DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemdoom metal. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemdoom metal. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 23. dubna 2026

Recenze/review - GOLGOTHA - Hubris (2026)


GOLGOTHA - Hubris
CD 2026, Abstract Emotions

for english please scroll down

Prosévám prach z dávno opuštěného hrobu a představuji si, jaký měl zesnulý asi život. Také ho někdy bolelo vstávat, chodit, milovat, bojovat? Nebo žil klidně a spokojeně? Kde se bere smutek a melancholie? Lze je vysvětlit vědeckými pokusy a nebo nás ovládá něco většího, neuchopitelného? Chodíme po světě a stáváme se postupně svým vlastním stínem. Jednou upadneme v zapomnění a stane se z nás jenom potrava pro červy? Vždycky jsem měl rád kapely, které řežou do živého, které umí pokládat otázky, které dovedou navodit přemýšlivou náladu.

Kapela GOLGOTHA je pojem nejen na španělské doom death metalové scéně. Pánové a dáma mají svůj vlastní rukopis, talent, výraz, ale hlavně spoustu nápadů, které když zazní, tak se mi otisknou hluboko do podvědomí. Utíkám potom z chaosu všedních dní. Zastavím se a usedám ke hrobu, který jsem nikdy předtím neviděl. Vím ale naprosto přesně, že jsem zde správně. Je na něm totiž moje jméno. Nebo ne? 


Kapela i letos dokázala vytvořit velmi pochmurnou, přemýšlivou a melancholickou atmosféru. Skladby kolem mě nejdřív plynuly jako špinavá voda v řece smrti. Na povrch vyplouvaly jak děsivé, smutné vzpomínky, tak i naděje a radost, že stále žiju, že pořád dýchám, že můžu ráno vidět slunce, pohladit svoji ženu, zasmát se s dětmi. GOLGOTHA jsou opět ve velmi dobré formě, skladby se dobře poslouchají, mají v sobě spoustu zásadních myšlenek. Přiznám se bez mučení, novinka se pro mě stala doslova povinností. Vstával jsem s ní, pracoval u ní, chodil ulicemi a sledovat ruch města, usínal jsem, četl si. Pro mě osobně tohle hrozně moc znamená. Došlo mezi mnou a kapelou k tomu nejdůležitějšímu, ke vzájemnému přenosu drásavých emocí. Hudba mě rozhodně nenechává v klidu. "Hubris" je pro mě ale i nahrávkou, která nejvíc vynikla na jednom horském hřbitově, kde jsou pochováni mí předci a kam chodím někdy jen tak rozjímat. Na povrchu je album chladné, v určitých momentech temné, ale jinak hoří zevnitř. Kapela se pohybuje mezi podobnými mantinely, jako smečky typu DRACONIAN, HALLATAR, NOVEMBERS DOOM, SATURNUS, MADDER MORTEM, PARADISE LOST, MY DYING BRIDE, CANDLEMASS. To ale není zase tolik důležité. Pro mě je hlavní to, že španělským tmářům věřím každý tón, melodii, úder bicích, výkřik do tmy. Už dávno si získali moje srdce a novinka to jenom znovu potvrzuje. Jsou totiž naprosto uvěřitelní, opravdoví, zajímaví, autentičtí. Prosévám prach z dávno opuštěného hrobu a představuji si, jaký měl zesnulý asi život. Také ho někdy bolelo vstávat, chodit, milovat, bojovat? Nebo žil klidně a spokojeně? Netuším. Co ale vím jistě je, že se sem budu rád a často vracet. A poslouchat budu určitě "Hubris". Drásavá, uhrančivá doom death metalová ozvěna vašich smutných a melancholických myšlenek a nálad! Album, které vám nastaví zrcadlo! 


Asphyx says:

I brush the dust from a long-abandoned grave and imagine what kind of life the deceased might have led. Did he, too, sometimes find it painful to get up, to walk, to love, to fight? Or did he live a peaceful and contented life? Where do sadness and melancholy come from? Can they be explained by scientific experiments, or are we controlled by something greater, something intangible? We walk through the world and gradually become our own shadows. Will we one day fall into oblivion and become nothing more than food for worms? I’ve always loved bands that cut to the quick, that know how to ask questions, that can evoke a contemplative mood.

The band GOLGOTHA is a household name not only on the Spanish doom death metal scene. These gentlemen and lady have their own style, talent, and expression, but above all, a wealth of ideas that, when heard, leave a deep imprint on my subconscious. I then flee from the chaos of everyday life. I stop and sit down by a grave I’ve never seen before. But I know with absolute certainty that I’m in the right place. Because my name is on it. Or is it? 


Once again this year, the band managed to create a very somber, contemplative, and melancholic atmosphere. At first, the songs flowed around me like dirty water in the river of death. Both terrifying, sad memories and hope and joy rose to the surface the joy that I’m still alive, that I’m still breathing, that I can see the sun in the morning, caress my wife, and laugh with my children. GOLGOTHA are once again in excellent form; the songs are a pleasure to listen to and contain many profound ideas. I’ll admit it without hesitation: this new album has literally become a necessity for me. I woke up with it, worked to it, walked the streets watching the city bustle, fell asleep to it, read to it. For me personally, this means an awful lot. The most important thing happened between me and the band: a mutual exchange of heart-wrenching emotions. The music definitely doesn’t leave me indifferent. But for me, “Hubris” is also the album that stood out the most at a mountain cemetery where my ancestors are buried and where I sometimes go just to reflect. On the surface, the album is cold, dark at certain moments, but otherwise it burns from within. The band operates within similar boundaries as bands like DRACONIAN, HALLATAR, NOVEMBERS DOOM, SATURNUS, MADDER MORTEM, PARADISE LOST, MY DYING BRIDE, and CANDLEMASS. But that’s not really what matters. For me, the main thing is that I believe every note, every melody, every drumbeat, every cry into the darkness from these Spanish dark masters. They won my heart long ago, and this new release only confirms it once again. They are utterly believable, genuine, interesting, and authentic. I sift through the dust of a long-abandoned grave and imagine what kind of life the deceased might have had. Did it sometimes hurt him to get up, to walk, to love, to fight? Or did he live peacefully and contentedly? I have no idea. But what I know for sure is that I’ll be happy to return here often. And I’ll definitely be listening to “Hubris”. A harrowing, mesmerizing doom death metal echo of your sad and melancholic thoughts and moods! An album that holds up a mirror to you!



Recenze/review - GOLGOTHA - Spreading The Wings Of Hope (2024):


tracklist:
1. A Simple Life 
2. The Weight of the Weak 
3. Broken Toy 
4. Empty Minds 
5. Too Late 
6. Blind 
7. Fire in the Shadows 
8. Intolerance 

Line-up:
Vicente J. Paya – Guitar/Keyboards/Vocals
Andrew Spinoza – Bass/Harsh Vocals
Rafel Garcies – Drums
María J. Lladó – Clean Vocals
Dan Garcia – Guitars




středa 22. dubna 2026

Recenze/review - RÖTUAL - For the Dead (2026)


RÖTUAL - For the Dead
CD 2026, Remorseless Records

for english please scroll down

Probudím se do tmy a nemůžu se skoro hýbat. Marně se snažím dostat ven, Slyším jen nářek pozůstalých, jejich proslovy, hudbu, kterou jsem měl tolik rád a nakonec kusy hlíny, které házejí na moji rakev. Pohřbili mě zaživa, prokletého, zavrženého. Protože jsem nevěřil v Boha, protože jsem měl svoje názory, protože jsem nechodil do kostela. Začalo to kdysi dávno, když jsem se narodil. Mraky byly prý tenkrát nízko a přicházela bouře. Od té doby mám rád doom a death metal a moji duši obestírá nekonečný smutek. Kanadskou kapelu RÖTUAL jsem si pro sebe objevil víceméně náhodou. 

Zaujal mě děsivý obal i logo a tak jsem utíkal domů, abych si sedl ke svému přehrávači. Zapnul jsem play a najednou jsem nebyl v bytě nad šedivým městem plným smogu, ale na svém vlastním pohřbu. Tahle smečka je složená ze samých zkušených muzikantů, kteří za sebou mají spoustu dobře odvedené práce. Bylo na čase se vrátit po časové ose zpět, až do doby, kdy světu vládly kapely typu BLACK SABATH, CANDLEMASS, OBITUARY a další tmáři, okořenit jejich vlivy vlastními nápady a invencí, přidat kusy nahrubo nasekaného kovu smrti a nahrát album, které je na povrchu chladné jako ruka mrtvoly, ale uvnitř hoří jasným černým plamenem. 


Společná setkání s s tímto albem tak pro mě nebyla jen obyčejným poslechem, ale spíše starodávným rituálem pro vyvolávání temných sil z onoho světa. O hudbě jsem kdysi dávno začal pokorně psát právě kvůli kapelám, jako jsou RÖTUAL. Stále, i po mnoha dekádách, co tuhle muziku sleduji a poslouchám a hlídám vstup do podsvětí jako bájný pes Kerberos, rád a znovu zažívám ten neopakovatelný pocit, když jen tak sedíte, z reproduktorů ztéká zkažená krev a vy se spokojeně kýváte do rytmu. Najednou bývám mimo tenhle podivný svět, ocitám se v jiných dimenzích, hluboko v podzemí, mezi vyschlými mrtvolami padlých kněží a surfuji po krvavých vlnách řeky smrti. "For the Dead" je sice albem, které bylo volně inspirováno tím, co je již dávno uloženo ve starých doom death metalových archívech, ale Kanaďané uchopili tuhle mrtvolnou muziku po svém, dali do ní kus sebe samých, svého srdce a pro mě to znamená další ze skvělých pochmurných zážitků. Píšu to často a již se to stalo i mojí soukromou definicí, ale i tentokrát je pro mě hlavní to, že je tahle kapela opravdová, ryzí, upřímná v tom, co hraje a dělá, a hlavně - naprosto autentická. Navíc mě baví letošní nahrávku poslouchat, rád se k ní vracím. Obzvláště v momentech, když jsou mraky nízko, když z nich padá krvavý déšť, když si čtu knížky, co mám rád nebo jenom tak, když chodím ulicemi a sleduji život a smrt kolem sebe. Častokrát se mi potom stává, že se probudím do tmy a nemůžu se skoro hýbat. Marně se snažím dostat ven, Slyším jen nářek pozůstalých, jejich proslovy, hudbu, kterou jsem měl tolik rád a nakonec kusy hlíny, které házejí na moji rakev. Pohřbili mě zaživa, prokletého, zavrženého. Temný, uhrančivý a záhadný doom death metalový obřad pro vyvolávání sil, které nejsou z našeho světa! Obejme vás chlad, jako pevné pavučiny smrti!


Asphyx says:

I wake up in the dark and can barely move. I try in vain to get out. All I hear are the mourners’ wails, their eulogies, the music I loved so much, and finally the clods of earth they’re throwing onto my coffin. They buried me alive, cursed, outcast. Because I didn’t believe in God, because I had my own opinions, because I didn’t go to church. It all started a long time ago, when I was born. They say the clouds were low back then and a storm was coming. Ever since, I’ve loved doom and death metal, and my soul is shrouded in endless sorrow. I discovered the Canadian band RÖTUAL more or less by accident. 

The terrifying cover art and logo caught my eye, so I ran home to sit down at my stereo. I hit play, and suddenly I wasn’t in an apartment above a gray, smog-filled city, but at my own funeral. This band is made up entirely of seasoned musicians with a wealth of accomplished work behind them. It was time to travel back along the timeline to an era when the world was ruled by bands like BLACK SABBATH, CANDLEMASS, OBITUARY, and other dark forces, spice up their influences with their own ideas and inventiveness, add chunks of roughly chopped death metal, and record an album that is cold as a corpse’s hand on the surface but burns with a bright black flame inside. 


For me, listening to this album wasn’t just a casual listening experience, but rather an ancient ritual for summoning dark forces from that other world. I first began humbly writing about music long ago precisely because of bands like RÖTUAL. Even now, after many decades of following and listening to this music and guarding the entrance to the underworld like the mythical dog Cerberus, I still love to experience that unique feeling again and again—when you’re just sitting there, rotten blood dripping from the speakers, and you’re contentedly swaying to the rhythm. Suddenly, I find myself outside this strange world, in other dimensions, deep underground, among the dried-up corpses of fallen priests, surfing the bloody waves of the river of death. "For the Dead" is an album loosely inspired by what has long been stored in the old doom death metal archives, but the Canadians have taken this cadaverous music and made it their own, pouring a piece of themselves and their hearts into it, and for me, it means yet another of those great, gloomy experiences. I write this often, and it has already become my personal definition, but once again, the main thing for me is that this band is genuine, pure, sincere in what they play and do, and above all - completely authentic. Besides, I enjoy listening to this year’s recording; I like to come back to it. Especially when the clouds hang low, when bloody rain falls from them, when I’m reading books I love, or just when I’m walking the streets and watching life and death all around me. Often, I then find myself waking up in the darkness, barely able to move. I try in vain to get out. I hear only the wailing of the bereaved, their eulogies, the music I loved so much, and finally, the clods of earth they throw onto my coffin. They buried me alive, cursed, forsaken. A dark, mesmerizing, and mysterious doom death metal ritual to summon forces not of this world! Let the cold embrace you like the unyielding webs of death!


Tracklist:
1. For the Dead
2. Hell Is Other People
3. Worms
4. Mycelium
5. Into the Void
6. Chant d'automne
7. De Profundis Clamavi
8. L'horreur du vide
9. To Live Is to Röt

band:
Nic Miquelon: Vocals
Ben Bertrand: Bass and Backing Vocals
Tom Hansen: Guitars
Mike Berrigan: Drums

sobota 18. dubna 2026

Interview - ATONE - A dark, cold, mesmerizing funeral doom death metal ritual for summoning one’s own demons!


Interview with doom death metal band from Portugal - ATONE.

Answered Flame (drums) and Ashen (guitars, keyboards), thank you!

Recenze/review - ATONE - Rebirth in Despair (2026):

Ave ATONE! Greetings to the Portuguese underground. I hope everything is going well over there. It should be you’ve released the first fantastic full-length album of your career this year. I have to admit, it literally pinned me to the wall. It’s dark, energetic, gloomy, and cuts like a sharp knife. It’s very clear that you’ve done a great job and brought a lot of talent to the table. How do you feel about the new album, and what kind of feedback have you been getting? Please also introduce your band to us.

[Flame] Thank you so much for the kind words about the album. We’re really happy with how it turned out. It came out pretty much exactly as we had imagined. So far, the feedback has been very positive and encouraging, and it feels like people are really understanding what we’re trying to do. The band consists of Maze on vocals, Ashen on lead guitar and keyboards, V.S. on rhythm guitar and bass, and me, Flame, on drums.

“Rebirth in Despair” contains all the attributes of good death and funeral doom metal. For me personally, it’s an album I love coming back to. How did it come about? How does ATONE compose new material?

[Ashen] Rebirth in Despair came together in a very organic way. Most of the material was built from ideas, riffs, and atmospheres that slowly started to take shape over time, until everything began to feel connected. We didn’t try to force anything. We just followed what felt right and let the songs grow from there.

When it comes to writing new material, it usually starts with a riff, a mood, or sometimes even just a title or a feeling we want to capture. From there, we start building around it as a band, adding layers and shaping the song until it feels complete. It’s a very natural process for us, and we always try to make sure the music carries the atmosphere and emotion we’re looking for.


Who is responsible for the sound? I have to say, the sound is literally chilling. It keeps making me turn up the volume on my stereo. They’ve created a sound that’s urgent, raw, and at the same time dark and primal. How was it working together? Which studio did you record in, and how did everything go?

[Ashen] Thanks! That really means a lot. The sound is definitely a team effort, but a lot of the initial work was actually recorded at home, where we could experiment freely and capture the raw atmosphere we wanted. The real mixing magic happened later at Pentagon Audio Manufacturers with Fernando Matias behind the desk.

I've worked with Fernando on other projects before, so it was a natural, easy choice for us. He really understood what we were going for and helped unlock exactly how Atone should sound, that urgent, raw, primal darkness you mentioned. The sessions flowed well, and we're thrilled with the result.

An integral part and a sort of bonus for fans today is the CD. You’re releasing it on Meuse Music Records, and it features mystical artwork. Who designed it? How did you choose the motif, and how does it relate to the music on the new album?

[Ashen] The physical CD is definitely something special for us and the fans. The initial concept actually came from a friend of ours who did an amazing job capturing the essence of the title track 'Rebirth in Despair'. Using that as our starting point, I took over from there to refine the artwork and make sure the physical CD was perfectly aligned with our vision.

We collaborated closely with Meuse Music Records on the whole package. They really get the underground Doom aesthetic and gave us complete creative freedom while handling the production flawlessly. The final result feels like a true extension of the album itself.


I’ve been wandering the underworld for over thirty years now, and to tell you the truth, I’ve been getting a lot of great bands from Portugal to review in recent years. How do you perceive your scene, your fans, and the labels? What about concerts?

[Flame] The Portuguese scene has really been growing over the last few years, with a lot of quality bands emerging. People are starting to look at our scene, and country, differently now. As for concerts, Portugal has become almost a mandatory stop on any tour. It's great to see.

“Rebirth in Despair” is an album with a very unique atmosphere. Melancholy meets sadness here, but also something else something interesting, mysterious. It’s as if your history and nature have been imprinted on the music. Am I wrong? What are the lyrics about, and who wrote them? Where did they draw inspiration from?

[Ashen] You're absolutely right! That atmosphere carries out sadness and melancholy, but with this mysterious defiance underneath, like staring down the void and refusing to blink.

All the lyric work is Maze's. He's created something truly amazing and complex. Rebirth in Despair revolves around a concept of humanity's self-inflicted collapse. The album ends up unfolding like a premonitory dream, a relentless loop of creation, illusion, decay, and rebirth where order doesn't matter, only the final awakening.

That's the essence Maze distilled into every word.


You play old-school-influenced doom death metal. These days, a band can’t really avoid comparisons, but I’d be interested to know how the idea to form ATONE actually came about, who your role models were and are, and where you want to take the band? Are you tempted by big international festivals, for example? Are you willing to go on tour with a more famous band?

[Flame] Atone was formed by old-school metal fans who’ve been around the scene for years and have experience with similar bands. We want to take the band as far as we can. To keep promoting the sound and image, push for good shows and releases. That’s really all we can hope for right now.

[Ashen] We don't set out to fit a specific niche or chase a particular label. That's never been our approach. We don't try to emulate other bands either. But it's natural that some of our individual influences come through in the songs, those old-school doom death roots we all share.

The idea for Atone came from that shared hunger to create something true to what moves us, without forcing comparisons. As for where we're taking it, we're open to whatever comes: good shows, good releases, seeing how far the sound can carry us.

We're already excited to be part of Portugal's biggest doom festival this September at Under the Doom Festival. Sharing the stage with heavyweights like Draconian, Evoken, and a killer international lineup feels like the perfect next step. Big festivals and tours? If the right opportunities line up, absolutely. We're ready.


When I started my website ten years ago, I had a vision that I would try to support bands that I felt weren’t getting much attention. To let the world know about them. I think I’m doing pretty well at it, at least judging by the feedback. How do you approach promotion? Do you leave it to the label, or do you send CDs out for reviews yourselves? For example, I buy albums that I really enjoy. How about you? Are you also fans who like to support your peers? Do you go to concerts? Do you party?

[Flame] Yes, we promote the band the old-school way too, sending albums out to promoters and press worldwide. Personally, I'm still very much an underground guy. I buy CDs when I really enjoy something, and sometimes I'm even into trading music and videos. Of course we go to concerts whenever there's a band we appreciate. We enjoy them as much as we can.

[Ashen] Websites like yours are absolutely vital to the metal community. Interviews, articles, and reviews from dedicated zines give underground bands like us crucial exposure that helps us connect with fans who might otherwise miss out. Your ten years of supporting overlooked acts is inspiring and makes a real difference. Keep it up!

We handle most of our own promotion, from social media pushes to reaching out directly for reviews and features. We don't leave it all to the label; staying hands-on keeps us in control. We're fans at heart too, always supporting our peers by buying albums we love, sharing their stuff, and hitting concerts whenever we can. Partying? Sure, if it involves good music and good people.

On the one hand, a band starting out today has plenty of ways to make a name for itself, but on the other hand, there are a huge number of bands out there, and fans get lost in the crowd. A lot of people just download MP3s from the internet and, instead of going to a concert, prefer to spew venom on Facebook. How does modern technology affect you, as ATONE? What do you think about downloading music, Google Metalists, streaming music, etc.?

[Ashen] Modern technology is what it is. Streaming, downloading, all of it. It's here to stay, and fighting against it feels pretty futile. We've accepted that reality and focus on what we can control.

That said, especially in the metal community, there's still a real sense of fairness and connection. Our fans are incredibly supportive. They pay for streams when they can, buy CDs and merch, and actually show up to gigs. That loyalty means everything and keeps us going.

The bigger threat right now, honestly, is all the AI-generated noise flooding the internet. It's adding so much meaningless slop that it makes it harder for bands to cut through and connect with the real audience who actually care about the music. That's the real challenge, finding those people in the endless scroll.

I like to ask musicians what death/doom metal means to them. How would they define it is it more of a philosophy and lifestyle for them, or “just” a way to relax? What does it mean to you? How do you perceive and experience it?

[Flame] It means a way to express our deep inner feelings and make them come to life through music and lyrics, art in general.

[Ashen] Personally, music has to carry real feelings and emotions. Otherwise, it's sterile and void. Death doom and funeral doom are the ones that touch me deeply and actually make me feel something. That's the main thing for me.


Finally, a classic but important question. What does ATONE have planned for the coming months? Where can we see you in concert? If you have a message for fans, labels, or promoters, this is the place…

[Flame] We hope to perform live in some specific events, not just for playing live, if you understand me. Two dates already booked until the end of the present year.

Meanwhile, we're hoping to spread our sound, image and digital platforms as much as we can. The album is now available in 6 panel digipak format via Meuse Music Records.

[Ashen] We're gearing up for the big festival in September, and there will surely be other dates announced soon.

To our fans, a huge thank you for your unwavering support. It means the world to us, and we're grateful for every stream, purchase, and word of support. Keep spreading the doom, and we'll see you around..

Thank you very much for the interview. I wish not only the new album great success but also that your fan base grows as much as possible. I look forward to seeing you live somewhere, and I wish you all the best both musically and personally. I’m going to blast “Rebirth in Despair” in my head again!

[Ashen] Thank you so much for the great interview and your kind words. We truly appreciate the support and the awesome work your zine does in giving exposure to bands like us it means a lot in helping us reach more ears.

Recenze/review - ATONE - Rebirth in Despair (2026):

Rozhovor - ATONE - Temný, chladný, uhrančivý funeral doom death metalový obřad pro vyvolávání vlastních démonů!


Rozhovor s doom death metalovou skupinou z Portugalska - ATONE.

Odpovídali Flame (bicí) a Ashen (kytara, klávesy), děkujeme!

Recenze/review - ATONE - Rebirth in Despair (2026):

Ave ATONE! Zdravím do portugalského undergroundu. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Mělo by, máte na kontě letos první dlouhohrající skvělé album své kariéry. Musím se přiznat, že mě doslova přikovalo na zeď. Je temné, energické, pochmurné, řeže ostrou hranou nože. Je hodně slyšet, že jste odvedli skvělou práci a taky velká porce talentu. Jak vnímáš novou desku ty jaké na ní máte ohlasy? Přestav nám prosím i vaši kapelu.

[Flame] Moc děkujeme za milá slova o albu. Jsme opravdu spokojeni s tím, jak to dopadlo. Dopadlo to víceméně přesně tak, jak jsme si to představovali. Zatím je zpětná vazba velmi pozitivní a povzbudivá a zdá se, že lidé opravdu chápou, o co se snažíme. Kapelu tvoří Maze (zpěv), Ashen (sólová kytara a klávesy), V.S. (rytmická kytara a basa) a já, Flame, na bicí.

„Rebirth in Despair“ v sobě obsahuje všechny atributy dobrého death a funeral doom metalu. Pro mě osobně se jedná o desku, ke které se hrozně rád vracím. Jakým způsobem vznikala? Jak skládají nový materiál ATONE?

[Ashen] Rebirth in Despair vzniklo velmi organickým způsobem. Většina materiálu byla postavena na nápadech, riffech a atmosféře, které se postupem času pomalu formovaly, až se vše začalo zdát propojené. Nesnažili jsme se nic vnucovat. Prostě jsme se drželi toho, co nám připadalo správné, a nechali jsme písně odtud růst.

Když jde o psaní nového materiálu, obvykle to začíná riffem, náladou, nebo někdy i jen názvem či pocitem, který chceme zachytit. Odtud kolem toho začínáme jako kapela stavět, přidávat vrstvy a formovat píseň, dokud se necítí hotová. Je to pro nás velmi přirozený proces a vždy se snažíme, aby hudba nesla atmosféru a emoce, které hledáme.


Kdo je podepsán pod zvukem? Musím potvrdit, že ze zvuku doslova mrazí. Pořád mě to nutí na hi-fi věži přidávat volume. Vytvořili vám zvuk, který je naléhavý, surový a zároveň temný a živočišný. Jak se vám spolupracovalo? V jakém studiu jste nahrávali a jak vše probíhalo?

[Ashen] Díky! To pro mě opravdu hodně znamená. Zvuk je rozhodně týmovou prací, ale velká část původní práce byla ve skutečnosti nahrána doma, kde jsme mohli volně experimentovat a zachytit syrovou atmosféru, kterou jsme chtěli. Skutečná magie mixování se stala později v Pentagon Audio Manufacturers s Fernandem Matiasem za pultem.

S Fernandem jsem už dříve pracoval na jiných projektech, takže to pro nás byla přirozená a snadná volba. Opravdu pochopil, o co nám jde, a pomohl nám odhalit přesně to, jak by Atone mělo znít, tu naléhavou, syrovou, prvotní temnotu, o které jsi se zmínil. Nahrávání plynulo dobře a jsme z výsledku nadšení.

Nedílnou součástí a jakýmsi bonusem navíc je pro fanoušky dnes CD. Vy jej vydáváte u Meuse Music Records a je opatřeno mystickým obalem. Kdo je jeho autorem? Jak jste motiv vybírali a jak souvisí s hudbou na novince?

[Ashen] Fyzické CD je pro nás i fanoušky rozhodně něco speciálního. Prvotní koncept vlastně vzešel od našeho kamaráda, který odvedl úžasnou práci při zachycení podstaty titulní skladby 'Rebirth in Despair'. Využil jsem ho jako výchozí bod a já jsem se ujal vylepšování obalu a ujistil se, že fyzické CD dokonale odpovídá naší vizi.

Na celém balíčku jsme úzce spolupracovali s Meuse Music Records. Opravdu chápou undergroundovou doomovou estetiku a dali nám naprostou tvůrčí svobodu, přičemž bezchybně zvládli produkci. Konečný výsledek působí jako skutečné rozšíření samotného alba.


Toulám se podsvětím již přes třicet let a abych pravdu řekl, tak poslední roky mi chodí na recenze z Portugalska spousta skvělých kapel. Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, labely? Co koncerty?

[Flame] Portugalská scéna v posledních několika letech opravdu roste a objevuje se spousta kvalitních kapel. Lidé se teď začínají dívat na naši scénu a zemi jinak. Co se týče koncertů, Portugalsko se stalo téměř povinnou zastávkou na jakémkoli turné. Je skvělé to vidět.

„Rebirth in Despair“ je albem, které má takovou zvláštní atmosféru. Melancholie se zde potkává se smutkem, ale ještě s něčím dalším, zajímavým, záhadným. Jako by se do hudby otiskla vaše historie a příroda. Nemýlím se? O čem jsou prosím tě texty a kdo je jejich autorem? Kde pro ně bral inspiraci?

[Ashen] Máš naprostou pravdu! Ta atmosféra vyvolává smutek a melancholii, ale s tímto tajemným vzdorem pod povrchem, jako by člověk hleděl do prázdna a odmítal mrknout.

Veškerá textová tvorba je Mazeova. Vytvořil něco skutečně úžasného a komplexního. Rebirth in Despair se točí kolem konceptu lidstva, které si samo způsobilo zhroucení. Album se nakonec odvíjí jako varovný sen, neúprosná smyčka stvoření, iluze, rozkladu a znovuzrození, kde na řádu nezáleží, pouze na konečném probuzení.

To je podstata, kterou Maze vdechl do každého slova.


Hrajete doom death metal ovlivněný starou školou. Dnes se vlastně kapela nemůže vyhnout srovnání, mě by ale zajímalo, jak vlastně vznikl nápad založit ATONE, kdo byl a je vaším vzorem a kam vaši kapelu chcete posunout? Lákají vás třeba velké zahraniční festivaly, jste ochotni vyrazit na turné s nějakou slavnější smečkou?

[Flame] Atone založili fanoušci oldschool metalu, kteří se na scéně pohybují už léta a mají zkušenosti s podobnými kapelami. Chceme kapelu dovést co nejdál. Propagovat zvuk a image, tlačit na dobré koncerty a vydání. To je teď opravdu vše, v co můžeme doufat.

[Ashen] Nesnažíme se zapadat do konkrétního výklenku ani se honit za konkrétním labelem. To nikdy nebyl náš přístup. Nesnažíme se ani napodobovat jiné kapely. Ale je přirozené, že v písních se projevují některé naše individuální vlivy, ty oldschoolové doom death kořeny, které všichni sdílíme.

Nápad na Atone vzešel ze společné touhy vytvořit něco věrného tomu, co nás pohání, aniž bychom se museli srovnávat. Co se týče toho, kam se posuneme, jsme otevření všemu, co přijde: dobrým koncertům, dobrým vydáním, a také tomu, jak daleko nás zvuk dokáže dovést.

Už teď se těšíme, že se letos v září budeme účastnit největšího portugalského doomového festivalu Under the Doom Festival. Sdílet pódium s těžkými váhami jako Draconian, Evoken a úžasnou mezinárodní sestavou se zdá být perfektním dalším krokem. Velké festivaly a turné? Pokud se naskytnou ty správné příležitosti, tak rozhodně. Jsme připraveni.


Když jsem před deseti lety zakládal svoje stránky, měl jsem vizi, že se budu snažit podporovat kapely, které podle mě nejsou tolik na očích. Dát o nich vědět světu. Myslím, že se mi to celkem daří, alespoň podle ohlasů. Jak přistupujete k propagaci vy? Necháváte to na labelu nebo sami posíláte CD různě na recenze? Já si třeba alba, která mě opravdu baví, kupuji. Jak jste na tom vy? Jste také fanoušci, co rádi a často podporují své kolegy? Chodíte na koncerty? Paříte?

[Flame] Ano, kapelu propagujeme také oldschoolovým způsobem, posíláme alba promotérům a tisku po celém světě. Osobně jsem stále velký undergroundový typ. Kupuji si CD, když mě něco opravdu baví, a někdy se dokonce věnuji obchodování s hudbou a videi. Samozřejmě chodíme na koncerty, kdykoli je tam kapela, kterou si vážíme. Užíváme si je, jak jen můžeme.

[Ashen] Webové stránky jako ta vaše jsou pro metalovou komunitu naprosto zásadní. Rozhovory, články a recenze ze specializovaných zinů poskytují undergroundovým kapelám, jako jsme my, klíčovou publicitu, která nám pomáhá spojit se s fanoušky, kteří by jinak mohli o ně přijít. Vašich deset let podpory přehlížených kapel je inspirativní a dělá skutečný rozdíl. Jen tak dál!

Většinu naší propagace si řešíme sami, od propagace na sociálních sítích až po přímé oslovování s recenzemi a články. Nenecháváme to všechno na labelu; aktivní přístup nám umožňuje mít vše pod kontrolou. Jsme také fanoušci v srdci, vždy podporujeme své kolegy nákupem alb, která milujeme, sdílením jejich věcí a účastí na koncertech, kdykoli můžeme. Párty? Jasně, pokud se jedná o dobrou hudbu a dobré lidi.

Na jednou stranu má dnes začínající kapela spoustu možností, jak o sobě dát vědět, ale zase na druhou stranu, skupin je obrovské množství a fanoušci se v nich ztrácejí. Hodně lidí jen stahuje mp3 z internetu a místo koncertu raději plive jedovaté sliny na facebooku. Jak vás, jako ATONE ovlivňují moderní technologie? Co si myslíš o stahování muziky, google metalistech, streamování muziky apod.?

[Ashen] Moderní technologie jsou takové, jaké jsou. Streamování, stahování, prostě všechno. Zůstane to tady a bojovat proti tomu se zdá být docela marné. Přijali jsme tuto realitu a soustředíme se na to, co můžeme ovlivnit.

Nicméně, zejména v metalové komunitě, stále existuje skutečný smysl pro spravedlnost a propojení. Naši fanoušci nás neuvěřitelně podporují. Platí za streamy, když mohou, kupují si CD a merchandise a skutečně chodí na koncerty. Tato loajalita znamená všechno a drží nás nad vodou.

Upřímně řečeno, větší hrozbou je teď všechen ten hluk generovaný umělou inteligencí, který zaplavuje internet. Přidává tolik nesmyslného odpadu, že kapelám ztěžuje proniknout a spojit se se skutečným publikem, kterému na hudbě skutečně záleží. To je skutečná výzva, najít tyhle lidi v nekonečném scrollování.

S oblibou se ptám muzikantů na to, co pro ně znamená death/doom metal. Jak by jej definovali, jestli je pro ně spíše filozofií a životním stylem nebo „jen“ relaxem. Co znamená pro tebe? Jak jej vnímáš a prožíváš?

[Flame] Znamená to způsob, jak vyjádřit naše hluboké vnitřní pocity a nechat je ožít skrze hudbu a texty, umění obecně.

[Ashen] Hudba osobně musí nést skutečné pocity a emoce. Jinak je sterilní a prázdná. Death doom a funeral doom jsou ty, které se mě hluboce dotýkají a skutečně díky nim něco cítím. To je pro mě to hlavní.


Na závěr klasická, ale důležitá otázka. Co chystají ATONE v nejbližších měsících? Kde vás můžeme vidět na koncertě? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…

[Flame] Doufáme, že budeme moci vystupovat živě na nějakých konkrétních akcích, ne jen tak naživo, pokud mi rozumíte. Dva termíny už máme rezervované do konce tohoto roku.

Mezitím doufáme, že se nám podaří co nejvíce šířit naše zvukové, obrazové a digitální platformy. Album je nyní k dispozici v 6panelovém digipakovém formátu u Meuse Music Records.

[Ashen] Připravujeme se na velký festival v září a brzy budou jistě oznámeny další termíny.

Našim fanouškům posíláme obrovské poděkování za vaši neochvějnou podporu. Znamená to pro nás celý svět a jsme vděční za každý stream, nákup a slovo podpory. Šířte dál doom a uvidíme se..

Děkuji moc za rozhovor. Přeji nejen nové desce spoustu úspěchů a ať se co nejvíc rozšíří řady vašich fanoušků. Budu se těšit někde naživo a ať se vám daří jak po hudební stránce, tak i v osobní rovině. Jdu si „Rebirth in Despair“ zase narvat do hlavy!

[Ashen] Moc děkujeme za skvělý rozhovor a vaše milá slova. Opravdu si vážíme podpory a skvělé práce, kterou váš zin odvádí při zpřístupňování kapel, jako jsme my, což pro nás hodně znamená a pomáhá nám oslovit více uší.


Recenze/review - ATONE - Rebirth in Despair (2026):

čtvrtek 16. dubna 2026

Recenze/review - BAALBERITH - We Are the Infernal (2026)


BAALBERITH - We Are the Infernal
CD, cassette 2026, UKEM Records

for english please scroll down

Po zádech mi přejel mráz. Nemohl jsem se hýbat. Byl jsem jako prokletý, uhranutý, jako by mě obejmuly pevné pavučiny samotné smrti. Moc na podobné věci nevěřím, jsem spíše skeptik, ale mlhavé ráno na hřbitově se pro mě stalo podivným, děsivým zážitkem. Slyšel jsem šepot nemrtvých, vnímal jsem celým svým tělem, že se děje něco podivného, něco, co není z tohoto světa. Určitě to znáte, ten pocit, když se ocitnete na místech, kde se stalo něco zlého. 

Úplně stejným způsobem jsem začal vnímat a poslouchat nové album britských black death metalistů BAALBERITH. Tahle kapela má své kořeny v devadesátých letech (ještě pod jménem Black Death), konkrétně v roce 1991. Potom na nějakou dobu přerušila svojí činnost, aby se v roce 2006 vrátila silnější než kdy dřív. Schválně, zkuste si jejich tvorbu poslechnou a myslím si, že budete prokleti stejně jako já. Nové album "We Are the Infernal" bylo vydáno už loni v říjnu a letos bylo CD doplněno o kazetu. Ta se ke mě poměrně složitým způsobem dostala a já se s vámi teď podělím o několik svých postřehů. 


U mě vždycky záleží na tom, jak mě hudba osloví. Jsem starý pes, který poslouchá black a death metal hlavně srdcem. Dám hodně na atmosféru, na to, aby mě album drásalo, bolelo, abych nechal svoji fantazii, aby létala kolem, jako můra kolem ohně. BAALBERITH dokáží být suroví, ostří, divocí a nespoutaní, ale také nezapomínají na chlad a temnotu. Mám při společných setkáních opravdu pocit, že jsem se ocitl na nějakém starodávném, krvavém rituálu pro vyvolávání sil, které nás děsí. Britové mají své, nebál bych se napsat originální, přístupy a styl. Čerpají sice se starých archívů, ale dělají to elegantně, s vlastními nápady a invencí. Z povedený považuji zvuk, který je náležitě ostrý, chladný a dobře čitelný. O motivu na obalu také netřeba diskutovat, krásně doplňuje hudbu. Představy o tom, jak vypadá peklo se po staletí různí. Osobně se přikláním k názoru, že je máme, stejně jako zlo a temnotu, všichni v sobě. Pokud potom existuje hudba, která můj názor jasně a přesně definuje, tak je to právě album "We Are the Infernal". Pokaždé, když zapnu play na svém přehrávači, tak sestupuji pomalu dolů, do sklepa. Po stěnách stéká hnis a pod nohami mi křupou kosti těch, kteří nedošli svého cíle. Zavírám za sebou rezavou bránu a za zvuků téhle nahrávky vstupuji dovnitř, do nekonečné říše stínů. Potkávám své vlastní démony, rozmlouvám s nemrtvými. Najednou i já, který na podobné věci nevěřím, zažívám věci, o kterých se nemluví. Tímto album můžete zaplatit převozníkovi přes řeku Styx. Můžete ji pustit Kerberovi, který stejně jako já, hlídá dlouhé roky vstup do podsvětí. Poslouchejte nahlas a v naprosté tmě! Temný a chladný, prokletý, zkaženou prokletou krví nasáklý black death metal, který vás převede do nekonečné říše stínů!


Asphyx says:

A chill ran down my spine. I couldn’t move. I felt as if I were cursed, bewitched, as if I were enveloped in the tight web of death itself. I don’t really believe in such things—I’m more of a skeptic—but that misty morning in the cemetery turned into a strange, terrifying experience for me. I heard the whispers of the undead; I sensed with my whole body that something strange was happening, something not of this world. You surely know that feeling when you find yourself in places where something evil has happened. 

I began to perceive and listen to the new album by the British black death metal band BAALBERITH in exactly the same way. This band has its roots in the 1990s (back then under the name Black Death), specifically in 1991. They then went on hiatus for a while, only to return in 2006 stronger than ever. Go ahead, give their music a listen, and I think you’ll be cursed just like me. The new album "We Are the Infernal" was released last October, and this year the CD was supplemented with a cassette. It took a rather complicated journey to reach me, and I’d now like to share a few of my observations with you.


For me, it always comes down to how the music speaks to me. I’m an old hand who listens to black and death metal mainly with my heart. I place a lot of importance on the atmosphere—on an album tearing at me, hurting me - so that I can let my imagination fly around like a moth around a flame. BAALBERITH can be raw, sharp, wild, and unbridled, but they also don’t forget the cold and the darkness. During our get-togethers, I really feel like I’ve found myself at some ancient, bloody ritual to summon the forces that terrify us. The British have their own—I wouldn’t hesitate to call it original - approaches and style. While they draw from old archives, they do so elegantly, with their own ideas and ingenuity. I consider the sound to be well-executed; it’s appropriately sharp, cold, and clear. There’s no need to discuss the cover art either; it beautifully complements the music. Ideas about what hell looks like have varied over the centuries. Personally, I lean toward the view that we all have it within us, just like evil and darkness. If there is music that clearly and precisely defines my view, it is the album “We Are the Infernal”. Every time I press play on my player, I slowly descend into the basement. Pus runs down the walls, and the bones of those who never reached their destination crunch beneath my feet. I close the rusty gate behind me and, to the sounds of this recording, step inside - into an endless realm of shadows. I encounter my own demons, converse with the undead. Suddenly, even I, who don’t believe in such things, experience things that are not spoken of. With this album, you can pay the ferryman across the River Styx. You can play it for Cerberus, who, like me, has guarded the entrance to the underworld for many years. Listen to it loud and in complete darkness! Dark and cold, cursed, black death metal soaked in rotten, cursed blood, which will transport you to the endless realm of shadows!


Tracklist:
1. Gates of Cruelty 
2. Let Them Die 
3. Interlude #1
4. Condemned to Lust for the Dead 
5. Trampled Into Defeat 
6. Baalberith 
7. Interlude #2 
8. We Are The Infernal 
9. Virus Inside 
10. Bearing the Cross 
11. Galled By Flies 
12. The Final Redemption 

band:
Razakel -  Vocals
Byleth - Guitars
Mykkot - Drums
Spindley - (R.I.P. 2025) Bass

sobota 4. dubna 2026

Recenze/review - FOETOREM - Incongruous Forms of Evergrowing Rot (2026)


FOETOREM  - Incongruous Forms of Evergrowing Rot
CD 2026, Everlasting Spew Records

for english please scroll down

Oči vypadaly jako skleněné. S mrtvolným pohledem, s břichem plným kroutících se červů, s hnilobnými procesy, které byly zahájeny již před nějakým časem. Kusy oblečení, roztrhané a již trošku zetlelé. Nůž, zabodnutý do krku, všechno svědčilo tomu, že se zde stal násilný čin. Ohledával jsem mrtvolu a do hlavy se mi dostal neodbytný pocit, že se mnou rozmlouvá. Šeptala děsivá slova, o prožitých hrůzách, o životě plném bolesti a o ještě krutější smrti. Kráčel jsem prázdnou zmrzlou krajinou a neustále na ní myslel. Jak asi vypadá smrt? Co se stane, až jednou zemřeme? Poslouchám zrovna debutové album dánských death doomových FOETOREM.

Jejich hudba je velmi podobná náladám, které můžete potkat na místech násilných činů, v pitevnách, chladných márnicích, na starých pohřebištích, zkrátka všude tam, kde se potkává mráz s temnotou a kde rozmlouvají nemrtví. Kapelu jsem si pro sebe objevil při jednom z mých nekonečných výletů v záhrobí a musím rovnou napsat, že se mi jejich nová nahrávka líbí natolik, že jsem s ní strávil spoustu pochmurných dní. Už teď vím, že se k ní budu rád a často vracet.


Pánové totiž hrají velmi opravdově, ryze, uvěřitelně a naprosto autenticky. Pomalý, těžký, prašivý doom metal se zde potkává se surovým death metalem v krutém poměru. Skladby se mi postupně zarývají do mozku, stávají se mojí součástí. Neustále přidávám hlasitost a najednou nejsem ve svém pokoji, ale zase někde na místech, kde se stalo něco zlého. Mám rád hudbu, která ve mě dokáže vyvolat pestrou paletu emocí a to umí FOETOREM na výbornou. Album je plné zajímavých momentů, nejdříve kolem vás plyne jako řeka smrti a vy se houpáte na zpěněných krvavých vlnách jako utopenci. Dusíte se špinavou vodou, jste součástí stoky, která vytéká z hlubin vašeho města. Pokud bychom si spolu měli promluvit o zvuku, tak ten považuji za velmi povedený. Jednotlivé motivy v sobě mají drive, krvavou jiskru, potřebný tlak i energii. Jakoby hořely zevnitř, ale na povrchu jsou potažené vrstvou námrazy. Nevím, jestli jste někdy navštívili staré katakomby, plné shnilých a zpuchřelých mrtvol, ale teď už nemusíte. Stačí si pustit tohle album. Zmínit se musím o zajímavém obalu. "Incongruous Forms of Evergrowing Rot" je přesně tím druhem nahrávky, kterou si užijí fanoušci třeba takových MORTIFERUM, INCANTATION, AUTOPSY, CIANIDE, RIPPIKOULU, CEREMONIUM, KRYPTS, WORM, SPECTRAL VOICE, KRYPTS, HOODED MENACE. Nemohu jinak, než novinku doporučit všem tmářům, prokletým nebo všem, kteří se rádi a často toulají ve stínech. Oči vypadaly jako skleněné. S mrtvolným pohledem, s břichem plným kroutících se červů, s hnilobnými procesy, které byly zahájeny již před nějakým časem. Temný a mrazivý death doom metal za starých prokletých močálů! Budete strženi do hlubin vlastních myšlenek!


Asphyx says:

The eyes looked glassy. A dead stare, a belly full of writhing worms, and the decomposition process that had begun some time ago. Pieces of clothing, torn and already slightly decayed. A knife stuck in the throat everything pointed to a violent crime having taken place here. I examined the corpse, and an insistent feeling crept into my head that it was speaking to me. It whispered terrifying words of horrors endured, of a life full of pain, and of an even more cruel death. I walked through the empty, frozen landscape, thinking of it constantly. What does death look like? What happens when we die? I’m currently listening to the debut album by the Danish death doom band FOETOREM.

Their music is very similar to the moods you might encounter at crime scenes, in autopsy rooms, cold morgues, old cemeteries in short, anywhere where frost meets darkness and the undead converse. I discovered the band during one of my endless journeys into the afterlife, and I have to say right away that I like their new record so much that I’ve spent many gloomy days with it. I already know that I’ll be happy to return to it often.


These guys play with such sincerity, purity, believability, and absolute authenticity. Slow, heavy, gritty doom metal meets raw death metal in a brutal blend. The songs gradually burrow into my brain, becoming a part of me. I keep turning up the volume, and suddenly I’m not in my room anymore, but back in places where something terrible happened. I love music that can evoke a wide range of emotions in me, and FOETOREM does this perfectly. The album is full of interesting moments; at first, it flows around you like a river of death, and you’re bobbing on foamy, bloody waves like drowning victims. You’re choking on dirty water, part of the sewer oozing from the depths of your city. If we were to talk about the sound, I consider it very well done. The individual motifs have drive, a bloody spark, the necessary pressure, and energy. It’s as if they’re burning from the inside, but on the surface they’re coated with a layer of frost. I don’t know if you’ve ever visited old catacombs, filled with rotting and decaying corpses, but now you don’t have to. Just listen to this album. I have to mention the interesting cover art. "Incongruous Forms of Evergrowing Rot" is exactly the kind of record that fans of bands like MORTIFERUM, INCANTATION, AUTOPSY, CIANIDE, RIPPIKOULU, CEREMONIUM, KRYPTS, WORM, SPECTRAL VOICE, KRYPTS, and HOODED MENACE will enjoy. I can’t help but recommend this new release to all dark souls, the damned, or anyone who loves to wander in the shadows. The eyes looked like glass. With a deathly stare, a belly full of writhing worms, and processes of decay that began some time ago. Dark and frosty death doom metal from the ancient cursed swamps! You will be dragged into the depths of your own thoughts!


Tracklist:
1. Reeks of Moldy Guts (05:12)
2. Escalating Rot (04:43)
3. Oozing with Pustulent Fluids (04:26)
4. Mors Viaturis (05:34)
5. Grotesque Decomposition (00:30)
6. Rebirth in Morbid Disgust (05:14)
7. Tapestries of Misery (05:09)
8. Decay of the Flesh (03:55)
9. Peeled Face Mask (05:38)

band:
Claus - Guitar & Vocals
Daniel - Guitar & Vocals
Ric - Bass
Geistaz - Drums

pondělí 30. března 2026

Recenze/review - ATONE - Rebirth in Despair (2026)


ATONE - Rebirth in Despair
CD 2026, Meuse Music Records

for english please scroll down

Ztraceni v čase pochodujeme jedním směrem. Na konci cesty nás čeká smrt, bolest a utrpení. Jako by všeho nebylo dost během našeho života, ale možná jsou tyhle věci nutné, abychom pochopili sebe samotné, svoje vlastní prokleté duše. Filozofové, lékaři, matematici i kněží se snaží definovat samotnou podstatu našeho bytí již po staletí. Tohle všechno jde stranou, když slyším nějakou hudbu, která se mi líbí, která mě přesvědčí na svoji stranu, dostane se mi do hlavy, do podvědomí, do myšlenek. Jde se mi potom tou trnitou cestou, které říkáme život, přeci jen o něco lehčeji. 

ATONE jsou kapela z Portugalska, která hraje funeral doom metal spíše tradičnějším způsobem. Dlouhé táhlé melodie se zde potkávají s nekonečným smutkem, bolestí a utrpením. Jakoby pánové ohlodali vše až na dřeň, až do morku kostí. Zahaleni do krvavé mlhy kráčíme dál světem, který hoří. Našlapujeme opatrně, abychom nenarušili koloběh smrti. Umíráme osamoceni, v levných dřevěných rakvích. 


Kapela z krásného města, opředeného legendami, z Lisabonu, letos přichází se svým debutem. Nutno rovnou dodat, že se jedná o album, které je na povrchu chladné, nebál abych se napsat mrazivé a temné. Uvnitř v něm ale těká takový zvláštní neklid, který mám u tohoto stylu tolik rád. Ve světě, který se neustále zrychluje a někdy mám pocit, že se uvaří v děsivé spirále, jsou chvilky zastavení, spočinutí, relaxace, zamyšlení, velmi vzácné. Přiznám se bez mučení, že nové album "Rebirth in Despair" na mě má až terapeutický účinek. Je jako pradávné mantry, které když opakujete, tak se stanete klidnějšími, lepšími, čistšími. Mám rád staré chrámy, kostely, opuštěné hřbitovy, temné katakomby a když tuhle nahrávku poslouchám, tak se na těchto magických místech procházím, toulám se naším i oním světem, jsem součástí něčeho většího, neuchopitelnějšího, jako je hudba. Stylově lze tuhle smečku s klidem přiřadit mezi kapely typu ESOTERIC, EVOKEN, SHAPE OF DESPAIR, ale to není zase tolik důležité. Hlavní je pro mě to, že mezi mnou a portugalskými tmáři došlo ke vzájemnému přenosu emocí, energie. Když píšu tuhle recenzi, tak je venku ještě tma a les za naším domem se pomalu probouzí. Přízraky se vrací do stínů a démoni šeptají děsivá slova bolesti. Vlastně by se dalo také napsat, že věřím kapele každý tón, úder bicích, výkřik do tmy. Mám asi jako každý z vás strach ze smrti, z toho, co přijde potom a také trošku z toho, co tu po mě jednou zůstane. Album se mi dostalo hluboko do podvědomí a troufám si tvrdit, že tam ještě jeho stopu jen tak nevymažu, vlastně ani nechci. Ztraceni v čase pochodujeme jedním směrem. Na konci cesty nás čeká smrt, bolest a utrpení. Temný, chladný, uhrančivý funeral doom death metalový obřad pro vyvolávání vlastních démonů! Hudba z onoho světa!


Asphyx says:

Lost in time, we march in one direction. At the end of the road, death, pain, and suffering await us. As if there weren’t enough of it all during our lives, but perhaps these things are necessary for us to understand ourselves, our own damned souls. Philosophers, doctors, mathematicians, and priests have been trying to define the very essence of our existence for centuries. All of this fades away when I hear music that I like, that wins me over, that gets into my head, my subconscious, my thoughts. Then the thorny path we call life becomes a little easier to walk. 

ATONE is a band from Portugal that plays funeral doom metal in a more traditional style. Long, drawn-out melodies meet endless sorrow, pain, and suffering here. It’s as if these gentlemen have gnawed everything down to the core, right to the marrow of the bones. Shrouded in a bloody fog, we walk on through a world that is burning. We tread carefully so as not to disturb the cycle of death. We die alone, in cheap wooden coffins. 


A band from the beautiful, legend-shrouded city of Lisbon is releasing its debut album this year. It’s worth noting right away that this is an album that, on the surface, feels cold I wouldn’t hesitate to call it chilling and dark. But inside, there’s a strange restlessness that I love so much about this style. In a world that’s constantly speeding up and sometimes feels like it’s boiling in a terrifying spiral moments of pause, rest, relaxation, and reflection are very rare. I’ll admit without hesitation that the new album “Rebirth in Despair” has an almost therapeutic effect on me. It’s like ancient mantras when you repeat them, you become calmer, better, purer. I love old temples, churches, abandoned cemeteries, dark catacombs, and when I listen to this recording, I find myself walking through these magical places, wandering through this world and the next; I am part of something greater, something more elusive, like music. Stylistically, this band can easily be classified alongside groups like ESOTERIC, EVOKEN, and SHAPE OF DESPAIR, but that isn’t really all that important. What matters most to me is that there was a mutual exchange of emotions and energy between me and these Portuguese dark masters. As I write this review, it’s still dark outside and the forest behind our house is slowly waking up. Ghosts are returning to the shadows and demons are whispering terrifying words of pain. In fact, I could also say that I believe every note, every drumbeat, every scream into the darkness from this band. Like probably all of you, I’m afraid of death, of what comes after, and also a little bit of what will be left behind once I’m gone. The album has seeped deep into my subconscious, and I dare say I won’t be erasing its mark anytime soon in fact, I don’t even want to. Lost in time, we march in one direction. At the end of the journey, death, pain, and suffering await us. A dark, cold, mesmerizing funeral doom death metal ritual for summoning one’s own demons! Music from the other world!



tracklist:
1. Rebirth in Despair 
2. Labyrinth of Sundered Grace 
3. Eidolon's Remnant 
4. Asylum for the Unmoored 
5. Living Ghosts in the Shattered Dome 

band:
Maze - Vocals
Ashen - Lead Guitar & Keyboards
V.S. - Rhythm Guitar & Bass
Flame - Drums

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine