Lhář - Mikel Santiago
2022, Vendeta
Moje čtenářská mise pokračuje. Bude to trvat ještě nějaký čas, než začnu postupně chodit a vrátím se po zlomené noze zase do běžného provozu. Nejsem zrovna samotářský typ a jsem moc rád, že mám rodinu a kamarády, kteří se o mě tak hezky starají. Nicméně, všichni chodí do práce, do školy a já mám najednou po home office spoustu času. Postupně se prokousávám knihami, která tu mám na hromadě. Lháře jsem dostal kdysi dávno od Gora, jako dárek. Přiznám se, že jsem podle několika opatrných setkáních, kdy jsem knihu jen tak otáčel v rukou, toho příliš nečekal. Mýlil jsem se. Goro má, měl a vždycky bude mít dobrý vkus, to vám klidně podepíšu. Končím u počítače vždy ve dvě hodiny. Venku se zrovna vrátila zima a já byl najednou na pobřeží Baskicka a prožíval příběh jednoho věčného lháře. Děj má spoustu zvratů, je perfektně vystavěný a i když vás hlavní hrdina bude občas štvát, tak se rozhodně jedná o hodně zajímavou postavu.
Navíc ta příroda kolem, ten styl života, který je tak odlišný od toho našeho, vnitrozemského. Moře, jídlo, ale hlavně postavy, které jsou přírodními živly otesány jako surové sochy (ano, dědeček je svéráz, navíc trpí postupnou demencí). Malé městečko má navíc ve své historii spoustu temných míst, které se pokoušel poměrně neomaleně a surově vynést na povrch jeden spisovatel. Zabili ho a hlavní hrdina netuší, jestli je vrahem on. Prožívá totiž amnézii a je zpočátku velmi zmatený. Skládá postupně dohromady jednotlivé střípky vzpomínek. Pokud máte rádi psychologii, pak je kniha opravdu pro vás. Autora jsem dosud neznal a musím rovnou říct, že jsem si jej ihned zapsal do svých soukromých poznámek s tím, že bych se určitě měl časem podívat na jeho další díla. Lhář je přesně tou odrůdou příběhu, která vás chytne a už nepustí.
Nikdy bych nevěřil, jak dlouho může zlomená noha bolet. Už nemám žádné prášky, doktor mi je vysadil, abych se na nich nestal závislým a já to chápu, ale pravdou také je, že když odpoledne polehávám s knihou, tak nemůžu najít polohu, která by mě vyhovovala. Pořád mě něco tlačí, jsem nevrlý, mrzutý. Jsem zvyklý pořád někam chodit, toulat se, plavat, cvičit, navštěvovat koncerty, cestovat a pracovat fyzicky na chalupě. Místo toho tu ležím jak lemra a chvílemi nevím, co mám dělat. Už je to dlouhé a nebýt knih a muziky (kolikrát já už to ve svém životě napsal), tak mi asi začne hrabat. Podobné příběhy jsou pro mě tedy také výletem, cestuji časem, s hlavními hrdiny, snažím se pochopit jejich myšlenky i činy. A co si budeme, Alex není rozhodně prvoplánovým hrdinou, kterého si každý hned oblíbí. Mě se naopak líbí, že má chyby, že nežil vždy zrovna příkladně.
V knize je spousta postav, které jsem si oblíbil. Již zmiňovaný děda, starý námořník, jeho ukrajinská hospodyně, která je mimochodem vykreslena opravdu parádně, Alexova krásná partnerka z bohaté rodiny. Jejich milostné chvilky jsou mimochodem velmi krásně napsány. Několik přátel, ale také matka, která zemřela před několika lety, ale její stín se dosud vznáší městečkem, stejně jako jejích kdysi kamarádek na život a na smrt. Staré příběhy, které znovu ožívají, na povrch vylézají křivdy, násilí, zlo. Přiznám se, že mám vždycky moc rád, když knížka postupně graduje, což se zde děje mírou vrchovatou. Ale hlavně, i když jsem po přečtení někde viděl poměrně dost drsné kritiky, tak mě kniha chytla a nepustila vlastně po celou dobu, co jsem ji četl.
Pan doktor říkal, že když mi sundají sádru, tak se potom stejně budu muset obrnit trpělivostí, protože bude následovat dlouhá rehabilitace. Už je to dlouhé, přiznávám. Lháře jsem před několika dny zaklapl, sundal si brýle a jen tak chvilku koukal do stropu. Je to skvělá kniha, která se do mě zadřela a myslím si, že tam ještě dlouho zůstane. Už se chystám na další. Večer se sice díváme na nějaké ty seriály, ale já si stejně raději čtu. Mám, asi jako každý, své rituály. Dám na doporučení svých kamarádů. Snad jsem vám svým dnešním knižním tipem udělal také radost. Píchám si do břicha injekci proti trombóze a hledám v hromadě další knížku. Která to asi bude? To se dozvíte za týden. Mějte se moc hezky a děkuji vám za pozornost!
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Některé romány už po prvních stránkách jednoduše není možné pustit z hlavy. Jsou příběhy, které udržují čtenáře v neustálém napětí a konec každé kapitoly znamená další nevyřešenou otázku. Mikel Santiago v tomto neuvěřitelně originálním thrilleru boří limity psychologické zápletky a zkoumá křehké
hranice mezi vzpomínkou a amnézií, mezi pravdou a lží.
V první scéně se hlavní hrdina probouzí v opuštěné továrně vedle mrtvoly neznámého muže a kamene
potřísněného krví. Poté, co odtamtud uteče, se rozhodne sám rozluštit, k čemu tam došlo. Má ovšem
problém: pamatuje si jen velmi matně, co se v uplynulých osmačtyřiceti hodinách stalo. A to málo, co ví,
je lepší si nechat pro sebe.
Tak začíná thriller, který nás přenese do pobřežního baskického městečka, mezi klikaté cesty na krajích
útesů, do domů se stěnami popraskanými od nočních bouří: do malého města, kde na první pohled nemá
nikdo před nikým žádné tajemství.
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
