DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemthriller. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemthriller. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 17. října 2025

KNIŽNÍ TIPY - Umění zmizet - Sarah Pekkanen (2025)


Umění zmizet - Sarah Pekkanen
2025, Vendeta

Někdy vyplují na povrch věci, o kterých byste raději nevěděli. Sedíme s mámou na chalupě v horách a prohlížíme si staré zažloutlé fotky příbuzných. Porodila 13 dětí a přežily jen dvě. Válka. Utržená noha. Vrátilo se jich jen pár. Pátráme v minulosti a čteme si ve starých kronikách. Odhalujeme příběhy plné bolesti, strachu, ale i radosti a lásky, věrnosti. Někdy jsem překvapený, občas i šokovaný. Venku se zatáhlo a jdu si číst. Přivezl jsem si z Plzně do Jizerek další knihu od pro mě nové autorky a jsem hodně zvědavý, jestli mě bude bavit. Jsem letos ochutnávačem, rád objevuji neznámé spisovatele. Umění zmizet se mi ihned prolne se starými fotkami. Co nevíme o svých rodičích? Tohle je zvláštní a velmi niterné téma. Ihned se začtu a vůbec nevnímám stařenku, která mi řekne, že jde spát. Makali jsme celý den, brzy bude podzim a to je na chalupě vždycky práce jako na kostele.

Máme to tu rád, ten klid, přírodu, samotu. Rád se sem vracím, kousek pod rozhlednu Černá studnice. Baví mě se jen tak procházet, nechávat v sobě knížky, aby ve mě postupně dozrály. Poslouchám teď doom metal v podání mistrů PARADISE LOST a NOVEMBERS DOOM, obě kapely vydaly skvělá nová alba a krásně se mi hodí ke čtení. Ten klid, majestátnost kopců, magie lesních cest, napětí, když uslyším z lesa štěkání srnců, jekot ptáků nebo krásné ticho, když se predátoři vydají na lov. Kniha je velmi dobře napsána. Opravdu si ji užívám. Úvod je sice trošku spletitější, náročnější na pochopení, ale není to nic zase tak děsně náročného. Potom se děj rozjede na plné obrátky a já doslova hltám každou větu, každou sloku. Netopím, přesto se objeví můra a začne třepotat křídly kolem lampičky. Měl bych jít spát. Ještě jednu kapitolu? Nebo raději dvě. Ve snech potom vidím své předky, kteří se stali součástí přírody. 

Čtení pro mě vždycky bylo, je a bude skoro až nábožnou událostí. Mám své rituály, jako čištění brýlí, přesné nastavení křesla. Kdyby mě někdo viděl, myslel by si, že jsem autista. Ale za ty roky, co si čtu, mám rád své jisté, je to pro mě relax, odpočinek, spolu s hudbou se jedná o jedny z krás tohoto světa, které k smrti miluji. Máme práce nad hlavu, snažím se stařenku odehnat od těžkých věcí, někdy mě trošku štve, jak už tomu u starých dam bývá. Ta zarputilost. Ale jsem hodný syn, pracuji sice podle svého, ale nehádám se, sám tuším, že možná jednou budu stejný. Ptám se, a co ty, čtu teď jednu knížku, nemáš přede mnou nějaké tajemství? Usměje se a pak se jen tak zahledí do dálky. Narodil jsem se jí, když jí bylo sedmnáct. Celé odpoledne vzpomíná. Na otce, na moje první kroky. Vlastně jsem měl krásné dětství, ale o to šílenější pubertu. Přemýšlím nad tím, když si po obědě i po večeři čtu. Zajímavé, vždycky jsem měl rád knížky, které ve mě dokáží probudit emoce a donutí mě přemýšlet. A co vy a vaše máma? Řekla vám úplně všechno? 

Ten důvod, proč máma hlavní hrdinky musí zmizet, je děsivý. Šílený. Uměli byste být neviditelní? Zvládli byste to psychicky? Hodně mi to vrtalo hlavou. Člověk by musel opustit telefony, počítače, stát se stínem. Nevím, musí to být hrozné a autorka to popisuje tak autenticky, uvěřitelně, že to snad doopravdy zažila. Snad ne, ale nápad je to skvělý a provedení ještě lepší. Najednou jsem měl, po přečtení několika dalších kapitol, hroznou chuť být sám. Nějak mě to dostalo. Vydal jsem se, i když pršelo, do kopců. Kolem Samot, po pěšinách po kterých nikdo nechodí, jenom zvěř. Nasával jsem vlhkost mokřadů, toulal se až do setmění. Když jsem scházel dolů k chalupě, zahlédl jsem několik stínů. Mohli by to být moji předci? Otřepu se, vrátím se do reality a nechám sousedovic psa, aby mě přivítal hlasitým štěkotem. Musím knížku dočíst, nepůjdu spát, dokud ji nedám! Řeknu si a stane se tak. Je už fakt pozdě a zítra brzy vstávám, musím zpět do Plzně.

Loučíme se se stařenkou a nechávám ji samotnou. Mívám pokaždé takový zvláštní pocit smutku. Dívám se z okna autobusu i vlaku. Mám dočteno a všechno ve mě nadále rezonuje. Doma dám knihu na hromadu těch, které ještě nečetla manželka a dcera a když se mě zeptají, jak bylo, tak jim vyprávím o práci, o předcích, o Umění zmizet. Záměrně se snažím do knižních tipů vybírat autory, o kterých jinde nepíší. Mám to podobně nastavené, jako u kapel. Tentokrát mi bylo po přečtení téhle knihy tak nějak smutno. Příběh má takovou zvláštní náladu, která byla ještě navíc umocněna sychravými horami, počasím a podzimem, který už o sobě dal vědět. Přeji vám čisté světlo, dobrou náladu a ať se vám daří. Moje díky vám se také neomrzí. Umění zmizet opravdu stojí za přečtení. Zeptejte se pak i své mámy. Možná budete překvapeni. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------
Catherine Sterlingová žije v domnění, že svou matku dobře zná. Ruth Sterlingová je tichá, pracovitá žena, která žije jen pro svou dceru. Celý život jsou to jen ony dvě proti celému světu. Teď se ale Catherine rozhodla, že roztáhne svá křídla, odstěhuje se a začne budovat kariéru. A Ruth je odhodlaná udělat všechno pro to, aby jí v tom zabránila.

Ruth Sterlingová se domnívá, že svou dceru dobře zná. Catherine by se jí nikdy nevzepřela a nikdy by nezapochybovala o její minulosti či rodině. Když se však v Rutině pečlivě zkonstruovaném životním příběhu začnou objevovat trhliny, matka i dcera se začnou zaplétat do pavučiny lží.

Pravda o Rutině minulosti totiž nesmí vyjít najevo. K jejich častému stěhování ji vedly velmi dobré důvody, stejně jako k tomu, že byla celou tu dobu připravená kdykoliv beze stopy zmizet.

Jenže nebezpečí se blíží. Souvisí nějak s Rutinou minulostí? Nebo by se měla obávat spíše temných zákoutí duše vlastní dcery?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 10. října 2025

KNIŽNÍ TIPY - Cesta do noci - Håkan Nesser (2025)


Cesta do noci - Håkan Nesser
2025, MOBA (Moravská bastei)

Někdy chci být zkrátka sám. Jen se obléknout, vypadnout ven, do lesů, na louky, do podzimu. Ztratit se v temnotě a dýchat studený vzduch. Nasát do plic pach rozkládajícího se listí, vůni borovic a mechů. Občas to tak zkrátka mívám. Jako asi každý jsem ovlivněn děním okolo a stává se mi to hlavně v momentech, kdy tak trošku ztrácím víru v lidi. Připadají mi hloupí, nepoučitelní. Je to zvláštní stav, takový pochmurný. Rozumově moc dobře vím, že nic nezměním a že se historie stále motá v kruhu, že většině jde jen o chléb a hry, ale stejně. Bývá pro mě vysvobozením, když potkám někoho normálního, obyčejného, někoho, kdo přemýšlí, má nadhled. Narazil jsem v lese na samotnou stařenku, která nejdřív působila ztraceně. Raději jsem se zeptal. Ale ono ne, dáma se stříbrnými vlasy se usmála a říkala mi mladíku. Vlastně ani nevím jak, ale přišla řeč i na knihy.

Měla velmi podobný vkus jako já. Rovnalo se to malému zázraku. No řekněte, jaká je asi pravděpodobnost, že v lese pod Krkavcem, kousek od pomalu usínajících úlů a v lehké mrazivé mlze jdoucí odněkud od Varů, potkáte někoho, kdo má přehled, nebojuje o slevy v obchoďácích, někoho, kdo nemá jako já rád revivaly, Michala Davida, takovou tu umaštěnou průměrnost. Byl to zázrak. Také jsem to té dámě, která měla jiskřičky v očích, řekl. Smála se, i když měla mezi vráskami na tváři stařecké skvrny. Moudrost? Zjevení? Ne, jen obyčejná žena, která ještě neztratila víru v dobré lidi. Zajímavý úkaz, obzvláště dnes, řekl bych. Nebyla tak nějak postižena depresemi sociálních sítí a užívala si každé dobré ráno. Mladíku a nového Nessera jste četl? Překvapila mě, protože jsem se ihned chytil. Mám tohoto autora ve svém žebříčku již mnoho let velmi vysoko. Jeho rukopis, styl, jeho Barbarotti a Backmanová, kteří jsou i tentokrát přizváni k vyšetřování inspektorem Borgsenem. Chvíli poslouchám, paní již knížku četla, já zatím nikoliv, mám ji na hromádce nepřečtených velmi vysoko, ale času je nějak málo.

Byla natolik taktní a rozumná, že mi neprozradila celý děj, ani zápletku. Nedělám to ani já, jistě sis toho můj milý čtenáři všiml. Člověka pohání dopředu touha a těšení. Žijeme své stereotypní životy, protože musíme. Rodina a děti, nákupy a práce, stále stejné řeči kolegů, všichni jsou tak předvídatelní, co myslíte mladíku? Inu, měl jsem také takhle moudrou babičku, která mi dala do života mnohé. Oceňuji to ale nejvíc až teď, když už i mé skráně zdobí šediny a zrak se pomalu kalí. Mávne nad mým vtipem rukou a vypráví o Cestě do noci tak zajímavě a poutavě, že moc dobře vím, že půjde doma všechno stranou, že si zase sednu, plný očekávání a budu se těšit. Mazlit se se stránkami, jako s hezkou ženou. Vždycky je to osobní záležitost, mezi mnou a autorem. Ony jsou vlastně tyhle moje Knižní tipy takovou mojí soukromou poctou autorům, které mám rád. 

Opět a znovu musím pochválit překlad. Minule jsem to neudělal adresně a sypu si popel na hlavu. Ještě pár knih a další si budu vybírat podle toho, jestli se jich zhostil Jaroslav Bojanovský. Samotný děj je potom syrový, chladný a temný. Nesser byl vždy mistrem v popisu postav, ve schopnosti napínavě vystavět dějovou linku. Ne, nechci se pouštět do nějakých odborných kritických úvah. Nemám na to vzdělání ani nechci působit škrobeně. Vrátil jsem se z lesa, řekl své ženě o kouzelné babičce jak z pohádky, co jsem potkal, uvelebil jsem se v křesle do polohy vášnivého čtenáře a pak, ano potom jsem se nechal unášet příběhem. Řeknu vám jednu věc, po chvilce jsem ztratil pojem o čase. Je to dobře, v těchto chvílích se ocitám v jiných světech a svým způsobem, i když aktivně, odpočívám.

Pokaždé, když se vracím do civilizace, mezi betonové domy, do obyčejného života, tak se usmívám. Ono je nakonec všechno v nejlepším pořádku. To jenom mozek si občas řekne, že potřebuje vypnout, restartovat, dělat něco jiného. Celé dny sedím u počítače a někdy si připadám ozářený. Jsem rád, že jsou tu ještě knihy jako je Cesta do noci i staré elegantní dámy s úsměvem na tváři, které mají tolik energie a pozitivní pohled na svět. Dává mi to naději. Té milé stařence jsem se s tím, že píšu Knižní tipy, skromně nesvěřil, ale pokud by má slova čistě náhodou četla, rád bych jí poděkoval za doporučení. Tak to vidíte, přátelé, cesty páně jsou někdy opravdu nevyzpytatelné. Nemohu jinak, než vám také poděkovat za přízeň a budu se těšit zase za týden. Děkuji moc! 

---------------------------------------------------------------------------------------------------
V Kymlinge nastal konec května. Učitel tělocviku a bývalý sportovec Allan Fremling si jednou večer oproti svým zvyklostem objedná domů pizzu. Ta ještě ani nestihne vychladnout a Fremling leží mrtvý ve své předsíni. Dva výstřely do prsou, jeden do hlavy. Vyšetřováním je pověřen inspektor Borgsen, který shodou okolností bydlí poblíž zavražděného. Když později dojde k další vraždě – v podstatě přímo pod Borgsenovým balkonem – je to už na inspektora, trpícího následky prodělaného covidu, příliš a požádá Barbarottiho s Backmanovou, aby mu při vyšetřování pomohli. Souvisí spolu obě vraždy? A co když si v Kymlinge někdo myslí, že vražda může být za určitých okolností prospěšná?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 3. října 2025

KNIŽNÍ TIPY - Rezavý les - Anders de la Motte (2025)


Rezavý les - Anders de la Motte
2025, Kalibr

Ještě před týdnem bylo krásně teplo, ale teď, když vyrazíte u nás za domem v Plzni do lesů, tak už bývá sychravo. Chodívám někdy sám, ale většinou se svoji ženou. Brouzdáme se mlhou, nasáváme pach hniloby a hub. Bývá už chladno, ale hlavu si pokaždé vyčistíme opravdu parádně. Člověk je zavřený celé hodiny u počítače a vždycky se hrozně těším. Les je borový, smrkový i smíšený. Jsou tu bažiny a spousta temných zákoutí, která jsou obestřena tajemstvím. Stejně jako Rezavý les od mého oblíbeného autora Anderse de la Motte. Pokaždé, když potkáme některý z křížků u cesty, zamrazí nás v zádech. Pátrali jsme ve starých spisech a i u nás se stala spousta zla, vražd, násilí. Asi jako po celém světě. Mám rád mystično, tajemno, napětí a samozřejmě dobrý příběh. Tohle všechno Anders umí, koneckonců, stačí si přečíst dva předešlé díly série. Tentokrát jsem šel po knihách jak se má a patří, hezky postupně, chronologicky.

Kniha mě baví ve všech bodech obhajoby. Mě se vždycky líbil autorův rukopis, jeho popisy postav, koneckonců i Lea Askerovoá a její Oddělení ztracených duší je mi sympatická. Pro mě důležitá věc, ale to vy, čtenáři mých elaborátů, moc dobře víte. Děj vás musí vtáhnout, chytit za pačesy. A tak jsem se toulal v lesích za domem, abych se pokaždé vrátil do tepla, nasadil sluchátka, narval si ho hlavy nějakou dobrou muziku a relaxoval u stránek. Mám to nastavené tak, že se pokaždé přepnu do takového zvláštního módu. Jsem mimo tenhle divný svět. Relaxuji, ale nedělám to jen pasivně, ale jsem pohlcený příběhem. Jako bych byl pokaždé v jiné dimenzi. Myslím na děj, řeším různé směry vyšetřování, baví mě si představovat, kam se vše bude postupně ubírat. Mám své podezřelé, často se ale mýlím. A když potom vše dočtu, tak mi bývá tak trošku smutno. Jdu se pak zase projít, abych si všechno utřídil v hlavě a naladil se na další z knížek, co mi leží na stole a čekají, až je vstřebám.

U nás doma čtu já, manželka i dcera. Všichni jsme tak nějak naladěni na stejnou vlnu a protože knížky kupuji já, mám přednostní právo první volby. Má to své výhody, jen pak nesmím nic prozrazovat, přitom bych kolikrát hrozně chtěl. Žena se mě ptá, má svůj názor a já musím dělat hrozně tajemného, říkat slova jako, když myslíš, no nevím, nemůžu ti nic prozradit, ani naznačovat. Těším se vždycky potom na chvilku, kdy i ona zaklapne pevné nebo brožované desky a pak knihu rozebereme. Někdy to bývá fakt síla, mnohdy se neshodneme, ale většinou vnímáme všechno tak nějak podobně. Mám štěstí, že tomu tak je jak v hudbě, tak třeba i ve filmech a seriálech. Za ty roky, co jsem spolu, máme své rituály. Čteme si já v křesle, má milá na kanapi, většinu roku pod dekou. U otevřeného okna a se světlem a reproduktory za zády. Jak stárneme, tak mi připadá, že podobné chvilky vyhledáváme čím dál častěji. 

Zase mě jednou mrazilo v zádech. Jak se prodlužují dny, tak už chodím do práce jen za tmy. Vstávám opravdu velmi brzy, když venku skoro nikdo není. Jen pár bezdomovců u popelnic, ježci, králíci a sem tam někdo, kdo venčí psa. Přesto mám někdy pocit, že mě někdo sleduje. Bydlíme kousek od lesa a jeho stíny dosahují až mezi domy. Ví to zvířata, my a pravděpodobně i démoni, kteří za tmy vylézají ze svých brlohů. Je prostou pravdou, že když mi kniha pronikne do podvědomí, tak pracuje moje fantazie na plné obrátky a cítím se hrozně svěží a napnutý. Přemýšlím, kráčím rychle a na zastávce tramvaje se lekám nově příchozích. Z polí sem vane ledový vítr a když přijedu do města, tak jdu setmělým parkem. Kolem nemocnice a pak vstupuji do míst, kde permanentně nefungují lampy. Je tu strašidelně, nedávno se tu stala dokonce opravdová vražda. To se mi pak nedivte, že chodím rychle a ohlížím se za sebe. V továrně plné opuštěných budov a několik měsíců zohavených mrtvolek holubů to není jiné.

Anders de la Motte nejen že opět odvedl perfektní řemeslo, ale přidává vždy ještě něco navíc, co mě neskutečně baví. Rezavý les a jeho téma je přesně tím, co mám na thrillerech, detektivkách rád. Je tu spousta napětí, případ je také zajímavý a celé téma je mi velmi blízké. Nedávno jsem přemýšlel nad tím, proč já, který bývám převážně veselý, nečtu nějaké humoristické knížky. Zkoušel jsem to, ale nějak mě většinou nebavily. Nepřišly mi vtipné. Já raději nahrubo nasekanou tmu. Pokud to máte nastavené stejně, tak neváhejte ani chvilku. Rezavý les je opravdu knihou, která stojí za přečtení. Obzvláště teď, když se noci prodlužují a za domem se válí mlha. Nebojíš se vstoupit dovnitř? Mrazí tě v zádech a stejně překonáš strach? Pak jsi tu správně. Děkuji moc za pozornost. Jste skvělí! Mějte se co nejlépe. A dávejte pozor na ty, co stojí ve stínu!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Rezavý les je místo opředené legendami. A poskvrněné krví. Došlo tu k několika děsivým úmrtím, před deseti lety, před padesáti lety, před dvěma tisíci lety. Byly tu zavražděny dívky, stejným rituálním způsobem. A stále tu není bezpečno… Na inspektorku Leo Askerovou a její Oddělení ztracených duší čeká nelehký případ. Leo bude muset znovu požádat o pomoc Martina Hilla, svého přítele z dětství. I z jejich minulosti se však vrací jedna hrůzná noční můra…


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 26. září 2025

KNIŽNÍ TIPY - Tiché kroky na schodech - Eva Björg Ægisdóttir (2025)


Tiché kroky na schodech - Eva Björg Ægisdóttir
2025, Vendeta

Bylo sice ještě docela teplo, ale lilo celou cestu. Sedím v kupé, občas kouknu do krajiny a takhle z vlaku to vypadá, že podzim už je za dveřmi. Ještě před týdnem jsem plaval venku, ale teď už mě vyhnala příroda do krytého bazénu. Mám na uších sluchátka, poslouchám nové PARADISE LOST a je mi tak nějak krásně melancholicky. Vlastně ani nevím, proč mě Island pořád tolik přitahuje. Nikdy jsem tam nebyl, ale viděl jsem desítky dokumentů. Asi jak je tam tma, tak tam je každý buď v nějaké kapele (pokloňme se božským SOLSTAFIR) a nebo tvoří za dlouhých nocí za polárním kruhem. Eva Björg Ægisdóttir mi padla ihned do noty. Píše zajímavé, líbí se mi její jazyk (i překlad, samozřejmě). Je to zase jednou první kniha od nnové autorky a musím vám prozradit jednu věc, asi jsem se zamiloval. Do téhle knížky samozřejmě. Má v sobě totiž takovou zvláštní atmosféru, která se krásně hodí k sychravému počasí za oknem.

Nechápu, proč se říká o téhle chalupě, že je rekreační? Pořád tu jenom dřu a nic z toho. Dělám to rád, ale znáte to. Člověk má za sebou někdy těžký víkend, trošku hůře spal, přehnal to s tréninkem a nebo mu jen pomalinku stárne tělo a chtěl by si jen tak zalézt a odstřihnout se od všeho kolem. Ale nejde to. Máma už některé věci nezvládá a rád pomůžu. Přesto se těším, když už mám všechno hotovo a jdu se chvilku projít. Nasávám krásu lesa, čistím si mozek i všechny póry těla. Duchem jsem ale na Islandu, prožívám přesun hlavní hrdinky policistky Elmy z Reykjavíku do rodného města Akranesu. Vidím před sebou vraždu u majáku, kterou musí ihned řešit. Představuji si tváře, postavy, jejich pohyby. Moje fantazie pracuje na plné obrátky i ve chvílích, kdy dělám tupější nádenickou práci. Konečně křeslo, lampička, dejte mi všichni pokoj, mám svůj svět, ve kterém je mi dobře. Nedivím se, že autorka vyhrála za tuhle knihu nějaké ty ceny a je překládána do dalších a dalších jazyků. Je velmi dobrá vypravěčka a motiv je složitý. Baví mě to tolik, že čtu dlouho do noci.

Ráno mě bolí celý člověk. Chybí mi ještě tak půlka, to asi nedám. Během víkendu určitě ne, těch povinností je zase nějak moc. Jezdím do Jizerek na chalupu jen na soboty a neděle a protože jsem na to sám, tak se můžu strhnout. Nosím, sekám, kosím, zedničím i zahradničím. Mě fyzická práce nevadí, jen by to chtělo trošku větší řád. Jenže znáte stařenky. To je ale na zcela jinou diskuzi. Řeči se opakují a tělo pomalu chřadne. Stejně jako mysl. Jsem hodným synem, co poslouchá. Duší jsem ale někdy opravdu mimo. Jasně že zase na Islandu. Pokaždé, když mám nějakou knížku rozečtenou, tak jsem jak na trní. Jako bych měl absťák. Nebo jsem jen až moc zvědavý, kam bude děj ubíhat, jakým směrem se vydá vyšetřování, co noví svědci. Navíc, příroda, krása i syrovost krásné země. Dnes jsem opravdu ztahaný, tak si dám jen pár stránek. Je mi to líto, ale už na to nemám. Bolí mě záda i nohy. Jednou se tu strhám. Zdají se mi divoké sny. Vyšetřuji dál.  

Je neděle ráno a v autobuse do Prahy vedle mě sedí tlustý smradlavý Vietnamec. Pořád telefonuje a tak si nemůžu číst. Ve vlaku na Plzeň je zase v kupé asi deset dětí, co jsou velmi nevychované. Řvou, chlemtají ve velkém energetické nápoje, pak zase řvou, jedí hambugrery  a jejich umaštěné matky pořád někam volají. Nejde to ani se sluchátky na uších. Přijedu domů, zalezu si do sprchy, pokecáme a jsem tak utahaný, že jen tupě koukám na obrazovku. Achjo, snad vyšetřím chvilku během týdne. Trvá mi to další tři dny, než knihu dočtu. Jsem překvapený z rozuzlení. Ihned si dávám autorku do svého seznamu nových objevů. Tenhle příběh v sobě měl fakt všechno. Byl napínavý, zajímavý, syrový, ani bych neřekl, že je to prvotina, kdybych to nevěděl. Možná není kniha ve všem "dokonalá", ale mě se právě líbí taková ta upřímnost, opravdovost. Mám to stejně nastavené i u muziky. Tak možná proto. 

Ze své další brigádnické a nádenické chalupářské mise se moje tělo léčí několik dní. Jak člověk dělal spoustu pohybů, na které není zvyklý a přepínal se, tak ho to sejmulo. Nějak to přežiju. V hlavě budu mít ale stejně navěky spojené s knihou již trošku žluté listí na stromech, mlhu nad loukou, vlezlý studený vzduch po ránu i večer. Praskání dřeva v kamnech a k tomu vražda na Islandu. Měl jsem šťastnou ruku při výběru i tentokrát. Tiché kroky na schodech jsem si fakt užil. Líbilo se mi vlastně všechno. A tak tu ode mě máte další z knižních tipů. Berte a nebo nechte být. Je to jenom na vás.  Děkuji moc za pozornost. Už mám v hledáčku další knihu. Jedeme dál, ať se práší za kočárek. Mějte se co nejlépe. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Policistka Elma se po rozpadu vztahu rozhodne přestěhovat z hlavního města Reykjavíku zpátky do rodného Akranesu, přístavního městečka na západě Islandu. Místo očekávaného klidu se však prakticky okamžitě musí pustit do vyšetřování záhadného úmrtí u dvojice akraneských majáků. Obětí je Elísabet, která ve městě žila jako malá, a Elma s kolegy tak musí prověřit nejen její nedávné vztahy, ale zapátrat i o něco hlouběji v minulosti.

Postupem času vyplouvají na povrch stará tajemství a dávno promlčené rodinné tragédie, rozuzlení případu je však stále v nedohlednu. Komu byla Elísabet trnem v oku? A co jsou obyvatelé Akranesu ochotní udělat pro to, aby si zachovali dobrou pověst?

Debutový román Islanďanky Evy Björg Ægisdóttir Tiché kroky na schodech zvítězil v roce 2018 v soutěži o nejlepší rukopis s kriminální zápletkou a získal ocenění Svartfuglinn, za nímž stojí populární islandští autoři detektivek Ragnar Jónasson a Yrsa Sigurðardóttir. Od té doby už se Tiché kroky na schodech dočkal celé řady ocenění, byl přeložen do více než dvaceti jazyků a momentálně se chystá také jeho filmová podoba.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 19. září 2025

KNIŽNÍ TIPY - Kluci bez srdce - Alexander Gordon Smith (2023)


Kluci bez srdce - Alexander Gordon Smith
2023, Vendeta

Abych pravdu řekl, tak stále neumím být moc sám. Víkendy, kdy mi odjede manželka a děti pryč, nemívám moc rád. Já vím, člověk by měl mít čas taky sám na sebe, jenže já vypadnu z takového toho klasického rytmu a je mi to divné. Přišel jsem v pátek domů, cestou se stavil v jednom boxu poblíž domu. U Dobrovského byly zase slevy a tak jsem si říkal, že zkusím zase nějakého dalšího autora. Od Alexandra Gordoma Smitha jsem nečetl zatím vůbec nic. Byla to sázka do loterie. A vyšla na výbornou. Mám poslední měsíce fakt štěstí. Venku hrály děti fotbal a děsně u toho řvaly. Některým hláškám jsem se musel smát. Pustil jsem si dobrý death metal, usadil se pohodlně v křesle, chvilku si prohlížel obal, abych se nakonec zase nechal strhnout velmi napínavým příběhem. Starodávný krvavý rituál, který někdo oživil. Hnus a špína, temnota lidské mysli. Tohle se mi bude líbit, říkám si pod vousy, o tomhle budu muset napsat do knižních tipů.

Pomalu se setmělo a já zase jednou zjišťuji, že jsem si koupil šestý díl série. Nijak to nevadí, jen je tu hlavní hrdina Kett v nemocnici a sleduje celý případ z postele, sem tam dodá nějakou tu radu. Jinak ale vyšetřují Savaegová a Porter. Nijak mi to nevadí, i když v některých momentech děj navazuje, odkazuje se na minulé případy. Není to ale nijak na závadu, děj pochopíte. Je to celé hrůzné, drsné, brutální a čtu si tak dlouho, že se mi klíží oči. Tentokrát, protože je pátek, jsem si dal i pár piv. Nějak se mi všechno promítne do snů a jsou to hodně divné noční můry. Ráno vstanu, udělám si čaj a napíšu dvě recenze. Dnes mám lenivou. Lednička je sice prázdná, ale nevadí, nějak si poradím. Stejně, pokaždé, když si čtu a jsem tu sám, tak se zapomínám najíst. Do pokoje začalo svítit slunce, je tu teplo, brýle mi kloužou po nose. Odcházím se jenom napít, ukrojit chleba, ale stejně knihu nedočtu. Pořád mi někdo volá, vyrušuje mě a tak telefon vypnu. Chci mít klid, absolutní, musím se soustředit. Někdy kolem poledne mi začne kručet v břiše. Slupnu kus skývy, abych ošálil žaludek.

Někdy kolem druhé se jdu projít. V lese, i když je krásně, nikdo není. Jdu až kousek pod Krkavec, pod rozhlednu, kterou považuji za svoji domácí. Líbí se mi borové lesy kolem. Dojdu na jeden palouk, chvilku si sednu na lavičku a najednou jsem někde na severu Británie. Představuji si, že vedle na velkém kameni se klidně také mohlo kdysi obětovat. Naše historie je doslova prodchnutá násilím a krví, pořád to někteří z nás mají v sobě, na tohle fakt věřím a Kluci bez srdce se klidně mohli stát. Někde jsem dokonce četl, že se podobné případy doopravdy odehrály. Možná se jimi dokonce autor inspiroval. On ten chlápek, co jsem ho potkal uprostřed lesní pěšiny, tak divně koukal, že byl v mých představách podezřelým. No řekněte, kdo kromě mě chodí sám do lesa? Byl hodně zvláštní. No, nechme ho jeho představám a pojďme se ještě chvilku projít, řeknu si a pak už nikoho nevidím. Jsem tu sám. Jen já, příběh a tichý les. Půjdu domů, už jsem si vyčistil hlavu, chci si zase číst.

Děti dnes fotbal nehrají. Zato nějaký schizofrenik, co bydlí nedaleko, asi zapomněl na prášky. Chodí mezi domy, hrozně sprostě a nahlas řve. Kope do popelnic, matky s dětmi se před ním ukrývají. Lidem do hlavy nevidíte, je to strašidelné, i když je bílý den. Občas jej slýchávám i v noci. Dokonce jsem slyšel, že bydlí u staré matky, která na něj asi už nestačí. No nic, konečně utichl a můžu se v klidu soustředit. Knihu dočtu, konec mi přijde trošku složitější, ale jinak jsem velmi spokojený. Takhle nějak to mám asi nejraději. Napínavé, čtivé, se zajímavou zápletkou. Temnota a chlad na mě doslova dýchaly, vyšetřovatelé mi byli sympatičtí a bylo i trošku toho humoru. Kettovy holky, to je kapitola sama o sobě. Smál jsem se, bavily mě. I když asi nebudou sedět každému. Zkrátka a dobře, kniha mě zaujala, autor také a tak mám zase dalšího oblíbence a spoustu dalších tipů. 

V neděli, i když je ráno docela zima, jdu plavat ven. Zase jsem v lese a přemýšlím o tom, jak je lidská mysl komplikovaná. Někteří z nás jsou pochroumaní a dělají děsivé věci. Celá kniha byla zahalená v takové zvláštní mlze, byla tajemná, to mám moc rád. A tak vám zase dávám svým neumělým a pokorným způsobem na vědomí, že Alexander Gordon Smith píše fakt parádně, že si určitě jeho dílo pořádně prostuduji. Záleží jen na tom, jestli budou zase někde slevy, protože v mé kadenci čtení knížek vždy rád ušetřím nějakou tu korunu. Asi jako každý. Rodina se mi vrátí, zeptá se mě, co jsem dělal, i když moc dobře vědí, že jsem nikde nekalil, nechodil po hospodách. Nějak už není moc s kým. A na rovinu, v mém křesle je tak pohodlně, tak příjemně. Už teď se těším na další knížku. Jsem moc zvědavý, pro kterou sáhnu tentokrát. Mějte se krásně a děkuji moc za pozornost. 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------
Uprostřed jedné z nejbrutálnějších norfolkských zim je na legendárním Kameni z Lyngu nalezeno zmrzlé tělo. A jelikož je Robert Kett zraněný a mimo službu, případ připadne detektivům Savageové a Porterovi, kterým začne být brzy jasné, že mladík nebyl jen zabit. Byl obětován. A není sám. V rámci jediného týdne je na jednom z prastarých norfolkských kamenů nalezeno stejně zmrzačené tělo dalšího mrtvého muže. Někdo provádí rituál, a pokud ho Savageová a Porter nedokážou včas zastavit, zemře spousta dalších lidí.

Šestý díl série o šéfinspektorovi Kettovi představuje Savageovou a Portera tak, jak jste je ještě neviděli, a to při vyšetřování jednoho z nejbrutálnějších případů, kterým kdy čelili – případu tak strašného, že mu neunikne ani Kett.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 12. září 2025

KNIŽNÍ TIPY - Kill Creek - Scott Thomas (2021)


Kill Creek - Scott Thomas
2021, Fobos

Jsem skeptik. Když mi někdo vypráví o nadpřirozených jevech, o příšerách z hlubin, když mi někdo říká o mimozemských civilizacích, tak se většinou jen usmívám. Ty bláhový, mumlám si pod vousy a protože je moje mysl poznamenána celoživotní prací v technických oborech, tak se ptám - máš všechno ověřeno, spočítáno, změřeno? Fyzika funguje ve všech oblastech, tu neokecáš, směju se lidem, co věří na ilumináty. Jsou ale chvíle, kdy jsem ochoten připustit existenci něčeho zlého. Věřím třeba na to, že když se někde stane něco násilného, tak se to otiskne do místa, zůstane to tam, nasáklé pod povrchem. Mívám zkrátka v takových chvílích a situacích divný pocit. Možná si to jen sugeruji, ale není mi dobře v domě, kde někdo někoho zavraždil. Znám pár kolegů, co si potrpí na opuštěné nemocnice, na staré blázince, na jatka, na tajemno, špínu a tiché výkřiky do tmy. Párkrát jsem tam byl. Nebál jsem se, ale stejně. Bylo mi divně. Nelíbilo se mi tam.

Brouzdal jsem jen tak na internetu a říkal jsem si, že bych rád zkusil nějaký ten horor. Končily zrovna prázdniny, já dočetl další z mnoha detektivek a thrillerů a chtělo to oddych. Změnit malinko styl, kousek něčeho odlišného. Můj zrak dopadl na Kill Creek, knihu tak trošku ukrytou v jednom nejmenovaném internetovém obchodě. Staré domy, s  vrzajícími schody, s temnotou ve sklepě a pohnutou historií zase tolik nemusím. Už jsme na podobných místech spal a na rovinu - byl jsem jak dřevo, jako špalek a nevzbudili mě žádní duchové, ani příšery. Nemívám noční můry, to už se mi spíš zdá o sexy ženách, co potkám na ulici, ale chtěl jsem zkusit nějakého pro mě nového autora. O Scottu Thomasovi všichni mluvili v superlativech. Nemýlili se, knížka mě ihned zaujala a vtáhla do sebe. Výhodou bylo, že jsem začal číst poměrně pozdě v noci, když rodina spala a stíny byly dávno pěkně dlouhé.

Mám bujnou fantazii, záleží vždy jen na autorovi, jestli mě přesvědčí. Kill Creek je vlastně z určitého pohledu takový obyčejný příběh, horor z opuštěného domu, ve kterém hodně straší. Vlastně, je a není. Je napsaný jinak, v mnohém překvapivý a i když je knížka opravdu dlouhá (472 stran), nenechte se odradit trošku rozvláčnějším úvodem. Ono se potom všechno rozjede. Trpělivost přátelé. Já vím, doba je rychlá a přeje kratším výtiskům. Osobně mi to ale vůbec nevadilo. Užíval jsem si postupné budování atmosféry, přesně takhle to mám nejraději. Jsem rád pomalu navnaděn, líbí se mi, když můžu přemýšlet, co asi bude dál, kam nás autor zavede. Zítra začíná všem škola a když jsem si byl venku na rybníku zaplavat, tak jsem skoro nikoho nepotkal. Hodně jsem přemýšlel, čistil si hlavu od běžných povinností a voda už byla studená. Usedl jsem po obědě do svého křesla, které už je značně rozvrzané. Pořád mi říkají, že už bych měl mít nové, jenže já nerad měním věci, co mám rád. Jen tady se dovedu krásně uvelebit, jen zde se cítím dobře a bezpečně. Nasadím sluchátka a čtu si několik hodin v kuse. 

Je to paráda. Děj hezky odsýpá, říkám si po dvě stě stránkách. Partička hororových autorů ve starém domě, ve kterém straší. Halloween a podivná Entita, kterou svojí přítomností probudí. Ve zdech je ukryt hrůza. Hergot mě to baví, říkám ženě, když si dáváme v podvečer kafe. Vyprávím, naznačuji, diskutujeme o strašidelných staveních. O tom, jak jsme byli malí a jezdili jsme k babičkám ne ves. Jak jejich baráky vrzaly, jak jsme se báli dojít pro něco do sklepa, jak jsme občas zahlédli za oknem rozšklebené obličeje. Báli jsme se stínů a čekali na světlo, až se konečně budeme moci dojít vyčůrat. Ve městech, ve kterých jsme oba vyrůstali, máte pocit, že nikdy nejste sami. Ona to není pravda, zákonitě je v ulicích také zlo, ale na samotách nebo na horách to bývá úplně jiné. Nevěříte? Tak si zkuste přenocovat vysoko v kopcích. Sami. Jen ve spacáku. Ráno z vás budou úplně jiní lidé. A to jediný, koho potkáte, tak bude zvědavá liška. V domech plných vzpomínek je to jiné. Něco málo o tom vím. 

V hororech si opravdu hodně vybírám. Ale udělal jsem moc dobře, že jsem si Kill Creek přečetl. Netřásl jsem se strachy, ale byl jsem napnutý, těšil jsem se na každou další kapitolu. Přemýšlel jsem. Pro mě jsou tohle velmi důležité věci. Člověk pořád jen chodí do práce, řeší problémy běžného dne. Funguje. Ale potřebuje někdy také vypnout, udělat si chvilku pro sebe. Rád cestuji, sportuji, zajímám se o spoustu věcí. Knihy jsou ale srdcovka, jsem moc rád, že mě k nim rodiče kdysi dávno přivedli. Zavřený ve své ulitě, jen já a slova na papíře. Příběh, ze kterého mrazí, napínavý a zajímavý, tak bych Kill Creek definoval asi nejlépe. Pokud chcete také zkusit něco z tohoto stylu, neváhejte, je to velmi dobrá kniha. Snad vám udělá také radost. Jen si dávejte pozor, kdo číhá ve stínu a ve sklepě si dávejte bacha. Děkuji moc za pozornost, užívejte života a ať vaše kroky provází síla. Mějte se co nejlépe. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kdesi na kansaském venkově, na konci temné cesty vedoucí zbytky otevřené prérie, stojí téměř zapomenutý dům sester Finchových. Celé roky zel prázdnotou, zcela opuštěný, zarostlý plevelem a vysokou trávou. Jeho dveře se mají poprvé za několik desítek let znovu otevřít. Avšak za nimi, skryté v neprostupných stínech, cosi vyčkává a touží se setkat s nově příchozími
Když úspěšného autora hororových románů Sama McGarvera pozvou, aby strávil Halloween v jednom z nejslavnějších strašidelných domů v zemi, zdráhavě souhlasí. Alespoň nebude sám: společnost mu budou dělat tři další mistři děsu, spisovatelé, kteří mají stejně jako on zásadní podíl na podobě současného hororu. Entita, kterou v domě nevědomky probudí, je však následuje do jejich domovů, trýzní je a dotyčným hrozí, že se stanou součástí krvavého odkazu Kill Creeku.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 5. září 2025

KNIŽNÍ TIPY - Na břehu minulosti - Gregg Olsen (2024)


Na břehu minulosti - Gregg Olsen
2024, Vendeta

Dva dny jsem spal na festivalu venku, jen na matraci. Byla mi zima, alkoholu bylo také požehnaně. Znáte to, koncerty bývají úplně jiný svět. Přijeli jsme domů v neděli ráno a měl jsem udělat fotky, sepsat nějaké zážitky, reporty z kapely, měl jsem se dát trošku dohromady a hlavně se mi chtělo hrozně spát. Osprchoval jsem a padl za vlast. Jenže moje zubožené tělo se začalo vzpírat. Asi jsem to přetáhl. Prostě jsem nemohl usnout. A tak jsem se začal přehrabovat v knížkách, o kterých si myslím, že by mě mohly v takovýchto chvílích zaujmout. Na břehu minulosti je již druhý díl série a protože se mi první líbil, tak jsem byl zvědavý. Gregga Olsena mám navíc moc, jako autora, rád a tak nebylo moc co řešit. Zpočátku mi to trošku trvalo, nemohl jsem se začíst, ale po několika hodinách jsem se nakopl a manželka mě našla, jak sedím v křesle, brýle stále na nose. Ještě, že mám zítra volno. Spal jsem jako špalek, konečně. 

Mrtvá žena na pláži, no začalo to pěkně. Vyryté symboly na těle a vyšetřovatelka, která vás bude štvát takovým tím správným způsobem. Jsem pořád ve festivalovém režimu, nějak se mi nechce vrátit do reality. Dělám asi hodinku fotky, ale nejde mi to. Píšu si poznámky, co jsem zažil, jak se mi akce líbila, ale nějak to není ono. Potřeboval bych nakopnout, získat trošku nadhled. Nudných reportů bylo napsáno až příliš mnoho. A tak si i druhý den raději zalezu do kouta a nechám tělo, aby si trošku odpočinulo. To je hrozný, jak už mi to trvá dlouho. Jenže já neumím jen tak stát, nebavit se, nepít alkohol. Mám to zkrátka nastavené takhle. A tak berte můj knižní tip tentokrát s nadhledem, všechno ve mě doznívá. Přesto se začtu a dokonce se mi o knížce i zdá. Akorát nenajdu mrtvolu na pláži, ale na jedné louce, kousek od kapel, které hrají divoce. To by taky byla hezká kriminálka. Zítra  jdu do práce, spi už hergot, říkám svému tělu.

Mám rozhozený biorytmus. V práci to stojí za velký špatný. Nechce se mi nic dělat a pořád koukám z okna. Vyloženě se nutím, abych něco vytvořil. Doma si ale konečně sednu a všechno sepíšu. Najednou to jde. Odbíhám mezitím ke knize a je to takové zvláštní, nikdy jsem takhle nepsal a vlastně ani nečetl. Divný pocit, ale není to vyloženě špatné. Kniha odsýpá velmi dobře a pomalu se dostávám do rytmu. Jsem zvědavý, jak a kam bude děj pokračovat. Teď už mě Megan ale opravdu občas štve. Asi to k téhle knížce patří. Případ je to ale zajímavý, napínavý, pořád se něco děje. Olsen umí pořád psát, myslím si, že pokud máte jeho styl rádi, budete určitě spokojeni. Jen se musíte naladit na stejnou notu. Nemám s tím víceméně žádný problém.

Asi to znáte, když člověk něco vytvoří, tak čeká, jestli se to bude někomu líbit. V dnešní době haterů a provokatérů, schovaných za klávesnici, je to těžké. Každý, kdo něco tvoří, dává do toho čas a energii, mnohdy dlouhé hodiny práce, je najednou sundaný blbcem, který nikdy nic nevytvořil. Nadává se tak na všechno, na tuhle knihu, někdy i na mě, na metal všeobecně, na to, že čteme jen detektivky a že je to braková literatura. Osobně si to nemyslím, ale znáte lidi, nadávají pořád a na všechno. Nesmíte si nechat zkazit radost. Proto už nečtu recenze na muziku, na filmy a vlastně ani na knížky. Nějak nechci, aby mi někdo ovlivňoval názor. Za sebe můžu říct jen jediné. Na břehu minulosti mě bavilo o trošku víc než první díl.

Trvá mi to skoro týden, než se dostanu do normálu. Pořád před sebou vidím kamarády, kapely, všechno se mi to míchá s případem mrtvých žen. Navždy tak budu mít tuhle knížku spojenou s jedním malým festivalem. Zajímavé bylo, že tam bylo cca 450 lidí a deset fanoušků přišlo a chtělo se bavit o knihách. No řekněte, není ten svět nakonec krásný? Vždycky mi to dává naději, že ve všem tom marastu kolem, který ať je způsobený čímkoliv a stejně nás ovlivňuje, jsou i malé oázy normálnosti. Co takhle kávu nebo čaj, pivo nebo rum? A k tomu dobrou knihu? Na břehu minulosti jsem četl fakt rád, snad se vám bude také líbit. Děkuji za pozornost a zase za týden. Ať vás provází síla. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tělo mladé ženy leží s rozpaženýma rukama. Rty jsou pootevřené. Obličej nedotčený a vlasy rozprostřené kolem hlavy jako vějíř. Zrzka. Jako ty ostatní. Když se v opuštěné zátoce Mystery Bay najde tělo Leann Truittové, jako jedna z prvních se na místo činu dostane Megan Carpenterová. Oběť má charakteristické rány na zápěstích, kotnících a krku, kde byla spoutaná. Ale to není všechno, vedle Leannina těla leží záhadný symbol vyškrábaný do kamene.
Během vyšetřování má Megan na starost začínající zástupkyni šerifa Ronnie Marshovou a pak náhle začne dostávat znepokojivé vzkazy. Někdo zná její traumatizující minulost. Vědí, co udělala.
Megan je odhodlaná neztratit koncentraci a brzy objeví znepokojivou souvislost mezi Leanninou brutální vraždou a zatím nevyřešenými vraždami dvou dalších žen – všechno jsou to zrzky se stejnými zraněními na těle, na místech činů je vyrytý totožný symbol a nejzajímavější je fakt, že všechny tři byly těhotné.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 29. srpna 2025

KNIŽNÍ TIPY - Pojď se mnou - Ronald Malfi (2022)


Pojď se mnou - Ronald Malfi
2022, Fobos

Bylo vedro k zalknutí a když člověk vylezl z práce na slunce, málem shořel. Potil jsem se vyhledával stín, abych alespoň trošku ulevil tělu. Někomu teploty dosahující ke čtyřicítkám vyhovují, já přestávám po třicítkách fungovat. Nejsem na to nastavený. Máma mi vždycky říkala, že je to tím, že mě moc jako malinkého neoblékala a první dva roky jsem strávil v Jizerkách. Přemýšlím o tom a říkám si, že dnes nebudu dělat vůbec nic. Jen se doplazím k Alza boxu, do kterého posílají i mé oblíbené Knihy Dobrovský. V pondělí po dovolené, když jsem nechtěl s nikým mluvit, jsem mezi nekonečným vyřizováním  zcela zbytečných emailů, na které musíte odpovědět a nadáváním kolegů, jak se to sere trávit volný čas s manželkou a dětmi, jsem si udělal radost. Přihodil jsem do košíku i Pojď se mnou od Ronalda Malfiho.

Nic jsem nedbal na kritiku, zaujalo mě téma a hlavně jsem měl za sebou již Černý jícen, který mě neskutečně bavil. Poslední roky mi totiž připadá, že dorostla generace, která už jen kritizuje, všechno a všechny. Nic jim není recht. Nic je nezaujme. Chtějí víc krve, násilí, potřebují šokovat, doplnit dopamin. Jsem stará škola, mám raději, když je atmosféra budována postupně, když musím přemýšlet. Knihy jsou pro mě hlavně relax. Jsem doma sám. Vyndám nůžky a nemůžu se do kartonové krabice dostat. Dojdu si tedy pro ostrý nůž. Konečně. Brýle mi kloužou po nose, je fakt vedro k zalknutí. Pořád jezdí záchranky a hasiči. Vezmu si tedy ručník, načepuji si lahev plnou vody, pohodlně se usadím a začne se přede mnou odehrávat příběh plný napětí, smutku a děsivých činů. 

Mám rád, když se autor vydá do historie, když pomalu rozplétá složité životní situace, když se toho nebojí a řeže do živého. Je mi najednou jedno hodnocení mladých kluků a holek, co znají jenom internet. Mě se knížka líbí a to prosím pěkně opravdu hodně. Nikdy jsem nešel s davem, nikdy jsem nepapouškoval názory ostatních. Jsem už na to starý, abych přebíral vkus někoho jiného. Možná by mě mrzelo, kdyby se knížka nelíbila manželce, protože si dost zakládám na tom, že jsme podobně založeni (netřeba malovat čerta na zeď, žena byla moc spokojena). Musím si svléknout tričko, venku to žhne a lidé na ulicích jsou jak zombie, zpomalení teplem. Už aby se ochladilo. Vyhledám si počasí na mobilu. Jasně, za pár hodin má začít bouřit. Potím se dál, ale jsem statečný. Ukousnu z knížky notný kus a ani mi nedojde, že se pomalu setmělo. Oblohu prořízne blesk, hledím s nadějí k nebi. A nic. Je jen větší dusno.

Otevřu si první pivo, je mi fajn, i když se mi klíží oči. Dnes asi těch 384 stránek nedočtu. Nevadí, pozdravím děti, které byly někde kalit s kamarády. Jak je venku? Uff, ani se neptej. Vystřídají se ve sprše, rozloučí se a popřejí hezkou noc. Já tu ještě chvilku posedím. Venku řádí nějaký opilec, který chodí ulicemi a řve doooobrou nooooc, dobrroouuu noooc. Přijde mi to vtipný a usnu v křesle únavou. Přesunu se do postele. Manželka se má vrátit až za několik dní. Musím toho dočíst hodně. Ona má totiž prázdniny a víc času na čtení. Ráno se probudím a můžu znovu povlékat povlečení. Udělám si čaj a něco slupnu. Už si zase čtu, ani jsem si nestihl opláchnout obličej. Fakt mě to chytlo. Jsem na stopě sériového vraha. Je to děsivé, ale napínavé. Děti, již skoro rok dospělé, vyspávají s vytrvalostí mladých lidí. Mě už to nejde, štve mě to, ale nic s tím neudělám. Upravím se, užívám si, že je přeci jen lehce chladněji.

Jdu se projít. Mám dočteno. V lese jsem sám. Nikomu se do toho vedra nechce. Já musím. Potřebuji knížku vstřebat. Té temnoty a zla bylo zase mnoho. Ale byl jsem ke stránkám jak přilepený. Zase jednou se mi osvědčilo, že nemám, stejně jako u filmů a hudby, dávat na ostatní. Mám svoji hlavu, někdy jsem až paličatý, ale zatím se mi to vždycky vyplatilo. Koneckonců, je to můj volný čas, moje peníze, můj vkus. Pokud máte rádi detektivky s až hororovou atmosférou a pokud se rádi bojíte, jděte do toho, určitě neprohloupíte. Odhalují se zde stará tajemství, která neměla nikdy vyplavat na povrch. Za pár dní, když jsem si po sobě tenhle Knižní tip kontroloval, se konečně ochladilo. Usedám k internetu, zabrousím na stránky Knihy Dobrovský a přemýšlím, co si zase objednám. Ale o tom až příště. Mějte se co nejlépe a děkuji za přízeň. Moc si ji vážím. Držte se! 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Aaronu Deckerovi se jednoho prosincového rána obrátí život vzhůru nohama: jeho žena Allison tragicky zemře při střelbě v nákupním centru nedaleko domova. Pronásledován manželčinou ztrátou i jejím duchem Aaron prohledá její věci a najde účet za pobyt v motelu v jiné části země. Plný zármutku a rostoucí zvědavosti se vydává na cestu s cílem zjistit, co Allison v týdnech před svou smrtí dělala.

Není však připravený na děsivá tajemství, která před ním Allison umně skrývala, na smrt a hrůzu tvořící předivo jejího vnitřního života. S každým dalším odhaleným tajemstvím Aaron stále více propadá posedlosti dozvědět se děsivou pravdu o ženě, která byla jeho manželkou, i kdyby to mělo ohrozit jeho vlastní život.

Pátrání ho navíc přivádí na stopu nebezpečného sériového vraha, o němž policie neměla dosud ani tušení.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 22. srpna 2025

KNIŽNÍ TIPY - Zeď mlčení - Arnaldur Indriðason (2024)


Zeď mlčení - Arnaldur Indriðason
2024, MOBA (Moravská bastei)

Jeden den před dovolenou jsem měl svátek. Přišla mi milá pozornost od Knihy Dobrovský se slevou na knížku. V závěrečném pracovním chaosu jsem víceméně naslepo zakoupil Zeď mlčení od Arnaldura Indriðasona. Zaujalo mě téma, cena ve slevě a také prostředí Islandu, které mám moc rád a jednou bych se tam rád podíval. Druhý den ráno, ještě předtím, než jsme jeli na chalupu do Jizerek, jsem si v boxu kousek od našeho domu výtisk vyzvedl. Měl jsem radost, i když jsem se ke čtení vůbec nedostal. Byly jiné starosti, práce jak na kostele a hlavně jsme se pořád toulali někde v lesích. Také jsem četl  další knížky a tak na mě Zeď mlčení čekala vyčítavě na dně batohu. Přivezl jsem ji zpět do Plzně a dva dny se odhodlával, že se k ní vrátím. Nakonec jsem to zase neudělal. Chodil jsem kolem ní jako kočka kolem své oběti. Čekal jsem s napětím, až přijde čas.

Ten nastal hned další pondělí. Měli jsme naplánovanou cestu do Polska, hezky vlakem a autobusem, se spoustou volného času. Tablet mě po čase omrzel, všude jen samé vraždy, lži a jedovaté sliny. Proto jsem se odstřihl hned někde za Prahou od všech sítí světa a začal si v klidu a za zvuků drnkajících kolejí číst. Ihned jsem se chytil. Bylo to od začátku do konce velmi napínavé a já jsem si tak, kousek za hranicemi pro sebe zamumlat, tak to vidíš, jakou máš poslední dobou dobrou dobrou ruku, když si vybíráš samé pro sebe nové autory. Jsem ve stádiu objevování a opravdu jsem se opět trefil. Čtu dál a vůbec nevnímám krajinu kolem sebe. Manželka je zašpuntovaná a pospává. Poslouchá doom metal, tak se jí ani nedivím. Já zatím řeším další vraždu a i když má být venku hodně teplo, mě mrazí v zádech. Kniha je opravdu velmi napínavě a uvěřitelně napsána. 

Pravdou je, že z Islandu jsou vždy skvělé knížky. Jen ten počet vražd vzhledem k počtu obyvatel mi moc nesedí. Tímhle tempem by museli být už dávno všichni po smrti. Omluvte můj vtípek, chápejte jej jako nadsázku. Nicméně, mohu potvrdit, že Arnaldur Indriðason je mistr ve svém oboru, píše zajímavě, poutavě a i když se opět jedná už o čtvrtý díl série, vůbec to nevadilo. Užíval jsem si, sem tam nechal jen na chvilku odpočinout oči, když jsme stáli někde v polích a srnky se kolem pásly jakoby nic. Vůbec netušily, že daleko na severu je tma a zima a chlad a že někteří lidé v sobě mají velké zlo. Mám velkou slabost pro příběhy, které mají kořeny daleko v historii. No řekněte, mrtvola nalezená po deseti letech, zazděná v suterénu. Zatajil tehdy vyšetřovatel Konráð nějaké informace? Pokračuje tam, kde minule přestal a je to jízda, která je pořádně divoká a zajímavá. Vystoupíme v Krakowě, ihned zajdeme na pierogi a protože nám chutná, tak se po ubytování jdeme projít. Procházka se zvrhne v mnoha kilometrový výlet se spoustou objevování a když se vrátíme na pokoj, dáme jen trošku alkoholu a padneme za vlast.

Probouzím se teď nějak brzy, můžu být utahaný jako kůň, ale už mi to nespí jako zamlada. Nechám ženu pochrupovat a otevřu knížku. Hergot, někde jsem vytrousil záložku. Znovu se ponořím do příběhu. Ani jsem si nestihl opláchnout obličej. Zajdeme někam na snídani? Ještě chvilku, odpovím, aspoň dočtu kapitolu. Udělám to, dáme kávu, něco dobrého a sytého a dnes nás čeká židovské město. Je to tak trošku pátrání i po části mé rodiny. Chci se podívat, kde kdysi za druhé světové války skončili. Slunce pálí a na mě padne taková zvláštní tíseň. Je to náročný den, i když velmi zajímavý. Nachodíme spoustu kilometrů a zase není na nic čas. Večer v irské hospodě nás hodí do pohody. Již v trošku mátožném stavu, když jdeme starobylými ulicemi zpět na ubytování, se mi začnou v hlavě míhat myšlenky na knihu. Možná jsem již opilý. Když usnu, tak se mi zdá, že vyšetřuji úplně stejnou vraždu v Krakowě. Probudím se v noci, jsou tu střešní okna a na záchodě slyším divný zvuk. Otevřu okno do vnitrobloku. Tam stojí na protilehlém balkoně chlap jak hora a řeže kosti. Oklepu se a moje sny jsou ještě divočejší.

Můj příběh o knize Zeď mlčení se blíží ke svému konci. Vše jsem dočetl, když jsme jeli zpět. Někde kousek od českých hranic. Přede mnou seděla rozvětvená saudská rodina. Kluci jak ze žurnálu, všechno pozlacené a dívky a ženy zahalené od hlavy až k patě. Smrděli. Je to hnus, těším se, až vylezeme ven. Knihu odložím na stolek ve vlaku a dlouho se dívám s okna. Vše vstřebávám, nechávám v sobě doznívat. Venku je vedro k zalknutí, ale mě je díky klimatizaci zima. Jsem myšlenkami v Reykjakvíku. Ve zdi je nalezena kostra lidské oběti. Kdo to mohl udělat? Vážení přátelé, mám poslední měsíce opravdu šťastnou ruku. Zařekl jsem se, že od Arnaldura Indriðasona si toho přečtu rozhodně více. Zeď mlčení je totiž přesně knihou podle mého gusta. Snad jsem vám svým dnešním tipem udělal také radost. Dovolená pomalu končí a mě čeká klasický stereotyp všedních dní. Už teď se těším, až vyšetřím trošku času a otevřu si další knížku. Mějte se co nejlépe. A moc vám děkuji za přízeň. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když je za zdí suterénu bytového domu v centru Reykjakvíku nalezena lidská kostra, je to pro obyvatele tohoto domu doslova šok. Zdá se, že zde byla před desítkami let zazděna oběť vraždy. Kdo je však obětí? A jaký zločin zde byl spáchán? Reykjavícká policie je bezradná, protože nálezu neodpovídá žádná z pohřešovaných osob. Do případu se zapojuje také penzionovaný detektiv Konráð, jemuž současní kolegové příliš nedůvěřují. Domnívají se totiž, že jim Konráð při dřívějším vyšetřování zatajil důležité informace. Konráð tedy pokračuje ve vyšetřování na vlastní pěst. Má dávný zločin něco společného s jeho vlastní rodinnou historií a s vraždou jeho otce?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 15. srpna 2025

KNIŽNÍ TIPY - Útočiště - Jérôme Loubry (2020)


Útočiště - Jérôme Loubry
2020, Metafora

Mám tu nějaké resty a jsem na dovolené, říkal jsem si, když jsem vytahoval několik dalších svazků na chalupě z batohu. Útočiště od Jérôme Loubryho jsem již jednou četl. Bylo to v době, kdy jsem čekával na manželku na nemocničních chodbách. Pořád kolem někdo chodil, křičel, zoufal si, špitály bývají živý organismus, ve kterém je spousta emocí. Někdy jsem četl jednu stránku desetkrát, jindy se chytil hned a nevnímal svět kolem sebe. Byl jsem přerušován uprostřed kapitol, abych už jel, že musíme domů. Parkovali jsme mezi domy snad půl hodiny, abych nakonec spal jenom třeba tři hodiny. Zkrátka a dobře, ten zážitek z knihy nebyl tak dobrý, jak bych si představoval. Pravdou ale je, že jsem zrovna nad tímto tématem a dějem hodně přemýšlel. Je to těžké čtení. Obzvláště v prostředí, ve kterém létá tolik protichůdných emocí.

Vše nakonec dopadlo dobře, manželka je vyléčená. Děkuji všemohoucímu a znovu usedám pod kaštan do křesla, abych si knížku znovu vychutnal. Tentokrát je zde klid. Jen občas přiletí některý z ptáků, vyzobat pár červů kousek od mých nohou. Jsme tu v takové zvláštní symbióze. Oba spokojení, já i žluva. Obracím stránky velmi opatrně, nechci ji vyrušit. Pokaždé, když jsem někde v lese nebo jen tak na chalupě, připadám si jako součást něčeho většího, něčeho, co mě přežije. Mám až nábožnou úctu k lesům, loukám, ke všem těm malým i velkým živým tvorům. Vítr ševelí v listech kaštanu a občas mi přistane na hlavě nějaký ten sušší list. Hrabu pak k večeru anglický trávník a přemýšlím znovu a znovu o celém tomhle příběhu. Je totiž velmi dobře napsaný. No řekněte, kolik knih jste za poslední roky četli dvakrát? 

Bylo to ještě lepší než poprvé. Nerušen vnějšími vlivy, jsem se o hodně lépe soustředil a vše si znovu užil. Ten moment překvapení, který nastane, sice nebyl tak ostrý jako minule, ale i tak jsem si knížku neskutečně vychutnal. Je to vlastně všechno hrozně zamotané, zvláštní, neklidné. V malém reproduktoru JBL jsem proto volil jen samou smutnou hudbu. Jako kulisu, jako soundtrack. Užíval jsem si jednotlivé kapitoly, stejně tak i skladby. Letní pohoda, zdánlivá jen na povrchu, uvnitř jsem byl znovu a znovu drásán do krve. Je to hodně zašmodrchané, komplikované, ale velmi dobře se to čte, ale zároveň vše ubíhá hrozně rychle a nebál bych se napsat až návykově. Stal jsem se doslova součástí celého příběhu. Drsného, temného, bolestivého. Také hledáte útočiště? Tak potom vězte, že nakonec je všechno úplně jinak.

Možná máme každý svůj malý ostrov u Normandie. Svoji třináctou komnatu. Svoje představy, bolest, strachy, které nám přináší život. Jérôme Loubry tohle všechno vzal a vložil to do příběhu, který rozhodně stojí za to. Někomu možná bude knížka připadat divná, neuchopitelná, ale moje fantazie znovu pracovala na sto procent. Je tu vlastně úplně všechno. Temnota i děs, napětí, touha, vášeň, ale hlavně hrozně poutavě napsaná kniha, od které jsem nemohl odtrhnout oči. Zase jsem zapomínal pít, jíst a jednou i spát, protože manželka si už šla unaveně lehnout a já mžoural pod lampičkou tak dlouho, dokud mě nebolely oči tak, že už to dál nešlo. A pak jsem stejně ležel v posteli a zíral do tmy. Co se stalo s dětmi na ostrově? Vládne tu zvláštní a velmi podivná atmosféra. Plíživý děs, napadne mě ještě a pak konečně usnu. 

Ani se nedivím, že dostal Jérôme Loubry za Útočiště několik cen. Už dlouho jsem neměl v rukou takto temnou knihu. Pokud rádi čtete, myslím tím opravdu rádi, tak jí dejte čas. Musí uzrát. Je v mnohém jiná, odlišná, přesto napínavá. Vyvolává spoustu otázek. Možná právě proto jsem se rozhodl si ji přečíst ještě jednou. Když jsem knihu odkládal zpět do batohu, tak jsem pořád dokola opakoval, že to tedy byla jízda. U oběda jsem se potom zeptal své plavovlásky, jestli by si Útočiště přečetla podruhé. Řekla že ne, že rozhodně teď několik let ne. Je v ní možná až příliš bolesti. Ale budu si ji pamatovat hodně dlouho. Na tom jsme se rozhodně shodli. Dovolená pokračuje, ještě tu mám pár kousků. Je na co se těšit. Jak jednoduchá a jak pravdivá věta. Někdy si říkám, že je škoda, že mě někdo za čtení neplatí. To by byla krása, co? Jen si tak sedět, chodit po horách a pak si pochutnat na nějaké knižní dobrotě. Budiž přáno i vám. Děkuji moc. Mějte se co nejlépe a opět a znovu děkuji za přízeň. Moc si toho vážím. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jediná možnost, jak přežít, je uniknout... Co skrývá tajemný ostrov? A co skrývá lidská mysl? Sandrine, která se před nedávnem přistěhovala do Normandie, dostává výzvu od notáře, aby si zajela převzít osobní věci z domu po své zemřelé babičce – svérázné ženě, jež žila osaměle na maličkém ostrově nedaleko pobřeží a odmítala se stýkat s dcerou i s vnučkou. Sandrine vystupuje z lodi na šedivém, chladném ostrově a setkává se s hrstkou obyvatel, starých lidí žijících v téměř naprostém odloučení od civilizace. Všichni jí popisují babičku jako milou a laskavou ženu, tedy obraz daleký tomu, co o ní Sandrine vyprávěla matka. Na ostrově vládne podivná atmosféra. Stačí pár hodin, aby si Sandrine uvědomila, že zdejší obyvatelé skrývají nějaké tajemství. Cosi, z čeho mají hrůzu. Proč tedy odtud nikdo z nich neodjede? Co se stalo s dětmi z prázdninového tábora, narychlo uzavřeného v roce 1949? Namísto odpovědí je mladá žena po několika dnech nalezena, jak bloudí po pláži na pevnině s oblečením zmáčeným krví, která není její… Román získal cenu za nejlepší francouzský román roku 2019, která se uděluje na každoročně konaném literárním festivalu detektivek v Cognacu.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 8. srpna 2025

KNIŽNÍ TIPY - Děti noci - Dan Simmons (2011)


Děti noci - Dan Simmons
2011, Laser (Laser-books)

Někdy v roce 1988  jsem jel s rodinou na dovolenou do Rumunska. Autem, přes Karpaty, kde po nás házely děti kamení, chtěly nás okrást a jako malý jsem se několikrát opravdu bál. Spadl jsem potom z hotelového pokoje na betonový sokl a moře si vůbec neužil, protože jsem byl v místní nemocnici. Pokud bylo za komunistů v Čechách všechno šedivé, tak tam to bylo ještě horší. Jenom ta nemocnice, s pacienty na chodbách, jejich nářek. Ordinace připomínající spíše nějakou chudou veterinu. Nesmíte se mi tedy divit, že jsem byl při čtení téhle knížky doslova fascinovaný. Vracela se mi opravdu velká spousta vzpomínek. Navíc jsem sedával na chalupě v křesle a to do pozdních nočních hodin. Na horách s větrem pod střechou a kývajícími se stromy, bylo velmi lehké uvěřit na věci jako je vampýrismus.

Kdysi, když jsem četl první knížku od tohoto autora, tak jsem se rozhodl, že si doplním celou sadu. I stalo se. Pokaždé, když v Knihách Dobrovský mají slevu, automaticky hledám Dana Simmonse. Nutno rovnou dodat, že mám pro jeho styl velkou slabost. Knížka je to velká, těžká, ale moje krosna byla stejně jen z poloviny naplněna oblečením. Manželka mě tedy také moc nešetřila a nesl jsem jí pěkně velkou bichli. Dělám to ale rád, pro mě je totiž takováto představa, když mám vše hotovo a konečně si můžu zasednout a otevřít pár dalších stránek, v současné době asi největším relaxem. Mám moc rád sport, stále plavu, chodím, jezdím na kole, posiluji, ale kniha, to je čirá osobní radost. Píšu to stále dokola, určitě se v tomhle opakuji, ale považuji to za nutné, neustále to připomínat. To abyste věděli, že nejsem žádným kritikem, ale pouhým fanouškem, stejně jako vy. Na tom je koneckonců postaven celý koncept mých stránek.

Těch zážitků, které jsem v Rumunsku kdysi jako puberťák prožil, je velké množství. Mnohé jsou až neuvěřitelné, ale opravdu se mi staly. Je to na dlouhé vyprávění, vydáno bylo v Příbězích mrtvého muže, před mnoha lety. Málem jsem nepřežil, to se vám potom spousta věcí doslova zaryje do hlavy. Hlavně byli v Rumunsku divní lidé. Připadalo mi, že jsou snad socialismem zasaženi ještě víc než my. Asi se u nich děly větší zvěrstva a charaktery byly hodně pochroumány. To je ale na jinou studii. Děti noci jsou trošku odlišný příběh, i když je fakt, že atmosféra knihy a moje osobní zážitky jsou v mnohém velmi podobné. To jen abyste věděli, že se autor držel reálií opravdu poctivě. Jinak je vyprávění o Joshuovi, o dítěti, které by mělo být dávno mrtvé. Jenže dostane transfuzi krve a přežije. Dokonce velmi "dobře" prospívá.

Epidemioložka Kate začne bádat a objeví starobylou zhoubu, vampýrismus. Zde se již dostáváme do oblasti fikce a samozřejmě hororu. Visel jsem na stránkách a když se něco šustlo chalupou, tak jsem ihned zpozorněl. Na záchod musíme chodit přes studenou chodbu. V noci tu bývá opravdu velká, černo černá tma. Vzduch byl najednou těžký a celý příběh se mi promítnul i do snů. Občas jsem za oknem zahlédl stín. Nebo ne? Já mám tohle téma hrozně rád a příběh Dráculy mě fascinuje od dětství. Ono je to totiž hrozně zajímavé téma a představa. Když potom vidím někoho hodně bělostného, bez barvy, tak si vždycky říkám, jestli fakt netouží po krvi. Dan Simmons vše krásně sepsal a zasadil to do prostředí, které je pro nás, co jsme éru socialismu zažili, notoricky známé. Staré domy a mlha v ulicích. Je sychravo. Na chalupě nám, jak jinak o dovolené, zase pršelo. Všechno se mi krásně spojilo v jedno. Kniha, atmosféra i vzpomínky. 

Teď už by se dalo napsat, že je Dan Simmons mým velmi oblíbeným autorem. Já vím, že je přirovnávaný ke Kingovi, ale to mě osobně vůbec nevadí. Spíš mi přijde, že si vybírá podobná témata, co se týká samotného stylu, tak příliš společných bodů nevidím. Dan píše dle mého velmi dobře. Zajímavě a neotřele. Dovede pokaždé vystavět příběh, který se mi zadře pod kůži. Vidím před sebou jednotlivé postavy, prožívám s nimi všechna příkoří, radost i smutek, děs i naději. Rány, které jsem kdysi v Rumunsku utržil, jsou již fyzicky i psychicky dávno zahojeny. Pravdou ale je, že když jsem Děti noci četl, tak byly notně rozjitřeny. Pamatujte na to, až si knihu budete kupovat. Je opravdu dobrá. Doporučuje deset z deseti upírů. Teď už je ale čas na další výtisk. Co já si to jenom vyberu? Nechte se překvapit. Tak příští pátek, jo? Děkuji moc za přízeň a přeji vám, ať se máte co nejlépe. Jdu si číst. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Další mrazivé dílo Dana Simmonse, prince hororového žánru. Rumunský komunistický diktátor je mrtvý, postavili ho ke zdi a zastřelili. Zanechal po sobě zemi, v níž se sta tisíce bezprizorných dětí posílají do zrůdných, neosobních sirotčinců, kde dostávají injekce s HIV pozitivní krví. Také Joshua, jedno z umírajících dětí dostane špatnou krevní transfuzi, ale překvapivě po ní prospívá...

Pro americkou epidemioložku Kate Neumanovou je Joshua lékařským objevem století - v jeho imunitním systému se možná skrývá tajemství léčby rakoviny a AIDS - a zároveň darem lásky, po které tak dlouho prahla. Joshuovo drobné tělo však ukrývá i lékařské vysvětlení starobylé zhouby - vampyrismu - a je spojnicí s bájným vládcem upírů, který chce dítě získat nazpět...


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 1. srpna 2025

KNIŽNÍ TIPY - Vlk v pasti - John Connolly (2017)


Vlk v pasti - John Connolly
2017, BB art

Kdysi dávno jsme bydleli s manželkou kousek od Plzně v malé vesničce. Moje milá dodělala školu, začala chodit do práce a neměla už nárok na kolej. Náš první podnájem byl prázdný byt v bytovce, uprostřed ničeho. Místní byli divní, nebavili se s námi, v hospodě na nás měli blbé a zlé kecy. Nikdy jsme nikomu nic neudělali, jen jsme chtěli mít klid. V obchodě před námi schovávali jídlo a partička potetovaných vězňů s děsivými obličeji, kteří se tam měli začleňovat znovu do společnosti, naháněla strach. Chodil jsem pro svoji holku na zastávku. Pro jistotu. Báby o ní mluvily jako o děvce z města. Připadali jsme si tam jako vetřelci a nemohli uvěřit tomu, že něco takového vůbec existuje. Jenže to byla hnusná realita. Vydrželi jsme tam jenom rok.

Z knížky Vlk v pasti jsem měl úplně stejný pocit. Izolované městečko, lidské oběti, stará sekta, která všechno ovládá. Je to děsivé od začátku od konce. Jedná se o detektivku, ale připomíná možná více horor. Osobně jsem se bál rád. Kniha je totiž velmi dobře, poutavě, zajímavě napsána. Hlavní postavy jsou mi sympatické a chytil jsem se vlastně ihned, i když se jedná už o dvanáctý díl série. Měl jsem dovolenou a před pár týdny  jsme jeli zrovna skrz vesnici, kde jsem málem zemřel na zápal plic. Polil mě zvláštní studený pot. Jakoby se mě dotkla mrtvola a na povrch vylezly všechny ty hnusné vzpomínky. Na návsi bývala telefonní budka. Chodili jsme tam o víkendu volat domů. Problém byl, že to místní nějak zjistili a chodili nám hovory blokovat. Takže ono městečko v knize není zase tak nereálné. Včetně záhad a podivného krutého společenství, které jej ovládá. 

Ehm, čtu si zase na chalupě pod kaštanem. Před chvílí byla bouřka, která přišla od Ještědu. Musel jsem si otřít lavičku. Vzduch by měl být dávno čistý, ale není. Pořád je divně dusno. Musím si neustále otírat nos, aby mi neklouzaly brýle. Pojď se najíst, volá na mě žena. Vzpomínáš si, jak jsme bydleli v prvním podnájmu? Nechce na to vzpomínat, jenže já to mám stále v hlavě. Takhle knížka se mnou dělá divy. Připadám si jako na nějaké misi, na které objevuji nové autory. Znáte to, Levné knihy, Knihobot, vždycky hledám, co mě zaujme. Šel jsem po obalu a pak mě praštilo do očí téma. Nečtu si dopředu recenze, to nedělám ani u hudby. Každý máme svůj názor, vnímáme odlišně a líbí se nám něco jiného. Bereme hudbu a knížky po svém. Já mám rád tajemno, napětí, když musím přemýšlet, jak se bude děj dále ubírat. Tobě nechutná? Vytrhne mě z myšlenek moje žena. Nějak jsem se ztratil ve vzpomínkách, je to moc dobré, odpovím a ona se mi směje jako pokaždé, když jsem pohlceným čtenářem. 

Mám dovolenou a tak se touláme po kopcích, povídáme si, zkrátka odpočíváme. Myslím si, že letos si to fakt zasloužíme. Hlavně tedy moje milá, zažila si toho opravdu hodně. Když se vrátíme do chalupy, jde si číst dovnitř. Já zůstávám venku, nevyženou mě ani komáři, kteří se všichni slétli z dalekého okolí, aby ochutnali moji krev. Sednu si pod okno, zavřu jej, aby nenalétali dovnitř a sleduji červánky nad Ještědem. Ještě mi chybí pár stránek, hergot, dnes to už ale nestihnu, klíží se mi oči, jsem utahaný a vůbec nevím z čeho. Jakmile člověk naruší běžný stereotyp, tak je tělo zmatené a neví chvíli, co si má počít. Nechám to na ráno, stejně vždycky vstávám dřív. I stane se. Opláchnu si obličej ledovou vodou z hor a sednu si do křesla. Manželka ještě oddychuje. Stejně ji to sluší, když spí. Chvilku se na ní dívám, ale pak už musím. Do jednoho malého městečka, kde se dějí hrozné věci. Vyšetřuji. 

Charlie Parker je trošku svéráz, ale to máme rádi, ne? Já ano. Budu si muset sehnat další díly, řeknu ženě, když ji předávám knihu k přečtení. Vždycky se naschvál tvářím tajemně, aby byla zvědavá. Jsem moc rád, že máme velmi podobný vkus. Dávám si den odpočinek a pak sahám znovu do batohu pro novou knihu. Ještě, že mám zásobu. Stejně je to zvláštní. Jak člověk stárne a kolem se mění svět, tak jsou pro mě tyhle chvíle asi nejkrásnější. Odpočinu si nejvíc opravdu s knihou, s malým reprákem a poctivou muzikou. Mám tu švédské Eternal Darkness a jejich doom death metal se k mému čtení hodí asi nejvíce. Sedím venku na lavičce a dlouho se dívám do zeleného. Uklidňuje mě zpěv ptáků kolem a přemýšlím nad tím, kolik takových zkažených měst a vesnic asi je? Děkuji vám za pozornost, užívejte léto a mějte se co nejlépe. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Městečku Prosperous se daří, i když ostatní trpí. Jeho obyvatelé jsou bohatší než ostatní, budoucnost jejich dětí se zdá zajištěná. Důsledně se straní všech lidí přicházejících zvenčí a své vlastní chrání. Středobodem společenství je středověký kostelík ozdobený pohanskými výjevy, který sem byl zakladateli Prosperous před staletími dopraven kámen po kameni ze severovýchodní Anglie. Zdá se, že šlo o členy tehdy pronásledované sekty. Smrt portlandského bezdomovce a nevysvětlené zmizení jeho dcery však ke komunitě obrátí pozornost neústupného soukromého detektiva Charlieho Parkera. Ten je pro své nepřátele opravdu nebezpečný, protože nezná soucit a žene ho touha po pomstě. Jenže místní společenství mainského městečka patří k nejkrutějším protivníkům, na jaké dosud narazil. Buď zabijí oni jeho, nebo nepřežije nikdo z nich.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine