Prolhané holky - Eva Björg Ægisdóttir
2026, Vendeta
Začal jsem před několika týdny chodit zase do práce. Nejdřív o berlích a pak jsem si opatřil trekingové hůlky. Dýchám velmi brzo ránou cestou studený vzduch, snažím se vyhýbat lidem, kteří jsou stále stejně neomalení jako dřív. Nikdo mi nedává přednost, strkají do mě, nepouští mě sednout. Potácím se, držím se v MHD umaštěných tyčí, abych nakonec s vypětím sil usedl po dvou patrech šílených schodů k počítači a zase začal vytvářet hodnoty. Stýská se mi po home office, protože jsem ušetřil dvě hodiny denně na čtení, protože jsem nemusel nikam jezdit. To mi přestalo a nějak si na to nemůžu zvyknout. Čekají mě rehabilitace, které prý bolí. Přesto jsem si odnesl z boxu domů novou knihu. Namazal jsem se krémem, aby prý kůže neuschla a chvilku jen tak seděl.
Číst jsem si začal až k večeru, když se vše uklidnilo. Island? Ten si nechám vždycky líbit. Od autorky jsem četl již Tiché kroky na schodech a líbil se mi její styl. Tentokrát se ztratí svobodná matka, která po sobě nechá nejednoznačný vzkaz na rozloučenou. Její tělo je nalezeno velmi zohavené a začne se odehrávat opravdu temný a napínavý příběh. Podložil jsem si nohu, aby byla nahoře, je po celém dni poměrně nateklá. Nejhorší je jak se mi zpomalil celý život. Chodím šouravě, jsem jak kdyby mi bylo o dvacet víc. Chce to trpělivost, všichni mi říkají, ale to není nic pro mě. Jsem zvyklý žít aktivně, hýbat se, potřebuji to. Relaxuji pohybem. A pořád to ještě nejde. Nebýt knih a muziky, asi by mi začalo už trošku hrabat. Mám skvělou rodinu, ale nejsme spolu pořád, to samozřejmě nejde. Stáhnu si nohu kompresní punčochou, čeho všeho se ještě dožiju?
Najdou mě, jak spím v křesle, s brýlemi na nose, s knihou v klíně. Smějí se mi, ale jsem fakt vyčerpaný. Opláchnu si obličej a pak nemůžu usnout. Vybelhám se z postele, napíšu jednu recenzi a pak si zase čtu. Autorku jsem si oblíbil, opravdu se mi líbí její styl, způsob, jakým píše, jak umí do příběhu promítnout různé nálady, jak je schopná vystavět různé konstrukce. Navíc mě baví i téma a samozřejmě prostředí. Opravdu mám pocit, že se procházím po Islandu, že nastavuji tvář divoké přírodě. Mám sice rád i jižní moře, ale kdybych si měl vybrat, tak by moje kroky směřovaly spíše na sever. V neděli ráno sleduji jeden dokument z Islandu a protože je volno, tak si po obědě zalezu do ložnice, vyskládám si peřiny do komínku, hodím nohu zase nahoru a ztratím se v knize jako bych byl přímo součástí příběhu. Sleduji zpovzdálí vyšetřování. Jsem překvapen, kam směřuje.
Temnota má mnoho podob, každý si v sobě neseme spoustu starých křivd. Někdo se s nimi nikdy nevyrovná. Máme je uložené hluboko v hlavě, v podvědomí. Také v sobě máme pradávné pudy, vztek, někteří i pošramocené ego. Je toho spoustu a lidem do hlavy nevidíte. U každé dobré detektivky (a Prolhané holky jí opravdu jsou) mě zajímá i psychologie postav, způsob, důvod, kvůli kterému k vraždě došlo. Stále si myslím, že je tenhle žánr možná trošku podceňovaný. Zkoušel jsem rádoby humorné knihy a nesmál se, zkoušel jsem umělecká díla, která dostala ocenění od kritiků a nějak jsem se nemohl začíst. Nechápal jsem, co chtěl knihou autor říct. Nedočetl jsem ji a měl z toho trošku trauma. Pak jsem si vzal další thriller a měl jsem obličej přilepený ke stránkám jako uhranutý. Možná jsem zkrátka nastavený na to, abych četl o napětí, o temných a napínavých věcech. Každý to ale asi máme jinak.
Prolhané holky jsou velmi dobře napsané, navíc z mého oblíbeného Islandu. No řekněte, může si obyčejný čtenář přát něco víc? Myslím, že ne. Mě tahle kniha opravdu velmi bavila, užil jsem si ji. Byla pro mě možná trošku únikem ze všech těch vyšetření, belhání, bezmoci. Mám poprvé v životě něco pořádně zlomeného a musel jsem se naučit s tím pracovat. Knihy mi pomohly přežít, to vím jistě. Eva Björg Ægisdóttir má a bude mít odteď v mé knihovně vždy své místo. Tohle je psychologický thriller přesně podle mého gusta. Schválně, zkuste si knížku také přečíst. Děkuji vám za pozornost, za přízeň a přeji vám jen vše dobré. Jdu si dát nohu zase nahoru.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Začátkem května odejde svobodná matka Maríanna z domu a už se nevrátí. Své zanedbávané dospívající dceři Hekle nechá na stole v kuchyni nejednoznačný vzkaz, na jehož základě dojdou všichni včetně policie k závěru, že zmizela dobrovolně a spáchala sebevraždu. Když se však o sedm měsíců později najde její mrtvé, zmrzačené tělo v lávovém poli u kráteru Grábrók, musí policistka Elma Jónsdóttir a její akraneští kolegové případ znovu otevřít a opět se pustit do vyšetřování – tentokrát vraždy.
O patnáct let dříve leží na porodním oddělení novopečená rodička, která má potíže s přijetím vlastního dítěte. V průběhu let k němu postupně hledá cestu, ale jejich vztah je natolik zvláštní a pokřivený, že vyústí v nejednu šokující tragédii.
Po veleúspěšné první knize s vyšetřovatelkou Elmou Jónsdóttir Tiché kroky na schodech, která získala ocenění Svartfuglinn za nejlepší rukopis s kriminální zápletkou a byla přeložena do celé řady jazyků, přichází islandská autorka Eva Björg Ægisdóttir s neméně napínavým pokračováním. Holky, které lžou jsou mrazivým psychologickým thrillerem o tom, jak může narušené dětství a traumata později v životě vést k děsivým událostem.
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
