DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemčetba. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemčetba. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 13. září 2024

KNIŽNÍ TIPY - Americké psycho - Bret Easton Ellis (1991)


Americké psycho - Bret Easton Ellis
1991 (2007), XYZ (ČR)

Jdeme si jen tak městem. Ulice jsou plné smogu, ale nám to nevadí. Jsme do sebe zamilovaní. Seděli jsme dlouho do noci v klubu, tančili a nakonec, jako vždy, si dali gyros u Řeka. To se muselo zazvonit, klidně ve tři ráno a vylezl usměvavý kulatý pán, který nás ihned pozval dovnitř, nechal nás sedět v rohu, ať jsme si něco dali nebo ne. Muchlali jsme se do rána a teď je nám chladněji. Přeházíme přechod, když tu se ozvou brzdy. Uskočíme. Z auta vyleze takový typický podnikatel tehdejších devadesátých let. Fialové sako, zlatý řetěz kolem krku, mokasíny s bílými ponožkami. Začal na nás řvát. Arogantní debil, co si myslel, že může všechno. Tenkrát i mohl. Korupce prorůstala vším. Mafie vládla celému městu. My, jako studenti, jsme to tolik necítili, ale v podobných situacích se k nám tahle temná síla také dostala. Sevřel jsem ruce v pěst, protože měl hnusné připomínky na moji holku. Ale ona měla víc rozumu než já. Hladila mě a uklidňovala. Přesto jsme šli na koleji spát celí rozklepaní.

To je von, ty vole to je von, zakřičel jsem u okna, když jsem si ráno četl Americké psycho. Opět se jednalo o úlovek z mých návštěv v antikvariátu. O téhle knížce se mluvilo jako o zakázané, tak jsem ji musel ihned mít. V Čechách se tenkrát dalo sehnat všechno a to naprosto legálně. Tohle ale bylo, jako vždy, doporučení od mladé knihovnice. Michal už dávno nebyl na škole a já neměl moc se koho zeptat na nějaké nové tipy. Stejně jako u muziky jsem se zakonzervoval a dělal si na všechno jenom své názory. Neměl jsem nikoho, kdo by mě ovlivňoval. Ten debil ze včera, co nás málem přejel, přesně odpovídá popisu hlavní postavy. Arogantní, úspěšný magor. Predátor, který září na poradách, je rozhodný, vtipný, ženy mu leží u nohou. Psychopat, který si dělá, co chce. Pokaždé si na Patricka Batemana vzpomenu, když potkám malinké chlapíky v obrovských autech, kteří nás na poradách neustále nadřazeně ponižují. Kolik já takových Patriků potkal. Za svůj profesní život nepočítaně. Na některé vedoucí pozice musíte mít žaludek, musíte přežít mezi vlky. 

Kniha ve své době opravdu způsobila rozruch. Když máte prachy, tak si můžete dovolit všechno. Pořád překračujete hranice. Nudíte se a protože v lidech je temnota, tak začnete dělat věci, které byste si jinak nikdy nedovolili. Morálka je pro vás jen prázdné slovo. Čest? Co to kurva je? Jedná se příběh, který mě v roce 1998 hodně ovlivnil a nejhorší je, že je stále tak platný a aktuální. Může za to samozřejmě i film, který se také povedl. Bret Easton Ellis vykreslil hlavního "hrdinu" opravdu tak uvěřitelně, že se vám bude chtít chvílemi zvracet. Koneckonců, všude kolem nás je stále spousta konzumu. Lidé už dávno tráví svůj čas převážně v supermarketech. Města i vesnice se o víkendech vyprázdní, obchody zaplní. Někdy je to až děsivé. S plnými košíky nadáváme u pokladen, jak se máme špatně. Děti narvané cukrem s telefony v rukách lajkují stejné zlo, jaké prováděl Patrick. Někdy to opravdu vypadá, že věk lidí skončil. Nebuďme ale jenom negativní. Určitě je i spousta lidí, co ještě přemýšlejí a zachovali si zdravý rozum. 

Bylo to brzy ráno a je to jen několik dní. Chodím touhle ulicí každý den velmi brzy ráno do práce. Nikdy tam nic nejezdí. Dnes to bylo jiné. Obrovské SUV zastaví kousek ode mě. Zhasnutá světla, tichý motor. Lekl jsem se. Musel jet tak stovkou. Vyleze chlápek, tak v mém věku. Je mi někam po prsa a začne na mě řvát. Kam čumíš čuráku, víš kdo já sem? Z očí mu kouká asi kokain a tak jen mávnu rukou a jdu pryč. Chvilku mě doprovází se staženým okýnkem a říká mi, co by mi všechno udělal. Nejsi ty náhodou Patrick? Pomyslím si a raději zmizím v parku. Historie se nemění. Dobré knihy zůstávají. Americké psycho nelze jinak, než doporučit. Nebo si dejte aspoň film. Obojí je brutální, nechutné, hnusné. Je to takové memento, u kterého budete dlouho sedět a přemýšlet nad ním. 

Nedávno na mě vyskočila zpráva na internetu, že v Americe je hnutí, ve kterém se sdružují mladí chlapci, kteří mají Patricka jako svůj vzor. Normální holky je nechtějí, tak je nenávidí a chtějí jim ubližovat. Udržují svá těla v perfektní fyzické kondici, snaží se být úspěšní. Konzum je pro ně mantra. Tak to vidíte, pořád jsou mezi námi, stále s nimi budeme mít co do činění. Je to hodně šokující příběh, pro někoho možná trošku přitažený za vlasy, ale zase na druhou stranu, sem tam vyplavou na povrch o hodně děsivější věci. A tak si říkám, jak je vlastně super, že jsem obklopen takovými skvělými lidmi. Za úsměv nic nedáte. Proti hajzlům se musí bojovat! Buďte silní v dnešním pokřiveném světě. Děkuji za pozornost. Tahle kniha je opravdu hodně silná. Jen ji musíte pochopit správným způsobem. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kultovní román, jež autora proslavil po celém světě. Americké psycho je fiktivní zpovědí Patricka Batemana, bohatého newyorského mladíka z řad takzvaných „yuppies“, který se v honbě za novými prožitky stává brutálním masovým vrahem. Ellis v knize nejmenšího detailu popisuje nejen Batemanovy konzumní obsese (návštěvy drahých restaurací a barů, fitcenter, závislost na drogách, hudebních hitech či slaboduchých televizních talk show atd.), ale i násilné, neobyčejně brutální scény mučení a vražd. Nepochopení, že nejde o realistickou výpověď, ale o ostrou satiru na konzumní atmosféru 80. let, vedlo k ostrým útokům na knihu, kterou ve Spojených státech řada velkých knihkupectví odmítlo prodávat.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 6. září 2024

KNIŽNÍ TIPY - Našeptávačova hra - Donato Carrisi (2022)


Našeptávačova hra - Donato Carrisi
2022, Vendeta

Když jezdívám do práce a dohraje mi muzika, tak většinou nastoupí dva kluci kolem čtyřiceti. Pokaždé diskutují o nějaké počítačové hře. Mě tohle nikdy nebavilo. Nebo vlastně, nejde mi to. A teď si představte, když se vám spojí virtuální realita s tou skutečnou. Děsivá představa, co říkáte? O Našeptávačovi jsme na našich stránkách již psali. Jednalo se knihu, kterou jsem koupil někde ve slevě. Moc se mi líbila. Odkaz na povídání je dole pod dnešním článkem. I Našeptávačovu hru jsem zakoupil v momentě, kdy mi přišla z Knih Dobrovský nabídka za pár krejcarů. A udělal jsem dobře. Děj možná bude někomu připadat nepravděpodobný, ale znáte mě. Já si rád hraji s fantazií. Baví mě si představovat, co by se stalo, kdyby. Záleží mi vždy na tom, aby byl děj čtivý a nejlépe napínavý. Stejně jako u hudby chci a požaduji nějaké emoce. Potřebuji svoji dávku, asi jako každý, kdo čte a nebo poslouchá.

Přijel jsem z festivalu Symbolic a šel spát. Měl jsem psát report, přetáhnout fotky z foťáku, jenže se mi nechtělo. Raději jsem si sedl a četl si. Já se vždycky na psaní potřebuji naladit, není to tak, že bych se mohl donutit. A tak jsem raději seděl, léčil si vyřvané hlasivky, doplňoval tekutiny i hořčík, protože víte co, už mi bude na podzim padesát a nedostatek spánku nedokážu ničím nahradit. Jdi si lehnout, pospáváš u toho, říkali mi. Poslechl jsem. Měl jsem za sebou několik kapitol a nějak se mi všechno pomotalo. V noci jsem se několikrát probudil, politý potem. Tělo bojovalo se zbytkem alkoholu a virtuální realita z knížky se mi plynule dostala do snů. Spal jsem prosím pěkně dvanáct hodin v kuse. Stejně to bylo málo. Zkrátka a dobře, ke psaní jsem se dostal až druhý den odpoledne. I ráno jsem si raději četl. Byl jsem daleko na statku a zrovna jsme na místě s Milou Vasquezovou a ohledáváme místo činu.

Report jsem vydal, myslím, že se docela povedl. Alespoň podle ohlasů od lidí, kterých si vážím. Teď už je to tak, že se po festivalech přeci jen "léčím" delší dobu. Bylo to i tentokrát. Pokaždé jsem přišel zmožen z práce a trvalo to vlastně skoro celý týden, než jsem se trošku srovnal. Já totiž u toho všeho pořád sportuju a už je to znát. Četl jsem tedy jen po částech, pomalu a ke konci týdne mě to už trošku štvalo. Tak jsem si nakonec v pátek ke knize sedl a dorazil ji. Bylo mi z ní tak nějak divně, virtuální realita, co jsem měl možnost se s ní setkat, mě spíše děsí. Raději koukám do zeleného, než abych seděl neustále u počítače. Posledních několik měsíců si dokonce říkám, že jsem u obrazovek v práci a pak ještě doma, když píšu tyhle stránky. Čím jsem starší, tak to vnímám víc a víc. Každopádně, říkal jsem si, že to nás čekají pěkné věci. Já vím, knížka je fikce, ale i kdyby se z toho splnilo jen něco, na budoucnost se moc netěším.

Vnímám to tím dál tím častěji. Čtu už trošku jiné knihy, než se dnes čtou. O muzice ani nemluvím. Možná jsme již přežitý druh a zbydou nám jen vzpomínky. Staneme se starými, jak už tomu v koloběhu zvaném život bývá a možná budeme i na obtíž. Moc dobře vím, že jednou budu muset s psaním skončit, že už to nebudu dávat. Proto mě dokáží fascinovat spisovatelé, kteří umí psát. Donato Carrisi patří rozhodně k nim. Našeptávačova hra mě chytla za pačesy a nepustila. Naše setkání bylo kvůli mému stavu trošku kostrbaté, ale i tak jsem nad příběhem hodně přemýšlel. Ona je tu temnota trošku v něčem jiném, než obvykle. Navíc, Mila je mi sympatická a rád jsem s ní "vyšetřoval". Tak ti říkám, že si asi seženu i zbytek knih od autora, abych měl sbírku kompletní. 

Asi už fakt potřebuji víc odpočinku, asi už fakt musím víc odpočívat. Nechci si to připouštět, asi jako každý normální chlap, ale budu muset. Nedá se nic dělat. Sport je super, ale ten trénuje tělo (i když očišťuje i mysl). Já už si musím několikrát týdně sednout a číst si. Našeptávačova hra mi byla zajímavým a neotřelým společníkem. Byl jsem s ní rád a těšil jsem se na každou společnou chvilku. Třeba se bude hodit můj knižní tip i vám. Byl bych rád, protože je to fakt dobrý příběh. Rád jsem autora svými slovy podpořil. Mějte se hezky, čtěte a poslouchejte co vás baví a jak praví klasik: "Slunce v duši". Děkuji vám za přízeň. 


KNIŽNÍ TIPY - Našeptávač - Donato Carrisi (2019):

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jednoho dne obdrží policie telefonát od vyděšené ženy. Z odlehlého statku za městem matka dvou dětí hlásí, že někdo vnikl na jejich pozemek, a dovolává se pomoci. Kvůli silné bouři a průtrži mračen se hlídka na místo dostaví až po mnoha hodinách – když už je příliš pozdě. Na statku mohou strážníci konstatovat jediné: odehrálo se tu odporné krveprolití, ale těla nejsou k nalezení. Žena, která by tento (zdánlivě?) neřešitelný případ mohla rozlousknout, už ovšem od policie odešla a uchýlila se se svojí dcerou Alicí do ústraní, do domu u jezera. Jenže když policie po anonymním telefonátu podezřelého zadrží, Mila Vasquezová zjistí, že se jí případ osobně týká. Jelikož už nemůže myslet jen sama na sebe a musí brát v potaz i bezpečí své dcery, rozhodne se v sobě – tentokrát už ale opravdu naposledy! – znovu probudit instinkt lovkyně stínů a opět sestoupit do jí tak známé temnoty.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 30. srpna 2024

KNIŽNÍ TIPY - Mlha - Ragnar Jónasson (2022)


Mlha - Ragnar Jónasson
2022, Vendeta

Syn jel ze sedmdesátin mého tchána dřív. Musel na brigádu. A tak stojíme s vlakem někde uprostřed Jižních Čech a posloucháme strojvedoucího, že nemáme propadat panice. Vlak před námi hoří a kolem spěchají hasiči. Nic se nikomu nestane, ale lidi jsou v tomhle zvláštní. Ihned volají na dispečink, na Český dráhy, někdo dokonce na policii. Nestihnu doma seriál, to byla asi největší hláška. Zajímavé bylo, že já a moje manželka s dcerou jsme seděli a každý měl před sebou knihu. Vždyť se nic neděje, pronesl můj potomek. Klimatizace fungovala a jídla a pití jsme také měli dost. Odhlučnil jsem všechno kolem sebe, nevnímal jsem nerváky a stěžovatele. Byl víkend a měli jsme čas. Znovu jsem se začetl do Mlhy. Byl jsem daleko na severu, tentokrát na Islandu, na jednom starém statku, kde jednoho mrazivého dne zaťukal na dveře neznámý tajemný muž. 

Přišla bouřka a my stáli pořád v polích. Pak bylo dusno, ale já cítil během celého čtení mráz v zádech. Od autora jsem už četl dvě další knihy a obě se mi líbily. Jen mám pocit, že zase na přeskáčku, jak je mým dobrým zvykem. Ale nijak to nevadilo. Líbí se mi styl vyprávění, povedl se i překlad, mám trošku problém zase jen se jmény. Musím se občas vracet, abych se ujistil, že vnímám správnou postavu. Kolem vlaku padla mlha a já, starý vtipálek, jsem ukázal na obal. Zasmáli jsme se tomu, ale moje dámy nechtěly být rušeny. Konečně jedeme a v Praze máme chvilku na přestup. Vlak do Mnichova je tak plný, že stojíme na jedné noze. Kupé plné Němců s indickými předky, černoši a pár slečen v hábitech, co jim zakrýval obličej. Nikdo se neusmívá, nikdo nepije pivo a nakonec nás vyhodí průvodčí z vlaku. Ne, nepřipojilo se několik dalších vagónů, to raději zrušili celý vlak. Mohli bychom být naštvaní, už takhle jsme na cestě několik hodin navíc. Ale máme čas. Najdeme courák do Berouna, v něm matka s unaveným miminem, které ječí a řve. Jsme jediní, vycvičení kdysi dvojčaty, kteří nepyskujeme. Sedni si, musíš být unavená, říkám manželce a když se v nějaké vsi kousek za Prahou uvolní místo i pro mě, tak nemusím stát s knihou jako nějaký blázen.

Příběh je propracovaný, napínavý, s takovou tou nezaměnitelnou severskou atmosférou, která tenhle styl proslavila. Chtěl už bych být ve svém křesle doma, popíjet vodu, abych se zavodnil a z repráků bych chtěl nějakou dobrou muziku, prosím. Dělám si legraci, že přijde ještě bouřka a vlak zase nepojede. U Hořovic se tak stane a zase jsem někde v lukách, provazce vody bičují vagón a lidé propadají panice. Už se musíme smát, raději už nic neříkej, dělají si ze mě srandu holky a do Plzně, kam dojedeme opět se zpožděním, raději mlčím a čtu si. Na statku jsou bez telefonního spojení (zrovna jako my teď, protože v bouřce není signál), jen ten mráz zatím nepřišel. Spíš je větší vlhkost a musím si otírat čelo kapesníky. Když konečně vystoupíme v Plzni, tak je v trolejbusu agresivní Slovák, takovej ten bezzubej typ. Kope do dveří a v jeho očích je znát, že měl přinejmenším pervitin. Ulice smrdí odpadky, lituji, že nebydlím někde na severu. Co se to s námi stalo? Takový to bývalo hezký město.

Doma vybalíme, dáme se trošku do kupy a já se těším, že knihu dočtu. Jenže se tak nestane. Posledních pár kapitol zhltnu až asi za týden, kdy mám konečně trošku chvilku čas. Znáte to, rodina, práce, spousta dalších povinností. Labely se ptají, kdy už vydám recenzi, odvézt dceru na vlak do Krakova, pokecat se synem a připravovat se pomalu na festival. Dělám všechno zadarmo (tedy kromě práce) a asi jsem si toho naložil moc. Mládí v prdeli, do důchodu daleko, ale nestěžuji si, mě to pořád baví, jen bych potřeboval naklonovat. Knihy jsou pro mě asi největší radostí (samozřejmě spolu s muzikou), když relaxuji. Slíbil jsem si, že Mlhu dočtu ještě před odjezdem na festival Symbolic. Moc dobře vím, že se potom budu zase léčit. Sedím dlouho do noci a nakonec jsem překvapený, jak to dopadlo. Skvělá kniha. Bez debat. 

U nás už zase tak často nechumelí, ale pamatuji si na sníh z dětství. Na mráz a chlad, který jsem měl v kostech. Na Island bych se chtěl někdy podívat, snad budou čas a peníze. Zatím jsem v laufu, vstávám velmi brzy a usínám pozdě. Raději si čtu, než abych byl na internetu. Je to vlastně paradox. Psát na webové stránky o tom, že mám raději knížky. Ale taková je momentálně situace. Až budete někdy stát někde v polích ve vlaku plném nervních lidí, mohla by se vám tahle knížka líbit. A když si to vezmu kolem a kolem, tak nemusíte být ani ve vlaku. Můj příběh, spojený s Mlhou, je sice takový, ale vy můžete mít klidně úplně jiný. Mějte se co nejlépe, ať se vám daří a zase za týden u nějaké literární dobroty. Děkuji za pozornost i milé ohlasy. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Těsně před Vánoci roku 1987 zavítá k manželům žijícím na odlehlém statku na východě Islandu neznámý muž a prosí o útočiště před vánicí. Tvrdí, že se v oslepujícím chumelení ztratil svým přátelům, ale hospodářce na jeho příběhu něco nehraje. Postupem času atmosféra v domě houstne, a to nejen kvůli výpadku proudu a telefonního spojení. Ženino neblahé tušení se potvrzuje a ne všichni přežijí nečekanou návštěvu ve zdraví.

Na vyšetřování složitého případu je nasazena kriminální inspektorka Hulda Hermannsdóttir, a to jen
několik měsíců poté, co ji samotnou potkala příšerná rodinná tragédie, jejíž následky si s sebou ponese až do konce života.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 23. srpna 2024

KNIŽNÍ TIPY - Vražedná čísla - J. D. Kirk (2024)


Vražedná čísla - J. D. Kirk
2024, Vendeta

Seděl jsem před chalupou, četl si tuhle knihu a představoval si některé své kolegy a známé, jak jsou také odtrženi od reality. Je to zvláštní, mám dovolenou a píšu si poznámky o Vražedných číslech do mobilu. Ano, do toho zařízení, které nás čím dál tím víc ovládá. V něm najdete jedinou pravdu. Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Ráno v tramvaji listují po modrých stránkách skoro všichni a čile diskutují s umělou inteligencí, která dokáže na povrch vytáhnout jejich nejtemnější myšlenky. Co je a co není pravda? Když dokáže člověk, co má dvě vysoké školy věřit na ilumináty a kecy o světovém spiknutí, tak proč by nemohl začít vraždit? Nepřijde mi to jako zase tak nereálný nápad. Vždyť si vezměte, kolik frustrátů vezme do rukou zbraň. Nedá jim žádná holka, jsou uzavřeni ve svých ulitách a hrabe jim z toho, že se baví po síti jen se stejnými magory. Nikdo jim nedá facku v hospodě jako kdysi. Prober se debile a jdi si raději zaběhat. Přiznám se, že téma téhle knihy mě hodně oslovilo. 

Jack Logan je mi sympatický, to je jasná věc. Vyšetřování je složité a vrah totálně vyšinutý. Líbí se mi, že je příběh uvěřitelný, metody logické a souboj dobra a zla jasně čitelný. Je to taková, velmi dobře napsaná klasika, tak jak ji máme od autora všichni rádi. Opět začínám sérii od třetího dílu. Jenže znáte to, balíte se na hory, házíte do batohu knihy, co vám leží na stole už nějaký čas. Teď, když je dovolená, tak si určitě najdu chvilku. Nakonec to bývá úplně jinak. Čím jsem starší, tím raději se jen tak dívám na mraky. Čtu si, ale moje myšlenky někdy létají úplně někde jinde. Myslím na příběh, rozvíjím jej dál, občas se vydám úplně jiným směrem. Mám ale i spoustu momentů, kdy se trefím. To se potom usmívám a jsem rád, že se mi povedlo také odvést nějakou tu detektivní práci. Ano, takhle relaxuji, spolu s dlouhými výlety v lesích a poslechem hudby, jsou to moje asi nejoblíbenější činnosti posledních let. Třeba koncerty si čím dál tím víc vybírám. Vždycky si řeknu - kniha nebo klub? Mnohdy vítězí další nepřečtené stránky. Asi už fakt stárnu. Na čtení musí být klid.

Navíc, co si budeme povídat. Autor popisuje scény, kdy dojde k vraždám tak sugestivně, že se ohlížím často za sebe, když jdu po dovolené poprvé do práce. Už bývá déle tma a v ulicích Plzně to není nijak bezpečné. A to víte, když má člověk bohatou fantazii, tak se mu hlavou míhají všelijaké myšlenky. Drog je mezi lidmi spousta a je to i vidět, když se kývají v půl páté ráno na náměstích jako nějaké zombie. Je mezi nimi někdo, komu už dávno přeskočilo? Netuším a tak raději přecházím na druhou stranu a myslím na ty krásné chvilky, když jsem sedával před chalupou. Chtěl bych být rentiér. Ne kvůli penězům a novým domům, autům. Spíše kvůli času, abych si mohl číst. Kolem mě zuří další války, lidé ve veřejném prostoru hrubnou a bývá čím dál těžší rozlišit, co je pravda a co lež. A tak jsou pro mě knihy pevným záchytným bodem. Nemohl bych být, stejně jako u hudby, placeným kritikem. Neumím číst a poslouchat něco, co mě nebaví. Což se o Vražedných číslech říci nedá. Ty mě chytly hned a držely mě až do konce. 

Na někoho to bude možná příliš lehké čtení, možná i oddechové, ale mě to tak nepřišlo. Mám podobný styl, který je ohlodaný na kost, i když trošku předvídatelný, moc rád. Víte, na dovolené potřebuji také odpočívat a nějaké psychologické konstrukce by mě příliš nebavily. Schválně, o kolika lidech kolem sebe si myslíte, že jsou možná lehce vyšinutí? Mluví si pro sebe, reagují divně? Jasně, záleží, kam až to dotáhnou, většinou jsou neškodní, ale to o jednom pánovi ze sousedství říkali taky. Takovej tatík, spíše legrační a přitom to byl jeden z velkých sexuálních pedofilních predátorů. Jeho žena a dcera se musely odstěhovat. Takže ono, Vražedná čísla, ehm. Já bych tomu s klidem věřil, lidem fakt do hlavy nevidíte. Co všechno jsou schopni někteří udělat, když jim je to umožněno? Nemám plané iluze, už dávno ne. 

Jsem poštípaný od komárů a pořád před sebou vidím mraky, co se pomalu měnily ve večerní červánky. Louka voněla, stádo krav se páslo nedaleko a mladé holky, co mají tolik rády koně, jezdily po lesních pěšinách. Už nějak nemusím navštěvovat turisticky exponovaná místa s tisíci nevychovanými lidmi z celého světa. Mám raději svůj kaštan, pivo, reprák s dobrou muzikou a knihy, jako je tak od J. D. Kirka. Tahle knížka je jako dělaná na dovolenou. Do vlaku, k vodě. Alespoň tak jsem ji vnímal já. Třeba vám bude také chutnat. Přeji dobré světlo a jasnou mysl. Mějte se co nejlépe a opatrujte se. Tak zase za týden, děkuji za pozornost. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Co když nic není skutečné? Co když nikdo z nás neexistuje? A co když můžeme páchat zločiny a ubližovat lidem okolo sebe, aniž bychom se museli bát trestu? Po dvaceti letech ve službách skotské policie má detektiv šéfinspektor Jack Logan pocit, že už ho nic nemůže překvapit. To se však šeredně plete. Když je cestou z noční směny brutálně zavražděna mladá zdravotní sestra, vydá se Jack společně s osvědčeným týmem okamžitě po stopách vraha. On ani jeho kolegové ale netuší, že mají co do činění s vyšinutým pachatelem posedlým neobvyklými představami, jež mu dovolují bez výčitek mrzačit a vraždit další a další nevinné oběti.
Pátrání po vrahovi, který o sobě tvrdí, že neexistuje, navíc ve městě, které nezná, dožene šéfinspektora Jacka Logana až na pokraj sil a k náhlému uvědomění, že i on se má stále co učit.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 16. srpna 2024

KNIŽNÍ TIPY - Tajemství červa - Robert Bloch (1981)


Tajemství červa - Robert Bloch
1981, Smrtihlav

Pamatuji, že byl sychravý podzim, léta páně 1997. Otec od nás odešel a spousta kamarádů z koleje to vzdala. Někteří šli raději na vojnu, jiným se povedlo sehnat modrou knížku. Nemít svoji holku, asi bych se do Boleslavi taky vrátil. Najednou jsem neměl nikoho, s kým bych pokecal o muzice, ani o knihách. Možná jsem měl trošku deprese, nevím, tenkrát to nikdo neřešil. Byl jsem ale smutný. Na chalupě mě čekala práce a pršelo. Bylo šedivo a kolem vagónů se proplétaly provazy deště. Podvozek klapal do rytmu a do Turnova to bylo ještě pěkně daleko. Poslední peníze jsem dal včera za pivo a zbylo mi jen na cestu a 52,- korun českých jsem dal v antikvariátu za Tajemství červa. Nejsem rád sám a fantazie mi pracuje na plné obrátky. Máma je na chalupě bez auta, to si pamatuji přesně, protože jdu potom v noci mokrý spoustu kilometrů do kopce. Jsem knihou pohlcen a za každým rohem vidím přízraky. Mám zrovna období H.P. Lovercafta a Alana Edgara Poea. Patřím k těm, kteří si na přednáškách čtou a pak se usmívají na ošklivé spolužačky, aby mě nechaly okopírovat poznámky.

Vlak zastaví v Tanvaldu a já si dám límec kolem krku. Stejně jsem mokrý během chvíle. Knihu mám v batohu, v igelitové tašce. Aby nepromokla. Už jsem četl několik povídek a hodně nad nimi přemýšlím. Rozhodně víc, než nad učením, které jsem si s sebou vzal také. Škoda, že nemohla blondýna se mnou. Byl bych veselejší. Jenže není a tak jdu, co noha nohu mine. Mám hlad, je mi zima a zažívám veškeré nepohodlí. Malá kaple na rozcestí by mohla být klidně součástí příběhu. Jsem jako starý učenec, který objevil ve spisech další mytologii. Ožívají přede mnou příšery, štěkající pes v dálce je bestií ze záhrobí. Leknu se, když rozšlápnu omylem šneka. Mám dvě možnosti, buď zkratkou po hřebenech a lesem a nebo po asfaltu. Bojím se aut a náklaďáků, nechci skončit v příkopu. Mámě jsem psal před dvěma týdny dopis, že přijedu. Od té doby jsme netelefonovali, nevěděl jsem nic. V některých vilách se svítí jenom málo, jiné jsou tiché. Možná ukrývají ve sklepích svá tajemství. Robert Bloch je již nějakou dobu můj oblíbený autor. Měl jsem štěstí, že mi mladá prodavačka knížku schovala. Tak trošku ji závidím. Nevím, kolik se bere v antikvariátech, ale nemáme ještě rodinu, tak si naivně představuji, že bych třeba jednou, nějaké knihkupectví? 

Už jsem myslela, že nepřijedeš, přivítá mě máma a ihned staví na plotnu čaj. Přiloží několik polínek, aby to mělo tah a naleje mi do hrníčku i rum. Dělala to tak její máma, její babička. Namaže mi chleba tvarohem a já všechno sním jako kdybych týden nejedl. To je skoro pravda. Jak je, co a jak se máš, vyřešíme mezi chlebem a dalším chlebem. Připadá mi nějaká smutná. Na jednu stranu je super, že už je otec pryč, na druhou zůstala na všechno sama. Potom jde nahoru spát a já si rozsvítím lampičku. Musím z ní otřít prach, protože cítím spáleninu. Přiložím to kamen, sednu si do křesla po dědovi a otevřu další stránku. Nejvíc se mi líbily povídky Bůh bez tváře, Černokněžníkův drahokam a Nepopsatelné zásnuby. Potkám vesmírné ghůly, zaprodám svoji duši ďáblu. Jsem ve starém Egyptě, v Mezopotámii. Někdy je to těžké čtení, občas se trošinku ztrácím, některé kapitoly čtu raději dvakrát. Je mi dvacet, mozek mám jako houbu a nasávám spoustu informací, které si pak pamatuji celý život. Ano, Tajemství červa patří ke knihám, které mě hodně ovlivnily. Byl jsem správně nasměrován.

Původně jsem chtěl vše zopakovat. Jenže počasí mi nepřálo. Uběhlo tolik let. Na podzim mi bude padesát a knížka je už značně zažloutlá. Přesto nebo právě proto jsem po ní sáhl. Nepršelo, bylo vedro k nevydržení. Celý den jsem se proplachoval vodou, cvičil jsem, všude chodil pěšky, plaval i jezdil na kole. Padal jsem na hubu vedrem, abych si večer sedl a znovu se po letech začetl. Tohle vám doporučuji. Já s tím začal za covidu a dobře jsem udělal. Číst knížky, které vás kdysi bavily a zkusit si, jestli mají stejnou sílu jako kdysi. Poslouchal jsem k tomu novou desku MY SILENT WAKE a protože doom metal si dávám ke čtení poměrně často, moje mysl se začala zase jednou vznášet. Opustila moje tělo, byl jsem najednou zase mladý, někde ve studeném kupé, uprostřed ničeho. Na severu, v lesích a dešti. Říkám mezi kapitolami své manželce, pamatuješ tenkrát, jak jsem jel na chalupu? Neměl jsem moc peněz a četl jsem Tajemství červa? Pamatuje si to, protože jsem nějakou dobu o ničem jiném nemluvil. Usmějeme se na sebe, pohladím ji po tváři a zeptám se, jestli něco nepotřebuje. Řekne, že ne a že už mám jít. Má totiž rozečtenou svoji knihu ze staré Vídně.

Robert Bloch napsal také slavné Psycho. Je přesně tím druhem autora, který umí budovat napětí. Vždycky mě fascinovali lidé, kteří se pokoušeli odhalit ta největší tajemství lidské existence. Poslední roky přemýšlím čím dál tím častěji, kde se v nás bere temnota? Proč jsme někdy smutní a nevíme proč? Proč lidé ujíždějí od nehod, proč týrají své děti? Možná je v nás něco starodávného, zlého, temného a špinavého. Pokud máte rádi tenhle styl, tak je Tajemství červa doslova povinností. Líbit by se mohlo ale i ostatním. Za mě se jedná o skvělou sbírku povídek. Před chvílí hlásili 35 stupňů ve stínu. Když čtu tyhle řádky, tak mě často mrazí. Děkuji za pozornost a opatrujte se. Přeji hezký den. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dvacet povídek z pera autora proslulého Psycha, který na počátku své literární kariéry psal kratší prózy v duchu H. P. Lovecrafta. Základ sborníku tvoří příběhy z třicátých let minulého století, jež vycházely na stránkách časopisu Weird Tales. V nich Bloch zvolna se rozvíjející lovecraftovskou mytologii obohatil o nový prvek – tajuplný svazek Tajemství červa (De Vermis Mysteriis), dnes již nedílnou součást tohoto kulturního fenoménu.

Hrdiny Blochových příběhů jsou často učenci, cestovatelé a dobrodruzi, kteří se navzdory všem rizikům snaží odhalit ta největší tajemství lidské existence.

Rané atmosférické texty doplňuje několik delších barvitých a svižnějších prací z let čtyřicátých a padesátých a celek tvoří makabrózní kompendium, které by si neměl nechat ujít žádný milovník temné fantastiky první poloviny 20. století.

S předmluvou Roberta M. Price a doslovem Lina Cartera.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 9. srpna 2024

KNIŽNÍ TIPY - Mimo těžiště - Jørn Lier Horst , Thomas Enger (2024)


Mimo těžiště - Jørn Lier Horst , Thomas Enger
2024, Kniha Zlín

Vzpomínám na svého dědu a velebím ho do nebes, že kdysi dávno chalupu v Jizerkách koupil. Máme alespoň kam jezdit. Manželka jede se mnou, bez dětí. Vstáváme brzy a máme místenky do Prahy, tak je cesta v pohodě. Sundám v kupé batoh ze zad a z vrchní kapsy vyndám tuhle knížku. Ani si mi neříkal, že si kupoval nového Horsta? Ale říkal, dělám si srandu. Knih k přečtení čeká v řadě mnoho a na těch pár dní, co nám dovolili doktoři vyjet na společnou dovolenou, jich mám několik. Volil jsem naschvál ověřené autory. Úplně před sebou vidím kvetoucí kaštan, ve kterém si nově udělaly hnízdo hrdličky. Sednu si do křesla, zapnu reprák a naladím nějakou dobrou muziku. Každý máme své kouty, ve kterých nám je dobře. 

Občas udělám uff, chci, aby se mě moje žena zeptala, co je? Ale neudělá to, protože je zahrabaná ve své knížce. Kolem utíkají Všetaty, Mladá Boleslav, Mnichovo Hradiště, Turnov a konečně Tanvald. Mám za sebou již spoustu kapitol. Občas nechám oči odpočinout pohledem z okna. Je krásně, příroda je zelená a já zase vyšetřuji s komisařem Blixem a novinářkou Rammovou. Je zavražděna blízká Blixova kolegyně Sofie a následně je unesena jeho dcera. Děj graduje a vzduchem se vznáší smutek a melancholie, poznávací to znamení autorovy tvorby. Alespoň takový z něj mám pocit. Příběh je to opravdu smutný, hodně smutný a není lehké jej rozplést. Mě se vždycky líbil Horstův styl, je velmi blízký realitě. Pracoval kdysi doopravdy na kriminálce a tak jsou jeho knihy reálné a uvěřitelné. Ono, když si vezmete, jak to bývá v opravdovém životě, tak většina vražd JE hodně smutnou záležitostí. Vyústěním něčeho, co bylo dlouhé roky zanícení a hnisalo. Málokdy tomu tak není.

Vylezeme v Tanvaldu a jdeme nakoupit. Táhnu těžké tašky autobusem, který nás vyveze až pod kopec. Poslední metry mě chytají záda, ale nedám se, zatím to pořád jde. Manželka nemůže nic tahat a tak jsem zde já, skoro padesátiletý chlap. Ještě, že se od druhého stupně základky udržuji pravidelně sportem. I tak si musím sednout a u kávy vydechnout. Pomalu vychladnu, otevřeme všechna okna a dovolená může začít. Dáme večer buřty? Jako zamlada? Ne, já bych si dal dýňové pyré a řapíkatý celer, dělám si legraci. Ještě naštípu dříví, aby bylo vše připraveno na večer a pak už jen pár kapitol, než se trošku setmí. Ohně musí hořet do tmy, to je pravidlo. Sedneme si kolem a povídáme si. Jde na nás nostalgická. Probíráme život i spisovatele, kteří nás poslední dobou oslovili. O hodně z nich jsem psal, další mě teprve čekají. Skvělé je, že je pořád co číst a stále se něco děje. Jsem rád, že jsme ještě neustrnuli, jako spousta mých kolegů a známých ve smyčce stereotypu - práce, nákupy, televize a sociální sítě. Lehnout si jdeme brzy, zítra nás čeká výlet.

A tak se ke knize dostanu až večer, s bolavými lýtky a oroseným čelem. Dali jsme si docela do těla, museli jsme opatrně. Ale řeknu vám, není nad to, zdolat nějaký ten kopec s člověkem, kterého máte rád, dát si pivko v hospodě, smát se, dívat se do zeleného a potom přijít, dojíst zbytky a zalézt si zase do křesla pod kaštan. A přestože zacvakne knížku jako první manželka, nechá mě v klidu. Volá dětem, které budou za pár týdnů dospělé. Mají už své kamarády. Uteklo to rychle, co? Vzpomínáme, jak se ještě nedávno batolily kolem kamen. Vydrž chvilinku, zhltnu zbytek vět v Mimo těžiště a pak si musím chvilku sednout. Koukáme na Ještěd, nad kterým zapadá slunce. Musíme všechno chvilku vstřebat, říkáme pokaždé, když něco dočteme. Chce to aspoň půl dne, než se vrhneme na něco dalšího. 

Pokud máte Jørna Liera Horsta rádi, zklamáni určitě nebudete. Osobně mi sice zatím zůstal v hlavě nejvíc jeho Poustevník, ale tenhle příběh si budu určitě také pamatovat pěkně dlouho. Nějak se mi zadřel pod kůži. Nelze jinak, než opět doporučit. Jen si dejte pozor, kniha je opravdu smutná a tragická. Ale také napínavá a zajímavá. Já to beru tak, že si pokaždé začnu ještě víc vážit toho, že ráno vstanu, že svítí slunce, že můžu být aspoň pár dní se svojí milou na chalupě. Předám jí tuhle knihu a přemýšlím nad tím, jak knižní tip sepíšu. Tak asi takhle, nechte si chutnat, přátelé. Děkuji za pozornost a přeji vám hezké léto!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kolegyně je mrtvá a dcera unesena. Pokračování úspěšné série s komisařem Blixem a novinářkou Rammovou. V poklidném pátečním odpoledni je na prahu svého bytu zavražděna Blixova blízká kolegyně Sofie Kovicová. Vše nasvědčuje tomu, že šlo o promyšlenou likvidaci. Vrah si odnesl i její notebook a spisovou složku s neznámým případem. Celé oddělení se vmžiku pouští do práce a vzápětí přichází další rána – dva muži unesou Blixovu dceru, která se náhodou ocitla ve vrahově blízkosti. Blix je vyloučen z vyšetřování, a tak se rozhodne jednat na vlastní pěst. Emma Rammová je mu však tentokrát spíš přítěží.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 2. srpna 2024

KNIŽNÍ TIPY - Zimní hrob - Peter May (2024)


Zimní hrob - Peter May
2024, Host

Popíračům klimatických změn se asi tahle kniha moc líbit nebude. Odehrává se totiž v nedaleké budoucnosti, kdy golfský proud ztratil svoji sílu a ve Skotsku dochází najednou k chladným bouřím. Nenechte se ale mýlit, můj oblíbený Peter May se nedal na dráhu klimatického maniaka. Tohle vše je kulisa, i když důležitá a varující, jinak se jedná samozřejmě o detektivku. S vraždami a jejich vyšetřováním. Děj se mi opravdu líbil, jako fanoušek sci-fi jsem si knížku opravdu užil. Navíc, jak jsem již mnohokrát psal, Peter May je hlavně skvělý vypravěč, kterému budete opět viset na rtech. Posledních několik let mě baví thrillery z historie, rád objevuji dobu našich předků, ale rád se podívám i do budoucnosti. Koneckonců, i u nás na kraji města už můžete potkat spoustu invazivních druhů, jako mývaly nebo hmyz, který tu ještě před pár lety nebyl. Navíc ty vedra, něco se fakt děje a pokud nezačneme ihned něco dělat, dopadne to špatně. To je realita a ne strašení.

Bohužel, a teď mě neberte jako aktivistu, ale spíše realistu. S lidmi to po dobrém nejde. Nelze je jen tak poprosit. Třiďte odpad, nejezděte zbytečně autem. Ne, takhle to nikdy nebude fungovat. Každý den ráno koukám z tramvaje na řeku aut, ve kterých sedí v devadesáti procentech jeden člověk. K nám do práce jezdí kolegové autem, aby nemuseli udělat pár kroků. A to bydlí kousek ode mě. No nic, to je jen takový povzdech. Neberte mě vážně, i když situace taková je. V příběhu Zimní hrob se to také objevuje. Ona to je blízká budoucnost, rok 2051 tu bude za chvilku. Možná se ho i dožiju a rád bych pro své děti i vnoučata normální svět. Nechci, aby zahynuly ve válce nebo se udusily oxidem uhličitým. Hergot lidi, začněte konečně přemýšlet a dejte prostor vědcům, kteří se o tyto témata zajímaví spoustu let. Vykašlete se na blbečky, co se lepí k vozovkám a stříkají svinstvo na díla starých mistrů. Začněme každý u sebe. Jo, rozvášnil jsem se, je spousta věcí, které mě dnes štvou.

Nedovedu si představit vyšetřovat v takovém prostředí a podmínkách vraždu. A to mám, prosím pěkně, zimu rád. Ve Skotsku, v brzké budoucnosti, bych ale žít za takového stavu asi moc nechtěl. Je to drsné, opravdu jsem měl mráz v kostech. Knížku jsem prožíval, chytla mě za pačesy a nemohl jsem se od stránek odtrhnout. Asi to znáte. Člověk přijde utahaný z práce a jediné, co potřebuje, je tiché místo. Někdy si pouštím muziku, jindy ne, hodně záleží, jakou mám náladu. Teď, když jsou ty vedra a vypadá to, že i v noci bude nad dvacet stupňů, tak si čtu dlouho. Možná čekám, že se alespoň trošku ochladí. Většinou k tomu nedojde, i když meteorologové straší s bouřkami. Chodím potom rozlámaný do práce a protože brzy ráno se dá alespoň trošku dýchat, tak přemýšlím, co jsem si včera přečetl. Měl bych snad jen jednu námitku. Autor se příliš netrefil do mysli 27 letého muže. Tam to občas trošku hapruje, takhle kluci v tomhle věku nereagují a nejsou takoví. Vím to, mám jich několik kolem sebe v  práci. Ne, popravdě, oni příliš nepijí, žijí převážně zdravě, za mě tedy nudně, ale to je na jinou diskuzi. V závěru je to ale jen drobnost, takový ten moment, kdy jsem se zarazil.

Jinak jsem, jak už tomu tak u tohoto autora bývá, velmi spokojený. Děj odsýpá svižně, pořád se něco děje, mnohdy se ubírá směrem, který jsem fakt nečekal. Navíc, nevím, jestli jste někdy viděli nějaké mrtvé tělo (jasně, zvíře) zamrzlé v ledu. Já ano, kdysi u nás v Jizerkách na horách a to vám je taková zvláštní atmosféra kolem. Ten skleněný pohled, zdánlivý, až děsivý klid. Jakoby se Bůh zase jednou ustrnul. Ne, vážně, nálada a popis míst dělají z Petera Maye mistra v oboru. Jsem pokaždé, a ani tentokrát to není výjimkou, doslova vtažen do hry. Kolem mě je dusno, vedro a městem jako zběsilé jezdí sanitky pro chudáky s infarktem, a mě je najednou zima, jsem na severu, ve Skotsku, jsem stínem, který také vyšetřuje. Navíc, ten pocit, který mám usazený v hlavě už několik let, že se něco stane, že se svět najednou hodně změní. Nějak jsem si myslel, že dožiju v klidu, že budu mít pohodové stáří, ale nějak to vypadá, že asi ne? Snažím se vyhýbat temným zprávám, snažím se nečíst ty kecy na sociálních sítích. Přesto mi připadá, že mezi lidmi je zvláštní neklid, agresivita, které tam nebývaly. Nechci malovat čerta na zeď, stále jsem spíš optimista. I když...

Byla to zase jízda od začátku do konce. Manželka záviděla, protože jako kulturní referent naší rodiny a její hlava (poznámku o krku, kdo mnou kroutí, akceptuji) si vždy vyhrazuji právo číst knížky jako první. Jsem potom velmi záhadný a ani nenaznačuji. Mám rád knížky, které mě donutí přemýšlet, které ve mě probudí emoce. Uvidíme, co nás čeká v budoucnu. Doufejme, že se katastrofické scénáře nenaplní. Zatím můžeme jen pracovat, podporovat to dobré v nás a rozšiřovat si obzory. Nesmíme spadnout do marastu, do stereotypu, do špíny a hnusu. Mě v tom třeba moc pomáhají knihy. Od zítra mám dovolenou. Jedu do Jizerek a asi tušíte, že si s sebou beru několik nových výtisků. Děkuji vám za pozornost a kladné ohlasy. Zimní hrob je skvělou volbou, to vám podepisuji vlastní krví. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mrazivý thriller odehrávající se na pozadí děsivě pravděpodobné budoucnosti Píše se rok 2051 a Zemi postihla klimatická katastrofa. Zatímco v rovníkových oblastech panuje nesnesitelné horko, ve Skotsku způsobil zánik Golfského proudu prudký pokles teploty, který s sebou přináší déšť a sněhové bouře. Mladá meteoroložka Addie je na drsné počasí zvyklá, po každé bouři se vypraví na vrchol hory Binnein Mňr na Skotské vysočině, aby zkontrolovala svou meteorologickou stanici. Jednoho dne však při rutinní prohlídce objeví lidské tělo zamrzlé v ledu.

Případ mrtvého investigativního novináře dostane na starost stárnoucí detektiv inspektor Cameron Brodie, jenže tomu se do vyšetřování vůbec nechce. Vodní taxi ho právě dopravilo domů přes zaplavené Glasgow a jediné, na co dovede myslet, jsou slova, která si vyslechl v ordinaci svého lékaře. Addie navíc už deset let neviděl. Nakonec se však musí postavit nejen přízrakům své minulosti, ale i vrahovi, který je odhodlán navždy pohřbít děsivé tajemství, které by Brodieho vyšetřování mohlo odhalit.

Od autora bestsellerové trilogie z ostrova Lewis.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 26. července 2024

KNIŽNÍ TIPY - Den mrtvých - Mark Roberts (2021)


Den mrtvých - Mark Roberts
2021, Kalibr

Pokaždé, když se stane něco hrozného, tak přemýšlím, jak musí být pozůstalým, obětem. Násilník je chráněný zákonem, je dobře, že jde k soudu, že má nějakou obhajobu, ale většinou mi přijde následný trest malý. Nechápu, jak může někdo ubližovat malým dětem a potom se znovu stát vedoucím v organizacích, které pořádají tábory pro malé caparty. Usvědčený pedofil pracující s dětmi? Vždyť to nedává absolutní smysl. Divím se, že v podobných případech nevezme někdo spravedlnost do svých rukou. Ne, s podobnými zvířaty nemám žádný soucit. Vykastrovat, zavřít až zčernají. Tak to vidíte, mluvím jako lidé z dnešního knižního tipu. Děj je o vrahovi, který utekl z vězení. Zabíjel usvědčené pedofily. Je pochopitelné, že s ním společnost soucítila a fandila mu. Je tomu i v případě jeho útěku. Znovu se vydává na lov. Jenže všechno je tentokrát trošku jinak.

Je to klasická britská detektivka, velmi dobře napsaná, s napínavým dějem. Je ale také pravdou, že od té doby, co se mi narodily děti, jsem na podobná témata dost háklivý. Jenže on je to opravdu problém. Vždycky mě fascinuje, když policie rozkryje síť pedofilů. Chlápci, do kterých byste to v životě neřekli. Kolik je kolem nás sadistů? Občas, když slyším některé lidi mluvit, říkám si, že v nás je opravdu velké množství temnoty. Ještě, že jsou zákony a v našem případě i desatero, kterým se tak nějak podvědomě řídíme. Nebo se o to alespoň snažíme. To procento vyšinutých a úchylů bude asi o hodně vyšší, než si myslíme. Zrovna nedávno jsme se na obědě v práci bavili o dcerách. Holky v pubertě. Když jsem odcházel, chtělo se mi zvracet. Názory některých otců na své děti byly až děsivé. Musel jsem si do hlavy narvat asi dvě hodiny extrémní muziky, abych na to přestal myslet. Uff. A to jsou prosím pěkně, velmi vzdělaní lidé. Jak píšu výše, pořád jsme svým způsobem zvířata.

Jsem pro to, aby někdo, kdo páchá podobné činy, byl navždy eliminován. Nesmí se dostat mezi ostatní. Podle mého nestačí potvrzení od doktora, tak kámo, už jsem v pořádku, polepšil jsem se. Je to výsměch a zajímavé je, že páni lékaři za to nikdy nenesou zodpovědnost. Je to téma na velkou diskuzi, kterou bohužel nevyřešíme, ale když jsem Den mrtvých četl, hodně jsem nad tím přemýšlel. Děti by měly být absolutně chráněné, je to to nejdražší, co všichni máme. Ta traumata, která si některé bohužel zažijí, musí být hrozná. Přiznám se, že na některé pasáže jsem neměl moc žaludek. A ano, tomu vězni jsem fandil. I když moc dobře vím, že tu máme nějaký systém, který bychom měli dodržovat. Lynčování není dobré. Ale v některých chvílích jej chápu. Potvrdí mi to asi každý normální fotr. 

Knížku jsem četl, když bylo kolem mě šílené vedro. Chodíval jsem se koupat na rybník. Pokaždé přijdu, vlezu do vody, zaplavu si, obléknu se a jdu domů. Mě nějaké polehávání moc nebaví. Přesto, že mi to trvá jen asi hodinu, všiml jsem si občas divných chlápků, co polehávají bokem. Se zvláštním pohledem upřeným na malé děti. Mě se potom, když čtu podobné knížky, zdají temné sny. Jedná se o třetí případ Evy Clayové, vyšetřovatelky, která je mi opravdu sympatická. Takže jako obvykle, začínám číst sérii obráceně. Achjo, ale za to může doporučení, které mi přišlo v jednom emailu. Přečetl jsem si, o čem kniha je, nějaká ta hodnocení na Databázi knih a protože jsem měl zrovna trošku času, už jsem stepoval u PPL boxu, nedočkavý a natěšený. Nutno rovnou dodat, že jsem se měl na co těšit. Knížka mě fakt bavila. Odsýpala fakt pěkně. 

Letos to vypadá, že žádnou moc velkou dovolenou mít nebudu. Čeká mě spousta práce na chalupě a to víte, nikdo jiný to za mě neudělá. Ale nevadí mi to, jsem realista. Stačí mi pár chvilek pro sebe, abych si mohl zalézt a číst si. Den mrtvých je kniha na den a půl, pokud je víkend. A nebo trošku omezíte spánek, což tedy na rovinu, občas dělám. Já se vždycky tak začtu, že nevím o světě. A o to jde. Vypnout mozek a soustředit se jenom na čtení. Pokud jste na tom jako já a máte rádi britské detektivky, neváhejte ani chvilku. Přeji hezký den a ať se vám vyhýbají predátoři ve všech svých podobách. Mějte se fajn. Děkuji za pozornost. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dramatický britský kriminální příběh s originální zápletkou a vyšetřovatelkou, která se jen tak nevzdá. Před pěti lety utekl z vězení proslulý vrah známý pod přezdívkou Vindici. Byl uznán vinným a odsouzen za umučení několika lidí k smrti. Jeho zločiny z něj však udělaly hrdinu – zabíjel totiž usvědčené londýnské pedofily. Nyní vyšetřuje liverpoolská inspektorka Eve Clayová a její tým stejné případy. Zdá se, že se Vindici znovu vydal na lov. Jak je však možné, že obdrželi jeho fotku z oslav Dne mrtvých v 8000 kilometrů vzdáleném Mexiku? Někdo tu rozehrál podivnou, prohnanou partii – a navíc je oproti policii vždy o krok napřed...


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 19. července 2024

KNIŽNÍ TIPY - Skleněný muž - Anders de la Motte (2024)


Skleněný muž - Anders de la Motte
2024, Kalibr

Pokaždé, když jsem doma sám, tak se změní můj stereotyp. Normálně nechodím nakupovat jídlo, normálně si nedělám svačinu na další den do práce. Všechno mi chvilku trvá, než se usadí. Už když ráno vstávám, je všude ticho. Nikdo vedle mě neoddychuje a já se snažím celý den uzpůsobit tomu, abych si více četl. Nepiju třeba kafe, nedívám se vůbec na televizi a když po cvičení vychládám, tak také jedině s knihou. Pokaždé toho přečtu tak jednou tolik. V neděli jsem přijel z chalupy, ze  které jsem si také objednal novou knihu od jednoho z mých nejoblíbenějších spisovatelů. Manželka byla zrovna v Řecku s dcerou (syn zase ve Španělsku s kamarády) a když jsme si volali, tak se zmínila, jak se jí líbil první díl série Pán hory. A to ještě nevíš, má drahá, pro co si jdu zítra do Zásilkovny. Je překvapená, ale zároveň nadšená. Tentokrát zafungovali vydavatelé i překladatelé velmi rychle. Jsem nejdříve zklamán, když stojím před výdejním místem a čtu tam, že už mají půl hodiny zavřeno.

Zachrání mě ale pan majitel, který si i mimo pracovní dobu pro něco přijede. Před obchodem zastaví stará oktávka, nejdříve vyleze hluchoněmý hromotluk a potom chlápek s kérkami a náušnicemi po celém obličeji. Takový ten Obscene extreme true styl. Usměje se a asi se trošku diví tomu, že já se nedivím, jak vypadá. Jsem zvyklý, taky jsem vyrůstal v tolerantních devadesátkách. Zeptám se opatrně, jestli by mi knihu nevydal. On je tak ochotný a milý, že jsem se rozhodl o něm i napsat. Takových lidí během dne moc nepotkáte. Chvilku hledá, skoro ztratíme i naději, ale nakonec se dobré dílo podaří. Chodím do sedmého patra pěšky a držím v ruce kartónovou krabici. Vy chodíte pěšky? To nejede výtah? Zeptá se mě jako každý den jedna stará sousedka, která musí číhat za dveřmi. Usměju se na ní a řeknu jí, že jsem v tréninku, což ji stačí a vůbec se nediví tomu, že nevypadám jako sportovec. Nahoře vydýchávám vedro a ostrým nožem rozbaluji knihu. Přivoním, jsem jak nějakej starej fetišista, ale nemůžu si pomoci. Možná právě proto jsem si nikdy nezvykl na čtečku. Nevoní. 

Za několik hodin mě upozorní prázdný žaludek, že jsem se zapomněl najíst. Jdu si namazat chleba a mám všechno rozhozený. Čekal mě rotoped a potom přestávka před cvičením. Místo toho se hecnu a všechno si odbydu najednou. Musím si opláchnout obličej. Jsem dávno na severu a vyšetřuji. Anders de la Motte je přesně tím druhem spisovatele, který přidává do příběhů ještě něco navíc. Není to žádná suchá detektivka, ale postavy jsou živé, někdy slabé, někdy hrdinné. Přesně takhle to mám rád. Příběh mě pohltil, moje oči těkají po stránkách. Neexistuje svět kolem mě, neodpovídám na chaty, stejně většina lidí píše kraviny. Musím si pustit nějakou hudbu. Projíždím soubory v počítači, tahat nějaká CD je příliš na dlouho. Jasně, severští Vanhelgd, se kterými mimochodem zítra vyjde rozhovor, se perfektně hodí k celkové náladě. Inspektorka Lea Askerová je přesně tím typem sympatické a silné ženy, které mám rád. Napíše jí její otec, že našli na jeho farmě mrtvolu. Vydá se tedy do kraje svého dětství a před vámi se začne odehrávat další z krutých příběhů.

Její přítel Martin Hill píše kroniku o místním podnikateli Gunnarovi Irvingovi a tak se ponoříme i do temné minulosti. Je to napínavý příběh, velmi čtivý, přesně jako to mám rád. V rozhovoru s Vanhelgd zazní v jedné otázce i příměr k severské přírodě, k její čistotě, melancholii. Mám to takhle rád, líbí se mi, když jdu lesem na rybník si zaplavat a přemýšlím, jakým směrem se bude děj dále ubírat. Někdy se trefím, ale většinou jsem překvapený, občas i šokovaný. Celkově potom nadšený a odhodlaný po návratu pokračovat v četbě. Moje tělo ale trošku stávkuje, sportu bylo nějak moc a spánku málo. Proč musím chodit do práce? To neexistuje čtení za peníze? Závidím knihovníkům a usínám někde daleko v lesích na severu. V temnotě čeká staré zlo. Démoni se probudili. Všechno se přenese i do mých snů. V polospánku slyším krkavce, který si zvykl sedávat u nás na balkóně. Vstávám brzy, ještě je tma.

Když si to vezmu kolem a kolem, nejsem rád sám. Nebaví mě to. Má to vlastně jenom jednu, ale zato zásadní výhodu. Můžu si víc číst. Když někomu ve svém okolí řeknu, že jsem slaměný vdovec, většině zajiskří oči - hospody, děvky, zlobení. Jen se pokaždé usměju a vzpomenu si sám na sebe, jak sedím hladový, ale nadšený s knihou v křesle. Asi jsem divnej, ale na to jsem si dávno zvykl. Na základce mi říkali brejláč a nechápali, proč když je vedro, tak raději sedím doma s knížkou, než abych skákal celé odpoledne do vody. Ale vy určitě víte o čem mluvím, co? Děkuji za pozornost. Vyšel nový Anders de la Motte. Pamatujte si to, až budete objednávat novou knihu. Opatrujte se a ať se vám daří!

---------------------------------------------------------------------------------------------------
Druhý díl série temných severských případů o krutých zákoutích lidské duše. Inspektorku Leo Askerovou po letech mlčení kontaktuje její otec. Na jeho farmě našli mrtvolu, pro policii se stal podezřelým číslo jedna, ale on tvrdí, že je nevinný. Lein přítel z dětství Martin Hill píše životopis o podnikateli Gunnarovi Irvingovi na jeho panství, kde kolují historky o záhadných úmrtích a podivných nebeských úkazech. Askerová a Hill hledají odpovědi – a mezitím z hlubin povstává Skleněný muž. Z hlubin, odkud se nikdo nikdy nevrátí. Nikdo kromě něj.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 12. července 2024

KNIŽNÍ TIPY - Dopis z Mnichova - Håkan Nesser (2024)


Dopis z Mnichova - Håkan Nesser
2024, MOBA (Moravská bastei)

Vždycky jsem špatně snášel vedra. Když mi kloužou brýle po nose. Když je u vody moc lidí, kteří řvou, neumí se chovat a neuklízejí si po sobě odpadky. Na mé oblíbené zastrčené místo, kam nikdy nikdo nechodil a mohl jsem si tam v klidu číst, začali ukazovat svoje zadky a přirození nudisté. Nechápu to, kousek vedle, na jiném rybníku, mají svoji vlastní pláž. Ale to oni ne. Nevím, jestli jste někdy na takové pláži byli, ale není to nic hezkého. Nejsem nijak stydlivý, ani prudérní, ale nechci se dívat na staré nahaté lidi. Mladý holky sem nechodí. Moje pláž byla zneuctěna. Navíc se jedna stařena vyjádřila nechutně o mých plavkách. Proč si oblečený, tykala mi a tak jsem raději zmizel do vody. Vedle mé deky se mezitím usadila rodinka zastydlých hippie. Všichni nazí, pokérovaní až běda. Paní s vytahanými ňadry. Nemohl jsem si číst, jejich děti řvaly jak prokopnutý. A taky mi běhaly před moje věci. Šel jsem dál, hlouběji do lesa. Jenže tam jsem zase potkal několik úchylů nakukujících na staré paní z křovisek. 

Klid jsem nalezl až doma. Ve zprávách celý den strašili dehydratací, umíráním na sluníčku a mezitím staří lidé vystavovali svoji svraštělou kůži ozónovým dírám. Každá kniha má, stejně jako deska, kterou poslouchám, svůj příběh. Ochladit se má až za několik dní. A tak jsem si raději zalezl do kouta a četl si. Chodil jsem jen do lednice a zpět do křesla. A opět se ujistil v tom, že Håkan Nesser je mistr ve svém oboru. Představte si několik sourozenců, kteří jsou pozvání jedním z nich, úspěšným malířem, do bývalé školy. Honosná večeře, u které je vyprávěn duchařský příběh, podivná noc, ale také brutální vražda, která se nakonec stane. Povolán je inspektor Barbarotti se svou partnerkou a kolegyní Evou. Začne vyšetřování, které postupně odhalí temný příběh. Jde se hluboko do minulosti, ale také jsou krásně vykresleny jednotlivé charaktery postav. Chvílemi si budete připadat spíše jako na anglickém venkově u Agathy Christie, než daleko na severu Švédska. Děj plyne poklidně, přesně jak to mám rád, protože je to blíže k realitě. Pod povrchem pobublává zlo. Jeho odkrytí probíhá postupně. Líbí se mi i různé slepé uličky, dedukce. To vše zabalené ve skvělém vyprávění. 

V noci bylo překonáno několik teplotních rekordů. Moc jsem toho nenaspal. Když ležíte, nic neděláte a potíte se, tak máte čas přemýšlet. Vedle mě oddychovala moje žena, které sice vedra také vadí, ale ne tolik, jako mě. Dívám se do tmy a protože máme otevřená okna, tak v jinak velmi tiché ulici na kraji města, slyším každý zvuk. Hádku opilecké dvojice, následné blití, třískot skla v tříděném odpadu, ranní popeláře, zkrátka všechno, co mě mnohokrát za noc probere. Ráno nadhodím u snídaně Dopis z Mnichova a bavíme se o tématu. V každé rodině jsou hádky, dědictví, ega, neštěstí, ale taky spousta pohody a dobroty. Vždycky záleží na jedinci. Na tom, jak ke svým dětem rodiče přistupují, jaké partnery si vybereme. Nemůžu prozradit celý děj, stejně jako vám, kteří jste knihu ještě nečetli a tak je pro mě hrozně těžké o ní mluvit. Obyčejné superlativy, kterým se stejně nevyhnu, protože mám autora moc rád, nedokáží přesně vyjádřit mé pocity. Kniha se mi četla sama, i když je zpočátku trošku nepřehledná. Nakonec si ale vše sedne a je strhující. Navíc, oba vyšetřovatelé i celý tým jsou sympatičtí. Někdy si představuji, že jsem součástí vyšetřování. 

Jakého kostlivce máte ve skříni vy, že jsem tak nesmělý? Asi takto lze charakterizovat celý příběh. Každý zúčastněný postupně odkryje své horší stránky. Někdo moc pije, jiný má malé sebevědomí. V pozadí se vznáší stín despotického otce. Mnohdy jsem si říkal, že podobné osoby znám i ze svého okolí, v práci, mezi kamarády. Na Nesserovi se mi vždy hrozně líbilo, že jsou jeho knihy uvěřitelné. Klidně se to mohlo stát i ve vaší rodině. Někomu rupnou nervy, někdo v sobě tutlá vztek dlouhé roky. Nespravedlnost v dětství, málo objímání, citový chlad, tohle všechno se v nás postupně usazuje, zraje to v nás, hnije, stává se vředem, který jednou praskne. Většina vrahů, kteří jsou v knihách tohoto autora, jsou v podstatě nešťastní lidé. Z různých důvodů. Žádní nadpřirození sérioví maniaci, kteří mají inteligenci na hranici geniality, ale spíše obyčejní lidé, se svými slabostmi. Okolo mě bylo děsný vedro, ale já byl daleko na severu. Byly vánoce a do kostí se mi dostával chlad.

Je tu ještě jedna věc, kterou umí autor skvěle. Dokáže ve mě pokaždé probudit zvědavost. Přemýšlím s ním, jsem součástí jeho vyprávění. Mám to takhle pokaždé u dobrých knížek. Moje fantazie pracuje na plné obrátky. Jsem v jiném světě, v dimenzi, ze které vystupuji jenom, když se jdu napít (a to mnohdy také ne) nebo když musím do práce. Dopisem z Mnichova si Håkan Nesser u mě znovu potvrdil status oblíbenosti, který byl už tak velmi vysoký. Je léto a já se už těším na další volnější den. Knížek mám hromadu a chtěl bych je do konce prázdnin přečíst. Těším se na dovolenou, snad budu mít klid na čtení. Začal jsem také chodit plavat na jiný rybník. Je tam klid, příjemný stín a voda, ze které vylézám jenom ke knize. Děkuji vám za pozornost, bylo mi opět velkou ctí. Hezké léto přeji!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Známý malíř Ludvig Rute nedbá zákazů souvisejících s covidem-19 a na oslavu, kterou pořádá ve svém domě v odlehlé vísce poblíž hranic s Norskem, pozve všechny své sourozence. Neviděli se spoustu let a on by jim rád sdělil něco důležitého. Už tak vypjatou atmosféru ještě zhorší to, že v noci na Boží hod dojde v domě k brutální vraždě. Případ začnou neprodleně vyšetřovat komisař Gunnar Barbarotti, jeho partnerka Eva Backmanová a jejich osvědčený tým. Zasněžený dům v lesích na konci světa, omezený okruh podezřelých – kriminalisté z Kymlinge mají pocit, jako by se ocitli ve staré anglické detektivce. Vraždil opravdu některý z členů rodiny, nebo někdo mimo ni? Byly motivem zločinu Ludvigovy peníze, anebo měl vrah zcela jiné pohnutky?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 5. července 2024

KNIŽNÍ TIPY - Exorcista – souboj s ďáblem - William P. Blatty (1992)


Exorcista - souboj s ďáblem - William P. Blatty
1992, Baronet

Jestli si to dobře pamatuji, tak mi bylo asi tak dvanáct let. Do té doby jsem měl krásné dětství. Hodné rodiče, bratrance a víkendy a prázdniny na horách. V lesích, se spoustou dobrodružství. Byl jsem jak indián, o kterých jsem tak rád četl. Ve škole mi to šlo a bavilo mě se učit. Spousta kamarádů na sídlišti. Potom se kolem mě začalo ploužit zlo. Pomalu a sebejistě. Nejdřív jsem tomu nevěřil. Vždyť můj otec býval vždycky mým vzorem. Silný chlap z Jizerek, sportovec, který uměl všechno opravit. Co my jsme se spolu nadělali klukovin. Bylo to krásný. Potom jakoby se něco zlomilo, jakoby ho posedlo zlo. Byl jak raněné zvíře. Nevěděl jsem, že za to může alkohol. Netušil jsem nic. Míval jsem strach, když se rodiče hádali. Potom se mi, někdy na vysoké škole, když už jsem věděl, že je prokletý, dostala do rukou kniha od Williama P. Blattyho. Exorcistu jsem ale, asi jako každý, nejdřív viděl jako film Vymítač ďábla. V jednom malém kině v Plzni, ve filmovém klubu. S partou kámošů, se kterými jsme dlouho do noci diskutovali, jak na nás celé dílo působí.

Pátral jsem hned druhý den v knihkupectví, jestli není i nějaká kniha. Našel jsem výtisk z roku 1992. Běžel jsem na kolej a četl si. Nevěděl jsem o světě. V knize je samozřejmě o hodně víc zlých situací, něco zkrátka natočit kamerou nejde. Trvalo mi týden, než jsem se z příběhu alespoň trošku vzpamatoval. A když jsem potom přijel zpátky domů, viděl jsem v očích otce opravdové, hnusné a hlavně reálné zlo. Byly to jen záblesky, záchvěvy, ale temnotu jsem v nich viděl. Bylo jedno, jestli byl namol nebo měl druhý den nervní opici. Do té doby jsem k němu ještě něco málo cítil. Víte, pořád jsem měl v mysli vzpomínky na hezké dětství. Ale teď už mi došlo, že umí být opravdu zlý. Opravdu nám působil bolest. Měli jsme strach. Když jsem se proti němu poprvé postavil, bylo to pro mě šílené. Byl jsem přeci jenom pořád syn, mladej kluk. Ale už jsem se nedokázal dívat na všechnu to ponížení, které všem působil. Psychické týrání je něco hrozného. Nebudu zabíhat do detailů, ale věřte mi, že se to na člověku podepíše. Někdo se z toho nedostane do konce života, bude si připadat prokletý, bude se mu vracet strach i děsivé sny. Stejně jako autor, jsem moc dobře věděl, o čem je ďábel. 

Příběh vám popisovat nebudu, je notoricky známý. Navíc k filmu je hudba, kterou by měl znát každý metalista. Mimo jiné i proto, že ji jako různá intra a vsuvky použila spousta kapel. Pro mě je vlastně dodnes nejdůležitější pocit z celého příběhu. Nevím, jestli existuje posedlost ďáblem, ale pokud ji budeme brát jako připodobnění k tomu, jak dokáží být někteří lidé zlí, je v v knize podstatě dokonale popsána. Jak jinak byste mi dovedli vysvětlit, že je mezi námi tolik jedinců, co opakovaně ubližují dětem, co znásilňují, co mučí. Stačí příležitost nebo prachy. Obchod s lidským masem stále kvete. A máme tu i války v různých částech světa. Hrajeme si na vyspělou civilizaci, co umí operovat na dálku přes půl zeměkoule, umíme létat do vesmíru a technologicky jsme na tom stále lépe a lépe, ale potom zahlédnete záblesk v očích a máte se na pozoru. Někdo umí být okouzlující a pomlouvá vás za rohem. Stačí zpočátku nevinný, ale ošklivý vtip, která se změní v šikanu. V některých momentech jsme stále jen zvířata. Možná právě proto si vždycky hrozně vážím lidí, kteří se dokáží zachovat čestně, hrdě, kteří stále bojují za lepší zítřky. Jen mám poslední dobou pocit, že jsou nějak málo vidět. 

Vymítání ďábla se také může zvrtnout. Hodně záleží, jakého jste také vyznání. Fascinuje mě, jakou sílu má stále mezi populací víra. V některých zemích až takovou, že stále žijí jako před sto lety. Najednou, aniž bych o tom věděl, jsem pro ně Satan já. Jsem tím zlem, které jim vtloukají do hlavy. Je jim jedno, že v Boha nevěřím, je štve, že se neklaním tomu jejich. U nás, v malé české zaprděné kotlině si to tolik neuvědomujeme, ale víra stále hrozně hýbe světem. Pro mě je ale Satan v něčem jiném. V neznalosti, v nepokoře, ve vědomém konání špatných věcí. Jenže tohle jsou záležitosti, které žádný exorcista nezvládne. Já vám nevím, pokaždé, když jsem byl v kostele, tak mi přišli kněží divní. Určitě ne všichni, ale nevěřil jsem jim. Mluvili o bohu a odpuštění, ale přitom mi nedokázali nikdy vysvětlit, proč hodní umírají dříve, proč se stále stává tolik špatných věcí. Je to samozřejmě na diskuzi, ale když ona ve mě tahle knížka i po letech stále vyvolává spoustu otázek. Nehledě na to, že je skvěle napsána a příběh je opravdu velmi silný.

A tak si jen tak žiju a snažím se od své rodiny odhánět zlo. Pro mě osobně je Exorcista hodně zásadní knihou. Samozřejmě i filmem, ale znáte mě, já mám sice kino hodně rád, ale setkání s tímhle starým ohmataným výtiskem je pro mě vždycky větší obřad. Lidi, kteří mají temnotu v očích nezměním. Můžu začít jenom u sebe. Upřímnost a úsměv nejdou ničím nahradit. Stejně jako dobrá kniha. Všimli jste si, že se špatní lidé vůbec neusmívají? Jakoby je uvnitř hlodalo něco shnilého. Možná jsou posedlí, to já nevím. Jistý jsem si akorát s tím, že se k Exorcistovi budu vracet ještě mnohokrát. Je to už klasika, která by měla být ve sbírce každého, kdo rád čte. Pokud jste navíc metalistou, potom je to povinnost. Přeji vám, abyste potkávali co nejméně zla a ať vaše kroky provází dobrá síla. Děkuji za pozornost. Vážím si jí. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vykopávky starobylých hrobek v Iráku končí. Muž, jenž se na nich podílel, ví, že vedle vzácných památek spatřilo světlo světa také zlo od úsvitu věků ohrožující lidstvo. Už jednou se s ním střetl a málem za to zaplatil životem… Strhující příběh plný napětí, mystiky, děsu a tajemství, často považovaný za nejdramatičtější horor všech dob od vydání Draculy Brama Stokera. Stejného úspěchu jako román mezi čtenáři si dobyl i stejnojmenný film u diváků.

Poté, co se během svých studií na univerzitě v Georgetownu doslechl o podivných událostech, k nimž došlo v Marylandu v roce 1949, se William Peter Blatty pustil do psaní díla, které se později stalo jedním z literárních fenoménů druhé poloviny dvacátého století.

Románu Exorcista, který lze bezesporu označit za Blattyho opus magnum, se od prvního vydání v roce 1971 jen ve Spojených státech prodalo více než třináct milionů výtisků a dočkal se překladu do bezpočtu světových jazyků. Jeho úspěch navíc podtrhla i vřele přijatá hollywoodská adaptace Williama Friedkina, která vstoupila do kin o dva roky později a stala se jedním z nejslavnějších filmových hororů všech dob.

O co tedy v příběhu jde? Jsme svědky zvláštního chování dvanáctileté dívky Regan, dcery slavné herečky. V noci se v domě ozývají tajemné zvuky, nábytek se sám od sebe hýbe… a objevují se další a další děsivé jevy, které si nikdo nedokáže vysvětlit. Situace se postupně zhoršuje (pod okny dívčina pokoje je nalezena mrtvola nejlepší přítelkyně její matky), až nakonec zbývá jediná možnost – uchýlit se k exorcismu.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 28. června 2024

KNIŽNÍ TIPY - Válka starého muže - John Scalzi (2016)


Válka starého muže - John Scalzi
2016, Classic

Nějak mě štvalo všechno kolem. Na podzim mi bude padesát a to víte, občas se probudím a říkám si, už zase? Práce, a nejen ta, mi připadá jako stereotyp, jako neustále se opakující obřad, ze kterého nelze uniknout. Nebo vlastně, jde to. Jen musíte mít štěstí a sáhnout po dobré knize. Válka starého muže se mi dostala poprvé do rukou v době, když jsem vozil děti v kočárku. Jezdívali jsme tenkrát do lesa za domem. Nekonečné kilometry. V létě i zimě. Pamatuji si, že jsem cestou z práce navštívil antikvariát. Našel jsem již trošku ohmatanou knihu založenou vzadu. Tam se dávají výtisky, které nikdo moc nechce. Jenže mě zaujalo téma i autor. A tak jsem najednou stál kousek pod rozhlednou Krkavec, děti spaly jako dudci a já ve stoje četl. Měl jsem na madlu od kočárku takový vlastnoručně vyrobený držák. Něco podobného, jako mají dnes matky, akorát ony v tom mají mobil a sdílejí celý svůj život. Uplynulo mnoho let ve všech plzeňských řekách a já se ke knize vrátil.

S jedním kamarádem jsme se bavili o tom, že pokud přijde válka i k nám, jsme fakt zvědaví, kdo nás bude bránit. Asi si budeme muset obléknout uniformy a vyrazit. Jako John Perry. Jen nebudeme ve vesmírné lodi, ale někde v blátě a mrazu. Dokonce se mi o tom zdál i sen. Ráno jsem vstal před čtvrtou hodinou. Nějak jsem se najedl i zacvičil rychleji než kdy dřív. Po tmě jsem tuhle knihu znovu nahmatal a v tramvaji ji otevřel. Lidi na mě koukali jako na zjevení. Asi nějakej chudák, co nemá iphone, mysleli si nebo tak alespoň vypadali. Jenže mě i znovu, po letech, tenhle příběh hrozně chytil. Je v něm všechno, co po dobrém sci-fi chci. John Scalzi jej napsal klasicky, tradičně. Žádné zbytečně přetechnizované pasáže, sází se na silné motivy, na emoce. Navíc, asi takhle nějak bych se asi choval já, kdybych musel narukovat. Jen mi není ještě 75, ale skoro padesát. I když, některá rána mluví spíše o opaku. Padá na mě splín a nevím vůbec proč. 

Země je přelidněná a víc se množí ti hloupější. To, co naši předci dlouhé roky budovali najednou využívají a ničí jedinci, kteří u sebe doma nemají nic. Různé průzkumy a teorie moc nefungují. Místo dodržování pravidel a jasných přepisů, které nám zařídily a zaručují blahobyt i bezpečnost, se setkáváme s primitivy. Zavíráme oči a nemluvíme o tom, to je asi to nejhorší. A teď si představte, že nás bude už tolik, že se sem nevejdeme. Budeme muset kolonizovat jiné planety. Moc k životu jich ale není. Zákonitě začne boj, válka. Vždycky nakonec přežíval ten silnější, chytřejší. Snad to bude platit i do budoucna. A když ne, tak si můžeme aspoň zanadávat. To je mimochodem velmi osvěžující. John je vtipný, sarkastický a má nadhled, který dnešním lidem tolik chybí. Humor býval vždycky kořením života. Představte si, že zajdete do hospody a u jednoho stolu bude sedět parta pokérovaných dřevorubců s nealko a hlídajícími si každou kalorii. U druhého pár normálních kluků, co budou do sebe klopit jedno pivo za druhým. S kým si myslíte, že bude větší sranda? Ne, schválně, někdy si to zkuste. John Scalzi je přesně moje krevní skupina. A tuhle knížku mě zase opravdu bavilo číst. 

Vy si pořád myslíte, že když vám je třeba čtyřicet, že jste odepsaní. Jestliže se začalo v médiích objevovat o hodně víc pestřejších lidí, ras, tak na staré muže cíli snad jen reklamy na prostatu. Jo, po čtyřiceti jste v dnešní době fascinace mládím odepsaní. Netušil jsem to, bylo mi to ale již několikrát řečeno. Přitom to není vůbec pravda. My ještě máme zkušenosti, které nehledáme na google. Možná jsme opatrnější, ale zase na druhou stranu, bojovat asi půjdeme. Jakmile mě planeta povolá, sedám do vesmírné lodě a pak ať si mě vetřelci nepřejou. Netoužím ani po náhrobku, ani po metálech, mě stačí, když přežiju a budu mít klid. Tak nějak jsem Válku starého muže chápal a užíval si ještě víc, než před lety. Líbí se mi způsob, jakým autor vypráví, jak vše graduje, odsýpá. Dovedu si představit, že takhle by to jednou třeba mohlo být. Pro mě je tohle hrozně důležité. Musím být chycený a rád se vracet, těšit se na další kapitolu. Mimochodem, také konečně nějaká série, kterou jsem začal od prvního dílu. 

Už jsem zkrátka potřeboval nějaké dobré sci-fi. Něco, u čeho jsem si procvičil fantazii. Nikdy nepodceňujte starý chlápky. Nevíte, co mají za sebou. Je vám asi jasný, že sedím u stolu s těmi, co pijí pivo. A když nepřijdou, tak si zalezu do rohu a čtu si podobné knihy. Možná je to divné, možná působím jak exot, ale je mi to jedno. Mám rád svůj klid  a pohodu. Už moc často nezvedám hlavu, nejdu do sporů, ale pokud bude potřeba, tak se mnou počítejte. Zkrátka a dobře, takových jako je John Perry, je spousta. Zatím je čas, ještě mi není 75. Tak uvidíme, kam to naše planeta nasměřuje. Kdyby něco, tak sedím v rohu a piju pivo. Mějte se hezky a snad jsem vám svým dnešním tipem udělal radost. Děkuji!

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když člověk konečně dosáhl hvězd, zjistil, že jen málo planet je vhodných k životu a že ve vzdáleném vesmíru zuří o každou z nich krvavá válka mezi mnoha technicky vyspělými rasami. Přestože člověk nepatří mezi ty nejrozvinutější, již desetiletí zuřivě a neúprosně bojuje daleko od domova, aby samotná Země zůstala v bezpečí. Většinu zdrojů ovládají Koloniální obranné síly, ke kterým se může přidat každý, jehož pozemský čas se naplnil. KOS nestojí o mladé lidi, chce již zkušené a vyspělé jedince, kteří se po odchodu ze Země již nikdy na rodnou planetu nevrátí. V bojích si odslouží dva roky, a pokud přežijí, mohou se usadit na jedné z těžce získaných planet. John Perry se rozhodne využít nabízené příležitosti. Myslí si, že ví, co ho čeká. Ale opravdový boj, světelné roky od domova, představuje jeho nejhorší noční můry, a to, co se z něho stává, je ještě mnohem děsivější.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER