Noční stíny - Eva Björg Ægisdóttir
2026, Vendeta
Vždycky jsem měl rád, když dokázali spisovatelé vložit do svých knih atmosféru místa, přírody, naturelu lidí. Island je pro nás zvláštní země. Málo osídlená, přesto se spoustou dobrých autorů. Někdy si říkám, že díky divoké a drsné přírodě všichni ve svých volných chvílích buď píší a nebo skládají skvělou muziku. Od Evy Björg Ægisdóttir jsem četl již dvě knihy, nějak mě uhranul způsob jejího vyprávění. Pokaždé, a platí to i tentokrát, mám pocit, jako bych byl přímo součástí děje, jako bych se procházel islandskými vesnicemi a městy. Navíc její knihy dokáží být hodně napínavé a temné. Jako lidská duše. Zkrátka a dobře, jakmile jsem na Knihách Dobrovský zahlédl, že lze knihu předobjednat, učinil jsem tak. Následovalo klasické kolečko. Těšení, čekání na dopravce, krása rozbalování a pak konečně společné chvíle, které byly jako vždy skvělé.
Islandští autoři mají, stejně jako třeba švédští, dánští nebo norští, schopnost napsat velmi mrazivé příběhy. Možná je to prostředím nebo lidmi samotnými, kteří musí často bojovat s nepřízní počasí, ale já to ze severských knih vždycky cítím. A miluji to! To napětí, staré křivdy, sahající mnohdy daleko do minulosti. Drsné podmínky i jedinci, kteří mají divný pohled. Asi jako každý čtenář tohoto stylu rád vyšetřuji. Kniha se stane mojí osobní záležitostí a nemám klid, dokud se vrah nenajde. Často jsem nad tím přemýšlel, jestli nejsem trošku ujetý, když čtu pořád jen o vraždách, ale asi ne. Jednak nejsem sám a hlavně, já mám na podobných knihách rád to tajemno, napětí. To mě přitahuje. Už jsem to psal mnohokrát. Několikrát jsem dostal knihy, které by měly být vtipné, o lidech v mém věku a nesmál jsem se ani jednou. Chyběla mi taková ta touha číst dál, když jste chycení. Nemám rád plytkost a obyčejnost. Eva Björg Ægisdóttir taková není. Umí zaujmout, chytit za pačesy.
V rámci rehabilitace v únoru zlomené nohy chodím o víkendu vždy plavat ven. Na lidi už je zima a neznám nic krásnějšího, než les v období babího léta. Vždycky se uzavřu do své ulity, překonám studenou vodu, vyhřívám se potom na zbytcích stále silného slunce. Odpočívám ve stínu a když mám chuť, tak si beru knihu s sebou. Čtu si. Dokud neuschnu. Lehávám u borového lesa, začtu se a je mi jedno, že "moji" pláž obsadili nudisté. Jsem mimo, ve svém světě. Jsem tu jediný oblečený a je mi to absolutně jedno. Občas vyjeknu, když šlápnu na šišku, ale pak už jsem zase na Islandu a nechávám nohu odpočinout, po mnoha cvicích ve vodě a mnohém plavání. Tady, v přírodě, vynikne případ pokaždé úplně jinak. Vyšetřování je zase pěkně komplikované, Eva se vydává několika slepými cestami, ale nakonec případ dobře dopadne. Byl jsem úplně mimo, nevnímal jsem nahá těla kolem mě, jen jsem si četl a když jsem knihu konečně zaklapl, napil se vody a chystal se na náročnou cestu do kopce domů, usmíval jsem se. Možná jsem odhalil vraha. Nebo ne?
Taky když potkáte někoho venku s knihou, tak se snažíte zjistit, co zrovna čte? Mám tu zkušenost z plzeňských tramvají, ve kterých hodně čtou mladé holky, ale to jsou knihy, které vůbec neznám. Podle obalů samé fantazy, plné čarodějů a sexu. Sem tam potkám dámu v letech, jak drží v ruce červenou knihovnu, ale většinou se snaží obal zakrýt, jako by se za svoji vášeň trošku styděla. Jezdím do práce velmi brzy ráno a knihu čtou tři lidé. Přátelé, chápete to? Je půl páté, všichni mají zachmuřené tváře a tihle hrdinové už čtou. A ne jen tak něco. Jsou to závisláci jako já. Severské krimi, sem tam King, někdy i něco vážnějšího. A ano, několikrát se mi stalo, že jsem si název zapsal, vyhledal a za několik týdnů se s vámi o tip podělil. Samostatnou kapitolou jsou potom čtenáři se čtečkami. Vypadá to, že se tomu časem také nevyhnu, ale připadá mi, že ti čtou přeci jen jinak. Ale třeba se pletu a jen mě mrzí, že nevím, co zvolili za titul.
Vrátím se domů a mám toho plné kecky. Chvilku sedím a vychládám. Dáme si oběd, jsme tu sami s manželkou. Děti jsou na cestách. Pak si každý zalezeme do svého kouta. A čteme si až do večera. Pro mě jsou to stále velmi uklidňující a relaxující chvíle. Hltám slova, přemýšlím o nich, toulám se Islandem, jsem jako stín, který stojí v pozadí a sleduje, jak Elma Jónsdóttir vyšetřuje. Je to velmi dobrá kniha, jsem moc rád, že jsem tuhle autorku poznal a zařadil si ji do své sbírky. Pokud máte rádi severské krimi s přihlédnutím k divokosti Islandu, udělejte to také, zklamáni rozhodně nebudete. Já zase otevírám Databázi knih v jednom okně a v druhém Knihy Dobrovský. Tak co nám vyšlo zase nového, co si objednám? Nechte se překvapit. Opět vám moc děkuji za přízeň a mějte se co nejlépe. Samozřejmě s knihou.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Obyvatelé Akranesu jsou v šoku: při požáru rodinného domu zahyne místní mladík Marinó, syn úspěšného podnikatele s nemovitostmi. Elma Jónsdóttir a její kolegové z kriminálního oddělení velmi záhy zjistí, že požár někdo založil úmyslně, a tak se rozbíhá pátrání po možném viníkovi, které zpočátku končí ve slepých uličkách. Později však vyjde najevo, co zadal Marinó před svou smrtí do internetového vyhledávače, a vyšetřovatelé se začnou obávat, že nemají co do činění pouze s jednou vraždou, ale rovnou se dvěma. Islandská autorka Eva Björg Ægisdóttir debutovala v roce 2018 oceňovaným detektivním románem Tiché kroky na schodech (česky 2025), na nějž navázalo pokračování Prolhané holky (česky 2026). Ve třetím dílu série s vyšetřovatelkou Elmou Jónsdóttir Noční stíny mohou čtenáři sledovat, jak si poradí se svým třetím velkým případem po přesunu na kriminální oddělení v Akranesu. Kromě komplikovaného vyšetřování se Elma navíc musí potýkat s náročnou situací ve svém soukromí, která jí co nevidět převrátí život vzhůru nohama.
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
