Den, který nikdy nepřijde - Caimh McDonnell
2019, Jota
Byl jsem tři dny na festivalu ve Spáleném Poříčí. Když jsem se ráno dal trošku dohromady, tak jsem chtěl dělat fotky a psát report. Místo toho jsem nejdřív čuměl do zdi a potom si začal číst Den, který nikdy nepřijde. Je tedy pravdou, že mi příběh zpočátku příliš nelezl do hlavy, ale to bylo spíš tím, že jsem měl v krvi zbytkový alkohol a viděl jsem před sebou zástupy hezkých holek. Všechny ty festivalové zážitky, ta síla hudby a pokeců se známými, ve mě doznívalo. I přesto jsem se nakonec chytil. Je to napínavé, čtivé, zajímavě napsané. Není si na nic moc stěžovat. Navíc, je to moje první kniha od autora, chtěl jsem zase jednou ochutnat něco nového. A měl jsem opět dobrou ruku při výběru na stránkách Levných knih. Původně jsem si tedy myslel, že to bude jen taková oddechovka, ale nakonec musím uznat, že je to hodně spletitý a propracovaný případ.
Usnul jsem. S brýlemi na nose, mě probudila dcera, když se vrátila z brigády. Bylo to celé takové unavené. Přeci jen, věk už je trošku znát. Nicméně, šel jsem si lehnout a druhý den, již trošku odpočinutý, pokračoval. A musím říct, že mě čtení bavilo ještě víc, než minulý unavený den. Musel jsem sice dopsat report, k tomu se trápit s fotkami, ale nakonec jsem si vyšetřil spoustu času. Četlo se mi dobře a to i přesto, že venku pálilo slunce jak někde v Karibiku. Mě to bylo jedno, já byl v Dublinu a vyšetřoval jsem. Pro mě musí být knížky odpočinek, relax, zároveň mě musí chytnout, což se v tomhle případě opět stalo. Děti měly prázdniny a tak křičely pod okny na blízkém hřišti. Nějak mi to nevadilo. Prostě jsem si užíval, naladil jsem se na vlnu klidného odpočívajícího čtenáře. Je to moc fajn, šeptám si pod vousy osamocen, protože mám všechny zase pryč.
Mám naděláno spoustu hodin a tak potají utíkám pryč, abych zase zasedl do svého křesla. Není to dlouhá kniha, přesto ji čtu tři odpoledne (a jedno celé ráno). Chodím nakupovat vedle do obchodu a každý den potkám dívku, která má tričko nějakého čtenářského klubu. Zírám jí na prsa, ne že bych byl úchyl, ale protože nemůžu rozluštit název. Je milá, pokaždé, když se na ní podívám, tak mi věnuje úsměv. Možná podvědomě vycítila, že mě na ní zajímá její příslušnost ke stejně prokletým, jako jsem já a ne jen pouhé tělo. I když je fakt, že je moc hezká. Nechci si to ale kazit, nevtírám se, jen jí pokaždé věnuji také pousmání. Chci si ji zachovat jako hezký obraz, fantazie mi pak může pracovat na plné obrátky. Taky seš vole ženatej, žejo. To je jak na tom festivalu. Ženských spousty. Člověk ale už nechce být trapnej. A stejně někdy je. Přitom kdyby mě viděly jak si hezky čtu...dost ale bylo vzpomínek a rozhárané mysli. Soustřeď se, ať to dočteš, máš tu celou hromadu knih a dostal si další tipy, co si přečíst. Vrhám se tedy znovu do čtení.
Proč nemůžu bydlet někde na severu. Všichni se tu potí, ve špinavých montérkách. To je tak, když jezdíte velmi brzy ráno do práce s popeláři. Je tu jeden, co pokaždé drží v rukou knihu. Nebaví se s ostatními. Dnes jsme tu, v trolejbusu číslo 14, dva. Sice jsem se zařekl, že už knížku dočtu, ale prostě jsem to nedal. Klížily se mi oči, doznívalo ve mě všechno festivalové nadšení. Pivo i zážitky. A tak jsem si vzal knížku s sebou a zbývá mi fakt už jen pár posledních stránek. Ty jako čteš? To ještě někdo v dnešní době dělá? Ptá se mě mladý kolega a myslí si, jak není vtipnej. On tedy nebyl nikdy, ale tentokrát je to ještě horší. Nějak nevím, co bych mu odpověděl. V těchto případech raději mlčím a myslím si něco o horoucích prdelích. Dojdeme do fabriky, on mluví jen o sobě, o nějakých kravinách a mě zbývají ještě asi tři stránky. Achjo.
Přestupuji na náměstí v Plzni, protože změnili jízdní řád. Vůbec mi to nedošlo. Mám prostoje. Asi deset minut. Ihned vytáhnu knížku z batohu a jdu na to. Uleví se mi. Jako fakt, normálně to ze mě spadne. To napětí, že jsem odešel od rozečteného. Vypadám dobře, řeknu si, když se vidím ve výloze. S knihou pod rukou, a brýlemi, jsem fakt sladkej medvídek, jak by řekla manželka, která si ze mě pořád dělá srandu. Dojedu domů, sednu si a začnu se přehrabovat v dalších knihách. Na řadu přijdou...ale to až za týden, přijďte, bude další tip. Děkuji moc za pozornost. Mimochodem, potkat za jeden den tři lidi na festivalu, kteří se se mnou chtějí bavit o knihách, pánové a dámy, to je prostě super, fakt díky moc! Mějte se krásně.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Paul Mulchrone zakládá detektivní kancelář. Je bez peněz, bez parťáka a bez partnerky (neposlouchej, Maggie) – ale dostal svůj první případ! Na zakázku žárlivé milenky bude sledovat stavebního magnáta Hartigana. Právě toho, jenž stojí před dublinským soudem za vytunelování peněz klientů, kteří kupodivu chtěli bydlet. Právě toho, jehož společník byl nalezen kupodivu zavražděný. Právě toho, jehož druhý společník se před lety rozhodl stavět na pozemku, kde sídlil hokejový oddíl Bunnyho McGarryho. Kupodivu: když totiž nemáte problémy s Bunnym, nemáte žádné. Přidejme zhrzenou sestřičku Brigit, která přivazuje chlípné doktory k postelím; policistu Wilsona, který na mrtvoly fakt nemá žaludek; mesiášského kazatele Frankse, bandu squatterů se záluskem na data jisté banky, dav rabujících demonstrantů – a samozřejmě Dublin, protože nikde jinde tohle všechno najednou nenajdete. Kdo to dokáže smíchat a znovu rozplést tak, aby ty nejméně pravděpodobné dílky skládačky do sebe přesně zapadly? Jedině Caimh McDonnell.
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
