. A držte se! Děkuji za pozornost. Vyhýbejte se upírům. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Minulost Saul Laski, lapený v kleci Hitlerova konečného řešení, je jedním z obrovského zástupu lidí předurčených zemřít v nechvalně proslulém vyhlazovacím táboře v Chelmnu. Ač se svému osudu vzepře, stane tváří v tvář zlu staršímu a drtivějšímu než jsou nacisté. Současnost

Když se na základě tohoto setkání odhodlá za každou cenu přežít, vydá se na cestu trvající několik desetiletí, při níž navštíví několik kontinentů a nahlédne do nejtemnějších zákoutí historie dvacátého století. Odhalí tajné společenství bytostí, které pravděpodobně často figurují v pozadí těch nejstrašlivějších a nejnásilnějších světových událostí; bytostí, které zabíjejí na dálku a prostřednictvím zmanipulovaných prostředníků; bytostí obdařených psychickou schopností „používat" jiné lidi.
Trojice nejmocnějších příslušníků tohoto tajného řádu se pravidelně setkává, aby posoudila a porovnala úspěchy, které zaznamenává při svém promyšleném, krvavém tažení. Ovšem při jednom setkání se stane něco, čeho by se nikdy nenadáli...
Saulovo pátrání má brzy dosáhnout cíle a lovci a oběti se setkají v boji, jenž pronikne do samé podstaty lidského násilí a určí budoucnost našeho světa.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 21. listopadu 2025

KNIŽNÍ TIPY - Co jste to provedli? - Shari Lapena (2025)


Co jste to provedli? - Shari Lapena
2025, Kalibr

Kdysi dávno, v devadesátých letech se jednomu klukovi, co jsem si spolu hráli jako malí na indiány, ztratil malý bratr. Pamatuji si na nekonečné hodiny hledání, na ten smutek a strach. Dodnes to mám někde hluboko v hlavě uložené a pokaždé, když o nějakém podobném případu čtu nebo slyším, je mi hodně divně. Nakonec jej našli mrtvého v jámě plné vody, bahna a krve. Od té doby se změnilo všechno. Jakoby celé sídliště prostoupilo zlo. Nikdo nevěřil nikomu. Mámy držely křečovitě za ruce své děti a vyplašeně se rozhlížely kolem sebe. Chlapi podezřívali skoro každého a toužili jej dostat do rukou. Jakoby na celé město sedl velký černý mrak. Úplně stejně jsem se cítil i po přečtení téhle knížky. Bylo mi tak nějak divně, smutno, zvláštně. 

Dal jsem si tento rok takové malé předsevzetí, že si pro sebe budu objevovat nové autory a autorky. Býval jsem hloupý, skeptický ke spisovatelkám. Snažím se vše dohnat. Shari Lapena z Kanady letos přichází s pečlivě vybudovaným psycho thrillerem. Přiznám se vám k jedné věci. Asi jsem si tuhle knížku ani nechtěl kupovat, ale vyskočila na mě sleva, já si přečetl o čem je děj a říkám si, zkusím to a uvidím. Bylo stejně sychravo, jako tehdy, když jsme pomáhali kamarádovi hledat jeho bratra. Přišel jsem v pátek z práce a jsem tu doma sám. Z hromady výtisků vezmu Co jste to provedli? A chvilku jej obracím v rukou. Možná trošku fetišisticky přivoním, sednu si co nejpohodlněji a pak se tak začtu, že vůbec nevnímám, když přijdou děti ze školy a manželka z práce. Jako bych byl zase zavřený ve své bublině. Těšil jsem se na tyhle chvilky celý týden a nutno říci, že si je opět náležitě vychutnávám. Jen občas, když už jsou oči unavené, se chvilku dívám bokem a přemýšlím zase jednou nad tím, kde se v lidech bere tolik zla. 

Pomalejší rozjezd, spousta podezřelých a hromady kostlivců ve skříni. Když nad tím tak přemýšlím, tak ono to asi odpovídá realitě o hodně víc, než všichni ti geniální neomylní sérioví vrazi současnosti a stejně tak přechytralí policisté. Tady je to přeci jen jiné. Autorka naznačuje, hledá ve spoustě slepých uliček. Někdy si říkám, že by bylo zajímavé projet všem lidem jejich historii v počítači. Možná bychom byli hodně překvapeni. Koneckonců, někdy bývám rozhozený jenom z názorů, co si přečtu na prokletých sociálních sítích. Snažím se obklopovat jen dobrými lidmi, vyhýbat se negativitě, ale když ono to v dnešní době snad ani nejde. Možná i tohle je jeden z důvodů, že tolik rád chodím ven do přírody, že poslouchám muziku, a čtu knížky, co mě přivedou na jiné myšlenky. Někdy bývám přehlcený informacemi a zaručeně pravdivými zprávami. Mozek si sám říká, sedni si, čti si, uklidni svoji mysl. A tak tak činím s čím dál tím větší chutí. 

Už teď je mi jasné, že si do svého kalendáře zadám s poznámkou - sežeň si od téhle kanadské autorky více knih. Píše fakt zajímavě, ani se nedivím častým doporučením a kladným recenzím. Někde jsem sice četl, že je děj moc překombinovaný, jinde zase že moc jednoduchý. Teď si vyberte, že jo? Já určitě patřím k novým fanouškům. Jenže znáte to, mnohdy mívám jiný vkus než ostatní. Na nové Coroner jsem také slyšel spoustu negativních slov a dle mého to je vynikající album. Možná právě proto se snažím nikomu nic nenutit. Spíš dávám doporučení. Ochutnejte a uvidíte, uslyšíte sami. Každý to máme nastavené jinak. Mě se kupříkladu přijde tahle kniha mrazivá takovým zvláštním způsobem. Ale třeba to někdo budete cítit jinak.

Ten kamarád, co mu zabili bráchu, nakonec spáchal sebevraždu. Nikdy se z toho nevzpamatoval. Ten hnusnej hajzl, co byl nakonec odhalený jako vrah, tak zabil dva lidi. Jestli ještě žije nebo už dávno chodí po svobodě, tak mu přeji jen to nejhorší. Snad aspoň zamelou pověstné boží mlýny. Někde musí existovat spravedlnost. Snad. Tak to vidíte, co se mnou tahle knížka udělala. Pokaždé, když se na ní podívám, mám divný pocit. Ale je také prostým faktem, že je velmi dobře napsaná, zajímavá, napínavá. Je to zase trošinku něco jiného, než bývám normálně zvyklý. Třeba přijde k chutí i vám. Přeji vám jen vše dobré a ať se vám vyhýbá temnota. Opatrujte se. A děkuji moc za pozornost. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Další skvělá a neodložitelná kniha od mistryně psychothrillerových zápletek. V ospalém vermontském městečku Fairhill se nikdy nic neděje. Na starém hřbitově se teenageři baví vyprávěním duchařských historek. Rodiče věří, že se jejich děti vrátí ze školy v pořádku domů. Vchodové dveře se nechávají odemčené. Až do dnešního rána… Protože Dianu Brewerovou nenajdou v její posteli, ale na poli, nad kterým krouží supi. A stejně rychle, jako z dívky vyprchal život, stane se z Fairhillu místo plné podezřelých a strachu. Každý něco tají. A všichni chtějí vědět, kdo to udělal…


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 14. listopadu 2025

KNIŽNÍ TIPY - Dům světel - Donato Carrisi (2025)


Dům světel - Donato Carrisi
2025, Vendeta

Jaké jste měl dětství? Na to se vás zeptá snad každý psycholog. Když jsme malí a křehcí, když vnímáme a objevujeme svět, když máme radost z každého barevného listu. Na to svoje vzpomínám moc rád. Skvělé babičky a dědové, kteří mi toho dali do života hrozně moc. Čím jsem starší, tak čím dál tím víc oceňuji jejich rady, prověřené staletími. Tenkrát mi připadaly trapné a obyčejné, asi jsem se i tvářil jako bych byl děsně nad věcí, ale jejich starostlivé a laskavé obličeje vidím před sebou dodnes. Jsou ale děti, které takové štěstí neměly. Sérii Donato Carrisiho a  jeho dětského psychologa, hypnotizéra Pietra Gerberaho, mám doma celou. Jsou to hodně temné a tajemné záležitosti. Novinka Dům světel není výjimkou. Naopak, jasně potvrzuje to, že mám tohoto italského autora moc rád.

Děj je velmi napínavý, tajemný. Zápletka je vskutku originální, imaginární kamarád malé Evy děsivý. Lidský mozek je neskutečně složitý a sami vědci říkají, že je prozkoumaný jen z malé části. Do hlavy zkrátka nikomu nevěříte, nevíte, co má za sebou, jaké prožívá vnitřní muka, jaké má noční můry. Navíc, co si budeme povídat, jakmile se jedná o děti, které bychom měli všichni chránit a opečovávat, je příběh o to drásavější. Autor umí opravdu vystavět neskutečně napínavou atmosféru. Hltal jsem doslova každou kapitolu. Chodil si oči oplachovat studenou vodou, protože stále čekám na nové brýle. Moc to tedy nepomáhalo, ale jsem kluk, co vyrůstal na sídlišti, já něco vydržím. Navíc, čtení mi dělá pořád velkou radost. Koneckonců, přivedli mě k němu právě prarodiče a máma. U nás byla vždycky bohatě zásobená knihovna. Třeba taková moje oblíbená Agatha Christie měla svoje vlastní celé patro. 

Psychologie mě zajímala vždycky. Už jako středoškolák jsem potkal čistě náhodou v knihově pár odborně populárních výtisků a ve své době mě zcela pohltily. Stejně jako u hudby jsem víceméně hlava otevřená, takže jsem do lidské mysli občas zabrousil. Dokonce jsem jednu dobu uvažoval, že bych se pokusil i o oficiální studium. Bylo to tenkrát na popud mých známých, kamarádů a příbuzných, ale nakonec mě odradilo to, že bych asi nedokázal zůstat "nad věcí". Naslouchat asi, dle ostatních, umím, ale napravovat raněné duše by pro mě bylo až příliš bolestivé a neuměl bych mít potřebný nadhled. Dětská psychologie musí být svým způsobem velmi zajímavá, ale když čtu Dům světel, tak někdy i pěkně děsivá a temná. O téhle knížce jsem hodně přemýšlel. Během cest tramvají i vlakem, v práci, když jsem měl chvilku volněji, na obědě, když jsem se díval do zdi, žvýkal v kantýně cosi vstřebatelného, doma, když jsem se někdy v noci probudil. 

Autor se zkrátka a dobře dostal i do mé hlavy. O tom dobré knihy bývají. Musí vás chytnout za pačesy, donutit se vracet, vzbudí ve vás lehký smutek, když skončí. Nastavíte si s autorem vlastní soukromé a osobní mantinely. Začne pracovat fantazie, kterou mám od dětství tak bujnou, že jsem s tím měl někdy i problémy. Býval jsem a dodnes mě to občas popadne, takový ten zasněný kluk, chlap, který se při výkladu matematiky díval z okna školy a sledoval hnízdící ptáky na stromech. Snil jsem o výletech do kosmu, o mimozemšťanech. Dobrou knížku, mezi které rozhodně Dům světel patří, poznáte právě podle toho, že jste najednou mimo. Surfujete na vlnách svých představ. Vytvoříte si v hlavě vlastní tváře, pohyby postav. Některé milujete, jiné vás štvou, stejně jako v běžném životě. Tady máte obrovskou výhodu, že to je jen jako. Můžete odejít, zaklapnout knížku. Pravdou ale je, že jsem odcházel vždy velmi nerad. Až takhle mě tenhle příběh chytil. 

Některé pasáže pro mě byly těžké. Když máte děti, tak určitě pochopíte. Svět podle Donato Carrisiho byl opět vystavěn velmi uvěřitelně, reálně, autenticky. Není to jen velmi dobrá a napínavá detektivka, thriller, ale také velká porce lidskosti, porozumění. Život někdy bývá o bolesti a nejhorší je, když trpí nevinní. Děti by měly mít podobné dětství jako já. Laskavé a milé, usměvavé. Měli by mít někoho, kdo jim pofouká krvavé koleno. Dům světel si rozhodně přečtěte a sežeňte si i ostatní díly série. Zklamáni určitě nebudete. Tahle knížka mi toho dala opravdu hodně. Donutila mě přemýšlet a to je vždycky dobré. Děkuji vám moc za pozornost a přeji vám co nejvíce slunce v pochmurném podzimu. A to jak na obloze, tak i v duši. Opatrujte se. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ve velkém temném domě na kopci žije osaměle jedna holčička. Jmenuje se Eva, je jí deset let a společnost jí dělají jen hospodyně a finská au pair Maja Salová. Po rodičích ani stopy. A právě Maja zoufale potřebuje pomoc Pietra Gerbera, nejlepšího hypnotizéra ve Florencii, uspávače dětí. Eva totiž už nějakou dobu není doopravdy sama. Má imaginárního kamaráda beze jména a bez tváře. A je možné, že jí kvůli němu hrozí nebezpečí.

Jenže pověst Pietra Gerbera je v troskách a svým způsobem je troskou i on sám. Zmatený a s nejistými vyhlídkami do budoucna však Pietro nakonec souhlasí, byť s tisícem výhrad, že se s Evou setká. Nebo spíš s jejím imaginárním kamarádem. V tu chvíli se před ním otevřou neviditelné dveře. Hlas ztraceného chlapečka, který skrze zhypnotizovanou Evu promlouvá, mu není neznámý.

Ale především ten hlas zná Pietra.

Zná jeho minulost a vypadá to, že střeží jistou dlouho utajovanou pravdu o něčem, co se přihodilo jednoho horkého léta, když byl malý. Protože Pietro Gerber v jedenácti letech zemřel.

A ta záhadná událost, k níž došlo po jeho smrti, ho dosud trýzní.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 7. listopadu 2025

KNIŽNÍ TIPY - Osamělý vlk - Jo Nesbø (2025)


Osamělý vlk - Jo Nesbø
2025, Kniha Zlín

Unaveně si promnu oči a odložím brýle na knihu. Mám dost. Nebo ne? Ještě pár stránek. Přemáhá mě spánek, ale jsem zvědavý, kam se bude děj ubíhat. Jo Nesbo je samozřejmě pojem a jeho Hory Hole mě provázel mnoho let. Měl jsem toho starého opilce moc rád. Byl pro mě ztělesněním staré dobré detektivní školy. Něco jako Drsný Harry. Znáte to, dobrá auta, drsné výrazy, holky na každém prstu. Tenhle svět ale pomalu končí. Netuším, jak se to stalo, ale možná jen zmizel někde mezi tupými příspěvky na sociálních sítích. Ještě, že je tu Bob Oz, kriminalista minneapoliské policie. Ten je snad ještě větší "hovado" než Harry. Oblíbil jsem si jej. Mám rád jeho norskou náturu. Navíc, a to se Nesbovi zase povedlo, se mnohdy cítím velmi podobně. Jen nevyšetřuji vraždy. Toho bych se bál. 

Je to jasný, už je fakt podzim. Celý víkend lilo jako z konve. Kiksnul mi telefon a tak jsem nechal internet, aby mi všechno nastavil na novém. Pak padla wifina a já se modlil, aby ve dni blbci nezhasla i lampička. Nechtělo se mi nic řešit. Schválně jsem se odstřihl od všech zpráv. Od toxických lidí. Byl jsem jen já, nové Evoken a Osamělý vlk. Mě vám bylo tak dobře. Za okny zuřily Dušičky a ten americký svátek, co mu pořád nemůžu přijít na chuť. V televizi dávali pořád dokola ty samé filmy a tak jsem si s chutí zalezl do svého brlohu. Jako starý jezevec, utahaný po pracovním týdnu. Asi fakt stárnu, potřebuji nové brýle. Pořád nákup odkládám. Zajdu si do lednice pro pivo. Připiju Bobovi i Nesbovi. Je něco temného v jejich duších a teď vlastně už i v mé. Probudím se v křesle, manželka dávno oddychuje v ložnici. Jsem rozlámaný a ještě si dojdu na záchod. Ten chlápek, co pořád kouká z okna (dělávala to tak i jeho máma), by klidně mohl být střelec. 

Je něco podivného v dnešním světě. Přestávám mu rozumět. Býval jsem zvyklý na obyčejné věci, ale stará, tisíci lety prověřená pravidla, přestávají platit. Jsme spojeni v nekonečné síti a když přijdu do obchodu, tak není prodavač schopný vykoktat pár vět, co by dávaly smysl. O emailech, co mi píší kolegové s vysokou školou, ani nemluvím. Mám rád svůj starý dobrý svět. Je v tom možná kus nostalgie, která postihla nejen mě, ale i Nesba. Z knížky to alespoň cítím. Děj je jako vždy napínavý, o dobře odvedené řemeslo není rozhodně nouze. To jen lidi se změnili a dávají to všem najevo. Stokrát si říkám, nečti recenze a názory jiných, jinak jimi budeš ovlivněn. A stejně to občas u knih udělám. Stejně jako u filmů. Mám už asi zkrátka jiný vkus. Nesbo je i letos ve skvělé formě, nenechte se odradit těmi, co pořád jen nespokojeně kvákají. 

Mezi lidmi je spousta drog, násilí a špatností. Nechceme to vidět, ale když se občas rozhlédnete kolem sebe, tak to co se děje v Minneapolis, se pomalu dostává i k nám. Děláme úplně stejné chyby. V závěru jde ale asi jen o peníze, o moc a o slávu. U nás navíc o dotace. Nesbův popis reálií a života v Americe jsou pro mě velmi zajímavé. Zrovna nedávno jsem viděl jeden starý film z osmdesátých let minulého století. Takovou tu poctivou detektivku, se starými fordy, s psacími stroji a hrozně drsnými hláškami. Normálně se mi po tom všem zastesklo. Já mám rád moderní věci i technologie, ale pravdou je, že mám poslední dobou pocit, že nám toho víc berou, než přinášejí. Úplně si představuji Boba jak vypadá. Uválený opilec, s kterým nechcete být v jedné místnosti. Něco jako Schimanski. Pamatujete? Pokud ano, bude se vám Osamělý vlk také líbit. 

Doufám, že bude tahle série pokračovat. Po Harry Holeovi se mi zkrátka stýskalo. Mám rád sice i ostatní Nesbovy série, ale když já zkrátka občas trpím vzpomínkami. Odevzdejte mi svůj odznak, jasně, na to taky dojde. Jenže když jste policajt a berete svoji práci vážně, tak vám to nedá. Ona je tahle detektivka ohlodaná na kost. Samozřejmě s nutnou dávkou klišé. Nedá se nic dělat, já to mám ale takhle rád. A to moc. Takže přátelé, pokud jste na tom jako já, tak neváhejte ani chvilku. Je to poctivá práce. Na Nesba je spolehnutí. Venku vysvitlo slunce. Je zima. Jdu ven. Tak zase za týden. Děkuji za pozornost. Hergot, proč se někdy taky cítím jako Osamělý vlk? 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Hra začala. A pravidla určují mrtví. Bob Oz, kriminalista minneapoliské policie, se topí až po uši v problémech. Při životě už ho udržuje jedině práce. Když ho tedy šéf kvůli násilnickému chování suspenduje a stáhne z vyšetřování pokusu o vraždu místního obchodníka se zbraněmi, nehodlá se s tím Bob smířit a do pátrání se pouští na vlastní pěst. Tajemný střelec záhy udeří znovu, a navíc si s policií pohrává jako kočka s myší. Dokáže Bob odhalit jeho propracovaný plán i bez pomoci kolegů?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 31. října 2025

KNIŽNÍ TIPY - Ztracený syn - Alexander Gordon Smith (2025)


Ztracený syn - Alexander Gordon Smith
2025, Vendeta

Stojím na zastávce a klepu kosu. Je lehce pod nulou a víkend jsem strávil na chalupě v Jizerkách. Znáte to, dva stoleté kaštany, několik břízek a listí po kolena. Stará máma, kterou už bolívají záda. Snažím se pomoci, co to jen jde. Vstávali jsme brzy a makali co to šlo. U monotónní práce jsem přemýšlel. Nejsem sice jako hlavní hrdina knížky, myslím si, že mám s mámou dobré vztahy, ale jak už tomu u mě bývá, tak se mi celý příběh promítl do mysli. Kolem mě foukalo, pršelo a sem tam probleskovalo slunce. Cítil jsem se jako bych se také vrátil ke svým kořenům. Ano, kousek vedle zabil soused dva své příbuzné, před dvěma dny. Vesnicí to ještě hodně rezonuje. Stejně je to divné, když se stane něco až takhle zlé. Četl jsem u kamen a máma pospávala v křesle. Ten čas tak neskutečně utíká. Někdy na mě z toho padá splín.

Obzvláště teď na podzim, kdy už svítá poměrně pozdě a brzy bývá tma. Stíny jsou dlouhé a nedovedu si představit, jak se musí cítit lidé, kteří přijdou o někoho blízkého. Ta bolest musí být nekonečná a podle mě se už nikdy nezahojí. Trošku se stydím, že je pro mě Alexander Gordon Smith  zcela nový autor. Přitom tahle kniha je již sedmým dílem série. Ale to asi ničemu nevadí, jen snad některé souvislosti jsem si musel domyslet. Mám rád, když spisovatel ovládá dobře své řemeslo, když ctí pravidla žánru a navíc přidává i kus sebe samého. Tohle všechno tady dostanete. Knížka je velmi napínavá, téma opravdu zajímavé a děj vás napne jako strunu. Temnota vyplouvá pomalu na povrch a postupně se vše zamotává. Ale nebojte se, hlavní dějové linky jsou jasné a vše pochopíte. Alespoň u mě tomu tak bylo. Mrzly mi prsty na rukou a ke konci dne se do mě dostal opravdu chlad. Lampička by asi potřebovala vyměnit žárovku. Snad na to příště nezapomenu.

Moje chalupářské mise probíhají rychle. Díky brzké tmě již v pátek nic nestíhám a tak mám jen sobotu na to, abych máknul. Někdy je toho na mě už opravdu moc, hlavně tahání těžkých věcí. Tentokrát jsem musel dostat po schodech ze sklepa nahoru několik velmi velkých beden. Nakonec jsem to zvládl, ale málem se mi u toho zastavilo srdce. Nebylo to ale z námahy, ale spíše z toho, že jsem zmuchlaný pytel považoval za mrtvolu. Kniha se mi opravdu dostala do hlavy, přemýšlel jsem o ní, vrtala mi v myšlenkách a pořád jsem přemýšlel, kam se bude děj dále ubírat. Čtení pro mě vždycky bývalo niternou, velmi osobní záležitostí. Když už mě bolely oči a měl jsem všechno hotovo, vylezl jsem nahoru na kopec a vyčistil si tam hlavu. Neznám nic krásnějšího než podzimní listí pomalu padající k zemi. Konečně vylezlo slunce. Rozpleteme celou záhadu? Vše je opravdu velmi děsivé a temné. Tady na horách to vynikne ještě víc. 

Loučení s mámou nemám rád. Bývá smutná a já se pak dívám z okna autobusu a už si nečtu. Jednak mi křehnou ruce, jsem opravdu vymrzlý a hlavně tu není k hnutí. Ke knížce se vrátím až ve vlaku, dorazím ji někde u Rokycan a domů přijdu v takové zvláštní náladě. Jakoby se mi do vnitřností promítlo něco zlého. Jsem utahaný a neděli odpoledne se mi nechce už nic dělat. Navíc si mezi knížkami dávám vždycky pár hodin na vstřebání. Pravdou ale je, že si ihned po přečtení zařadím Alexandera Gordona Smitha mezi své oblíbence. Brzy asi začnu hezky od prvního dílu série, abych si vše doplnil. Dělávám to tak vždycky. Snad se mi poštěstí všechno sehnat. Chtělo by to jenom více času, ale s tím asi nic nenadělám. To je zkrátka život.

Shrabali jsme možná tak jenom dvacet procent z toho, co nás ještě čeká. Budu muset vyrazit ještě asi tak dvakrát až třikrát, abychom vše dodělali. Fyzická práce mi nevadí, cesta je to ale přes celou republiku pěkně dlouhá. Podzim je v plném proudu a stejně jako příroda, mám občas chuť začít pomalu hibernovat. Zalézt si jen tak do kutlochu, uvelebit se a jen tak si číst. Už teď se těším na další knihy od tohoto autora. Psát o nich možná už ani nebudu, ale jistí si můžete být tím, že příští týden vás čeká další tip. Snad se vám trefím do vkusu. A když ne, tak jsem to aspoň zkusil. Přeji vám hezký den a ať se vám daří ve všem, na co sáhnete. Mějte se co nejlépe a děkuji za pozornost. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Je to ten nejhorší zločin ze všech. Snahu momentálně nezaměstnaného Roberta Ketta vrátit se k normálnímu životu zmaří telefonát jeho matky Mary – ženy, se kterou téměř dvě desetiletí nepromluvil ani slovo. Když ho žádá, aby přijel do odlehlé vesnice, kde nyní žije, Kett je i přes svou nechuť zvědavý, zda je možné alespoň částečně napravit jejich narušený vztah.

Tohle však není žádné dojemné rodinné shledání.

Mary Kettová potřebuje jeho pomoc. Byl totiž brutálně zavražděn jeden mladý pár ze zdejší komunity a jejich novorozený syn zmizel – v kolébce zůstal jen vzkaz, že pokud bude přivolána policie, dítě zemře.

Kett za pomoci Portera a Savageové, pracujících v utajení, odhaluje, že jsou zde lidé, kteří pro udržení svých temných tajemství udělají cokoli. Čas však zatím rychle dochází, a to nejen pohřešovanému dítěti, ale i celé komunitě. Kett musí vyřešit jednu z nejtemnějších a nejděsivějších záhad svého života.

Tajemství, které možná roztrhá jeho vlastní rodinu na kusy.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 24. října 2025

KNIŽNÍ TIPY - Uprostřed kruhu - Arne Dahl (2025)


Uprostřed kruhu - Arne Dahl
2025, MOBA (Moravská bastei)

Udělal jsem si soukromý čtenářský maraton. Mám tu nějaké knihy od léta, co jsem nestihl přečíst. Chystal jsem se na ně celý týden. Dokonce mám v telefonu poznámku, abych nezapomněl. Jenže pak jsem přišel domů a můj zrak padl na novinku od Arheno Dahla. Přečetl jsem si, o čem příběh pojednává a úplně změnil pořadí, v jakém chci knížky číst. Zítra jedeme do Chebu na koncert, ale až odpoledne. A tak dočítám resty s tím, že ráno se podívám na Uprostřed kruhu. Končím v jednu v noci. Usnu jako když mě do vody hodí. Ráno si jen promnu oči a ještě nenajedený si dám pár kapitol. Manželka je pryč a děti už mám velké. Mají své kamarády, akce. Sejde se to tak, že tu jsem sám. Udělám si snídani, otevřu okno a jdu na to. Chytnu se ihned. Mám tohoto autora moc rád, už jsem o něm samozřejmě psal a jakmile na mě vyskočilo, že je tu novinka, musel jsem ji mít.

Téma je aktuální. Mrtvola na poli poblíž Uppsaly. Ano, jsme na severu a někdo tu má spadeno na jeden ocelářský koncert. Děj je velmi autentický, věřím autorovi každé slovo a kniha se čte sama. Málem nestihnu oběd, už musíme jet. Kamarád volá a stojí před domem. Dávám mezi stránky záložku, běžím po schodech dolů. Ještě někde před Chebem mi v hlavě pořád naskakují jednotlivé útržky. Pak se soustředím na koncert, na focení, popíjím pivo a neskutečně si akci užiju. Domů se dostaneme ve dvanáct v noci a protože jsem všeho pořád plný, nemůžu spát. Syn sedí ve tmě a někomu píše zprávu. Pozdravíme se a vydržím to ještě hodinu. Ráno, když se konečně proberu, musím udělat fotky. Jakmile mám hotovo, ihned se vrhnu do čtení a vydržím to až do večera. Pravdou ale je, že jsem na to také velmi hrdý. Když se mi vrátí žena, hlásím přečteno. A jako vždycky, když se tak stane, tak mi to začne v hlavě šrotovat. Přemýšlím nad tím.

V knize se hodně často autor dotýká témata ekologie. Pravdou je, že v každé skupině bývají extremisti. Bohužel, historie nám ukazuje, že nikdo moc neposlouchá skromné odborníky, ale spíše ty, kteří víc křičí. Kšeft se dá dnes udělat vlastně na čemkoliv. Ochranu přírody nevyjímaje. Problém je, že se společnost postupně radikalizuje. Osobně si myslím, že na tom mají velký podíl sociální sítě, ale to berte jenom jako můj soukromý názor. Stačí se podívat kolem sebe. Kam se poděly ty hodné babičky z mého dětství? Připadá mi nedůstojné, když se dámy v letech chodí rvát do obchodu o levnější máslo. Nevrlí dědkové v tramvajích, agresivita. Kde pak mají brát mladí příklady? No, nechme toho, tohle je spíš na disputaci v hospodě. Pravda ale je, že jsme to rozebírali jak s kamarádem cestou do Chebu, tak i doma. Každý je dnes tak děsně v pohodě a nad věcí, že se pořád vysírá. Konec citátu jednoho mého kolegy z koncertů.

Nikdy jsem nechtěl psát jako klasický kritik. Nejsem za to placený a všechno dělám jen tak, z čiré radosti. Jsem moc rád, že moje skromné stránky čtete. Moc si toho vážím. Dávám do toho kus srdce. Víte, s autory, které rád čtu, to mám nastavené hodně podobně. Arne Dahl má svůj styl, který se mi líbí, volí zajímavá témata. I novinka má v sobě takový ten severský odér, napětí, syrovost. Krásně se hodí k pomalu žloutnoucím listům na stromech, k sychravému počasí. Noc se pomalu prodlužuje. S několika známými jsme se shodli na tom, že rádi chodíme pěšky. Rázuji si to každý den ráno do práce i místy, na kterých nesvítí lampy. Ohlížím se za sebe a do kostí se mi vkrádá chlad. Cítím se úplně stejně, jako když jsem četl Uprostřed kruhu. Za mě osobně je to velmi dobrá knížka nejen pro fanoušky severské krimi. Užil jsem si to, přišel na jiné myšlenky. Je to málo? Nebo hodně? Pro mě to znamená moc. Poslední roky jsou pro mě chvilky s knihou čím dál tím příjemnější. Vždycky se na ně hrozně těším. 

Věci se mají řešit v klidu. Diskutovat o nich. Přemýšlet. Bohužel, dnes je doba rychlá tak, že vede ke zkratkovitému jednání. Radikální řešení s úsměvem na selfie. Kam se ztratil zdravý rozum? Takové to obyčejné logické uvažování? Netuším, asi se dávno rozplynulo v prázdných krátkých videích. Jak říká poslední roky jeden můj kolega v práci. Lidem jebe. Tohle jsem si z knížky také odnesl. Byly to velmi dobré společné chvilky, to vám povím. Pokud máte tyhle témata rádi, neváhejte ani chvilku. Troufám si tvrdit, že se vám bude Uprostřed kruhu také líbit. A pokud ne, tak třeba se vám za týden trefím do vkusu. Zatím se mějte co nejlépe, dívejte se na svět s úsměvem a ať se vám daří ve všem, na co sáhnete. Děkuji za pozornost!

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když na poli poblíž Uppsaly uhoří ve svém BMW divizní šéf ocelářského podniku, policie případ rychle uzavře jako nehodu. Avšak poté, co dojde k další „nehodě“, začíná komisařka Eva Nymanová tušit, že obě úmrtí mají určitou souvislost a pravděpodobně poukazují na debaty týkající se klimatické změny. Stopy vedou do komisařčiny vlastní minulosti, do doby, kterou považovala za uzavřenou záležitost. Má-li však zabránit případnému dalšímu atentátu, musí co nejrychleji zaktivovat svou speciální jednotku s názvem Nova a vypátrat, kdo stojí v pozadí. Musí zjistit, kdo se skrývá v samotném středu dění, uvnitř kruhu…


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 17. října 2025

KNIŽNÍ TIPY - Umění zmizet - Sarah Pekkanen (2025)


Umění zmizet - Sarah Pekkanen
2025, Vendeta

Někdy vyplují na povrch věci, o kterých byste raději nevěděli. Sedíme s mámou na chalupě v horách a prohlížíme si staré zažloutlé fotky příbuzných. Porodila 13 dětí a přežily jen dvě. Válka. Utržená noha. Vrátilo se jich jen pár. Pátráme v minulosti a čteme si ve starých kronikách. Odhalujeme příběhy plné bolesti, strachu, ale i radosti a lásky, věrnosti. Někdy jsem překvapený, občas i šokovaný. Venku se zatáhlo a jdu si číst. Přivezl jsem si z Plzně do Jizerek další knihu od pro mě nové autorky a jsem hodně zvědavý, jestli mě bude bavit. Jsem letos ochutnávačem, rád objevuji neznámé spisovatele. Umění zmizet se mi ihned prolne se starými fotkami. Co nevíme o svých rodičích? Tohle je zvláštní a velmi niterné téma. Ihned se začtu a vůbec nevnímám stařenku, která mi řekne, že jde spát. Makali jsme celý den, brzy bude podzim a to je na chalupě vždycky práce jako na kostele.

Máme to tu rád, ten klid, přírodu, samotu. Rád se sem vracím, kousek pod rozhlednu Černá studnice. Baví mě se jen tak procházet, nechávat v sobě knížky, aby ve mě postupně dozrály. Poslouchám teď doom metal v podání mistrů PARADISE LOST a NOVEMBERS DOOM, obě kapely vydaly skvělá nová alba a krásně se mi hodí ke čtení. Ten klid, majestátnost kopců, magie lesních cest, napětí, když uslyším z lesa štěkání srnců, jekot ptáků nebo krásné ticho, když se predátoři vydají na lov. Kniha je velmi dobře napsána. Opravdu si ji užívám. Úvod je sice trošku spletitější, náročnější na pochopení, ale není to nic zase tak děsně náročného. Potom se děj rozjede na plné obrátky a já doslova hltám každou větu, každou sloku. Netopím, přesto se objeví můra a začne třepotat křídly kolem lampičky. Měl bych jít spát. Ještě jednu kapitolu? Nebo raději dvě. Ve snech potom vidím své předky, kteří se stali součástí přírody. 

Čtení pro mě vždycky bylo, je a bude skoro až nábožnou událostí. Mám své rituály, jako čištění brýlí, přesné nastavení křesla. Kdyby mě někdo viděl, myslel by si, že jsem autista. Ale za ty roky, co si čtu, mám rád své jisté, je to pro mě relax, odpočinek, spolu s hudbou se jedná o jedny z krás tohoto světa, které k smrti miluji. Máme práce nad hlavu, snažím se stařenku odehnat od těžkých věcí, někdy mě trošku štve, jak už tomu u starých dam bývá. Ta zarputilost. Ale jsem hodný syn, pracuji sice podle svého, ale nehádám se, sám tuším, že možná jednou budu stejný. Ptám se, a co ty, čtu teď jednu knížku, nemáš přede mnou nějaké tajemství? Usměje se a pak se jen tak zahledí do dálky. Narodil jsem se jí, když jí bylo sedmnáct. Celé odpoledne vzpomíná. Na otce, na moje první kroky. Vlastně jsem měl krásné dětství, ale o to šílenější pubertu. Přemýšlím nad tím, když si po obědě i po večeři čtu. Zajímavé, vždycky jsem měl rád knížky, které ve mě dokáží probudit emoce a donutí mě přemýšlet. A co vy a vaše máma? Řekla vám úplně všechno? 

Ten důvod, proč máma hlavní hrdinky musí zmizet, je děsivý. Šílený. Uměli byste být neviditelní? Zvládli byste to psychicky? Hodně mi to vrtalo hlavou. Člověk by musel opustit telefony, počítače, stát se stínem. Nevím, musí to být hrozné a autorka to popisuje tak autenticky, uvěřitelně, že to snad doopravdy zažila. Snad ne, ale nápad je to skvělý a provedení ještě lepší. Najednou jsem měl, po přečtení několika dalších kapitol, hroznou chuť být sám. Nějak mě to dostalo. Vydal jsem se, i když pršelo, do kopců. Kolem Samot, po pěšinách po kterých nikdo nechodí, jenom zvěř. Nasával jsem vlhkost mokřadů, toulal se až do setmění. Když jsem scházel dolů k chalupě, zahlédl jsem několik stínů. Mohli by to být moji předci? Otřepu se, vrátím se do reality a nechám sousedovic psa, aby mě přivítal hlasitým štěkotem. Musím knížku dočíst, nepůjdu spát, dokud ji nedám! Řeknu si a stane se tak. Je už fakt pozdě a zítra brzy vstávám, musím zpět do Plzně.

Loučíme se se stařenkou a nechávám ji samotnou. Mívám pokaždé takový zvláštní pocit smutku. Dívám se z okna autobusu i vlaku. Mám dočteno a všechno ve mě nadále rezonuje. Doma dám knihu na hromadu těch, které ještě nečetla manželka a dcera a když se mě zeptají, jak bylo, tak jim vyprávím o práci, o předcích, o Umění zmizet. Záměrně se snažím do knižních tipů vybírat autory, o kterých jinde nepíší. Mám to podobně nastavené, jako u kapel. Tentokrát mi bylo po přečtení téhle knihy tak nějak smutno. Příběh má takovou zvláštní náladu, která byla ještě navíc umocněna sychravými horami, počasím a podzimem, který už o sobě dal vědět. Přeji vám čisté světlo, dobrou náladu a ať se vám daří. Moje díky vám se také neomrzí. Umění zmizet opravdu stojí za přečtení. Zeptejte se pak i své mámy. Možná budete překvapeni. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------
Catherine Sterlingová žije v domnění, že svou matku dobře zná. Ruth Sterlingová je tichá, pracovitá žena, která žije jen pro svou dceru. Celý život jsou to jen ony dvě proti celému světu. Teď se ale Catherine rozhodla, že roztáhne svá křídla, odstěhuje se a začne budovat kariéru. A Ruth je odhodlaná udělat všechno pro to, aby jí v tom zabránila.

Ruth Sterlingová se domnívá, že svou dceru dobře zná. Catherine by se jí nikdy nevzepřela a nikdy by nezapochybovala o její minulosti či rodině. Když se však v Rutině pečlivě zkonstruovaném životním příběhu začnou objevovat trhliny, matka i dcera se začnou zaplétat do pavučiny lží.

Pravda o Rutině minulosti totiž nesmí vyjít najevo. K jejich častému stěhování ji vedly velmi dobré důvody, stejně jako k tomu, že byla celou tu dobu připravená kdykoliv beze stopy zmizet.

Jenže nebezpečí se blíží. Souvisí nějak s Rutinou minulostí? Nebo by se měla obávat spíše temných zákoutí duše vlastní dcery?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 10. října 2025

KNIŽNÍ TIPY - Cesta do noci - Håkan Nesser (2025)


Cesta do noci - Håkan Nesser
2025, MOBA (Moravská bastei)

Někdy chci být zkrátka sám. Jen se obléknout, vypadnout ven, do lesů, na louky, do podzimu. Ztratit se v temnotě a dýchat studený vzduch. Nasát do plic pach rozkládajícího se listí, vůni borovic a mechů. Občas to tak zkrátka mívám. Jako asi každý jsem ovlivněn děním okolo a stává se mi to hlavně v momentech, kdy tak trošku ztrácím víru v lidi. Připadají mi hloupí, nepoučitelní. Je to zvláštní stav, takový pochmurný. Rozumově moc dobře vím, že nic nezměním a že se historie stále motá v kruhu, že většině jde jen o chléb a hry, ale stejně. Bývá pro mě vysvobozením, když potkám někoho normálního, obyčejného, někoho, kdo přemýšlí, má nadhled. Narazil jsem v lese na samotnou stařenku, která nejdřív působila ztraceně. Raději jsem se zeptal. Ale ono ne, dáma se stříbrnými vlasy se usmála a říkala mi mladíku. Vlastně ani nevím jak, ale přišla řeč i na knihy.

Měla velmi podobný vkus jako já. Rovnalo se to malému zázraku. No řekněte, jaká je asi pravděpodobnost, že v lese pod Krkavcem, kousek od pomalu usínajících úlů a v lehké mrazivé mlze jdoucí odněkud od Varů, potkáte někoho, kdo má přehled, nebojuje o slevy v obchoďácích, někoho, kdo nemá jako já rád revivaly, Michala Davida, takovou tu umaštěnou průměrnost. Byl to zázrak. Také jsem to té dámě, která měla jiskřičky v očích, řekl. Smála se, i když měla mezi vráskami na tváři stařecké skvrny. Moudrost? Zjevení? Ne, jen obyčejná žena, která ještě neztratila víru v dobré lidi. Zajímavý úkaz, obzvláště dnes, řekl bych. Nebyla tak nějak postižena depresemi sociálních sítí a užívala si každé dobré ráno. Mladíku a nového Nessera jste četl? Překvapila mě, protože jsem se ihned chytil. Mám tohoto autora ve svém žebříčku již mnoho let velmi vysoko. Jeho rukopis, styl, jeho Barbarotti a Backmanová, kteří jsou i tentokrát přizváni k vyšetřování inspektorem Borgsenem. Chvíli poslouchám, paní již knížku četla, já zatím nikoliv, mám ji na hromádce nepřečtených velmi vysoko, ale času je nějak málo.

Byla natolik taktní a rozumná, že mi neprozradila celý děj, ani zápletku. Nedělám to ani já, jistě sis toho můj milý čtenáři všiml. Člověka pohání dopředu touha a těšení. Žijeme své stereotypní životy, protože musíme. Rodina a děti, nákupy a práce, stále stejné řeči kolegů, všichni jsou tak předvídatelní, co myslíte mladíku? Inu, měl jsem také takhle moudrou babičku, která mi dala do života mnohé. Oceňuji to ale nejvíc až teď, když už i mé skráně zdobí šediny a zrak se pomalu kalí. Mávne nad mým vtipem rukou a vypráví o Cestě do noci tak zajímavě a poutavě, že moc dobře vím, že půjde doma všechno stranou, že si zase sednu, plný očekávání a budu se těšit. Mazlit se se stránkami, jako s hezkou ženou. Vždycky je to osobní záležitost, mezi mnou a autorem. Ony jsou vlastně tyhle moje Knižní tipy takovou mojí soukromou poctou autorům, které mám rád. 

Opět a znovu musím pochválit překlad. Minule jsem to neudělal adresně a sypu si popel na hlavu. Ještě pár knih a další si budu vybírat podle toho, jestli se jich zhostil Jaroslav Bojanovský. Samotný děj je potom syrový, chladný a temný. Nesser byl vždy mistrem v popisu postav, ve schopnosti napínavě vystavět dějovou linku. Ne, nechci se pouštět do nějakých odborných kritických úvah. Nemám na to vzdělání ani nechci působit škrobeně. Vrátil jsem se z lesa, řekl své ženě o kouzelné babičce jak z pohádky, co jsem potkal, uvelebil jsem se v křesle do polohy vášnivého čtenáře a pak, ano potom jsem se nechal unášet příběhem. Řeknu vám jednu věc, po chvilce jsem ztratil pojem o čase. Je to dobře, v těchto chvílích se ocitám v jiných světech a svým způsobem, i když aktivně, odpočívám.

Pokaždé, když se vracím do civilizace, mezi betonové domy, do obyčejného života, tak se usmívám. Ono je nakonec všechno v nejlepším pořádku. To jenom mozek si občas řekne, že potřebuje vypnout, restartovat, dělat něco jiného. Celé dny sedím u počítače a někdy si připadám ozářený. Jsem rád, že jsou tu ještě knihy jako je Cesta do noci i staré elegantní dámy s úsměvem na tváři, které mají tolik energie a pozitivní pohled na svět. Dává mi to naději. Té milé stařence jsem se s tím, že píšu Knižní tipy, skromně nesvěřil, ale pokud by má slova čistě náhodou četla, rád bych jí poděkoval za doporučení. Tak to vidíte, přátelé, cesty páně jsou někdy opravdu nevyzpytatelné. Nemohu jinak, než vám také poděkovat za přízeň a budu se těšit zase za týden. Děkuji moc! 

---------------------------------------------------------------------------------------------------
V Kymlinge nastal konec května. Učitel tělocviku a bývalý sportovec Allan Fremling si jednou večer oproti svým zvyklostem objedná domů pizzu. Ta ještě ani nestihne vychladnout a Fremling leží mrtvý ve své předsíni. Dva výstřely do prsou, jeden do hlavy. Vyšetřováním je pověřen inspektor Borgsen, který shodou okolností bydlí poblíž zavražděného. Když později dojde k další vraždě – v podstatě přímo pod Borgsenovým balkonem – je to už na inspektora, trpícího následky prodělaného covidu, příliš a požádá Barbarottiho s Backmanovou, aby mu při vyšetřování pomohli. Souvisí spolu obě vraždy? A co když si v Kymlinge někdo myslí, že vražda může být za určitých okolností prospěšná?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 3. října 2025

KNIŽNÍ TIPY - Rezavý les - Anders de la Motte (2025)


Rezavý les - Anders de la Motte
2025, Kalibr

Ještě před týdnem bylo krásně teplo, ale teď, když vyrazíte u nás za domem v Plzni do lesů, tak už bývá sychravo. Chodívám někdy sám, ale většinou se svoji ženou. Brouzdáme se mlhou, nasáváme pach hniloby a hub. Bývá už chladno, ale hlavu si pokaždé vyčistíme opravdu parádně. Člověk je zavřený celé hodiny u počítače a vždycky se hrozně těším. Les je borový, smrkový i smíšený. Jsou tu bažiny a spousta temných zákoutí, která jsou obestřena tajemstvím. Stejně jako Rezavý les od mého oblíbeného autora Anderse de la Motte. Pokaždé, když potkáme některý z křížků u cesty, zamrazí nás v zádech. Pátrali jsme ve starých spisech a i u nás se stala spousta zla, vražd, násilí. Asi jako po celém světě. Mám rád mystično, tajemno, napětí a samozřejmě dobrý příběh. Tohle všechno Anders umí, koneckonců, stačí si přečíst dva předešlé díly série. Tentokrát jsem šel po knihách jak se má a patří, hezky postupně, chronologicky.

Kniha mě baví ve všech bodech obhajoby. Mě se vždycky líbil autorův rukopis, jeho popisy postav, koneckonců i Lea Askerovoá a její Oddělení ztracených duší je mi sympatická. Pro mě důležitá věc, ale to vy, čtenáři mých elaborátů, moc dobře víte. Děj vás musí vtáhnout, chytit za pačesy. A tak jsem se toulal v lesích za domem, abych se pokaždé vrátil do tepla, nasadil sluchátka, narval si ho hlavy nějakou dobrou muziku a relaxoval u stránek. Mám to nastavené tak, že se pokaždé přepnu do takového zvláštního módu. Jsem mimo tenhle divný svět. Relaxuji, ale nedělám to jen pasivně, ale jsem pohlcený příběhem. Jako bych byl pokaždé v jiné dimenzi. Myslím na děj, řeším různé směry vyšetřování, baví mě si představovat, kam se vše bude postupně ubírat. Mám své podezřelé, často se ale mýlím. A když potom vše dočtu, tak mi bývá tak trošku smutno. Jdu se pak zase projít, abych si všechno utřídil v hlavě a naladil se na další z knížek, co mi leží na stole a čekají, až je vstřebám.

U nás doma čtu já, manželka i dcera. Všichni jsme tak nějak naladěni na stejnou vlnu a protože knížky kupuji já, mám přednostní právo první volby. Má to své výhody, jen pak nesmím nic prozrazovat, přitom bych kolikrát hrozně chtěl. Žena se mě ptá, má svůj názor a já musím dělat hrozně tajemného, říkat slova jako, když myslíš, no nevím, nemůžu ti nic prozradit, ani naznačovat. Těším se vždycky potom na chvilku, kdy i ona zaklapne pevné nebo brožované desky a pak knihu rozebereme. Někdy to bývá fakt síla, mnohdy se neshodneme, ale většinou vnímáme všechno tak nějak podobně. Mám štěstí, že tomu tak je jak v hudbě, tak třeba i ve filmech a seriálech. Za ty roky, co jsem spolu, máme své rituály. Čteme si já v křesle, má milá na kanapi, většinu roku pod dekou. U otevřeného okna a se světlem a reproduktory za zády. Jak stárneme, tak mi připadá, že podobné chvilky vyhledáváme čím dál častěji. 

Zase mě jednou mrazilo v zádech. Jak se prodlužují dny, tak už chodím do práce jen za tmy. Vstávám opravdu velmi brzy, když venku skoro nikdo není. Jen pár bezdomovců u popelnic, ježci, králíci a sem tam někdo, kdo venčí psa. Přesto mám někdy pocit, že mě někdo sleduje. Bydlíme kousek od lesa a jeho stíny dosahují až mezi domy. Ví to zvířata, my a pravděpodobně i démoni, kteří za tmy vylézají ze svých brlohů. Je prostou pravdou, že když mi kniha pronikne do podvědomí, tak pracuje moje fantazie na plné obrátky a cítím se hrozně svěží a napnutý. Přemýšlím, kráčím rychle a na zastávce tramvaje se lekám nově příchozích. Z polí sem vane ledový vítr a když přijedu do města, tak jdu setmělým parkem. Kolem nemocnice a pak vstupuji do míst, kde permanentně nefungují lampy. Je tu strašidelně, nedávno se tu stala dokonce opravdová vražda. To se mi pak nedivte, že chodím rychle a ohlížím se za sebe. V továrně plné opuštěných budov a několik měsíců zohavených mrtvolek holubů to není jiné.

Anders de la Motte nejen že opět odvedl perfektní řemeslo, ale přidává vždy ještě něco navíc, co mě neskutečně baví. Rezavý les a jeho téma je přesně tím, co mám na thrillerech, detektivkách rád. Je tu spousta napětí, případ je také zajímavý a celé téma je mi velmi blízké. Nedávno jsem přemýšlel nad tím, proč já, který bývám převážně veselý, nečtu nějaké humoristické knížky. Zkoušel jsem to, ale nějak mě většinou nebavily. Nepřišly mi vtipné. Já raději nahrubo nasekanou tmu. Pokud to máte nastavené stejně, tak neváhejte ani chvilku. Rezavý les je opravdu knihou, která stojí za přečtení. Obzvláště teď, když se noci prodlužují a za domem se válí mlha. Nebojíš se vstoupit dovnitř? Mrazí tě v zádech a stejně překonáš strach? Pak jsi tu správně. Děkuji moc za pozornost. Jste skvělí! Mějte se co nejlépe. A dávejte pozor na ty, co stojí ve stínu!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Rezavý les je místo opředené legendami. A poskvrněné krví. Došlo tu k několika děsivým úmrtím, před deseti lety, před padesáti lety, před dvěma tisíci lety. Byly tu zavražděny dívky, stejným rituálním způsobem. A stále tu není bezpečno… Na inspektorku Leo Askerovou a její Oddělení ztracených duší čeká nelehký případ. Leo bude muset znovu požádat o pomoc Martina Hilla, svého přítele z dětství. I z jejich minulosti se však vrací jedna hrůzná noční můra…


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine