DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemcrimibook. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemcrimibook. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 6. listopadu 2026

KNIŽNÍ TIPY - Případ Cassandra - Jan-Erik Fjell (2026)


Případ Cassandra - Jan-Erik Fjell
2026, Omega

Vrátil jsem se z padesátin mého kamaráda. Spal jsem jen asi tři hodiny na karimatce v chladné sokolovně. Akce byla skvělá, potkal jsem spoustu známých, zahráli nám dobré kapely, zasmáli jsme se a popili, jak zákon káže. Je sobota a jedu vlakem z Poděbrad domů. Nejdřív si myslím, že budu pospávat nebo jen tak sledovat ubíhající krajinu. Jenže nemůžu zabrat, všechno ve mě ještě doznívá. Místo toho si pustím do sluchátek nové album skvělých doomařů MOTHER OF GRAVES a otevřu knihu Cassandra. Jan-Erik Fjell přichází s dalším zajímavým příběhem. Proti mě sedí mladá studentka a usmívá se. Možná jsem až příliš starý nebo zmuchlaný, včerejší akce je na mě asi hodně vidět. Ale někde u Nymburka na mě kývne a chce mi něco říct. Sundám sluchátka a zeptám se, co se děje. Po chvilce musím knihu zaklapnout. Je totiž také knihomolkou a chce mi toho tolik říct. Má přehled, zajímavou tvář a je hrozně milá. Asi je ráda, že potkala někoho stejně prokletého. Předháníme se v autorech, které jsme četli a když vystupujeme v Praze, tak si říkám, že svět je někdy moc hezké místo k životu.

Když jedu na Plzeň, tak už mám ale klid. Nikdo mě neruší. Všichni se dívají do telefonů a nekonečně scrollují debilní videa. Mají mrtvý pohled. Jaký to rozdíl oproti té milé slečně. Začtu se a znovu zjišťuji, proč mám tohoto autora tolik rád. Píše zajímavě, poutavě, odvádí skvělé řemeslo a přidává ještě něco navíc. Baví mě atmosféra knihy, chci případ řešit. Mám v hlavě ještě určitě spoustu zbytkového alkoholu, ale připadá mi, že moje mysl je čistá jako hladina horského jezera. Jsem někde daleko v Oslu, pátrám po vrahovi. Jednoho už mají, ale vypadá to, že ho odsoudili neprávem. Antona osloví sestra odsouzeného a přemluví ho, aby jí pomohl. Začne se odehrávat zajímavý a velmi napínavý příběh. Jsem mimo a to natolik, že málem zapomenu v Plzni vystoupit. Rychle se sbalím, hodím na sebe křiváka a knihu vezmu jen tak do ruky. Nedá mi to, čtu si dál i ve stoje v trolejbusu. A je mi úplně jedno, že na mě někteří koukají jak na exota. 

Mám to takhle celý život, od dob svého mládí, možná už od dětství. Mě když nějaká knížka chytne, nemůžu se odlepit, pořád na ní musím myslet a nedám pokoj, dokud si ji nepřečtu. Dorazím domů, dáme si kafe, chvilku pokecáme, ale pak si zalezu do ložnice a i když nejsem zrovna čtenář v poloze ležmo, dám se do další kapitoly. Tělo si ale žádá své, všechno na mě padne a usnu spánkem spravedlivých a opilců. Zdá se mi o knize, příběh pokračuje a je vám doufám jasné, že když se probudím, tak jsem notně zmatený. Stejně je to zvláštní. Dost často píšu o muzice, že mám rád, když je opravdová, ryzí a autentická. S knihami to mám hodně podobně. Cassandra je na kost ohlodaný příběh, syrový, temný a vlastně v závěru smutný, jako každá vražda. 

V sobotu se mění čas. A co si myslíte, že to pro mě znamená? Jsem najednou nebývale čilý, spánek mi pomohl. Jenže zase nemůžu v noci spát. Počkám si s knihou na přehození ručiček. Sleduji všechna ta chytrá zařízení, jak se proměňují. Teď už bych ale měl jít opravdu spát. Ještě, že je zítra neděle. Tentokrát ji uctím opravdu klidem a pohodou. Dobrým obědem, milou společností a samozřejmě knihou, kterou čtu stále dál. Už mi zbývá jen pár kapitol. Jsem znovu ve své bublině a jsem hrozně zvědavý, jak všechno dopadne. Nakonec jsem poměrně překvapený, tentokrát jsem opravdu nic netušil. Zaklapnu knížku a dívám se z okna. Prší, je sychravo, mlha, ale tady doma, je klid a ticho. Dnes už si nic číst nebudu, raději napíšu jednu recenzi a odpočívám. Musím všechno vstřebat. 

Možná jsem si toho začal víc všímat nebo mám štěstí, ale víte co je zajímavé? Lidi stále čtou. Vídávám ve vlacích mladé dívky s fantasy knihami, sem tam nějaký kluk se sci-fi. Starší mívají různé novinky, ale je nás stále hodně. A to samozřejmě netuším, co lidé čtou doma v soukromí. Cassandra je velmi dobrý příběh, thriller přesně podle mého gusta. Zároveň druhá (aspoň myslím) kniha, co se mi dostala do rukou. Autora si zařazuji tímto mezi oblíbené a už se těším, až od něj vyjde něco nového. A než se tak stane, tak si projedu všechny jeho starší knížky. Děkuji vám, jako vždy, za pozornost, kladné ohlasy a přízeň. Moc si toho vážím a mějte se co nejlépe. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Cassandra Granová je nalezena zavražděna ve svém luxusním bytě. Pachatel je rychle odhalen a odsouzen. O rok později ale na bývalého kriminalistu Antona Brekkeho čeká před domem sestra domnělého pachatele, která tvrdí, že byl její bratr nevinný. Tak jak to tedy bylo? Na bratra přece ukazovaly všechny indicie. Že by policie tehdy neodvedla pořádnou práci? Anton se ve společnosti podcastera Kristiana Bolstada pustí do pátrání na vlastní pěst – a stopy vedou nejen hluboko do minulosti, ale také mimo Oslo. Ukazuje se, že zavražděná Cassandra nejspíš nebyla tak nevinná, jak se původně zdálo, a že pravý pachatel má na svědomí i smrt dalších lidí. Policistka, jejíž svědectví možná tehdy přispělo k odsouzení nesprávného muže, má zřejmě také své vlastní záměry. A v neposlední řadě se zajímá o Antona…


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 30. října 2026

KNIŽNÍ TIPY - Rajské pole - LJ Ross (2026)


Rajské pole - LJ Ross
2026, Vendeta

Když jsem se lehce připitý potácel po koncertě domů, bylo mi tak nějak divně, možná bych řekl i smutno. Všichni mířili do svých domovů a já zůstal na zastávce sám. Kouknu do mobilu, kdy mi to jede a vyskočí na mě zpráva o tom, jak nějaký magor pobodal matku holky mého syna. Byl jsem na black a death metalu a všichni vypadali děsně tvrdě. V srdcích i naživo ale působili mile. Věřte mi, poslouchám tuhle hudbu více než 35 let a debilů je mezi námi přeci jen méně, než je v běžné společnosti obvyklé. Přijdou dvě mladé holky, kterým bych mohl dělat klidně tátu a dají se se mnou do řeči. Kecáme o muzice, probíráme koncert a pak jedna z nich, zcela nečekaně přejde na knížky. Já jsem četla někde na internetu nějaký tip, líbilo se mi jak je to napsané, ale pravdou také je, že se ten kritik občas až moc dojímá. Chvíli jsem nevěděl, netušil, že mluví o mě. Pak mi to došlo a byl jsem tak nějak povznesený, protože přivést ke čtení mladou generaci je vlastně trošku zázrak.

A co říkáte holky na Rajské pole, zkusím to opatrně a jsem skoro šokovaný, protože jedna se ihned chytí, řekne mi o autorovi skoro všechno, má přehled a vůbec působí hodně sečtěle. Trošku se stydím, protože jsem knihu ještě celou nepřečetl. Ale ona ví, zná, dokonce celý příběh velice dobře rozebere. Také mi řekne, že i její přítel čte, ale že mu knížku dá až asi za týden, protože je zrovna ponořen do něčeho jiného. A já starý pes, který již mnohokrát zlomil nad současným světem hůl, se najednou usmívám a říkám si pod vousy, že není ještě všechno ztraceno, že pořád existuje naděje. Kolem létají drony a mocní tohoto světa vyrábějí další zbraně, ale pak potkáte takové dvě milé a hezké panenky a najednou se všechno kolem rozjasní. Neřeknu jim, že ty knižní tipy píšu já, ale uvnitř jsem tak nějak hrdý a spokojený.

Je to dobrá kniha. Napínavá, se zajímavou zápletkou. Ležela mi doma několik dlouhých dní, protože jsem měl zcela jiné starosti, ale když už jsem se k ní dostal, tak jsem pokaždé vzpomínal na ty dvě mladé krásné metalistky. Může být něco hezčího, než mladé holky? Byly plné energie, záhadných úsměvů a bavily se se mnou tak nějak normálně. Usmíval jsem se navenek i dovnitř a neskutečně jsem si užíval, že mě čtou. Kdybych měl větší ego, tak bych zamachroval, ale nechtěl jsem. Jedna z nich mě i trošku kritizovala, říkala něco o tom, že píšu jen pozitivně, že by jí zajímala ode mě i nějaká  kritika, ale říkala to mile. Ta druhá zmínila i moje Příběhy mrtvého muže a než jsme přijeli na přestupní stanici, tak odvyprávěla některé pasáže. Přestoupil jsem, rozloučil se a spát jsem šel takový spokojený. Má to smysl, ten čas a energie, které psaní věnuji. Navíc, co si budeme, byly to moc hezké holky, od kterých byste v životě nečekali, že budou číst. 

Druhý den jedu víceméně jen na autopilota. Musím napsat report z koncertu, zacvičit si a mám toho nad hlavu. Tělo už je staré a všechno mě bolí. Přesto se usmívám, povedlo se mi totiž vyšetřit čas, abych se téhle knize věnoval. Jsem unavený, přesto sedím dlouho do noci a po každé kapitole si říkám, že ty holky měly pravdu, že mají dobrý vkus. Zaklapnu knihu, protože už je fakt pozdě a bolí mě unavené oči. Jdu spát. Napiju se vody a zase jednou přemýšlím, kde se v lidech bere zlo a nenávist. Tenhle příběh je o temnotě, o tom, o čem píšu velmi často. Ďábel není žádná příšera, ale vypadá jako kolega, kterého potkáváš denně v práci, jako hezká dívka, jako tvůj soused, který se na tebe každý den usmívá. Je to zajímavě napsaný příběh, který mě chytl za pačesy a už nepustil.

Jedna z těch krásných mladých dívek, se kterými mě svedla dohromady náhoda, mi řekla, že čtení je svým způsobem prokletí. Měla pravdu. Lidé, kteří nečtou, naše nadšení nikdy nepochopí. Také mluvila o tom, že ji knihy uklidňují, že má s nimi svůj vlastní osobní prostor. Uvědomil jsem si, že by o knihách měla psát ona a ne já starý unavený pes. O víkendu jsem nachodil hodně kilometrů. Na poli za městem byla mlha a já si představoval, že v dálce leží mrtvola. Nemůžu jinak, já čtení opravdu prožívám. Jsem pokaždé úplně pohlcený. Přesně tohle říkala ta druhá, zadumanější dívka a já nemůžu jinak, než jim vyseknout poklonu. Holky, pokud budete můj dnešní knižní tip číst, tak je věnován hlavně vám. Děkuji všem za pozornost. Čtení je někdy řehole, ale krásná. Mějte se co nejlépe. A moc děkuji za přízeň. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Lovec se stává loveným… Když je u odlehlého kostela v Rajském poli nalezen mrtvý muž, je detektiv šéfinspektor Ryan jedinou další osobou v okruhu několika kilometrů. Policie nemá žádnou vražednou zbraň, žádný motiv ani žádné podezřelé – kromě Ryana. Ryan je už suspendován z Northumbrijského policejního sboru, a tak musí napnout všechny síly, aby očistil své jméno. Brzy však půjde o mnohem víc než jen o jeho kariéru, když začnou umírat významní členové tajemného „Kruhu“. Někdo očividně touží po tom, aby se Ryanovo jméno objevilo jako další na koronerově seznamu, a pokud chce tuto těžkou zkoušku přežít, musí odhalit ďábla, který chodí mezi nimi – než bude příliš pozdě.

Bohužel pro Ryana, ďábel vypadá úplně jako všichni ostatní…


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 23. října 2026

KNIŽNÍ TIPY - Noční lovec - Anders de la Motte (2026)


Noční lovec - Anders de la Motte
2026, Kalibr

Nepatřím zrovna k těm, co by věřili na přízraky, na démony, na tajemná místa. Potkal jsem za svůj život sice lidi, kteří doopravdy zlí byli, ale pravdou, je, že když jsem četl Nočního lovce, tak jsem si často vzpomenul na mlhavá rána v Jizerkách na chalupě, na tamní hřbitov, na opuštěný kostel ve Smržovce, na příběhy, které mi vyprávěla babička. Kniha začíná ve starých časech, ve kterých je zavražděn kněz. Vrahem je muž se železnou maskou, místní šlechtic, který přišel o své děti hrozným způsobem. Následuje střih a přeneseme se do doby, kdy se partička mladých pokouší ducha Nočního lovce znovu vyvolat. Stane se u toho něco ohavného, zlého. Potom se přeneseme do současnosti a jsou zde všichni, co mi už docela chyběli.

Leo Asterová, její otec, Hill, i skupina řešící staré případy. Je to čtvrté pokračování a měl jsem zrovna poměrně špatnou náladu. V práci je toho hodně a moje noha se díky změně počasí zase hlásila o slovo. Nechtěl jsem nikoho vidět a ani jsem nemusel. Zalezl jsem si do svého křesla, naladil polské WINGLESS, kteří vydali skvělé nové album a já mám tu čest jej slyšet zase několik týdnů dopředu a nechal jsem se příběhem doslova pohltit. Anders de la Motte patří již dlouhé roky k mým velmi oblíbeným autorům a tahle kniha mě v mém fanouškovství jenom utvrdila. Zmínit musím i opravdu skvělý překlad. Jaroslav Bojanovský si hraje s češtinou a ukazuje její krásu v její plné síle. Zároveň zachovává autorův rukopis. I díky tomu se knížka čte víceméně sama. Mám rád příběhy, které navazují na něco z minulosti, na staré křivdy.

Je to temný příběh. Perfektně vystavěný, se silnými dějovými linkami. Joj, teď mluvím jako nějaký opravdový knižní kritik, ale nebojte, stále jsem se jím nestal. Jsem obyčejný fanoušek, nadšený čtenář. Neumím oddělit svůj subjektivní dojem, nemám potřebný nadhled. To ale ani není účelem, psaní mě neživí, myslím si, že kdyby tomu tak bylo, ztratil bych možná jiskru. Přemýšleli jste nad tím někdy? Kde se bere to naše nadšení, mnohdy i počínající (v mém případě asi už i pokračující) závislost na temných příbězích? Měl bych pro to možná vysvětlení. Mě se vždy líbilo, když kniha odsýpala, když řezala do živého, když jsem se dokázal na autora napojit. Jsou to zvláštní stavy, těžko se popisují, ale má je každý, kdo vášnivě čte. Víte koho mám hrozně rád? Leu, hlavní vyšetřovatelku. Silná to žena, to já rád, chytrá a mazaná. 

Pokaždé, když setře nějakého namachrovaného chlapa, pokaždé když řízne do směšné mano sféry, tak ji mám raději a raději. Anders de la Motte stále píše s lehkostí, jeho knihy jsou vybroušené k dokonalosti, alespoň tak je vidím já, starý čtenářský pes. Nikam jsem o víkendu nešel, dal jsem si na nohu led a vůbec to nepomáhalo. Je to už osm měsíců, co jsem si ji zlomil a pořád jsou chvíle, kdy nadávám do tmy a skučím bolestí. A vždycky, když mi bylo opravdu ouvej, četl jsem si. Knihy a muzika jsou tu pořád se mnou a pomáhají mi přežít v současném podivném světě. Neznám nic lepšího, než vypnout všechny jedovaté sítě světa, otevřít si svoji značku oblíbeného piva (ano, je to Radegast) a jen tak se nechat unášet do jiných dimenzí. Věřím autorovi každé slovo, větu, líbí se mi rytmus, sloh, zobu mu z ruky a když knihu dočtu, tak dlouho sedím a jen tak koukám do tmy. Byla to opět síla, přátelé. 

Pokud bych měl nějak definovat severské krimi, musel bych Nočního lovce zmínit. Kniha má v sobě vše potřebné. Je napínavá, nekonečně temná, chladná, máme v ní můj oblíbený Rezavý les, armádní prostor, starou legendu, záhadné vraždy a zápletku, kterou jsem zkrátka hrozně rád řešil. Byl to pro mě návrat mezi staré známé, které mám rád. Opravdu jsem si to s nimi užil. Až půjdu zase jednou na procházku v Jizerkách kolem kostela, jsem si zcela jistý, že na Nočního lovce věřit budu. Děkuji vám za pozornost i kladné ohlasy, opravdu si jich vážím. Někdy se, se skromností mě vlastní, doslova tetelím radostí. Jste skvělí! Nabíjí mě to do nové práce. Tak zase za týden. Mějte se co nejlépe. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Čtvrtý temný, záhadný případ bestsellerové severské krimisérie. V předvečer svátku Všech svatých narazí u zříceniny starého kostela, v němž kdysi dávno došlo k vraždě kněze, skupina účastníků duchařské výpravy na záhadného muže, který hledá Nočního lovce. To on podle legendy vraždil. Jeho duše byla prokleta. A prý bloudí v okolních vřesovištích dodnes. Setkání s cizincem skončí smrtelnou tragédií. Mezi věcmi zemřelého se najde železná maska, ztracená při loupeži na místním zámku, k níž došlo před třiceti lety. Maska, která patřila Nočnímu lovci. Vrahovi, jenž nikoho neušetří…


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 11. září 2026

KNIŽNÍ TIPY - Uteč - Anders Roslund (2026)


Uteč - Anders Roslund
2026, Kalibr

Kdysi dávno v dobách svého mládí jsem chodil s holkou, která studovala sociální vědy. Bylo ji 17, měla nejkrásnější zadek v ulici a byla s ní sranda. Sedávali jsme na pivu na malé terase kousek od našeho domu a klábosili dlouho do noci. Měla tenkrát praxi v pasťáku, jak se tenkrát nápravným zařízením říkalo. Nechtějte po mě přesnou definici názvu, jisté je jen to, že se starala o kluky, co něco provedli. Kradli, fetovali toulen, někteří za sebou měli násilnou činnost, prostě spodina společnosti. Děti z rozvrácených rodin, mnohdy znásilňované. Ano, násilí bylo jejich platidlem. Dodnes nechápu,  jak mezi ně mohla tahle křehká dívka vůbec vstoupit. Pravdou ale je, že byla rázné povahy a dokázala být ostrá jako břitva. Když bylo potřeba. Vyprávěla mi hrozné příběhy. Vzpomněl jsem si na ní, když jsem si víceméně náhodou objednal novou knihu Uteč od mistra Anderse Roslunda.

Jako vždycky poslední dobou jsem dal na upoutávku, na téma, o kterém normálně zase tolik nečtu. Chtěl jsem zkusit něco nového. Je to příběh o násilí, o bolesti, o drogách, jsou tu gangy, zkrátka najednou jsem se ocitl ve světě, který nemám rád, který mě děsí a vyhýbám se mu. Místo chytrého vraha jsem potkával ztracené existence. Zažíval s nimi děsivé obrazy, které ale působily velmi autenticky. Vždycky, když o něčem podobném čtu nebo slyším, tak jsem rád za svůj stereotypní, spořádaný a pro mnohé nudný život. Za nastavená, psaná i nepsaná pravidla, které všichni dodržujeme. Nebo se aspoň snažíme. Co se stalo jedné noci v devadesátých letech? Kniha se čte víceméně sama. Až jsem byl překvapený. Chytla mě a už nepustila. A to i přesto, že jsem se k ní dostal až v sobotu odpoledne, když jsem měl za sebou pořád pro mě náročný pochod k rybníku, plavání a následný návrat domů. Zlomená noha pořád bolí. A tak jsem si ji podložil, nasadil brýle a dal se do toho. Najednou koukám, uběhly dvě hodiny, mám hlad a chce se mi na záchod. Tak jsem dal ještě pár kapitol.

Dole v Jablonci, když sjedete z chalupy v Jizerkách dolů, jeden takový ústav byl. Někteří kluci měli takový dementní výraz, připadali mi úplně mimo, ale jiní se dívali přímo nenávistně. Cenili zuby, když jsem chodíval okolo. Byli jako šelmy, neustále připravené k útoku. Nechtěl bych je potkat někde v temné uličce. Číst si o tom, koukat na filmy, je jedna věc, ale zažít to v reálu je druhá. Za svůj život jsem si všiml, že určitá zvířeckost některé ženy přitahuje. Nevadí jim, když je někdo třeba mlátí, ale věřte tomu, že v závěru toho nakonec litují. Proč o tom píšu? Protože, když knížku čtu, tak mi v hlavně naskakuje spousta obrazů a vzpomínek. Některé případy z mého okolí nedopadly příliš dobře. Anders Roslund je ze Švédska a píše opravdu přesvědčivě. Osobně se mi líbí i návrat do devadesátek, ke kterým mám pochopitelně osobní vztah. Vše je popsáno velmi autenticky a celý příběh je opravdu napínavý. Pořád jsem musel přemýšlet nad tím, jak vše dopadne. 

Mám rád knihy, které jsou syrové, temné a ohlodané na kost. Uteč je povedenou záležitostí. A to po všech stránkách. Dostalo se mi do hlavy a zůstalo tam. Sedával jsem dlouhé hodiny v křesle, s muzikou za zády. Bývá to pro mě poslední roky ten nejlepší relax. Spolu se sportem a muzikou se jedná o čím dál tím srdcovější záležitost. Miluju ty chvíle, když jsem u stolu s někým, kdo je stejně prokletý jako já. Předháníme se v tom, co kdo četl, co by si chtěl přečíst. Rád diskutuji, klidně se i v dobrém pohádám. Zářím pak, jsem povznesený nad běžné věci. Návraty do reality pak bývají o to mrzutější. Poslední roky třeba moc nechodím do hospody  s lidmi z práce, nebaví mě to. Baví se o věcech, které mě nezajímají. Raději si zalezu do svého koutku, naladím nějakou dobrou muziku (doom death metal je nejvhodnější) a pak se ztratím v jiné dimenzi. Uteč mě opravdu bavilo. To vám klidně podepíšu. 

Dnešní tip je možná trošku netypický. Zajímavé slovní spojení, co? Ale pravdivé. Většinou tu píšu o jiném druhu knih. Myslím si ale, že i občasné úkroky z komfortní zóny jsou potřeba. A tenhle byl myslím velmi povedený. Musí to být hrozný život, vyrůstat v pasťáku. Mít špatnou startovací pozici. Jsem vděčný, že jsem si tohle nikdy nemusel prožívat. Pravdou ale je, že jsem si o tom hrozně rád přečetl. Třeba jsem se trefil i vám svým tipem do vkusu a nálady. Děkuji moc za pozornost, přeji vám hezký den, víkend. Ať se vám daří. Slunce v duši, přátelé. Jdu si zase objednat další knihu. Už se moc těším. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jedné noci v devadesátých letech zmizí ze zamčeného pokoje nápravného zařízení pro mladistvé patnáctiletý chlapec. Nikdo ho už nikdy nespatří. O mnoho let později sedí Piet Hoffmann ve vězeňské cele, odsouzený za držení omamných látek poté, co pomohl kriminálnímu inspektorovi Ewertu Grensovi infiltrovat drogový gang. Ve stejném vězení se ocitne i vůdce gangu přezdívaný Bráška, jehož starší bratr byl v mládí nejlepším přítelem Pieta Hoffmanna a je oním zmizelým chlapcem. Bráška svaluje veškerou vinu na Pieta, jehož rodina se náhle ocitá ve smrtelném nebezpečí. Zkušený infiltrátor musí urychleně zjistit, co se oné noci v devadesátých letech skutečně stalo. Existuje jen jediné východisko – musí utéct.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 4. září 2026

KNIŽNÍ TIPY - Kruguerský masakr - Luciano Lamberti (2026)


Kruguerský masakr - Luciano Lamberti
2026, Fobos

Seděl jsem již druhý den doma, měl dovolenou a koukal jsem do zdi. Měl bych napsat report z festivalu Symbolic, ale měl jsem tak prázdnou hlavu, že jsem nebyl schopný cokoliv tvořit. Chyběla mi energie i lehkost, inspirace. Nemám moc rád různé přechytralé kritiky, kteří zapomínají na to, že metal je mimo jiné i zábava, nechci psát jako oni. Hlavou mi létá snad tisíc neutříděných myšlenek, vzpomínek, občas se zasměju vtipu, který zazněl, zasním se nad krásnými ženami, které jsem potkal, abych nakonec zase jen tupě zíral. Vlastně ani nevím proč, ale sahám raději pro knihu. V naději, že by mě mohla inspirovat, přivézt na jiné myšlenky. I stane se tak. Mezi kontrolou fotek a poznámkami neustále odcházím od počítače ke Kruguerskému masakru. Kniha do mě ihned zasekla svůj dráp.

A už mě nepustila. Přečetl jsem snad padesát stánek, abych se šel najíst. Musím si po festivalu srovnat střeva. V lednici je ještě trochu polévky, ta mě postaví na nohy. Vzpomenu na svého dědu, který si u jídla také četl. Babička ho plísnila, ale on pokaždé jen  mávl rukou. To už by dnes neprošlo, sám to považuji za neslušné, ale jsem tu sám a potřebuji něco napsat do reportu. Musím k tomu mít restartovaný mozek, což se momentálně děje. Jsem v Krugueru, v malé patagonské vesnici, ve které se stal hrozný masakr. Tenhle příběh je doslova nasáklý zkaženou krví, bolestí a smrtí. Někde na hranici mezi hororem a thrillerem, velmi dobře napsáno, napínavé, se zajímavým tématem. Baví mě to, říkám tiše do prázdného pokoje. Najednou jakoby mě osvítil duch svatý. Sedám k počítači a během hodiny napíšu report. Odpadnu vyčerpaný, jako po sportovním výkonu. Ono se to málo ví, ale psaní je těžká disciplína, náročná i na fyzickou kondici.

Alespoň tak to mám nastavené já. Luciano Lamberti je pro mě zcela novým autorem. Moje mise a objevování nových spisovatelů tak nadále pokračuje. Tentokrát mě zaujalo téma. A měl jsem opět šťastnou ruku, přátelé. Kniha se opravdu velmi dobře čte, odsýpá tak nějak sama. Záhada se potkává s napětím, starými křivdami, s něčím děsivým, neuchopitelným. Pokud máte podobná témata rádi, budete určitě spokojeni. Měl jsem opravdu pocit, že jsem ve vesnici, že sedávám se sympatickým vyšetřovatelem Dutym. Občas se musím zamyslet, jsem napnutý, kam bude děj dále ubíhat. Manželka přijde z práce, dáme si kafe, ale moc si toho neřekneme. Musím zase k počítači, naházet všechno na sociální sítě, protože co si budeme povídat, v dnešní době se bez toho neobejdete. Připadám si ale jako automat. Dělám vše strojově, rychle, abych si zase mohl zalézt, natáhnout si stále bolavé nohy a číst si. Je to jako prokletí, jako nutnost, bez které nemůžu být.

Jediné, co mě vždycky zastaví, tak jsou mé stárnoucí oči. Najednou začnou slzet a musím knihu odložit. Jdu se opláchnout a představuji si hromady mrtvol, zohavených těl, které se v příběhu postupně vrší. Zabíjeli všichni. Ti kteří ne, tak byli zabiti. Kde se bere tolik zla a temnoty? Přemýšlím nad tím a nedá mi to a zase se ke knize vracím. Ani nemám chmury, že musím zítra zase do práce. Nikam se mi nechce, nemůžu vstát, tělo si žádá své, ale stejně se zvednu. Proč mě neživí psaní a čtení knih? V továrně, ve které pracuji, jsem celý den jako bez duše. Myslím na dvě věci. Na festival a na knížku. Přehrávám si v hlavě různé scény, vzpomínám a vrtá mi to v hlavě. Jsem tak mimo, že mi jedna mladá holka, které pořád nevím proč, se mnou koketuje, řekne, že jsem dobře mimo. Má pravdu, omluvím se ji a zase zasednu k počítači, kde vykonám spoustu monotónní práce. Domů odcházím ale s úsměvem na tváři. 

Mí čtenáři moc dobře vědí, že každá moje recenze i knižní tip je vždy vlastním příběhem. Osobním zážitkem i vzpomínkou. Jinak to neumím. Když mě nějaká hudba nebaví nebo mě knížka nechytne, tak jdu dál. Někdy se vrátím a přiznám sám sobě, že jsem udělal chybu, ale čím jsem starší, tak se to děje méně a méně. U Kruguerského masakru jsem měl zase jednou opravdu šťastnou ruku. Možná to také bylo náladou, rozpoložením. V závěru je to vlastně jedno. Hlavní je, že mě tenhle děsivý a krvavý příběh bavil. Třeba chytne i vás. Mohl by. Zařazuji si Luciana Lambertiho do své knihovny a dělám si poznámku, že bych si od něj mohl sehnat i další knihy. Mějte se co nejlépe, budu se zase těšit za týden. S dalším napínavým tipem. A abych nezapomněl, moc vám děkuji za kladné ohlasy. Jen se pořád trošku červenám a jsem v rozpacích, tak mi to odpusťte. Děkuji za pozornost. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kdesi na „konci světa“, v Krugueru, v malé patagonské vísce, zasazené do kouzelné horské scenerie, se začínají dít nepochopitelné věci… Dvacátého sedmého června roku 1987 vesnici zachvátí „duch hromadného šílenství“ a ze stovky zdejších obyvatel nakonec zůstává pouhá hrstka přeživších. Toho dne se čerstvě napadnutý sníh zbarví krví a celá vesnice lehne popelem. Všude kolem se ve sněhu válejí hlavy, vyhřezlá střeva i kusy lidských těl jako němé pozůstatky strašlivého masakru… Ze sousedního města přijíždí komisař Dut, aby celou věc vyšetřil. Vyptává se svědků i přímých účastníků a zjišťuje, že stojí tváří v tvář čemusi nevysvětlitelnému. Záhada se kupí na záhadu a všichni svorně tvrdí: „Zabíjeli všichni. Kdo nezabíjel, toho zabili.“

Příběh je vyprávěn z perspektivy více vypravěčů, je proložen krátkými ukázkami z populární telenovely Nezkrotná a úryvkem z eseje Civilizace nebo barbarství. Podaří se Dutovi vyřešit nejzapeklitější případ jeho vyšetřovatelské kariéry? A co se časem stane s vylidněnou osadou Kruguer, která se proměnila v prokleté „místo stínů“?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 24. července 2026

KNIŽNÍ TIPY - Všeho do času - Håkan Nesser (2026)


Všeho do času - Håkan Nesser
2026, MOBA (Moravská bastei)

Svět kolem nás, takový jaký si pamatujeme a jaký jsme zažili, pomalu mizí. Někdy kroutím hlavou nad tím, co se kolem nás děje. Jakoby hloupost a povrchnost dostávala čím dál tím větší prostor. Obyčejné zásady jako poctivost, upřímnost, mravenčí práce jsou nahrazovány prchavými okamžiky předstíraného štěstí. Nechci mluvit jako stařec, který už to vzdal, na to jsem ještě poměrně mladý, ale děje se něco divného, čemu přestávám rozumět. A vlastně ani nechci. Vypínám zprávy, děsím se příspěvků na sociálních sítích a nejvíc pro mě teď je, když se v pátek uvolním z práce dřív a sednu si k dobré knize. Jsem velký fanoušek Håkana Nessera. Jeho postav, příběhů a novinka Všeho do času mě ihned zaujala, jakmile měla vyjít. 

Přijel jsem z Tachova z malého festivalu a ráno mě bolela hlava. Ano, popil jsem, zase se aspoň na pár hodin cítil normálně. Byla legrace, spousta známých, ale také piva, které k dobré muzice tak nějak odnepaměti patří. Teď tu sedím a snažím se vymotat z opice. Moc mi to nejde, ale upozornění ze Zásilkovny, že si mám vyzvednout balík z boxu, mě donutí vstát. Jsem zmuchlaný a cítím se opravdu starý. Ono mě to za pár hodin přejde, ale pravdou je, že už mi to trvá o hodně déle, než když jsem byl mladý. Knihu si nesu domů skoro nábožně. Najím se, ale jen trošku, mám v puse pořád podivný pivní odér. Jdu do sprchy a pak si konečně sednu. Zkusím přečíst pár stránek, ale oči se mi klíží tak, že si jdu zase lehnout. I přesto se mi začne o knize zdát. Vyšetřuji. Jsem v důchoďáku a sleduji, jak emeritnímu komisaři Asunanderovi pořád vrtá hlavou jeden starý případ. Dráp je zaseknut a k večeru se ke knize vrátím.

Jenže to není tak jednoduché. Syn je na brigádě, dcera s manželkou v Itálii a já musím chodit do práce. Celý den jedu jak šroub, abych pak unavený (jo, víkendová opice se se mnou táhne ještě několik dní) usedl k večeru do křesla a jal se číst dál. Teď už to odsýpá. Jsem spolu s ostatními členem týmu, odhaluji staré křivdy a když mě pak bolí oči a dívám se chvilku jen tak do blba, tak mi dochází, jak mám vlastně hrozně rád rozplétání starých nevyřešených případů. Baví mě výlety do historie i uvažování jednotlivých postav. Navíc si myslím, že je vždy dobře, když se podobné případy znovu otevřou, aby to zlým lidem neprošlo. Spravedlnost sice někdy i v realitě pracuje jako pomalé boží mlýny, ale mám vždycky radost, když se povede případy objasnit i po mnoha letech. Možná v tom je ale i kus nostalgie, vzpomínek, nebo třeba v tomto případě i zážitků spojených s tím, co mi vyprávěly babičky, když jsem byl malý, o světové válce. Zlo tu s námi bylo vždycky. Netečnost davu, jen teď mám pocit, že je nějak víc vidět, že vylézá na povrch. 

Ale třeba se pletu. Máme se jinak přeci dobře, dokonce bych řekl, že oproti generacím před námi trpíme blahobytem a moc si toho nevážíme. Nudíme se a vymýšlíme šílené věci. Nechci filozofovat, ale zase na druhou stranu, Håkan Nesser vždy do svých knih velmi často vkládá různé úvahy, rozmluvy s Bohem a podobně. Mě třeba nejvíc věcí a myšlenek napadá velmi brzy ráno, když jdu do práce. To mám případ skoro vyřešený a také si dělám poznámky do svých recenzí, které pak píšu. Mozek mi šrotuje. Po obědě ze mě už nic moc nedostanete. To přepínám do automatického módu, dělám v práci jen stereotypní úkony a čekám až na večer, kdy se moje mysl u knih zase aktivuje. Mě se Všeho do času moc líbilo. Je jako vždy dobře napsaná, má zajímavou zápletku, spoustu postav, které jsem si oblíbil již dříve a co si budeme říkat, téma domova důchodců je pro mě sice zatím vzdálené, ale někdy si říkám, jak vlastně ve stáří dopadnu? Dožiju se toho vůbec? 

Tahle kniha je plná zajímavých momentů. Opět mě donutila k přemýšlení. Navíc se jednalo o téma, které mě samotné dodnes zajímá. Je moc dobře, že nejsou staré případy promlčeny, že se na ně podívá někdo novýma očima. Na křivdy by se nemělo zapomínat. Pořád si myslím, že to stojí za to, bojovat se zlem a temnotou. Kdybychom to totiž vzdali, tak bychom byli horší než zvířata. Koneckonců, to někdy i jsme. Pokud máte tohoto autora rádi, určitě dejte šanci i jeho zatím poslední vydané knize. Myslím si, že fakt stojí za to. Mějte se co nejlépe a opatrujte se. Přeji vám dobré světlo na čtení a ať se vám daří!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Emeritní komisař Asunander, který nyní žije v domově pro seniory na Gotlandu, se nečekaně pouští do vyšetřování dávného nevyřešeného případu podivného zmizení jisté Marlene Horwathové. O pomoc požádá své bývalé kolegy, Barbarottiho a Backmanovou, kteří brzy zjistí, že rozmotat po tak dlouhé době toto klubko záhad, v němž figurují nejen členové široce rozvětvené rodiny Horwathových, ale i tajné šifry a židovské zlato ukradené nacisty za druhé světové války, je výzva téměř nadlidská. Naštěstí se mohou opřít o své letité zkušenosti u policie a o své schopné kolegy…


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 19. června 2026

KNIŽNÍ TIPY - Zločin na Capri - Anders de la Motte, Anette de la Motte (2025)


Zločin na Capri - Anders de la Motte, Anette de la Motte
2025, Kalibr

Pamatujete si ještě na svět, který byl pomalejší, klidnější? Já ano. Filmy se mnohokrát táhly jako med, mrtvol nebylo tolik jako dnes. Teď vyvraždí již při titulcích celou vesnici. Všechno je brutálnější, rychlejší, zkratkovitější. Lidé jsou pak celí vycukaní. Na nervy. Zločin na Capri je takovou jednohubkou, dobrotou, kterou si dáte jen ve chvíli, kdy na ní máte fakt chuť. Připomíná mi staré dobré časy z Británie, kdy se ještě vraždilo s noblesou. Nechápejte mě špatně, ale mě už jako dítě hrozně bavilo přemýšlet, kdo by asi mohl být vrahem. Navíc se mi líbilo prostředí, upravené trávníky a jakási vznešenost. Bývaly to mnohdy souboje mozků. Staré vášně, rodinná prokletí. Tahle knížka má velmi podobné tempo. Je spíš takovým cestopisem s nádechem detektivky. Žádní krutí a hnusní sérioví vrazi, ale jenom učitel v důchodovém věku, co přijel na dovolenou. A pak našli na pláži mrtvolu. Začne se rozvíjet příběh, který je chytlavý.

Alespoň pro mě. Měl jsem pocit, že cestuji spolu s hlavním protagonistou, že ochutnávám místní lahůdky, dopřávám si dobré pití, užívám si i v tomto směru. Vražda je hrozná věc, ale zde je vše napsáno tak pohodově (opravdu se nebojím tohle slovo použít), že je kniha opravdu chytlavá. Připomíná mi svojí dynamikou i stylem Agathu Christie. Myslím, že jsem někde i četl, že je to záměrně. Tohle je knížka na dovolenou, pod strom, který máte rádi, do lehátka, na cestu do vlaku. Vše tu sedí na svém místě, i když má knížka 448 stránek, slupnete ji tak na dvě posezení. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem se při čtení mnohokrát přistihl, že se usmívám. Byl jsem tam, na pobřeží, v restauraci, s partičkou důchodců. Přemýšlím o tom, kdo by to mohl udělat? Obracím stránky, hltám další a další kapitoly a pak se najednou přistihnu, že jsem jich přečetl několik desítek, aniž bych věděl o světě okolo sebe. Myslím, že je to jasný důkaz toho, že je kniha dobrá. 

Jen nečekejte Andersovu klasiku. Tady směřuje přeci jen jinam. Do většího klidu a pohody, jestli se to dá takto napsat. Možná v tom je ale z mé strany taky kousek nostalgie, touhy po starých dobrých časech, kdy nebylo všechno tak chaotické a nepřehledné. Nenechte se ale mýlit, kniha je i dramatická a napínavá. Jen trošku jiným způsobem, než býváme zvyklí u severských autorů. Najednou jsem neseděl ve svém pokoji a nechladil si zlomenou nohu. Toulal  jsem se po pobřeží, s plným žaludkem. Moře šumí a na útesech leží mrtvé tělo. Jsem tu také na zájezdu a proč má v kapse brožuru stejné cestovky? Myšlenky začnou létat hlavou, přemýšlím, řeším, jsem chycený a neskutečně si knížku užívám. Mě se vždycky líbilo, jak tento autor píše. Má dar vypravěče a dokáže vystavět příběhy, které si pak dlouho pamatuji. Odtržen od všech blikajících obrazovek se uklidním, uvelebím ve své poloze vášnivého čtenáře. 

Líbí se mi i dialogy, jakým způsobem jsou vykresleny jednotlivé postavy. Nemohl jsem ráno dospat, musel jsem vědět, jak kniha dopadne. Nestihl jsem to, jel mi vlak na jednu akci do Jižních Čech. Neměl jsem ještě ani sbaleno, ale kniha se mi do batohu nevešla. K úplnému dočtení jsem se tak dostal až po delší době. Kdyby měl ale člověk více času, stačilo by mi asi jedno odpoledne a večer. Pro mě je, čím jsem starší, čtení i jakousi terapií. Rád cestuji po jiných zemích, rozplétám případ, někdy jsem na sebe trošku naštvaný, protože se mýlím. Někdy pak jedu třeba do práce a přemýšlím, jak bude děj pokračovat. Je to pro mě pořád krásné si číst, užívám si to a Zločin na Capri vám mohu jenom doporučit. Síla téhle knížky je opravdu hlavně v cestopisu a klidnějším tempu. Mě ale bavila i detektivní zápletka.

Měl bych asi na závět napsat nějaké celkové hodnocení. Dělat to nebudu. Moc dobře vím, že každý máme jiný vkus. Každý můj tip je tak čistě subjektivní záležitost. S muzikou to mám samozřejmě velmi podobně. Myslím si, že jak čtení, tak i poslech muziky je pro každého osobní záležitostí. Záleží na náladě, na zkušenostech, na chuti, na vášni i temperamentu. Mě přišel Zločin na Capri zajímavý hlavně tím, jak je napsaný. Mám autora rád i v jeho klasických thrillerech a vždycky se těším, když od něj u nás vyjde něco nového. Nějak mi poslední dobou připadá, že čtu snad ještě raději než dřív. Pokud to máte podobně jako já, tak třeba vám přijde tahle kniha k chuti. Opatrujte se a děkuji za přízeň. Mějte se co nejlépe!

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Oddechová detektivka v klasickém stylu od mistra severské krimi. Stockholmský učitel dějepisu Hugo přijíždí společně s dalšími krajany na Capri užít si místní krajinu, kulturu a kulinářské speciality díky zájezdu od Belmonte Travels. Na okouzlující ostrov však padne stín, když je ve vodě pod nechvalně proslulým útesem Salto di Tiberio nalezeno tělo. Kdo je mrtvý muž a proč má v kapse brožuru jejich cestovní kanceláře? Vplížil se do ráje had, nebo je snad mezi turisty někdo, kdo neplánoval na Capri odpočívat, ale vraždit?



---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 8. května 2026

KNIŽNÍ TIPY - Lhář - Mikel Santiago (2022)


Lhář - Mikel Santiago
2022, Vendeta

Moje čtenářská mise pokračuje. Bude to trvat ještě nějaký čas, než začnu postupně chodit a vrátím se po zlomené noze zase do běžného provozu. Nejsem zrovna samotářský typ a jsem moc rád, že mám rodinu a kamarády, kteří se o mě tak hezky starají. Nicméně, všichni chodí do práce, do školy a já mám najednou po home office spoustu času. Postupně se prokousávám knihami, která tu mám na hromadě. Lháře jsem dostal kdysi dávno od Gora, jako dárek. Přiznám se, že jsem podle několika opatrných setkáních, kdy jsem knihu jen tak otáčel v rukou, toho příliš nečekal. Mýlil jsem se. Goro má, měl a vždycky bude mít dobrý vkus, to vám klidně podepíšu. Končím u počítače vždy ve dvě hodiny. Venku se zrovna vrátila zima a já byl najednou na pobřeží Baskicka a prožíval příběh jednoho věčného lháře. Děj má spoustu zvratů, je perfektně vystavěný a i když vás hlavní hrdina bude občas štvát, tak se rozhodně jedná o hodně zajímavou postavu.

Navíc ta příroda kolem, ten styl života, který je tak odlišný od toho našeho, vnitrozemského. Moře, jídlo, ale hlavně postavy, které jsou přírodními živly otesány jako surové sochy (ano, dědeček je svéráz, navíc trpí postupnou demencí). Malé městečko má navíc ve své historii spoustu temných míst, které se pokoušel poměrně neomaleně a surově vynést na povrch jeden spisovatel. Zabili ho a hlavní hrdina netuší, jestli je vrahem on. Prožívá totiž amnézii a je zpočátku velmi zmatený. Skládá postupně dohromady jednotlivé střípky vzpomínek. Pokud máte rádi psychologii, pak je kniha opravdu pro vás. Autora jsem dosud neznal a musím rovnou říct, že jsem si jej ihned zapsal do svých soukromých poznámek s tím, že bych se určitě měl časem podívat na jeho další díla. Lhář je přesně tou odrůdou příběhu, která vás chytne a už nepustí.

Nikdy bych nevěřil, jak dlouho může zlomená noha bolet. Už nemám žádné prášky, doktor mi je vysadil, abych se na nich nestal závislým a já to chápu, ale pravdou také je, že když odpoledne polehávám s knihou, tak nemůžu najít polohu, která by mě vyhovovala. Pořád mě něco tlačí, jsem nevrlý, mrzutý. Jsem zvyklý pořád někam chodit, toulat se, plavat, cvičit, navštěvovat koncerty, cestovat a pracovat fyzicky na chalupě. Místo toho tu ležím jak lemra a chvílemi nevím, co mám dělat. Už je to dlouhé a nebýt knih a muziky (kolikrát já už to ve svém životě napsal), tak mi asi začne hrabat. Podobné příběhy jsou pro mě tedy také výletem, cestuji časem, s hlavními hrdiny, snažím se pochopit jejich myšlenky i činy. A co si budeme, Alex není rozhodně prvoplánovým hrdinou, kterého si každý hned oblíbí. Mě se naopak líbí, že má chyby, že nežil vždy zrovna příkladně. 

V knize je spousta postav, které jsem si oblíbil. Již zmiňovaný děda, starý námořník, jeho ukrajinská hospodyně, která je mimochodem vykreslena opravdu parádně, Alexova krásná partnerka z bohaté rodiny. Jejich milostné chvilky jsou mimochodem velmi krásně napsány. Několik přátel, ale také matka, která zemřela před několika lety, ale její stín se dosud vznáší městečkem, stejně jako jejích kdysi kamarádek na život a na smrt. Staré příběhy, které znovu ožívají, na povrch vylézají křivdy, násilí, zlo. Přiznám se, že mám vždycky moc rád, když knížka postupně graduje, což se zde děje mírou vrchovatou. Ale hlavně, i když jsem po přečtení někde viděl poměrně dost drsné kritiky, tak mě kniha chytla a nepustila vlastně po celou dobu, co jsem ji četl. 

Pan doktor říkal, že když mi sundají sádru, tak se potom stejně budu muset obrnit trpělivostí, protože bude následovat dlouhá rehabilitace. Už je to dlouhé, přiznávám. Lháře jsem před několika dny zaklapl, sundal si brýle a jen tak chvilku koukal do stropu. Je to skvělá kniha, která se do mě zadřela a myslím si, že tam ještě dlouho zůstane. Už se chystám na další. Večer se sice díváme na nějaké ty seriály, ale já si stejně raději čtu. Mám, asi jako každý, své rituály. Dám na doporučení svých kamarádů. Snad jsem vám svým dnešním knižním tipem udělal také radost. Píchám si do břicha injekci proti trombóze a hledám v hromadě další knížku. Která to asi bude? To se dozvíte za týden. Mějte se moc hezky a děkuji vám za pozornost!

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Některé romány už po prvních stránkách jednoduše není možné pustit z hlavy. Jsou příběhy, které udržují čtenáře v neustálém napětí a konec každé kapitoly znamená další nevyřešenou otázku. Mikel Santiago v tomto neuvěřitelně originálním thrilleru boří limity psychologické zápletky a zkoumá křehké
hranice mezi vzpomínkou a amnézií, mezi pravdou a lží.
V první scéně se hlavní hrdina probouzí v opuštěné továrně vedle mrtvoly neznámého muže a kamene
potřísněného krví. Poté, co odtamtud uteče, se rozhodne sám rozluštit, k čemu tam došlo. Má ovšem
problém: pamatuje si jen velmi matně, co se v uplynulých osmačtyřiceti hodinách stalo. A to málo, co ví,
je lepší si nechat pro sebe.
Tak začíná thriller, který nás přenese do pobřežního baskického městečka, mezi klikaté cesty na krajích
útesů, do domů se stěnami popraskanými od nočních bouří: do malého města, kde na první pohled nemá
nikdo před nikým žádné tajemství.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 24. dubna 2026

KNIŽNÍ TIPY - Prokletý deník - J. D. Barker (2026)


Prokletý deník - J. D. Barker
2026 (2014), Fobos

Sundali mi sádru ze zlomené nohy a když jsem se dopajdal domů, tak jsem si musel sednout. Bylo mi blbě, chtělo se mi zvracet, ale nejhorší bylo to, že jsem čekal trošku víc. Ochablé svaly, vše bylo nateklé a jakoby v jednom ohni. Rentgen byl v pořádku, copak o to, ale doktor se jen podivně usmíval. Dělal to vždycky, asi viděl podobných zlomenin spoustu. Jenže mě to bolelo a musel jsem si lehnout. Ještě, než jsem tak ale udělal, vzal jsem si s sebou do plátěné tašky (ve které po bytě přenáším věci) Prokletý deník. J. D. Baker je již dlouhé roky můj velmi oblíbený autor a tahle kniha mi chyběla do sbírky. Jeho práce s atmosférou, s temnotou a pradávným lidských zlem, který máme jako druh stále v sobě, mě pokaždé vždy fascinovala.

Jsem ztracen, říkám si s podloženou nohou, s brýlemi na nose. Chce se mi hrozně na záchod, ale odrazují mě berle a krev, která pokaždé zteče do nohy a pulsuje v ní. Byl jsem asi naivní, čekal jsem, že už budu moci došlápnout, ale místo toho tu pořád ležím jako lazar. Čtu si, co taky jiného. Celý příběh je vystavěn na zápiscích Claytona Stoneho, datován do roku 1692, do městečka Shadow Cove v Massachusetts. Hlavním hrdinou je autor hororů Thad McAlister. Fikce se stane skutečností? A nebo ne? Nechte se překvapit. Pravdou ale je, že mám od mládí pro čarodějnické procesy slabost. Možná je to díky metalu, možná i určitou přitažlivostí temné historie. Uměly tenkrát některé dámy opravdu čarovat? Míchat lektvary, uhranout, znaly černou magii? Nevíme, ale pravdou je, že jsou věci mezi nebem a zemí, které dodnes nedokážeme vysvětlit. V ložnici, ve které si čtu, jsou z nějakého důvodu slyšet různé podivné zvuky. Opravdu, když jsem se probudil v noci a nemohl kvůli bolesti spát, trošku jsem se vyděsil. Nebo jsem spal a zdálo se mi to? Netuším.

Můj mozek pracuje v takovém divném režimu. Snaží se soustředit neustále na nohu, na její snad rekonvalescenci. Jde to všechno hrozně moc pomalu, zdá se mi, ale prý je to normální. Taky už mám nějaký věk a vše se hojí hůře. To víš, to je polízanice, říkají mi příbuzní, kteří jsou starší a vědoucně se usmívají. Nejhorší je ta bezmoc, připadám si jako čarodějnice, zavřená do kobky, mučená a odsouzená. Samozřejmě, já se snad brzy vyléčím, věřím tomu, ale pokoj je pro mě i se všemi současnými vymoženostmi stejně nakonec takovým malým vězením. Možná to trošku přeháním, ale zkuste si to. První týden, dva dobrý, ale po osmi? Nikomu bych to nepřál. I knížky, které čtu, vnímám tak trošku jinak. Někdy jen tak ležím, čtu si a najednou mi začnou myšlenky létat jako zběsilé. A když jdu spát? To se mi všechno motá dohromady. Buď statečný, říkají mi a já se snažím všechno převézt na vtipy, ale je to jen zástěrka, to je vám asi jasné. Hergot, kdyby to tak aspoň nebolelo.

Staré katakomby, dole podzemí. V nich skupina sadistických kněží, kteří rádi mučí. Natahování na skřipec, pálení železem, znásilňování, ponižování. Po zdech stéká hnis a pochodně hoří jasným plamenem. Křik obětí se rozléhá chodbami a já, když o tom všem čtu, tak jsem přímo uvnitř, jako bych stál ve stínu a byl součástí děje. Světlo už nikdy neuvidím. Padla na mě taková zvláštní tíseň, nesnášel jsem soudce, všechnu tu přetvářku, lži i ohně, které olizují nohy odsouzených. Co je pravda a co lež? Autor dovede perfektně vystavět děsivou atmosféru. Opravdu jsem se bál, hltal každé slovo, větu, těšil se na další kapitolu. Mimochodem, podobné knížky jsou pro mě i velkou inspirací pro psaní recenzí. Některé nahrávky u čtení poslouchám a to se to pak píše, to vám povím.

Asi by se slušel nějaký závěr, ale já jsem knížku dočetl již před několika dny a stále ve mě doznívá. Některé momenty se mi vyryly hluboko do paměti. J. D. Barker zůstává i nadále jedním z mých nejoblíbenějších současných autorů. Jeho styl, nápady, způsob, jakým přistupuje ke psaní, mě opět dostal. Nechci znít pateticky, ale podobné knihy mi pomáhají přežít zlomenou nohu a dlouhé hodiny, které trávím o samotě. Místo toho, abych sledoval nekonečné seriály a nebo jen tak koukal do zdi, jsem si četl. Zatím to vypadá, že v tom budu muset nějakou dobu pokračovat. Prokletý deník nelze jinak, než vám doporučit. Pokud máte tohoto autora rádi, sbírku si určitě zkompletujte. Děkuji za pozornost, jdu si zase lehnout, noha mě bolí jako čert. Ať se vám daří!

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když se autor hororů Thad McAlister pustil do psaní své nejnovější knihy vycházející z čarodějnických procesů v Massachusetts, plynula slova sama od sebe. Příběh se valil vpřed a zaplňoval stránku za stránkou skutky té nejděsivější postavy, kterou jeho představivost kdy stvořila. Bylo to jeho největší dílo, takové, které by mu zajistilo místo mezi legendami žánru.
Šlo však skutečně o fikci?

Neúmyslně otevřel dveře do světa, jenž měl brzy ohrozit životy jeho blízkých.

Ona se chce vrátit.

Jeho žena doma bojuje, aby udržela jejich rodinu naživu. Ve skrytu duše však přemýšlí, zda to vše nezpůsobila sama… obchodem, který uzavřela před dávnou dobou.

ÚRYVEK Z DENÍKU CLAYTONA STONA – 1692

Dnes byla vyslýchána bez mučení v městysi Shadow Cove na základě obvinění z čarodějnictví. Tvrdila, že se toho zločinu nedopustila a nikdy v životě se nezřekla Boha. Díval jsem se, jak ji vyvádějí ven. Ubohou, neduživou bytost, vyčerpanou časem stráveným za zdmi žaláře. Bosé nohy a ruce měla spoutané koženými řemeny, oděv rozervaný na cáry. Navzdory svému stavu šla s hlavou vztyčenou a hleděla svým žalobcům zpříma do očí. Stále odmítá prozradit své jméno, takže nemůžeme vyhledat záznam o jejím křtu, a nemá ani rodinu, jež by předstoupila a označila ji za svou. Nemáme důvod věřit, že je něčím jiným než sirotkem. Shledávám, že na ni ve chvílích předcházejících jejímu procesu nedokáži pohlédnout zpříma. Ona mě však sleduje očima v odstínu té nejtmavší modři.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 17. dubna 2026

KNIŽNÍ TIPY - Hra - Bernard Minier (2026)


Hra - Bernard Minier
2026, XYZ (CZ)

Moje anabáze se zlomenou nohou pokračuje. Stále belhám o berlích a mám velmi ztížený pohyb. Pro člověka, který je zvyklý se neustále hýbat a sportovat, je to už dlouhé. Chce to trpělivost, to vám řekne každý. A tak každý den surfuji po knižních novinkách a hledám něco, co mě zaujme. Moje slabost pro dílo mistra Miniera je všeobecně známá. Vždycky se mi líbilo, jakým způsobem autor píše, jak dokáže pokaždé navodit temnou a chladnou atmosféru. Jeho psychologie některých postav je vždy až děsivá. Novinka s příhodným názvem Hra, je volným pokračováním s oblíbeným vyšetřovatelem Martinem Servazem. Tentokrát opět ve velkém stylu a velmi naléhavě a autenticky. Když jsem začal knížku číst, ihned jsem si vzpomněl na spoustu věcí i ze svého okolí.

Já to vlastně svých způsobem chápu. I když... Také rád čtu o temných a hnusných věcech, o tom, čeho je člověk jako druh schopen. Mnohdy jsou příběhy inspirovány skutečnými příběhy, ale většinou se jedná o fikci. A v tom je velký rozdíl. S různými podcasty, rozhovory a pitváním různých vražd, činů sériových vrahů se roztrhl pytel. Natáčí se seriály a abych pravdu řekl, tak mě tohle spíš vadí, než se by mě to bavilo. Je totiž rozdíl, pokud se volně inspirujete a nebo se vezete na bolesti pozůstalých. Jak by vám bylo, když by nějaký holobrádek zasvěceně hovořil o tom, jak někdo brutálně znásilnil a rozsekal vaši matku, přítelkyni, sestru? Asi by se vám to moc nelíbilo, co? Lidé hltají krvavé detaily a snaží se ulovit rozhovory s hnusnými vrahy. Z těch se stávají celebrity, některým dokonce píší ženy zamilované dopisy. Přiznám se, že někdy se mi chce zvracet.

Absolutní ztráta empatie u některých jedinců. O tom je i tahle kniha. Pokud jste četli předešlé díly, tak určitě znáte postavu hnusného a chladného vraha Juliana Hartmanna. True crimi je žánr, který mnohé fascinuje. V některých případech se z toho stane až posedlost, závislost na bolesti jiných. Všechno to vypadá jen jako neškodný horor, u kterého se sice bojíte, ale víte, že jednou skončí, vy půjdete domů a možná se vám dostane do některých snů. Jenže někdy se změní v realitu. V děsivou a krutou realitu. Začnou se totiž doopravdy ztrácet mladé ženy a stopy vedou do minulosti. Začíná velmi napínavý příběh plný bolesti a naprosté tmy. Zvrácená lidská mysl je opět rozpitvána na malé části. Přemýšlím spolu s Martinem, který je stále svérázný a mnohdy mi doslova mluví z duše. Máme s autorem opravdu velmi podobný pohled na svět. Ale o tom jsem již mnohokrát psal. 

Kniha mi přišla do Zásilkovny někdy ve středu. Pokaždé, když jsem zaklapl ve dvě hodiny odpoledne počítač a těšil se, až si natáhnu nohu nahoru a trošku ji odkrvím, tak jsem otevíral další kapitolu Hry a nemohl se dočkat. Minier psal, píše a snad bude vždycky psát velmi poutavě a uvěřitelně. V jeho knihách je vždycky neklid, děj je napnutý jako struna a pokud autor zabrousí i do současné světové situace, tak pokaždé jen souhlasně pokývám hlavou. Ano, opět je řezáno do živého. Víte, když někdy slyším mladé kluky s gustem pronášet hnusné detaily o obětech v různých rozhovorech se starými kriminalisty, tak je mi opravdu úzko. Jakoby vrahy obdivovali. Jsou necitliví a vůbec se mi nelíbí, jak jsou pachatelé mnohdy adorováni. Někteří jsou dávno na svobodě a můžou si s klidem pustit seriál o sobě samých. Otevřít si pivo, dát si popcorn a kochat se tím, jaké jsou z nich celebrity. Za mě hnus přátelé.

Když se potom někdo inspiruje, když potom někomu přeskočí v hlavě, tak se vyrojí desítky vážných psychiatrů (kteří nechali pachatele po pár letech s klidem chodit mezi lidmi) a zasvěceně vypráví o tom, jaký je to výjimečný jev. Oběti jsou všem tak nějak jedno. Osobně mi to vadí a vidím v tom i určité skryté poselství téhle čtivé knihy. Zkrátka a dobře, mistr Minier mě opět nezklamal, donutil k zamyšlení a také jsem byl od začátku do konce napnutý, jak všechno dopadne. A kdo je samozřejmě vrah. Beru si do rukou berle, hledám ve své knihovničce další výtisk. Co já bych si mohl přečíst, přemýšlím nahlas. Potom padne můj zrak na jednu knížku, které se chci věnovat již dlouho. Nechte se překvapit. Zatím si podložím nohu, aby z ní trošku odtekla krev. Je to fakt běh na dlouhou trať. Ještě, že mám knihy. Mějte se krásně a děkuji vám za pozornost. Ať se vám daří!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
"Temnota má nové jméno – a Martin Servaz ho dobře zná. Devátý případ z bestsellerové série." Když se na internetu začne šířit true crime podcast o nepolapitelném sériovém vrahovi Julianu Hirtmannovi, brzy se kolem jeho příběhu vytvoří mrazivý kult. Miliony posluchačů, blogerů a amatérských vyšetřovatelů pátrají po detailech jeho zločinů – a jejich posedlost živí novou vlnu strachu. V okamžiku, kdy začnou mizet mladé ženy, vrací se komisař Martin Servaz do akce. Stopy vedou do minulosti... a zároveň do světa, kde se realita ztrácí v mediálním šumu. Je Hirtmann zpět? Nebo je pravda ještě děsivější?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 10. dubna 2026

KNIŽNÍ TIPY - Horská bouda, která zanikla - Sławomir Gortych (2026)


Horská bouda, která zanikla - Sławomir Gortych
2026, Vendeta

Během toho, co mám zlomenou nohu, se stalo spousta věcí. Třeba výhled, na který se dívám celý svůj život z chalupy v Jizerkách, se změnil. Více než stoletý kaštan, který býval hodně vysoký, ještě když byla moje máma malá, tak začal praskat a hnít zevnitř. Nepodařilo se jej zachránit. Ležel jsem bezmocně doma, nadával jako špaček, protože jsem nikam nemohl a proklínal svoji nohu v sádře. Dostal jsem pár fotek a bylo to zkrátka jiné. Stromy miluju a bylo mi z toho několik dní smutno. I když jsem tam nebyl, cítil jsem vůni dřeva, probouzející se jaro a propadal jsem skoro depresím. Achjo. Na jedné fotce, kterou jsem dostal, byl i pohled na Krkonoše, na které se díváme a určujeme podle toho, jaké bude počasí. Musel jsem něco udělat a tak jsem si v Knihách Dobrovský, jako takovou malou náplast, koupil knihu o Horské boudě, která zanikla. 

Polský autor Sławomir Gortych je ročník 1997 a co jsem pochopil, tak se jedná o jeho prvotinu. Přiznám se, že jsem toho příliš nečekal, ale knížka mě ihned vtáhla do děje. Občas mi připomínal hlavní hrdina Maksymilian Rajczakowski (který je tedy zubařem, ale to není zase tak důležité) mě samotného. Jako malý jsem s rodiči do Krkonoš velmi často jezdil a miluju je. Jak o mě kdysi prohlásil jeden kamarád, ty jsi takovej horskej typ. Má pravdu. pokaždé, když se blížím do Jizerek, Krkonoš nebo mé oblíbené Šumavy, tak mám v břiše takové příjemné chvění. Když se přede mnou otevře první údolí, když se dívám z hory dolů, když je na vrcholcích ještě sníh a dole se již lidé opalují. Počasí se mění každou chvíli. Navíc, co si budeme říkat, české (i polské) hory jsou v pohraničí a tam se nejen za války stávala velká spousta krutých věcí. A tak jsem si sedl, podložil nohu několika polštáři a ztratil se někde u boudy u Sněžných Jam. 

Přemýšlel jsem, co mi chybí při mém zranění nejvíc a asi jsou to moje pravidelné toulky přírodou. Navíc je jaro, to se všechno mění a já místo toho sedím nebo ležím v kobce svého pokoje. Mohl jsem se alespoň takto chvilku procházet Krkonošemi, pátrat ve starých spisech a když hlavnímu hrdinovi napsal člověk, který si říkal Rýbrcoul, mrazilo mě v zádech. Byl jsem přímo na místě, nasával jsem atmosféru, stoupal jsem do nekonečných kopců. Víte, na horách je všechno jiné, ohlodané na kost a je znát, že to autor ví, zná a hlavně osobně zažil, protože bez toho by nebyla kniha tak dobrá. Ne, knížka asi není dokonalá. Kdybych byl literární kritik, určitě bych vám napsal víc, ale já takhle ke čtení nepřistupuji. Líbí se mi, že je autor opravdový, ryzí, autentický. Já jsem opravdu byl při čtení v mých milovaných Krkonoších, opravdu stoupám k horské boudě a pátrám po starých vraždách. Víte, i u nás na vsi v Jizerkách se stalo za války mnoho zlého. Byly to divoké doby, které se na dlouho otiskly do jinak tak krásných míst. 

Původně, když jsem začínal o knížkách psát, tak byl covid a měl jsem spoustu času. Schválně jsem zkusil číst knihy, které mě kdysi dávno oslovily jako mladého. Probíral jsem se knihovnou a nadšeně usedal k počítači, abych sepsal pár pokorných řádek. Problém trošku byl, že mi časem staré knížky došly. Začal jsem být tedy aspoň trošku aktuální. Nakupoval jsem ve slevách a těšil se na každou ušetřenou chvilku, kterou jsem získal, abych se ztrácel spolu s autory ve fantaziích. S Horskou bouda, která zanikla, je to přeci jen trošku jiné, osobnější řekl bych. Možná to i ovlivnilo můj úsudek, ale to snad nevadí. Ostatně, všechno co napíšu, je velmi subjektivní. Když nad tím tak přemýšlím, tak bych se s autorem rád setkal, protože bych se rád na spoustu věcí zeptal. To se mi zase nestává tolik často.

Je to vlastně jednoduché. Pokud máte rádi Krkonoše nebo české hory obecně, tak by se vám mohla tahle knížka určitě líbit. Příběh není ale zajímavý jenom tím, že je z mého oblíbeného prostředí, ale i tím, že pojednává o druhé světové válce, o jejím dosud se vznášejícím odkazu, o starých vraždách. Je napínavá, zajímavá a pevně věřím, že není autorova poslední. Budu se těšit příště. Pajdám kolem knihovny a otírám si pot z těla, dnes mi nějak nezabraly prášky proti bolesti. Seděl jsem celý den u počítače a pracoval. Konečně si můžu jít lehnout. O berlích se přesunu do postele a otevírám další knížku. Jakou? To vám prozradím příště. Mějte se co nejlépe a děkuji za pozornost. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mladý zubař Maksymilian Rajczakowski vyráží do Krkonoš, aby si odpočinul od rodinných problémů. Netuší, jaká tajemství dřímají ve válečné minulosti hor. Najde to, co hledá? Majitel Boudy u Sněžných jam umírá při nešťastné nehodě. Krátce po této tragédii přijíždí na místo jeho synovec Maksymilian. Dozvídá se, že se strýček před smrtí z nejasných důvodů zajímal o osudy jiné horské boudy, která krátce po druhé světové válce vyhořela za dosud neobjasněných okolností.

Když vyjdou najevo další skutečnosti, Maks začne mít podezření, že strýčkova smrt nebyla pouhou souhrou náhod. Protože netuší, jak velké nebezpečí mu hrozí, pouští se do pátrání na vlastní pěst. Brzy začne dostávat výhrůžky od někoho, kdo si říká Rýbrcoul… Pokud záhadu včas nevyřeší, ocitne se v smrtelném nebezpečí.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 3. dubna 2026

KNIŽNÍ TIPY - Zimní lidé - Jennifer McMahon (2017)


Zimní lidé - Jennifer McMahon
2017, Omega

Věříte na duše zemřelých? Také si myslíte, že když se vám stane něco zlého, když zemřete násilnou smrtí, tak nikdy nenaleznete klid a budete se navěky toulat mezi naším a oním světem? Nechci vám kazit iluze, ale je vědecky dokázáno, že nic takového neexistuje. Je to jen výplod našich mozků. Marný záchytný bod, kterého se chytáme, abychom oddálili smrt. Shnijete v zemi a zůstanou po vás jenom vzpomínky, říkají materialisté a ateisté. Jenže, co když tomu tak není? Co když opravdu existuje záhrobí, démoni, přízraky? Na podobné věci, když teď sedím se zlomenou nohou nahoře nad Plzní a kolem všichni vstávají do práce, moc nevěřím. Zkuste si ale přenocovat na hřbitově, ve starém domě nebo jen jako já na chalupě hluboko v lesích. Potom mi věřte, že začnete  věřit na věci, kterým jste se dosud jenom smáli. 

Zimní lidé jsou přesně tím druhem duchařské knihy, pro kterou musíte mít velkou, bujnou fantazii. V roce 1908 byla Sary Harrison Shey nalezena mrtvá vzadu za domem na poli. Uplyne spousta let, jak už tomu bývá, aby jedna mladá holka Ruthie se svojí mámou našla v domě starý ohmataný deník. Víte, najednou nejsem doma, ale na chalupě na půdě, kde jsem kdysi dávno nalezl spoustu knih, zápisků po Němcích. Připadal jsem si jako starý archivář a přemýšlel jsem, co se zde kdysi dávno stalo. Ruthie mi připomíná trošku i mě samotného, mám rád staré věci, příběhy, legendy a co si budeme, mnohé z nich jsou velmi děsivé, až hororové. Přízraky se vrátily, duchové tančí ve sklepě, celý dům vydává další a další hrozná svědectví. 

Pak se ráno probudíte a nevěříte ničemu. Není přeci možné, aby existovalo něco mimo náš jasně definovaný a popsaný svět. Je to jen přelud, představa, zlý sen a všechno se dá popsat a vysvětlit. Přesto i ve vás, kteří se považujete za skeptiky a technické typy, hlodají myšlenky, které nejdou vysvětlit. Jako malí jste se, stejně jako každý, tak trošku báli. Dívali jste se na horory, vydali jste se v noci na zkoušku odvahy. Pak jste vyrostli a zjistili se, že zlo, před kterým vás rodiče hlídali, opravdu existuje, že je naší součástí. Jste šokováni tím, čeho všeho jsou lidé schopní. Pak nedej bože objevíte sociální sítě a ztratíte o lidstvu jakékoliv iluze. Ne vážně, i když máme v sobě pradávné pudy a strachy, tak je dnes příliš nevyužíváme. Zkuste si ale přenocovat na horách v lese a garantuji vám, že začnete vnímat zvuky, pachy, nálady a emoce, o kterých jste nevěděli, že je vůbec máte. 

O tomhle všem přemýšlím, když čtu knihu Zimní lidé. Čekal jsem obyčejný duchařský příběh, takovou jednohubku, kterou si dám mezi dvěma dalšími příběhy, ale nakonec jsem se do všeho tak začetl, že jsem viděl ducha i na záchodě, když jsem se belhal o berlích. Člověk si, když je zraněný, přijde navíc bezmocný, vyřazený z běžného provozu a hlavou se vám míhá hrozná spousta myšlenek. Navíc si rozhodíte díky lékům na bolest spaní. Buď si čtete dlouho do noci a ráno pak vstáváte na home office jako mátoha a nebo spíte jako dřevo dlouhé hodiny. Rozdíly mezi realitou a děsivými sny se tak víceméně stírají. Pořád jsem ten chlápek, co na duchy nevěří a o tomhle všem píše spíše, protože ho to vždycky zajímá a má rád tajemno, ale pravdou je, že jsem byl během knížky často hodně nahlodaný. 

Věřte nebo ne, ale nakonec mě knížka strhla natolik, že jsem se na ní vždycky hrozně těšil. Koupeno navíc někde v nějaké slevě, s tím, že jsme si jenom přečetl perex, o čem příběh je. To by se mi mohlo líbit, říkal jsem si, když jsem vášnivě přidával další a další výtisky do košíku na e-shopu Knihy Dobrovský. Špatně jsem rozhodně neudělal. Kniha mi pomohla přežít zlomenou nohu. Léčba byla a je nekonečná, vyžaduje trpělivost. Čas plyne najednou úplně jinak. Když budu doma v Plzni, tak na duchy věřit nebudu, ale když půjdu ven do lesa a bude se smrákat nebo budu usínat na chalupě na půdě, tak si nebudu tak jistý. Je to dobrý příběh, skvěle se čte. Za moji maličkost doporučuji. Děkuji za pozornost, mějte se krásně a dávejte si pozor, kdo stojí ve stínu. 


------------------------------------------------------------------------------------------------------
West Hall ve Vermontu bylo vždy město podivných zmizení a starých legend. Nejzáhadnější z nich je smrt Sary Harrison Shey, která byla v roce 1908 nalezena mrtvá na poli za jejím domem, jen několik měsíců po tragické smrti své dcery. Nyní, v současnosti, žije devatenáctiletá Ruthie na tomtéž statku se svou matkou Alicí a mladší sestrou. Jednoho rána Ruthie zjistí, že její matka zmizela. Ve snaze najít nějakou stopu prohledává matčinu ložnici a pod podlahou nalézá starý deník Sary Harrison Shey. Ruthie je náhle vtažena do prastarého tajemství a zjistí, že není zdaleka jediná, kdo na tomto statku hledá někoho zmizelého. Ale může být jediná, která tuto stále se opakující historii zastaví...


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine