DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemdoom metal. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemdoom metal. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 26. října 2026

Recenze/review - WORM ALTAR - Pillars of Eternal Dusk (2026)


WORM ALTAR - Pillars of Eternal Dusk
CD 2026, Dawnbreed Records, Gurgling Gore, Contemn Light

for english please scroll down

Ztracený v nekonečných močálech hledám dál. Potácím se temnotou, nasávám pach zkažené krve a rozkládajících se těl. Zohavené mrtvoly, vyskládané v úhledných hromadách. Lebky, smějící se do ticha. Děsivý šepot nemrtvých. Konečně jsem u cíle. Stačí překonat řeku Smrti. Volám na převozníka a vkládám do jeho kostnatých rukou nové debutové album portlandských maniaků WORM ALTAR. Kývne na souhlas a ještě dlouho slyším v záhrobí jeho jedovatý smích.

Jsem na druhé straně, v zemi nekonečných stínů, bolesti a utrpení. Zbyl tu už jenom strach, temnota a chlad, který se mi postupně dostává do vnitřností, mění mě k obrazu svému. Tak taková je smrt, říkám démonům a poslouchám u toho "Pillars of Eternal Dusk". Jedná se doom death metalovou záležitost té nejvyšší kvality. Vím to já i všichni prokletí. Také vnímáte pach hniloby, který se rozlézá všude kolem jako jedovatý břečťan? Atmosféra nového alba je opravdu velmi podmanivá. To vám klidně podepíšu vlastní krví. 


Odkrýváme spolu s kapelou další hrob. Ohledáváme mrtvolu, kýveme se do rytmu, užíváme si masivní, prašivý a dobře čitelný zvuk (Ethan Camp - mixing, Dan Lowndes ze studia Resonance Sound Studia - mastering). Je něco záhadného, neklidného, co vnímám během každého společného setkání. Nahrávka je velmi dobře napsaná, má v sobě drive, sílu, nahrubo nasekanou tmu i pradávný vztek a nenávist, nasbírané na starých pohřebištích. Pokud jste fanoušci třeba takových COFFINS, MORTIFERUM, GOREMENT, PHRENELITH, DISEMBOWELMENT, GRAVE UPHEAVAL, potom jste zde správně. Pánové čerpají ze starých archívů, ale dělají to s nadhledem, vlastní invencí a spoustou nápadů. Novinka je tak doslova povinností pro všechny, kteří stále uctívají pohřby do země i nekonečnou mlhu na ranních hřbitovech. WORM ALTAR mají na svém kontě ještě dvě demonahrávky a jedno EP. Doporučuji vám, abyste si je také poslechli. Uděláte si o kapela celkový morbidní obraz. Marně hledám něco, co bych vytkl. Nic nenacházím. Vše tu sedí tak nějak přirozeně na svých místech, album kolem vás nejdřív plyne, je jako ozvěny ze záhrobí, jako šepot démonů. V některých momentech surové a nekompromisní, v jiných mrazivé jako ruka mrtvoly. "Pillars of Eternal Dusk" se stalo na nějaký čas i mojí součástí. Toulal jsem se spolu s nahrávkou smradlavými močály, spával jsem v plesnivých kobkách, exhumoval jsem hroby padlých kněží. A vždy mi byli velmi dobrými průvodci. Potácím se temnotou, nasávám pach zkažené krve a rozkládajících se těl. Zohavené mrtvoly, vyskládané v úhledných hromadách. Lebky, smějící se do ticha. Děsivý šepot nemrtvých. Hnilobou a zkaženou krví nasáklé doom death metalové album, které vás nakazí pradávnými chorobami! Shnijete zaživa!

Asphyx says:

Lost in endless swamps, I keep searching. I stagger through the darkness, breathing in the stench of rotten blood and decomposing bodies. Mutilated corpses, stacked in neat piles. Skulls, laughing into the silence. The terrifying whispers of the undead. I’ve finally reached my destination. All that’s left is to cross the River of Death. I call out to the ferryman and place the new debut album by the Portland maniacs WORM ALTAR into his bony hands. He nods in agreement, and long after, I can still hear his venomous laughter echoing from beyond the grave.

I’m on the other side, in a land of endless shadows, pain, and suffering. All that remains here is fear, darkness, and the cold that’s gradually seeping into my very core, transforming me in its own image. “So this is what death is like,” I tell the demons as I listen to “Pillars of Eternal Dusk”. It’s a doom death metal masterpiece of the highest quality. I know it, and so do all the damned. Can you also smell the stench of decay spreading all around like poisonous ivy? The atmosphere of the new album is truly captivating. I’d gladly sign that with my own blood.


Together with the band, we’re unearthing another grave. We examine the corpse, sway to the beat, and enjoy the massive, gritty, and crystal clear sound (Ethan Camp - mixing; Dan Lowndes of Resonance Sound Studios - mastering). There’s something mysterious and unsettling that I sense during every time we get together. The album is very well written; it has drive, power, raw, choppy darkness, and ancient rage and hatred gathered from ancient burial grounds. If you’re a fan of bands like COFFINS, MORTIFERUM, GOREMENT, PHRENELITH, DISEMBOWELMENT, or GRAVE UPHEAVAL, then you’ve come to the right place. The guys draw from old archives, but they do so with a fresh perspective, their own ingenuity, and plenty of ideas. This new release is literally a must-have for anyone who still reveres earthen burials and the endless fog in morning cemeteries. WORM ALTAR also has two demo recordings and one EP to their credit. I recommend that you give those a listen as well. You’ll get a complete, morbid picture of the band. I’ve searched in vain for something to criticize. I can’t find anything. Everything here somehow naturally falls into place; at first, the album flows around you it’s like echoes from beyond the grave, like the whispers of demons. At times raw and uncompromising, at others as chilling as a corpse’s hand. “Pillars of Eternal Dusk” became a part of me for a time. I wandered through stinking swamps with the album, slept in moldy dungeons, and exhumed the graves of fallen priests. And they were always very good guides to me. I stagger through the darkness, inhaling the stench of rotten blood and decomposing bodies. Mutilated corpses, stacked in neat piles. Skulls, laughing into the silence. The terrifying whispers of the undead. A doom death metal album steeped in rot and tainted blood that will infect you with ancient diseases! You’ll rot alive!


Tracklist:
01. Under the Shadow of Night...
02. Splaying the Offal
03. Watchers of the Gate
04. Virescent Fire
05. The Blind One
06. Dusk Eternal

Line-up:
Scott M. - Guitars, Vocals
John S. - Drums
Jon M. - Bass
Rob C. - Guitar


WORM ALTAR

Dawnbreed Records

Gurgling Gore

Contemn Light

neděle 25. října 2026

Recenze/review - MOTHER OF GRAVES - The Light That Keeps Us (2026)


MOTHER OF GRAVES - The Light That Keeps Us
CD 2026, Profound Lore Records

for english please scroll down

Smrt stále nepřichází. Ležím tu opět ve staré plesnivé rakvi. V chladné márnici s dalšími nemrtvými. Šeptáme do ticha slova o nekonečné bolesti, utrpení, o smutku a nenaplněných přáních. Naděje dávno umřela v krvavé mlze, která se usadila na hřbitově jako svědomí. Moje duše u zohavené tělo bloudí navěky mezi naším a oním světem. Trávím svůj čas ve stínu, o samotě. Poslouchám nové album mých oblíbených doom metalistů MOTHER OF GRAVES a poklekám v podzimním dešti.

Modlím se k bohu, který neexistuje, tančím spolu s démony na svém vlastním hrobě. Hudbu miluji, je mojí součástí a pokaždé, když se setkám s tvorbou těchto tmářů, tak bývám rozdrásaný zevnitř. Pánové to se mnou umí. I letos mi stačilo zapnout poprvé play na svém přehrávači a vydat se na svůj oblíbený hřbitov. Vzpomínám na své kamarády, kteří již nejsou mezi námi. Na staletých stromech jsou listy v pestré paletě říjnových barev. Cítím chlad v kostech, kývám se spokojeně do rytmu. Pomalu, rozvážně, jako průvod s nebožtíkem, kterého právě pohřbívají. Novinka téhle smečky je opět vynikající, šeptám spolu s nemrtvými a po několika společných setkáních také řvu do tmy. Smrt stále nepřichází. 


Ne přátelé, tohle pro mě není jen obyčejné album v řadě. Je to již osobní záležitost, je to hudba zahraná od srdce, s nadšením pro poslední věci člověka na tomto světě. MOTHER OF GRAVES vás zamotají do chladných pavučin smutku, zadřou se vám pod kůži, mnohokrát s nimi zemřete a znovu se narodíte. Pánové mají velký cit pro truchlivé melodie, pro atmosféru totálního smutku a beznaděje, pro temnotu. Hrají si s melodiemi, jako šelma se svojí kořistí. I letos čerpají volně inspiraci u kapel typu KATATONIA, MY DYING BRIDE, OCTOBER TIDE, SWALLOW THE SUN, OPETH, MARCHE FUNEBRE, OFFICIUM TRISTE. Dělají to s elegancí, s nadhledem, přidávají spoustu svých vlastních nápadů a invence. Skladby jsou na povrchu zádumčivé, smutné, ale uvnitř tepou a hoří, je v nich takový ten zvláštní neklid, který máme my, staří metaloví psi tolik rádi. Prosévám mezi prsty prach svých předků, toulám se ulicemi, nemůžu spát, mám děsivé noční můry. A stále u toho poslouchám nové album "The Light That Keeps Us". Je to totiž nahrávka, která má v sobě vše, co mám na muzice rád. Je ošetřena dobře čitelným, naléhavým a mocným zvukem, má zajímavý stylový obal a inspiruje mě k tomu, abych se po nocích stával morbidním básníkem. Rád znovu a znovu usedám ke svým oblíbeným knihám a nechávám se unášet na vlnách této nahrávky. Dívám se na řeku, která směřuje na onen svět. Platím převozníkovi, vstupuji na druhou stranu. Tahle deska má v sobě patinu dávných časů a nejlépe vynikne v ruinách starých kostelů, na prokletých pohřebištích i v chrámech bolesti. Nemohu opět jinak, klaním se k zemi a nastavují tvář další skladbě. Smrt stále nepřichází. Ležím tu opět ve staré plesnivé rakvi. V chladné márnici s dalšími nemrtvými. Melodická doom death metalová panychida! Album, které vás obejme pevnými, chladnými, drásavými pavučinami nekonečného smutku! 

Asphyx says:

Death still hasn’t come. Here I lie once again in this old, moldy coffin. In a cold morgue with the other undead. We whisper into the silence words of endless pain, suffering, sorrow, and unfulfilled wishes. Hope died long ago in the bloody fog that settled over the cemetery like a conscience. My soul, beside my mutilated body, wanders forever between this world and the next. I spend my time in the shadows, alone. I listen to the new album by my favorite doom metal band, MOTHER OF GRAVES, and kneel in the autumn rain.

I pray to a god who doesn’t exist; I dance with the demons on my own grave. I love music it’s a part of me and every time I encounter the work of these dark artists, I’m torn apart from within. These guys really know how to get to me. This year, too, all I had to do was hit “play” on my player for the first time and head to my favorite cemetery. I remember my friends who are no longer with us. The centuries-old trees are adorned with leaves in a vibrant palette of October colors. I feel a chill in my bones, swaying contentedly to the rhythm. Slowly, deliberately, like a procession accompanying the deceased as they’re being buried. This band’s new release is once again outstanding; I whisper along with the undead, and after a few gatherings together, I too scream into the darkness. Death still hasn’t come.


No, friends, this isn’t just another ordinary album to me. It’s a deeply personal matter music played from the heart, with a passion for the final moments of a person’s life in this world. MOTHER OF GRAVES will entangle you in cold webs of sorrow, get under your skin, and make you die and be reborn time and time again. These guys have a great feel for mournful melodies, for an atmosphere of total sadness and hopelessness, for darkness. They play with melodies like a predator with its prey. This year, too, they draw loose inspiration from bands like KATATONIA, MY DYING BRIDE, OCTOBER TIDE, SWALLOW THE SUN, OPETH, MARCHE FUNEBRE, and OFFICIUM TRISTE. They do so with elegance and a sense of perspective, adding plenty of their own ideas and creativity. On the surface, the songs are brooding and sad, but inside they pulse and burn; they contain that special restlessness that we old-school metalheads love so much. I sift the dust of my ancestors through my fingers, wander the streets, can’t sleep, and have terrifying nightmares. And all the while, I keep listening to the new album, "The Light That Keeps Us". It’s a record that has everything I love about music. It features a clear, urgent, and powerful sound, has interesting, stylish artwork, and inspires me to become a morbid poet at night. I love to return again and again to my favorite books and let myself be carried away by the waves of this recording. I gaze at the river flowing toward the other world. I pay the ferryman and step onto the other side. This album carries the patina of bygone days and shines brightest in the ruins of old churches, in cursed cemeteries, and in temples of pain. Once again, I can’t help but bow to the ground and turn my face toward the next track. Death still hasn’t come. Here I lie once more in an old, moldy coffin. In a cold morgue with other undead. A melodic doom death metal requiem! An album that will envelop you in the firm, cold, harrowing webs of endless sorrow!



about MOTHER OF GRAVES on DEADLY STORM ZINE:





tracklist:
1. Wingless Soul 
2. Through the Pale Shade 
3. The Light That Keeps Us 
4. Eventide Angel 
5. The Silent Weight of the Stars 
6. A Moonlit Tryst 
7. The Beggar's Allegory 
8. The Endless Climb 


středa 21. října 2026

Recenze/review - STARLESS VOID - Mors Certa, Hora Incerta (2026)


STARLESS VOID - Mors Certa, Hora Incerta
CD 2026, Case-Studio

for english please scroll down

Další morová rána bude mít úplně jinou podobu, než dřív. Stále při ní budou umírat lidé, ulice budou plné nenávisti a hromad zohavených lidí. Díky ovládání na dálku všemocnými sítěmi, se stane člověk člověku vlkem. Vím to já, starý fanoušek dobrého doom metalu i slezská kapela STARLESS VOID, která letos vydává své první debutové album. Pánové a dáma mají na svém kontě ještě jednu demonahrávku, dvě EP a několik singlů. Když jsem jejich diskografii postupně poslouchal, zjistil jsem, že nám v žilách koluje stejná odrůda hudby. Také mám rád ponuré, pochmurné melodie, smutné riffy, surový vokál a atmosféru totální beznaděje. 

Šel jsem velmi brzy ráno ještě temnou ulicí, mezi domy se válela smradlavá mlha. Cítil jsem, vnímal jsem všemi póry svého těla, jak se do mě nové album dostává, jak se mi usazuje ve vnitřnostech i v kostech. Prožíval jsem podivný stav sounáležitosti. Věděl jsem, že naši zemi brzy postihne další morová rána. Společné obřady s tímto albem doporučuji pořádat v naprostém tichu, chladu a tmě. Potom vynikne jeho síla nejvíce. 


"Mors Certa, Hora Incerta" je jako návštěva starých katakomb pod prokletým kostelem ve vašem městě. Procházíte mezi pavučinami a v rakvích leží jen samí zlí lidé. Vzduchem se vznáší podivná pachuť umíchané ze zetlelých těl, děsivých vzpomínek a tajemna. Tohle album zní úplně stejně, je velmi dobře napsané, opravdové, ryzí, uvěřitelné a autentické. Koneckonců, jinak bych jej neposlouchal, natož abych o něm psal. Ve svém věku si hudbu, co si pouštím ve svém přehrávači, opravdu vybírám. STARLESS VOID mají vše, co vyžaduji a co mám rád. Dali si pozor na zvuk, který je náležitě mrazivý, dobře čitelný a řeže jako mráz. Motiv na obalu také zaujme. Co se týká hudby samotné, tak ta je velmi podmanivá, drásající, někdy surová a jindy majestátní a vznešená. Pokud jste fanoušky třeba takových CANDLEMASS, potom vězte, že se zde hraje i pro vás. Poláci vzali klasické, doom metalové postupy a zahráli je po svém. Přidali vlastní nápady, invenci a výsledkem je nahrávka, který je na povrchu pokrytá jinovatkou, ale uvnitř řeže a pálí. Zajímavostí je, že zazní jak polština, angličtina, tak i němčina. Deska je tak nebývale pestrá. Osobně se mi ale nejvíc líbí, když se zpívá v rodném jazyce, ale to bude hodně ovlivněno tím, že mám pro Polsko jako zemi velkou slabost. Venku se pomalu stmívá. Už jsem si album přehrál tolikrát, že jej znám nazpaměť. Stíny se prodlužují, objevují se první přízraky. Vstupují do mého pokoje a převádějí mě na druhou stranu, do země nekonečné bolesti a utrpení. Další morová rána bude mít úplně jinou podobu, než dřív. Stále při ní budou umírat lidé, ulice budou plné nenávisti a hromad zohavených lidí. Díky ovládání na dálku všemocnými sítěmi, se stane člověk člověku vlkem. Teď už jsem si s tím jistý. Klasický, tradiční doom metalový obřad, který vás rozdrásá a zahalí do naprosté tmy, smutnu, chladu a krvavé mlhy!


Asphyx says:

The next plague will take on a completely different form than before. People will still die from it, and the streets will be filled with hatred and piles of mutilated bodies. Thanks to remote control by all-powerful networks, man will become a wolf to man. I know this as a longtime fan of good doom metal and so does the Silesian band STARLESS VOID, which is releasing its debut album this year. The guys and the lady have one demo, two EPs, and several singles to their credit. As I listened through their discography, I realized that the same kind of music flows through our veins. I, too, love gloomy, somber melodies, sad riffs, raw vocals, and an atmosphere of total hopelessness.

I was walking down a still-dark street very early in the morning; a stinking fog lay between the houses. I felt it I sensed it with every pore of my body how the new album was seeping into me, settling deep within my insides and in my bones. I was experiencing a strange sense of kinship. I knew that another plague would soon strike our country. I recommend holding communal rituals with this album in complete silence, cold, and darkness. That’s when its power shines through the most.


“Mors Certa, Hora Incerta” is like visiting the old catacombs beneath a cursed church in your town. You walk through cobwebs, and the coffins hold nothing but evil people. A strange stench hangs in the air a mixture of decaying bodies, terrifying memories, and mystery. This album sounds exactly the same it’s very well-written, genuine, pure, believable, and authentic. After all, otherwise I wouldn’t be listening to it, let alone writing about it. At my age, I’m really selective about the music I play on my player. STARLESS VOID has everything I require and everything I love. They paid close attention to the sound, which is appropriately chilling, clear, and cuts like ice. The cover art is also eye-catching. As for the music itself, it’s very captivating, harrowing, sometimes raw, and at other times majestic and sublime. If you’re a fan of bands like CANDLEMASS, then know that this album is for you, too. The Poles took classic doom metal techniques and put their own spin on them. They added their own ideas and creativity, and the result is a recording that’s covered in frost on the surface but cuts deep and burns hot on the inside. Interestingly, the album features lyrics in Polish, English, and German, making it exceptionally diverse. Personally, though, I like it best when people sing in their native language, but that’s probably heavily influenced by the fact that I have a soft spot for Poland as a country. It’s slowly getting dark outside. I’ve played the album so many times that I know it by heart. The shadows are lengthening; the first spectres are appearing. They enter my room and transport me to the other side, to a land of endless pain and suffering. The next plague will take on a completely different form than before. People will still die from it; the streets will be filled with hatred and heaps of mutilated bodies. Thanks to remote control by all-powerful networks, man will become a wolf to man. Now I’m certain of it. A classic, traditional doom metal ritual that will tear you apart and shroud you in utter darkness, sorrow, cold, and a bloody fog!


tracklist:
Ascent to Godhood
Effigy of an Obliterated God
Zeit der Pest
Radioactivity Meter
Mgły nocnych mar
Eternal Wanderer (Starless Void III)
Starless Void II

band:
Tomasz Jedziniak – wokal
Bartłomiej Czech – gitara
Joanna Stebel – bas, wokal
Andrzej Bykowski – perkusja
Janusz Grzybek – klawisze

úterý 20. října 2026

Interview - BOCC - The bloody roots of doom death metal have been torn up once again!


Interview with doom death metal band from Spain - BOCC.

Answered Emilio (guitars and vocals), thank you!

Recenze/review - BOCC - Demolarium (2026):

Ave BOCC! Greetings to the Catalan underground. I hope everything’s going well over there. It should be you’ve just released the fantastic second full-length album of your career this year. I have to admit, it literally pinned me to the wall. It’s dark, energetic, and cuts like a sharp knife. It’s very clear that you’ve done a great job and brought a lot of talent to the table. How do you view the new album in relation to your previous recordings? Where did you want to take things, and in what ways do you think the albums differ?

Emilio: Hi, Emilio here (guitars and vocals). First of all, thanks a lot for the interview. We really appreciate it.

I think this is our most serious record to date for a number of reasons. First of all, there has been a change in the line-up: now there are two singers in the band, Andreu and myself, and this adds a different approach to the vocals in the songs. On the other hand, I think the songwriting process for Demolarium was more conscious and focused, less punk and more thought-out. The album has an overall musical concept, but with the same idea as always: playing a kind of raw and direct death-doom with some sludge and crust punk influences.


“Demolarium” embodies all the attributes of good death-doom metal. For me personally, it’s an album I love coming back to. How did it come together? How does BOCC compose new material?

Emilio: Thanks a lot, man! The process is always the same. Andreu or I go to the rehearsal room with some ideas, riffs or whatever. Then we start playing with Sergio, our drummer, and try to arrange a song. We record the rehearsals on our phones and work on the ideas and arrangements at home. After a while, when the music is ready, we work on the lyrics and vocals.

I looked it up and saw that Gerard Porqueres handled the mastering and mixing. I have to say, the sound is absolutely killer. It keeps making me turn up the volume on my stereo. Gerard created a sound for you that’s brutal, raw, and at the same time dark and primal. What was it like working with him, and why did you choose him specifically? Which studio did you record in, and how did everything go?

Emilio: Gerard is an old friend of ours. He worked as a sound engineer for Cirque du Soleil before founding his own studio, Heartwork Recording, in El Prat de Llobregat, Barcelona. This is the third time we’ve worked with him and we’re absolutely happy with the results.

This time, we recorded together in the studio, playing live, and I think that gives the final mix this kind of raw and direct vibe. To do that, we used three different rooms in the studio: one for the drums, one for the guitar and one for the bass. After that, I recorded another rhythm guitar, the solos and melodies and, finally, the vocals.

Gerard believes that a producer should let the band play together in order to capture the spirit of the music, like producers such as Andy Wallace, Bob Rock or Steve Albini, and we love working this way. I think it’s perfect for BOCC. In the mix you can hear some mistakes or whatever, but you can also hear a real band playing.


The CD is an integral part of the release and a sort of bonus for fans today. You released it yourselves, and it features interesting artwork. Who designed it? How did you choose the motif, and how does it relate to the music on the new album?

The cover artwork was done by Narcís Boter (@demonomania666 on Instagram). Narcís is an old friend of ours and has illustrated almost all of BOCC’s releases. The design and layout were done by Pol Branca from Branca Studio. He’s also an old friend of ours and a renowned designer who has worked with Paradise Lost, Black Sabbath and Amenra, among others.

The motif comes from Dante’s Inferno in The Divine Comedy. The whole album deals with different kinds of torment that we have to endure in modern capitalist society prison, addiction, violence, suicide and the cover depicts a circle of Hell where the condemned are punished.

In your lyrics, you mainly deal with the history of Catalonia, wars, the darkness of human existence, and anti-fascism. Who is the author, and where did you draw your inspiration from? Was it old books? Movies?

On this record, I wrote five of the six lyrics, all except “Calvari dels condemnats” (“The Torment of the Condemned”), which was written by Andreu.

The inspiration comes from our society. Sometimes reality is more horrific than the horror you can find in books or anywhere else. But we also find inspiration in books. “L’Escorxador” (“The Slaughterhouse”) is inspired by a book by the Catalan writer Lluís Riera Porta, and “4227” comes from the book 4227 by the Catalan philosopher Laura Llevadot.

“4227” deals with suicide. You know, suicide is the leading cause of non-natural death in our country, and nobody seems to talk about it or care about it.


I’ve been wandering through the underworld for over thirty years now, and when it comes to music, I go to Spain because I know I can count on it. I think we have similar temperaments and tastes when it comes to metal. I really like your bands and follow your scene closely. Maybe I even envy you a little we only have a few death metal bands back home that are worth checking out. How do you explain the fact that death metal is doing so well in your country in particular? How do you perceive your scene, the fans, and the labels?

Well, I don’t know. I think we have a bunch of great bands here, but maybe we can’t really talk about a single scene. There are some areas in the Spanish state with a lot of bands, such as Barcelona, Galicia, the Basque Country or Madrid, but it’s hard to get the chance to play shows or go on tour here.

Over the last few years, it seems things have been changing a little, but we’ll have to see what happens.

You’re from Catalonia, a region I’ve visited several times. Beautiful nature, history, and very friendly people. How has the place where you come from influenced your music? Do you have any recommendations for a good club or a place I should visit next time?

Thanks! We think it’s a great country too! Well, the music scene in our city, Barcelona, has had a strong influence on BOCC. We had a strong crust punk scene in the early 2000s, and that has definitely been an influence on us. You should check out bands like Horror or Leadershit.

As for clubs, the saddest thing is that Barcelona has become a heavily gentrified city, and we’re losing a lot of venues, such as Rocksound, as well as squats. Right now, I think the best club to play in town is Upload. We’re also waiting for the reopening of what, for us, is the best club in town: Bóveda.


You play old-school-influenced death metal. These days, a band can’t really avoid comparisons, but I’d be interested to know how the idea to form BOCC actually came about, who your role models were and are, and where you want to take the band next. Are you tempted by big international festivals, for example? Would you be willing to go on tour with a more famous band?

Our first reference was Coffins’ Buried Death album. In fact, when we started the band, the idea was basically: “Can you write a kind of side C to the Buried Death album?” But it was just for fun, you know.

After that, we started developing our own approach to death metal, following the path of bands like Autopsy, Winter, Obituary and Morgoth, together with the sludge vibes of Grief, Warhorse and so on.

As for shows and tours, we all have regular jobs and family duties, but we always play whenever we get the chance. Last year we played in Spain, Poland and France, and this year we’re doing a twenty-date weekend tour around Spain and southern France with our mates Osserp.

Last year we almost played at Kill-Town in Copenhagen, but in the end it wasn’t possible. Let’s see what happens next year. Maybe you can help us come to your country and play some shows!

When I started my website ten years ago, my vision was to try to support bands that I felt weren’t getting enough attention. To let the world know about them. I think I’ve been pretty successful at it, at least judging by the feedback. How do you approach promotion? Do you leave it up to the label, or do you send out CDs yourselves for reviews? For example, I buy albums that I really enjoy. How about you? Are you also fans who like to support your peers often? Do you go to concerts? Do you party?

Yeah! For sure, we go to shows and party with friends and other bands too. This weekend we’re playing at Castelhell with Dead Congregation and Galvanizer, and we hope to have a great time there.

Regarding promotion, sometimes we send out CDs ourselves. This time we had some help from Matt at Night Terrors Records and from Anubis Press too.


On the one hand, every band today has plenty of ways to get their name out there, but on the other hand, there are so many bands that fans get lost in the crowd. A lot of people just download MP3s from the internet and, instead of going to a concert, prefer to spew venom on Facebook. How does modern technology affect you as BOCC? What do you think about downloading music, Google Metalists, streaming music, and so on?

Personally, I don’t like streaming platforms, especially Spotify. I think they take music and art away from the creators. Personally, I prefer to use Bandcamp or Qobuz.

On the other hand, everybody uses these platforms, and they help underground music reach a wider audience, which is a good thing. Personally, when I really love a band and their music, I try to buy their records and merch and support them in some way.

I like to ask musicians what death-doom metal means to them. How would they define it? Is it more of a philosophy and lifestyle for them, or “just” a way to relax? What does it mean to you? How do you perceive and experience it?

For me, it’s the best subgenre of death metal because it’s slow, heavy and you can really feel the structures and the riffs. I love it.

I like all kinds of death metal, but death-doom is definitely my favourite. Back in the early days, when I was fifteen, I always preferred Celtic Frost, Obituary or Paradise Lost to the faster bands. But that doesn’t mean I don’t like Deicide, Carcass or Cannibal Corpse, obviously!

To wrap up, a classic but important question. What does BOCC have planned for the coming months? Where can we see you in concert? If you have a message for fans, labels, or promoters, this is the place…

We want to present Demolarium around Spain and southern France and maybe, if we get the chance, in other parts of Europe too and, importantly, try not to die in the process!

We have a seventeen-date tour running through the last few months of 2026 and until April 2027, which isn’t bad at all!

Thank you so much for the interview. I wish your new album every success, and I hope your fan base grows as much as possible. I look forward to seeing you live somewhere, and I wish you all the best both musically and personally. I’m going to blast “Demolarium” again!

Thanks a lot to you for such an in-depth interview!

Recenze/review - BOCC - Demolarium (2026):

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor - BOCC - Krvavé doom death metalové kořeny byly znovu vytrženy!


Rozhovor s doom death metalovou skupinou ze Španělska - BOCC.

Odpovídal Emilio (kytara a zpěv), děkujeme!

Recenze/review - BOCC - Demolarium (2026):

Ave BOCC! Zdravím do katalánského undergroundu. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Mělo by, máte na kontě letos druhé dlouhohrající skvělé album své kariéry. Musím se přiznat, že mě doslova přikovalo na zeď. Je temné, energické, řeže ostrou hranou nože. Je hodně slyšet, že jste odvedli skvělou práci a taky velká porce talentu. Jak vnímáš novou desku v souvislosti s vašimi předchozími nahrávkami? Kam jak jste se chtěli posunout a v čem jsou podle tebe desky odlišné?

Emilio: Ahoj, tady Emilio (kytara a zpěv). Především moc díky za rozhovor. Opravdu si toho vážíme.

Myslím, že tohle je z mnoha důvodů naše dosud nejvážněji pojatá deska. Za prvé došlo ke změně v sestavě: v kapele jsou teď dva zpěváci, Andreu a já, což přináší odlišný přístup ke zpěvu v jednotlivých skladbách. Na druhou stranu si myslím, že proces skládání materiálu pro "Demolarium" byl vědomější a cílenější – méně punkový a více promyšlený. Album má celistvý hudební koncept, ale vychází ze stejné myšlenky jako vždy: hrát syrový a přímočarý death-doom s určitými vlivy sludge a crust punku.


„Demolarium“ v sobě obsahuje všechny atributy dobrého death doom metalu. Pro mě osobně se jedná o desku, ke které se hrozně rád vracím. Jakým způsobem vznikala? Jak skládají nový materiál BOCC?

Emilio: Mockrát díky, kámo! Postup je vždycky stejný. Andreu nebo já přijdeme do zkušebny s nějakými nápady, riffy nebo čímkoli. Pak začneme hrát se Sergiem, naším bubeníkem, a snažíme se skladbu zaranžovat. Zkoušky si nahráváme na mobily a doma pak na těch nápadech a aranžmá pracujeme. Po chvíli, když je hudba hotová, se pustíme do textů a zpěvu.

Dohledal jsem si, že pod masteringem a mixem je podepsán Gerard Porqueres. Musím potvrdit, že zvuk doslova zabíjí. Pořád mě to nutí na hi-fi věži přidávat volume. Gerard vám vytvořil zvuk, který je krutý, surový a zároveň temný a živočišný. Jak se vám s ním spolupracovalo a proč právě on? V jakém studiu jste nahrávali a jak vše probíhalo?

Emilio: Gerard je náš starý známý. Předtím, než založil vlastní studio Heartwork Recording v El Prat de Llobregat u Barcelony, pracoval jako zvukový technik pro Cirque du Soleil. Spolupracujeme s ním už potřetí a s výsledky jsme naprosto spokojení.

Tentokrát jsme nahrávali společně ve studiu a hráli naživo; myslím, že to výslednému mixu dodává takový syrový a bezprostřední náboj. Využili jsme k tomu tři různé místnosti: jednu pro bicí, druhou pro kytaru a třetí pro baskytaru. Poté jsem nahrál další doprovodnou kytaru, sóla a melodické linky a nakonec zpěv.

Gerard zastává názor, že producent by měl nechat kapelu hrát společně, aby zachytil ducha hudby – podobně jako to dělají producenti typu Andyho Wallace, Boba Rocka nebo Steva Albiniho – a nám tento způsob práce vyhovuje. Myslím, že pro BOCC je to ideální. V mixu sice můžete zaslechnout nějaké chyby či drobné nedokonalosti, ale zároveň je z něj cítit, že hraje skutečná kapela.


Nedílnou součástí a jakýmsi bonusem navíc je pro fanoušky dnes CD. Vy jste jej vydali sami a je opatřeno zajímavým obalem. Kdo je jeho autorem? Jak jste motiv vybírali a jak souvisí s hudbou na novince?

Autorem ilustrace na obalu je Narcís Boter (na Instagramu vystupující jako @demonomania666). Narcís je náš dlouholetý přítel, který vytvořil ilustrace pro téměř všechny nahrávky kapely BOCC. O grafický návrh a sazbu se postaral Pol Branca ze studia Branca Studio. I on je naším dlouholetým přítelem a uznávaným grafikem, který spolupracoval mimo jiné s kapelami Paradise Lost, Black Sabbath a Amenra.

Námět vychází z části „Peklo“ (Inferno) Dantovy "Božské komedie". Celé album se zabývá různými formami utrpení, jimž musíme čelit v moderní kapitalistické společnosti – vězením, závislostí, násilím či sebevraždou – a obal znázorňuje jeden z kruhů pekla, v němž jsou zatracenci trestáni.

Ve svých textech se zaobíráte převážně historií Katalánska, válkami, temnotou lidské existence, antifašismu. Kdo je autorem a kde čerpal inspiraci? Byly to staré knihy? Filmy?

Na této nahrávce jsem napsal pět ze šesti textů – všechny kromě „Calvari dels condemnats“ („Utrpení zatracených“), jehož autorem je Andreu.

Inspiraci čerpáme z naší společnosti. Realita je někdy děsivější než hrůza, na kterou narazíte v knihách či kdekoli jinde. Inspiraci však nacházíme i v literatuře. Skladba „L’Escorxador“ („Jatka“) vychází z knihy katalánského spisovatele Lluíse Riery Porty a „4227“ je inspirována stejnojmennou knihou katalánské filozofky Laury Llevadotové.

Skladba „4227“ se zabývá tématem sebevraždy. Víte, sebevražda je u nás nejčastější příčinou úmrtí, která není způsobena přirozenými příčinami, a přitom se o tom zřejmě nikdo nebaví a nikoho to nezajímá.


Toulám se podsvětím již přes třicet let a do Španělska si chodím pro muziku vlastně na jistotu. Myslím, že máme podobnou náturu i vkus, co se týká metalu. Mám vaše kapely hodně rád a pečlivě sleduji vaši scénu. Možná vám i trošku závidím, my máme u nás jen pár death metalových smeček, které stojí za to. Čím si to vysvětluješ, že zrovna u vás se death metalu tolik daří? Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, labely?

No, těžko říct. Myslím, že tu máme spoustu skvělých kapel, ale možná se nedá tak docela mluvit o jedné ucelené scéně. V různých částech Španělska – například v Barceloně, Haliči, Baskicku nebo Madridu – sice působí spousta kapel, ale je těžké se tu dostat k hraní koncertů nebo vyrazit na turné.

V posledních letech se situace zdánlivě trochu mění, ale uvidíme, co přinese budoucnost.

Pocházíte z Katalánska, což je oblast, destinace, do které jsem již několikrát zavítal. Krásná příroda, historie, ale také velmi milí lidé. Jak vaši muziku ovlivnilo místo, odkud pocházíte? Měl bys pro nás nějaký tip na dobrý klub, místo, které bych měl příště navštívit?

Díky! Taky si myslíme, že je to skvělá země! Na BOCC měla velký vliv hudební scéna v našem městě, tedy v Barceloně. Na začátku nultých let tu byla silná crust-punková scéna, která nás rozhodně ovlivnila. Určitě byste si měli poslechnout kapely jako Horror nebo Leadershit.

Co se týče klubů, nejsmutnější je, že Barcelona prošla silnou gentrifikací a přicházíme o spoustu podniků – jako třeba Rocksound – i o squaty. Momentálně si myslím, že nejlepším klubem na hraní ve městě je Upload. Taky čekáme na znovuotevření klubu, který pro nás představuje naprostou špičku: Bóveda.


Hrajete death metal ovlivněný starou školou. Dnes se vlastně kapela nemůže vyhnout srovnání, mě by ale zajímalo, jak vlastně vznikl nápad založit BOCC, kdo byl a je vaším vzorem a kam vaši kapelu chcete posunout? Lákají vás třeba velké zahraniční festivaly, jste ochotni vyrazit na turné s nějakou slavnější smečkou?

Naším prvotním vzorem bylo album "Buried Death" od kapely Coffins. Když jsme kapelu zakládali, myšlenka v podstatě zněla: „Dokážete složit něco jako ‚stranu C‘ k albu "Buried Death"?“ Ale brali jsme to jen jako zábavu, víš, jak to chodí.

Později jsme začali rozvíjet vlastní pojetí death metalu a vydali se cestou kapel jako Autopsy, Winter, Obituary či Morgoth, přičemž jsme do toho vnášeli i sludgeové prvky ve stylu Grief, Warhorse a podobně.

Co se týče koncertů a turné – všichni máme běžná zaměstnání a rodinné povinnosti, ale hrajeme, kdykoli se naskytne příležitost. Loni jsme vystupovali ve Španělsku, Polsku a Francii a letos nás čeká šňůra koncertů o víkendech (celkem dvacet zastávek) po Španělsku a jižní Francii společně s našimi kamarády z kapely Osserp.

Loni jsme málem vystupovali na festivalu Kill-Town v Kodani, ale nakonec to nevyšlo. Uvidíme, co přinese příští rok. Třeba nám pomůžeš dostat se k vám do země a odehrát tam pár koncertů!

Když jsem před deseti lety zakládal svoje stránky, měl jsem vizi, že se budu snažit podporovat kapely, které podle mě nejsou tolik na očích. Dát o nich vědět světu. Myslím, že se mi to celkem daří, alespoň podle ohlasů. Jak přistupujete k propagaci vy? Necháváte to na labelu nebo sami posíláte CD různě na recenze? Já si třeba alba, která mě opravdu baví, kupuji. Jak jste na tom vy? Jste také fanoušci, co rádi a často podporují své kolegy? Chodíte na koncerty? Paříte?

Jasně! Rozhodně chodíme na koncerty a paříme s přáteli i dalšími kapelami. Tenhle víkend hrajeme na akci Castelhell společně s Dead Congregation a Galvanizer a doufáme, že si to tam pořádně užijeme.

Co se týče propagace, někdy rozesíláme CD sami. Tentokrát nám ale pomohl Matt z Night Terrors Records a taky Anubis Press.


Na jednu stranu má dnes každá kapela spoustu možností, jak o sobě dát vědět, ale zase na druhou stranu, skupin je obrovské množství a fanoušci se v nich ztrácejí. Hodně lidí jen stahuje mp3 z internetu a místo koncertu raději plive jedovaté sliny na facebooku. Jak vás, jako BOCC ovlivňují moderní technologie? Co si myslíš o stahování muziky, google metalistech, streamování muziky apod.?

Osobně nemám rád streamovací platformy, a to zejména Spotify. Mám pocit, že připravují tvůrce o hudbu i umění. Sám dávám přednost službám Bandcamp nebo Qobuz.

Na druhou stranu tyto platformy využívá každý a pomáhají undergroundové hudbě oslovit širší publikum, což je dobře. Pokud se mi nějaká kapela a její tvorba opravdu líbí, snažím se kupovat si jejich nahrávky i merch a nějakým způsobem je podpořit.

S oblibou se ptám muzikantů na to, co pro ně znamená death doom metal. Jak by jej definovali, jestli je pro ně spíše filozofií a životním stylem nebo „jen“ relaxem. Co znamená pro tebe? Jak jej vnímáš a prožíváš?

Pro mě je to ten nejlepší podžánr death metalu, protože je pomalý, těžký a člověk v něm opravdu cítí jednotlivé skladatelské struktury i riffy. Miluju ho.

Mám rád všechny možné podoby death metalu, ale death-doom je rozhodně můj nejoblíbenější. Už v dobách, kdy mi bylo patnáct, jsem vždycky dával přednost kapelám jako Celtic Frost, Obituary nebo Paradise Lost před těmi rychlejšími. To ale samozřejmě neznamená, že nemám rád Deicide, Carcass nebo Cannibal Corpse!

Na závěr klasická, ale důležitá otázka. Co chystají BOCC v nejbližších měsících? Kde vás můžeme vidět na koncertě? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…

Chceme představit Demolarium ve Španělsku a na jihu Francie a pokud se naskytne příležitost, možná i v dalších částech Evropy a hlavně se při tom nezabít!

Máme naplánované turné se sedmnácti zastávkami, které potrvá od konce roku 2026 až do dubna 2027, což vůbec není špatné!

Děkuji moc za rozhovor. Přeji nejen nové desce spoustu úspěchů a ať se co nejvíc rozšíří řady vašich fanoušků. Budu se těšit někde naživo a ať se vám daří jak po hudební stránce, tak i v osobní rovině. Jdu si „Demolarium“ zase narvat do hlavy!

Moc děkuji za takto podrobný rozhovor!

Recenze/review - BOCC - Demolarium (2026):

---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 9. října 2026

Recenze/review - DISCOURAGED - A Farewell in Stages (2026)


DISCOURAGED - A Farewell in Stages
CD 2026, F.D.A. Records

for english please scroll down

Jdu temnou chodbou dolů, do podzemí. Po stěnách stéká hnis, vzduch je těžký a smrdí rozkládajícím se masem. V kostech se mi již dávno usadil chlad. Našlapuji opatrně a pod nohama mi křupají zbytky kostí. Konečně dojdu k rezavé bráně. Je lehce pootevřena. Vstupuji dovnitř a ztrácím se v nekonečném podsvětí. Poslouchám u toho debutové album německých doom death metalistů DISCOURAGED. Přišli za mnou mí vlastní démoni, kývají spokojeně hlavou a já nemohu jinak, než s nimi souhlasit. Tohle je hudba, která již dlouhé roky koluje i v našich žilách.

Poslouchat tuhle nahrávku je jako se procházet ranní krvavou mlhou na hřbitově, jako trávit dlouhé hodiny v márnici nebo na pohřebišti, na kterém byli kdysi pohřbíváni prokletí. Němci ctí všechna psaná i nepsaná pravidla stylu a i když jej nikam neposouvají, tak jejich nové album není jen obyčejným dobře odvedeným řemeslem. Skladby mají v sobě spoustu dobrých nápadů, zajímavých pasáží i neodbytného smutku, který mě pokaždé při nočním poslechu popadne. 


Jako starý pes, který se již několik dekád přehrabuje v prašivých albech a pouští si do svého playlistu už jen kapely, které doopravdy zaujmou, vám mohu novinku těchto tmářů jenom doporučit. Společná setkání byla vždy spíše záhrobním rituálem pro vyvolávání temných sil, než jen obyčejnou nahrávkou. Je něco morbidně přitažlivého, jakási starodávná patina, poctivost a autenticita, kterou v sobě tato hudba má. Pánové se sice volně inspirovali ve starých archívech a v jejich tvorbě naleznete zřetelné odkazy na kapely jako KATATONIA, ANATHEMA, PARADISE LOST a další, kteří umí smíchat tmu s chladem, ale také kus srdce. Alespoň tak vnímám "A Farewell in Stages" já. Ráno už bývá zima a podzim o sobě začíná dávat vědět. Některé stromy lehce zežloutly a ranní cesty do práce již bývají provázeny chladem. Novinka mi hraje do kroku a najednou nejsem ve svém městě, ale hluboko v podzemí, mezi nemrtvými. Rozmlouvám s nimi, tančíme dlouhé tance do rytmu a odpadává nám maso od kostí. Díváme se do tmy, platíme převozníkovi tímto albem, on jej přijímá a skřehotavě se usmívá. Houpáme se na zpěněných vlnách řeky smrti, vstupujeme na druhou stranu a novinka je nám k tomu mrazivým soundtrackem. DISCOURAGED sice vydali letos první album své kariéry, ale je znát, že je to kapela složená ze samých zkušených muzikantů, kteří moc dobře vědí, co a jak chtějí hrát. Album má navíc velmi dobrý zvuk, produkci i motiv na obalu. Pokud jsi fanoušek tohoto stylu, můj milý příteli, potom neváhej ani chvilku. Hraje se zde i pro tebe. Mrazivé, temné, pochmurné doom death metalové album, které vás převede do země nekonečných stínů! Rozpadnete se v prach! 

Asphyx says:

I walk down a dark corridor, into the underground. Pus runs down the walls; the air is heavy and reeks of rotting flesh. A chill has long since settled in my bones. I tread carefully, and the remains of bones crunch beneath my feet. Finally, I reach a rusty gate. It’s slightly ajar. I step inside and lose myself in the endless underworld. As I do so, I listen to the debut album by the German doom death metal band DISCOURAGED. My own demons have come to me; they nod their heads contentedly, and I can’t help but agree with them. This is music that has been coursing through our veins for many years.

Listening to this record is like walking through the bloody morning fog in a cemetery, like spending long hours in a morgue or at a burial ground where the damned were once laid to rest. The Germans honor all the written and unwritten rules of the genre, and even though they don’t push its boundaries, their new album is more than just a well-crafted piece of work. The songs are full of great ideas, interesting passages, and an inescapable sadness that always grips me whenever I listen to them at night.


As an old dog who’s been rummaging through dusty albums for decades and now only adds bands that truly grab my attention to my playlist, I can’t help but recommend this new release from these dark artists. Their collaborative sessions have always been more of an otherworldly ritual for summoning dark forces than just an ordinary recording. There’s something morbidly alluring about this music a sort of ancient patina, sincerity, and authenticity that it possesses. The guys drew loose inspiration from old archives, and in their work you’ll find clear references to bands like KATATONIA, ANATHEMA, PARADISE LOST, and others who know how to blend darkness with coldness, but also with a piece of their heart. At least, that’s how I perceive “A Farewell in Stages”. Mornings are already getting cold, and autumn is starting to make its presence felt. Some trees have turned slightly yellow, and the morning commute to work is already accompanied by a chill. The new album plays in time with my steps, and suddenly I’m not in my city anymore, but deep underground, among the undead. I converse with them; we dance long dances to the rhythm, and our flesh falls from our bones. We gaze into the darkness, pay the ferryman with this album, and he accepts it with a hoarse chuckle. We rock back and forth on the foaming waves of the river of death, step onto the other side, and this new release serves as our chilling soundtrack. Although DISCOURAGED released their first album this year, it’s clear that this is a band made up entirely of experienced musicians who know exactly what and how they want to play. The album also boasts excellent sound, production, and cover art. If you’re a fan of this style, my dear friend, then don’t hesitate for a moment. This album is for you, too. A chilling, dark, and gloomy doom death metal album that will transport you to a land of endless shadows! You’ll crumble to dust!




tracklist:
01. Insomnia 
02. Descension 
03. Waves (Dark Is The Sea) 
04. For All Things Must Die 
05. Traces 
06. All Hope Is Gone 
07. Emptiness (Haunted House) 
08. Farewell

sobota 3. října 2026

Recenze/review - MORBID STENCH - Doom Metástasis (2026)


MORBID STENCH - Doom Metástasis
CD 2026, Nuclear Winter Records, Putrid Cult

for english please scroll down

V čerstvě exhumovaných rakvích leží zbytky zetlelých těl. Tváře bez masa a kůže, jen s pavučinami, opředenými kolem jako staré vzpomínky. Tento hřbitov jsem objevil kdysi dávno, v roce 2019, když jsem se poprvé setkal s tvorbou kapely MORBID STENCH. Každé naše společné rouhání je zahalené v krvavé mlze. Vždy si připadám, jako bych se procházel po starém, prokletém pohřebišti. Pochmurné melodie mi způsobují mrazení v zádech a obejme mě nekonečný smutek, vycházející z toho nejtemnějšího podsvětí.

Je tomu tak, jsem již několik let fanoušek kapely. Napsal jsem jim několik recenzí a máme spolu i skvělý rozhovor (vše najdete odkazováno dole pod dnešním článkem). Byl jsem velmi zvědavý, kam se pánové letos posunuli. Stačilo mi jen několik poslechů a byl jsem znovu ztracen. Mezi démony, s přízraky v zádech, se samotnou Smrtí, která se stejně jako já kývala do rytmu a usmívala se. Tohle je album pro fanoušky doom death metalu, kteří poslouchají hudbu srdcem!


MORBID STENCH vás vezmou i k vašim krvavým kořenům. Do starých časů, kdy se na nějakou tu špínu a nenávist v hudbě nehledělo. Nové album je opět ohlodáno na kost, sází se na silné, syrové melodie, záhrobní vokál a divoké bicí. Povedl se zvuk, který je masivní, dobře čitelný a prašivý jako zpuchřelá těla prokletých. Motiv na obalu je stylový a dívám se něj pokaždé, když mě obejme temnota. Po formální stránce je vše v nejlepším pořádku a vy se tak můžete v klidu soustředit na hudbu samotnou. Ta je bažinatá, tepající a neklidná. Připomíná mi opravdu návštěvu ruin znesvěceného kostela, exhumaci starých hrobů, dávno opuštěné márnice i katakomby, ve kterých stále hnijí těla rouhavých mnichů. Tahle smečka umí napsat motivy, které se mi zadřou pod kůži, do podvědomí. Čerpá sice ze starých archívů, ale dělá to s citem, elegancí zkušených mistrů a nadhledem. Přidává do jednotlivých skladeb spoustu svých nápadů a invence a výsledkem je hudba, která spíše připomíná záhrobní rituál pro vyvolávání temných sil, než jen obyčejný zásek v řadě. Je něco neklidného, něco navíc, něco morbidně přitažlivého, co mě nutí k dalších společným seancím. Venku se setměla a já moc dobře vím, že nastal čas. Automaticky beru do rukou nářadí a jako fascinovaný a uhranutý tímto albem směřuji své kroky na hřbitov za městem. Mraky jsou zase jednou černé a dotýkají se země. Na stoletých stromech sedí krkavci, jako poslové z onoho světa. Kývám se do rytmu a kopu si svůj vlastní hrob. "Doom Metástasis" je definicí stylu, který mám k smrti rád. V čerstvě exhumovaných rakvích jsou zbytky zetlelých těl. Tváře bez masa a kůže, jen s pavučinami, opředenými kolem jako staré vzpomínky. Jsem tu opět správně. Mrazivé a drásavé doom death metalové ozvěny z podsvětí! Hnilobou a pavučinami opředené album, která se vás převede na druhou stranu, do země nekonečných stín! 

Asphyx says:

The freshly exhumed coffins contain the remains of decayed bodies. Faces stripped of flesh and skin, covered only in cobwebs, woven around them like old memories. I discovered this cemetery a long time ago, in 2019, when I first encountered the music of the band MORBID STENCH. Every blasphemy we share is shrouded in a bloody mist. I always feel as if I’m walking through an old, cursed graveyard. The gloomy melodies send chills down my spine, and I’m overcome by an endless sadness emanating from the darkest underworld.

It’s true I’ve been a fan of the band for several years now. I’ve written a few reviews of their work, and we’ve even done a great interview together (you’ll find links to all of this below today’s article). I was very curious to see where these guys had gone this year. It only took me a few listens, and I was lost once again among demons, with ghosts at my back, and Death herself, who, just like me, was swaying to the beat and smiling. This is an album for doom death metal fans who listen to music with their hearts!


MORBID STENCH will take you back to your bloody roots to the old days when no one batted an eye at a little filth and hatred in music. The new album is once again stripped down to the bone, relying on powerful, raw melodies, otherworldly vocals, and wild drums. The sound is spot-on massive, clear, and as filthy as the decaying bodies of the damned. The cover art is stylish, and I find myself looking at it every time darkness envelops me. Formally speaking, everything is in perfect order, so you can focus entirely on the music itself. It’s swampy, pulsating, and restless. It really reminds me of a visit to the ruins of a desecrated church, the exhumation of old graves, long-abandoned morgues, and catacombs where the bodies of blasphemous monks still rot. This band knows how to craft motifs that get under my skin and into my subconscious. While they draw from old archives, they do so with sensitivity, the elegance of seasoned masters, and a sense of perspective. They infuse each track with plenty of their own ideas and creativity, and the result is music that feels more like an otherworldly ritual for summoning dark forces than just another run of the mill track. There’s something unsettling, something extra, something morbidly alluring that compels me to have more sessions with it. It’s gotten dark outside, and I know full well that the time has come. I automatically pick up my tools and, fascinated and spellbound by this album, head for the cemetery outside town. Once again, the clouds are black and touch the ground. Ravens perch on century old trees, like messengers from the other world. I sway to the rhythm and dig my own grave. “Doom Metástasis” is the very definition of the style I love to death. In the freshly exhumed coffins lie the remains of decayed bodies. Faces stripped of flesh and skin, covered only in cobwebs, woven around them like old memories. I’m in the right place again. Chilling and harrowing doom death metal echoes from the underworld! An album shrouded in rot and cobwebs that will transport you to the other side, to the land of endless shadows!


about MORBID STENCH on DEADLY STORM ZINE:






Tracklist:
01. Necrotic from Within
02. The Morbid Waltz
03. Hyperbolic
04. Bizarre and Beyond
05. Narcissistic God
06. Crawling out of the Swamps

Line-up:
The Master Butcher - Esophagus
Morbid - Cosmic Chords of Doom
Purulent - Barrels Full of Putrid Waste


MORBID STENCH

Nuclear Winter Records

Putrid Cult

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine