DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemthriller. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemthriller. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 4. srpna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Našeptávač - Donato Carrisi (2019)


Našeptávač - Donato Carrisi
2019, Vendeta

Možná je lepší, když lidem do hlavy nevidíme. Jinak bychom byli asi pořádně zděšeni. Možná jsem vyrůstal v určité bublině, ale stejně jako ostatní kolem mě, jsem měl nastavené hranice, které se nepřekračují. Ani ve snech. Neubližuje se dětem, starým lidem, ženám, vlastně nikomu. Jenže potom přijde manželka z práce, kde jako učitelka řešila věci, ze kterých se vám chce zvracet. Navenek usměvavé a bohaté rodiny lékařů i právníků, člověk by řekl, že tihle lidé budou mít rozum. Omyl! Týrání, obtěžování, hnus a špína. Jakoby měl každý temnou místnost v hlavě, kam ukládá své zvířecí pudy. A když je příležitost, vyplavou na povrch. Vezměte si třeba naivitu některých jedinců, kteří dávají na sociální sítě příspěvky, kterými si u vás postupně snižují kredit. Nikdy bych do některých neřekl, že se budou smát vojákovi, který přišel o nohu v boji. Nebo když zmizí dítě, když někoho znásilní. Je to děsná sranda. Možná jsme ale jenom zvířata, někteří trošku chytřejší a morálnější. Nevím.

Co ale vím je, že psychotrillery mám z téhle škatulky asi nejraději. Našeptávač je první kniha autora, kterou jsem četl. Znáte to, hledáte nějaké dobroty na dovolenou a najednou vám naskočí black friday. Listujete nabídkou a dohledáváte si informaci. Jako rád stále objevuji novou hudbu, tak podobně to mám s autory knih. Tohle navíc není žádná prvoplánová detektivka. Naopak. Dostanete příběh, který má mnoho vrstev. Bavilo mě rozplétat celou pavučinu případu. Sympatičtí mi byli i vyšetřovatelé. I když je fakt, že mrtvé dívky ve věku 8 - 13 let, není zrovna téma, které bych četl rád. Přesto mě knížka pohltila. Ano, píšu to pokaždé, protože mě zkrátka lepší slovo nenapadá. Já nesmím vnímat okolí. Když je kniha dobrá, tak je mi jedno, jestli jedu vlakem, někdo řve na hřišti u lavičky nebo se vedle v ulici snaží dělník prokopat sbíječkou na druhou stranu zeměkoule. Našeptávač mě smetl. Doslova. Říkal jsem si, jak je pěkně děj vystavěný, s různými odbočkami. Vše je napšáno s citem, i když krutě. Ale takový už svět bohužel je.

Nikdy jsem nepochopil, jak může někdo ubližovat slabým. A tady je to popsáno hodně reálně. Viděl jsem před sebou jednotlivé scény, jako bych snad ani nečetl knihu, ale sledoval nějaký temný film. Zajímavé, tohle se mi také stává pokaždé. Vytvořím si svůj vlastní obraz v hlavě a s každou kapitolou je jasnější a jasnější. Také si říkám, že na někoho bude případ až moc složitý, ale zase na druhou stranu, proč by se měl autor podbízet? Vždyť v realitě to bývá někdy ještě horší. Taky je fakt, že mám rád takové ty padlé hrdiny, které semlel život, ale oni stále, když je potřeba, tak stojí na správné straně barikády. Potřebujeme je! Příklady totiž táhnou. Jinak by z nás byla jen tlupa neandrtálců. Někdo musí nastavit mantinely a říct, že zlo je zlo. Morálka je dnes děsně zprofanované slovo. Jsem pro její reinkarnaci. Hajzl bude vždycky hajzl a je potřeba to říct nahlas. Odsoudit ho, chytit, aby nezabíjel, nemučil a netrápil všechny okolo sebe. Můžete si myslet, že píšu a mluvím jak nějakej starej skaut, ale proč ne? Co je na tom špatného? 

Je to vlastně zvláštní. Člověk má volno, dobře se vyspí, nají a má v lednici dost piva. Letní nálada je výborná a je jen s lidmi, které má rád. Debila na kilometry nevidět. A přesto si zalezu do rohu zahrady a čtu si temné příběhy o vraždách a lidském hnusu. Občas nad tím přemýšlím, proč nás to vlastně pořád přitahuje? Myslím si, že je to napětí. Mě třeba málokdy zaujme rádoby veselá knížka. Mám asi jiný druh humoru. Co byste taky chtěli od fanouška Červeného trpaslíka a starých sci-fi knížek. Pro mě dnes zkrátka takoví ti klasičtí autoři beletrie nepíší. Zkoušel jsem i něco lehčího, nějakou tu výpověď čtyřicátníků a padesátníků, ale připadalo mi, že se všichni chovají jak kreténi. Stejně jako filmy o ženách, co by ještě jako chtěly, ale protože měly rády jako mladý zmrdy, tak jsou teď v prdeli a byly by rády za toho hodnýho kluka, kterýmu kdysi říkaly, že budou jen kamarádi. Uff. Ale to už je jiné téma.

Bylo to napínavé a pořád jsem přemýšlel, kdo může být vrahem. Nebo jich je víc? Hrozné je, že pak jsem jednou ráno na chalupě vstal, dal si čaj a něco dobrého. Jako první kouknu na zprávy a v jedné civilizované zemi se podobný případ opravdu stal. Našeptávač je dobrá kniha pro všechny fanoušky detektivek a thrillerů. Je to další z velmi propracovaných výletů do pokřivené mysli šíleného vraha. Já jsem si knížku užil. Za pár krejcarů jsem dostal pořádnou porci dobré práce. Objevil jsem si pro sebe dalšího autora. Za mě rozhodně palec nahoru. Mějte se hezky a když uvidíte někde nějakou nepravost, tak se nebojte ozvat. Je to i na vás! Děkuji za pozornost. 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V lese je nalezeno pohřbených šest useknutých rukou. Jsou uspořádány do tajemného kruhu a zdá se, že patří chybějícím dívkám mezi 8 a 13 lety. Zbytky těl ale nikde nalezeny nebyly.

Případ dostal kriminolog Goran Gavila. Nerudný, vzpurný muž musí spolupracovat s mladou policistkou Milou Vasquezovou, která má pověst odborníka na pohřešované děti. Má totiž svou vlastní tragickou minulost, která ji zanechala poškozenou a neschopnou něco cítit.
Je to výbušný, ale podivným způsobem fungující vztah. A když v lese odhalí další tajemství, stále víc mají své životy navzájem v rukou.

Úchvatný literární thriller, který smetl Itálii. Našeptávač rozpoutal podobnou bouři jako romány Stiega Larssona. Tento román je výjimečný - provokuje, je inteligentní a nepoddajný.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 28. července 2023

KNIŽNÍ TIPY - Rosemary má děťátko - Ira Levin (1976)


Rosemary má děťátko - Ira Levin
1976, Odeon

Kolem vedlejšího stolu sedělo několik vystajlovaných vousáčů. Kluci ze satelitu, pánové původně z města, kteří řezají dřevo podle návodů na youtube. Bylo zajímavé je pozorovat. Zasvěceně se bavili o trávnících, plotech a o tom, jaké sázejí bylinky. Piva přibývalo a já si četl. Jako za starých časů, za dob mého mládí. Původně jsem si myslel, že zde bude prázdno. Většinou to tak je. Dnes už do hospody nikdo odpoledne nechodí. Jenže oni měli sraz. Pili jen ochucená piva a rozplývali se nad příchutěmi. Sladký jak cecek to je, řekl somrák v rohu. Vypadal jak z dávných dob. Nevím proč, ale nějakým záhadným způsobem mi byl sympatický. Rozhodně víc uvěřitelný a opravdovější než kluci s fousíky. To já, když zrovna zvedal na bench (následuje číslice a chvilka ticha, plus kontrola chytrých hodinek)....tak jsem ho tam potkal, zmrda. Sprosté slovo vždy zaujme. Už jsem si nemohl číst, normálně jsem neslušně poslouchal. Nešlo jinak.

Hipsterský synek povídal o nějakých svých sousedech a že tohle fakt nečekal. V satelitu chceme klid a oni sekají trávu odpoledne v týdnu. Tuhle se třeba zeptali, jestli nemůžou chovat slepice. Kdo to kdy viděl? Ještě to bude smrdět jak někde na vsi. Jako jsme na vsi, ale nejsem vidláci, ne? Pak následovala taková ta klasika. Větev jabloně (samozřejmě nej odrůda z Norska), přesahující přes plot. Už mě to nebavilo. Četl jsem si dále. Asi chápete, že jsem byl spolu s Rosemary a jejím děťátkem na české vsi, nějak se mi to spojilo. Tenhle hororový příběh je aktuální, co světem svět stojí. Začíná to divnými sousedy. Pořád tak čumí a ona, ona se neumí oblékat. Jo, jako prachy mají, ale neumí ani pozdravit. A ta jejich dcera, ta je taková fakt divná. Jakoby to Ira Levin psal o nás, o Češích. Jasně, v téhle knize se příběh zvrhne, ale když si to vezmu kolem a kolem, není třeba kauza o sektě z poslední doby náhodu dost podobná čarodějnictví? 

Takovej hodnej kluk to byl, vždycky zdravil. Známe to. Vařil perník a pak vystřílel celou rodinu. Rosemary má děťátko je strhující, záhadný příběh. Poprvé jsem jej četl v dobách, kdy jsem svět vnímal ještě o hodně víc naivně. Rodiče mě chránili před zlem a sám jsem měl postupně přijít na to, že ne všichni lidé jsou hodní. Pokud máte rádi psychologii, rozklad osobnosti, záhady a tajemno, je kniha pro vás jako stvořená. Navíc je skvěle napsaná, má spád a čte se vlastně sama. Pro někoho to bude jednohubka na odpoledne (to taky je), ale nejde přece o délku. Na 213 stránkách se zde odehrává něco velmi děsivého, neklidného, co působí pomalu. Jako nějaký jed, který vám soused přidává každý den do společného kafe. Tak jak bylo v práci, co žena? A děti? Bíbři se u vedlejšího stolu zhádali jako koně. Tématem bylo, kdo má lepší kvásek na chleba. Dokonce si hrozili pěstí a vypadali jako upravení vikingové ze současných fantasy seriálů. Vágus se zvedl s tím, že na tohle nemá nervy a odešel někam žebrat. Já si dal ještě jedno. Chybělo mi padesát stránek do konce. To je řekněmě pár piv, to dám. A dal jsem.

Asi znáte film od Romana Polanského (rok 1968) se skvělou Miou Farrow. Je opravdu dobře natočený a pokud nejsou knihy zrovna vaše vášeň, určitě oceníte alespoň tohle zpracování. Představte si, že vyrůstáte ve městě, obklopeni lidmi, kteřé vás mají rádi a pak si postavíte barák na vsi. Nikoho tam neznáte a máte strach. O své děti, které jsou zkrátka jiné, než ty ostatní. Dneska je všechno rychlejší než dřív. A nemyslete si, i Satan se vyvíjí, používal dávno sociální sítě, ještě v dobách, kdy vy jste o nich říkali, že to je blbost. Láká to, co? Drby a pomluvy, koukání do cizích životů. Lidem do hlavy nevidíte a někdy je děsivé, když vám odhalí svoji osobnost a povahu. Navíc, přátelé, pro kluky vedle od stolu přišly manželky. Většina s sebou měla malé děti. Tak pět, šest let a když naplnily hospodu, nechci se rouhat, ale moc normálních těch dětí nebylo. Nevím, jestli je standartem nevychovanost, ale tady nešlo o temperament. Na tohle jsem tolerantní, koneckonců mám dvojčata, ale tyhle prckové měli divný oči. Byl v nich vztek, zaťatost. Zase se mi to spojilo v jedno a pak už jsem knížku dorazil. 

Všichni odešli. V hospodě jsem zůstal sám a knížka ve mě pomalu doznívala. Šel jsem domů a říkal jsem si, jak je to vlastně silný příběh. Hele a co vy? Taky máte divný sousedy? Nebo jste divní vy? Ne, dělám si samozřejmě srandu. Tohle je přesně ten druh hororu, který mám rád. Plíživý, jedovatý, překvapivý. Vždycky se mi líbily knihy typu, co by se stalo kdyby. Fantazie potom pracuje na plné obrátky. Je léto, doba dovolených a myslím si, že takhle někam na terásku nebo jen tak do křesla pod kaštan se tahle knížka více než hodí. Alespoň já si to myslím. Snad jsem vám svým dnešním tipem udělal radost. Nechte si chutnat. Hezké léto, příjemný den a dobré počtení přeji!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slavný román balancující na pomezí psychologického příběhu a hororu. Odehrává se koncem šedesátých let dvacátého století v New Yorku. Novomanželé Rosemary a Guy se nastěhují do velkého bytu v Bramfordu - starém velkém domě s temnou pověstí. Guy je začínající herec a Rosemary se svědomitě připravuje na roli matky, i když dítě zatím nečeká. Zakrátko se mladý pár seznámí s trochu vlezlými sousedy - manžely Castevetovými a přes lehký odpor Rosemary se Guy spřátelí s Romanem Castevetem. Zakrátko Rosemary za podivných okolností otěhotní a Guy dostává velkou hereckou šanci, když jeho konkurent náhle oslepne. Castevetovi se mezitím stále více vtírají do přízně mladého páru a nepokrytě Rosemary organizují život. Postupem času začne mít nastávající maminka z řady náznaků a podivných náhod podezření, že jejich sousedé praktikují čarodějnictví a chtějí její dítě pro své temné obřady. Jestli jde o chorobné vize, které v citlivé Rosemary vyvolává samota milionového velkoměsta a tísnivý dům, nebo jde o skutečné děsivé události už Ira Levin nechává na zvážení čtenáři. Rosemary má děťátko je nevšední a velmi sugestivní příběh, který pravděpodobně zůstane dlouho vryt do paměti každého čtenáře. Román se dočkal i úspěšného filmového zpracování.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 21. července 2023

KNIŽNÍ TIPY - Pohádka - Stephen King (2023)


Pohádka - Stephen King
2023, Beta-Dobrovský

Celý život pracuji v technických oborech. Vstávám brzy ráno a chodím šedivými ulicemi. Není to většinou nic pozitivního. Musí se makat a teď myslím opravdu vyrábět. Někdy je to hodně ubíjející. V případech, kdy je to už hodně depresivní, tak mi vždycky pomůže moje fantazie. Dívám se z okna a představuji si, jak bude pokračovat děj právě rozečtené knihy. Mám to takhle nastavené odmalička. Na některých poradách musíte být, i když třeba zbytečně. To se mi potom rozlétnou myšlenky do úplně jiných světů. Jsem tulákem, který nezná hranice. V případě četby téhle knihy to platilo více než je u mě obvyklé. Byl jsem velmi mile překvapen. Fantasy svět pod Stephena Kinga mě doslova schlamstnul. Začátek byl sice tentorkát trošku pozvolný, ale potom se vše rozjelo a v druhé polovině už jsem byl zcela chycený. Mrzí mě vždy jen jediné. Nemám si s kým o knihách moc promluvit. Přeci jen, v technických oborech lidé zase tolik moc fantazie nemají.

Někdy je člověku smutno jen tak samo o sobě. Nezná vlastně ani příčinu. Možná na něj doléhá počasí nebo si tělo říká podvědomě o odpočinek. Nevím, ale je pravda, že dovolenou už potřebuji jako sůl. Knížka má 728 stránek a nechtělo se mi ji příliš tahat s sebou. Raději něco lehčího, menšího, smím-li prosit. Nakoupil jsem hromadu výtisků a jsou v ní jak novinky, tak i několik starších věcí. Bude o čem psát a hlavně co číst. Pohádku jsem louskal po nocích a chodil do práce utahaný. Už se mi to nestalo docela dlouho. Knihy mě dokáží pohltit, ale taky se mi chce spát. Tentokrát to bylo jiné. Asi jsem už opravdu přetažený a nebo mi čím dál tím víc nedělá dobře vedro. Stephen King si i přes svoje pokročilé stáří stále drží laťku velmi vysoko. Nemá to tak vždy, u několika posledních knížek jsem si říkal, že už to není ono, ale tentokrát ťal přímo do živého. On totiž umí stále perfektně popsat postavy a jejich pocity.

Jo, možná jsem se s sedmnáctiletým Charliem trošku ztotožnil. Což je asi žádnoucí. Chápal jsem jeho pocity i myšlenkové pochody. Navíc, můj otec byl taky alkoholik a taky jsem měl psa. Víte, ona se pak kolem člověka vznáší taková zvláštní temná aura. Trvá to hrozně dlouho, než vymizí. Možná právě (a nejen) proto jsem se zase jednou cítil jako hlavní hrdina. Ale i ostatní postavy jsou vykresleny velmi pečlivě a přesně. Nevím, jak to máte vy, ale já si vždycky přesně představuji obličeje, pohyby, mimiku. Někdy jsou to lidé, které potkávám v tramvaji, někdy někteří mí známí. Promítám si děj i do svého života kolem mě. Chodím všude pěšky a mám na uších sluchátka. Jsem jako stín, kterému to ale v hlavě neustále šrotuje. Od probuzení až do noci. A to i když normálně pracuju. Třeba datluji nějaká data do počítače a najednou se přistihnu, že myslím na Pohádku. Svět je jedna velká džungle. Je to neustálý boj o moc a pozice. Alespoň tak to vidím kolem sebe. Snažím se být lehce mimo, spíše sledovat a zabojovat jen ve chvílích, kdy je to bezpodmínečně nutné. Nebo pokud jde o mojí rodinu.

Číst Pohádku pro mě bylo ale i velmi isnpirativní. Musím pochválit překlad Adély Bártlové. Má velký jazykový cit. Možná i právě proto nikde nic neskřípalo, nevrzalo a mohl jsem si celý příběh užít. Stephen King je známý tím, že mu moc nejdou konce. Pravda  je to i tentokrát, i když je to lepší než jindy. Víc vám prozrazovat nebudu, nebojte. Poslední roky přemýšlím nad tím, že si koupím psa. Kdysi jsem, ve věku Charlieho, jednoho měl. Dodnes chodím na chalupě na jeho hrob si popovídat. Já vím, je to divný, ale kdybyste zažili chvíle, kdy si nemáte s kým promluvit a jediná živá duše, která je vždy u vás, je pes, asi byste pochopili. Možná právě proto chápu myšlenkové pochody hlavního hrdiny. Opravdu platí, kdo nezažil, nepochopí, ale co jsem tak slyšel názory některých svých kamarádů, tak je tahle dějová linka také velmi zaujala. A to psy nemají moc v lásce. Ještě jedna věc, mám právě doma dva puberťáky na střední škole, tak možná i proto mě tahle knížka tolik vzala.

Je to prostý fakt. Stephen King ještě do starého železa nepatří. Stále umí napsat strhující příběh, který by si učtitě zasloužil i zfilmovat. Já jsem si Pohádku opravdu užil. Stihl jsem ji dočíst ještě před dovolenou a dokonce i sepsat knižní tipy. Je to takový dárek ode mě pro vás. Pokud chcete nějaké prázdninové čtení na deku, pod strom nebo jen tak do ložnice, neváhejte a kupujte. Příběh má spád, pořád se něco děje a jestli jste ještě navíc mistrovi fanoušci jako já, je to pro vás povinnost. Život není žádná (P)pohádka. Ale nebojte, pořád je ještě spoousta dobrých lidí. Nezapomínejte na to, až vás zase někdo ráno naštve cestou do práce. Hezké léto nejlépe s knihou! Děkuji za pozornost!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Charlie Reade vypadá jako obyčejný středoškolák, ale už toho má dost za sebou, život se s ním rozhodně nemazlil: máma mu umřela při autonehodě, z táty se stal alkoholik. Ve svých sedmnácti Charlie potkává Howarda Bowditche, samotáře z domu na vysokém kopci. Na zahradě za domem stojí zamčená kůlna, z níž se linou příšerné zvuky. Pan Bowditch umírá a Charlie zjišťuje, že mu dům odkázal – spolu s tajemstvím, které bude zatraceně těžkým břemenem.

V kůlně je totiž portál do jiného světa. Ten jiný svět je v ohrožení a spolu s ním i ten náš. V paralelním vesmíru jsou honosné paláce s vysokými věžemi, zatuchlé podzemní kobky a magické hodiny, které umějí vrátit čas.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 2. června 2023

KNIŽNÍ TIPY - Volající - Jonathan Dylan Barker (2022)


Volající - Jonathan Dylan Barker
2022, Domino

Je to už spousta let, co jsem přestal rádio poslouchat. Nedívám se ani moc na zprávy v televizi. Média se stala poslední dobou (i díky sociálním sítím) neskutečnou žumpou. Honba za sledovaností, touha předložit divákovi a posluchačovi něco šokujícího, mě zkrátka nebaví. Cílené informace o bouračkách, vraždách, násilí a hnusu, vám pomalu ale jistě zasviní mozek a stanete se součástí celého toho nechutného kolotoče. Stačí se podívat ráno v tramvaji, co lidé hltají. Facebook, snad nejprohnilejší stoka. Touha a závislot na dopaminu. Hrozný, šílený a jiný to nebude. Hodně jsem o tom přemýšlel, když jsem četl novou knihu od mého oblíbence Jonathana Dylana Barkera. Rozhlasová moderátorka Jordan Briggsová je pro mě takovým dnešním prototypem člověka, který se neštítí ničeho. I díky jí podobným jsem zažil věci, o kterých jsem myslel, že je nikdy nebudu muset zažívat.

Bylo pozdě odpoledne a tramvaj vykolejila. Malá holčička měla od krve celý obličej. Ihned jsem vyndal kapesník a pomáhal její mámě. Byla v šoku, dostala také úder do obličeje. V klidu jsme vylezli ven a sedli si na obrubník. Sám mám dvě děti, tak jsem si povídal, dokud nepřijela záchranka. Byl jsem jediný, opravdu jediný z asi padesáti lidí. Ostatní si holčičku, která nejdříve křičela a plakala, natáčeli na mobily. Byl jsem z toho několik dní v prdeli. Už dávno nejsem naivní, ale tohle? Kam se ztratila slušnost a obyčejná pomoc bližnímu? To jsou všichni už dneska opravdu tak necitliví? Asi ano, protože já téhle knize věřím každé slovo. Bohužel, tohle se všechno může stát. Jak se to může zdát zdánlivě neuvěřitelné, lidé nejsou v podstatě dobří. Jde jim jen o osobní prospěch, o moc, o sex. Kdysi jsem si myslel, že ne, ale díky tomu, že dnes na sebe každý vyblije na sociálních sítích i to, co nechcete vědět, jsem si zcela jistý, že se tenhle příběh může stát i u nás. Mám dokonce dojem, že o něčem podobném jsem kdysi někde četl ve zprávách.

Jonathan Dylan Barker dokázal opět vytvořit pro něj tak typickou zvláštní atmosféru. Hltal jsem stránky, zapomínal dýchat a najednou jsem byl přímo v příběhu. Každý den se ze všech stran ozývá, že je v pořádku být hovado, nebrat na nikoho ohledy. Mezi lidma je čím dál tím víc frustrace, duševní bídy a divného hnisu, který jsem dříve nevnímal. Dovedu si představit, že už toho bude mít někdo plné zuby a přeskočí mu. Koneckonců, tenhle fenomén se pomalu dostává i k nám. Volající je pro mě takovým mememtem, krásně, i když bolestivě popsaným stavem současné společnosti. Nejvíc se přeci smějeme tomu, když někdo upadne a vyrazí si zuby. Pokud si rozmašíruje koule na kaši, tlemíme se ještě víc. Nezapomeň to nějak drsně komentovat. Nebo zavolej do rádia, třeba někoho vyvedete vtipem. Třeba, že jeho dítě není jeho, že mu manželka zahýbá nebo, že má rakovinu. Prdel, co? Budete se za břicha popadat, jak ten chudák trpí, jak dostal infarkt. Pro sledovanost všechno. Smrt v přímém přenosu? Koneckonců, proč ne? 

Přiznávám, že mě knížka hodně zasáhla, četl jsem jí jedním dechem, kroutil se v křesle, protože v tomhle příběhu není vítězů. Někde jsem slyšel, že prý je to hodně přitažené za vlasy. Nikoliv, naopak, myslím si, že nás autor ještě šetřil. Překládá před nás spoustu etických problémů, otázek dnešního zvláštního světa. Zajímavé je, že jsem si představoval i film, přímo jsem před sebou viděl jednotlivé obrazy. Je to jízda od začátku až do konce. Pokud máte rádi sérii Čtvrtá opice, neváhejte ani chvilku. Knížka má stejný spád a rytmus. Možná právě proto mám tohoto autora tolik rád. Protože má dar a talent, říkejte si tomu jak chcete. Vtáhl mě do svého světa a mě se nechtělo pryč. Některé momenty jsem si převáděl na součanost, na to, co se všude kolem děje. Nikdy bych si nepředstavoval, kolik lidí věří tomu, že je země placatá. Proč by potom nemohli s chutí sledovat přímý přenos ze zabíjení. Krev vždycky lákala. Upozorňujeme, že další záběry jsou drastické. 

Knihu jsem odložil a dlouho, opravdu dlouho jsem přemýšlel. Do své bubliny si jen tak někoho nepustím a myslím, že je to dobře. Jakmile totiž necháte okolní svět, aby vám ji narušil, rozloží vás. Všechen ten lidský toxický odpad z rádií, televize a hlavně internetu, nechci a nehodlám na tom nic měnit. Nebudu diskutovat s blbci, nebudu poslouchat pořady, ve kterých jde jen o to, šokovat. Na to se mám moc rád. Lepší je čerstvý jarní les, dlouhé toulání, až nohy bolí a potom samozřejmě kniha. Vypněte všechny sítě světa a dívejte se kolem sebe. Obyčejný život je stejně nejlepší, to mi nikdo nevymluví. Jinak vás zahltí informace a nebudete vědět, co je lež a co pravda. Nikdy jsem nechápal, jak někdo může volat do rádia. Teď už jsem si přímo jistý, že já bych to nikdy neudělal. Skvělá, velmi napínavá kniha, která má ale i velký přesah. Přečtěte si ji a uvidíte sami. Buďte dobří! 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Každá volba může mít smrtící následky. Od autora bestsellerové série Čtvrtá opice.
Kontroverzní rozhlasová moderátorka Jordan Briggsová se vyškrábala na kariérní vrchol. Nekompromisní honba za úspěchem si však vybrala svou daň. Její manželství se rozpadlo, už roky nemluvila se svou matkou a kdyby neměla dceru Charlotte, byl by její osobní život v naprostých troskách.

Ve svém pořadu si Jordan nebere servítky a city ostatních jsou jí ukradené. Na negativní reakce je zvyklá a nijak ji nepřekvapí, když se jeden z posluchačů rozhodne ohradit. Zakřiknutý Bernie si chce zahrát hru a Jordan pobaveně souhlasí. Zdánlivě neškodná zábava se v živém vysílaní, které má miliony posluchačů, rychle změní ve vražedné běsnění a oživí stíny dávno pohřbené minulosti. Byla Jordan skutečně schopná jít za slávou přes mrtvoly? Je toho schopná teď?


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 26. května 2023

KNIŽNÍ TIPY - Entomologův odkaz - Peter May (2017)


Entomologův odkaz - Peter May
2017, Host

Mám rád hlavní postavy, se kterými se mohu v určitých bodech ztotožnit. Přemýšlím, jestli bych v některých momentech jednal stejně jako Enzo. Někdy mě samozřejmě trošku štval, ale to já asi občas někoho taky. Ale o to nejde. Hlavní je celkový názor na život. Bylo pro mě opět velmi příjemné se vydat na ostrov poblíž Bretaně. Doslova jsem cítil sůl v ústech. Přestavoval si jednotlivé postavy a často si říkal, jak je to všude stejné. Dávno provedená vražda, navíc je obětí záhadný entomolog. To je vyloženě téma pro mě. Od malička mám rád staré spisy, fotografie, příběhy lidí, kteří tenkrát žili. Na povrch začnou vyplouvat slabosti, ale i věci, o kterých by všichni raději mlčeli. Je to mravenčí práce, která se nejdřív zdá neřešitelná. Může vůbec nový pohled na vyšetřování přinést nové poznatky? Ale to víte, že jo. O tom ani nepřemýšlejte. Enzo je zkušený ve svém oboru, ale také je člověk, se slabostmi i silnými stránkami. 

Nějak nechápu kritické názory, že je bez svých dcer nudný patron. Není to pravda, knížka je v tomhle možná trošku jiná, ale nenechte se mýlit, vtipných pasáží je v knize velká spousta. Ale také smutku, starých křivd a taky entomologie. Vědy o hmyzu, která mě vlastně zůstává poměrně velkou záhadou. Znám možná základy, ale bylo velmi příjemné se dozvědět něco nového z oboru, kterému jsem se nikdy nevěnoval. Svět malých potvor, které jsou všude kolem nás a vnímáme je jenom v případě, že nás obtěžují, je sám o sobě hrozně zajímavý. Navíc, Peter May opět vypráví tak poutavě, že jsem se nemohl odtrhnout. V knize je všechno. Napětí, zápletka, která mě zmátla tak, že jsem tentokrát vraha neodhalil, spousta zajímavých postav a jejich životů. Do toho válečný zločinec, krásná a divoká příroda a samozřejmě temné myšlenky, které se vinou celým Entomologovým odkazem. Máme u nás na chalupě jeden pokoj, který je také dlouhé roky zavřený. Bývala to pracovna mého dědy a pokaždé, když tam teď vstoupím, tak si na tuhle knížku vzpomenu. 

Mám poslední roky hrozně rád detektivky a thrillery, které plynou pomaleji. Enzo nejdříve tápe, prozkoumá několik slepých uliček. Nechá se svést, je taky jenom obyčejný člověk s potřebami. Nelze jej soudit, vždyť žije vlastně sám a jak známo samota člověka tíží. Tohle umí pan spisovatel také výborně, je neskutečně lidský, moc dobře ví, že nic není jen černobílé. Byla už dávno tma a já jsem měl jít večer do ulic pro dceru. Volala mi, že se ještě chvilku zdrží a já byl moc rád, protože jsem do sebe musel narvat ještě několik kapitol. Pak jsem vyrazil a několikrát jsem se musel znovu zeptat, jak se měla a jak bylo, protože se mi hlavu neustále míhaly myšlenky na knihu. Měl bych jít spát, už je pozdě, ale nakonec jsem knihu dočetl. Dostala se i do mých snů, do představ a zůstala v nich několik dní. Dle mého skromného názoru se jedná asi o nejlepší, co jsem zatím od autora četl. Rozhodně jsem byl velmi spokojený, ba dokonce nadšený. 

Shodou okolností jsem pak četl na jednom serveru osudy lidí, co trpěli za druhé světové války. Někdy bylo to, co zažili, neskutečné. Tolik krutosti, bolesti. Mám historii hrozně rád, dalo by se říci, že čím jsem starší, tím více. A pokud najdu thriller, detektivku, které se podobnými tématy zaobírají, mám pokaždé velkou radost. V případě Entomologova odkazu byl autor velmi dobře připraven a to jak po stránce historie, tak i odbornosti, co se týká "hmyzologie". Mám teď takové období, kdy čtu od Petera Maye vlastně všechno, co se dá ještě sehnat. Moje fantazie je stejně naladěná, lpíme na podobných hodnotách. Některé pasáže jsem si znovu přečetl i po několika dnech, někdy měsících, zanechali ve mě hlubokou stopu. Myslím si, že dobrý spisovatel musí mít dar, talent a být tak trošku i podivín, protože jinak nezaujme. Peter May má navíc nadhled, rozhled a vášeň, na kterou dnes spousta autorů zapomíná. Nebo jí jen nemají v sobě. Neznám nic lepšího, než když venku leje a naše procházka byla kvůli nepřízni počasí trošku zkrácená. Čaj moc nepiji, ale tentokrát si dám, ale spíše, abych držel s manželkou basu. Povídáme si a pak se zahledím do dálky. Ty si chceš číst, viď? Zeptá se mě a já jen přikývnu. 

Ještě podotknu jednu věc. Všimněte si v knížce nepřátelství místních. To je jev, který je patrný snad na celém světě. Pokaždé, když přijedete někam, kde budete nový, stanete se vetřelcem (u nás typicky zasraným pražákem apod.). Tohle je tak přesvědčivě vykreslené, že to pro mě bylo až "nepříjemné". Poslední roky se setkávám se svými kamarády a známými a snad každý mi řekne, že mu připadá současný svět divný. Něco se děje. Něco špatného, co zatím pobublává někde dole. Tak snad ne, snad je to jen náš dojem, přemíra negativních informací. Špatné je, že lidé nečtou a nepoučí se pořádně z naší společné historie. Vybodněme se na zlé kecy a pomluvy, na nadávky a ega, pojďme si raději číst. Co vy na to? Já vím, zrovna vám to říkat nemusím. Ale určitě máte ve svém okolí někoho, kdo nepřemýšlí hlavou. Mějte s ním trpělivost. Pomozte mu, aby začal používat mozek. Každopádně je pro mě samotného zajímavé, jaké obrazy ve mě tahle knížka probudila. Děkuji za pozornost a opatrujte se. 

_________________________________________________________________________

Dávný slib umírajícímu muži zavede Enza na ostrov u pobřeží Bretaně, kde se nachází více než dvacet let nedotčená pracovna zavražděného sběratele hmyzu. V tomto klaustrofobním prostředí musí Enzo rozluštit šifru, kterou muž zanechal všem na očích. Enzo čelí nepřátelství místních obyvatel, kteří netouží nechvalně proslulou vraždu opět vidět v novinových titulcích. Pohledná vdova, místní rváč, jehož se nepodařilo usvědčit, místo činu zamrzlé v čase, nebezpečná propast u útesů a sbírka matoucích zpráv dělají z případu jeden z nejsložitějších, které Enzo zatím řešil.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 12. května 2023

KNIŽNÍ TIPY - Zatmění - Jo Nesbø (2023)


Zatmění - Jo Nesbø
2023, Kniha Zlín

Udělal jsem zase jednou velkou chybu, že jsem se před přečtením knihy podíval na hodnocení ostatních čtenářů. Nevím, asi jsem už starej, ale poslední roky to je jako s filmy. Ty, co mají sto procent, tak se mi nelíbí. Ono taky, dnes může být každý kritikem. Před lety vám stačila jedna mrtvola, dnes jich musíte mít hned několik. Vrah je zásadně bestií, neskutečným úchylem. Mě se Zatmění líbilo. Harry Hole se vrátil. A jedná se o poctivou detektivku, thriller, který se mi velmi dobře četl. Nějak nechápu připomínky, že je děj překombinovaný. Jednoduše není. Stačí mít trošku větší fantazii. Harry samozřejmě hodně pije, ale stále si zachovává svůj styl. Je fakt starej, ale to já se už někdy cítím také. Možná právě proto se mi líbí jeho uvažovaní, způsob vyšetřování. On totiž Jo Nesbø ctí starou poctivou detektivní školu. I když se to občas nezdá. Musím vám prozradit ještě jednu věc. Jakmile nebyl v jeho knihách tenhle hrdina, nebavily mě. Je to vlastně zvláštní, ale jakoby mi v nich něco chybělo. 

Venku už zuřilo jaro, byl jsem zase dlouho venku a celá rodina si zalezla do svých koutů. Každý bychom měli mít i nějaký ten prostor pro sebe. Nasadil jsem sluchátka, dal si do nich starý poctivý death metal a začal jsem číst. Chytil jsem se vlastně hned. Začetl jsem se a těšil se na každou další kapitolu. Pravdou ale je, že já beru četbu, stejně jako poslech hudby, jako relax, odpočinek. Hele a prozraďte mi, jak může někomu vadit, že se v thrilleru objeví několik slepých uliček, návodných pachatelů a důvody k přemýšlení? Nechápu to, dnešní lidi už jsou zmlsaný, pozoruji to ve všech oblastech života. Kolem umírají lidé a nikdo už ani nezvedne hlavu. Nuda, co? Ze všech stran na nás útočí šílené množství informací, které většinu jedinců zcela pohltí. Některým z toho začne hrabat, jiní už vůbec nežijí v realitě. Mnozí čtou tohohle autora už jen kvůli tomu, že je slavný. Ale to je přeci celé omyl. Někteří spisovatelé mívají slabší knížky, ale na Jo Nesba je myslím stále spolehnutí. Alespoň tak to vnímám já.

Já vím, mladí už nečtou skoro vůbec, pro ně jsou písmenka nuda. Zajímají je jen obrázky nebo ještě lépe videa. Musí šokovat. Co je proti tomu několik mrtvých. Přitom, většina postav v tomhle příběhu jsou zkrachovalci, lidé, kteří by neměli být vzorem. Zajímavé téma, nemyslíte? Jde jim ale o to, zachovat si důstojnost a čest. Hledají pravdu, která ale dnes už asi nikoho nezajímá. Harry Hole mi připomíná detektivy z mého mládí. Jdou si svojí cestou, bývají nevrlí, nespolehliví. Ale zase na druhou stranu, mají talent a dokáží se vžít do mysli šílence. Šustil jsem v rohu stránkami a nechápal jsem kritiku, která na tuhle knihu směřuje. Mě se četla fakt velmi dobře. Ihned jsem se naladil na autorovu notu a rochnil jsem si v jeho jazyku, výrazech, nápadech. Na první nádech jsem přečetl za jedno odpoledne asi půlku. Druhý den jsem plynule navázal a Zatmění dorazil. Ihned jsem předal knihu dál a manželka má stejný názor jako já. Líbila se. Jediné, co mě mrzelo, tak že jsem musel čekat, až si budeme moci o knize pokecat. 

Já prostě tyhle severské příběhy miluju. Atmosféru, uličky, počasí, chlad a temnotu. Celý život ke Skandinávii inklinuji. Bohužel, nikdy jsem tam nebyl a nevím, jestli se tam někdy podívám. Zatím máme dvě rozežrané děti, jestli mi rozumíte. A tak cestuji alespoň pomocí knížek. Toulám se pod lampami, piju ve stejném baru jako Harry. Představuji si jednotlivé postavy, vidím je před sebou. Koukáme se spolu na měsíc, který je tentokrát zalitý krví. Víte, já musím autorovi věřit, jinak mě nebaví. Ať si každý říká, co chce, ale Jo Nesbo je stále velmi dobrý vypravěč, který umí vytvořit napětí, vystavět zápletku a k tomu to dělá elegantně a s nadhledem. Co chtít víc? Myslím, že nic dalšího ani netřeba. Pro mě určitě ne. Už jsem to psal několikrát. Pro mě je čtení velmi křehká, osobní záležitost. Pavučina mezi mnou a autorem je vystavěna za dlouhé roky. U Nesba to platí několikanásobně. Co vy na to? Navnadil jsem vás? Já myslím, že pokud máte rádi severskou krimi, neměli byste váhat.

Jen nesmíte číst komentáře od zmlsaných čtenářů. Nebo se účastnit diskuzí na internetu. Vždycky se totiž většinou vyjadřují lidé, kteří jsou negativní ze své podstaty. Jedovatá slina se plive o hodně lépe, než pochvala. Možná právě proto si tolik vážím vaší podpory. Chtěl jsem, aby byly moje tipy záležitostí pro fanoušky dobré literatury. Snad se mi to alespoň trošku povedlo. Harry Hole je starej chlap, se kterých jsme toho prožili spoustu. Byla by velká škoda, kdybychom poslední knížku o něm vynechali. Já si to alespoň myslím. Děkuji vám moc za pozornost a mějte se co nejlépe. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Měsíc se zalévá krví. Třináctý případ Harryho Holea.

Harry se vrací domů z Los Angeles, kde se marně snažil upít se k smrti. V patách má vymahače dluhů a před sebou vraždu dvou mladých žen. Ze zločinu je obviněn známý realitní magnát. Pokud Harry do deseti dnů najde pravého vraha, zachrání hned několik lidí najednou. Jako soukromý vyšetřovatel dá dohromady tým odpadlíků: zkorumpovaného policistu, psychologa umírajícího na rakovinu a bývalého taxikáře, který prodává kokain. Čas letí jako splašený, vrah je vždy o krok napřed a krvavý úplněk se neúprosně blíží.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 5. května 2023

KNIŽNÍ TIPY - Smrt číhá na jarmarku - Anders de la Motte & Måns Nilsson (2023)


Smrt číhá na jarmarku - Anders de la Motte & Måns Nilsson
2023, Kalibr

Tak tohle je přesně detektivka podle mého gusta. Poklidnější, inteligentní. Navíc, já mám vždycky rád, když se rozplétají staré křivdy. Byl jsem zrovna na chalupě v Jizerkách. V malé vesnici v horách. Ihned se mi všechno spojilo v jedno. Tady se také některé věci nezapomínají. Dlouholeté spory, křivdy, které nebyly nikdy narovnány. Je vcelku jedno, že Anders de la Motte & Måns Nilsson píší o švédském venkově. Tyhle vraždy se klidně mohou odehrávat i u nás. Stačí jenom trošku větší představivost. Skvělé také je, že se všechno odehrává ve stylu Agathy Christie, kterou považuji za jednou ze svých nejoblíbenějších spisovatelek vůbec. Důvody vám asi vypisovat nemusím. Hlavní vyšetřovatel, slovutný inspektor Peter Vinston je mi také veskrze sympatický. K Tove Espingové bych měl nějaké výhrady, ale zase na druhou stranu, takových žen je poslední roky velká spousta. Takže za mě žádný problém.

Děj plyne zdánlivě poklidně, úplně stejně jako třeba u nás v pohraničí. Vlastně se tu nic zásadního neděje. Pak přijde vražda a její stín se vznáší všude kolem. Lesy a louky jsou krásné, kopce obdivuhodné a všechno působí tak nějak čistě a nevinně. Jenže jsou tu i lidé, kteří mají neustálou potřebu se nenávidět a zabíjet. Konečně také námět, kterému se dá věřit, mohl se stát i ve vašem sousedství. Žádný geniální sériový vrah, ani detektiv se skoro nadpřirozenými vlastnosti. Naopak, na povrch vylézají obyčejné lidské slabosti. Úplně před sebou vidím jarmark, ruch a ševel. Pak je nalezena mrtvola a děj může začít. Peter tu má svoji dceru, která ale žije s jiným otcem. Osobně se mi hrozně líbí myšlenkové pochody hlavního hrdiny, v mnohém jsem s nim doslova souzněl. Oceňuji i vtip, který se jinak poměrně temným námětem, jakým vražda vždy bývá, příjemně prolíná. Schválně, koho si tipujete jako vraha? Já se tentokrát několikrát mýlil a to přesto, že většinou mívám za ty roky dobré tipy.

Dialogy jsou napsány také velmi uvěřitelně. Mám to takhle rád. Lidé nejsou dokonalí, mají své slabosti a bývají líní. V tomhle má Anders de la Motte velký dar. Zná, jak společnost funguje, jak se mění. Má i zkušenosti, za všechny ty roky i knihy, které napsal, si vytvořil svůj vlastní styl. Manželka mě musela zahnat do postele, zase jsem zapomněl spát. Topili jsme ještě v kamnech, zima se už zase vrátila. Ráno mrzlo a já šel na záchod. Do postele jsem se nevrátil, opláchl jsem si obličej ledovou horskou vodou a zase si sedl ke knize. Odvedle jsem slyšel tiché oddychování své ženy. Jsme tu na chalupě zase po dlouhé době jen sami dva. Bez dětí a mohu vám říci, že to mělo něco do sebe. Jednou, až děti vylétnou z hnízda, to tak bude čím dál tím častěji. Mám vlastně jen jeden problém. Trápí mě mluvit o knihách, které jsem četl a moje milá ještě ne. Nechci ji nic prozrazovat (stejně jako vám) a tak musím různě opisovat, naznačovat a tvářit se děsně tajemně. Vždycky pak čekám, jestli se jí kniha také líbila. A pokaždé si oddechnu, když řekne ano. Máme hodně podobný vkus.

Šli jsme přes kopec na oběd do jedné skvělé hospody ve Smržovce. Vzali jsme to přes náměstí, abychom koupili něco malého k jídlu na večer. Na náměstí byl jarmark. Prodávali tam domácí výrobky, ale třeba i med. Nějak se mi to všechno zase zamotalo dohromady. Čekal jsem, že se někde povaluje mrtvola. Zaplať všichni svatí, nic takového se samozřejmě nestalo, ale fantazie je na tohle děsná děvka. Obzvlášť ta moje, ta někdy pracuje na plné obrátky, i když nechci. Unikám do ní ze současného světa, představuji si, jakým směrem se bude děj ubírat, přemýšlím. Možná právě proto mám tolik rád detektivky a thrillery. Mají v sobě totiž napětí, vášeň. Temnotu a chlad. Většina rádoby vtipných současných prodejních hitů mě nudí. Nevím proč, ale asi mám raději jiný druh humoru. K autorovi si musíte získat osobní vztah, musíte přistoupit na jeho hru a mít rádi jeho způsob vyjadřování. Anders de la Motte je v tomhle mistr, jeden z nejlepších. Tedy alespoň podle mě. 

Ještě bych si dovolil něco malého k té lidské nenávisti. Jsem vždycky hrozně překvapený, pokud slyším od někoho, koho považuji za vcelku normálního, nějakou jedovatou poznámku. Jeho nebo její tvář se zkřiví do nenávisti a já si to potom pamatuji děsně dlouho. Jsem na podobné věci hrozně citlivý. Myslím si totiž, že je lepší mluvit na rovinu. Ono potom to zlé nebublá někde v pozadí a nestane se pak jednou neštěstí. Znáte to, začne to menší pomluvou. Závistí, protože má soused hezčí zahradu i ženu. Končí to několika mrtvými a zničenými životy pozůstalých. Ono je opravdu lepší číst, mít nadhled a dívat se na svět pozitivně. Koneckonců, nic jiného nám nezbývá. A pokud k tomu ještě čtete, není co řešit. My máme svůj svět fantazie. Bylo pro mě hrozně příjemné do něj Smrt číhá na jarmarku pustit. Knihu jsem si užil jako dobré pivo. Mějte se co nejlépe a děkuji za přízeň. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Na prosluněném, idylickém švédském venkově dojde k dalšímu zločinu: smrt v Österlenu tentokrát udeří na jarmarku starožitných a sběratelských věcí, který se každoročně koná v malém místním městečku. Věhlasný stockholmský inspektor Peter Vinston musí znovu přerušit dovolenou, aby se ujal vyšetřování vraždy neblaze proslulého překupníka. K ruce dostane opět Tove Espingovou, ctižádostivou policistku znalou místních poměrů. Oba překvapí, kolik zášti, starých křivd a neodhalených tajemství skrývá svět obchodu se starožitnostmi. Kdo by však byl kvůli nim ochoten sáhnout někomu na život?


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 28. dubna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Král Krysa - James Clavell (1962)


Král Krysa - James Clavell
1962, (2003) Knižní klub

Pokaždé, když čtu nějakou knihu, která je napsána podle vlastních zážitků, zasáhne mě o hodně víc. Čeho všeho jsou schopni lidé? Jaké zlo mě ještě dokáže překvapit? Král Krysa je zasazen do Druhé světové války. Hlavní hrdina Peter Marlowe, který je autorovým alter egem, je v zajateckém táboře v Singapuru. Japonci tenkrát stáli na straně zla a z některých momentů se mi chtělo zvracet. Je to hodně silná kniha, která by měla být i takovým mementem, aby se podobné šílenosti už neopakovaly. Jenže jak známo náš druh trpí zapomětlivostí a demencí. Zabíjíme se stále dokola, ubližujeme si, jsme zlí a toužíme po moci. Japonská nátura a krutost mě šokovala. Bylo to vlastně jako vždy u podobných příběhů. Říkám si, kolik historických témat je mi ještě utajeno? Poslední roky mě podobné příběhy hodně baví. Říkám si, co všechno lidi museli vydržet a jak si někdy stěžujeme na zbytečnosti. Ze 150 000 tisíc vězňů přežilo jen deset tisíc.

A uprostřed nich stála postava Krále Krysy. Uměl ledacos sehnat, mohli jste díky němu přežít. Ale byl opravdová krysa. Většinu věcí dělal pro vlastní prospěch. Využíval ostatní. Vždycky si představuji, jak bych v podobných situacích jednal já. Jestli bych dokázal být silný, uměl se ozvat. Nebo bych strachy zalezl do kouta a snažil se jenom přežít. Jen si to vezměte, jak jsme někdy nervózní, když se nestihneme jednou odpoledne najíst. Co to udělá s naším tělem a psychikou. A teď si představte, že budete žít v děsivých podmínkách. Každou chvíli vás mohou zastřelit a jedinou vaší starostí bude hlad. Z lidí se stane tupé stádo, ovládané násilím. Někde hluboko v nás jsou stejně zvířecí pudy. Události posledních let mě o tom opět utvrzují. K tomu si přidejte nemoci, těžkou práci a garantuji vám, že si budete vážit teplé postele i vody v koupelně. Knížka se mi velmi dobře četla, vlastně by se dalo napsat, že jsem ji zhltl asi na dvakrát. Venku bylo ošklivo a na chalupě v Jizerkách jsem měl už všechno hotovo. V kamnech plápolal oheň a já šustil stránkami. 

Nejhorší je, když se stanete netečnými. Když zažijete až příliš zla, když je smrt všude kolem vás. Japonci napáchali šílená zvěrstva. Jejich způsoby mučení a jakákoliv absence soucitu, mě fascinovala. Vyrůstal jsem v úplně jiných podmínkách a nedovedu si představit, že bych podobné rozkazy splnil. Hodně jsem o tom přemýšlel. Proč? Proč tolik zla? Ale i tady, v absolutní temnotě a špíně, se najde někdo, kdo umí přežít. Rozporuplná postava je ten Peter Marlowe. Ale můžeme mu to zazlívat? To nechám na vás. Mám hodně rád podobně vystavěné příběhy, kdy není hlavní hrdina jenom hodný a dobrý. Dělá chyby, které jsou lidské. Někdy na úkor jiných, ale hoďte kamenem, kdo jste bez viny. Navíc je hrozně dobře, že kniha vznikla. Je totiž také svědectvím, které by nemělo zapadnout. Vždycky se mi potom vaří krev v žilách, když vidím v nějakém průvodu lidi, co stále vyznávají stejné pomýlené hodnoty. Nevzdělanost vládne stále světem.

Velmi realisticky vykreslené postavy, silný příběh. Mnohé může odradit samotné téma zajateckého tábora, ale věřte mi, že Král Kryse obstojí i když vás podobné věci nezajímají. V roce 1965 dokonce vznikl i film, který je dobrý, ale abych pravdu řekl, podruhé se na něj dívat nebudu. Ono totiž, když čtete nejdříve předlohu, tak si vytvoříte ve fantazii, jak má která osoba vypadat, jak se usmívat, jak být zlá. A i když se myslím zpracování na plátně povedlo, něco mi vadilo. Ale určitě se také podívejte. Mě osobně třeba hrozně dodnes fascinuje, jak málo pro Japonce, Němce a další jejich spojence znamenal život. Jak pro ně bylo jednoduché a lehké mučit a zabíjet. Jak se potom mohli dívat do zrcadla? Fanatizmus je šílený. Nepochopitelný. Nebyli jsme ale i my zaslepeni socialismem? Dodnes si doplňuji některé mezery z dějepisu. Zrovna tahle kniha mi hodně rozšířila obzory. Poprvé jsem ji četl ještě v dobách, když jsme spolu se svojí ženou byli teprve pár měsíců. Podruhé nedávno na podzim. A zase jsem si z ní vzal spoustu nových poznatků.

Je až šílené, kolik podobných táborů bylo. Když potom byli vězni osvobozeni, mnozí byli tak poznamenáni, že vůbec nevěděli, jak mají dál žít. Zkažené životy, ale alespoň malý kousek naděje. Král Krysa je ale najednou mimo zajatecký tábor nikdo. Nikoho nezajímá a tohle je jedno z velkých poselství, které jsem si z příběhu odnesl. Opravdu, už hodně dlouho jsem nečetl knížku, která je tak poučná, zajímavá a silná. Psal ji sám život. Myslím si, že by měla být povinnou četbou ve školách. Aby se nezapomnělo. Já vím, dnešní mladí nečtou vůbec, zajímají je už jen obrázky a videa. Je to škoda. Protože by věděli, jaké chyby nemají opakovat. Je to hodně smutná a temná záležitost. Mnozí z vás budou šokováni. Ale přesto si myslím, že stojí kniha za přečtení. Má v sobě totiž jednu z věcí, které miluju na čtení nejvíce. Opravdovost. Děkuji vám za pozornost, za vaši přízeň a budu se těšit zase za týden. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Král Krysa (King Rat) je první román Jamese Clavella z roku 1962. Děj se odehrává během druhé světové války a popisuje boj o přežití britských a amerických válečných zajatců v japonském zajateckém táboře v Singapuru. Do příběhu se promítly Clavellovy vlastní zážitky z tříletého pobytu v nechvalně proslulém zajateckém táboře Čangi. Clavell byl jedním z 10 000 přeživších z původně 150 000 vězňů. Jedna z hlavních postav, Peter Marlowe, je autorovým alter egem.

Kniha samotná velmi věrně popisuje japonskou mentalitu v době války. Jejich krutost a odhodlání za každou cenu dodržet daný rozkaz dělaly z japonských zajateckých táborů nejhorší a nejtvrdší místa tohoto druhu. Za těchto okolností se ze zajatců stali lidé, kteří už vlastně lidmi ani nebyli. A mezi nimi muž, který i tam dokázal žít. Říkal si Král a králem i byl. Ostatní zajatci ho nenáviděli, avšak také ho potřebovali. Jeho schopnost opatřit nebo prodat nebo sehnat cokoliv, včetně jídla nebo léků ho chránila. Až přátelství s Peterem Marlowem, anglickým důstojníkem, mu ukázalo, že nejen peníze mohou obohatit život.

První američtí důstojníci, kteří dorazili po japonské kapitulaci do Čangi, nechápali, jak mohli tito lidé přežít. A zajatci, kteří se tolik let těšili domů, měli najednou strach, strach z budoucnosti, strach z návratu domů. A nejhorší šok to byl pro Krále, pro člověka, který byl v táboře téměř bohem a tam venku nebyl nic, bez domova, bez přátel, zlomený a sám.

Tři a půl roku strávených v Čangi podkopalo fyzický i psychický stav zajatců. A přesto přežili…

Přestože je kniha řazena do kategorie beletristické četby, její výpověď je založena na reálné existenci množství podobných zajateckých táborů. Autor dokázal (snad díky vlastním zážitkům ze zajetí v Čangi) dodat knize přesně tolik autentičnosti. Kniha se svým způsobem staví proti odsudkům nasazení atomových bomb vůči Japonsku, jehož odpor byl rychle zlomen těmito krajními prostředky.

V roce 1965 byl román zfilmován.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 21. dubna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Glatz - Tomasz Duszynski (2022)


Glatz - Tomasz Duszynski
2022, Slovart (ČR)

Poslední roky se v naší rodině objevil jeden fenomén. Máme kvůli dětem zaplacený Netflix a jejich algoritmus nám stále doporučoval polské seriály. Postupně jsme zjistili, že spousta z nich je vynikajících. Máme s Poláky velmi podobnou historii. A to jak socialismus, tak i další období. Je zajímavé se podívat díky knihám a filmům k sousedům, kteří nás mají rádi. Tomasze Duszynského mi doporučily stránky Databáze knih. Něco jsem si dohledával a najednou se v pravém sloupci objevila tahle kniha. Přečetl jsem si, o čem je a ihned si ji objednal. Kladsko je kousek od našich hranic. Nikdy jsem tam nebyl, přesto mám pocit, že jej znám odnepaměti. Kdysi jsem pátral i ve svém rodě a praděda z otcovy strany pravděpodobně z Polska přišel. Moje příjmení by tomu koneckonců odpovídalo. Usedl jsem do rohu obýváku a začal si číst. Nevnímal jsem svět kolem sebe. Bylo mi úplně jedno, že byla puštěná televize, děti se zase puberťácky hádaly. Byl jsem naplno ponořen do příběhu.

Je to první knížka od autora. Ještě by letos měla vyjít další. Země Pána Boha. Už teď vím, že jakmile bude na skladě, tak objednávám. Je totiž pro mě hrozně příjemné cestovat po časové ose zpět, do naší historie. Atmosféra knihy je samozřejmě, jako správná detektivka, velmi pochmurná a temná, ale příběh se opravdu dobře čte. Nebude to asi téma pro každého, ale pokud máte rádi historii a zajímá vás, jak to kdysi chodilo, je Glatz přímo určený pro vás. Osobně už mám trošku plné zuby děsně nespolečenských detektivů, nepříjemných kolegyň a spousty klišé, které mnohé thrillery poslední roky provází. Je to vlastně stejné jako v hudbě. Musí mě to chytit za srdce a je mi vcelku jedno, co na to ostatní. Nikdy jsem nešel s davem a nikdy nepůjdu. Ve svých letech už dávno vím, co to obnáší. Navíc, vraždy důstojníků, provedené obzvlášť brutálním způsobem, jsou zajímavé i tím, jakým způsobem se tehdy vyšetřovalo. Povolán je armádní vyšetřovatel Wilhelm Klein z Berlína a asistentem mu je tak trošku rebel Jürgen Roth. Obě postavy a nejen ony jsou velmi přesně a skvěle vykresleny.

Příběh je to velmi napínavý, čte se jedním dechem. Neznám nic příjemnějšího, než procházku dubnovou přírodou, když se vám střídá slunce se sněhem a vy přijdete rozjaření domů. Sám se nabízí nějaký dobrý oběd a pak něco příjemného k pití. Na člověka padne takové to velmi blahosklonné rozpoložení. Pryč je podivný svět kolem, davy v supermarketech, které nadávají, že je draho a závisláci na sociálních sítích. Jen já a kniha, je to soukromý, intimní zážitek. Autor si mě musí získat, svým jazykem, vyjadřováním, způsobem, jakým vytváří situace. Pokud máte rádi třeba Babylon Berlín, neváhejte ani chvilku. Tohle je opravdu zajímavé. Já mám taky pocit, že nás v dějepisu učili spoustu nesmyslů. A tak se mi dosud stává, že objevuji spoustu nových věcí, poznatků, informací. Meziválečná doba je u nás hodně ovlivněna černobílými komediemi, které už spoustu let dávají stále dokola v televizi. Jsou to veselohry, přesto mají pořád své kouzlo. Tohle období ale bylo zajímavé i novými vynálezy, módou, uměním. Nevím, jaký pocit z něj máte vy, ale mě přišlo elegantní, opravdové. O hudbě ani nemluvě. 

Možná kdybych četl jen tak nějaký román, napsaný přímo v té době, ani by mě nebavil. Ony jsou tam ty vraždy také proto, protože vás udržují v napětí. Vždycky si říkám, kolik je v lidech temnoty, kolik zla. Toulám se podsvětím a psychologie bývala jednu dobu mým koníčkem. Samozřejmě, studoval jsem ji jen jako amatér a i jako hobby se to nedá dělat stále. Neumím se hrabat v lidských osudech, ale jako příběh v knihách mě zajímají. Jsou to vlastně náhodná setkání, kdy si nějakého autora objevím. Hledat si nové kamarády v mém věku už také není jednoduché. Někdy bývám pěkný mrzout, nemám rád, když je někdo nevychovaný a sprostý, jestli mi rozumíte. Raději se uzavřu do své ulity, nasadím sluchátka a nechám fantazii, aby pracovala. Možná by mi někdo vysvětlil, že je to únik z reality a měl by pravdu. Jenže já musím každý den do práce, mluvit s lidmi, se které bych nikdy jinak ani nechtěl potkat. Mám to asi jako každý. Potřebuji si vyčistit hlavu, relaxovat a knížky jsou pro můj účel více než vhodné. Líbí se mi na nich, že mě nutí přemýšlet, že to není jen pasivní setkání s obrázky. Žijeme jenom jednou a chci se obklopovat tím, co mě baví, co mám rád.

Výlet do Kladska, léta páně 1920, se velmi vydařil. Rozřešení vražd je velmi překvapivé, alespoň pro mě. Ona se ta naše historie stejně stále opakuje dokola. Máme sice spoustu nových technologií, ale v jádru jsem stejní. Někdo je frustrovaný a negativní, jiný srší úsměvy. Troufám si tvrdit, že právě podobné knihy jako Glatz a k tomu samozřejmě dobrá hudba, způsobují to, že se snažím být pozitivní. Můj dnešní tip je možná trošku jiný, než jste zvyklí, ale snažím se, aby portfolio mých knih bylo pestré. Stejně si myslím, že to máte hodně podobné jako já. Někomu se líbí blondýnky, někomu zrzavé, jiný by šel na světa kraj za brunetkou. Tenké a hubené, je to vlastně jedno. S knihami je to velmi podobné. Snad jsem se vám trefil do vkusu. A i kdyby ne, tak se mějte hezky a děkuji za podporu. Jdu zase šustit stránkami. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kladsko, jaro 1920. Profesor místního gymnázia nalézá na mostě zmrzačené tělo. Jen o několik dní dříve byl na ulici zastřelen vojenský důstojník s vysokou šarží. Co tyto vraždy spojuje, jestli tedy vůbec něco? Mají se obyvatelé městečka Glatz obávat nálezu dalších obětí? A proč byl k vyšetřování obou vražd povolán až z Berlína armádní vyšetřovatel, kapitán Wilhelm Klein, jehož minulost je stejně záhadná jako spáchané vraždy? Klein za pomoci vzdorovitého strážmistra Koschella a policejního asistenta Jürgena Rotha zahajuje vyšetřování. Ví, že překážkou se mu stanou nejen představitelé místní samosprávy, ale i vlastní slabiny.

Mistrně vystavěný detektivní román Tomasze Duszyńského udržuje čtenáře v napětí až do poslední stránky. Jeho hlavním hrdinou je Glatz - slezské městečko, v němž lze stále zaslechnout ozvěny nedávno skončené války. Stín kladské pevnosti skrývá nejedno ponuré tajemství.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 7. dubna 2023

KNIŽNÍ TIPY - Ušlechtilá stezka - Peter May (2023)


Ušlechtilá stezka - Peter May
2023, Host

Přiznám se vám k jedné věci. Pro detektivky, které se zaobírají historií, mám poslední roky velkou slabost. Zde se navíc vydal Peter May do roku 1978, do tehdejší Kambodži. Rudí Khmérové a jejich řádění nám bylo v dějepise předkládáno přeci jen úplně jinak, než jaká byla pravda. Člověk se učí celý život a je fakt, že v některých dějinných událostech mám díky socialismu dodnes mezery. Spousta věcí zkrátka nebyla tak, jak nám soudružky učitelky musely říkat. Kniha ale není suchým historickým textem, ale události jsou spíše krutou kulisou. Zaujala mě ještě jedna věc. Jedná se o příběh otce a dospívající dcery. Mám to doma momentálně stejné a je zajímavé si představovat, jak bychom reagovali my. Podle mě to ani nejde. Je to stále dokola, kdyby lidí více četli a z knih se alespoň trošku poučili, bylo by nám na světě o hodně lépe. Ale zrovna vám to nemusím říkat.

Když jsem knihu přinesl domů, nejdříve jsem chodil okolo opatrně. Ani jsem si nepřečetl shrnutí, o čem pojednává. Peterovi Mayovi jsem jednoduše věřil, šel jsem na jistotu, i když je to teprve druhá knížka, kterou od něho mám. Doporučoval mi jej kamarád, se kterým vždy před koncertem probíráme knihy. Zapsal jsem si jméno do poznámek do telefonu a trošku se styděl, protože jsem si o sobě naivně myslel, že mám přehled. Jenže tenhle autor mi proklouzl mezi prsty. Tohle je na knížkách hrozně krásné. Když objevíte někoho nového, líbí se vám jak píše a postupně se stanete jeho fanouškem. Hrozně se mi líbí, jakým způsobem píše. Jak vykresluje postavy. Jeho příběhy mají hlavu a patu, nejsou zbytečně překombinované a odsýpají. Hrozně dobře se čte. Je radost otevřít kapitolu, chvilku přemýšlet, kde vše skončilo a plynule navázat. Někdy se mi dokonce stává, hlavně tedy v pátek odpoledne, že jsem tak unavený, že na chvilku usnu a moje fantazie se rozlétne do jiných dimenzí. Když se proberu, tak se musím vrátit. Několikrát se mi dokonce stalo, že jsem směr dobře odhadl. 

Máme kousek za domem les a když jsem se tam byl projít, představoval jsem si, že jsem v džungli. Možná to působí trošku dětinsky, ale když ona je knížka tak přesvědčivá a já podobné věci docela prožívám. Člověk si uvědomí, jaké to muselo být hrozné. Tisíce mrtvých, vše se mí míhá před očima. Dokonce jsem si začal dohledávat další informace a byl jsem zděšený. Tolik utrpení, tolik bolesti. Tolik zničených životů. Máme trošku problém s tím, že podobné historické události překrucujeme, zapomínáme na ně a nebo nám jsou zcela lhostejné. Schválně, zkuste se zeptat ve svém okolí, kdo o Kambodži něco ví. A teď nemyslím, že zmíní jednu větu o lebkách, vyskládaných na hromadu. Ta sice obletěla svět, ale je jen kapkou v krvavém moři. Kambodža je dodnes poznamenaná a myslím si, že to bude trvat ještě několik generací, než se rány trošku zahojí. Otázkou pak je, kolik dalších zemí zažilo něco podobného. Člověk si opravdu začne o hodně víc vážit toho, že u nás máme vcelku klid. Knížku jsem docela často odkládal, abych se nadechl. Někdy jsem vyběhl na balkon, abych cítil ve tváři čerstvý vzduch. 

Postava Jacka Elliota je napsaná velmi uvěřitelně. Jasně, je to hlavní hrdina, musí přežít a někdy je to až neuvěřitelné, ale o tom knížky přece jsou. Musím někomu fandit, oblíbit si jej, chápat jeho činy a říkat si, jak bych ve stejných situacích reagoval. Lisu jsem se také snažil pochopit, ale někdy mi přišlo její jednání nelogické, divné. Ale to bude asi tím, že se příliš neumím vžít do života dospívající dcery. Navíc do roku 1978 a Kambodži. Holky v tomhle věku jsou zkrátka jiné a je to tak moc dobře. Každý se musí vymezit, naladit si svůj život. Nemají to vůbec lehké a to v žádných dobách ani kulturách. Přesto a právě proto je máme přeci tak rádi a milujeme je. Jako otcové, jako jejich budoucí partneři, jako dědové. Zrovna tím procházím a tak si říkám, že ona ta Lisa zase tak divná nebude. Je to vlastně holka, která zažívá věci, které by neměla. Slušelo by jí víc smíchu, klidný život a pohoda. První lásky a tak podobně, znáte to. Místo toho zažívá něco, co je špatné a ošklivé. Nedovedu si vůbec představit, jak by v jejím případě reagovala současné generace, pro kterou je vrcholem života selfie na záchodě. A je to vlastně dobře. 

Tahle knížka je i o hledání. O otci a dceři, kterým osud nepřeje. Je dobrodružná, některé momenty z džungle jsou popsány tak, že mě mrazilo v zádech. Je hodně znát, že si autor nastudoval perfektně dějinné události, že si dal čas a spoustu práce. To se mi na Peterovi Mayovi hrozně líbí. Je poctivý, nenechává nic náhodě. Ale také umí napsat příběh, který zaujme. Je napínavý a chytil mě ihned za pačesy. Není to klasický thriller, ani detektivka, spíše se jedná o dobrodružnou jízdu od začátku do konce. Stráveného času rozhodně nelituji, na společná setkání jsem se těšil. Když jsem šel divně temným městem, když jsem byl v práci, když jsem plaval, pořád mi vrtalo hlavou, jak bude vše pokračovat. Někdy jsem se mýlil, někdy se trefil, jak už tomu bývá, ale převážně mě dokázal autor překvapit. Dobré také je, že se nejedná o geniálního sériového vraha, který po sobě nenechává stopy a všechno vám řeknou až po pitvě. Takových knih je kolem spousta a k dobrým se musíte prokousat. Volím převážně ověřené spisovatele. Ale Peter May je zajímavý právě tím, že je jiný. A to jak stylem, tak tématy.

Zrovna včera chtěla být dcera zase za rebelku. Měl jsem co dělat, abych nevypěnil. Otcové a dcery, to je vždycky námět na román. Kroutil jsem hlavou nad jejími názory, říkal běžná slova o tom, že za nás bych udělal něco jiného (ale není to pravda, v pubertě jsem byl úplně stejný). Pak se uklidním a uvědomím si, že je hrozně dobře, že řešíme vlastně hlouposti, že se máme dobře a rádi. Nikdo na nás nestřílí, snažíme se o klidný život, máme normální obyčejné starosti. Jak říkám, když si člověk přečte podobné knížky, poučí se. Alespoň tak to mám já a doufám, že i vy. Ušlechtilá stezka mě dostala po všech stránkách. Četl jsem jí jedním dechem. V Kambodži to muselo být hrozné. A Peter May opět potvrdil, že je skvělým spisovatelem. Děkuji za pozornost a že jste dočetli až sem. Mějte se co nejlépe. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Otec a dospívající dcera bojují o přežití ve válkou zmítané Kambodži. Podaří se jim k sobě najít cestu?

V roce 1978 je v Kambodži u moci komunistický režim. Jack Elliot se živí jako žoldák a lidský život — i ten jeho — má pro něj nízkou cenu. Když ho bohatý kambodžský uprchlík Áng Júon požádá, aby zachránil jeho rodinu před Rudými Khmery, Elliot počítá s tím, že tento úkol nemusí přežít ani on sám. Mezitím Elliotova dospívající dcera Lisa pohřbila matku a zůstala na všechno sama. Svého otce doposud považovala za mrtvého a je pro ni překvapením, když zjistí, že je naživu. Ve snaze neznámého rodiče poznat vyrazí až do dalekého Bangkoku, kde padne do zajetí. Příběhy otce a dcery — oddělených stovkami mil — se proplétají. Elliot a Lisa se vydávají po kruté cestě nebezpečnou džunglí k sebepoznání.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 24. března 2023

KNIŽNÍ TIPY - Genesis - Chris Carter (2023)


Genesis - Chris Carter
2023, BB art

Nejdřív jsem byl trošku naštvaný, protože přepravní služba nestihla přesný termín dodávky. Byl jsem už dva dny bez knihy a připadal jsem si jako nějaký závislák. Možná i sem, já ke svému životu čtení potřebuji. Je pro mě opravdu drogou, bez které se již neobejdu. Někdo chodí každý den do hospody, někdo musí vyjadřovat svoje názory v různých diskuzích, další si dává do hlavy nekonečné řady seriálů. Já si namáhám oči i mozek. Kriminální thrillery jsem začal číst v době, kdy jsem měl malé děti a nedovedl jsem se soustředit na nic jiného. Potřeboval jsem něco napínavého, když se batolily kolem, když jsem hlídal na hřišti. Měl jsem na kočárku vlastnoručně vyrobený držák a letní terásky byly mým revírem. Pokaždé jsem byl trošku naštvaný, když mě oslovila nějaká maminka a obdivovala naše dvojčata. Chtěl jsem si číst. Někdy v té době jsem se dostal i k Chrisovi Carterovi. Ihned mě zaujal, i když je fakt, že jeho příběhy jsou často hodně kruté i na mě.

Sérioví vrazi jsou dnes velmi populárním tématem. To, co píše tenhle autor, bych přirovnal k brutálnímu death metalu. Jeho popisy míst činu jsou tak sugestivní a naturální, že se slabším povahám zvedá žaludek. Přiznám se, i já, který byl na civilce v nemocnici, občas odvracím svůj zrak. Přesto je v knihách určitá přitažlivost, až si člověk někdy říká, jestli je normální. Jenže pak vidí nějaké zprávy v médiích a říká si, že to s ním není ještě tak hrozné. Tohle je aspoň smyšlený příběh, i když hodně uvěřitelný. Genesis mě chytl za pačesy několik minut po tom, co jsem si knížku vyzvedl. Nožem rozřízl obal, nadzvedl obočí nad cenou, která se neustále zvyšuje a usedl do křesla. Nejdřív jsem si chtěl jen tak přečíst obsah, pak se dojít svléknout, udělat něco k svačině, jenže mi nebylo přáno. Stačilo několik prvních stránek a ztratil jsem se v Los Angeles. Chodil jsme po ulicích s Robertem Hunterem a Garciou. A vrah byl zase o něco brutálnější než dřív. Krev teče proudem, obětí i jejich pozůstalých je mi velmi líto. 

Zase se mi stávalo, že jsem se lekal v ulicích. Tahle knížka je o lidském zlu, o temnotě. Přemýšlel jsem, jestli takoví lidé opravdu existují. Asi ano, protože spousta jedinců, které potkávám, je emocionálně plochých a když někdy slyším jejich názory, tak si představuji, že se vše znásobí a příběh není zase tolik nereálný. Někdo si dá pár piv a na povrch vyplave tolik hnusu a špíny, že se nestačím divit. Mezi lidmi je spousta zla, temných koutů ve zkažených myslích. Občas vyplavou na povrch. Vrah je ale tentokrát v knize velmi chytrý, krutý, čerpá sílu z bolesti. Jasně, že je vše přitažené za vlasy, často na hranici uvěřitelného, ale tady by měla u čtenáře nastoupit fantazie. Musíte přistoupit na autorovu hru. Udělal jsem to s chutí, rád a nadšeně. Protože má kniha dobrý rytmus, je napínavá, čte se vyloženě sama. Genesis jsem si užíval a bylo mi líto, když jsem dočetl. Seděl jsem jako vždycky a bylo mi líto, že vše skončilo. Chris Carter je mistr ve svém oboru. A opět to potvrdil. Je ve skvělé formě. 

Vidím před sebou ulice v Los Angeles, trávím svůj čas ve stínu. Sleduji, jak pánové vyšetřují, přemýšlím nad tím, jak se bude případ vyvíjet dál. Na pitevně mě obestře chlad, znovu si promítám děsivé obrázky z místa činu. V hlavě mi krouží nápady, jak bude příběh pokračovat, často se ale mýlím, Carter mě dokáže překvapit, někdy i šokovat. A to jsem za ty roky dost otrlý čtenář. Kriminální thrillery jsou možná literaturou, kterou někteří opovrhují, ale nenechte se mýlit. Nemám rád knihy o mezilidských vztazích (typicky čtyřicátníci, kteří řeší nekonečné má mě ráda, nemá mě rád), dobrých komedií jsem četl poslední roky opravdu málo a tak mi zbývá sci-fi a pak právě knihy o různých vraždách, případech a jejich řešení. Mám zkrátka rád napětí, tmu a knihy, které mě chytí a nepustí. Genesis patří mezi ně a za sebe můžu tuhle knihu opravdu doporučit.

Je to jízda od začátku do konce. Pro někoho jednohubka, kterou slupne za odpoledne a večer, pro jiného psychologický rozbor poškozené mysli. Opravdu jsem si u knížky odpočinul, i když v tomhle případě je to možná špatné slovo. Vzhledem k tématu jsem si bál, přemýšlel. Genesis mě pohltil a hrozně jsem si to užíval. Chodil jsem domů rychleji, abych si po splnění povinností běžného dne na chvilku sedl a oddal se nejlepšímu odpočinku, který poslední roky znám. Ano, čtení mám opravdu rád. Koneckonců, jinak bych se každý pátek nevracel s nějakým tím tipem. Třeba vás tahle knížka zaujme. Pokud máte rádi thrillery a třeba i brutální death metal, tak by myslím mohla. Je pátek a tentokrát splnila přepravní služba svůj slib. Čeká na mě v boxu další zásilka. Pokud chcete vědět jaká, stavte se zase v pátek. Třeba vás nějaký můj tip zaujme. Děkuji za pozornost a přeji vám krásný den. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Robert Hunter je povolán k nejděsivějšímu místu činu, jaké kdy navštívil. Ještě větší znepokojení se ho zmocní, když se při pitvě najde v těle oběti verš básně zanechaný vrahem.
Zanedlouho se najde další mrtvola. Metody a podpis vraha se liší, ale stupeň použitého násilí nasvědčuje tomu, že za oběma zločiny stojí stejný pachatel. Hunterovy obavy potvrdí nález druhé části básně. Tento objev však nejenže spojí dvě vraždy, ale je už jasné, že jde o dílo sériového vraha.
Robert Hunter i přes nedostatek forenzních důkazů musí dostihnout nejdisciplinovanějšího a nejsystematičtějšího zabijáka, na jakého kdy narazil; pachatele, který se kochá strachem oběti a pro něhož je smrt lekcí, již je třeba udělit.

Genesis je dvanáctým románem série o detektivech Robertu Hunterovi a Carlosi Garciovi.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER