Ztracený v krvavé mlze, kráčím dál. Vstříc věčnosti, do temnoty, do nekonečných bažin utrpení. Oproštěn od běžných věcí, od stereotypu všedního dne, opět hledám hudbu, která mě přenese do jiných dimenzí, do světů, kde vládne všemocná příroda. Kousek za naším domem, v černých lesích, hledám své kořeny. Našlapuji tiše, rozdrásán novým albem irských SOOTHSAYER, směrem do hlubiny, hledám jedinou, ryzí pravdu, ukrytou hluboko pod povrchem.
Není žádným tajemstvím, že mám pro tuhle kapelu velkou slabost. Psal jsem recenze na jejich předchozí počiny a máme spolu i skvělý rozhovor (odkazy naleznete dole pod dnešním článkem). Nové, letošní album, je potom volným pokračováním věcí minulých. Opět se jedná o starodávný, magický rituál, prováděný mezi menhiry, na pohřebištích, na kterých jsou pochováni druidi. Je něco tajemného, záhadného, naléhavého, co mě nutí se k hudbě této smečky stále vracet. Je to ryzost, opravdovost, uvěřitelnost a naprostá autenticita, které mě na jejich nové nahrávce opět fascinují.
Doom metal je zde kombinován se sludge prvky, to vše zabalené do pevných pavučin čitelného a řezajícího zvuku. Toulám se po lesích, sleduji život i smrt v jejich opravdové, drsné podobě. Zrození, utrpení a nakonec se z nás stanou jenom kusy masa. Tahle kapela umí napsat velmi dobré skladby, vytvořit podmanivé nálady, které kolem mě nejdřív létaly jako můry kolem ohně, aby se potom, spáleny na popel, dostaly i do mé krve a podvědomí. Na nové album "The Unbinding" je nutný klid, ticho a nejlépe i tma a chlad. Teprve potom vylezou na povrch jednotlivé nuance. Novinka je muzikou pro poutníky věčností, pro přemýšlivé jedince s bohatou fantazií, pro lidi, kteří mají rádi přírodu a její záhady v její syrové podobě. Irové jsou na nové desce vášniví, ale i vznešení, majestátní. Celou nahrávkou se potom vine takový zvláštní neklid, touha, smutek, ale i naděje, která jako vždy umírá až poslední. Stávám se při poslechu zase jednou morbidním básníkem, jsem napnutý, riffy i melodie se mi zadírají pod kůži. Nerad kapely k někomu přirovnávám, ale pro představu zmiňuji jména jako EREMIT, CULT OF LUNA, JUPITERIAN, PRIMMORDIAL, NEGURA BUNGET, MY DYING BRIDE. S těmi mají stylově SOOTHSAYER několik styčných bodů a lze je zařadit do stejného, podobného stylu. Čím jsem starší, tím raději si čtu ve starých spisech, hledám v archívech. Zastavuji se uprostřed lesa, zklidňuji svoji mysl a poslouchám u toho nové album těchto tmářů. Zpomaluji všechny svoje životní funkce a hudba se stává mojí nedílnou součástí. Ztracený v krvavé mlze, kráčím dál. Vstříc věčnosti, do temnoty, do nekonečných bažin utrpení. Oproštěn od běžných věcí, od stereotypu všedního dne, opět hledám hudbu, která mě přenese do jiných dimenzí, do světů, kde vládne všemocná příroda. Našel jsem jí. Nezbývá než kapele poděkovat, vyseknout poklonu až k zemi a vydat se na další cestu do lesů, do hor, k řekám, do bažin. Syrové, chladné, divoké a nespoutané ozvěny ze starých pohřebišť! Pradávný rituál, který vás zahalí do krvavé mlhy! Album plné doom metalové věčnosti!
Asphyx says:
Lost in a blood-red fog, I keep walking. Toward eternity, into the darkness, into the endless swamps of suffering. Freed from mundane matters, from the monotony of everyday life, I once again seek music that will transport me to other dimensions, to worlds where all-powerful nature reigns. Just beyond our house, in the dark forests, I search for my roots. I tread quietly, captivated by the new album by the Irish band SOOTHSAYER, heading toward the depths, seeking the one, pure truth hidden deep beneath the surface.
It’s no secret that I have a soft spot for this band. I’ve written reviews of their previous releases, and we’ve also done a great interview together (you’ll find the links below today’s article). This year’s new album is a loose continuation of their past work. Once again, it’s an ancient, magical ritual performed among menhirs, at burial grounds where druids are laid to rest. There’s something mysterious, enigmatic, and compelling that keeps drawing me back to this band’s music. It’s the purity, sincerity, believability, and absolute authenticity that once again fascinate me on their new recording.
Doom metal is combined here with sludge elements, all wrapped up in a dense web of clear, cutting sound. I wander through the forests, observing life and death in their true, raw form. Birth, suffering and in the end, we become nothing more than pieces of flesh. This band knows how to write excellent songs and create captivating atmospheres that at first fluttered around me like moths around a fire, only to be burned to ashes and seep into my blood and subconscious. To fully appreciate the new album "The Unbinding", you need peace, quiet, and ideally darkness and cold. Only then will the individual nuances come to the surface. This new release is music for wanderers through eternity, for contemplative individuals with vivid imaginations, for people who love nature and its mysteries in their raw form. On this new album, the Irish are passionate, yet also noble and majestic. A peculiar restlessness, longing, sadness, and yet hope which, as always, dies last winds its way through the entire recording. As I listen, I once again become a morbid poet; I’m on edge, and the riffs and melodies get under my skin. I don’t like to compare bands to others, but to give you an idea, I’ll mention names like EREMIT, CULT OF LUNA, JUPITERIAN, PRIMMORDIAL, NEGURA BUNGET, and MY DYING BRIDE. SOOTHSAYER shares several stylistic similarities with them and can be classified within the same, similar genre. The older I get, the more I enjoy reading old texts and searching through archives. I stop in the middle of the forest, calm my mind, and listen to this new album by these dark artists. I slow down all my bodily functions, and the music becomes an integral part of me. Lost in a bloody fog, I keep walking. Toward eternity, into the darkness, into the endless swamps of suffering. Freed from mundane matters, from the monotony of everyday life, I once again seek music that will transport me to other dimensions, to worlds where almighty nature reigns. I have found it. All that’s left is to thank the band, bow down to the ground, and set out on another journey into the forests, the mountains, the rivers, and the swamps. Raw, cold, wild, and untamed echoes from ancient burial grounds! An ancient ritual that will shroud you in a bloody fog! An album full of doom metal eternity!
Kráčím nekonečnou tmou. Po stěnách stéká hnis a pod nohama mi křupají plesnivé zpuchřelé kosti. Ze stran na mě sahají ruce nemrtvých, zatínají do mě své drápy, odsekávají mi kusy masa z těla. Jdu stále dál, musím. Plazím se po slizké zemi, cítím, vnímám neskutečnou bolest a utrpení, které se kolem mě vznáší jako děsivé svědomí. Možná jsem v očistci nebo v samotném pekle. Netuším. Je to jako noční můra, která se změnila v krutou realitu. Umírám a znovu se rodím, v nekonečném kruhu. Nakonec dojdu svého cíle. Za řekou Smrti jsou bažiny zapomnění. V nich se, roztrhán na kusy novým albem holandských maniaků MOUFLON, utopím a zalknu vlastní krví.
Pokaždé, když poslouchám nějakou dobrou nahrávku, tak začne moje fantazie pracovat na plné obrátky. Hlavou mi létá spoustu pochmurných, mrtvolných myšlenek a mám pocit, že se mi hudba dostane do hlavy. Je to již moje druhé setkání s kapelou a rovnou dodávám, že opět dopadlo na výbornou. Death a doom metal v tomto provedení mi již od přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století koluje v žilách. Je mojí součástí a MOUFLON se povedlo se mi dostat do hlavy, pod kůži i do podvědomí. Jsme stejné krve!
Hraje se zde pro všechny pravověrné, opravdové fanoušky pohřbů do země. Žádné zbytečnosti, ani kompromisy. Kapela sází na silné, morbidní melodie, chladnou a temnou atmosféru a mohu vám podepsat vlastní krví, že se jim to daří na výbornou. Jako vždy velmi oceňuji, že jsou pánové uvěřitelní, ryzí, že hrají od srdce a jejich nové album je naprosto autentické. Připadám si, jako by mě někdo na několik nocí zavřel do márnice a nechal mě, abych rozmlouval s nemrtvými. Tma je při poslechu naprosto černá, chlad podmanivý a skladby jsou napsány s jediným účelem, roztrhat vás na kusy. Pokud jste fanoušci třeba takových BOLT THROWER, AUTOPSY, GOREFEST, ASPHYX, ENTOMBED, tak určitě víte o čem píšu. Těmito legendami se nechali MOUFLON volně inspirovat, přidali spoustu svých nápadů a invence a výsledkem je album, které řeže tou správnou stranou nože. Nevím, jestli jste někdy byli u exhumace prokletého hrobu, ale věřte tomu, že již nemusíte. Výsledný dojem je totiž velmi podobný jako společné seance s novým albem "Eros & Thanatos". Smrt je při poslechu velmi blízko, stojí spolu s démony ve stínu a usmívá se. Není divu, hraje se tu i pro ní i pro všechny tmáře. Líbí se mi, jakým způsobem je nová nahrávka napsaná, jaký má v sobě drive, pradávnou sílu posbíranou v tom nejhlubším podzemí i na dávno zapomenutých pohřebištích. Za mě, starého psa, který hlídá vstup do podsvětí již několik dekád, vám mohu tohle album jenom doporučit. Na povrchu je chladné a syrové, uvnitř ale hoří černým plamenem. Kráčím nekonečnou tmou. Po stěnách stéká hnis a pod nohama mi křupají plesnivé zpuchřelé kosti. Ze stran na mě sahají ruce nemrtvých, zatínají do mě své drápy, odsekávají mi kusy masa z těla. Jdu stále dál, musím. Plazím se po slizké zemi, cítím, vnímám neskutečnou bolest a utrpení, které se kolem mě vznáší jako děsivé svědomí. Možná jsem v očistci nebo v samotném pekle. Syrová, prašivá, temná a chladná exhumace starých prokletých doom death metalových hrobů! Shnijete zaživa v bažinách zapomnění!
Asphyx says:
I walk through endless darkness. Pus runs down the walls, and moldy, crumbled bones crunch beneath my feet. Hands of the undead reach out at me from the sides, sinking their claws into me, tearing chunks of flesh from my body. I keep going; I have to. I crawl across the slimy ground, feeling and sensing the unimaginable pain and suffering that hangs around me like a terrifying conscience. Perhaps I am in Purgatory or in Hell itself. I have no idea. It’s like a nightmare that has turned into a cruel reality. I die and am reborn, in an endless cycle. Finally, I reach my destination. Beyond the River of Death lie the swamps of oblivion. There, torn to pieces by the new album from the Dutch maniacs MOUFLON, I’ll drown and choke on my own blood.
Every time I listen to a good recording, my imagination goes into overdrive. My head is filled with all sorts of gloomy, deathly thoughts, and I feel like the music is seeping into my brain. This is already my second encounter with the band, and I’ll say right away that it turned out great once again. Death and doom metal in this style has been coursing through my veins since the turn of the 1980s and 1990s. It’s a part of me, and MOUFLON has managed to get into my head, under my skin, and into my subconscious. We’re cut from the same cloth!
This is for all true, die-hard fans of earth burial music. No frills, no compromises. The band relies on powerful, morbid melodies and a cold, dark atmosphere, and I can swear on my own blood that they pull it off brilliantly. As always, I really appreciate that these guys are believable and genuine, that they play from the heart, and that their new album is completely authentic. I feel as if someone had locked me in a morgue for a few nights and left me to converse with the undead. The darkness is pitch-black as you listen, the chill is captivating, and the songs are written with a single purpose: to tear you to pieces. If you’re a fan of bands like BOLT THROWER, AUTOPSY, GOREFEST, ASPHYX, or ENTOMBED, then you definitely know what I’m talking about. MOUFLON drew loose inspiration from these legends, added plenty of their own ideas and creativity, and the result is an album that cuts with the right edge of the knife. I don’t know if you’ve ever been to the exhumation of a cursed grave, but believe me, you don’t have to be. The overall impression is very similar to a shared séance with the new album “Eros & Thanatos”. Death is very close while you’re listening; it stands alongside the demons in the shadows and smiles. No wonder this music is played for Death and for all the forces of darkness. I love the way this new album is written the drive it has, the ancient power gathered from the deepest underground and long forgotten burial grounds. As an old hand who’s been guarding the entrance to the underworld for several decades now, I can’t recommend this album highly enough. On the surface, it’s cold and raw, but inside it burns with a black flame. I walk through endless darkness. Pus trickles down the walls, and moldy, crumbled bones crunch beneath my feet. From the sides, the hands of the undead reach out to me, sinking their claws into me, chipping away pieces of flesh from my body. I keep going; I have to. I crawl across the slimy ground, feeling and sensing the unimaginable pain and suffering that hovers around me like a terrifying conscience. Perhaps I am in purgatory or in hell itself. A raw, mangy, dark, and cold exhumation of ancient, cursed doom death metal graves! You will rot alive in the swamps of oblivion!
Děsivá noční můra se zase jednou změnila ve skutečnost. Pach rozkládajících se, mokvajících těl, ležících v různém stádiu rozkladu tvořil morbidní obrazce. Smrt byla velmi blízko, smála se ve stínu. Kráčel si opatrně, aby tě bažiny zapomnění a věčného smutku nestrhly do hlubiny. Děsil ses vlastního stínu i utopence, který s každým riffem, melodií, vyplouval na povrch jako nějaké šílené svědectví. PROCESSION jsou doom death metalovou skupinou z Clevelandu, Ohia a věnují se záhrobním věcem člověka.
Když jsem jejich nové EP slyšel poprvé, tak se mi v kostech usadil mráz. Obejmula mě, jako nějaké pevné pavučiny tma a byl jsem převezen přes řeku Styx na druhou stranu, do země nekonečných stínů. Převozníkovi jsem zaplatil touto nahrávkou. Jen se na mě podíval, souhlasně kývnul hlavou a oba jsme najednou věděli, že se jedná o desku, kterou budeme ještě dlouho poslouchat. Náš názor nám ihned potvrdili všichni nemrtví, démoni i Satan, který mě přivítal na svém trůnu.
Společná setkání s "The Witch King" jsou tak spíše starodávným obřadem pro vyvolávání temných sil, než jen obyčejným poslechem. Riffy jsou ostré, mokvající, syrové a ohlodané na kost. Bicí zabíjejí na potkání a vokál připomíná právě probuzenou bestii. Celkově na mě potom působí novinka velmi uvěřitelně, opravdově, surově a naprosto autenticky. Procházím se ruinami prokletého kostela, navštěvuji stará pohřebiště. Zastavuji se u náhrobků s nápisy jako AUTOPSY, ANATOMIA, MYTHIC, MYSTIC CHARM. Těmi se pánové volně inspirovali, přidali své morbidní ingredience a vytvořili EP, u kterého se budete kývat do rytmu jako já, starý hrobník. Hlídám vstup do podsvětí již skoro 35 let a do své diskografie si pouštím už jen kapely, které mě dokáží přesvědčit na svoji stranu, které řežou tou správnou stranou nože. PROCESSION splňují všechny mé požadavky a s klidem bych je označil vysokou známkou kvality. Hraje se zde pro všechny pravověrné, pro duše bloudící navěky mezi naším a oním světem. Mraky jsou zase nízko, skoro se dotýkají země a z zdálky slyším nářek nemrtvých. Lákají mě, podléhám a znovu vstupuji do bažin. Tady jsem mezi svými, zde se cítím nejlépe a také se zde hraje hudba, která je mému srdci vlastní. Američané nepřinášejí nic nového, ani převratného, ale jejich nová nahrávka také není jen dobře odvedeným řemeslem. Naopak, má v sobě něco navíc, drive, sílu, touhu ničit hudbou. Přikovou vás na zeď, pohřbí zaživa, strhnou do hlubiny a vy, spáleni a zničeni, znovu povstanete, silnější než kdy dřív. Děsivá noční můra se zase jednou změnila ve skutečnost. Mrtvolný, bažinatý, mokvající doom death metal, který vás obejme chladnými a nekonečně temnými pavučinami smrti!
Asphyx says:
Once again, a terrifying nightmare had become reality. The stench of decaying, oozing bodies, lying in various stages of decomposition, formed morbid patterns. Death was very close, laughing in the shadows. You walked cautiously, so that the swamps of oblivion and eternal sorrow wouldn’t drag you into the depths. You were terrified of your own shadow and of the drowned man who, with every riff and melody, surfaced like some kind of mad testimony. PROCESSION is a doom death metal band from Cleveland, Ohio, and they explore the afterlife.
When I heard their new EP for the first time, a chill settled deep in my bones. Darkness enveloped me like a sturdy web, and I was ferried across the River Styx to the other side, to the land of endless shadows. I paid the ferryman with this recording. He just looked at me, nodded in agreement, and we both knew right away that this was an album we’d be listening to for a long time to come. Our opinion was immediately confirmed by all the undead, the demons, and even Satan himself, who welcomed me to his throne.
Listening to "The Witch King" feels more like an ancient ritual to summon dark forces than just a regular listening experience. The riffs are sharp, raw, and stripped down to the bone. The drums are relentless, and the vocals sound like a beast that’s just been awakened. Overall, the new album strikes me as very believable, genuine, raw, and utterly authentic. I wander through the ruins of a cursed church and visit old burial grounds. I stop at tombstones bearing inscriptions like AUTOPSY, ANATOMIA, MYTHIC, MYSTIC CHARM. The guys drew loose inspiration from these, added their own morbid ingredients, and created an EP that will have you nodding along to the beat just like me, an old gravedigger. I’ve been guarding the entrance to the underworld for nearly 35 years, and I only add to my collection bands that can win me over bands that cut with the right edge of the knife. PROCESSION meets all my criteria, and I’d confidently give them a high mark for quality. This music is for all the true believers, for the souls wandering eternally between this world and the next. The clouds are low again, almost touching the ground, and from afar I hear the wailing of the undead. They lure me in, I give in, and I step back into the swamps. Here I’m among my own kind; this is where I feel most at home, and this is also where the music that speaks to my heart is played. The Americans bring nothing new or groundbreaking, but their new album isn’t just a well crafted piece of work either. On the contrary, it has something extra drive, power, a desire to destroy through music. They’ll pin you to the wall, bury you alive, drag you into the depths, and you, scorched and destroyed, will rise again, stronger than ever. A terrifying nightmare has once again become reality. A cadaverous, swampy, oozing doom death metal that will envelop you in the cold and infinitely dark cobwebs of death!
Tracklist:
Mechanically Separated (from the Flesh)
Exhaling Pain, The Painful Birth of Consequence
The Witch King Arises from the Unsung Mire
Feretory Gates Gleam in the Fog of Haunted Shadows
Bonus tracks: originally from their “Chthonic Signals” demo in 2023
Ave SOULBURN! Greetings from the Netherlands. Something strange just happened to me. I was listening to your new album, “Quantifying Cosmic Doom,” in my home office when a storm broke out. I opened the window, and everything came together in a single moment. The new album has a beautifully chilling atmosphere. It literally captivated me. How difficult was it to follow up on your previous album, “Noa’s D’ark”? How did the new album come together?
Eric: Greetings back to you, Jakub, and to the Czech Republic as well. And wow… a storm breaking loose while you were listening to our new album. That is the kind of synchronicity you simply cannot plan. It almost feels as if the elements themselves decided to join in. Moments like that capture exactly what this record is about: atmosphere, tension, and that sense of something vast moving around you. Thank you. The new album definitely carries a strong atmospheric presence. It is something we focused on intensely while creating it, letting the music breathe, expand, and pull the listener into its own world. Our new album Quantifying Cosmic Doom is a step upward compared to our previous album Noa’s D’ark. We call it a step upward because this time we made more use of pure clean vocals, and that is immediately the biggest difference from the previous album. We continue to improve ourselves as musicians, and our interest in listening to music beyond just death metal or black metal also makes a difference in our inspiration and in composing new songs. Actually, all the songs came together quite smoothly. During the writing and arranging process we always record demo versions at home using Cubase. Those are our so‑called blueprints, and we bring them with us into the studio as well. One day the recording might flow better than another, but that’s just part of being human. There wasn’t really a difference between recording the latest album and the previous one. The only exception is that our previous album Noa’s D’ark was recorded during the corona period, and that was quite special. At the time, only three people were allowed in the studio at once. That created a very unusual working atmosphere.
I’m a bit of a traditionalist in certain ways, so I ordered both the CD and a T-shirt from you. It’s very fulfilling for me to hold such a perfectly executed piece of work in my hands. And I’m not just talking about the music here. The cover art was created by Manuel Tinnemans. What exactly does the artwork mean? And how does it relate to the new songs?
Eric: Thank you for your support in buying the shirt and the CD. We truly appreciate it. It means a lot to us when people not only enjoy the music but also choose to support the physical releases. That is something that is far from guaranteed these days.
Twan: The artwork for Quantifying Cosmic Doom, created by Manuel Tinnemans (Comaworx), is deeply intriguing. It weaves together octopuses, hourglasses, and cosmic imagery, centered around a female Goddes‑like figure. These elements collide and coexist, reinforcing the album’s themes of time, transcendence, and humanity’s search for meaning within the vast indifference of the universe.
“During our South American tour with Mork in 2022, we found ourselves in São Paulo one day. The city is home to this vast cemeterie, and there, among the silence, I came upon this statue a female figure of sorts. It struck me immediately. I took a photograph on the spot, with the quiet intuition that it might one day become the seed of a future album. At that time, not a single new song had been written.To me, the figure embodies that which people cling to as they move through life, an anchor, a source of meaning. In the artwork she stands at the heart of the cosmos, encircled by a serpent and by tentacles reaching outward. Time runs as a central thread through the album, hence the hourglasses. One holds an embryo, the other a feather, symbols of how an entire lifetime is, in a sense, suspended within time, inescapable and relentless. And yet the cosmos remains unmoved, utterly indifferent to it all. If you look closely, you see the chopped off hand underneath the hourglass, ‘the thief of time’ we call it. Because, what is time? Just another fucking made up thing of mankind to be in control. Well, here is news for you all; the universe doenst give a shit, haha! It’s that quiet, unsettling contrast I found so compelling.
You’ve had a new drummer since the album before last. His name is Marc Verhaar. Why did Bob Bagchus leave, anyway? In any case, I really like the drum sound this year.
Eric: Yes that is correct. Marc took over the drums in 2018, and wow, that is already quite some time ago. I had to refresh my memory for a moment. As far as I remember, Bob wrote to us through WhatsApp to say that he wanted to focus on other things in life and that he no longer felt the drive to continue drumming. That was a moment of reflection for us, thinking about how we wanted to move forward. Fortunately, Marc came into the picture very quickly. He had always travelled with Remco and helped us whenever needed, so the connection was already there. It turned out to be the perfect choice. Marc fits Soulburn flawlessly. He is tight like a Swiss clock and an absolute beast behind the drums. I am very glad that he agreed to join us back then.
The sound is great overall. Cool, dark, captivating. Yet every instrument and the vocals were recorded in a different studio (if I understood correctly). How was the album actually recorded? I still live with this romantic notion that musicians gather in one studio, have a good drink, and get to work, but it seems like you didn’t even have to meet in person?
Eric: Yes I remember that as well. That is how recordings used to be done back in the day, often even played simultaneously, with just a few overdubs and that was it. Things were much more direct and straightforward then. These days we have been working in a completely different way for several albums already. We record everything separately, choosing the studios where each of us feels most at home. One place for the drums, another for the guitars, another for the bass and the vocals. And of course the full mix and mastering as well. This approach gives us the freedom to focus on every detail and to capture the atmosphere exactly the way we envision it. The album was mixed, mastered, and produced by Erwin Hermsen at Toneshed Studio in the Netherlands. He delivered exactly the result we were aiming for. With his skill and experience, he shaped the sound into something powerful, massive, and just as important for us organic. That character fits Soulburn perfectly. The drums were recorded at Jörg Uken’s Soundlodge, the bass and vocals at Erwin’s Toneshed Studio, and all guitars were tracked at Tom Meier Studio Recording & Live Sound in the Netherlands.
SOULBURN is a band made up entirely of experienced musicians. Each member has a tremendous amount of great work under their belt. But you know how it is everyone also has their own ego that they want to assert. How does that work in your band? Does anyone have the final say? Do you ever argue? And what about cabin fever have you experienced that yet?
Eric: We have a professional mindset. In all the years we have been together we have never had a single argument, and that is something I find very special and something I truly cherish. We are simply not the kind of people who fall into that. Ego is not part of who we are. We are musicians who love our instruments. We discuss whatever comes our way, we solve things together, and there is not really one leader in the band. Maybe they would point to me because I founded Soulburn, but that is not how it feels and it is not something I want. The four of us are intelligent individuals with our own insight. We have been part of the metal scene for so long that we know very well what works and what does not. Cabin fever is not something we deal with. We have toured together, played shows, rehearsed, spent countless hours in each other’s company, and we always have fun. We enjoy what we do, and that is what matters most to us.
“Quantifying Cosmic Doom” hovers somewhere between death metal, black metal, and doom. Erik’s style is unmistakable at least that’s how I see it as a fan. I’d be curious to know how he composes the basic riffs themselves. A lot of musicians just jam around in the studio and then “something comes out of it.” Others put everything together only in the studio. Erik, how do you approach composing?
Eric: In the end it is not complicated. For me it has always been quite basic in a certain way. I play a lot of guitar at home and I have my own little mancave, so to speak. I love grabbing the guitar after a strong cup of Nespresso, plugging in, and simply playing. Practicing, going through the setlist, or just letting ideas flow. There is always some form of inspiration that appears. Often it starts with two riffs or two fragments of riffs. I record them on my computer using Cubase. I have a template that I use as a starting point, and from there I begin shaping those two guitar parts. I add simple computer drums underneath and, most importantly, I determine the tempo of the click track. That is how I build the songs, with the initial ideas always coming from the guitar. When the songs are finished and the ideas for samples or effects are clear, I record those immediately as well. Then I create MP3 files and send them to the other band members so they can hear the concept I have in mind. That is basically how the entire album comes together. Remco and Marc then create the ideas for the final drum parts and send them back to me. After that, Twan spends a weekend at my place and we arrange the songs together and later work out the bass parts. The ideas for the vocals are something Twan develops entirely on his own.
I’m reading through the lyrics, and each one has a sort of preface, an introduction to the story. A lot of metal bands forget this aspect, but your content is very well-developed. Where do you get inspiration for the lyrics? Is it books, movies? Or personal experiences?
Twan:
Thanks, and yes, all you mention plays a part. The lyrics are a cocktail of things. But first comes the music, which is my main inspiration for the vibe of the lyrics. It gives me direction, a pace, and that comes with a type of vocalline or melody how I want to sing to it. And then that vocal line comes with words that start to flow, it builds itself, and from there on sets a tone of emotions. I actually never really think about what I am going to write, I just litarally feel. And then words just start to flow and form lyrics. Topics are always philosophical in their DNA. Combine that with a deep-rooted dose of poetic misantropy and a lustful desire to intrique with ambiguous depth. The music is the vessel, the words are its ghost.
Are you familiar with the term chromesthesia? This also played a large part for me when shaping the concept of the album, the titles, the chapters, and the front cover artwork. This was not just black and grey; colorful enigmas began to emerge once the blueprints of the early demo tracks sank into my subconscious. And once the albumtitle revealed itself to me, the cosmic element, like a weavery, found it’s way throughout all the lyrics.
The connection I try to weave throughout the album is the notion that everything is a universe unto itself. No matter how deeply you travel inward, or how far you stretch outward lines, forms, shapes and figures; movements, forces and recurring patterns each existence is caught within what we, in our human inadequacy, have chosen to call “time.”
Much of this lies far beyond the reach of our limited minds, and that is precisely where I want to go when I write. Soulburn’s music becomes the boundless vessel that carries me there. And just as with music though it may be harder to achieve with words I believe lyrics must leave room for ambiguity. They should reveal themselves differently from moment to moment: something to return to, to conspire with mentally, or simply to experience as a source of inspiration and imagination.
The new album practically demands a live performance. Are you planning a tour? I’m sure you’ll play at some big festivals, but what about small club shows? Can we look forward to that? I can totally picture a dark club… fog… the first riff rings out…
Eric: This October we’ll embark on a European tour together with our brothers from the Norwegian band Mork the same guys we toured South America with back in 2022. That bond runs deep. And there are already confirmed shows for 2027, so we go hit the road again and spread our Quantifying Cosmic Doom. We basically play wherever our booker sends us the offers. Whether it is festivals, club shows, or a full tour, as long as the conditions are good we are there. So yes, that also includes a dark club filled with mist and an atmosphere that feels deadly. For us it is all part of the experience. If the vibe is right and the energy is there, we will play it.
SOULBURN is now one of those veteran bands that has gone through a certain evolution. I’m sure you guys are music fans yourselves. What influenced you in your early days, and what do you listen to today?
Eric : We listen to all kinds of music from Pink Floyd, Fleetwood Mac, Bowie and Nick Cave to the most extreme forms of metal. Type O Negative, Trelldom, Oranssi Pazuzu… our musical taste is very broad. All those influences find their way into our inspiration, but always indirectly. We never copy anything. Whatever resonates with us, we absorb it and transform it into something that becomes our own a true Soulburn ingredient. And of course we still listen to the same music we listened to in the early days of Soulburn. Bathory, old Venom, Celtic Frost, Slayer, the Canadian band Slaughter. Those records still carry a very special feeling for us. There is a certain rawness, a spirit, an atmosphere that has never lost its power. When we go back to those albums it is almost like stepping into the same dark room where our musical journey began. The sound, the attitude, the energy, it all shaped who we became as musicians. Even after all these years it still resonates deeply. It reminds us why we picked up our instruments in the first place and why we continue to create the music we do. Those early influences are not something we try to copy, but they are part of our DNA. They keep us grounded, inspired, and connected to the roots of extreme metal.
Everyone had to start somewhere. What was the initial impulse that made you pick up a guitar? Was it because of the girls? And who was your role model in the beginning? Is there a period you remember most fondly?
Eric: That is a funny question, no it wasn’t for the girls haha, it could have been but no, I was simply fascinated by playing guitar. I started playing guitar when I was 14 years old. That’s like 45 years ago. My parents bought me my first electric guitar a blue Aria Pro II and that’s the instrument on which I discovered how to play. I never took guitar lessons; I mainly figured out the chords myself while playing along to records by the Scorpions, Van Halen, and later Metallica, along with many other bands. I loved figuring out what they were playing. I wanted to join a band once I became a huge fan of the early Venom records the first album Welcome to Hell and then the second one, Black Metal. Those two albums made such a massive impact on me that I knew for sure I wanted to play in a band, but in the style of Venom meaning the extreme stuff for that time. I played a little every day after school and eventually I could play chords. I was never a fast lead guitarist, it just was not my thing. The doom solos or the melodic line solos are where I can really put my feeling into the music.
What does music mean to you? How do you perceive it in relation to your life? Is it a curse, a joy, a necessity? I, for one, couldn’t live without music; I listen to it all day long, and when I can’t, I miss it… how about you? Feel free to get into some philosophical musings.
Twan:
This question is deceptively simple in its asking, yet almost boundless in its answering. Where does one even begin to trace the origin of something so deeply woven into existence?
As far back as my memory allows, I have not merely listened to music, I have belonged to it. Even before language, before understanding, there was rhythm. As a child, I could not sit still; there was an irresistible urge to strike, to tap, to resonate with the world around me. Every surface became an instrument, every moment an opportunity to shape sound into pattern.
Over time, that instinct unfolded into many forms, singing, imitation playbacks, strings slightly out of tune, keys pressed in curiosity rather than mastery, drums found where none were intended. It never truly depended on the tools. Music was never something external to acquire; it was something inevitable to express. Even in the absence of instruments, the body itself became a medium. Hitting my knuckles against my skullbone while the hollow of cheeks turn into a chamber of resonance. Clicking my teeth and tongue creating the most crazy galloping beats...
Perhaps this is because music does not begin outside of us. It originates within. The steady pulse of the heart is our first metronome, marking time long before we understand its passing. In that sense, every life is already a composition to the rhythm of the heartbeat, writing the song of our lives.
What does SOULBURN have planned for the coming months, and what can we look forward to? If you have a message for promoters, labels, or fans, this is the place for it!
Eric: We’re currently taking the time to fully enjoy the release of our new album “Quantifying Cosmic Doom”. It’s a record we poured an enormous amount of energy, emotion, and creative intent into, so it feels good to finally let it breathe and share it with the world. The reactions so far have been overwhelming, and it motivates us even more to keep pushing ourselves as musicians. As mentioned earlier, we’ll be hitting the road in October for a European tour together with Mork and Arroganz. It’s an exciting step for us a journey into new cities, new stages, and new audiences. We’re letting everything that comes our way unfold naturally, embracing the unknown and the thrill that comes with it. There’s a lot happening behind the scenes, and the anticipation is growing every day. Promoters who want to bring this cosmic darkness to their stage can book us through our booker Stefan at We‑Live Agency. And to our fans: thank you for your unwavering support. It means the world to us. We hope to see you at our upcoming live shows, where we can share the energy of this new chapter together.
Thank you so much for the interview. I see it’s still raining outside; I think I’ll head into the woods and put your new album on my player. Thanks a lot for it there’s plenty to listen to. I wish the new album and all of you the best, and I look forward to seeing you at a concert someday. SOULBURN FOREVER!
Eric: Thank you, Jakub, for these powerful closing words at the end of this remarkable interview. Outside it is still raining a constant grey veil over the world, the perfect atmosphere for our new album, where every drop seems to echo the cosmic darkness we tried to capture. I wish you many deep and immersive listening sessions, the kind where the music pulls you into its own universe and refuses to let go. And I truly hope our paths will cross someday during one of our live shows, where the songs take on a life of their own and the energy becomes something almost ritualistic. Cheers, and dark greetings to the Czech Republic may the cosmic doom reach you soon.
Ave SOULBURN! Zdravím do Holandska. Zrovna se mi stala zvláštní věc. Pouštím si doma na home office vaši novou desku „Quantifying Cosmic Doom“ a začala bouřka. Otevřel jsem okno a všechno se mi spojilo v jedno. Novinka má krásně mrazivou atmosféru. Doslova mě uhranula. Jak bylo těžké navázat na předchozí album „Noa's D'ark“? Jak nová deska vznikala?
Eric: Zdravím tě, Jakube, a také do České republiky. A wow… bouře se rozpoutala, když jsi poslouchal naše nové album. To je ten druh synchronicity, kterou prostě nedokážeš naplánovat. Skoro je to, jako by se k vám samy živly rozhodly přidat. Takové momenty přesně vystihují, o čem tato deska je: atmosféra, napětí a ten pocit něčeho obrovského, co se kolem tebe pohybuje. Děkuji. Nové album rozhodně nese silnou atmosférickou přítomnost. Je to něco, na co jsme se při jeho tvorbě intenzivně zaměřili, nechali hudbu dýchat, rozpínat se a vtáhnout posluchače do jeho vlastního světa. Naše nové album Quantifying Cosmic Doom je krokem vzhůru ve srovnání s naším předchozím albem Noa’s D’ark. Říkáme tomu krok vzhůru, protože tentokrát jsme více využili čisté vokály, a to je hned největší rozdíl oproti předchozímu albu. Neustále se zlepšujeme jako hudebníci a náš zájem o poslech hudby nad rámec pouhého death metalu nebo black metalu také ovlivňuje naši inspiraci a skládání nových písní. Vlastně všechny písně dohromady docela hladce zapadly. Během procesu psaní a aranžování vždy nahráváme demo verze doma pomocí Cubase. Jsou to naše takzvané plány a ty si nosíme s sebou i do studia. Jeden den může nahrávka plynout lépe než jiný, ale to je prostě součást lidského bytí. Mezi nahráváním nejnovějšího alba a předchozího nebyl žádný velký rozdíl. Jedinou výjimkou je, že naše předchozí album Noa’s D’ark bylo nahráno během koronavirové krize, a to bylo docela zvláštní. V té době směli do studia najednou jen tři lidé. To vytvářelo velmi neobvyklou pracovní atmosféru.
Jsem v určitých věcech staromilec a tak jsem si objednal u vás jak CD, tak tričko. Je pro mě hodně naplňující držet v ruce tak perfektně odvedenou práci. A to teď nemluvím jen o hudbě. Motiv na obal dělal Manuel Tinnemans. Co přesně motiv znamená? A jak souvisí s novými skladbami?
Eric: Děkujeme za vaši podporu při koupi trička a CD. Opravdu si toho vážíme. Hodně pro nás znamená, když si lidé nejen užívají hudbu, ale také se rozhodnou podpořit fyzická vydání. To je něco, co je není v dnešní době zdaleka zaručené.
Twan: Obal alba Quantifying Cosmic Doom, který vytvořil Manuel Tinnemans (Comaworx), je hluboce fascinující. Proplétá chobotnice, přesýpací hodiny a kosmické obrazy, soustředěné kolem ženské postavy podobné bohyni. Tyto prvky se střetávají a koexistují, čímž posilují témata alba, jako je čas, transcendence a hledání smyslu lidstva v obrovské lhostejnosti vesmíru.
„Během našeho jihoamerického turné s Mork v roce 2022 jsme se jednoho dne ocitli v São Paulu. Ve městě se nachází rozlehlý hřbitov a tam, uprostřed ticha, jsem narazil na tuto sochu, jakousi ženskou postavu. Okamžitě mě to zasáhlo. Na místě jsem ji vyfotil s tichou intuicí, že by se jednoho dne mohla stát zárodkem budoucího alba. V té době ještě nebyla napsána jediná nová píseň. Pro mě tato postava ztělesňuje to, k čemu se lidé upínají, když procházejí životem, kotvu, zdroj smyslu. V uměleckém díle stojí v srdci kosmu, obklopena hadem a chapadly sahajícími ven. Čas probíhá albem jako ústřední nit, proto ty přesýpací hodiny. Jedny drží embryo, druhé pírko, symboly toho, jak je celý život v jistém smyslu zavěšen v čase, nevyhnutelný a neúprosný. A přesto kosmos zůstává nehybný, ke všemu naprosto lhostejný. Když se podíváte pozorně, uvidíte pod přesýpacími hodinami useknutou ruku, říkáme mu „zloděj času“. Protože co je…“ čas? Jen další zatracený výmysl lidstva, který má mít vše pod kontrolou. Tak tady je novinka pro vás všechny; vesmíru je to fuk, haha! Je to ten tichý, znepokojivý kontrast, který mě tak podmanil.
Od předminulé desky máte nového bubeníka. Je jím Marc Verhaar. Proč vlastně odešel Bob Bagchus? Každopádně, letos se mi hodně líbí zvuk bicích.
Eric: Ano, to je pravda. Marc převzal bicí v roce 2018 a wow, to už je docela dávno. Musel jsem si na chvíli osvěžit paměť. Pokud si dobře pamatuji, Bob nám napsal přes WhatsApp, že se chce soustředit na jiné věci v životě a že už necítí potřebu pokračovat v bubnování. To pro nás byl okamžik zamyšlení, přemýšlení o tom, jak se chceme posunout dál. Naštěstí se Marc objevil velmi rychle. Vždycky cestoval s Remcem a pomáhal nám, kdykoli bylo potřeba, takže spojení už tam bylo. Ukázalo se, že to byla perfektní volba. Marc se k Soulburn perfektně hodí. Je přesný jako švýcarské hodiny a za bicími je to naprostá bestie. Jsem moc rád, že tehdy souhlasil, že se k nám přidá.
On je zvuk vůbec skvělý. Chladný, temný, podmanivý. Přitom se nahrával každý nástroj i vokály v jiném studiu (jestli jsem to dobře pochopil). Jak se vlastně album nahrávalo? Já pořád žiju v romantické představě, že se muzikanti sjedou do jednoho studia, dají si něco dobrého k pití a jdou na to, ale takhle to vypadá, že jste se vůbec nemuseli potkat?
Eric: Ano, taky si to pamatuji. Takhle se dříve nahrávalo, často se to hrálo současně, jen s pár overdubingovými nahrávkami a to bylo vše. Tehdy to bylo mnohem přímočařejší a upřímnější. Dnes už na několika albech pracujeme úplně jinak. Všechno nahráváme zvlášť a vybíráme si studia, kde se každý z nás cítí nejvíc doma. Jedno místo pro bicí, jiné pro kytary, další pro basu a zpěv. A samozřejmě také kompletní mix a mastering. Tento přístup nám dává svobodu soustředit se na každý detail a zachytit atmosféru přesně tak, jak si ji představujeme. Album mixoval, masteroval a produkoval Erwin Hermsen ve studiu Toneshed v Nizozemsku. Dosáhl přesně takového výsledku, o který jsme usilovali. Svými dovednostmi a zkušenostmi dokázal zvuk zformovat do něčeho silného, masivního a pro nás stejně důležitého organického. Tenhle charakter se k Soulburnu perfektně hodí. Bicí byly nahrány v Jörg Uken’s Soundlodge, basa a zpěv v Erwin’s Toneshed Studio a všechny kytary byly nahrané v Tom Meier Studio Recording & Live Sound v Nizozemsku.
SOULBURN jsou kapela složená ze samých zkušených muzikantů. Každý má za sebou obrovský kus skvělé práce. Ale znáš to, každý má také svoje ego, které chce prosadit. Jak tohle funguje ve vaší kapele? Má někdo rozhodující slovo, pohádáte se třeba? A co ponorková nemoc, už jste ji také zažili?
Eric: Máme profesionální přístup. Za všechny ty roky, co jsme spolu, jsme se nikdy nepohádali, a to je něco, co považuji za velmi zvláštní a čeho si opravdu vážím. Prostě nejsme typ lidí, kteří by do toho propadali. Ego není součástí toho, kým jsme. Jsme hudebníci, kteří milují své nástroje. Diskutujeme o všem, co nám přijde do cesty, řešíme věci společně a v kapele není jeden skutečný lídr. Možná by na mě ukázali, protože jsem založil Soulburn, ale takhle to necítím a ani to nechci. My čtyři jsme inteligentní jedinci s vlastním vhledem. Jsme součástí metalové scény tak dlouho, že velmi dobře víme, co funguje a co ne. S ponorkovou nemocé se nesetkáváme. Chodili jsme spolu na turné, hráli koncerty, zkoušeli, strávili jsme spolu nespočet hodin a vždycky se bavíme. Baví nás to, co děláme, a to je pro nás nejdůležitější.
„Quantifying Cosmic Doom“ se pohybuje někde na pomezí death metalu, blacku, doomu. Erikův rukopis je nezaměnitelný, alespoň takhle to vnímám já jako fanoušek. Zajímalo by mě, jakým způsobem skládá samotné základní riffy. Spousta muzikantů si jen tak hraje sama ve studiu a potom z „toho něco vyleze“. Někdo zase nasází všechno až ve studiu. Eriku, jak přistupuješ ke skládání ty?
Eric: Nakonec to není nic složitého. Pro mě to vždycky bylo v jistém smyslu docela jednoduché. Hodně hraji doma na kytaru a mám takříkajíc svou vlastní malou mancave. Miluji, když po silném šálku Nespressa vezmu kytaru do ruky, zapojím ji a prostě hraji. Cvičím, procházím setlist nebo jen nechávám myšlenky plynout. Vždycky se objeví nějaká forma inspirace. Často to začíná dvěma riffy nebo dvěma fragmenty riffů. Nahrávám je na počítači pomocí Cubase. Mám šablonu, kterou používám jako výchozí bod, a odtud začínám tvarovat dvě kytarové party. Pod to přidávám jednoduché počítačové bicí a co je nejdůležitější, určuji tempo click tracku. Takhle stavím písně, přičemž počáteční nápady vždycky vycházejí z kytary. Když jsou písně hotové a nápady na samply nebo efekty jsou jasné, hned je také nahraji. Pak vytvořím soubory MP3 a pošlu je ostatním členům kapely, aby si poslechli koncept, který mám na mysli. Takhle v podstatě vzniká celé album. Remco a Marc pak vymyslí nápady na finální bicí party a pošlou mi je zpátky. Poté Twan stráví víkend u mě doma a společně aranžujeme písně a později pracujeme na basových partech. Nápady na vokály si Twan obstará zcela sám.
Pročítám si texty a každý je opatřen jakousi předmluvou, uvedením do děje. Na tuhle složku spousta metalových kapel zapomíná, ale vy máte obsah velmi propracovaný. Kde pro texty berete inspiraci? Jsou to knihy, filmy? Nebo osobní zážitky?
Twan:
Díky, a ano, všechno, co zmiňuješ, hraje roli. Texty jsou koktejlem věcí. Ale nejdřív přichází hudba, která je mou hlavní inspirací pro atmosféru textů. Dává mi směr, tempo a to přichází s typem vokální linky nebo melodie, jak k ní chci zpívat. A pak přichází tato vokální linka se slovy, která začnou plynout, budují se sama a odtud dále udávají tón emocí. Vlastně nikdy moc nepřemýšlím o tom, co budu psát, jen doslova cítím. A pak slova prostě začnou plynout a tvořit texty. Témata jsou vždycky ve své DNA filozofická. Spojte to s hluboce zakořeněnou dávkou poetické misantropie a vášnivou touhou zaujmout nejednoznačnou hloubkou. Hudba je nádoba, slova jsou její duch.
Znáš termín chromestézie? I to pro mě hrálo velkou roli při formování konceptu alba, názvů, kapitol a obálky. Nebylo to jen černošedé; Barevné hádanky se začaly vynořovat, jakmile se do mého podvědomí propadly plány raných demo skladeb. A jakmile se mi odhalil název alba, kosmický element si jako tkaní našel cestu všemi texty.
Spojení, které se snažím v celém albu proplést, je myšlenka, že všechno je vesmír sám o sobě. Nezáleží na tom, jak hluboko cestujete dovnitř nebo jak daleko natahujete ven linie, formy, tvary a obrazce; pohyby, síly a opakující se vzorce, každá existence je zachycena v tom, co jsme se ve své lidské nedostatečnosti rozhodli nazývat „časem“.
Mnoho z toho leží daleko za dosahem naší omezené mysli a přesně tam chci jít, když píšu. Hudba Soulburn se stává bezmeznou nádobou, která mě tam nese. A stejně jako u hudby, i když to může být těžší dosáhnout slovy, věřím, že texty musí nechat prostor pro nejednoznačnost. Měly by se odhalovat odlišně od okamžiku k okamžiku: něco, k čemu se lze vrátit, s čím se mentálně spiknout nebo co jednoduše prožít jako zdroj inspirace a představivosti.
Novinka si sama říká o živou prezentaci. Chystáte se na turné? Je mi jasné, že asi zahrajete na nějakých velkých festivalech, ale co třeba malé klubové koncerty? Můžeme se těšit? Úplně před sebou vidím temný klub…mlhu…zazní první riff…
Eric: Letos v říjnu se vydáme na evropské turné společně s našimi bratry z norské kapely Mork, se stejnými kluky, se kterými jsme v roce 2022 absolvovali turné po Jižní Americe. To pouto je hluboké. A už máme potvrzené koncerty na rok 2027, takže se znovu vydáváme na cesty a budeme šířit náš Quantifying Cosmic Doom. V podstatě hrajeme všude, kde nám náš booker pošle nabídky. Ať už jsou to festivaly, klubové koncerty nebo kompletní turné, pokud jsou dobré podmínky, jsme tam. Takže ano, to zahrnuje i temný klub plný mlhy a atmosféry, která působí smrtelně. Pro nás je to všechno součástí zážitku. Pokud je atmosféra správná a energie je tam, zahrajeme.
SOULBURN patří dnes již ke starým kapelám, která si prošla určitým vývojem. Určitě jste i posluchači hudby. Co vás ovlivnilo ve vašich začátcích a co posloucháte dnes?
Eric: Posloucháme všechny druhy hudby od Pink Floyd, Fleetwood Mac, Bowieho a Nicka Cavea až po ty nejextrémnější formy metalu. Type O Negative, Trelldom, Oranssi Pazuzu… náš hudební vkus je velmi široký. Všechny tyto vlivy si nacházejí cestu do naší inspirace, ale vždy nepřímo. Nikdy nic nekopírujeme. Cokoli s námi rezonuje, vstřebáváme to a transformujeme to do něčeho, co se stane naším vlastním, pravou ingrediencí Soulburnu. A samozřejmě stále posloucháme stejnou hudbu, jakou jsme poslouchali v raných dobách Soulburn. Bathory, staré Venom, Celtic Frost, Slayer, kanadskou kapelu Slaughter. Tyto desky v nás stále nesou velmi zvláštní pocit. Je v nich určitá syrovost, duch, atmosféra, která nikdy neztratila svou sílu. Když se k těm albům vracíme, je to skoro jako vstoupit do stejné temné místnosti, kde začala naše hudební cesta. Zvuk, přístup, energie, to vše formovalo to, kým jsme se stali jako hudebníci. I po všech těch letech to stále hluboce rezonuje. Připomíná nám to, proč jsme vůbec vzali do ruky nástroje a proč stále tvoříme hudbu, kterou děláme. Tyto rané vlivy se nesnažíme kopírovat, ale jsou součástí naší DNA. Udržují nás uzemněné, inspirované a spojené s kořeny extrémního metalu.
Každý nějak začínal. Co pro vás bylo prvním popudem, vzít do ruky kytaru? Bylo to kvůli holkám? A kdo byl vaším vzorem v začátcích? Je nějaké období, na které vzpomínáš nejraději?
Eric: To je vtipná otázka, ne, nebylo to pro holky haha, mohlo to být, ale ne, prostě mě fascinovalo hraní na kytaru. Začal jsem hrát na kytaru, když mi bylo 14 let. To je asi před 45 lety. Rodiče mi koupili mou první elektrickou kytaru, modrou Aria Pro II, a to je nástroj, na kterém jsem se naučil hrát. Nikdy jsem nebral hodiny na kytaru; akordy jsem se hlavně učil sám, když jsem hrál s nahrávkami Scorpions, Van Halen a později Metallicu a mnoho dalších kapel. Miloval jsem zjišťování, objevování, co hrají. Chtěl jsem se přidat ke kapele, jakmile jsem se stal velkým fanouškem raných nahrávek Venom, prvního alba Welcome to Hell a pak druhého, Black Metal. Tato dvě alba na mě měla takový dopad, že jsem si byl jistý, že chci hrát v kapele, ale ve stylu Venom, což na tehdejší dobu znamenalo extrémní věci. Hrál jsem trochu každý den po škole a nakonec jsem uměl hrát akordy. Nikdy jsem nebyl rychlý sólový kytarista, prostě to nebyl můj styl. Doomová sóla nebo sóla s melodickými linkami jsou místem, kde do hudby můžu opravdu vložit svůj cit.
Co pro tebe představuje hudba? Jak ji vnímáš ve vztahu ke svému životu? Je to prokletí, radost, nutnost? Já bych třeba bez muziky nemohl žít, poslouchám ji celý den a když nemůžu, tak mi chybí…jak to máš ty? Klidně se můžeš pustit i do filozofických úvah.
Twan:
Tato otázka je klamně jednoduchá ve svém kladení, ale téměř bezmezná ve svém zodpovídání. Kde vůbec začít sledovat původ něčeho tak hluboce vetkaného do existence?
Pokud mi paměť dovolí, hudbu jsem nejen poslouchal, ale patřil jsem k ní. Ještě před jazykem, před porozuměním existoval rytmus. Jako dítě jsem nemohl sedět v klidu; cítil jsem neodolatelnou touhu udeřit, poklepat, rezonovat se světem kolem sebe. Každý povrch se stal nástrojem, každý okamžik příležitostí formovat zvuk do vzoru.
Postupem času se tento instinkt rozvinul do mnoha podob, zpěv, imitace přehrávání, smyčce mírně rozladěné, klávesy stisknuté spíše ze zvědavosti než z mistrovství, bubny nalezené tam, kde žádné nebyly zamýšleny. Nikdy to doopravdy nezáviselo na nástrojích. Hudba nikdy nebyla něčím vnějším, co si lze osvojit; bylo to něco nevyhnutelného, co je třeba vyjádřit. I bez nástrojů se samotné tělo stalo médiem. Narážím klouby o lebku, zatímco prohlubně tváří se mění v rezonanční komoru. Cvakáním zubů a jazykem vytvářím ty nejbláznivější cválající rytmy...
Možná je to proto, že hudba nezačíná mimo nás. Pramení zevnitř. Pravidelný tep srdce je naším prvním metronomem, který odměřuje čas dlouho předtím, než pochopíme jeho plynoucnost. V tomto smyslu je každý život již skladbou v rytmu tlukotu srdce, která píše píseň našich životů.
Co chystají SOULBURN v nejbližších měsících a na co se můžeme těšit? Pokud máš nějaký vzkaz pro promotéry, labely, fanoušky, tak zde je prostor!
Eric: Momentálně si dáváme čas na to, abychom si naplno užili vydání našeho nového alba „Quantifying Cosmic Doom“. Je to deska, do které jsme vložili obrovské množství energie, emocí a tvůrčího záměru, takže je skvělé, že ji konečně můžeme nechat dýchat a sdílet ji se světem. Dosavadní reakce jsou ohromující a to nás jako hudebníky ještě více motivuje k tomu, abychom se dál posouvali dál. Jak již bylo zmíněno, v říjnu vyrazíme na evropské turné společně s Morkem a Arroganz. Je to pro nás vzrušující krok – cesta do nových měst, na nová pódia a k novému publiku. Necháváme všechno, co nám přijde do cesty, přirozeně se odvíjet, přijímáme neznámo a vzrušení, které s tím přichází. V zákulisí se toho děje hodně a očekávání každým dnem roste. Promotéři, kteří chtějí tuto kosmickou temnotu přinést na svá pódia, nás mohou rezervovat prostřednictvím našeho bookera Stefana z We-Live Agency. A našim fanouškům: děkujeme za vaši neochvějnou podporu. Znamená to pro nás celý svět. Doufáme, že se s vámi uvidíme na našich nadcházejících živých vystoupeních, kde se společně podělíme o energii této nové kapitoly.
Děkuji moc za rozhovor. Koukám, že venku pořád prší, asi půjdu do lesa a do přehrávače si dám vaši novou desku. Dík moc za ni, je co poslouchat. Ať se novince i vám daří a budu se těšit někdy na koncertě. SOULBURN FOREVER!
Eric: Děkuji, Jakube, za tato silná závěrečná slova na konci tohoto pozoruhodného rozhovoru. Venku stále leje neustálý šedý závoj nad světem, perfektní atmosféra pro naše nové album, kde se zdá, že každá kapka odráží kosmickou temnotu, kterou jsme se snažili zachytit. Přeji ti mnoho hlubokých a pohlcujících poslechových sezení, takových, kdy tě hudba vtáhne do svého vlastního vesmíru a odmítá pustit. A upřímně doufám, že se naše cesty jednou zkříží během jednoho z našich živých vystoupení, kde písně naberou vlastní život a energie se stane něčím téměř rituálním. Na zdraví a temné pozdravy do České republiky, ať tě brzy dostihne kosmická zkáza.
