Nikdy bych nevěřil, kolik je v člověku krve a hnisu. Pokaždé, když jsem vytáhl střeva ven, díval jsem se umírajícímu do obličeje. Možná vás to bude šokovat, ale každý patolog má své zvrácené rituály. Stejně jako všichni. Tohle tělo ale bylo jiné. Působilo nafouklým, hnisajícím dojmem. Na břiše mělo vyryto nápis VOMITROT. Rezavým nožem. Netrvalo to dlouho a ven vylezla hromada červů, přežraných zkaženým masem.
Druhé dlouhohrající album těchto švédských maniaků je vskutku morbidním zážitkem. Jakoby jste se při poslechu procházeli krvavou galerií, ve které se vyřádil nějaký zvrácený a sadistický umělec. Máte rádi hudební extrém? Pokud ano a jste připraveni na litry zkažené krve, tak zapněte play. Budete strhnuti do hlubiny.
Je to hodně hnusný a ošklivý koktejl, umíchaný ze starého prašivého death metalu, z kruté a chladné války i grindcore. Podávejte prosím podchlazené a na víku od rakve. Vypadá to, že VOMITROT skládali tuhle desku v nějaké staré jeskyni nebo dávno opuštěném dole. Ze zdí stékal hnis a vše se otisklo i do masivního, ostře řezaného zvuku. Zvuk je opravdu antihumánní, masivní a surový, jako vivisekce na živém těle (recorded and mixed by John Gordon at V.G.DK. Studios) a obal od mistra Endless Vast Mystrium dodává nahrávce na ještě větší uvěřitelnosti. Budete se dávit vlastní krví, shnijete zaživa. Tohle je hudba do starých katakomb, na dávno opuštěná pohřebiště. Smrt i démoni vás budou provázet během celého poslechu. Zastavíte se pouze ve chvílích, když na povrch vypluje několik doom metalových momentů. Poslouchat "Emetic Imprecations" je jako se toulat smradlavými močály a sbírat zohavená, shnilá těla. Je to choroba, epidemie moru, na který nepomáhá ani spalující oheň. Album jsem poslouchal převážně ve tmě a chladu, což bych doporučil i vám, teprve potom totiž vyniknou jednotlivé nuance. Nutný je i dobrý přehrávač, ale to je tak nějak u téhle hudby samozřejmostí. Dost ale bylo slov, přivezli mi další tělo. Nemá oči a na zádech má vypálený cejch. Usekané ruce i nohy, lebka bez tváře. Přesto vím, jak tenhle nebožák zemřel. Myslím si, vím to, že se setkal v podzemí s nějakou děsivou bestií, která jej roztrhala na kusy. Stejně jako mě tohle album. Je po okraj narvané špínou, zlem i nenávistí. Je nihilistické i děsivé zároveň. Jako ten nejhnusnější hororový film. Fanouškům třeba takových INFESTER, CREMATION, ABHORRENCE, INCANTATION nelze jinak, než doporučit. Morbidní, shnilý death metal, který vám vyrve všechny vnitřnosti z těla! Smradlavá vivisekce v přímém přenosu!
Asphyx says:
I would never believe how much blood and pus is in a person. Every time I pulled the intestines out, I looked into the dying man's face. It may shock you, but every pathologist has his own twisted rituals. So does everyone. But this body was different. It had a bloated, festering appearance. It had the word VOMITROT carved on its abdomen. With a rusty knife. It didn't take long for a pile of maggots to crawl out, gorged on rotten flesh.
The second full-length album from these Swedish maniacs is a truly morbid experience. It's as if you're listening to it while walking through a bloody gallery where some twisted and sadistic artist has gone wild. Do you like the musical extreme? If so, and you're ready for gallons of bad blood, then put it on play. You'll be swept into the deep end.
It's a very ugly and nasty cocktail, mixed from old dusty death metal, from cruel and cold war and grindcore. Please serve it chilled and on a coffin lid. Looks like VOMITROT composed this record in some old cave or long abandoned mine. Pus was dripping from the walls and everything was imprinted in the massive, sharply cut sound. The sound is truly anti-human, massive and raw, like vivisection on a live body (recorded and mixed by John Gordon at V.G.DK. Studios) and the cover artwork by Endless Vast master Mystrium adds even more believability to the recording. You'll be choking on your own blood, rotting alive. This is music to the old catacombs, to long-abandoned burial grounds. Death and demons will accompany you throughout the entire listening experience. You only stop when a few doom metal moments surface. Listening to "Emetic Imprecations" is like wandering through a stinking swamp and picking up mutilated, rotten bodies. It's a disease, a plague epidemic that even a burning fire can't help. I listened to the album mostly in the dark and cold, which I would recommend to you, because only then the individual nuances will stand out. A good player is also necessary, but that's kind of a given with this music. But enough with the words, they brought me another body. It has no eyes and a brand burned into its back. Chopped off arms and legs, skull without a face. Yet I know how this poor man died. I think, I know, that he met some horrible beast underground that tore him to pieces. Just like this album did to me. It's filled to the brim with filth, evil and hate. It's nihilistic and terrifying at the same time. It's like the ugliest horror movie. For fans of INFESTER, CREMATION, ABHORRENCE, INCANTATION, I can't recommend it enough. Morbid, rotten death metal that will rip your guts out! Stinking vivisection live!
Všichni zůstali stát jako tichý stín. Nikdo nedýchal, neusmíval se. Uzavřeni ve svých ulitách jsme přemýšleli, kdy přijde smrt. Na povrch vylezly ty nejzvrhlejší lidské pudy. Temnota zase jednou zvítězila. Sedával jsem osamocený venku, na zakouřené terase a sledoval, jak svět pomalu umírá.
Doomová kapela SPIRAL GRAVE, mimo jiné složená z muzikantů IRON MAN a LORD, na svém letošním albu vzpomíná na ponurou atmosféru nekonečných dní covidu. Je to doom metal, ohlodaný až na kost. Naléhavý, zahalený do černého dýmu, smutný i bolestivý. Jako současná podivná doba.
Jasně, muzika, kterou tihle staří bardi hrají, je pro dnešního posluchače již značně opředena pavučinami. Jenže přátelé, já z ní stále cítím obrovskou sílu a energii. Heavy riffy, ostrý vokál, utíkající bicí, ale hlavně pochmurné nálady, které se vznášejí celým albem jako memento. Pod povrchem pobublávající drive a syrovost. Mám tenhle starý, pravěký doom metal hrozně rád. Kdysi dávno (ano taky už nějakou tu zimu pamatuji), jsem hltal desky od CANDLEMASS, SAINT VITUS, BLACK SABBATH, PENTAGRAM a pokaždé, když slyším podobné nahrávky, jako je "Ill Repute", tak se s chutí vracím po časové ose zpět. Není to ale jenom o nostalgii, nenechte se mýlit. Naopak, užívám si i teď, když je svět úplně jiný. SPIRAL GRAVE mají navíc velmi dobrý zvuk (Frank "The Punisher" Marchand - producer, engineerimg, Mike Monseur - mastering) a já si tak můžu vychutnat jednotlivé nápady. A že jich není málo. Poslouchám album už nějaký čas, rád se k němu vracím a raději jen tak sedím, dívám se z okna na ulici, než abych psal slova. Vždycky jsem chtěl mít na svých stránkách podobné nahrávky, protože je v nich i kus mě samotného, mých kořenů. Jsou opravdové a uvěřitelné. Jako samotná Smrt. Otevírám další knihu, ale nemůžu se soustředit na čtení. Raději přidávám hlasitost a čekám, až se pořádně setmí. Až spadnou mraky na zem a všichni zůstanou stát jako tichý stín. Nikdo nebude dýchat, usmívat se. Uzavřeni ve svých ulitách budeme přemýšlet, kdy přijde smrt. Na povrch vylezou ty nejzvrhlejší lidské pudy. Temnota zase jednou zvítězí. Ano, jsem zde správně, tahle hudba koluje i v mých žilách. Doom metalový opus, který vás nahlodá zevnitř! Beznaděj všedních dní!
Asphyx says:
They all remained standing like silent shadows. No one breathed, no one smiled. Locked in our shells, we wondered when death would come. The most depraved human instincts came to the surface. Once again, the darkness had triumphed. I sat alone outside on the smoky terrace and watched the world slowly die.
Doom band SPIRAL GRAVE, composed of musicians from IRON MAN and LORD, among others, recalls the gloomy atmosphere of the endless days of the cover on their album this year. It's doom metal, gnawed to the bone. Urgent, shrouded in black smoke, sad and painful. Like the strange times of today.
Of course, the music these old bards play is already very much shrouded in cobwebs for today's listener. But my friends, I still feel a great power and energy from it. Heavy riffs, crisp vocals, running drums, but most of all a somber mood that floats through the whole album like a memento. The drive and rawness bubbling under the surface. I love this old, primeval doom metal. Once upon a time (yes I remember that winter too), I devoured records by CANDLEMASS, SAINT VITUS, BLACK SABBATH, PENTAGRAM and every time I hear similar records like "Ill Repute" I go back in time with gusto. But it's not just about nostalgia, make no mistake. On the contrary, I enjoy it even now, when the world is completely different. SPIRAL GRAVE also have a very good sound (Frank "The Punisher" Marchand - producer, engineerimg, Mike Monseur - mastering) and I can enjoy the individual ideas. And there are not few of them. I've been listening to the album for some time now, I like to come back to it and I'd rather just sit looking out the window at the street than write the words. I've always wanted to have recordings like this on my site because there's a piece of myself, my roots, in them. They're real and believable. Like Death himself. I'm opening another book, but I can't concentrate on reading. I'd rather turn up the volume and wait for it to get really dark. When the clouds fall to the ground and everyone stands like a silent shadow. No one will breathe, no one will smile. Locked in our shells, wondering when death will come. The most depraved human instincts will come to the surface. The darkness will prevail once more. Yes, I'm right here, this music runs through my veins. A doom metal opus that will eat you up from the inside! The despair of everyday life!
Chvílemi jsem myslel, že zahynu. Kamenná cesta, mlha kolem mě a všude přítomný chlad, který se mi dostával do kostí. Občas potřebuji být sám. Jenom já, lesy a divoká příroda. Tentokrát jsem se vydal daleko na sever. Ve větru a dešti, aspoň zde nejsou žádní lidé. Nikdo tak neruší podmanivou a syrovou atmosféru. Jsem muzikou natolik pohlcen, že vidím na starodávné mohyle nápis SARAJAH.
Moje fantazie opět pracuje na plné obrátky. Padám pomalu do hlubiny, vznáším se na zpěněných vlnách řeky smrti. Dívám se do tmy a užívám si debut kapely, která má stejně jako já ráda poctivý, starý doom metal, přírodu i pradávné pověsti a mýty. Na každé legendě je kus pravdy a tak jsem zase jednou obestřen lavinou riffů, mocným vokálem a náladami, které jsou povětšinou pochmurné a smutné.
Bájné moře na severu, temné a mrazivé, vydalo další svědectví. Tentokrát v podobě hudby finských tmářů SARAJAH. Už je to nějaký čas, co mi stejnojmenné debutové album přišlo na recenzi. Raději jsem jej poslouchal, než abych psal slova. Vzpomínal jsem na jednoho staršího kamaráda (doufám, že si našel věčný klid), kteří mi pouštěl na starém gramofonu kapely jako TROUBLE, CANDLEMASS, SAINT VITUS a samozřejmě BLACK SABBATH. A tak je moje recenze možná trošku nostalgická. Vlastně to nevadí, hudba je pro mě vždy jenom dobrá a nebo ta, která mě nezajímá. Finové mě dostali svým přístupem, uvěřitelností. Mají velmi dobrý zvuk, stylově vyvedený obal a texty, které mě oslovily. Umí být syroví a náležitě heavy, ale i smutní a melancholičtí. Jsem starý pes a už dávno vím, že bůh neexistuje. Ale příroda, ta mě dokáže stále překvapit. Z nové desky cítím její přítomnost. Mám rád dlouhé toulky lesem, o samotě, když měníte směr podle nálady a počasí. Cítím se součástí něčeho většího, tajemného. Je pro mě velmi příjemné u toho všeho poslouchat tuhle nahrávku. Jasně, můžete namítat, že zde již všechno bylo a vracíme se v kruhu, ale mě osobně to nevadí. Když totiž budete poslouchat pečlivě, tak zjistíte, že Finové mají v rámci stylu svůj vlastní rukopis, nátisk. Poznají to asi opravdu jen opravdoví fanoušci, ale dodejme rovnou, že pro ně se zde hlavně hraje. Chvílemi jsem myslel, že zahynu. Kamenná cesta, mlha kolem mě a všude přítomný chlad, který se mi dostával do kostí. Občas potřebuji být sám. Jenom já, lesy a divoká příroda. Vznešený, syrový doom metal, u kterého ožívají staré mýty ze severu! Stanete se součástí věčnosti!
Asphyx says:
At times I thought I was going to die. The stone road, the fog around me and the ever-present coldness that was getting into my bones. Sometimes I need to be alone. Just me, the woods and the wildlife. This time I went far north. In the wind and rain, at least there are no people. No one disturbs the captivating and raw atmosphere. I am so absorbed in the music that I see the inscription SARAJAH on an ancient mound.
My imagination is working at full speed again. I fall slowly into the depths, floating on the foamy waves of the river of death. I look into the darkness and enjoy the debut of a band that, like me, loves honest, old doom metal, nature and ancient legends and myths. There is a piece of truth in every legend and so once again I am enveloped by an avalanche of riffs, powerful vocals and moods that are mostly gloomy and sad.
The mythical sea in the north, dark and frosty, bore further witness. This time in the form of music by Finnish darkies SARAJAH. It's been a while since I received the eponymous debut album for review. I preferred to listen to it rather than write the words. I was reminiscing about an older friend (I hope he found eternal peace) who used to play bands like TROUBLE, CANDLEMASS, SAINT VITUS and of course BLACK SABBATH on my old record player. And so my review is perhaps a bit nostalgic. Actually it doesn't matter, for me music is always just good music or music that I don't care about. Finns got me with their attitude, believability. They have a very good sound, a stylish cover and lyrics that spoke to me. They can be raw and properly heavy, but also sad and melancholic. I'm an old dog and I've known for a long time that God doesn't exist. But nature, she can still surprise me. I can feel her presence on the new record. I like long walks in the woods, alone, changing direction according to mood and weather. I feel part of something bigger, mysterious. It's very pleasant for me to listen to this record. Sure, you can argue that everything has already been here and we're coming full circle, but I personally don't mind. In fact, if you listen carefully, you'll find that the Finns have their own handwriting, their own touch within the style. Only the true fans will know it, but let's add right away that it's mainly played for them. At times I thought I was going to die. The stone road, the fog around me and the ever-present coldness that was getting into my bones. Sometimes I need to be alone. Just me, the woods and the wildlife. Sublime, raw doom metal that brings to life the old myths of the North! You become part of eternity!
Ave MY SILENT WAKE! To start our conversation with a short story...I got up early and went into the woods. It was quiet and the sun was slowly climbing over the horizon. I came to the ruins of an old church. In the ruins, I sat down for a while and listened to your new album "Lost in Memories, Lost in Grief". It was the end of April, the album came to me for review earlier. I wasn't able to write anything until last week, I preferred to keep listening. Greetings to the South West of England and thank you so much for your new album. How did the album come about, when did the first ideas and thoughts come about? What is the underlying theme of the whole record?
ANSWER: Hi Jakub. Greetings to you too. That is so good that you listened for so long and let it sink in; much better than a quick listen and a lazy review. The album came about after a period of inactivity where we had plenty of new songs, but difficulty getting anything concrete created. My mother died two years ago and after that I began to write a few songs in a short space of time. I decided to write the whole album on my own and get it recorded as soon as we could feasibly do it. It had been so long since the last one, and even longer since the last metal album from us. Two of the songs are about my mother and other songs are about other things I had been thinking about during that time. One of the songs and some other sections had almost been completed prior to this and were included in the song selection.
I listen mostly to fast music, raw death metal, black and thrash, but doom metal is kind of in my blood since the first albums PARADISE LOST and MY DYING BRIDE. A long time ago, when I was still in college, I discovered this style with my future wife. How do you explain that this wave was born in England? Ian, you used to play with Simon in a band called SEVENTH ANGEL (I have a lot of your records at home), but they were more thrash (although you were already flirting with doom). How did you get into this style and how did you start MY SILENT WAKE? Please take us on a trip into the history of your band.
ANSWER: I suppose doom is thought to have originated from the UK with Sabbath and the mantle had been taken up by overseas bands like Trouble, St Vitus and Candlemass. Maybe the Brits decided to claim it back and borrow some US death influences along the way! I’m not sure why the scene began or why it came about when it did, but it was short lived and was never massively popular.
I was into Sabbath when I was young, and early on when Seventh Angel was at its demo stage, I got into other doom bands such as Trouble, and have always been drawn to slower heavier music. Towards the end of Seventh Angel, I started to enjoy Paradise Lost, MDB and Anathema and so it was natural that my follow up band was a doom band. That band was Ashen Mortality, which after 11 years morphed into MSW. My Silent Wake always had a more relaxed attitude to our music and whatever came out was allowed to be used. We took inspiration from Celtic Frost in that respect and were not afraid to experiment along the way. Into The Pandemonium is a favourite of mine.
Personally, I discovered you guys right away with your first album "Shadow of Sorrow", which I still like to play when I read books for a long time. I was fascinated by its atmosphere then, and in fact still am today (by the way, the cello and vocals, performed by Kate Hamilton, were always excellent!) Then, when I listen to your other recordings, it seems to me (and maybe it's just my impression) that you're getting more and more raw and cold. Doom metal is basically a sad style, but you're grasping it in a new way. How do you perceive the evolution of your band? Where did you want to move to this year?
ANSWER: That is fantastic that you have been listening to us for so long! That was an exciting time getting the band up and running and a lot happened in the first few years. Maybe as I get older I have become a bit more jaded about a few things, but I think I am generally happier and more content as a person. I don’t feel as restricted lyrically as I once did, and feel I can say everything I need to in the songs. The band has always been changing and evolving and has had the freedom to play other styles such as when we go in a more folky or ambient direction. I don’t see this year as being any different. I am writing one new song this year as we have our 20 year anniversary next year. It is a metal song.
Ian, you're the only one left from the original line-up. Actually, one could also write that your band "stabilized" in terms of personnel only sometime in 2013. Why is that? Did you want to go in a different direction than the others? How hard is it to find musicians in England who are equally passionate about style? This style has never been in the limelight and the crowds don't come to see it.
ANSWER: The early lineup lasted about five years but parted due to life commitments rather than anything else. There was a short period of change and then we settled into a more stable line-up again. As people get older it is harder to commit to bands, even when they don’t do a lot of gigs etc, you still have to record, write and rehearse and do other band related work. I don’t think there are many musicians into what we do, or indeed many fans in the UK. We often play to small numbers but they always seem to enjoy and appreciate us. Over the years I have played with former MSW members such as Mark Henry, who plays with me in Guillotine Dream.
Let's go back in history. SEVENTH ANGEL is a band in which you dealt with Christianity, in MY SILENT WAKE you also touch on faith as such in some topics. For me, faith is a personal thing that is hard to describe in words, but I wonder where you get your inspiration for the lyrics? And what are they about on the new album?
ANSWER: I was a Christian for many years since childhood, but eventually and gradually became agnostic. That change can be seen in the lyrics. When the band started up, I was a non-fundamentalist Christian with doubts about my faith, but that was 19 years ago. I have changed a lot since then. The other band members have also had a variety of beliefs over the years. I think faith should be personal and it would be the cause of far less trouble if that were so. I get lyrical inspiration from things that happen in my life or seeing what happens to those who are close to me. On the new album, the lyrics cover such areas as Alzheimers disease and the effects of that; being judged by those who once looked to you as worthwhile; finding light in places which are different to where you once found it; believing you are being hounded by a beast which is just in your mind; memories of childhood; mainpulative people and their followers; lack of time doing meaningful things; looking back on your life etc..
If you saw my library, you might wonder. You'll find old historical books and novels, modern detective stories, science fiction. I'm the same with books as I am with music. I like to sample. I'll go to a grindcore concert, listen to black metal. But doom metal is a very specific kind of music. It's got every note, drum beat, vocal. How do you actually compose such music? I'm interested in the process of creating a new song? Is that a motif you can hear somewhere? In the ether, in your head? For me, for example, the words for reviews come to mind most early in the morning when I'm walking to work. I write them down on my phone and then use them when I start writing. How do you do it?
ANSWER: I also write things down on my phone or record guitar parts on there. It is an ideal way of capturing inspiration as it arrives. There is no rule about how things get written but quite often it seems to start with the music and then the lyrics are built around it. Inspiration can come from many areas; books, films, music, surroundings, experiences...they all contribute. I too have a broad range of interests when it comes to what I read, watch and listen to.
I'll confess to one thing. You know what literally fascinates me about Lost in Memories, Lost in Grief? The vocals! You and Simon have very urgent voices, you complement each other perfectly. It's like you're connected in some weird way? Do you have a musical background? Do you take singing lessons, for example?
ANSWER: Thank you! A few people have mentioned that they like the way the vocals work on this album. I have never taken singing or guitar lessons and Simon hasn’t taken lessons in anything he does musically either. Simon is naturally a great singer and I am a vocalist. Simon can do more of the technical stuff and I can do growls and low to mid range clean stuff but I don’t normally attempt harmonies or anything too exotic! We have been playing together since the late 80s. Si took up bass for Seventh Angel. He took up keys for MSW many years later. He also plays other instruments including guitar which he plays extremely well, as can be heard on his album Thy Listless Heart – Pilgrims on the Path of no Return; an album that shows off his musicianship and writing skills very well. We have been close friends all those years since the 80s and have been playing together in the two bands for a fair amount of that time.
You're from Weston, a port town. I don't know if that's true, but it seems to me that the sea and the surrounding countryside must have inspired you a lot? Or am I wrong? I imagine you're walking along the beach or visiting an old church and suddenly you think of a new theme for a song. Because I feel this strange melancholy from the new record, which is something that not only British doom bands have, but also bands from Finland. Does the environment influence you a lot in your work? Where do you actually like to go? What about you and nature, sights?
ANSWER: The sea, the countryside, ancient places, forests and woods all influence me and I have had lyrics come to me whilst out walking in the past and stopped to make notes. I am not a fan of the city or modern looking things. I love old things, vintage things and the aesthetics of the past. I hail from The Black Country near Birmingham originally, (an area which was key to the industrial revolution), but I moved to Weston in the late 90s. I lived there for 20 years and MSW was spawned from Ashen Mortality in that town.
How are you on the gigging side of things? I have Bristol and the surrounding area pegged as more of a punk and hardcore inspired place. Do you play a lot and often? We have a few good doom bands in Pilsen and the gigs tend to be really poorly attended. Which is a pity, although I understand that this music is not for everyone. How many people come to the club to see you? And what are the English fans like? Do they support the bands?
ANSWER: Bristol also has a lot of experimental and heavy music fans. I don’t live near there now but in Wales near Carmarthen. The only band member living in Weston now is Addam. Gareth lives near the Severn Bridge and Simon in Chesterfield. Some gigs are very poorly attended. We haven’t done many in the last few years but we did do two this year. Both were good gigs and were enjoyable, but the crowds are typically dedicated, few in numbers, but enthusiastic.
Most bands have rather fluctuating quality in their discographies. But it's different for you. I don't think you've recorded a bad album yet. How do you explain that? Are you perfectionists? Or is it all under one person's "direction", Ian? They say a band is like a family. Yeah, well, there's always got to be someone in the band who has the final say. How about MY SILENT WAKE?
ANSWER: I suppose that because I started the band, I feel I can make final decisions on things but I do normally discuss stuff with the others. I’m glad you think we haven’t done a bad album. We haven’t really done two that sound exactly alike and some are extremely different to each other. I tell people to listen to a few tracks if they haven’t heard us before, because one won’t tell them enough about what we do. I am not a perfectionist in the technical sense but I like things to feel right and effectively convey the essense of what we are hoping to convey. I have found in the past that if a band becomes too much of a democracy, then things don’t tend to get done!
As I'm getting older, I'm becoming more and more aware of what things are important. It's chaos all around us these days. Social media, the news, wars, depression, it all affects us and every moment we stop and maybe just sit and look at the ruins of old churches and listen to music is terribly precious.
ANSWER: The lyrics to the song No Time is about that exact feeling. Things are too hectic now. Bands can fall into the social media hell of having to post stuff everywhere all the time to try and not be forgotten amidst a sea of bands, but it’s a thankless task at the end of the day. Hopefully people will realise that it isn’t doing us any good and will start to distance themselves. I find it hard to do that myself but it is addictive and harmful.
Actually, for me, music is not only relaxation, but also a kind of therapy, it helps me to survive in the strange world of today. What does music mean to you as a creator and musician? And why doom metal?
ANSWER: I love music and have done from a young age. The music I enjoy the most is classic rock, folk, old goth, doom and trad metal but I venture to many other areas too. I am always checking out new (to me) music. Most of the time it is about the feel of the music above anything else. I am as likely to listen to Steeleye Span or Dead Can Dance as Paradise Lost and enjoy them equally.
One more trip into history, please. How did you get started in music? Who was your first role model? What about your first gig? And your first stage performance?
ANSWER: The first song I remember enjoying is Mull of Kintyre by Wings. Mom had a recording of me singing it and strumming a toy guitar when I was about eight. I got into Adam and The Ants and my first record purchase was by them. I heard Saxon on the radio as they were in the charts and got into metal through them. I also enjoyed some of the new wave and post punk bands from the late 70s and early 80s as there was a lot of that in the charts, but I really went down the metal and prog direction in a big way. The first gig would have been some local band and wasn’t massively memorable. My first stage performance is difficult to pin down. In the 80s I did do some odd thing at a church in Coventry playing some U2 style guitar on one song that I had written with some friends before playing my first Seventh Angel gig, but don’t remember much about it!
What are MY SILENT WAKE planning in the near future? Do you have anything to say to your fans? Here is the space.
ANSWER: A new song, a compilation and some gigs for our anniversary next year are all on the horizon. A big Thank You is the thing I would like to say to our fans for the support and for letting us keep this band going. It is a big honour to be able to get your songs recorded and released these days and to actually be noticed to any degree. Thanks so much for the interview!
I was up early when I prepared these questions, it's also the weekend and it's about to dawn. You can probably guess where I'm going. I've got my headphones ready, "Lost in Memories, Lost in Grief" in them, and I'm looking forward to the woods. I want to thank you very much for your music. Thank you of course also for the interview and I wish you lots of inspiration and good ideas. May you do well in your private life too! Playing again…
ANSWER: Thanks so much!
Recenze/review - MY SILENT WAKE - Lost in Memories, Lost in Grief (2024):
Ave MY SILENT WAKE! Na začátek našeho rozhovoru jeden krátký příběh…Vstal jsem brzy a šel do lesa. Bylo ticho a slunce pomalu vylézalo nad obzor. Došel jsem k rozvalinám starého kostela. V ruinách jsem si na chvilku sedl a poslouchal vaší novou desku „Lost in Memories, Lost in Grief“. Bylo to na konci dubna, album mi přišlo na recenzi dříve. Nebyl jsem až do minulého týdne schopen nic napsat, raději jsem stále poslouchal. Zdravím vás na jihozápad Anglie a děkuji moc za vaši novou desku. Jak album vznikalo, kdy přišly první nápady a myšlenky? Jaký je základní motiv celé nahrávky?
ODPOVĚĎ: Ahoj Jakube. Zdravím i tebe. To je moc dobře, že jsi tak dlouho poslouchal a nechal to vstřebat; mnohem lepší než rychlý poslech a líná recenze. Album vzniklo po období nečinnosti, kdy jsme měli spoustu nových písní, ale problém něco konkrétního vytvořit. Před dvěma lety mi zemřela maminka a po ní jsem začal psát několik písní v krátkém časovém úseku. Rozhodl jsem se, že celé album napíšu sám a nahrajeme ho, jakmile to bude proveditelné. Od posledního alba uběhla strašně dlouhá doba a od posledního metalového alba od nás ještě delší doba. Dvě z písní jsou o mé matce a další písně jsou o jiných věcech, o kterých jsem v té době přemýšlel. Jedna z písní a některé další části byly téměř hotové už předtím a byly zařazeny do výběru skladeb.
Poslouchám převážně rychlou muziku, surový death metal, black i thrash, ale doom metal mám od prvních alb PARADISE LOST i MY DYING BRIDE tak nějak v krvi. Kdysi dávno, ještě na vysokoškolských kolejích, jsme tenhle styl objevovali s mojí budoucí ženou. Čím si vysvětluješ, že zrovna v Anglii tahle vlna vznikla? Iane, ty jsi tenkrát hrával se Simonem v kapele SEVENTH ANGEL (mám doma spoustu vašich nahrávek), kteří ale byli více thrashoví (i když s doomem jste již koketovali). Jak ses k tomuto stylu dostal a jak si vlastně MY SILENT WAKE založil? Vezmi nás prosím na výlet do historie vaší kapely.
ODPOVĚĎ: Předpokládám, že doom vznikl ve Velké Británii se skupinou Sabbath a jeho tradici převzaly zámořské kapely jako Trouble, St Vitus a Candlemass. Možná se Britové rozhodli nárokovat si ho zpátky a cestou si vypůjčit nějaké americké deathové vlivy! Nejsem si jistý, proč tato scéna vznikla nebo proč se objevila právě tehdy, ale trvala krátce a nikdy nebyla masově populární.
V mládí jsem měl rád Sabbath a na začátku, když byl Seventh Angel ve fázi dema, jsem se dostal k dalším doomovým kapelám, jako byli Trouble, a vždycky mě to táhlo k pomalejší těžší hudbě. Ke konci Seventh Angel mě začaly bavit Paradise Lost, MDB a Anathema, a tak bylo přirozené, že mou následnou kapelou byla doomová kapela. Tou kapelou byli Ashen Mortality, kteří se po jedenácti letech přetavili v MSW. My Silent Wake měli k naší hudbě vždycky uvolněnější přístup a cokoliv, co vyšlo, bylo dovoleno použít. V tomto ohledu jsme se inspirovali u Celtic Frost a nebáli jsme se cestou experimentovat. Into The Pandemonium je moje oblíbená skladba.
Osobně jsem si vás objevil hned s prvním albem „Shadow of Sorrow“, které si dodnes rád přehrávám, když si dlouho čtu knihy. Tenkrát a vlastně i dnes mě fascinuje jeho atmosféra (mimochodem, cello i vokály v podání Kate Hamilton, byly vždy vynikající!). Když si potom poslechnu i vaše další nahrávky, přijde mi (a možná je to jen můj dojem), že jste čím dál tím víc syrovější, chladnější. Doom metal je v podstatě smutný styl, ale vy jej nově uchopujete přeci jen jinak. Jak vnímáš vývoj vaší kapely ty? Kam jste se chtěli letos posunout?
ODPOVĚĎ: To je skvělé, že nás posloucháte už tak dlouho! Bylo to vzrušující období, kdy se kapela rozjížděla, a během prvních let se toho hodně událo. Možná jsem s přibývajícím věkem v některých věcech trochu otrlejší, ale myslím, že jsem obecně šťastnější a spokojenější jako člověk. Necítím se textově tak omezený jako kdysi a mám pocit, že v písních můžu říct všechno, co potřebuju. Kapela se vždycky měnila a vyvíjela a měla svobodu hrát jiné styly, například když jsme se vydali folkovějším nebo ambientnějším směrem. Nevidím to tak, že by to letos bylo jinak. Letos napíšu jednu novou písničku, protože příští rok máme dvacetileté výročí. Je to metalová píseň.
Iane, z původní sestavy si zůstal nakonec jediný. Vlastně by se také dalo napsat, že se vám personálně kapela „ustálila“ až někdy v roce 2013. Proč tomu tak vlastně je? Chtěl si jít jiným směrem, než ostatní? Jak je těžké najít v Anglii stylově stejně nadšené muzikanty? Tenhle styl nebyl nikdy na výsluní a nechodí na něj davy.
ODPOVĚĎ: První sestava vydržela asi pět let, ale rozešla se spíše kvůli životním povinnostem než kvůli čemukoli jinému. Následovalo krátké období změn a pak jsme se opět ustálili ve stabilnější sestavě. Jak lidé stárnou, je těžší se angažovat v kapelách, i když nemají moc koncertů apod. pořád musíš nahrávat, psát a zkoušet a dělat další práci spojenou s kapelou. Myslím, že v Británii není moc muzikantů, kteří by se věnovali tomu, co děláme, a vlastně ani moc fanoušků. Často hrajeme pro malý počet lidí, ale zdá se, že si nás vždycky užívají a oceňují. V průběhu let jsem hrál s bývalými členy MSW, jako je Mark Henry, který se mnou hraje v Guillotine Dream.
Pojďme ještě do historie. SEVENTH ANGEL je kapelou, ve které jste se zaobírali křesťanstvím, v MY SILENT WAKE se potom víry jako takové také v některých tématech dotýkáte. Pro mě je víra osobní věc, která se těžko popisuje slovy, ale zajímalo by mě, kde bereš inspiraci pro texty? A o čem jsou na novém albu?
ODPOVĚĎ: Od dětství jsem byl mnoho let křesťanem, ale nakonec jsem se postupně stal agnostikem. Tato změna je vidět v textu. Když kapela vznikla, byl jsem nefundamentalistický křesťan s pochybnostmi o své víře, ale to bylo před 19 lety. Od té doby jsem se hodně změnil. Ostatní členové kapely měli v průběhu let také různá přesvědčení. Myslím si, že víra by měla být osobní, a kdyby tomu tak bylo, byla by příčinou mnohem méně problémů. Inspiraci pro texty čerpám z věcí, které se mi v životě dějí, nebo když vidím, co se děje těm, kteří jsou mi blízcí. Na novém albu se texty věnují například Alzheimerově chorobě a jejím důsledkům; tomu, že vás soudí ti, kteří k vám kdysi vzhlíželi jako k hodnotným; tomu, že nacházíte světlo na jiných místech, než kde jste ho kdysi nacházeli; tomu, že věříte, že vás pronásleduje nějaká bestie, která je jen ve vaší mysli; vzpomínkám na dětství; manipulativním lidem a jejich následovníkům; nedostatku času na smysluplné věci; ohlédnutí za svým životem atd...
Kdybys viděl moji knihovnu, možná by ses divil. Najdeš tam jak staré historické knihy a romány, tak i moderní detektivky, sci-fi. S knihami to mám stejné jako s hudbou. Rád ochutnávám. Zajdu klidně na grindcore concert, poslechnu si black metal. Doom metal je ale velmi specifický druh muziky. Vynikne v ní každý tón, úder bicích, vokál. Jak se vlastně taková muzika skládá? Zajímá mě samotný proces vzniku nové skladby? To motiv někde uslyšíš? V éteru, ve své hlavě? Mě třeba slova pro recenze nejvíc napadají velmi brzy ráno, když jdu pěšky do práce. Zapisuji si je do telefonu a pak použiji, když začnu psát. Jak to máš ty?
ODPOVĚĎ: Také si zapisuji věci do telefonu nebo si tam nahrávám kytarové party. Je to ideální způsob, jak zachytit inspiraci, když přijde. Neexistuje žádné pravidlo, jak věci vznikají, ale dost často se zdá, že to začíná hudbou a kolem ní se pak staví text. Inspirace může pocházet z mnoha oblastí: z knih, filmů, hudby, okolí, zážitků... to vše přispívá. I já mám širokou škálu zájmů, pokud jde o to, co čtu, sleduji a poslouchám.
Přiznám se k jedné věci. Víš co mě na „Lost in Memories, Lost in Grief“ doslova fascinuje? Vokály! Máte se Simonem hodně naléhavé hlasy, perfektně se doplňujete. Jakoby jste byli nějak zvláštně propojení? Máte hudební vzdělání? Chodíte třeba na hodiny zpěvu?
ODPOVĚĎ: Děkujeme! Několik lidí se zmínilo, že se jim líbí, jak vokály na tomto albu fungují. Nikdy jsem nechodil na hodiny zpěvu ani kytary a Simon také nechodil na hodiny ničeho, co dělá po hudební stránce. Simon je přirozeně skvělý zpěvák a já jsem vokalista. Simon umí spíš technické věci a já umím growly a čisté věci v nízkém až středním rozsahu, ale normálně se nepokouším o harmonie nebo něco příliš exotického! Hrajeme spolu už od konce 80. let. Simon se u Seventh Angel ujal baskytary. O mnoho let později se ujal kláves u MSW. Hraje i na další nástroje včetně kytary, na kterou hraje velmi dobře, jak je slyšet na albu Thy Listless Heart - Pilgrims on the Path of no Return; albu, které velmi dobře ukazuje jeho muzikantské a skladatelské schopnosti. Celá ta léta jsme byli blízkými přáteli už od osmdesátých let a poměrně dlouhou dobu jsme spolu hráli ve dvou kapelách.
Jste z Westonu, z přístavního města. Netuším, jestli je to pravda, ale přijde mi, že vás muselo moře i okolní příroda hodně inspirovat? Nebo se pletu? Přestavuji si, jak jdeš po pláži nebo navštívíš nějaký starý kostel a najednou tě napadne nový motiv pro skladbu. Já totiž z nové nahrávky cítím takovou zvláštní melancholii, kterou mají mimo britských doomových kapel, třeba i smečky z Finska. Ovlivňuje tě prostředí v tvorbě hodně? Kam chodíš vlastně rád? Co ty a příroda, památky?
ODPOVĚĎ: V minulosti se mi stalo, že mě na procházce napadly texty, které jsem si zastavil a poznamenal si je. Nejsem příznivcem města ani moderně vypadajících věcí. Miluji staré věci, vintage věci a estetiku minulosti. Původně pocházím z Black Country poblíž Birminghamu (oblasti, která byla klíčová pro průmyslovou revoluci), ale koncem 90. let jsem se přestěhoval do Westonu. Žil jsem tam dvacet let a MSW vzniklo z Ashen Mortality v tomto městě.
Jak jste na tom s koncerty? Já mám Bristol a jeho okolí zafixované spíše jako místo s punkovým a hardcore podhoubím. Hrajete hodně a často? U nás v Plzni máme několik dobrých doomových kapel a koncerty bývají opravdu málo navštěvované. Což je škoda, i když chápu, že tahle muzika není pro každého. Kolik přijde do klubu na vás? A jací jsou angličtí fanoušci? Podporují kapely?
ODPOVĚĎ: Bristol má také hodně fanoušků experimentální a těžké hudby. Já teď nebydlím poblíž, ale ve Walesu u Carmarthenu. Jediný člen kapely, který teď žije ve Westonu, je Addam. Gareth žije poblíž Severn Bridge a Simon v Chesterfieldu. Některé koncerty jsou velmi málo navštěvované. V posledních letech jsme jich moc neabsolvovali, ale letos jsme měli dva. Oba koncerty byly dobré a byly příjemné, ale davy jsou typicky oddané, málo početné, ale nadšené.
Většina kapel má ve svých diskografiích spíše kolísavou kvalitu. U vás tomu je ale jinak. Podle mě jste ještě nenahráli špatné album. Čím si to vysvětluješ? Jste perfekcionisté? Nebo se vše odehrává jen pod „vedením“ jednoho člověka, Iane? Říká se, že kapela je jako rodina. No jo, jenže v kapele musí být vždy někdo, kdo řekne poslední slovo. Jak je tomu u MY SILENT WAKE?
ODPOVĚĎ: Protože jsem kapelu založil já, mám pocit, že mohu o věcech rozhodovat, ale obvykle o věcech diskutuji s ostatními. Jsem rád, že si myslíš, že jsme neudělali špatné album. Opravdu jsme neudělali dvě, která by zněla úplně stejně, a některá se od sebe extrémně liší. Říkám lidem, aby si poslechli několik skladeb, pokud nás ještě neslyšeli, protože jedna jim neřekne dost o tom, co děláme. Nejsem perfekcionista v technickém smyslu, ale mám rád, když věci působí správně a účinně vyjadřují podstatu toho, co chceme sdělit. V minulosti jsem zjistil, že pokud se z kapely stane příliš velká demokracie, věci se většinou nedělají!
Jak stárnu, tak si postupně čím dál tím víc uvědomuji, jaké věci jsou důležité. V dnešní době je všude kolem nás hrozný chaos. Sociální sítě, zprávy, války, deprese, tohle všechno na nás působí a každá chvilka, kdy se zastavíme a třeba jen tak sedíme, díváme do ruin starých kostelů a posloucháme muziku, je hrozně vzácná. Pro mě je vlastně muzika nejen relaxem, ale i jakousi terapií, pomáhá mi přežít v současném divném světě. Co znamená hudba pro tebe, jako pro tvůrce a muzikanta? A proč zrovna doom metal?
ODPOVĚĎ: Text písně No Time je přesně o tomto pocitu. Věci jsou teď příliš hektické. Kapely se mohou dostat do pekla sociálních médií, kdy musí neustále všude něco zveřejňovat, aby se na ně uprostřed moře kapel nezapomnělo, ale nakonec je to nevděčný úkol. Doufejme, že si lidé uvědomí, že nám to nedělá dobře, a začnou se distancovat. Pro mě samotného je to těžké, ale je to návykové a škodlivé.
Ještě jeden výlet do historie prosím. Jak si vlastně s muzikou začínal? Kdo byl tvým prvním vzorem? Co první koncert? A první vystoupení na pódiu?
ODPOVĚĎ: Mull of Kintyre od Wings. Máma měla nahrávku, na které jsem ji zpíval a brnkal na kytaru, když mi bylo asi osm. Pak jsem si oblíbil Adam and The Ants a moje první deska byla právě od nich. V rádiu jsem slyšel Saxon, protože byli v hitparádách, a přes ně jsem se dostal k metalu. Bavily mě i některé novovlnné a postpunkové kapely z konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let, protože jich bylo v hitparádách hodně, ale opravdu jsem se ve velkém vydal směrem k metalu a progresi. První koncert byla nějaká místní kapela a nebyl nijak zvlášť pamětihodný. Moje první pódiové vystoupení je těžké určit. V osmdesátých letech jsem hrál v kostele v Coventry na kytaru ve stylu U2 jednu písničku, kterou jsem napsal s kamarády před svým prvním koncertem Seventh Angel, ale moc si z toho nepamatuju!
Hudba pro mě vlastně není jen relaxací, ale i určitou terapií, pomáhá mi přežít v dnešním podivném světě. Co pro vás jako tvůrce a hudebníka hudba znamená? A proč zrovna doom metal?
ODPOVĚĎ: Miluji hudbu a miluji ji od mládí. Nejvíce mě baví klasický rock, folk, starý gothic, doom a tradiční metal, ale odvážím se i do mnoha jiných oblastí. Vždycky zkouším novou (pro mě) hudbu. Většinou jde především o pocit z hudby. Je stejně pravděpodobné, že si poslechnu Steeleye Span nebo Dead Can Dance jako Paradise Lost a užiju si je stejně.
Co chystají MY SILENT WAKE v nejbližší době? Máš něco na srdci, co bys chtěl vzkázat fanouškům? Zde je prostor.
ODPOVĚĎ: Na obzoru je nová píseň, kompilace a koncerty k našemu výročí v příštím roce. Velké Děkuji je věc, kterou bych chtěl vzkázat našim fanouškům za podporu a za to, že nám umožnili udržet kapelu v chodu. Je to velká čest, když v dnešní době můžete nechat nahrát a vydat své písničky a vlastně si jich do určité míry všimnout. Moc děkujeme za rozhovor!
Vstával jsem brzy, když jsem připravoval tyto otázky, taky je víkend a za chvilku bude svítat. Asi tušíš, kam vyrazím. Mám připravená sluchátka, v nich „Lost in Memories, Lost in Grief“ a těším se do lesa. Chtěl bych ti na závěr moc poděkovat za vaši hudbu. Děkuji samozřejmě i za rozhovor a přeji vám spoustu inspirace a dobrých nápadů. Ať se vám daří i v soukromí! Zapínám znovu play…
ODPOVĚĎ: Děkuji moc!
Recenze/review - MY SILENT WAKE - Lost in Memories, Lost in Grief (2024):
Nad hladinou se vznáší mlha. Obejme mě chlad. Dostane se mi do kostí i do podvědomí. Potopím se do špinavé vody a uvidím vznášející se těla utopenců. Mají otevřené oči a chtějí mě stáhnout do hlubiny. Dusím se vlastní krví, modlím se k bohu, ale pomoc nikdy nepřijde. Zemřu a znovu se narodím. Jsem démonem temnoty, jsem věrným posluchačem ozvěn ze záhrobí. Dovolte mi, abych vám představil doom death metalovou kapelu VOID WITCH. Smečku z Austinu, z Texasu, která se rozhodla nás poctít hudbou z onoho světa.
Smrt má mnoho podob a v tomto případě je pomalá, postupná, jako nějaký zákeřný jed, který je vám každý den podáván v malých dávkách. Dokud neshnijete zaživa, dokud se nerozpadnete v prach. S touhle deskou je to velmi podobné. Zahalí vás do studených pavučin a odvede do nekonečných močálů bolesti a utrpení.
Líbí se mi mrazivé nálady, které z desky stékají jako krev z čerstvé rány. Velmi dobře napsané skladby mají hutný a masivní zvuk, navíc se jedná o velmi uvěřitelnou a návykovou záležitost. Na své si přijdou nejen fanoušci tohoto stylu, ale i nemrtví a démoni. Stylově lze VOID WITCH zařadit po bok třeba takových DRUID LORD, SOLOTHUS, HOODED MENACE, COFFINS, ATARAXY, SPECTRAL VOICE, TEMPLE OF VOID a další tmáře, kteří umí zkušeně a elegantně kombinovat nejen surový, prastarý death metal, ale i doomové kusy mokvajícího masa. Vše plyne jako řeka, jako stoka pod vaším městem. Neplavou v ní jenom mrtvá těla, ale i všechno, co nepotřebujete. Album na mě působí záhadným, rituálním dojmem. Je jako stín, jako děsivý sen, ze kterého se nikdy neprobudíte. Někdy bývám rád sám, někdy se s chutí potápím do hlubiny. Vznáším se na hladině, jako bych byl mrtvý. V těchto chvílích vynikne síla této nahrávky nejvíce. Je znát, že se zde sešli zkušení muzikanti, kteří vědí co a jak chtějí hrát. Navíc přidali kus svých srdcí. Alespoň tak vnímám novou desku "Horripilating Presence" já. Někde v černých lesích je staré pohřebiště, na kterém se kdysi dávno odehrávaly okultní rituály. Atmosféra tohoto místa se promítla i do této desky. Mám rád déšť, líbí se mi, když mraky skoro přikryjí město. Našlapuji opatrně a mé kroky směřují vždy do oblastí, kde je ticho a klid. Na hřbitovy, do opuštěných chrámů, do lesů. Poslouchám nahrávku stále dokola a už teď vím, že se k ní budu rád a často vracet. Má v sobě totiž něco magického, jakousi černou energii, chvění chcete-li. Nad hladinou se vznáší mlha. Obejme mě chlad. Dostane se mi do kostí i do podvědomí. Potopím se do špinavé vody a uvidím vznášející se těla utopenců. Doom death metalový obřad, temné a chladné nálady zabalené do pavučin! Prach jsme a v prach se obrátíme!
Asphyx says:
Fog is hovering over the surface. A chill embraces me. It gets into my bones and my subconscious. I sink into the dirty water and see the bodies of drowning men floating. Their eyes are open and they want to pull me down into the depths. I choke on my own blood, pray to God, but help never comes. I will die and be born again. I am a demon of darkness, a faithful listener to the echoes from beyond. Let me introduce you to the doom death metal band VOID WITCH. A bunch from Austin, Texas, who have decided to grace us with music from beyond.
Death takes many forms and in this case it is slow, gradual, like some insidious poison that is administered to you in small doses every day. Until you rot alive, until you crumble into dust. It's very similar with this record. It wraps you in cold cobwebs and takes you to endless swamps of pain and suffering.
I like the frosty moods that flow from the record like blood from a fresh wound. The very well written songs have a dense and massive sound, plus it is a very believable and addictive affair. Not only fans of this style, but also the undead and demons will enjoy it. Stylistically, VOID WITCH can be placed alongside such bands as DRUID LORD, SOLOTHUS, HOODED MENACE, COFFINS, ATARAXY, SPECTRAL VOICE, TEMPLE OF VOID and other obscurantists, who know how to combine not only raw, ancient death metal, but also doom pieces of swelling flesh in an experienced and elegant way. Everything flows like a river, like a sewer under your city. Not only dead bodies float in it, but also everything you don't need. The album has a mysterious, ritualistic impression on me. It's like a shadow, like a terrifying dream from which you never wake up. Sometimes I like to be alone, sometimes I like to dive into the depths. I float on the surface as if I were dead. It's in these moments that the power of this recording shines through the most. It is clear that experienced musicians who know what and how they want to play have come together here. Moreover, they have added a piece of their hearts. At least that's how I perceive the new record "Horripilating Presence". Somewhere in the black forests there is an old burial ground where occult rituals used to take place long ago. The atmosphere of this place is reflected in this record. I like the rain, I like it when the clouds almost cover the city. I tread carefully, and my steps always go to areas where it's quiet and peaceful. Cemeteries, abandoned temples, forests. I listen to the recording over and over again, and I already know that I will return to it often. There is something magical about it, a kind of black energy, a tingle if you like. There's a fog floating over the water. A chill embraces me. It gets into my bones and into my subconscious. I sink into the dirty water and see the bodies of drowning men floating. Doom death metal ritual, dark and cold moods wrapped in cobwebs! Dust we are and to dust we shall return!
Každý rok potkáváš ve stejný den a ve stejnou hodinu mladou dívku. Sedává hned vedle hrobu, na který chodíš položit květiny. Smutek ti drásá vnitřnosti, proplétáš se mezi stíny, pod nohama si křupe suché listí. Stromy se sklánějí nad náhrobky a ty nevíš, jestli je přízrakem nebo reálnou bytostí. Pouze dnes, na několik hodin ti vypráví příběhy plné bolesti, strachu a utrpení. Ve smrti jsme nakonec pouze sami. Pomoci nám může snad jenom hudba. Pokud je dobře zahraná, složená, pokud má v sobě stejný smutek.
S chilskými MOURNERS LAMENT se setkávám poprvé. Musel jsem si tedy doplnit informace poslechem celé jejich diskografie. Venku byla ještě tma a nemohl jsem spát. Vzal jsem si tedy všechny věci a vyrazil na hřbitov. Zde, ve stínu starých kobek, hned vedle chrámu bolesti, vynikl jejich doom death metal nejvíce.
Pokaždé, když si vybírám, o jaké hudbě budu psát, tak se posadím a nechám na sebe nové album jen tak působit. Schválně nečtu žádné promo materiály, nehledám informace na internetu. Jenom já a deska "A Grey Farewell". Soustředím se na poslech, užívám si chladný a dobře čitelný zvuk. Nechávám se jen tak unášet na vlnách, padám do hlubiny, čerpám temnou energii, které je v téhle nahrávce velké množství. Ale také smutek, základní stavební kámen doom metalu. Potkáme zde ale i surové prvky klasické smrti. Postupně zjišťuji, že mě nové album baví, že se k němu rád vracím. Když přijdu ze hřbitova, musím pracovat. Přesto ve mě zůstalo něco neklidného, něco, co mě neustále láká si MOURNERS LAMENT pouštět. Je to hlavně podmanivá, chladná a temná atmosféra, je to schopnost kapely napsat dobrou skladbu, jsou to neklidné nálady, které se mi postupně dostaly do podvědomí. Základem je zde podobný přístup, jako měli zakladatelé žánru PARADISE LOST, MY DYING BRIDE, ANATHEMA, přidáváno je potom velké množství vlastních nápadů a invence. Dnes ráno byla zase hustá mlha. Vydal jsem se na hřbitov a zase byla tam. Přízrak, možná duch nebo nemrtvá. Netuším, vím jen jediné, když jsem jí novou desku pustil, usmála se a kývala souhlasně hlavou. Myslím si, podepisuji vám vlastní krví, že se "A Grey Farewell" opravdu povedlo. Je to obřad, panychida za všechny prokleté. Nelze jinak, než vám nahrávku doporučit. Pokud máte tenhle styl rádi, budete určitě spokojeni jako já. Mrazivé, temné, mlhavé ozvěny ze starodávných doom death metalových pohřebišť! Síla smutných emocí!
Asphyx says:
Every year you meet a young girl on the same day and at the same hour. She sits next to the grave you go to lay flowers on. Sadness tears at your guts, you weave through the shadows, dry leaves crunch under your feet. The trees lean over the tombstones and you don't know if she's a ghost or a real being. Only today, for a few hours, it tells you stories full of pain, fear and suffering. In death, we are ultimately alone. Perhaps only music can help us. If it's well played, well composed, if it has the same sadness.
This is my first encounter with Chilean MOURNERS LAMENT. So I had to complete my information by listening to their entire discography. It was still dark outside and I couldn't sleep. So I took all my things and went to the cemetery. Here, in the shadow of the old dungeons, next to the temple of pain, their doom death metal stood out the most.
Every time I choose what music to write about, I sit back and let the new album just affect me. I don't intentionally read any promo materials, I don't look for information on the internet. It's just me and "A Grey Farewell". I'm concentrating on listening, enjoying the cool and clear sound. I'm just letting myself ride the waves, falling into the depths, drawing on the dark energy that is in abundance in this record. But also sadness, the basic building block of doom metal. But there are also raw elements of classic death. Gradually I find that I enjoy the new album, that I like coming back to it. When I come back from the cemetery, I have to work. Still, there is something restless in me, something that keeps tempting me to play MOURNERS LAMENT. It's mainly the captivating, cold and dark atmosphere, it's the band's ability to write a good song, it's the restless moods that have gradually made their way into my subconscious. The basic approach here is similar to that of the founders of the genre PARADISE LOST, MY DYING BRIDE, ANATHEMA, then adding a lot of their own ideas and inventiveness. This morning it was thick fog again. I went to the cemetery and there it was again. An apparition, maybe a ghost or undead. I have no idea, all I know is when I played her the new record she smiled and nodded her head in agreement. I think, and I'm signing my name in my own blood, that "A Grey Farewell" was a real success. It's a rite of passage, a panic for all the damned. I can't help but recommend the record to you. If you like this style, you'll be as pleased as I am. Freezing, dark, misty echoes from ancient doom death metal burial grounds! The power of sad emotions!
