DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemJan-Erik Fjell. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemJan-Erik Fjell. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 13. března 2026

KNIŽNÍ TIPY - Muž s prstenem - Jan-Erik Fjell (2026)


Muž s prstenem - Jan-Erik Fjell
2026, Vendeta

Nejhorší na tom, že si zlomíte nohu, není bolest a imobilita. Nejhorší je, že si začnete připadat zranitelní. Jdete třeba do dveří, nasedáte do auta nebo se chcete jen napít a kýváte se na berlích jako mátoha. Samozřejmě, pak je tu ještě samota, na kterou jsem si třeba já velmi těžko zvykal. Doma na home office si práci přeci jen uspořádáte podle sebe a uděláte ji rychleji. Odpoledne pak, utaháni jako kdybyste opravdu do továrny šli, ulehávám ke knize a přemýšlím, proč mi kosti srůstají tak pomalu. Proč někdo nevymyslel nějaký zlepšovák, který by moje utrpení aspoň trošku zmírnil. V závěru je všechno o trpělivosti, kterou tedy zrovna neoplývám. S nohou nahoře si čtu, tentokrát zbrusu novou knihu od mého oblíbeného spisovatele Jana-Erika Fjelleho. Zase se mi ihned všechno spojilo v jedno, hlavní hrdina příběhu, Anton Brekke je nejen bývalým policistou, ale zároveň pracuje v nemocnici.

Jsem tak na klinice v Plzni, pajdám tam prvorepublikovými chodbami obrovského monstra a všechno mi to připomíná nemocnici v Norsku, kde brutálně zabijí sestřičku. Moje fantazie pracuje na plné obrátky a knihu mám tak zadřenou pod kůží, že když mi milá slečna v bílém pomáhá vylézt na rentgenový stůl, tak ji málem varuji, aby si dávala pozor, protože je dost dobře možné, že v okolí řádí sériový vrah. Knihy pro mě byly spolu s hudbou vždy způsobem, jak pomocí nich přežít těžké chvíle. Jedná se sice jen o zlomenou nohu, ale abych pravdu řekl, tak je to pro mě poměrně nová zkušenost. Kdysi dávno na civilní službě jsem měl sice přeražený palec na noze, ale mohl jsem aspoň došlápnout na patu. Tenkrát jsem si volno, které jsem díky tomu měl, docela užíval. Byl jsem mladý a plný energie. Teď je mi 51 a je pro mě návštěva lékaře poměrně slušným fyzickým výkonem. 

S tím ale asi nic nenadělám. V noze mi zrovna divně cuká, občas se objeví bolest jako čert. Nikdy bych nevěřil, že se mi něco takového stane. Jsem zranitelný a bezbranný, co když ten pán, co pořád chodí kolem našeho domu a divně se na mě díval, když jsem se pokoušel strčit klíč do zámku, má také nekalé úmysly. Ne, brácho, možná už ti z toho všeho hrabe. Seber se, jsi kus velkého chlapa, bránil bych se i s berlemi. Pak mi mezi nohy vběhne pes. On vám nic neudělá. Jasně, jen mě sejme. Jsem rád, že dolezu domů, musím si na několik minut sednout, teprve potom se převléknu do domácího, konečně si přečtu zprávu od skvělého pana doktora a pokouším se vyluštit, kam jsme se po kontrole vlastně posunuli. Jdu si bodnout injekci proti trombóze, znovu usedám ke knížce a musím říct, že mě úplně pohltila. Muž s prstenem je detektivka přesně podle mého gusta. Napínavá, syrová, temná, velmi čtivá. 

Netuším, jestli za to mohou prášky nebo jen to, že vstávám velmi brzy. Snažím se o podobný rytmus, jako bych chodil do práce. Zapínám počítač a opravdu celý den pracuji. Noha mě ke konci směny bolí a tak se pokaždé natáhnu s knihou do postele. Otevřu ji na poslední přečtené stránce a pak celé odpoledne bojuji se spánkem. Proberu se až večer, dám ještě pár kapitol a pak se mi zase začnou klížit oči. Nikdy bych nevěřil, jak mi budou chybět obyčejné věci jako procházka v lese, plavání v bazénu nebo jen prostá chůze. Chce to trpělivost, říká mi sestřička, když mi dělá novou sádru. Vidí na mě, že jí moc nemám. Sice všechno srůstá jak má, ale občas se přistihnu, že jen tak sedím, jsem mimo a koukám se do zdi. Promítám si na ní příběh Muže s prstenem a jsem tak nějak podivné smutný. Asi mě opravdu tíží samota. Vyloženě se těším, až přijdou všichni ze školy a prohodí se mnou pár slov. 

Jan-Erik Fjell píše velmi poutavě, napínavě. Přesně jak to mám rád. Jedná se o další z výletů do temných zákoutí lidské mysli. Navíc, naordinoval jsem si k četbě poslech nových SHADOWSPAWN a tak nějak mi všechno sedlo příjemně dohromady. Knížku jsem si opravdu užil, navíc na ní byla menší akce, takže za mě velká spokojenost po všech stránkách. Jenom pokaždé, když se dopajdám na kontrolu, tak se nemůžu zbavit dojmu, že se po těch chladných a nehostinných chodbách velké kliniky toulá někdo, kdo myslí jenom na vraždu. Uff, když na to pomyslím, tak jsem se oklepal mrazem. Tak to vidíte, jak se mi dostala knížka do hlavy. Moc vám děkuji za pozornost. Jdu číst dál. Jednou z mála výhod toho, když se zraníte, tak je čas i na knihy, které vám dlouhou dobu leží na hromadě. Držte se a zase za týden. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Říká se, že nadpoloviční většinu vražd žen spáchá jejich partner. V případě nezvykle brutální vraždy sestřičky z nemocnice v Kalnes ale všechno nasvědčuje tomu, že partner je v tom tentokrát nevinně a v okolí řádí sériový vrah. Na světlo postupem času vyplývají další skutečnosti, které ukazují na dávný, dosud nevyřešený případ mladé studentky ve vzdálené Voldě – je mezi nimi ale skutečná spojitost, nebo se jedná jen o slepou uličku?

Bývalý policista Anton Brekke má navíc úplně jiné starosti – snaží se udržet si práci v nemocnici a nepropadnout své staré hráčské vášni. Když ho jeho bývalý parťák přijde požádat o radu, nemá žádnou motivaci se do případu zapojovat. To se ovšem změní, když zemře jedna z jeho pacientek. Že by i její smrt souvisela s vraždami, které vyšetřuje Magnus Torp?

Při rozkrývání starých tajemství se ale může snadno stát, že bývalí kolegové narazí na protivníka, na kterého jejich síly stačit nebudou.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 14. března 2025

KNIŽNÍ TIPY - Šedá zóna - Jan-Erik Fjell (2025)


Šedá zóna - Jan-Erik Fjell
2025, Omega

Pokaždé, když jedu na chalupu do Jizerek, tak se moje mysl pomalu uklidní. Naladím se na úplně jiný styl života. Ovlivněný momentálním stavem přírody, se procházím po loukách a lesích. Ještě je tu sníh a v noci pěkně mrzlo. Vzduch je chladný a v kamnech plápolá oheň. Kousek za chalupou jsme našli roztrhanou srnu. Toulavý pes nebo vlk? Lidé jsou zde mlčenliví a staré křivdy nejsou nikdy zapomenuty. Ne, není to norský venkov, je to jen české pohraničí, ale zrovna čtu novou knihu od Jana-Erika Fjella a jsem rád, že jsem na horách. V nížině sice začíná jaro, ale tady jakoby se zima ještě nechtěla vzdát. Sedám si ke kamnům a zakousnutý do příběhu nevnímám, když na mě máma mluví. Jsem tu zase na návštěvě, před několika dny bylo stařence sedmdesát let. Popíjíme pivo a po chvilce knížku odložím. Není to slušné číst si, když je taková sláva.

Raději počkám další den do vlaku, nasadím sluchátka a nechám daleko od sebe neustále nadávající lidi. Máme to asi v povaze, jako národ, jako jedinci, kteří jsou neustále nespokojení. Nepřítele si vždycky najdeme. Mezi lidmi je tolik zla, tolik ukryté temnoty. Máme tu všechno, co potřebujeme, aby byla detektivka dobrá. Kdysi odsouzeného vraha, podivnou historii a novou vraždu, které je potřeba přijít na kloub. Mnul jsme si vousy a představoval si, že kouřím dýmku. Je v tom cosi anglického, říkám si, když čtu další a další řádky. Taková ta klasika, co mám tolik rád. Sonda do hlubiny lidského podvědomí. Vlak náhle zastavil, uprostřed polí. Nějaký chudák spáchal sebevraždu. Zvědavci vybíhají krvelačně ven. Se zdviženými telefony se snaží zachytit záběr, nad kterým se snad doma ukájejí. Netuším, proč to dělají, osobně se snažím spíše podobným obrázkům vyhýbat. Stačí mi kniha. Mezi cestujícími to vře. Je jim jedno, že byl někdo tak nešťastný, oni přece nestihnou svůj oblíbený seriál. Já to tak nenechám, volají na ředitelství Českých drah, kde samozřejmě o víkendu nikdo není.  A tak aspoň, aby ukojili svůj vztek, píšou na sociální sítě. 

Jsem klidný, ještě nasáklý severem. Viděl jsem sníh i staré zadumané tváře starousedlíků, kteří kývají hlavou a říkají něco o tom, že jaro ještě nepřijde. Ještě je brzy, ptáci se nevrátili. Zakrojí si špek a otřou si ruce do vaťáku. Dívám se z okna vlaku, sleduji pány a dámy v uniformách i dva zřízence, kteří sbírají kusy těla po lehce zasněžené ornici. Lidé jsou už tak otrlí, že nikdo nezvrací, nikdo se nediví, že je mezi námi cosi zkaženého. Možná naše mysl, otupělá neustálými ataky a šoky. Přemýšlím nad tím a raději se vydávám znovu na cestu, abych vyšetřil jednu podivnou vraždu. Je mi tu, v knize lépe, než v realitě. Možná je to jenom únik, záchranná brzda mého mozku, netuším. Třeba ale zafungoval pud sebezáchovy. Svět je poslední roky nějaký divný, lidi neuvažují jasně, vidím to každý den kolem sebe. Takový ten vztek, to dřív nepamatuji. Je to moje první setkání s autorem. Nějak poslední dobou rád objevuji nová jména a musím rovnou dodat, že jsem hodně spokojený. Přesně můj styl, říkám si, když se vlak konečně rozjede. 

Bývalý kriminalista se opil a utopil. Něco tu ale smrdí a Antonovi vrtá v hlavě spousta nesrovnalostí. Pouští se do pátrání na vlastní pěst. Seděl jsem v pozici nadšeného čtenáře a nepouštěl se do nadávání s ostatními. No a co, tak vlak nejede. Stalo se neštěstí, co s tím jako chcete dělat? Chce se mi řvát, ale místo toho obrátím další stránku a nepouštím se do rozhovoru s naproti mě sedící paní. Raději přidám hlasitost ve sluchátkách. Nejlepší vynález za poslední roky. Odhlučnění okolí. Užívám si to, i když máme zpoždění, i když mám hlad, nenavazují mi další spoje a vůbec bych měl nadávat a nadávat. Neudělám to, mám totiž knihu a ta má na mě až terapeutický účinek. Jsem na dobré cestě se stát starým jezevcem, který bude raději ve společnosti knih, než lidí. Záleží na situaci a konkrétních jedincích. Zatím si to nechci připustit, ale znáte to.

Co dodat na závěr? Jsem velmi mile překvapen. Mám rád, když se můžu začíst, když mě knížka chytne za pačesy a pustí mě až na konci. Nevnímal jsem zase jednou svět kolem mě a objevil jsem si pro sebe další jméno. To se samozřejmě počítá. Líbí se mi styl, jakým Jan-Erik Fjell píše. Šedá zóna je poutavou knížkou, dobrým detektivním příběhem, který rozhodně stojí za přečtení. Záleží snad jenom na tom, abyste byli naladěni na stejnou vlnu jako já. Jak jsem již mnohokrát psal, mám rád takové ty klasické, tradiční příběhy, s dobrou zápletkou. Odpočívám zkrátka nejvíc při sportu, u muziky a jak jinak, u knih. A když je k tomu kolem mě ještě pomalu se probouzející příroda, neznám nic lepšího. Mějte se krásně, přeji vám klidnou mysl a dobré světlo. Děkuji za pozornost. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Na první pohled se zdá, že se bývalý kriminalista Harald Uteng opil a utopil. Co ho ale vedlo k tomu, že jen krátce před smrtí souhlasil s účastí v populárním true crime podcastu, když celý život nesnášel média a novináře? Anton Brekke se jako jediný odmítá smířit se závěrem, že šlo o pouhou nehodu, a do pátrání se pouští na vlastní pěst. Jediným vodítkem je však starý případ, o němž měl podcast pojednávat, a tak se Anton musí vrátit do vesnice, kde v začátcích u policie vyšetřoval s Haraldem svou první vraždu.

Tehdy se důkazy zdály nezpochybnitelné a vrah byl rychle nalezen a odsouzen, teď po letech ale na světlo vyplouvají podrobnosti, které naznačují, že všechno mohlo být jinak. Mladý Anton tehdy od zkušenějšího Haralda okoukal lehce neortodoxní přístup k policejní práci – a nastává čas zjistit, jestli se v šedé zóně mezi legálním postupem a podvodem zvládne pohybovat stejně dobře jako on.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER