Ave TOWERING! Greetings from the French catacombs! I hope everything’s going well over there. It should be you’ve just released the second fantastic full-length album of your career this year. I have to admit, it literally pinned me to the wall. It’s dark, energetic, and cuts like a sharp knife. It’s very clear that you’ve done a great job and brought a lot of talent to the table. How do you view the new album in relation to your debut? Where did you want to take things, and in what ways do you think the recordings differ?
Thom: We see “The Oblation of Man” as a continuation, but also a clear evolution of what we started with our first album. “Obscuring Manifestation” was more direct, more brutal in a frontal way. This new record goes deeper into atmosphere, structure, and intensity in a different sense something more ritualistic and immersive. We didn’t want to repeat ourselves. The goal was to push our identity further, refine our writing, and explore darker and more complex territories. It’s less immediate, but more layered and demanding.
“The Oblation of Man” contains all the attributes of good death and black metal. For me personally, it’s an album I love coming back to. How did it come about? How does TOWERING compose new material? I’m interested in the actual process of creating a new song.
Thom: The process was long and very detail-oriented. We didn’t rush anything. Every riff, every structure, every atmosphere was reworked multiple times. We’re quite demanding with ourselves, so we kept refining until everything felt right.
Arboria: When I joined during the composition phase, I brought new ideas that led us to revisit the material again. That added another layer of depth. We worked collectively, focusing on coherence and intensity, making sure each song had its own identity while fitting the whole.
I’ve been listening to death/black metal since its beginnings, and you know what still fascinates me about it? The sound yes, that raw, gritty sound. You sound like a “mix” of albums by ULCERATE, SVART CROWN, and WATAIN. How did you manage to achieve such an amazing sound on the new album? Who handled the mixing and mastering? Did you have a lot of input into the final sound?
Arboria: The mixing and mastering were handled by Eloi Nicod. We had already been working together on another project (DAWOHL). I already knew his work and his approach, so it felt natural to involve him.
Thom: We wanted a sound that was cold, organic, and atmospheric, but still precise. Eloi immediately understood what we were aiming for. His first mix was already very convincing. Then we spent a lot of time refining everything together. We were highly involved in the process, down to the smallest details.
What are the themes of your lyrics? Where do you get your inspiration? Are there any movies you can watch over and over again? How did the lyrics come about, and who wrote them? Do you read books? Which one influenced you the most?
Arboria: The album revolves around devotion, ritual, transcendence, and the idea of offering oneself rejecting and deconstructing human nature to reach another state. It’s a shift from the more destructive and fatalistic vision of the first album.
Thom: Inspiration comes from philosophical, spiritual, and sometimes abstract sources. It’s more about atmospheres and concepts than direct storytelling. We’re influenced by ideas related to mysticism, existentialism, and inner transformation rather than specific movies or books.
How did you actually end up playing death black metal? You can tell from your music that you’re also fans of true death metal! When did you start playing, and what bands have you been in? What was your first concert like? Who was your role model, and who did you admire in your early days?
Thom: Death and black metal have always been central to us. Like many, we started with extreme music early on and naturally evolved within these styles. We’ve all been involved in different projects before, but TOWERING is where everything converges.
Arboria: The influence of both old-school and more modern bands shaped our approach. It’s not about copying, but about channeling that intensity and pushing it further.
The topic of concerts is also related to the previous question. How are things going for TOWERING in that regard? Do you enjoy playing, and do you play often? Do you prefer festivals or smaller clubs? And are you willing to travel far, for example? Are you interested in a longer tour?
Thom: Playing live is essential for us. It’s where the music takes its full dimension. We enjoy both small venues and festivals they offer very different but equally powerful experiences.
We’re currently working on playing as many shows as possible to support the album, and we’re definitely open to touring more extensively, including longer runs.
You’re from Paris and play extreme black death metal. Our readers would definitely be interested in how the metal scene works where you are. To tell you the truth, lately I’ve been hearing nothing but great bands from your area. Does that mean the scene is really strong there right now? What about concerts how many people show up?
Thom: The scene is very active and inspiring. Even if we’re not all based in Paris anymore, we still have strong ties there. There are many great bands emerging across France.
Attendance varies depending on the event, but there is a real and dedicated audience for extreme music.
Your music shows that you’re influenced by both the American and Australian death/black metal scenes, as well as older European bands. What about you as fans? Do you prefer the original death/black metal of the ’90s, or do you also draw inspiration from new albums? If so, I’d be curious to know which bands have had the biggest influence on TOWERING.
Arboria: Definitely both ! Of course, the ‘90s scene is fundamental in Europe. There are some shinning jewels in American and Australian scene. This said, we are not particularly stuck to a specific one.
The scene which has been growing in interest for me these recent years is the Icelandic one, with bands such ZHRINE, SINMARA, MISÞYRMING.
Thom: It’s this balance between roots and evolution that defines our sound. We don’t limit ourselves to one era.
When I started my website ten years ago, my vision was to try to support bands that I felt weren’t getting enough attention. To let the world know about them. I think I’m doing a pretty good job of it, at least judging by the feedback. How do you approach promotion? Do you leave it to the label, or do you send CDs out for reviews yourselves? For example, I buy albums that I really enjoy. How about you? Are you also fans who like to support your peers? Do you go to concerts? Do you party?
Arboria: As for the promotion, Thom and the label are definitely doing the bigger part. I used to be a compulsive CDs buyer before. Now, I am more selective, as I can't push the walls.
I'm not doing a lot of gigs now, but when one interests me, I don't mind crossing a few countries if needed to attend the show or the fest.
We are big fans of Brutal Assault with Thom. Czech Republic has some incredible bands which should deserve more recognition such as : GODLESS TRUTH, !T.O.O.H.!, CULT OF FIRE, OBSCURE SPHYNX (in some other style), and last but not least LYKATHEA AFLAME.
On the one hand, every band today has plenty of ways to get their name out there, but on the other hand, there are so many bands that fans get lost in the crowd. A lot of people just download MP3s from the internet and, instead of going to a concert, prefer to spew venom on Facebook. How does modern technology affect you as TOWERING? What do you think about downloading music, Google metalists, streaming music, etc.?
Thom: It’s a double-edged sword. It gives visibility, but also creates oversaturation. Streaming helps reaching people, but it can’t replace the experience of physical formats or live shows.
It’s a toouseful, but it shouldn’t define everything.
What does death/black metal mean to you? Is it a lifestyle, a hobby, a way to relax? How would you define it? Feel free to get into some philosophical musings.
Arboria: It’s more than music. It’s a way to channel something deeper—intensity, introspection, transcendence.
Thom: There’s almost a ritualistic dimension to it. It’s an exploration of extremes, both musically and conceptually. It captures and reveals the darkness in us, the visceral expression of our deepest feelings. Even though I enjoy many other genres of Metal and music in general, I find that only darker Death and Black Metal can provide such emotions.
The inevitable question to wrap things up. What does TOWERING have planned for the coming months? What can we, the fans, look forward to? If you have a message for fans, labels, or promoters, this is the place for it…
Thom: We’re focusing on promoting “The Oblation of Man” through live performances in 2026 and beyond. More announcements will come soon.
Thank you again for your support and this interview. To everyone reading—stay devoted, and we hope to see you on the road!
Thank you very much for the interview. I’m heading to work in a minute. I’ll walk past the cemetery. It’s clear what’s going to be playing on my player - “The Oblation of Man.” And really loud. I wish the album the best sales possible and hope it reaches as many listeners as possible. All the best to you in your personal lives too! Death/black metal forever!
Many thanks to you and to the readers, you are the reason we keep playing fast and loud! The scene cannot die thanks to devout fans and supporters. See you very soon!
Recenze/review - TOWERING - The Oblation of Man (2026):
Ave TOWERING! Zdravím do francouzských katakomb! Doufám, že je u vás vše v pořádku. Mělo by, máte na kontě letos druhé dlouhohrající skvělé album své kariéry. Musím se přiznat, že mě doslova přikovalo na zeď. Je temné, energické, řeže ostrou hranou nože. Je hodně slyšet, že jste odvedli skvělou práci a taky velká porce talentu. Jak vnímáš novou desku v souvislosti s vaší prvotinou? Kam jak jste se chtěli posunout a v čem jsou podle tebe nahrávky odlišné?
Thom: „The Oblation of Man“ vnímáme jako pokračování, ale také jako jasný vývoj toho, co jsme začali s naším prvním albem. „Obscuring Manifestation“ bylo přímočařejší, brutálnější svým frontálním způsobem. Tato nová deska jde hlouběji do atmosféry, struktury a intenzity v jiném smyslu, v něčem rituálnějším a pohlcujícím. Nechtěli jsme se opakovat. Cílem bylo posunout naši identitu dále, zdokonalit naše psaní a prozkoumat temnější a složitější oblasti. Je to méně bezprostřední, ale více vrstevnaté a náročné.
„The Oblation of Man“ v sobě obsahuje všechny atributy dobrého death a black metalu. Pro mě osobně se jedná o desku, ke které se hrozně rád vracím. Jakým způsobem vznikala? Jak skládají nový materiál TOWERING? Zajímá mě samotný proces vzniku nové skladby.
Thom: Proces byl dlouhý a velmi detailní. Nic jsme nespěchali. Každý riff, každá struktura, každá atmosféra byla několikrát přepracována. Jsme na sebe docela nároční, takže jsme to neustále zdokonalovali, dokud se všechno necítilo správně.
Arboria: Když jsem se k nim připojil během fáze komponování, přinesl jsem nové nápady, které nás vedly k opětovnému prozkoumání materiálu. To dodalo další vrstvu hloubky. Pracovali jsme společně, zaměřili jsme se na soudržnost a intenzitu a ujistili se, že každá píseň má svou vlastní identitu a zároveň zapadá do celku.
Poslouchám death/black metal od jeho počátků a víš, co mě na něm pořád neskutečně fascinuje? Zvuk, ano, ten prašivý, plesnivý zvuk. Vy zníte jako takový „mix“ alb od ULCERATE, SVART CROWN, WATAIN. Jak se vám povedlo na novince docílit takového parádního zvuku? Kdo je podepsán pod mixem a masteringem? Mluvili jste hodně do výsledného zvuku?
Arboria: Mix a mastering měl na starosti Eloi Nicod. Už jsme spolu pracovali na jiném projektu (DAWOHL). Jeho práci a přístup jsem už znal, takže mi přišlo přirozené ho zapojit.
Thom: Chtěli jsme zvuk, který by byl chladný, organický a atmosférický, ale zároveň přesný. Eloi okamžitě pochopil, o co nám jde. Jeho první mix byl už velmi přesvědčivý. Pak jsme strávili spoustu času společným vylepšováním všeho. Byli jsme do procesu velmi zapojení, až do nejmenších detailů.
Jaká jsou témata vašich textů? Kde berete inspiraci? Máš nějaké filmy, na které se můžeš dívat stále dokola? Jak texty vznikaly a kdo je jejich autorem? Čteš i knihy? Která tě nejvíc ovlivnila?
Arboria: Album se točí kolem oddanosti, rituálů, transcendence a myšlenky obětování sebe sama, odmítnutí a dekonstrukce lidské přirozenosti, aby se dosáhlo jiného stavu. Je to posun od destruktivnější a fatalistické vize prvního alba.
Thom: Inspirace pochází z filozofických, duchovních a někdy i abstraktních zdrojů. Jde spíše o atmosféru a koncepty než o přímé vyprávění příběhů. Jsme ovlivněni myšlenkami spojenými s mysticismem, existencialismem a vnitřní transformací spíše než konkrétními filmy nebo knihami.
Jak jste se vlastně dostal k hraní death black metalu? Z vaší hudby je zřejmé, že jste také fanouškem pravého death metalu! Kdy jste začal hrát a v jakých kapelách jste hrál? Jaký byl váš první koncert? Kdo byl vaším vzorem a koho jste obdivoval v začátcích?
Thom: Death a black metal pro nás vždycky byly ústředním bodem. Stejně jako mnoho jiných jsme s extrémní hudbou začínali brzy a přirozeně jsme se v rámci těchto stylů vyvíjeli. Všichni jsme se již dříve podíleli na různých projektech, ale TOWERING je místo, kde se všechno sbíhá.
Arboria: Náš přístup formoval vliv jak oldschoolových, tak i modernějších kapel. Nejde o kopírování, ale o to, abychom tuto intenzitu nasměrovali a posouvali ji dál.
S předchozí otázkou se pojí i téma koncertů. Jak jsou na tom s nimi TOWERING? Hrajete rádi a často? Máte raději festivaly nebo menší kluby? A jste ochotni třeba i cestovat daleko? Neláká vás nějaké delší turné?
Thom: Hraní živě je pro nás zásadní. Právě tam hudba nabývá svého plného rozměru. Baví nás jak malá místa, tak festivaly, které nabízejí velmi odlišné, ale stejně silné zážitky.
Momentálně pracujeme na tom, abychom odehráli co nejvíce koncertů na podporu alba, a rozhodně jsme otevřeni i rozsáhlejšímu turné, včetně delších vystoupení.
Pocházíte z Paříže a hrajete extrémní black death metal. Naše čtenáře by určitě zajímalo, jak funguje u vás metalová scéna? Abych pravdu řekl, tak poslední dobou od vás slyším jen samé skvělé smečky. Znamená to, že je u vás v současnosti scéna hodně silná? Co třeba koncerty, kolik chodí lidí?
Thom: Scéna je velmi aktivní a inspirativní. I když už všichni nesídlíme v Paříži, stále tam máme silné vazby. Po celé Francii vzniká mnoho skvělých kapel.
Účast se liší v závislosti na akci, ale existuje skutečné a oddané publikum pro extrémní hudbu.
Z vaší hudby je cítit, že jste ovlivněni jak americkou, australskou death black metalovou školou, tak i starými evropskými kapelami. Jak jste na tom jako fanoušci? Máte radši původní death/black metal devadesátých let nebo čerpáte inspiraci i z nových desek? Pokud ano, zajímalo by mě, které smečky měly/mají na TOWERING největší vliv.
Arboria: Rozhodně obojí! Scéna 90. let je v Evropě samozřejmě zásadní. V americké a australské scéně se nacházejí některé třpytivé klenoty. Nicméně nejsme nijak zvlášť vázáni na jednu konkrétní scénu.
Scéna, která mě v posledních letech stále více zajímá, je islandská s kapelami jako ZHRINE, SINMARA, MISÞYRMING.
Thom: Právě tato rovnováha mezi kořeny a evolucí definuje náš zvuk. Neomezujeme se na jednu éru.
Když jsem před deseti lety zakládal svoje stránky, měl jsem vizi, že se budu snažit podporovat kapely, které podle mě nejsou tolik na očích. Dát o nich vědět světu. Myslím, že se mi to celkem daří, alespoň podle ohlasů. Jak přistupujete k propagaci vy? Necháváte to na labelu nebo sami posíláte CD různě na recenze? Já si třeba alba, která mě opravdu baví, kupuji. Jak jste na tom vy? Jste také fanoušci, co rádi a často podporují své kolegy? Chodíte na koncerty? Paříte?
Arboria: Co se týče propagace, Thom a label rozhodně dělají větší část. Dříve jsem byl nutkavým kupcem CD. Teď jsem selektivnější, protože nemůžu posouvat hranice.
Momentálně nechodím na moc koncertů, ale když mě nějaký zaujme, nevadí mi přejet pár zemí, pokud je to potřeba, abych se mohl zúčastnit koncertu nebo festivalu.
S Thomem jsme velkými fanoušky Brutal Assault. V České republice je několik neuvěřitelných kapel, které by si zasloužily větší uznání, jako například: GODLESS TRUTH, !T.O.O.H.!, CULT OF FIRE, OBSCURE SPHYNX (v nějakém jiném stylu) a v neposlední řadě LYKATHEA AFLAME.
Na jednou stranu má dnes každá kapela spoustu možností, jak o sobě dát vědět, ale zase na druhou stranu, skupin je obrovské množství a fanoušci se v nich ztrácejí. Hodně lidí jen stahuje mp3 z internetu a místo koncertu raději plive jedovaté sliny na facebooku. Jak vás, jako TOWERING ovlivňují moderní technologie? Co si myslíš o stahování muziky, google metalistech, streamování muziky apod.?
Thom: Je to dvousečná zbraň. Dává to viditelnost, ale také to vytváří přesycení. Streamování pomáhá oslovit lidi, ale nemůže nahradit zážitek z fyzických formátů nebo živých vystoupení.
Je to příliš užitečné, ale nemělo by to definovat všechno.
Co pro tebe znamená death/black metal? Je to životní styl, koníček, relax? Jak bys jej definoval? Můžeš se klidně pustit i do filozofických úvah.
Arboria: Je to víc než jen hudba. Je to způsob, jak zprostředkovat něco hlubšího – intenzitu, introspekci, transcendenci.
Thom: Má to téměř rituální rozměr. Je to zkoumání extrémů, a to jak hudebně, tak koncepčně. Zachycuje a odhaluje temnotu v nás, niterný projev našich nejhlubších pocitů. I když si užívám mnoho jiných žánrů metalu a hudby obecně, zjišťuji, že takové emoce může poskytnout pouze temnější death metal a black metal.
Nezbytná otázka na konec. Co chystají TOWERING v nejbližších měsících? Na co se můžeme my, fanoušci těšit? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…
Thom: Zaměřujeme se na propagaci „The Oblation of Man“ prostřednictvím živých vystoupení v roce 2026 a dále. Další oznámení budou brzy.
Ještě jednou děkujeme za vaši podporu a tento rozhovor. Všem čtenářům – zůstaňte oddaní a doufáme, že se s vámi uvidíme na turné!
Děkuji moc za rozhovor. Za chvilku vyrážím do práce. Půjdu kolem hřbitova. Je jasné, co mi bude hrát v přehrávači - „The Oblation of Man“. A to pořádně nahlas. Přeji albu co nejlepší prodeje a doufám, že se dostane k co největšímu počtu posluchačů. Ať se vám daří i v soukromí! Death/black metal forever!
Moc děkujeme vám a čtenářům, jste důvodem, proč hrajeme rychle a nahlas! Díky oddaným fanouškům a podporovatelům scéna nemůže zemřít. Brzy na viděnou!
Recenze/review - TOWERING - The Oblation of Man (2026):
Ave RESURRECTED! Before we begin the interview, let me thank you. You know, I’m an old metalhead, and I listen to music not just with my ears but with my heart, and your new album “Perpetual” has literally captivated me. It’s as if I’m looking into the darkness somewhere in a sewer beneath our industrial city. It’s a very dark and cold album. How did it come about? What is RESURRECTED’s recipe for so much emotion, for such dark, raw moods?
I think it’s more that we should be thanking you for giving us the chance to speak here! We appreciate every interview about the new album. I read your review of “Perpetual”, and it really moved me because I felt like I could sense what was going on inside you while you were listening to the record. And that, in turn, moved me even more you wrote it straight from the heart. I’m also very emotional when I listen to music. Not with every song or every album, of course, but I connect a lot of emotions with music that was already the case with my grandfather.
We grew up here surrounded by industry, by dirt, by people shaped by all of that. Naturally, that leaves its mark on us as human beings. When the leaves fall from the trees, everything here really turns into shades of grey. On top of that, Chris and I, as songwriters, both carry our own very personal darkness within us.
To tell you the truth, even though I’m a huge fan of old-school brutal death metal, what I really like about you guys is that you stand out completely. While the foundation of your music is indeed death metal, you can also hear a solid dose of grindcore and classic death metal. At least that’s how I hear it. It seems to me that on “Perpetual” you’ve let the cold and darkness stand out even more. I love the sound of the new album! Who handled the mixing and mastering? Tell them I pay them my respects. Where and how did you record?
I’m glad to read that we stand out to you from the old-school brutal death scene. Back in the ’90s, I was heavily influenced by grindcore bands like Napalm Death, Terrorizer, and Brutal Truth, but alongside them were the “classic” death metal acts like Deicide, Cannibal Corpse, Morbid Angel, and Entombed. It really didn’t get any more brutal than that back then. Of course, I still carry that baggage with me when it comes to songwriting. These days, though, it’s more bands like Origin or Cattle Decapitation that spark the occasional outburst of rage on a record like on “Into Mighty Death,” for example.
We once again made a very conscious decision to work with Jörg Uken and his Soundlodge Studio. We’ve already collaborated on our previous albums. Jörg is a drummer himself, and the chemistry between him and our drummer Dennis is just right—they understand each other. And Dennis hates those over-polished modern productions that all sound the same because everyone uses the same samples. Jörg simply doesn’t do that, and that’s exactly why we worked with him everything is organic. During the pandemic, I had a lot of time to refine my guitar setup, letting go of many things to achieve exactly the tone you hear on “Perpetual.” If you start heavily tweaking the guitar tone in the mix, you’re basically done for. We just put two mics in front of the cab, saw what would happen (I’d brought five other amps along), and Jörg immediately said: “That’s it we’re not touching a thing!” Jörg Uken actually handled everything from recording to mixing and mastering; I only tracked the guitar DIs at home beforehand because that would’ve taken far too much time otherwise I’m very meticulous about that.
I’m also thrilled with the cover art and graphics. Who painted such a gloomy and dark motif for you? What was the brief for the new album? How does the motif relate to the music and lyrics? What is it really supposed to depict? Are those people marching to the afterlife?
The cover was designed by Ivan Bragin. At the end of 2024, when we were looking around for potential artists, I randomly came across this artwork of his online. Those are the moments when you just know: this is it. So he didn’t have to paint anything new—we simply had to acquire the design from him. And you’re right, they are figures marching into the afterlife.
Most of the songs actually came together after we already had the cover artwork, although I wouldn’t say there’s a strict, overarching concept linking the songs, lyrics, and cover. Everything was meant to create an overall dark atmosphere, and I think we pulled that off quite well. Also the way Janina our drummer Dennis’s wife ultimately handled the illustration and integrated our logo into the cover works perfectly.
I’ve always liked that you don’t neglect the lyrics. I don’t have the original copy with me right now, but I’m already looking forward to “reading” it. Most death metal bands have such ordinary, classic lyrics. What are the ones on “Perpetual” about?
Christoph doesn’t really write long lyrics that just struck me again when I was adding them to the songs on Bandcamp. His lyrics are usually very personal; he processes a lot of his own experiences and turns them into death metal lyrics. Since I know him very well, I understand what they mean to him, but they always leave enough room for interpretation so that anyone can create their own story from them.
As I mentioned earlier, you’re a truly original band. Your guitar style is unmistakable, and your songs are composed with ease and elegance. Am I right? Does writing new material come easily to you? Could you please tell us about the process of creating a new song? How does RESURRECTED create its music?
To be completely honest, I’m a pretty miserable guitarist. I only took guitar lessons back in the day until I had gathered enough theoretical and practical knowledge to write death metal songs. And back then, it all came much more naturally than it does now. We used to rehearse three times a week, jam, and write songs that wayI’d have an idea for a riff, our drummer at the time, Michael, would lay drums underneath it, and at some point a song was done. We never wrote anything down we had it all in our heads. That’s how we managed to release a new album every two years.
These days, I feel like two years pass in the blink of an eye. On top of that, the whole process has completely changed. Unless we’re rehearsing for a live show, we usually only meet up with fully formed song ideas that either Chris or I bring in. Those already include rough drum structures. Dennis often comes up with much better ideas anyway, but he likes to know the general direction beforehand.
For “Perpetual” as the title track, for example, he wasn’t happy at all with the original idea for the drum part in the chorus. He just said, “I have to blast it—there’s no other way.” I was like, “That’s 270 BPM!!!” And Dennis just went, “Doesn’t matter!”
But the next album definitely won’t take as long to arrive as “Perpetual.”
You’re a band that traces its origins back to the 1990s. That’s a long time ago, and a lot has changed since then. I’m talking about new technologies, recording methods, sound capture, but also the approaches to and perception of music itself. We have various streaming services, YouTube, Spotify. How do you, as a musician, perceive all of this?
Back then, we were still recording demo tapes on an 8-track recorder. A regular person couldn’t afford a PC in those days, and we didn’t have the money to book studio time either—300 Deutsche Mark (about €150) per day was way out of reach. The budget for our debut album “Raping Whores” was just €500 (1000 Deutsche Mark), which came out on Eaststar Records at the time. That didn’t exactly allow for much studio time.
But the “digital domain” gradually started to take over. In 1996, I began working with a halfway decent PC and the sequencer Samplitude it actually fit on a 1.44” floppy disk. I’m still using the same sequencer today, although it’s grown to about 1.6 gigabytes by now. One thing I’ve always stuck with, though, is a real guitar amp I never switched to modelers, not even live. I’d rather bring a small lunchbox amp on stage than put a laptop there. At many shows we play nowadays, younger bands are fully digital and don’t even understand why you’d need a guitar cab or a real amp. Some promoters even struggle to put together a backline because local kids just don’t bring that kind of gear anymore.
That said, I do keep up with new technologies and like to adapt when it makes sense—especially when it comes to traveling long distances. But to my ears, digital gear still doesn’t sound good enough. I hear it at so many shows, and it actually puts me in a bad mood when I catch that flat, lifeless Kemper sound coming off the stage.
You mentioned streaming services I don’t use them. End of story. But of course, we maintain all our platforms like Spotify, Apple Music, Amazon, YouTube, Deezer, and so on. And naturally, our songs are available there if you want any kind of reach as a musician today, you simply can’t avoid it. Unfortunately, musicians are at the very bottom of the food chain. The payouts are already almost negligible, and by the time the revenue reaches the label and we as musicians only get a fifth of that you can imagine how little is left. That said, I’m not blaming the label at all; compared to others, we’re actually in a pretty good position. But that’s just how the business works.
When you came back with a new album this year, I was thrilled. You know how it is—I immediately went down to the basement and spent almost the entire weekend there looking for an old cassette of “Raping Whores.” Not an original, just a regular copy, but back then it meant the world to me. How do you look back on the old days? You were young, you had more time; sometimes I wonder if things weren’t better without the internet and all the new technologies. Although, maybe life is easier and more comfortable now?
That’s crazy you’ve got a cassette copy of “Raping Whores”? Did you copy it from vinyl or CD? I used to tape stuff from vinyl onto cassette all the time, mostly for the car. Nuclear Blast used to have LPs on sale for 1 Deutsche Mark (€0.50). You can’t even afford those records anymore today. Back then, it was way cheaper than buying the CD.
To be honest, I didn’t really have more time back then I was working shifts. But I did have more time for what actually mattered: writing music, spending time with friends, things like that. These days, it takes so much time just dealing with social media as a musician. I don’t want to do it, but there’s no way around it. The internet means reach for us, but on the other hand it also means overload for the listener. You have everything instantly available, no matter where you are on the planet. Your thoughts are constantly jumping you’re not really focused or concentrated for long anymore. I’m not excluding myself from that either.
Was it better back then? That’s a philosophical question. If I had known in the ’90s what would be possible today, wouldn’t I have wanted it immediately?
When I interviewed the band DEATHSWARM with Heval, he wrote a beautiful sentence back then: “Extreme metal generally means freedom and self-confidence to me, both musically and in terms of lifestyle.” I thought about it a lot and realized I feel exactly the same way. For example, I always view a band as a whole. How they come across at concerts, in interviews I have to believe in their music. RESURRECTED really gives the impression that your music comes straight from the heart. No posturing, just “pure art.” Do you think this can be learned? What does music actually mean to you?
There are things you simply can’t learn. You can learn the theory to bring to life what you carry in your heart but that’s exactly the point. Making music, especially death metal, comes from within and means having the freedom to do whatever you want. I always carry that very specific feeling inside me it’s like a constant underlying noise, no matter what I’m doing.
When I was younger, I thought I’d be doing this at most until my mid-thirties. I’ll be turning 52 in June, and I’m still standing here. Do I want to give that up? No. That would mean giving up on myself. The shows hurt a bit more than they used to, sure but I still enjoy every single moment on stage with these guys, who are basically my family.
If you don’t carry it in your heart, the audience will notice. Sooner or later.
You come from the industrial city of Duisburg, North Rhine-Westphalia. Has your environment the factories, the smog, the steel influenced your work in any way? I also work in industry, and I can’t shake the feeling that I always sense a certain peculiar darkness in your work, a restlessness that I experience every day early in the morning as I walk to work…
Your surroundings definitely shape you. I grew up right in the middle of that grey bleakness myself on the outskirts of Oberhausen. Our first drummer, Michael, used to work underground in the mines. Our rehearsal space is located in an air-raid bunker from World War II, a massive block with five-meter-thick reinforced concrete walls. Every time you go in there to rehearse, you pass through a very particular kind of darkness. You can almost feel what people must have gone through back then, when the bunker was still used for its original purpose.
You should be glad you can walk to work! I usually have to drive, but when it’s a bit warmer, I sometimes take the bike and run back—that way I’ve already had my workout. When you walk, run or cycle like that, you perceive everything around you very differently—much more intensely. All that industry, the empty faces of people with a sense of hopelessness in their eyes… You can probably imagine that it doesn’t exactly make me want to write cheerful harmonies.
Everyone had to start somewhere. As I mentioned, you formed the band back in 1993. You’re part of the German death metal scene, which has always been very strong. Even today, lots of great bands are still emerging. I’d be interested in your perspective from the inside. How do you perceive your scene, the fans, and the concerts?
We’re still in touch with long-established German bands like Fleshcrawl, Purgatory, Profanity, and Depression they’ve all been around since the early ’90s as well. Back in the day, the contact was more intense, but most of them didn’t have families yet. Still, we’re always happy when we run into each other at festivals or end up playing shows together somewhere.
There’s also a solid underground scene here in the Lower Rhine area, but most of those musicians have been around for a long time too and play in different lineups across various bands. To be honest, I don’t have much contact with the newer bands in Germany. That usually only happens when they reach out to book us for a show—they tend to know us because they’ve stumbled across us on Spotify or YouTube. At some point, I think there was a kind of disconnect where we “lost” the newer bands. Maybe we’re just getting too old, or maybe it’s because the last album took so long—I really can’t say.
When I go to a show around here, it feels like there are two separate worlds: either I know pretty much everyone, or I don’t know a single person. It’s pretty strange.
Let’s stay with the history for a moment. How did you actually get the band together? Please reminisce for us…
That wasn’t all on me back then I had more of a supporting role, haha. I used to hang out quite a bit in EVOCATION’s rehearsal space, which basically laid the foundation for what later became RESURRECTED. The name RESURRECTED is actually a nod to the “resurrected” EVOCATION the lineup was identical, except for me on rhythm guitar.
We eventually had to leave that rehearsal space, though. The lead guitarist who’d been kicked out was the one who had rented it for EVOCATION in the first place, and of course he didn’t want us staying there if he wasn’t part of the band anymore. We got thrown out of the next rehearsal space too it was in a school, and we got caught drinking beer there, which wasn’t exactly allowed, haha. At that point, we still didn’t even have a name. After a few rather inactive months, we pulled ourselves together again and moved into the rehearsal space we’re still using today that was in July 1994. And we played our first ever show in November 1994. A club where we return to in May 29th this year. Maybe I’m going to make some video of the history and all what happened in between.
That first lineup stayed intact until a show with Fleshcrawl in 1997, when our singer Carsten fell out with our lead guitarist Dirk. First the fists flew, then it was Dirk flying out of the band. And up until 2024, I had to carry the whole thing on guitar pretty much on my own.
And what about you personally? When did you first pick up an instrument, when did you attend your first concert, and how did you enjoy it? And what about your first performance on stage? Do you still remember your first tour? Personally, I experienced the nineties; I was young, and I only got into death metal gradually, through German thrash metal… How was it for you?
I first picked up a guitar at 18 that was in 1992. I was still in school and had a small job in the afternoons, which allowed me to afford my first guitar and guitar lessons. My first metal concert was actually DEICIDE on their “Legion” tour in 1993. Back then, they had serious trouble with animal rights activists over here they were all standing in front of the Live Music Hall in Cologne with their signs, trying to stop fans from going into the show. I remember it like it was yesterday.
I was never really into that “Teutonic Thrash” for me, it was a pretty quick jump from Metallica’s “…And Justice for All” to “Subconscious Terror” by BENEDICTION and “Altars of Madness” by MORBID ANGEL. In 1994, I played my first show still with short hair, a BC Rich Warlock that cost me €200, and tall biker boots. Of course, we were all incredibly nervous. I still get nervous today not nearly as much as back then, but I don’t think it ever fully goes away.
Our first tour was in 1997 with FLESHLESS and BONEHOUSE ten shows across Europe, no tour bus of course, just a rented van and sometimes pretty questionable venues. Back then, it somehow felt easy to book ten shows in a row as a band. These days, it’s become a lot more complicated.
The classic closing question. What does RESURRECTED have planned for the coming months? Do you want to say anything to the fans, promoters, or labels?
We’d obviously love to play more live shows, especially after the release of “Perpetual”—but the festival season is already pretty much fully booked by the promoters. Maybe something will still come up and we can jump in somewhere. Otherwise, we’ve only got festival requests lined up for 2027 so far, but at least we’re confirmed for Protzen Open Air on June 20th, 2026.
Our label Testimony Records is also looking to put together a label tour, and we’d definitely be up for that if it works out. In December, the “20th Year Edition” of our album “Endless Sea of Loss” will be reissued through them with the “Bloodline” EP included as bonus tracks.
If not too many additional shows come in during the second half of the year, I’d actually like to start working on new material for the next album right away. Chris and I still have a few ideas in the vault that didn’t make it onto “Perpetual” mainly because we ran out of time to fully finish those songs.
You have no idea what this interview means to me. I really appreciate it. RESURRECTED are frequent guests on my playlist. Thank you for your answers, and especially for your music. May you thrive both as musicians and in your personal lives! RESURRECTED rules!
It’s always moving for me to read that our music can trigger something emotional in others—just like it did with you. Like I said, I could feel that in your review; you’re writing straight from the heart. That really motivates us to keep going the way we are.
Thanks for giving us the opportunity to chat a bit about the past and present I hope it wasn’t too boring. Hopefully, we’ll see each other soon on one of the stages out there!
Ave RESURRECTED! Než začneme rozhovor, dovol mi, abych vám poděkoval. Víš, jsem starý metalový pes a poslouchám hudbu nejen ušima, ale i srdcem a vaše novinka „Perpetual“ mě doslova uhranula. Jako bych se díval do tmy někde ve stoce pod naším průmyslovým městem. Je to hodně temné a chladné album. Jak vznikalo? Jaký mají RESURRECTED recept na tolik emocí, temných, surových nálad?
Myslím, že bychom spíš měli poděkovat vám za to, že jste nám dali šanci zde promluvit! Vážíme si každého rozhovoru o novém albu. Četl jsem vaši recenzi na „Perpetual“ a opravdu mě to dojalo, protože jsem měl pocit, jako bych cítil, co se ve vás děje, když jste desku poslouchal. A co mě zase dojalo ještě víc, napsal jste ji přímo od srdce. Také jsem velmi emotivní, když poslouchám hudbu. Ne s každou písní nebo každým albem, samozřejmě, ale s hudbou si spojuji spoustu emocí, stejně jako můj dědeček.
Vyrůstali jsme tady obklopeni průmyslem, špínou, lidmi, které to všechno formovalo. To na nás jako lidských bytostech přirozeně zanechává stopy. Když listí padá ze stromů, všechno se tady opravdu změní v odstíny šedi. Navíc si s Chrisem, jako skladatelé, neseme v sobě oba svou vlastní velmi osobní temnotu.
Abych pravdu řekl, tak i když jsem velký fanoušek starého brutálního death metalu, tak na vás se mi právě líbí, že se zcela odlišujete. Základem vaší hudby je sice také smrtící kov, ale lze zaslechnout i pořádnou porci grindcore i klasického death metalu. Alespoň tak to slyším já. Připadá mi, že jste na „Perpetual“ nechali ještě víc vyniknout chlad a temnotu. Miluju zvuk nové desky! Kdo je podepsán pod mixem a masteringem? Vyřiď mu, že skládám poklonu. Kde a jak jste nahrávali?
Jsem rád, že se vám líbíme, že vyčníváme ze staré brutální death scény. V 90. letech mě silně ovlivnily grindcoreové kapely jako Napalm Death, Terrorizer a Brutal Truth, ale vedle nich hrály i „klasické“ death metalové kapely jako Deicide, Cannibal Corpse, Morbid Angel a Entombed. Tehdy tu opravdu nic brutálnější už nebylo. Samozřejmě si tuhle zátěž s sebou stále beru, pokud jde o psaní písní. V dnešní době jsou to ale spíše kapely jako Origin nebo Cattle Decapitation, které občas na nahrávce, jako například na „Into Mighty Death“, vyvolají výbuch vzteku.
Opět jsme se velmi vědomě rozhodli spolupracovat s Jörgem Ukenem a jeho Soundlodge Studio. Už jsme spolupracovali na našich předchozích albech. Jörg je sám bubeník a chemie mezi ním a naším bubeníkem Dennisem je perfektní – rozumí si. A Dennis nesnáší ty přehnaně vyleštěné moderní produkce, které všechny zní stejně, protože všichni používají stejné samply. Jörg to prostě nedělá, a přesně proto jsme s ním spolupracovali – všechno je organické. Během pandemie jsem měl spoustu času na vylepšování sestavení kytar, upustil jsem od mnoha věcí, abych dosáhl přesně toho tónu, který slyšíte na „Perpetual“. Pokud začnete v mixu výrazně ladit tón kytary, jste v podstatě vyřízeni. Prostě jsme dali dva mikrofony před kabinet, viděli, co se stane (přivezl jsem si s sebou dalších pět zesilovačů) a Jörg okamžitě řekl: „To je vše, ničeho dalšího se nedotkneme!“ Jörg Uken se ve skutečnosti postaral o všechno od nahrávání po mixování a mastering; já jsem kytarové DI nahrával jen předem doma, protože by to zabralo příliš mnoho času, jinak jsem v tom velmi puntičkářský.
Jsem nadšený i co se týká obalu a grafiky. Kdo vám namaloval tak pochmurný a temný motiv? Jaké bylo zadání pro nové album? Jak motiv souvisí s hudbou a texty? Co má doopravdy znázorňovat? Jsou to lidé pochodující na onen svět?
Obal navrhl Ivan Bragin. Na konci roku 2024, když jsme hledali potenciální umělce, jsem náhodou narazil online na toto jeho dílo. To jsou ty chvíle, kdy prostě víte: tohle je ono. Takže nemusel malovat nic nového – prostě jsme museli design získat od něj. A máte pravdu, jsou to postavy pochodující do posmrtného života.
Většina písní vlastně vznikla poté, co jsme už měli obal, i když bych neřekl, že existuje nějaký striktní, zastřešující koncept spojující písně, texty a obal. Všechno mělo vytvořit celkově temnou atmosféru a myslím, že se nám to docela dobře podařilo. Také způsob, jakým Janina, manželka našeho bubeníka Dennise, nakonec zvládla ilustraci a integrovala naše logo do obalu, funguje perfektně.
Mně se na vás vždy líbilo, že nezanedbáváte i texty. Nemám sice u sebe originální nosič, ale už teď se těším, až si „počtu“. Většina death metalových kapel má texty takové obyčejné, klasické. O čem jsou ty na „Perpetual““?
Christoph moc nepíše dlouhé texty, což mě znovu zaujalo, když jsem je přidával do písní na Bandcampu. Jeho texty jsou obvykle velmi osobní; zpracovává spoustu svých vlastních zážitků a přetváří je do death metalových textů. Protože ho znám velmi dobře, chápu, co pro něj znamenají, ale vždycky nechávají dostatek prostoru pro interpretaci, aby si z nich kdokoli mohl vytvořit svůj vlastní příběh.
Jak už jsem psal, jste originální kapelou. Kytarový rukopis je nezaměnitelný a skladby jsou složeny s lehkostí a elegancí. Mám pravdu? Skládá se vám nový materiál dobře? Prozradíš nám prosím samotný proces vzniku nové skladby? Jak tvoří RESURRECTED?
Abych byl úplně upřímný, jsem docela mizerný kytarista. Dříve jsem bral lekce na kytaru jen do té doby, než jsem nashromáždil dostatek teoretických a praktických znalostí k psaní death metalových písní. A tehdy to všechno šlo mnohem přirozeněji než teď. Zkoušeli jsme třikrát týdně, jamovali a psali písničky takhle – já jsem měl nápad na riff, náš tehdejší bubeník Michael pod něj položil bicí a v určitém okamžiku byla písnička hotová. Nikdy jsme si nic nezapisovali, měli jsme to všechno v hlavě. Tak se nám podařilo vydat nové album každé dva roky.
V dnešní době mám pocit, že dva roky uběhnou mrknutím oka. Navíc se celý proces úplně změnil. Pokud nezkoušíme na živé vystoupení, obvykle se setkáváme jen s plně zformovanými nápady na písničky, které přineseme buď Chris, nebo já. Ty už obsahují hrubé struktury bicích. Dennis stejně často přichází s mnohem lepšími nápady, ale rád předem zná obecný směr.
Například u titulní skladby „Perpetual“ nebyl vůbec spokojený s původním nápadem na bicí v refrénu. Řekl jen: „Musím to rozjet – jiná cesta není.“ Já na to: „To je 270 BPM!!!“ A Dennis prostě řekl: „Na tom nezáleží!“
Ale další album rozhodně nevyjde za tak dlouho jako „Perpetual“.
Jste kapelou, která svůj vznik datuje do devadesátých let minulého století. To už je hodně dlouhá doba a spousta věcí se změnila. Myslím tím teď nové technologie, způsoby nahrávání, snímání zvuku, ale i postupy a vnímání hudby jako takové. Máme různé streamy, youtube, spotify. Jak tohle všechno vnímáš ty, jako muzikant?
Tehdy jsme ještě nahrávali demo nahrávky na osmistopý rekordér. Běžný člověk si v té době nemohl dovolit počítač a neměli jsme ani peníze na rezervaci studia – 300 německých marek (asi 150 eur) na den bylo naprosto nedostupné. Rozpočet na naše debutové album „Raping Whores“ byl pouhých 500 eur (1000 německých marek) a v té době vyšlo u Eaststar Records. To nám zrovna neumožňovalo strávit mnoho času ve studiu.
Ale „digitální doména“ postupně začala přebírat kontrolu. V roce 1996 jsem začal pracovat s docela slušným počítačem a sekvencerem Samplitude, který se vešel na 1,44" disketu. Dodnes používám stejný sekvencer, i když už má asi 1,6 gigabajtu. Jedna věc, které jsem se ale vždycky držel, je skutečný kytarový zesilovač, ale nikdy jsem nepřešel k modelovým, ani naživo. Raději si na pódium vezmu malý zesilovač z krabičky na svačinu, než abych tam dal notebook. Na mnoha koncertech, které dnes hrajeme, hrají mladší kapely plně digitální a ani nechápou, proč by člověk potřeboval kytarový kabinet nebo skutečný zesilovač. Někteří promotéři se dokonce potýkají s tím, aby sestavili doprovodnou linii, protože místní kluci už takové vybavení prostě nenosí.
Nicméně držím krok s novými technologiemi a rád se přizpůsobuji, když to dává smysl – zvláště pokud jde o cestování na dlouhé vzdálenosti. Ale pro mé uši digitální vybavení stále nezní dostatečně dobře. Slyším ho na tolika koncertech a ve skutečnosti mi dělá špatnou náladu, když z něj zachytím ten plochý, bezduchý zvuk Kemperu na pódiu.
Zmínil jste streamovací služby, které nepoužívám. Konec příběhu. Ale samozřejmě si udržujeme všechny naše platformy jako Spotify, Apple Music, Amazon, YouTube, Deezer a tak dále. A samozřejmě, naše písničky jsou tam k dispozici, pokud chcete jako hudebník dnes dosáhnout nějakého dosahu, prostě se tomu nevyhnete. Bohužel, hudebníci jsou na samém dně potravního řetězce. Výplaty jsou už teď téměř zanedbatelné a v době, kdy se příjmy dostanou k labelu a my jako hudebníci dostaneme jen pětinu z nich, si dokážete představit, jak málo zbývá. Nicméně tím vůbec neobviňuji label; ve srovnání s ostatními jsme vlastně v docela dobré pozici. Ale takhle prostě byznys funguje.
Když jste se letos vrátili s novým albem, měl jsem hroznou radost. Znáš to, ihned jsem šel do sklepa a strávil tam skoro celý víkend, abych našel starou kazetu s „Raping Whores“. Žádný originál, jen obyčejná kopie, ale tenkrát pro mě měla obrovskou hodnotu. Jak na staré časy vzpomínáš ty? Byli jste mladí, člověk měl více času, někdy si říkám, jestli nebylo bez internetu a různých nových technologií lépe. I když, život je možná teď lehčí, pohodlnější?
To je šílené, že máš kazetovou kopii „Raping Whores“? Zkopíroval jsi ji z vinylu nebo z CD? Já jsem si pořád nahrával věci z vinylu na kazetu, většinou do auta. Nuclear Blast mívali LP desky v prodeji za 1 německou marku (0,50 eura). Dnes si ty desky už ani nemůžete dovolit. Tehdy to bylo mnohem levnější než kupovat CD.
Abych byl upřímný, tehdy jsem neměl moc času, pracoval jsem na směny. Ale měl jsem víc času na to, na čem skutečně záleželo: psaní hudby, trávení času s přáteli a podobné věci. V dnešní době zabere hudebníkovi tolik času jen to, že se stará o sociální média. Nechci to dělat, ale jinak to nejde. Internet pro nás znamená dosah, ale na druhou stranu to pro posluchače znamená i přetížení. Všechno máš okamžitě k dispozici, bez ohledu na to, kde na planetě jsi. Myšlenky ti neustále skáčou, už nejsi moc soustředěný ani koncentrovaný. Jsem na tom stejně.
Bylo to tehdy lepší? To je filozofická otázka. Kdybych v 90. letech věděl, co bude možné dnes, nechtěl bych to hned?
Když jsem dělal s Hevalem rozhovor s kapelou DEATHSWARM, napsal tenkrát krásnou větu „Extrémní metal pro mě obecně znamená svobodu a sebevědomí, a to jak po hudební stránce, tak ve způsobu života“. Hodně jsem o tom přemýšlel a zjistil jsem, že jsem na tom úplně stejně. Já třeba beru vždy kapelu jako celek. Jak působí na koncertech, v rozhovorech, musím jí hudbu věřit. RESURRECTED opravdu působí dojmem, že jde vaše hudba přímo ze srdce. Žádné pózy, jen „čisté umění“. Myslíš, že se tohle dá naučit? Co pro tebe vlastně hudba znamená?
Jsou věci, které se prostě nenaučíte. Můžete se naučit teorii, která vdechne život tomu, co nosíte v srdci, ale přesně o to jde. Dělat hudbu, zejména death metal, vychází zevnitř a znamená mít svobodu dělat si, co chcete. Vždycky v sobě nosím ten specifický pocit, je to jako neustálý skrytý hluk, bez ohledu na to, co dělám.
Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že tohle budu dělat maximálně do poloviny třiceti let. V červnu mi bude 52 a pořád tu stojím. Chci se toho vzdát? Ne. To by znamenalo vzdát se sám sebe. Koncerty bolí trochu víc než dřív, to jistě, ale pořád si užívám každou chvíli na pódiu s těmito kluky, kteří jsou v podstatě moje rodina.
Když si to nenosíte v srdci, publikum si toho všimne. Dříve nebo později.
Pocházíte z průmyslového města Duisburg, North Rhine-Westphalia. Ovlivnilo vás nějak prostředí, továrny, smog, ocel ve vaší tvorbě? Pracuji také v průmyslu a nemůžu se zbavit dojmu, že z vaší tvorby vždy cítím takovou zvláštní temnotu, neklid, který zažívám každý den brzy ráno, když pochoduji do práce…
Vaše okolí vás rozhodně formuje. Sám jsem vyrůstal přímo uprostřed té šedivé bezútěšnosti na okraji Oberhausenu. Náš první bubeník Michael pracoval v podzemí v dolech. Naše zkušebna se nachází v bunkru po náletu z druhé světové války, masivním bloku s pětimetrovými železobetonovými zdmi. Pokaždé, když tam jdete zkoušet, procházíte velmi specifickým druhem tmy. Téměř cítíte, čím si lidé museli projít tehdy, když bunkr ještě sloužil svému původnímu účelu.
Měli byste být rádi, že můžete do práce jít pěšky! Obvykle musím řídit, ale když je trochu tepleji, někdy si vezmu kolo a běžím zpátky – takhle už mám za sebou trénink. Když takhle chodíte, běháte nebo jezdíte na kole, vnímáte všechno kolem sebe úplně jinak – mnohem intenzivněji. Všechen ten průmysl, prázdné tváře lidí s pocitem beznaděje v očích… Asi si dokážete představit, že to ve mně zrovna nevyvolává touhu psát veselé harmonie.
Každý nějak začínal. Jak jsem již zmiňoval, vy jste kapelu založili již v roce 1993. Jste součástí německé death metalové scény, která byla vždy velmi silná. I dnes stále vzniká spousta skvělých kapel. Zajímal by mě tvůj pohled zevnitř. Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, koncerty ty?
Stále jsme v kontaktu s dlouholetými německými kapelami jako Fleshcrawl, Purgatory, Profanity a Depression, které všechny existují už od začátku 90. let. Tehdy byl kontakt intenzivnější, ale většina z nich ještě neměla rodiny. Přesto jsme vždycky rádi, když se potkáme na festivalech nebo někde společně odehrajeme koncerty.
V oblasti Dolního Porýní je také solidní undergroundová scéna, ale většina těchto hudebníků tu také je už dlouho a hraje v různých sestavách napříč různými kapelami. Abych byl upřímný, s novějšími kapelami v Německu moc kontaktů nemám. To se obvykle stává jen tehdy, když nás kontaktují, aby nám zarezervovali koncert – obvykle nás znají, protože na nás narazili na Spotify nebo YouTube. V určitém okamžiku si myslím, že došlo k jakémusi odpojení, kdy jsme novější kapely „ztratili“. Možná už na to moc stárneme, nebo je to možná proto, že poslední album trvalo tak dlouho – opravdu nedokážu říct.
Když jdu na koncert tady v okolí, mám pocit, jako by existovaly dva oddělené světy: buď znám skoro všechny, nebo neznám ani jednoho. Je to docela zvláštní.
Zůstaňme na chvíli u historie. Jak jste vlastně dali kapelu dohromady? Prosím, zavzpomínejte nám…
To tehdy nebylo jen o mně, měl jsem spíš podpůrnou roli, haha. Docela často jsem se poflakoval ve zkušebně EVOCATION, což v podstatě položilo základy pro to, z čeho se později stala RESURRECTED. Název RESURRECTED je vlastně odkazem na „vzkříšenou“ EVOCATION, sestava byla stejná, až na mě na rytmickou kytaru.
Nakonec jsme ale museli tu zkušebnu opustit. Vyhodili kytaristu, který ji původně pronajal pro EVOCATION, a samozřejmě nechtěl, abychom tam zůstali, pokud už nebude součástí kapely. Vyhodili nás i z další zkušebny, byla to škola, a přistihli nás, jak tam pijeme pivo, což nebylo zrovna povolené, haha. V té době jsme ještě ani neměli jméno. Po pár měsících spíše nečinnosti jsme se dali dohromady a v červenci 1994 jsme se přestěhovali do zkušebny, kterou používáme dodnes. A v listopadu 1994 jsme odehráli náš vůbec první koncert. Klub, kam se vrátíme 29. května letošního roku. Možná natočím nějaké video o historii a všem, co se mezi tím dělo.
Ta první sestava zůstala beze změny až do koncertu s Fleshcrawl v roce 1997, kdy se náš zpěvák Carsten pohádal s naším hlavním kytaristou Dirkem. Nejdřív létaly pěsti, pak Dirk vyletěl z kapely. A až do roku 2024 jsem to celé musel nést na kytaru víceméně sám.
A co ty osobně? Kdy jsi vzal poprvé do rukou nástroj, kdy jsi navštívil první koncert a jak sis jej užil? A co první vystoupení na pódiu? Vzpomeneš si ještě na první turné? Osobně jsem devadesáté roky zažil, byl jsem mladý, jen jsem se k death metalu dostal postupně, přes německý thrash metal…Jak tomu bylo u tebe?
Poprvé jsem vzal kytaru do ruky v 18 letech, tedy v roce 1992. Ještě jsem chodil do školy a odpoledne jsem měl malou práci, která mi umožňovala dovolit si první kytaru a lekce hry na kytaru. Můj první metalový koncert byli vlastně DEICIDE na jejich turné „Legion“ v roce 1993. Tehdy měli vážné problémy s aktivisty za práva zvířat, všichni tady stáli před Live Music Hall v Kolíně nad Rýnem s transparenty a snažili se fanouškům zabránit ve vstupu na koncert. Pamatuji si to, jako by to bylo včera.
Nikdy mě ten „Teutonic Thrash“ moc nenadchl, byl to docela rychlý skok z „…And Justice for All“ od Metallicy na „Subconscious Terror“ od BENEDICTION a „Altars of Madness“ od MORBID ANGEL. V roce 1994 jsem odehrál svůj první koncert s krátkými vlasy, BC Rich Warlockem, který mě stál 200 eur, a vysokými motorkářskými botami. Samozřejmě jsme byli všichni neuvěřitelně nervózní. Pořád jsem nervózní, ne zdaleka tolik jako tehdy, ale nemyslím si, že to někdy úplně zmizí.
Naše první turné bylo v roce 1997 s FLESHLESS a BONEHOUSE, deset koncertů po Evropě, samozřejmě bez turné autobusem, jen s pronajatou dodávkou a někdy s dost pochybnými místy konání. Tehdy se zdálo být snadné zarezervovat deset koncertů za sebou jako kapela. Dnes je to mnohem složitější.
Klasická otázka na závěr. Co chystají RESURRECTED v nejbližších měsících? Chceš něco vzkázat fanouškům, promotérům, labelům?
Samozřejmě bychom rádi odehráli více živých koncertů, zejména po vydání alba „Perpetual“ – ale festivalová sezóna je už pořadateli víceméně plně obsazená. Možná se ještě něco objeví a my se někam můžeme zapojit. Jinak máme zatím žádosti o účast na festivalech jen pro rok 2027, ale alespoň máme potvrzenou účast na Protzen Open Air 20. června 2026.
Náš label Testimony Records se také snaží uspořádat turné k tomuto labelu a pokud to vyjde, určitě bychom se do toho pustili. V prosinci u nich znovu vydáme „20th Year Edition“ našeho alba „Endless Sea of Loss“ s bonusovými skladbami EP „Bloodline“.
Pokud v druhé polovině roku nepřijde příliš mnoho dalších koncertů, rád bych hned začal pracovat na novém materiálu pro další album. S Chrisem máme v trezoru ještě pár nápadů, které se na „Perpetual“ nedostaly, hlavně proto, že nám došel čas na úplné dokončení těch písní.
Ani nevíš, co pro mě tenhle rozhovor znamená. Moc si jej vážím. RESURRECTED jsou velmi častými hosty v mém přehrávači. Děkuji jak za odpovědi, tak hlavně za vaši hudbu. Ať se vám daří jako muzikantům i ve vašich osobních životech! RESURRECTED rules!
Vždycky mě dojímá, když čtu, že naše hudba dokáže v ostatních vyvolat něco emotivního – stejně jako to u vás. Jak jsem říkal, cítil jsem to z vaší recenze; píšete přímo od srdce. To nás opravdu motivuje pokračovat tak, jak jsme.
Děkujeme, že jste nám dali příležitost trochu si popovídat o minulosti a současnosti. Doufám, že to nebylo moc nudné. Doufejme, že se brzy uvidíme na některém z pódií!
.jpg)
