DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemhorror. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemhorror. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 17. října 2025

Recenze/review - CARACH ANGREN - The Cult of Kariba (2025)


CARACH ANGREN - The Cult of Kariba
CD 2025, Season of Mist

for english please scroll down

Do očí jsem se ti nikdy nedokázal dívat příliš dlouho. Bylo v nich totiž něco zvráceného, zlého, děsivého. Stačilo, abych tě spatřil, jak stojíš ve stínu a mrazilo mě v zádech. Bál jsem se tvého hlasu, pohybů, pokaždé, když ses vkradla mezi mé noční můry, bolelo mě u srdce i ve vnitřnostech. Připadal jsem si jako otrávený jedem, umíral jsem a znovu se rodil v krutých křečích. Probuzen uprostřed noci jsem potom zažíval ještě horší realitu. Vždycky jsem měl rád hudbu, která je inspirovaná horory. Holandské CARACH ANGREN určitě všichni znáte. Jedná se o symfonickou black metalovou kapelu, která pokaždé, když začne hrát u mě v pokoji, venku začne z černých mraků padat krvavý déšť.

Tentokrát se kapela inspirovala starými básněmi, divadelními hrami. Vystupuje v nich Bílá paní ze Schinveldu a hlavně Kariba, travička a čarodějnice. Pokud máte rádi temný folklór, okultní symboliku a hororově podmanivou atmosféru, potom jste zde správně. Pohodlně se usaďte, zhasněte všechna světla a nechte se obejmout krvavou tmou. 


Symfonický black metal není zrovna styl, který by příliš často hrál v mém přehrávači, jenže CARACH ANGREN se mi dostali do hlavy. Novinka má v sobě cosi magického, záhadného, tajemného. Možná to jsou témata textů, ostrý a dobře čitelný zvuk, možná je to i motiv na obalu (takhle nějak si Karibu opravdu představuji). Nevím, poslouchám hudbu hlavně srdcem a tady si připadám jako chycený do sítí. Líbí se mi rukopis kapely, jednotlivé nápady, skvěle zpracované vokály, grafika, ale hlavně - nové EP mě opravdu baví poslouchat. Rád se k němu vracím hlavně ve chvílích, když je venku ještě tma a přízraky se toulají ulicemi. Ne, najednou nejdu jako každý den ráno do práce, ale v hlavě se mi odehrávají starodávné příběhy, užívám si atmosféru a když potkám nějaký přízrak, tak moc dobře vím, odkud přichází. Líbí se mi i určitý neklid, černá energie, chcete-li, které je na novince opět velké množství. "The Cult of Kariba" je volným pokračováním věcí minulých, ale také nahrávkou, která drásá zevnitř. Je samozřejmě nutné, abyste měli bohatou fantazii a náležitě morbidní vkus. Tohle je hudba pro všechny, kteří dokáží rozeznat tisíce odstínů tmavých barev. Ano, CARACH ANGREN jsou jako temní prokletí malíři, kteří pomocí své hudby nanášejí na celkový obraz pestrou paletu depresivních a nihilistických nálad. Připadám si jako na návštěvě dávno zapomenutého archívu, ve kterém pátrám po starých děsivých činech. Nálada je velmi pochmurná, napínavá a strašidelná. Hlavní pro mě ale je, že kapele věřím každý tón, notu, úder bicích i pasáže upletené ze smyčců. Monumentální, mocné a děsivé symfonické black metalové dílo! Kariba stojí ve stínu a dívá se i na vás! 

Asphyx says:

I could never look into your eyes for too long. There was something twisted, evil, terrifying in them. Just seeing you standing in the shadows was enough to send a chill down my spine. I was afraid of your voice, your movements, every time you crept into my nightmares, my heart and guts ached. I felt like I was poisoned, dying and being reborn in cruel convulsions. Waking up in the middle of the night, I experienced an even worse reality. I've always liked music inspired by horror movies. I'm sure you all know the Dutch band CARACH ANGREN. They are a symphonic black metal band, and every time they start playing in my room, bloody rain begins to fall from the black clouds outside.

This time, the band was inspired by old poems and plays. They feature the White Lady of Schinveld and, most notably, Kariba, a poisoner and witch. If you like dark folklore, occult symbolism, and a captivating horror atmosphere, then you've come to the right place. Sit back, turn off all the lights, and let yourself be enveloped by bloody darkness. 


Symphonic black metal isn't exactly a style that plays very often on my player, but CARACH ANGREN got into my head. There's something magical, mysterious, and enigmatic about their new album. Maybe it's the themes of the lyrics, the sharp and clear sound, or maybe it's the cover art (this is how I imagine Karibu). I don't know, I listen to music mainly with my heart, and here I feel like I'm caught in a web. I like the band's style, the individual ideas, the superbly crafted vocals, the graphics, but most of all, I really enjoy listening to the new EP. I like to come back to it, especially when it's still dark outside and ghosts are roaming the streets. No, I'm not suddenly going to work every morning like everyone else, but ancient stories are playing out in my head, I'm enjoying the atmosphere, and when I meet a ghost, I know very well where it comes from. I also like a certain restlessness, black energy, if you will, which is again abundant on the new album. "The Cult of Kariba" is a loose continuation of things past, but also a recording that tears you apart from the inside. Of course, you need to have a rich imagination and appropriately morbid taste. This is music for anyone who can discern thousands of shades of dark colors. Yes, CARACH ANGREN are like dark, cursed painters who use their music to apply a colorful palette of depressive and nihilistic moods to the overall picture. I feel like I'm visiting a long-forgotten archive, searching for old, terrifying deeds. The mood is very gloomy, suspenseful, and scary. But the main thing for me is that I believe every tone, note, drum beat, and string passage of the band. A monumental, powerful, and terrifying symphonic black metal work! Kariba stands in the shadows and watches you too!




Tracklist:
1. A Malevolent Force Stirs (1:16)
2. Draw Blood (5:18)
3. The Resurrection of Kariba (4:45)
4. Ik Kom Uit Het Graf (4:51)
5. Venomous 1666 (4:37)

Production Credits:
Main compositions by Ardek.
Pre-production, orchestral arrangements and keyboards by Ardek.
Vocals by Seregor, recorded at Tidal Wave Studio, Germany.
Backing vocals by Ardek.
Drums performed by Gabe Seeber, recorded at Mayhemeness Recording Studio.
Bass guitar, drums written by Ardek.
Guitars tracks 2,3 written by Seregor.
Guitars tracks 4,5 written by Ardek.
Lyrics tracks 1, 2, 5 by Ardek.
Lyrics track 3 by Ardek & Seregor.
Lyrics track 4 by Seregor.
All guitars and bass guitar performed and recorded by Patrick Damiani at Tidal Wave Studio, Germany.
Mixed & Mastered by Patrick Damiani at Tidal Wave Studio, Germany.
Vinyl Mastered by Robert Schmidt, 24-96 Mastering, Germany.

Guest Musicians:
Solo violin tracks 2, 5 performed and recorded by Nikos Mavridis.
Voice overs done by Tim Wells.
Wolf howl track 3 by Frodo Wijers.

Lyrics proofreading done by Sylvy Notermans.



čtvrtek 9. října 2025

Recenze/review - HEADS FOR THE DEAD - Never Ending Night Of Terror (2025)


HEADS FOR THE DEAD - Never Ending Night Of Terror
CD 2025, Pulverised Records

for english please scroll down

Duchové minulosti. Vrátili se. Vylezli ze starých klasických hororů. Sestoupili z obrazovky a stali se skutečnými. Díky hudbě maniaků HEADS FOR THE DEAD. Mrtví, co znovu ožívají. Démoni nicoty. Jakoby mě u každého nového alba obejmula temnota. Padám do hlubiny, děsím se stínů a užívám si death metal ostrý jako břitva. Pánové jsou zpět, aby nás opět vzali na výlet bez konce. Do světa, kde se na nějakou tu krev a špínu nehledí.

Novinka je volně inspirovaná slasherovými filmy jako „Videodrome“ od Davida Cronenberga, „Repulsion“ od Romana Polanského, původní „Friday the 13th“, „The Beyond“ a „Re-Animator“ od Stuarta Gordona, „Motel Hell“, „City Of The Dead“. Vstávám velmi brzy a cestou do práce chodím ulicemi, které nejsou příliš bezpečné. Když jsem poslouchal tohle album, tak jsem se neustále ohlížel za sebe. Nestojí někdo ve stínu? A nemá v ruce ostrý nůž? 


Hudbu napsal mistr Jonny Pettersson, volně inspirován soundtracky k těm nejděsivějším filmům (včetně klasiky NECROPHAGIA). O texty se postaral Ralf Hauber a motiv na obalu namaloval Solo Macello (PENTAGRAM, ZAKK SABBATH, BAND OF SPICE atd.). Zkrátka a dobře, opět se tu sešlí muzikanti a umělci, kteří k smrti milují horory a navíc mají talent napsat skladby, které se mi dostaly velmi hluboko pod kůži. Při každém společném obřadu jsem cítil ve vnitřnostech takový divný tlak. Jakoby ve mě něco hlodalo, postupně mě ovládalo, dostávalo se mi do mozku a já se postupně stával divokým monstrem. Určitě to znáte. Takové ty momenty, kdy víte, že tady se hraje hudba přesně pro vás. Je hodně znát, že za tímto albem stojí lidé, kteří hrají srdcem. Mám to takhle nejraději. Songy mají podmanivě strašidelnou atmosféru, nálady jsou velmi pochmurné a smrt je při poslechu velmi blízko. "Never Ending Night Of Terror" je přesně tím druhem nahrávky, která ve mě probouzí temné myšlenky. Stávám se morbidním básníkem, chodím ulicemi a představuji si, že za každým rohem stojí narušený jedinec. Death metal má mnoho podob a HEADS FOR THE DEAD i letos přispívají do tohoto stylu nejen skvěle odvedeným řemeslem, ale i něčím navíc. Kusem sebe samých. Schválně, máte doma nějaké staré VHS kazety? Tak se zavřete do sklepa, zhasněte všechna světla a až filmy dokoukáte, pusťte si tohle album. Uvidíte, že potom vynikne jeho síla v krvavě rudých odstínech. Za mě, starého psa, nemohu jinak, než vám novinku doporučit. Má v sobě totiž poctivou, upřímnou, pradávnou, opravdovou a autentickou sílu. Jen si dejte pozor, někdo vás určitě sleduje. Duchové minulosti. Vrátili se. Vylezli ze starých klasických hororů. Slezli z obrazovky a stali se skutečnými. Krvavý, tajemný, temný a děsivý death metalový horor! Záblesk ostrého nože ve stínu!  

Asphyx says:

Ghosts of the past. They're back. They've crawled out of old classic horror movies. They've stepped off the screen and become real. Thanks to the music of the maniacs HEADS FOR THE DEAD. The dead coming back to life. Demons of nothingness. It's as if darkness embraces me with every new album. I fall into the depths, fear the shadows, and enjoy razor-sharp death metal. The gentlemen are back to take us on another endless journey. To a world where blood and gore are no big deal.

The new album is loosely inspired by slasher films such as David Cronenberg's Videodrome, Roman Polanski's Repulsion, the original Friday the 13th, Stuart Gordon's The Beyond and Re-Animator, Motel Hell, and City Of The Dead. I get up very early and walk through streets that are not very safe on my way to work. When I listened to this album, I kept looking over my shoulder. Is someone standing in the shadows? Do they have a sharp knife in their hand? 


The music was written by Jonny Pettersson, loosely inspired by the soundtracks of the scariest movies (including the classic NECROPHAGIA). The lyrics were written by Ralf Hauber and the cover art was painted by Solo Macello (PENTAGRAM, ZAKK SABBATH, BAND OF SPICE, etc.). In short, once again, musicians and artists who love horror movies to death and also have the talent to write songs that got under my skin very deeply have come together. During each joint ceremony, I felt a strange pressure in my gut. It was as if something was gnawing at me, gradually taking control of me, getting into my brain, and I was slowly turning into a wild monster. I'm sure you know what I mean. Those moments when you know that the music being played is meant just for you. It's very clear that the people behind this album play with their hearts. That's how I like it best. The songs have a captivatingly eerie atmosphere, the moods are very gloomy, and death feels very close when you listen to them. "Never Ending Night Of Terror" is exactly the kind of recording that awakens dark thoughts in me. I become a morbid poet, walking the streets and imagining that there is a disturbed individual standing around every corner. Death metal takes many forms, and HEADS FOR THE DEAD contribute to this style again this year, not only with their superb craftsmanship, but also with something extra. A piece of themselves. Come on, do you have any old VHS tapes at home? Then lock yourself in the basement, turn off all the lights, and when you've finished watching the movies, play this album. You'll see that its power will then stand out in bloody red hues. As an old dog myself, I can't help but recommend this new release. It has an honest, sincere, ancient, real, and authentic power. Just be careful, someone is definitely watching you. The ghosts of the past. They're back. They've crawled out of old classic horror movies. They've climbed off the screen and become real. A bloody, mysterious, dark, and terrifying death metal horror! A flash of a sharp knife in the shadows!



about HEADS FOR THE DEAD on DEADLY STORM ZINE:




TRACKLIST
01. The Vastness Of Time
02. Death Mask
03. Phantasmagoria
04. In Disgust We Trust
05. Never Ending Night Of Terror
06. Give Me Life
07. The Harvester
08. The Shape Of Light Bleeds Black
09. To The Very Last
10. Witchkrieg (Goblin Tribute)

LINE-UP
Jonny Pettersson - Guitars, Bass, Keyboards, Effects
Ralf Hauber - Vocals, Lyrics
Matt Moliti - Guitars
Evan Daniele - Drums



pátek 12. září 2025

KNIŽNÍ TIPY - Kill Creek - Scott Thomas (2021)


Kill Creek - Scott Thomas
2021, Fobos

Jsem skeptik. Když mi někdo vypráví o nadpřirozených jevech, o příšerách z hlubin, když mi někdo říká o mimozemských civilizacích, tak se většinou jen usmívám. Ty bláhový, mumlám si pod vousy a protože je moje mysl poznamenána celoživotní prací v technických oborech, tak se ptám - máš všechno ověřeno, spočítáno, změřeno? Fyzika funguje ve všech oblastech, tu neokecáš, směju se lidem, co věří na ilumináty. Jsou ale chvíle, kdy jsem ochoten připustit existenci něčeho zlého. Věřím třeba na to, že když se někde stane něco násilného, tak se to otiskne do místa, zůstane to tam, nasáklé pod povrchem. Mívám zkrátka v takových chvílích a situacích divný pocit. Možná si to jen sugeruji, ale není mi dobře v domě, kde někdo někoho zavraždil. Znám pár kolegů, co si potrpí na opuštěné nemocnice, na staré blázince, na jatka, na tajemno, špínu a tiché výkřiky do tmy. Párkrát jsem tam byl. Nebál jsem se, ale stejně. Bylo mi divně. Nelíbilo se mi tam.

Brouzdal jsem jen tak na internetu a říkal jsem si, že bych rád zkusil nějaký ten horor. Končily zrovna prázdniny, já dočetl další z mnoha detektivek a thrillerů a chtělo to oddych. Změnit malinko styl, kousek něčeho odlišného. Můj zrak dopadl na Kill Creek, knihu tak trošku ukrytou v jednom nejmenovaném internetovém obchodě. Staré domy, s  vrzajícími schody, s temnotou ve sklepě a pohnutou historií zase tolik nemusím. Už jsme na podobných místech spal a na rovinu - byl jsem jak dřevo, jako špalek a nevzbudili mě žádní duchové, ani příšery. Nemívám noční můry, to už se mi spíš zdá o sexy ženách, co potkám na ulici, ale chtěl jsem zkusit nějakého pro mě nového autora. O Scottu Thomasovi všichni mluvili v superlativech. Nemýlili se, knížka mě ihned zaujala a vtáhla do sebe. Výhodou bylo, že jsem začal číst poměrně pozdě v noci, když rodina spala a stíny byly dávno pěkně dlouhé.

Mám bujnou fantazii, záleží vždy jen na autorovi, jestli mě přesvědčí. Kill Creek je vlastně z určitého pohledu takový obyčejný příběh, horor z opuštěného domu, ve kterém hodně straší. Vlastně, je a není. Je napsaný jinak, v mnohém překvapivý a i když je knížka opravdu dlouhá (472 stran), nenechte se odradit trošku rozvláčnějším úvodem. Ono se potom všechno rozjede. Trpělivost přátelé. Já vím, doba je rychlá a přeje kratším výtiskům. Osobně mi to ale vůbec nevadilo. Užíval jsem si postupné budování atmosféry, přesně takhle to mám nejraději. Jsem rád pomalu navnaděn, líbí se mi, když můžu přemýšlet, co asi bude dál, kam nás autor zavede. Zítra začíná všem škola a když jsem si byl venku na rybníku zaplavat, tak jsem skoro nikoho nepotkal. Hodně jsem přemýšlel, čistil si hlavu od běžných povinností a voda už byla studená. Usedl jsem po obědě do svého křesla, které už je značně rozvrzané. Pořád mi říkají, že už bych měl mít nové, jenže já nerad měním věci, co mám rád. Jen tady se dovedu krásně uvelebit, jen zde se cítím dobře a bezpečně. Nasadím sluchátka a čtu si několik hodin v kuse. 

Je to paráda. Děj hezky odsýpá, říkám si po dvě stě stránkách. Partička hororových autorů ve starém domě, ve kterém straší. Halloween a podivná Entita, kterou svojí přítomností probudí. Ve zdech je ukryt hrůza. Hergot mě to baví, říkám ženě, když si dáváme v podvečer kafe. Vyprávím, naznačuji, diskutujeme o strašidelných staveních. O tom, jak jsme byli malí a jezdili jsme k babičkám ne ves. Jak jejich baráky vrzaly, jak jsme se báli dojít pro něco do sklepa, jak jsme občas zahlédli za oknem rozšklebené obličeje. Báli jsme se stínů a čekali na světlo, až se konečně budeme moci dojít vyčůrat. Ve městech, ve kterých jsme oba vyrůstali, máte pocit, že nikdy nejste sami. Ona to není pravda, zákonitě je v ulicích také zlo, ale na samotách nebo na horách to bývá úplně jiné. Nevěříte? Tak si zkuste přenocovat vysoko v kopcích. Sami. Jen ve spacáku. Ráno z vás budou úplně jiní lidé. A to jediný, koho potkáte, tak bude zvědavá liška. V domech plných vzpomínek je to jiné. Něco málo o tom vím. 

V hororech si opravdu hodně vybírám. Ale udělal jsem moc dobře, že jsem si Kill Creek přečetl. Netřásl jsem se strachy, ale byl jsem napnutý, těšil jsem se na každou další kapitolu. Přemýšlel jsem. Pro mě jsou tohle velmi důležité věci. Člověk pořád jen chodí do práce, řeší problémy běžného dne. Funguje. Ale potřebuje někdy také vypnout, udělat si chvilku pro sebe. Rád cestuji, sportuji, zajímám se o spoustu věcí. Knihy jsou ale srdcovka, jsem moc rád, že mě k nim rodiče kdysi dávno přivedli. Zavřený ve své ulitě, jen já a slova na papíře. Příběh, ze kterého mrazí, napínavý a zajímavý, tak bych Kill Creek definoval asi nejlépe. Pokud chcete také zkusit něco z tohoto stylu, neváhejte, je to velmi dobrá kniha. Snad vám udělá také radost. Jen si dávejte pozor, kdo číhá ve stínu a ve sklepě si dávejte bacha. Děkuji moc za pozornost, užívejte života a ať vaše kroky provází síla. Mějte se co nejlépe. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kdesi na kansaském venkově, na konci temné cesty vedoucí zbytky otevřené prérie, stojí téměř zapomenutý dům sester Finchových. Celé roky zel prázdnotou, zcela opuštěný, zarostlý plevelem a vysokou trávou. Jeho dveře se mají poprvé za několik desítek let znovu otevřít. Avšak za nimi, skryté v neprostupných stínech, cosi vyčkává a touží se setkat s nově příchozími
Když úspěšného autora hororových románů Sama McGarvera pozvou, aby strávil Halloween v jednom z nejslavnějších strašidelných domů v zemi, zdráhavě souhlasí. Alespoň nebude sám: společnost mu budou dělat tři další mistři děsu, spisovatelé, kteří mají stejně jako on zásadní podíl na podobě současného hororu. Entita, kterou v domě nevědomky probudí, je však následuje do jejich domovů, trýzní je a dotyčným hrozí, že se stanou součástí krvavého odkazu Kill Creeku.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 6. června 2025

KNIŽNÍ TIPY - Hotel času - Emilly Ross (2024)


Hotel času - Emilly Ross
2024, Fobos

Vstal jsem a bylo mi nějak divně. Jakoby těžko. Měl jsem zvláštní sny, nad kterými jsem přemýšlel ještě dlouho potom, co už jsem byl dávno v práci. Nějak mě všechno kolem štvalo. Neustále blábolící a nadávající kolegové v práci, lidé v tramvaji i ten nešťastník co se před chvílí oběsil na okapu kousek od našeho domu. Zavřeli kvůli němu kus ulice a musel jsem jít o několik desítek metrů kolem. To se nemohl podříznout doma? Zaslechl jsem na zastávce. Nekomentoval jsem, měl jsem splín a nevěděl jsem proč. Záměrně se vyhýbám toxickým lidem, zprávám i sociálním sítím. Všechny je mám, ale nebaví mě. Je tam jenom jed. Navíc je zataženo a zmoknul jsem. Na obědě se ihned začne, už u polívky, nadávat na politiku, sport a hlavně manželky. Zavřu se do své ulity, s hudbou co je ostrá a temná a co ji mám rád. Chce se mi zmizet. Někam daleko, klidně do nějakého starého hotelu a zastavit v něm čas. Cestou z práce jdu kolem Levných knih. Zalezu dovnitř a poprvé se usměju. Držím v ruce svoje první setkání s Emilly Ross a těším se domů, až si tenhle úlovek rozbalím.

Ihned to udělám, než přijdou všichni domů. Otevřu okno, nechám dovnitř vlézt dětský smích z nedaleké školy. Uvelebím se, připravím vodu, abych pak necoural a začtu se. Přede mnou se začne odehrávat horor plný duchů a přízraků. Je to velmi tajemné, děsivé, strašidelné. Zkrátka horor, jak má být. Nika má narozeniny a chce si je pořádně užít. Podle svých představ. A do mě byl ihned zaseknut dráp. Byl jsem najednou daleko od špatné nálady, od nevyspání, od hloupých kolegů, od válek, od politiky. Seděl jsem tu jenom já a knížka, oba spojeni v jeden celek. Možná jsem ke svému okolí někdy až moc vnímavý, nedokážu z hlavy vyhnat zátarasy kolem mrtvého těla ranního sebevraha. Viděl jsem jenom nohy, které nestačili přikrýt. Přesto jsem tenhle obraz nemohl vyhnat z hlavy. Co ho k tomu dohnalo? Proč, podle zpráv to byl poměrně mladý chlap. Jen o pár let starší než já. Možná jen neměl nikoho, komu by se mohl svěřit. Přemýšlím nad tím, když mě začnou bolet oči. Vůbec si nevšimnu, že celá rodina přišla ze škol i z práce. Automaticky sním večeři, ale nějak nevím, co jsem jedl. Jsem ve svém podivném světě, v jiné dimenzi. Přemýšlím, kam se bude děj dále ubírat.

Mám to takhle vlastně až posledních pár let. Možná od covidu. Zkouším nové autory, objevuji. Nechci zakrnět. Je to stejné jako s muzikou. Proto mám svoje stránky. Asi by mě nebavilo poslouchat stále dokola jen to samé. Třeba třicet let, jak to někteří mí vrstevníci dělají. Hudba i knížky se přeci jen vyvíjejí, každý má jiný způsob, jakým se vyjádří. Odlišný zvuk, melodii, stejně jako příběhy, jako psaní. Tentokrát se mi ve vnitřnostech rozlil takový ten krásný teplý pocit, že jsem udělal dobře. Rozhodně to nejsou vyhozené peníze. Naopak, knížku si fakt užívám. Dělávám to pokaždé tak, že si dělám poznámky do telefonu, stejně jako u recenzí. Potom mě chytne slina a vše napíšu. A svoje zápisky k tomu samozřejmě využiju. Navíc je hotel v mém oblíbeném Polsku. Znáte to, přijede sem sedm přátel, všichni nadšení a nabuzení na oslavu. Jako za starých časů, rádi se všichni vidíme. Jenže se začnou dít hrozné věci. Pamatujte na to.

Knižními tipy jsem si trošku naběhl, ale já mám pořád rád výzvy. Psát totiž o knihách je troufalé. Nejsem kritik, opakuji to spoustu let stále dokola. Stejně jako u hudby jsem jen obyčejným fanouškem, co má rád čtení a hudbu. Něco uvnitř mě mě nutí se vyjádřit, popustit uzdu své fantazii. Nikdy bych nevěřil, že i já obyčejný fotr z Plzně, budu mít tolik fanoušků. Dělá mi to samozřejmě moc dobře, ale faktem je, že je to neskutečná jízda. Psaní je řehole, vážím si každého, kdo to umí. Musíte mít řád, nápady, samozřejmě se opakujete, tomu se nevyhne nikdo. Přesto, když před sebou vidím prázdnou stránku a pročítám si svoje poznámky, tak mě šimrá v žaludku. Potom to ze mě vyleze, prsty mi kmitají po klávesnici a snažím se nějak pochytat všechny myšlenky, jak na mě kniha/hudba působí. A Hotel času mě v podstatě nenechal vydechnout. Je to fakt jízda na horské dráze. Od začátku do konce. Je to stylovka přesně podle mého gusta.

Možná si říkáte. Jak to asi dopadne? No, špatně, je to horor. Přesto, nebo právě proto, si po téhle knize připadám takový očištěný. Ten splín a špatná nálada, které nemívám příliš často, jsou pryč. Uff. zase jednou čtení přebilo vše ostatní. Je dobré mít svůj kout, svoje místo, kde si srovnáte myšlenky. Mě hodně pomáhá příroda. Dlouhé procházky lesem s mojí milou. A knihy. Neznám nic lepšího, než přijít z lesa domů, sednout si do křesla a nejdřív přičichnout k papíru. Zatím ještě nejsem chycený e-knihami. Možná mě to nemine, místo v knihovně rapidně ubývá, ale zatím ne, zatím miluju ten rituál rozbalování. Těšení se. Napětí. Asi to máte stejně. Hotel času byl pro mě knihou, která přišla ve správné chvíli. Na podobný horor jsem měl už dlouho chuť a moje očekávání bylo naplno ukojeno. Tohle je tip pro všechny fanoušky klasického hororu. Nechte si chutnat. Děkuji za pozornost i za přízeň. Mějte se co nejlépe.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Každý z její party si oslavu čtvrtstoletí uspořádal podle vlastních představ, tak proč by si Nika neužila svůj narozeninový den také přesně podle svého gusta? Fanynka hororů a strašidelných míst uspořádá výlet do jedné z nejděsivějších destinací Evropy a pozve tam i všech svých sedm nejlepších kamarádů. Pár nocí ve starém hotelu se jeví jako originální oslava, dokud se ovšem nezačnou dít podivné věci. Tenhle pokoj už přece procházeli. Nevypadá tentokrát nějak jinak? Jako by ho právě někdo uklidil a připravil pro nové hosty. Komu patří ty šouravé kroky z vedlejšího pokoje? Určitě ne nikomu z jejich party. Podivné události se nabalují jedna na druhou a mezi mlad roste napětí a strach. Čas jako by hrál podle svých vlastních pravidel. Nic není takové, jak se na první pohled zdá… Co mělo být pohřbeno hluboko v historii hotelu, náhle vyplouvá na povrch a minulost se stává přítomností. „Niko! Říkala jsi, že je to bezpečný, že se není čeho bát! A přitom tady všichni chcípneme!“ vzlykal Roman a skláněl se nad zakrvácenou mrtvolou svého kamaráda.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 16. května 2025

KNIŽNÍ TIPY - Očistec - Lee Mountford (2024)


Očistec - Lee Mountford
2024, Fobos

Pokaždé, když jdu okolo, tak si na to vzpomenu. Dům, ve kterém se narodil můj otec, patřil původně Němcům. Po válce jej dostali děda s babičkou, ale museli se vzít. Bylo u něj malé pole, louka a několik stavení. V jednom se mačkalo sklo a v druhém byly chlévy. Jako malý jsem to tam miloval. Ale také jsem se bál. Strávil jsem v té vile několik prvních let svého života. Jednou z prvních vzpomínek je pro mě zima, neskutečná vlezlá zima, kdy jsem se bál vylézt z obrovské péřové deky. Aby mě nekousla příšera, co určitě spí pod postelí, abych neumrzl na chodbě, protože v horních patrech se netopilo. Největší strach jsem měl ale z té staré paní, co jsem ji občas potkával na schodech. Jako dítě jsem nechápal, kdo to je. Tak nějak divně se usmívala a něco šeptala. Nerozuměl jsem jí. Mluvila jinou řečí. Řekl jsem to mámě, ale ta mě vždycky jen vzala do náruče a usmívala se. Ty můj malý chytrolíne, ty máš ale fantazii.

Jenže ona tam byla. Někdy stávala u mé postele. Jindy dole ve sklepě, když mě poslali pro brambory. Bylo úplně jedno, jestli byla noc nebo den. Možná mě mělo trknout, že pokaždé na sobě měla dlouhou noční košili. Zůstala navždy v mých snech i představách, ve vzpomínkách. Vzpomněl jsem si na ní zase po letech, když jsem nedávno dočetl knihu Očistec od Lee Mountforda. Moc jsem jeho knihy neznal, narazil jsem na ně víceméně náhodou a protože jsem měl chuť na nějaký klasický duchařský horor, vložil jsem jej do košíku v internetovém obchodě Knihy Dobrovský. Schválně jsem si nechal přečtení na chalupu. Ještě předtím jsem mámě znovu řekl, že jsem kdysi dávno, jako malé dítě, viděl starou dámu v baráku kousek od chalupy. Šli jsem zrovna kolem a dozvěděl jsem se, že si jako mladá holka, co měla čistě náhodou synka a ocitla se na několik let v horách, bála přízraků také. Přede mnou musela zachovávat dekórum, abych se nebál, ale sama, když chodila s kočárkem po lesích, tak se občas pěkně vyděsila.

Ani jeden na duchy nevěříme, jsme spíš realisté, pragmatici. Jenže ono, když si zalezete na půdu, když fouká vítr, když je vám zima a v kamnech je meluzína, tak představa, že budete spát v domě plném přízraků, duchů a dalších bytostí, není zase tolik neuvěřitelná. Záleží samozřejmě na vaší fantazii. Mimochodem, když jsme po letech, co babička odešla do Karviné za tetou a děda už byl dávno mrtvý, vyklízeli staré věci, našel jsem jednu fotku. Měla na sobě samé německé nápisy a byla na ní stará paní, co se usmívala úplně stejně jako můj vlastní duch z dětství. Zatrnulo mi, přeběhl mráz po zádech a zašel jsem na úřad, jestli nemají v archívu nějaké spisy a dokumenty. Měli. Nebylo to nic pěkného, po válce se zde dělo spousta hnusných věcí. Každopádně, byla to fakt ona. Tím se mi knížka i celý děj, který je mimochodem fakt dobře napsaný, spojili v jedno a stala se pro mě zcela osobní záležitostí.

Bojíte se rádi? Máte rádi takové to chvění ve vnitřnostech, když hltáte každou novou stránku? Tak přesně to se mi stalo i s Očistcem. Začal jsem sice, jak je mým dobrým zvykem, třetím dílem, ale věřte tomu, že si všechno dokoupím. Chytl mě styl psaní autora, připomíná mi malého kluka, který v nás, osobách mužského pohlaví, zůstává celý život. Nebo by aspoň měl. Je to čtivé, je zde spousta takové té temné hrůzy. Je to napínavé. Jsem spokojen. Jen tedy, bývalý dům mého otce je dávno po rekonstrukci a patří někomu zcela jinému. Já ho měl ale při čtení téhle knihy pořád v hlavě jako starou vilu se skřípajícími okenicemi. Se spoustou temných koutů, ve kterých jste nevěděli, co se v nich ukrývá. Proč byla někdy všechna zvířata neklidná? Proč vyl pes na měsíc? Byl jsem při čtení opravdu mimo. Ale to je u mě a u knih které mě baví, zcela normální. Pochopí to každý nadšený čtenář.

Mimochodem, o exorcismu jsem se kdysi dávno bavil i s knězem ze Smržovky, kterého jsem mohl považovat za svého přítele. Byla to zajímavá diskuze. I když jsem opravdu obyčejný materialista, technik a realista, tak věřím tomu, že existují věci mezi nebem a zemí, které ještě dlouho nedokážeme pochopit. Ta paní z mého dětství, co mě chodila strašit, mohla být klidně jen výplodem dětské představivosti. Vždycky jsem si v hlavě přehrával různé příběhy a třeba jsem viděl někde někdy její fotku. Nebo ne? Netuším. Mohu dodat snad jenom, že Očistec rozhodně stojí za pozornost. Pro fanoušky poctivých hororů určitě. Děkuji za pozornost a dávejte pozor na přízraky. Raději, pro jistotu, se vždycky pokřižujte. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Duše lapené v domě trpí. Po děsivém sledu událostí, které se odehrály v domě Perronových a které vyvrcholily smrtí jedné z majitelek, byl do domu povolán tým specialistů na paranormální jevy, aby nezpochybnitelně dokázal, že v domě skutečně straší. Přeživší majitelka se pokouší přesvědčit církev, aby v domě provedla exorcismus. Je to jediný způsob, jak osvobodit duše mrtvých, které jsou uvnitř jako v očistci, odsouzené k věčnému utrpení.
Církev ale nejprve vyžaduje důkazy.

Výzkumný tým brzy zjistí, že nechvalně známý dům a to, čím ve skutečnosti je, přesahuje jejich schopnosti. V ohrožení nejsou jen jejich životy, ale i osud celého světa. Dokážou přežít, nebo je čeká stejný osud jako ony nebohé duše lapené v domě? Jak dopadne příběh domu Perronových? A jaké další hrůzy číhají v jeho stínu?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 2. května 2025

KNIŽNÍ TIPY - Čím temnější, tím lepší - Stephen King (2025)


Čím temnější, tím lepší - Stephen King
2025, Beta-Dobrovský

Byla to zajímavá diskuze. Já jsem za nejlepší povídku považoval Chřestýše, manželka zcela jinou (Noční můra) a o dceři ani nemluvím. Jeli jsme zrovna do Budapešti, byl to můj opožděný dárek k narozeninám a novou knihu povídek od Stephena Kinga jsem tentokrát četl jako poslední. Holky si ze mě dělaly srandu. Ostatně jako vždycky. Trvalo to sedm hodin, než jsme dorazili na místo, hledali jsme ubytování, což v maďarštině nebyla žádná legrace a tak nějak automaticky nám naskakovaly některé pasáže a hlášky z knížky v hlavě. Bavilo mě to a to prosím pěkně opravdu hodně moc. A to nejsem příliš velký příznivec povídek všeobecně. Jsem spíš na delší knihy s příběhem. Možná by se mi líbilo víc hororu, ale i tak jsem si tuhle knihu opravdu užíval.

Ne nadarmo je King považován za jednoho z nejlepších autorů. Mnohé povídky nebyly nikdy publikovány a osobně se mi líbí i náhled autora na současný svět. Některé pasáže bych tesal do kamene. Je znát, že je nejen dobrým řemeslníkem, který umí vystavět příběh, ale i neskutečně skvělým vypravěčem. Některé popisy postav jakoby znázorňovaly některé lidi v mém okolí. Je vlastně až s podivem, že si stále drží laťku kvality takhle vysoko. Pokaždé, když od něho něco čtu, tak si přijdu součástí příběhu, jsem přímo vtažený do děje a bývám napnutý jako struna. Marně přemýšlím, kdo by to jednou za Kinga mohl vzít? Pár pokusů bylo, ale když on má v sobě ještě něco navíc. Obrovskou porci talentu a spoustu fantazie. Mnohdy velmi temné, ale to nás přeci všechny baví, ne?

Nachodili jsme spoustu kilometrů, viděli všechno, co je v Budapešti zásadní a po pár pivech a vínu, se obě ženy mého života rozhodly, že půjdou spát. Mě se nechtělo. Natáhl jsem si bolavé nohy na křeslo, usadil se do polohy nadšeného čtenáře a některé povídky jsem si přečetl ještě jednou. Hergot, to má grády, říkal jsem si někdy kolem půlnoci a poslouchal u toho oddechování. Na terase se mihl stín. Byl to pták? Nebo kočka? Vylezl jsem ven a díval se na rušnou ulici, která pomalu usínala. Zvláštní pocit, to vám povím. Kdy vlastně vylézají přízraky? Je to v Maďarsku jiné? Nějak se mi to pomíchalo, protože ten den to bylo i hodně o historii a jako asi každý národ, i tenhle ji měl pěkně pohnutou. Plný langoše a guláše jsem nakonec usnul a nevěděl o světě až do rána.

Druhý den byl přeci jen volnější, manželka je po velmi dlouhé nemoci a tak jsme spíš posedávali, navštívili několik kostelů. A Čím temnější, tím lepší se pořád vznášelo mezi námi. Bylo na nás vidět, že jsme si knížku užili, že se nám líbila a že v našich myslích zanechala stopy. Stejně jako Budapešť. Když jsem potom stáli u Dunaje na nábřeží a sledovali stařenky a stařečky, jak vzpomínají u památníku holocaustu, bylo mi zase jednou smutno z lidského rodu. Najednou nebyly hororové příběhy jenom fikcí, ale věděl jsem, že se spousta hnusných věcí může doopravdy stát. Obyčejné boty, vyskládané v betonu, si budu pamatovat navěky. Byl to hodně zvláštní zážitek. Už to najednou nebylo o tom, která povídka byla nejlepší, ale spíš o tom, jestli se některé příběhy mohly stát, či nikoliv.

Ještě jednou kolem Dunaje, pak na metro a hurá vlakem domů. Cestování a objevování zemí, zvyků, lidí, bylo vždy naším velkým koníčkem. Rádi chodíme a tak nějak to k nám patří, stejně jako čtení. Stephen King odvedl opět skvělou práci. Dvanáct příběhů, kdy každý má v sobě cosi silného, velmi přesvědčivého. Něco, co mě přitáhlo za vlasy až ke stránkám a donutilo mě číst dál a dál. Pokud máte Mistra rádi, neváhejte ani chvilku. Pro mě, jako velkého fanouška, je to samozřejmě povinnost, ale myslím si, že by se tahle kniha mohla líbit i vás. Už teď se těším, až se setmí a budu si zase číst. A také na to, až se s vámi přístí pátek podělím o další tip. Děkuji vám za pozornost. Mějte se co nejlépe. 


---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Legendární vypravěč Stephen King přináší mimořádnou sbírku dvanácti krátkých příběhů, z nichž mnohé nebyly dosud nikdy publikovány a patří k jeho nejlepším povídkám vůbec.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 7. února 2025

KNIŽNÍ TIPY - Sukuby - Edward Lee (2023)


Sukuby - Edward Lee
2023, Carcosa

Jedna moje stará tetička, která si prošla koncentrákem, uměla vždycky dobře vyprávět. Byla to moc chytrá žena, ne, nebál bych se napsat moudrá. I když díky pokusům, co na ní dělali, nemohla mít děti, tak měla celý život ráda mládí a i do pozdního věku si zachovala velmi zdravý pohled na svět. Chodíval jsem za ní i v době, když už byla dávno upoutána na lůžko. Pokaždé jsem přišel, koupil jí její oblíbené pivo. Nikdy si nestěžovala, i když musela mít hrozné bolesti. Usmívala se a povídala. Jednou, pamatuji si, že byl podzim a k sychravému počasí se to tak nějak hodilo, mi vyprávěla o démonech. O tom, jak je viděla v očích některých lidí, v koncentráku, ale i běžně na ulici. Myslel jsem si, že už ji nemoc ochromila natolik, že není schopná reálně uvažovat. Jenže jsem se mýlil. Měla mysl čistou jako horské jezero. Vyprávěla mi i o místech, která navštívila. Prováděly se na nich pradávné rituály.

Všechno jsem vypustil na dlouhé roky z hlavy, s tím, že i když povídala všechno moje tetička velmi uvěřitelně, přeci jen, byla to stará žena, která si hodně vytrpěla. Bral jsem to tak, že se její mysl brání další bolesti. Že už se ztrácí ve snech. Myslel jsem si to. Až do doby, než jsem si přečetl Sukuby od Edwarda Leeho. Jsem založením spíše technický typ, potřebuji mít věci podložené, logické. Mě jen tak nenachytáte, jsem skeptický a často se směju všem pomýleným. Všechny ty placaté země, mýty o očkování, mě nechávají chladným. Ale s démony je to přeci jen trošku jiné. Možná jsme tak v minulosti označovali lidi s duševními poruchami, netuším. Co vím ale jistě, tak je to, že zlí lidé existují. Viděl jsem je na vlastní oči, s některými se i bohužel setkal. Možná byste byli překvapeni, koho všeho během dne potkáváte. Jaká má temná tajemství. Stačilo by prohledat historii jejich prohlížečů. Pro začátek. 

Ann Slavikovou navštěvují ve snech démoni, má s nimi dlouhé sexuální orgie. Všude je krev a bolest. Autor je velmi sugestivní, uvěřitelný, hltal jsem každé slovo. Je to hodně syrové, ošklivé, mokvající, je to marast. Četl jsem zase jedním dechem a nemohl se odtrhnout. Většinou mi takové to přehnané, zbytečné násilí vadí, ale zde je spíše prostředkem. Zkuste kolem sebe po několika kapitolách zhasnout všechna světla. Ano, i ta venku na ulici. Zahalte město do mlhy a vydejte se za tmy do lesa. Až se dostanete na místo, poznáte to sami. Autor používá všechny hororové propriety a zachází s nim velmi zkušeně a citlivě. Atmosféra je budována postupně, zlo je všude přítomné a napětí by se dalo krájet. Noční můry vás nakonec vždycky vrátí  do dětství, na místa, která vás stejně nejvíc ovlivnila. Stane se to i Ann, která musela vyhledat psychiatra. Z nedaleké léčebny mezitím utečou dva chovanci. 

A vy najednou všemu věříte. Stejně jako moje tetička, která si prošla hrozným peklem války. Obětujte téhle knize alespoň dvě noci a pochopíte ji. Přes den možná, stejně jako většina  hororů, neobstojí. Nebo ano? Za mě rozhodně. Starodávná společnost, která se stále schází a provádí rituály. Neříká vám to něco? Takových lidí stále existují stovky. Stačí si občas přečíst zprávy o sektách a celý příběh Sukuby není zase tolik neuvěřitelný. Stále to máme v sobě, prastaré pudy, jsme šelmami a obětmi. Když nás ohlodáte od mnohdy falešné humanity, tak jsou z nás jenom trošku chytřejší zvířata, alespoň z některých. Při čtení je nutné si to uvědomit. Nedávno jsem šel zase do lesa a vydal se trošku jiným směrem. Našel jsem pár kamenů, vyskládaných do podivného kruhu. Dočetl jsem se potom, že zde bylo pohřebiště. Nějak jsem místo vnímal tentokrát tak nějak jinak. Jakoby mě bolelo něco uvnitř mě. 

Moje tetička umřela před několika lety. Mrzí mě, že mi nestihla říct úplně všechno. Její život by vydal na román. Jak stárnu, tak nechápu, jak mohla zůstat stále tak pozitivní. Po tom, co si prožila je to až neuvěřitelné. Musela být, ta malá drobná žena, neskutečně silná. Sukuby jsou velmi zvrhlá, brutální kniha. Fakt by mě zajímalo, co by na ní moje tetička řekla. Možná by se jen usmála nebo taky ne. Už to nezjistím. Co ale vím je, že bych vám tuhle knížku doporučil. Je pro silné povahy, ale to vy určitě jste. Přeji příjemné světlo, málo démonů v životě a zase za týden. Děkuji moc za pozornost. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Právničce Ann Slavikové se zdají děsivé sny s temným sexuálním nábojem. Vrací se v nich do minulosti: na svět přivádí svou dceru Melanii a zároveň je středem pozornosti záhadných postav v pláštích, které si chlípně pohrávají s jejím tělem… V současné realitě slaví Ann úspěchy v práci, s dnes již sedmnáctiletou Melanií a svým partnerem básníkem Martinem plánuje výlet do Paříže. Jenže radostná očekávání jí kalí ona opakující se noční můra, která ji nakonec dožene k návštěvě psychiatra… a minulost o sobě dá vědět i tím, že zmatenou Ann nečekaně přivolá do jejího rodného městečka Lockwoodu, ztraceného kdesi v lesích, v hájemství vidláků a podivného matriarchálního společenství.

Souběžně s tímto vším se v končinách nedaleko Lockwoodu chce dostat na svobodu dvojice nebezpečných chovanců léčebny pro choromyslné. Jakou má jejich urputná snaha souvislost s Ann? A jak se vším souvisí blížící se rovnodennost a fakt, že v noci na vše shlíží narůžovělý měsíc?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 25. října 2024

KNIŽNÍ TIPY - Kruh - Kodži Suzuki (1991)


Kruh - Kodži Suzuki
1991, (2004) , Knižní klub

Asi jsme si byli souzeni. Zkrátka se to stalo. Šel jsem zrovna ze školy a bylo mi hrozně smutno. Vlastně ani nevím proč. Měl jsem pocit, že na mě padá nebe, že je kolem mě jenom temnota. Neměl jsem k tomu žádný pádný důvod. Možná deprese, napadalo mě, když  jsem si zapínal bundu, protože mrzlo. Vzduchem se vznášelo lehké pápěří sněhu. Projdu kolem kostela i synagogy. Zahnu doprava a cinknu zvonkem, který je zavěšený u vchodu. Nasaju pach zatuchliny. Vypadáš nějaký smutný. Ozve se za hromadou knih. Vyleze a má nekonečný úsměv na tváři. Velké brýle, jemné náušnice a oči, ve kterých se musí chlapci a pánové ztrácet. Uhladí si vlasy, namotá si je na prst a protože mě už zná, tak mi nedoporučuje plytké povrchní komedie, ani milostné romány. Vždy má pro mě něco dobrého, ona je vlastně jednou z několika málo lidí, kteří směřovali můj čtenářský vkus. Důležitá osoba v pozadí, dalo by se také napsat.

Michal mi hrozně chyběl. Ty naše nekonečné diskuze o knihách. Doporučení, která zcela změnila můj vkus. Četl jsem hrozně rád sci-fi, ale i historické romány, moc jsem tenkrát nedal beletrii a thrillerům, které čtu s oblibou dnes, ale jinak jsem byl otevřený všemu. Jen mě musel příběh chytnout, zaujmout. Jsou knihy, které jsou pro mě zásadní. A tak jsem tenkrát, na přelomu roku 1998/1999 seděl najednou na koleji, čekal na svoji holku a u okna přelouskal celý Kruh v kuse. Potom  jsem seděl a přemýšlel. Pamatuji si, že se mi potom několikrát zdály děsivé sny, což se mi většinou moc nestává. Jenže Kodžu Suziki mě opravdu zasáhl do živého. Dávno předtím, než jsem viděl film, jsem Kruh četl a stal se ihned jedním ze zásadních hororových kousků, které jsem kdy četl. Je to napínavé, mystické, tajemné, děsivé. Moje představivost zase jednou pracovala na plné obrátky.

Byl jsem trošku zklamaný, když jsem knížku doporučil blondýnce. Řekla mi, že je to zajímavý, ale nic, z čeho by si sedla na zadek. Přiznám se, že mě to mrzelo. Míval jsem tenkrát takový podivný zvyk, že jsem doporučoval knihy své milé a "nutil" ji i svoji muziku. Spoustu věcí dokázala ocenit, na něco mi řekla svůj zcela opačný názor, ale Kruh, ten jsem si myslel, že se jí bude líbit. Zajímavé, zamumlal jsem si pod vousy. Ty děláš, jako bys to napsal sám, smála se mi a já na knihu na nějaký čas zapomněl. Po letech, když mě na civilní službě v nemocnici často potkávala smrt, jsem si knihu jednou na noční směně znovu přečetl. Vyzněla úplně jinak. Odlišně jsem ji vnímal i teď, když jsem se k ní znovu vrátil. Pokaždé jsem z ní měl podivný pocit, ale vždy v trošku jiných odstínech. Letos bych dodal, že se mi hrozně líbí způsob, jazyk, jakým je napsána, takový ten neklid. Stále je napínavá a oproti filmu samozřejmě víc propracovaná. I když v tomto případě musím říct, že se přenos na stříbrné plátno opravdu povedl. 

Jak člověk stárne, tak má občas takové zvláštní období. Připadám si, jako bych se na to hemžení kolem díval odněkud z jiné dimenze. Bývám potom rád sám a uzavřu se trošku do sebe. Sahám po ověřených knihách, s lampičkou přesně zamířenou na text. Nejlépe s nějakou dobrou hudbou, kterou mám rád a dobře ji znám. Vnímám teď staré knihy úplně jiným způsobem. Jestli mě kdysi příběh doslova strhl, pohltil, tak teď si jej víc užívám jak je napsaný, často se třeba k některým pasážím vracím. Líbí se mi rytmus, atmosféra. Navíc, ty videokazety, že ano. Televize a studna, ze které vylézá monstrum. Jasně, to je doba mého mládí, nezaměnitelná atmosféra, nálady, které moc dobře znám. Hororová klasika, vlastně svým způsobem velmi jednoduchý příběh, který ale funguje bezezbytku. Tedy na mě určitě. Jasně, je v tom i velký kus nostalgie. A je to tak jenom dobře. 

Ještě jsme tenkrát nebyli ztraceni v nadprodukci, ještě jsme dokázali třídit informace. Kruh je pro mě zcela zásadním hororem, etalonem toho, co mám na tomto stylu rád. Je děsivý, s dobrým nápadem, skvěle napsaný a tajemný. Zadřel se mi do hlavy kdysi a obstál i v čase. Navíc, blondýnka, dnes již dávno moje manželka, konečně ocenila sílu této knihy. Třeba se bude líbit i vám. Doporučuji klid a ticho. Dávejte na sebe pozor a mějte se co nejlépe. Propracovaný, napínavý, dech beroucí. Takový je Kruh. Děkuji.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------
V japonském hororovém příběhu reportér Asakawa narazí na případ čtyř lidí, kteří zemřeli zdánlivě bez příčiny v tutéž vteřinu na různých místech. Dopátrá se toho, že se znali a že týden před smrtí se dívali na videokazetu, která diváka varuje, že do sedmi dnů zemře... Tento mysteriózní horor byl v roce 1998 zfilmován.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 27. září 2024

KNIŽNÍ TIPY - Krysy - James Herbert (1974)


Krysy - James Herbert
1974 (2003), Alpress

V pátek jsem jezdil ze školy dřív a čítával jsem si ve vlacích a autobusech. Měl jsem s sebou vždycky nějaká skripta, ale ty jsem moc často neotvíral, většinou až na poslední chvíli, když už mi teklo do bot. Stíhal jsem ještě poslední hodinku, co měli otevřeno v boleslavské knihovně. Klára tam pořád dělala, dnes již šťastně vdaná, přesto se mnou vždy ráda zavzpomínala na časy, kdy jsem jí pomáhal na brigádě a tajně ji miloval. Smáli jsme se tomu a stále spolu řešili nové knížky. Mám pro tebe takové překvapení, máš rád Jamese Herberta? Kývám souhlasně hlavou. Tak znovu vyšly jeho Krysy (píše se rok 1998). Podává mi brožovanou knížku s velkým hlodavcem na obalu. Poděkuju a doma si ihned po jídle zalezu. Měl bych zajít do hospody, ale nějak se nám všechno rozpadlo. Není s kým. Raději si nasadím sluchátka a procházím se temnými ulicemi Londýna. V rohu hned vedle mě se mihne velký stín. Zablesknou se oči. 

Možná je to náhoda nebo spíš zjevení, ale když vylezu v pět ráno před dům, tak potkám chlápka s koženou brašnou. Kouká mu z ní termoska. Taky jde na šichtu. Mává kolem sebe a vypadá legračně. Když ale přijdu blíž, tak se vyděsím. Nesním pořád? Útočí na něj potkan (ne krysa), kteří se poslední roky neskutečně přemnožili. Kopne ho okovanou botou do obličeje, hlodavec zapiští a uteče. Ještě ale než  zaleze do křoví, vycení zuby. Že by také mutant? Mám zážitek, který vyprávím svým spolupracovníkům. Uklízíme kanály pod škodovkou, nosíme špínu a čicháme smrad plný rozkladu. Jo krysy, ty bejvaly u nás na statku. Lovil je náš pes, vždycky je roztrhal na kusy. Zasní se propuštěný vrah, který v afektu zabil souseda. Když sedíme na svačině, tak vypráví dál a působí jako ten nejmilejší člověk na světě. Má klasické vzdělání. Je to zvláštní kombinace lidí. Studenti, bývalí vězni, cikáni, mladý holky, co si chtějí jen tak přivydělat. Docela se nasmějeme, jen občas, když se některým objeví v očích temnota, tak se klidím pryč. Zalezu si do kouta, zametám si jen tak pro sebe a s nikým se moc nebavím. Práce je to těžká, na nic jiného není moc čas. Ale jde nám docela od ruky. 

Když vylezu ven, tak už je zase tma. Zítra znovu, jen večer z továrny poběžím, protože se musím osprchovat a stihnout vlak. Najím se cestou v kupé. Jenže jak jsem zmatený, tak si zapomenu svačinu. Ale knihu mám, to je důležité. Sednu si a nechci být rušen. Zašpuntuju se sluchátky a ignoruji snahy cestujících dávat se mnou do řeči. Nerušte, čtu si. Kniha je takovým spíše hororovým příběhem. Námět je sice trošku jednodušší, ale zpracování vynikající. Navíc, jak je tma, tak nejednou vidím krysy všude. Ve vlaku, když jdu na záchod a dívám se do mísy na koleje, na nádraží v Praze i v Plzni, v ulicích kousek od koleje, které jsou neskutečně špinavé. Co se to šustlo v rohu u popelnic? Uff. Jenom kočka, co přišla na pozdní večeři. Nebo ne? Zalezu si do peřin, blondýnka přijede až zítra. Kolej je podivně tichá. Nejdu ani do baru, nechce se mi. Potřebuji klid na čtení. Někdy kolem půlnoci knihu dorazím a pak nemůžu spát. Je úplněk a když se podívám z okna, tak mám pocit, že jsou krysy všude. Velké, zmutované krysy. 

Sérii tiché hrůzy nelze jinak, než doporučit. Krysy jsou prvním dílem a myslím, že opravdu povedeným. Navíc tihle tvorové jsou opravdu zajímaví i pokud to vezmete ze zoologického pohledu. Jejich schopnost se učit, organizovat, přežít. Tráví sice většinu času v temnotě, ale vše má u nich jasný řád a smysl. A teď si představte, že postupně zmutují, stanou se většími, silnějšími, chytřejšími. Stejně jako se přemnožili v Boleslavi kdysi potkani, kteří byli fakt všude, tak v Londýně to byly krysy. A já si musel sednout ještě jednou a celou knížku si přečíst i po letech. A musím říct, že mě stále hodně bavila a byl jsem chycený. Hltal jsem každou stránku a přečetl celý příběh v podstatě na jeden zátah. James Hebert je celkově můj oblíbený autor a líbí se mi i jeho styl psaní. Má takový ten klasický britský přístup a jeho knihy se mi velmi dobře čtou. 

Chodím pořád velmi brzy do práce. Přes koleje, dolů k řece, kde jsou výpustě ze stok a kanálů. Občas potkany dodnes potkávám. Vždycky se jen mihnou někde na cestě, zašustí v křoví. Někdy se na chvilku zastaví, dívají se na mě a pak utečou. Jsou to velmi plachá zvířata. Na tuhle knížku si vždycky vzpomenu. Je totiž napsána opravdu velmi dobře. Takže přátelé, pokud máte rádi horory a  napětí, ale hlavně chlad a temnotu, tak neváhejte ani chvilku. Myslím si, že budete spokojeni. Krysy se mnohým nelíbí, bojí se jich, jsou vyděšení. Když si přečtete tuhle knížku, tak se to rozhodně nezmění, naopak. Ale rozhodně na ni nezapomenete. A teď už mě prosím omluvte, musím jít do práce. Vezmu to kolem kanálů a třeba budu mít štěstí. Mějte se co nejlépe a děkuji za pozornost! 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jednoho dne je pokousán krysou malý chlapec, i přestože zranění není vážné, umírá. Nikdo tomuto případu nevěnuje pozornost až na jeho učitele. Ten začíná pátrat a přijde na další napadení těmito nezvykle velkými tvory. Černé stíny se objevují čím dál častěji, najednou je jich v ulicích plno. Jsou stále troufalejší a útočnější. Na Londýn padá strach. Nastává boj o rovnováhu sil mezi lidmi a zvířaty. Pozornosti stále uniká starý dům, obrostlý křovím, skoro neviditelný, jehož tajemství předčí ta nejhrůznější očekávání.
Anglický spisovatel James Herbert se u nás představuje v prvním ze své série mistrných příběhů "tiché hrůzy".


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 20. září 2024

KNIŽNÍ TIPY - Dům v Amityville - Jay Anson (2024)


Dům v Amityville - Jay Anson
2024, Fobos

Kdysi dávno, v devadesátkách jsem se sčuchl v hospodě s jednou partou, která poslouchala black metal. A také měla takového zvláštního koníčka. Navštěvovali místa, kde se stalo něco zlého. Vraždy, duchové, tajemná místa. Jednou jsem vyrazil s nimi a musím tedy i po letech říct, že to bylo hodně zvláštní. Pamatuji si, že jsem tenkrát utekl z nějaké půdy. Oni totiž chtěli různě navzájem souložit, prostě je rajcovala smrt. Byl jsem z toho nějakou dobu hodně špatnej, dokonce jsem měl i děsivý sny. Na různé spirituální věci, na duchy a podobné záležitosti moc nevěřím. Většinou se dá vše logicky a vědecky vysvětlit. Jenže potom se stane něco ošklivého, vy sedíte v nemocnici na chodbě a modlíte se, aby všechno dobře dopadlo.

Čekal jsem čtyři hodiny, nachodil jsem spoustu kilometrů, byl jsem jak šelma v kleci. Všichni na mě byli hodní, ale potřeboval jsem něco, co by můj stres trošku otupělo. Nekouřím, moc nepiju kafe a tak my zbývají knihy. Dům v Amityville jsem objevil jednou takhle večer, když jsem měl skoro všechno přečtené. Zaujal mě obal, nezastírám, ten je fakt velmi povedený. O tomhle případu, který se opravdu stal, jsem už slyšel. Nevím proč, ani nevím kde, ale slyšel. Prý existuje i film, který jsem následně, když jsem vše přečetl, shlédl a jedná se o povedený snímek, doporučuji. 3:15 zemřeš, už jste doma? Tak o tomhle příběhu je i kniha. Za mě, jako většinou vždycky, o řád lepší než filmové zpracování. Hele, neměl bych číst něco klidnějšího, když už jsem v té nemocnici na chodbě? Ale kdeže, naopak, potřebuji vyčistit hlavu. Zaplať všichni svatí, operace dopadla dobře, manželka se pomalu zotavuje a mě mimo dlouhého šrámu v hlavě a vzpomínek, zůstala i tahle knížka.

Přiznávám, že když se někdy toulám lesem nebo chodím po Jizerkách, tak občas potkám místa, ze kterých mám divný pocit. Dopředu nevím, co se na nich stalo, ale asi jsem na tyhle věci vnímavější. Přitom mi rozum velí úplně něco jiného. Každopádně, představte si, že koupíte dům, ve kterém se stala vražda. Necháte jej vysvětit, ale ani to nepomůže. Spíše naopak. Tyhle staré americké baráky jsou hororové samy o sobě. I když my máme co říkat, ve staré vile u babičky, jsem se jako malý také bál dojít na záchod. Stínů bylo moc a když byla noc, tak se odevšad ozývalo různé skřípání, které v dětské fantazii nemělo daleko k naříkání. Také jsem měl svoji příšeru pod postelí. Stačilo, když byla mlha, tak i srnky na zahradě vypadaly jako démoni. Fantazie je v tomhle úžasná a děsivá zároveň. Už dávno chápu, že někdo může zemřít jen díky depresím nebo z vyděšení. Zkuste si být chvilku sami několik dní na horské chalupě a určitě mi dáte za pravdu. Navíc, zdejší jizerské domy mohou stále vyprávět příběhy z války. 

Je to vlastně dnes již klasický horor, který byl mnohokrát zpracovaný. Příběh rodiny Lutzových je dle mého ale v této knize pojatý nejlépe. Je napínavý, děsivý. Samozřejmě, záleží jen na vás, zda mu uvěříte nebo nikoliv. Jsou lidé, kteří zkrátka nemají fantazii a všechno hned shodí ze stolu, že je to blbost. V dnešním světě také většina z nás postupně ztratila spojení s takovým tím přirozeným strachem. Válka je daleko a pokud se nepohybujete mezi totálními debily, tak se máte zkrátka dobře. I smrt je jenom položka. Dokud se vaše parte nesdílelo na sociální sítě, tak ani nejste mrtví. Schválně, zkuste si někdy přenocovat jen tak v lese. Sami ve tmě. Zažijete spoustu nových emocí. A možná začnete věřit i na duchy. Seděl jsem na chodbě v nemocnici a moje mysl byla daleko, na Long Islandu. Zrovna jsme přijeli. Vypadá to tu dobře, dokud se nesetmí. 

Když si to vezmu kolem a kolem, tak jsem po téhle knížce sáhl víceméně náhodou, nic moc od ní nečekal a nakonec jsem nadšený. Netuším, jestli se to doopravdy stalo a je mi to vlastně jedno. Mám rád příběhy, co by se stalo, kdyby... Už teď moc dobře vím, že se k Domu v Amityville určitě vrátím, až pojedu na podzim na chalupu hrabat listí. Myslím si totiž, že takhle večer, až padne mlha a tma, vynikne tenhle horor ještě více. Pokud se rádi bojíte, máte rádi napětí a staré opuštěné domy s děsivými příběhy, neváhejte ani chvilku. Děkuji moc za vaše kladné ohlasy a podporu. Přeji příjemné počtení! 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zeměměřič George a jeho krásná manželka Kathy si v městečku Amityville na Long Islandu našli svůj vysněný dům. Navíc za úžasnou cenu. Co na tom, že v něm před rokem došlo k šestinásobné vraždě, při níž mladý Ronnie DeFeo puškou postřílel své rodiče, dvě sestry a dva bratry. Dům jako dům. Manžele Lutzovy pověry nezajímají a vrah už beztak sedí ve vězení. Dům si jako správní křesťané nechají požehnat od svého faráře Franka Mancusa, který však s dopadem prvních kapek svěcené vody uslyší děsivý hlas. Následujících dvacet osm dní bude jak pro Mancusa, tak pro pětičlennou rodinu Lutzových tou nejtěžší životní zkouškou. Lutzovi si dlouho nechtějí přiznat, že se dostali do křížku s temnými silami. Všechny ty podivné události, jež postupně nabírají na intenzitě, přece musejí mít nějaké racionální vysvětlení. Když jim však dojde, že v domě jsou nebezpečí vystavené i jejich tři děti, musejí konat.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 13. září 2024

KNIŽNÍ TIPY - Americké psycho - Bret Easton Ellis (1991)


Americké psycho - Bret Easton Ellis
1991 (2007), XYZ (ČR)

Jdeme si jen tak městem. Ulice jsou plné smogu, ale nám to nevadí. Jsme do sebe zamilovaní. Seděli jsme dlouho do noci v klubu, tančili a nakonec, jako vždy, si dali gyros u Řeka. To se muselo zazvonit, klidně ve tři ráno a vylezl usměvavý kulatý pán, který nás ihned pozval dovnitř, nechal nás sedět v rohu, ať jsme si něco dali nebo ne. Muchlali jsme se do rána a teď je nám chladněji. Přeházíme přechod, když tu se ozvou brzdy. Uskočíme. Z auta vyleze takový typický podnikatel tehdejších devadesátých let. Fialové sako, zlatý řetěz kolem krku, mokasíny s bílými ponožkami. Začal na nás řvát. Arogantní debil, co si myslel, že může všechno. Tenkrát i mohl. Korupce prorůstala vším. Mafie vládla celému městu. My, jako studenti, jsme to tolik necítili, ale v podobných situacích se k nám tahle temná síla také dostala. Sevřel jsem ruce v pěst, protože měl hnusné připomínky na moji holku. Ale ona měla víc rozumu než já. Hladila mě a uklidňovala. Přesto jsme šli na koleji spát celí rozklepaní.

To je von, ty vole to je von, zakřičel jsem u okna, když jsem si ráno četl Americké psycho. Opět se jednalo o úlovek z mých návštěv v antikvariátu. O téhle knížce se mluvilo jako o zakázané, tak jsem ji musel ihned mít. V Čechách se tenkrát dalo sehnat všechno a to naprosto legálně. Tohle ale bylo, jako vždy, doporučení od mladé knihovnice. Michal už dávno nebyl na škole a já neměl moc se koho zeptat na nějaké nové tipy. Stejně jako u muziky jsem se zakonzervoval a dělal si na všechno jenom své názory. Neměl jsem nikoho, kdo by mě ovlivňoval. Ten debil ze včera, co nás málem přejel, přesně odpovídá popisu hlavní postavy. Arogantní, úspěšný magor. Predátor, který září na poradách, je rozhodný, vtipný, ženy mu leží u nohou. Psychopat, který si dělá, co chce. Pokaždé si na Patricka Batemana vzpomenu, když potkám malinké chlapíky v obrovských autech, kteří nás na poradách neustále nadřazeně ponižují. Kolik já takových Patriků potkal. Za svůj profesní život nepočítaně. Na některé vedoucí pozice musíte mít žaludek, musíte přežít mezi vlky. 

Kniha ve své době opravdu způsobila rozruch. Když máte prachy, tak si můžete dovolit všechno. Pořád překračujete hranice. Nudíte se a protože v lidech je temnota, tak začnete dělat věci, které byste si jinak nikdy nedovolili. Morálka je pro vás jen prázdné slovo. Čest? Co to kurva je? Jedná se příběh, který mě v roce 1998 hodně ovlivnil a nejhorší je, že je stále tak platný a aktuální. Může za to samozřejmě i film, který se také povedl. Bret Easton Ellis vykreslil hlavního "hrdinu" opravdu tak uvěřitelně, že se vám bude chtít chvílemi zvracet. Koneckonců, všude kolem nás je stále spousta konzumu. Lidé už dávno tráví svůj čas převážně v supermarketech. Města i vesnice se o víkendech vyprázdní, obchody zaplní. Někdy je to až děsivé. S plnými košíky nadáváme u pokladen, jak se máme špatně. Děti narvané cukrem s telefony v rukách lajkují stejné zlo, jaké prováděl Patrick. Někdy to opravdu vypadá, že věk lidí skončil. Nebuďme ale jenom negativní. Určitě je i spousta lidí, co ještě přemýšlejí a zachovali si zdravý rozum. 

Bylo to brzy ráno a je to jen několik dní. Chodím touhle ulicí každý den velmi brzy ráno do práce. Nikdy tam nic nejezdí. Dnes to bylo jiné. Obrovské SUV zastaví kousek ode mě. Zhasnutá světla, tichý motor. Lekl jsem se. Musel jet tak stovkou. Vyleze chlápek, tak v mém věku. Je mi někam po prsa a začne na mě řvát. Kam čumíš čuráku, víš kdo já sem? Z očí mu kouká asi kokain a tak jen mávnu rukou a jdu pryč. Chvilku mě doprovází se staženým okýnkem a říká mi, co by mi všechno udělal. Nejsi ty náhodou Patrick? Pomyslím si a raději zmizím v parku. Historie se nemění. Dobré knihy zůstávají. Americké psycho nelze jinak, než doporučit. Nebo si dejte aspoň film. Obojí je brutální, nechutné, hnusné. Je to takové memento, u kterého budete dlouho sedět a přemýšlet nad ním. 

Nedávno na mě vyskočila zpráva na internetu, že v Americe je hnutí, ve kterém se sdružují mladí chlapci, kteří mají Patricka jako svůj vzor. Normální holky je nechtějí, tak je nenávidí a chtějí jim ubližovat. Udržují svá těla v perfektní fyzické kondici, snaží se být úspěšní. Konzum je pro ně mantra. Tak to vidíte, pořád jsou mezi námi, stále s nimi budeme mít co do činění. Je to hodně šokující příběh, pro někoho možná trošku přitažený za vlasy, ale zase na druhou stranu, sem tam vyplavou na povrch o hodně děsivější věci. A tak si říkám, jak je vlastně super, že jsem obklopen takovými skvělými lidmi. Za úsměv nic nedáte. Proti hajzlům se musí bojovat! Buďte silní v dnešním pokřiveném světě. Děkuji za pozornost. Tahle kniha je opravdu hodně silná. Jen ji musíte pochopit správným způsobem. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kultovní román, jež autora proslavil po celém světě. Americké psycho je fiktivní zpovědí Patricka Batemana, bohatého newyorského mladíka z řad takzvaných „yuppies“, který se v honbě za novými prožitky stává brutálním masovým vrahem. Ellis v knize nejmenšího detailu popisuje nejen Batemanovy konzumní obsese (návštěvy drahých restaurací a barů, fitcenter, závislost na drogách, hudebních hitech či slaboduchých televizních talk show atd.), ale i násilné, neobyčejně brutální scény mučení a vražd. Nepochopení, že nejde o realistickou výpověď, ale o ostrou satiru na konzumní atmosféru 80. let, vedlo k ostrým útokům na knihu, kterou ve Spojených státech řada velkých knihkupectví odmítlo prodávat.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine