Prokletý deník - J. D. Barker
2026 (2014), Fobos
Sundali mi sádru ze zlomené nohy a když jsem se dopajdal domů, tak jsem si musel sednout. Bylo mi blbě, chtělo se mi zvracet, ale nejhorší bylo to, že jsem čekal trošku víc. Ochablé svaly, vše bylo nateklé a jakoby v jednom ohni. Rentgen byl v pořádku, copak o to, ale doktor se jen podivně usmíval. Dělal to vždycky, asi viděl podobných zlomenin spoustu. Jenže mě to bolelo a musel jsem si lehnout. Ještě, než jsem tak ale udělal, vzal jsem si s sebou do plátěné tašky (ve které po bytě přenáším věci) Prokletý deník. J. D. Baker je již dlouhé roky můj velmi oblíbený autor a tahle kniha mi chyběla do sbírky. Jeho práce s atmosférou, s temnotou a pradávným lidských zlem, který máme jako druh stále v sobě, mě pokaždé vždy fascinovala.
Jsem ztracen, říkám si s podloženou nohou, s brýlemi na nose. Chce se mi hrozně na záchod, ale odrazují mě berle a krev, která pokaždé zteče do nohy a pulsuje v ní. Byl jsem asi naivní, čekal jsem, že už budu moci došlápnout, ale místo toho tu pořád ležím jako lazar. Čtu si, co taky jiného. Celý příběh je vystavěn na zápiscích Claytona Stoneho, datován do roku 1692, do městečka Shadow Cove v Massachusetts. Hlavním hrdinou je autor hororů Thad McAlister. Fikce se stane skutečností? A nebo ne? Nechte se překvapit. Pravdou ale je, že mám od mládí pro čarodějnické procesy slabost. Možná je to díky metalu, možná i určitou přitažlivostí temné historie. Uměly tenkrát některé dámy opravdu čarovat? Míchat lektvary, uhranout, znaly černou magii? Nevíme, ale pravdou je, že jsou věci mezi nebem a zemí, které dodnes nedokážeme vysvětlit. V ložnici, ve které si čtu, jsou z nějakého důvodu slyšet různé podivné zvuky. Opravdu, když jsem se probudil v noci a nemohl kvůli bolesti spát, trošku jsem se vyděsil. Nebo jsem spal a zdálo se mi to? Netuším.
Můj mozek pracuje v takovém divném režimu. Snaží se soustředit neustále na nohu, na její snad rekonvalescenci. Jde to všechno hrozně moc pomalu, zdá se mi, ale prý je to normální. Taky už mám nějaký věk a vše se hojí hůře. To víš, to je polízanice, říkají mi příbuzní, kteří jsou starší a vědoucně se usmívají. Nejhorší je ta bezmoc, připadám si jako čarodějnice, zavřená do kobky, mučená a odsouzená. Samozřejmě, já se snad brzy vyléčím, věřím tomu, ale pokoj je pro mě i se všemi současnými vymoženostmi stejně nakonec takovým malým vězením. Možná to trošku přeháním, ale zkuste si to. První týden, dva dobrý, ale po osmi? Nikomu bych to nepřál. I knížky, které čtu, vnímám tak trošku jinak. Někdy jen tak ležím, čtu si a najednou mi začnou myšlenky létat jako zběsilé. A když jdu spát? To se mi všechno motá dohromady. Buď statečný, říkají mi a já se snažím všechno převézt na vtipy, ale je to jen zástěrka, to je vám asi jasné. Hergot, kdyby to tak aspoň nebolelo.
Staré katakomby, dole podzemí. V nich skupina sadistických kněží, kteří rádi mučí. Natahování na skřipec, pálení železem, znásilňování, ponižování. Po zdech stéká hnis a pochodně hoří jasným plamenem. Křik obětí se rozléhá chodbami a já, když o tom všem čtu, tak jsem přímo uvnitř, jako bych stál ve stínu a byl součástí děje. Světlo už nikdy neuvidím. Padla na mě taková zvláštní tíseň, nesnášel jsem soudce, všechnu tu přetvářku, lži i ohně, které olizují nohy odsouzených. Co je pravda a co lež? Autor dovede perfektně vystavět děsivou atmosféru. Opravdu jsem se bál, hltal každé slovo, větu, těšil se na další kapitolu. Mimochodem, podobné knížky jsou pro mě i velkou inspirací pro psaní recenzí. Některé nahrávky u čtení poslouchám a to se to pak píše, to vám povím.
Asi by se slušel nějaký závěr, ale já jsem knížku dočetl již před několika dny a stále ve mě doznívá. Některé momenty se mi vyryly hluboko do paměti. J. D. Barker zůstává i nadále jedním z mých nejoblíbenějších současných autorů. Jeho styl, nápady, způsob, jakým přistupuje ke psaní, mě opět dostal. Nechci znít pateticky, ale podobné knihy mi pomáhají přežít zlomenou nohu a dlouhé hodiny, které trávím o samotě. Místo toho, abych sledoval nekonečné seriály a nebo jen tak koukal do zdi, jsem si četl. Zatím to vypadá, že v tom budu muset nějakou dobu pokračovat. Prokletý deník nelze jinak, než vám doporučit. Pokud máte tohoto autora rádi, sbírku si určitě zkompletujte. Děkuji za pozornost, jdu si zase lehnout, noha mě bolí jako čert. Ať se vám daří!
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když se autor hororů Thad McAlister pustil do psaní své nejnovější knihy vycházející z čarodějnických procesů v Massachusetts, plynula slova sama od sebe. Příběh se valil vpřed a zaplňoval stránku za stránkou skutky té nejděsivější postavy, kterou jeho představivost kdy stvořila. Bylo to jeho největší dílo, takové, které by mu zajistilo místo mezi legendami žánru.
Šlo však skutečně o fikci?
Neúmyslně otevřel dveře do světa, jenž měl brzy ohrozit životy jeho blízkých.
Ona se chce vrátit.
Jeho žena doma bojuje, aby udržela jejich rodinu naživu. Ve skrytu duše však přemýšlí, zda to vše nezpůsobila sama… obchodem, který uzavřela před dávnou dobou.
ÚRYVEK Z DENÍKU CLAYTONA STONA – 1692
Dnes byla vyslýchána bez mučení v městysi Shadow Cove na základě obvinění z čarodějnictví. Tvrdila, že se toho zločinu nedopustila a nikdy v životě se nezřekla Boha. Díval jsem se, jak ji vyvádějí ven. Ubohou, neduživou bytost, vyčerpanou časem stráveným za zdmi žaláře. Bosé nohy a ruce měla spoutané koženými řemeny, oděv rozervaný na cáry. Navzdory svému stavu šla s hlavou vztyčenou a hleděla svým žalobcům zpříma do očí. Stále odmítá prozradit své jméno, takže nemůžeme vyhledat záznam o jejím křtu, a nemá ani rodinu, jež by předstoupila a označila ji za svou. Nemáme důvod věřit, že je něčím jiným než sirotkem. Shledávám, že na ni ve chvílích předcházejících jejímu procesu nedokáži pohlédnout zpříma. Ona mě však sleduje očima v odstínu té nejtmavší modři.
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
