DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemtipy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemtipy. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 1. srpna 2025

KNIŽNÍ TIPY - Vlk v pasti - John Connolly (2017)


Vlk v pasti - John Connolly
2017, BB art

Kdysi dávno jsme bydleli s manželkou kousek od Plzně v malé vesničce. Moje milá dodělala školu, začala chodit do práce a neměla už nárok na kolej. Náš první podnájem byl prázdný byt v bytovce, uprostřed ničeho. Místní byli divní, nebavili se s námi, v hospodě na nás měli blbé a zlé kecy. Nikdy jsme nikomu nic neudělali, jen jsme chtěli mít klid. V obchodě před námi schovávali jídlo a partička potetovaných vězňů s děsivými obličeji, kteří se tam měli začleňovat znovu do společnosti, naháněla strach. Chodil jsem pro svoji holku na zastávku. Pro jistotu. Báby o ní mluvily jako o děvce z města. Připadali jsme si tam jako vetřelci a nemohli uvěřit tomu, že něco takového vůbec existuje. Jenže to byla hnusná realita. Vydrželi jsme tam jenom rok.

Z knížky Vlk v pasti jsem měl úplně stejný pocit. Izolované městečko, lidské oběti, stará sekta, která všechno ovládá. Je to děsivé od začátku od konce. Jedná se o detektivku, ale připomíná možná více horor. Osobně jsem se bál rád. Kniha je totiž velmi dobře, poutavě, zajímavě napsána. Hlavní postavy jsou mi sympatické a chytil jsem se vlastně ihned, i když se jedná už o dvanáctý díl série. Měl jsem dovolenou a před pár týdny  jsme jeli zrovna skrz vesnici, kde jsem málem zemřel na zápal plic. Polil mě zvláštní studený pot. Jakoby se mě dotkla mrtvola a na povrch vylezly všechny ty hnusné vzpomínky. Na návsi bývala telefonní budka. Chodili jsme tam o víkendu volat domů. Problém byl, že to místní nějak zjistili a chodili nám hovory blokovat. Takže ono městečko v knize není zase tak nereálné. Včetně záhad a podivného krutého společenství, které jej ovládá. 

Ehm, čtu si zase na chalupě pod kaštanem. Před chvílí byla bouřka, která přišla od Ještědu. Musel jsem si otřít lavičku. Vzduch by měl být dávno čistý, ale není. Pořád je divně dusno. Musím si neustále otírat nos, aby mi neklouzaly brýle. Pojď se najíst, volá na mě žena. Vzpomínáš si, jak jsme bydleli v prvním podnájmu? Nechce na to vzpomínat, jenže já to mám stále v hlavě. Takhle knížka se mnou dělá divy. Připadám si jako na nějaké misi, na které objevuji nové autory. Znáte to, Levné knihy, Knihobot, vždycky hledám, co mě zaujme. Šel jsem po obalu a pak mě praštilo do očí téma. Nečtu si dopředu recenze, to nedělám ani u hudby. Každý máme svůj názor, vnímáme odlišně a líbí se nám něco jiného. Bereme hudbu a knížky po svém. Já mám rád tajemno, napětí, když musím přemýšlet, jak se bude děj dále ubírat. Tobě nechutná? Vytrhne mě z myšlenek moje žena. Nějak jsem se ztratil ve vzpomínkách, je to moc dobré, odpovím a ona se mi směje jako pokaždé, když jsem pohlceným čtenářem. 

Mám dovolenou a tak se touláme po kopcích, povídáme si, zkrátka odpočíváme. Myslím si, že letos si to fakt zasloužíme. Hlavně tedy moje milá, zažila si toho opravdu hodně. Když se vrátíme do chalupy, jde si číst dovnitř. Já zůstávám venku, nevyženou mě ani komáři, kteří se všichni slétli z dalekého okolí, aby ochutnali moji krev. Sednu si pod okno, zavřu jej, aby nenalétali dovnitř a sleduji červánky nad Ještědem. Ještě mi chybí pár stránek, hergot, dnes to už ale nestihnu, klíží se mi oči, jsem utahaný a vůbec nevím z čeho. Jakmile člověk naruší běžný stereotyp, tak je tělo zmatené a neví chvíli, co si má počít. Nechám to na ráno, stejně vždycky vstávám dřív. I stane se. Opláchnu si obličej ledovou vodou z hor a sednu si do křesla. Manželka ještě oddychuje. Stejně ji to sluší, když spí. Chvilku se na ní dívám, ale pak už musím. Do jednoho malého městečka, kde se dějí hrozné věci. Vyšetřuji. 

Charlie Parker je trošku svéráz, ale to máme rádi, ne? Já ano. Budu si muset sehnat další díly, řeknu ženě, když ji předávám knihu k přečtení. Vždycky se naschvál tvářím tajemně, aby byla zvědavá. Jsem moc rád, že máme velmi podobný vkus. Dávám si den odpočinek a pak sahám znovu do batohu pro novou knihu. Ještě, že mám zásobu. Stejně je to zvláštní. Jak člověk stárne a kolem se mění svět, tak jsou pro mě tyhle chvíle asi nejkrásnější. Odpočinu si nejvíc opravdu s knihou, s malým reprákem a poctivou muzikou. Mám tu švédské Eternal Darkness a jejich doom death metal se k mému čtení hodí asi nejvíce. Sedím venku na lavičce a dlouho se dívám do zeleného. Uklidňuje mě zpěv ptáků kolem a přemýšlím nad tím, kolik takových zkažených měst a vesnic asi je? Děkuji vám za pozornost, užívejte léto a mějte se co nejlépe. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Městečku Prosperous se daří, i když ostatní trpí. Jeho obyvatelé jsou bohatší než ostatní, budoucnost jejich dětí se zdá zajištěná. Důsledně se straní všech lidí přicházejících zvenčí a své vlastní chrání. Středobodem společenství je středověký kostelík ozdobený pohanskými výjevy, který sem byl zakladateli Prosperous před staletími dopraven kámen po kameni ze severovýchodní Anglie. Zdá se, že šlo o členy tehdy pronásledované sekty. Smrt portlandského bezdomovce a nevysvětlené zmizení jeho dcery však ke komunitě obrátí pozornost neústupného soukromého detektiva Charlieho Parkera. Ten je pro své nepřátele opravdu nebezpečný, protože nezná soucit a žene ho touha po pomstě. Jenže místní společenství mainského městečka patří k nejkrutějším protivníkům, na jaké dosud narazil. Buď zabijí oni jeho, nebo nepřežije nikdo z nich.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 25. července 2025

KNIŽNÍ TIPY - Vražda v maringotce - Irina Shapiro (2025)


Vražda v maringotce - Irina Shapiro
2025, Vendeta

Jako malý kluk jsem kdysi dávno na konci osmdesátých let chodil do školy na Staré město v Boleslavi. Bývala tam nepsaná demarkační čára, za kterou jsme nesměli. U cikánských baráků posedávaly tlusté a velmi sprosté paní. Když jsme chodili do jídelny přes "jejich park", tak po nás špinavé děti házely šutry. Báli jsme se a zároveň nás fascinovalo, že nemusí do práce, že jen tak polehávají na dekách, smějí se, občas tančí a popíjejí z velkých lahví víno. Jednou přijel povoz tažený koňmi. Takový ten klasický, jako je na obálce dnešního knižního tipu. Koně se popásaly na trávníku, hned vedle památníku obětem První světové války. Pamatuji si, že jednou jim koně utekli a naháněli je po dlažebních kostkách. Vzduchem zněla podivná směs jazyků, kterým jsme nerozuměli. Dívali jsme se z okna, až nás musela soudružka učitelka zahnat do lavic. Jedna cikánka k nám propadla. Byla hodně vyvinutá a dávala nám dost najevo, že jsme něco míň, než ona.  

Knihu jsem koupil víceméně náhodou. Zaujalo mě téma a hlavně jsem měl velkou chuť na něco klasického. Na tradiční anglickou vesnici. Pravdou je, že jsem se ihned chytil. Baví mě styl autorky, začetl jsem se víceméně hned. Jen si tak sedět a číst si, užívat si spletitý a zajímavý případ. Hlášky mezi Jasonem a Danielem. Oba jsou mi opravdu sympatičtí, to já musím, jakmile mě vyšetřovatelé štvou, knihu odkládám. Tentokrát se to nestalo. Naopak. Fakt jsem si užíval. Venku se zrovna ochladilo, byl jsem doma sám a právě jsem přišel z plavání na rybníku. Nikdo nikde, jen v rohu na břehu spal bezdomovec a labutě chránily své mládě. Otřásl jsem se zimou a představoval si, jak jezdím s povozem po světě, jaké to musí být. Úplně jiný život, říkám si teď a říkal jsem si to i kdysi, jako malá smrádě. Trošku jsme jim záviděli, tu svobodu, nemuset vstávat. Ono je to nakonec úplně jinak a realita musí být o hodně drsnější, ale fantazie a představy jsme mít mohli, museli, bez nich bychom asi už dávno nežili. 

Četl jsem urputně, z rauše mě probudila až želva, která se dožadovala své dávky salátu. Obstarám ji, popovídám si s ní. Vypadá rozumně, rozvážně, kývá souhlasně hlavou a mrká očima. Vysouvá hlavičku a já mám pocit, že ví, co říkám. Jasně, že to není pravda, ale na rozdíl od dcery na ní aspoň nešišlám. Vyndám ji ven a nechám ji chodit po pokoji. Zaleze do svého oblíbeného rohu a rozvážně naslouchá. Čtu jí některé pasáže nahlas, přemýšlím, kam se bude děj ubírat. Kdyby mě někdo viděl, asi by si klepal na čelo a říkal si něco o tom, že jsem se zbláznil. Pomalu se stmívá, zhasnu světlo, lehnu si na záda a asi zaberu. Pak se zmateně probudím, hergot zapomněl jsem pro samé přemýšlení a vyšetřování uklidit želvu do terária. Učiním tak, dojdu si na záchod a podívám se z okna. Je mlhavo a mám pocit, že kousek od domu stojí cikánský povoz. Nestane se další vražda? Kdo ví. Usínám a jsem někde daleko v Anglii. 

Tak to vidíte, moje mise, na kterou jsem se na jaře vydal, byla opět úspěšná. Objevil jsem si pro sebe další autorku. Ono tedy, začínat sérii od čtvrtého dílu, ehm, omlouvám se, ale poslední dobou to mám tak, že jdu městem kolem knihkupectví, zalezu dovnitř. Prolétnu novinky, které většinou už mívám doma a pak se odeberu mezi slevy. Tady objevuji ty nejkrásnější poklady. Jak jsem již zmiňoval, máme televizi, Netflix, internet a já nakonec sedím v křesle, s brýlemi na špičce nosu (jo, už jsem půl roku objednaný na oční) a mžourám do knih unaven po celém týdnu. Je to asi závislost, nepopírám. Celý den se těším, až budu mít hotové všechny povinnosti, až si odplavu, odjezdím na kole, zacvičím, až už bude klid a budu mít vše sepsáno na stránky. Teprve potom si sednu, s pocitem dobře vykonané práce a uvolním se. Ke čtení málokdy piju alkohol. Víkend je teprve v polovině. Ráno vstanu brzy, najím se a pokračuji. Je to krátká knížka, to dorazím. Stane se tak přesně ve chvíli, kdy se zase probudí želva. 

Mám poslední dobou nějakou šťastnou ruku na nové autory a autorky. Vybírám pečlivě. Většinou si i knihu otevřu a snažím se potají přečíst aspoň kousek. Jasně, je to oddychová detektivka pro letní dny. Na tom ale přeci není nic špatného. Když celý den počítáte, vyplňujete tabulky a suchá data, tak potom nemáte náladu na složité filozofické romány. Zajímavé je, že třeba u filmů to takhle nemám, ale u knížek ano. Musí se dobře číst, musí mě bavit a musí odsýpat. Potvrzuji, že Irina Shapiro píše parádně a Vražda v maringotce stojí opravdu za to. Jdu si sehnat další díly série. Snad budou někde ve slevě. Tak se opatrujte, přeji vám hezkou dovolenou, pokud máte a zase za týden. Děkuji moc za pozornost. Léto budiž pochváleno a anglický venkov obzvlášť:)).

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V cikánské maringotce, jež stojí na rozkvetlé louce kousek za kouzelnou anglickou vesničkou Birch Hill, je nalezeno tělo mrtvé aristokratky. A pohřešuje se ještě jedna mladá žena. Pokud chce místní inspektor Daniel Haze společně s veteránem americké občanské války Jasonem Redmondem případ rozlousknout, bude muset proniknout skrz mnoho vrstev lží, nebezpečných předsudků a zákeřných intrik.

Obě dívky nemají téměř nic společného, nenabízí se žádný zřejmý motiv, užitečných vodítek je pomálu a Jason s Danielem tápou – vraždili nejbližší rodinní příslušníci, všemocný gang nebo náhodný kolemjdoucí? A proč vlastně? Tohle je pro duo vyšetřovatelů nejnáročnější případ ze všech, které spolu doposud řešili.

Dokáží se popasovat s nástrahami ve svých osobních životech a zároveň dopadnout brutálního vraha, než si vyhlídne svou další oběť?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 18. července 2025

KNIŽNÍ TIPY - Červený vrch - Jamie McGuire (2014)


Červený vrch - Jamie McGuire
2014, Fortuna Libri (CZ)

Dost často se mi poslední dobou stává, že si sednu do křesla, otevřu nějakou novou knihu, pustím si k tomu muziku a po chvíli zjišťuje, že obojí k sobě sedne jako mrtvému zimník. Nové album švédské legendy ENTRAILS jsem měl doma už několik týdnů před vydání. Užíval jsem si jak typický severský zvuk, tak i hororové příběhy, které nám kapela vypráví. Ano, jsou tu i zombie, stejně jako v knížce Červený vrch, kterou jsem koupil podle doporučení v Levných knihách. A dobře jsem udělal. Jedná se přesně o takový ten napínavý, velmi dobře napsaný soundtrack k apokalypse, která stejně jednou přijde. Podivná nákaze nejbližších, kteří zkrátka nezemřou, toulají se světem a mají chuť na lidské maso. Tradiční nápady, ale perfektní a čtivé provedení, řekl bych. Musel jsem několikrát vstát, abych naladil hlasitost muziky tak akorát. 

Najednou jsem byl na jednom starém ranči. Kolem se toulaly podivně ochrnuté postavy, šouraly se kolem, nepřítomný výraz, velmi podobné mnohým, co potkávám každý den ráno v tramvaji. Včerejší alkohol, drogy, stereotypní práce a v nebývalé řadě sociální sítě, dělají z mých kolegů ve zbrani mrtvé živé duše. Jakoby jim někdo udělal lobotomii mozku a oni zůstali naživu už jen trošku. Není to lehké, zůstat v dnešní době aspoň trošku normální. Vlastně, mám to takhle odmalička. Jakmile mě něco naštve nebo jsem jen tak bezdůvodně smutný, tak nasazuji jasnou a ověřenou léčbu. Jasně, muziku a knihy, dvě moje celoživotní lásky. Mám jen několik podmínek, musím cítit, že autoři i hudebníci pevně věří tomu, co dělají, musím z jejich tvorby slyšet, číst nadšení pro věc. A Jamie McGuire na to šla od základu, poctivě, opravdově, uvěřitelně, autenticky. Jakoby bylo vše ohlodané na kost, stejně jako muzika. Mimochodem, jeden motiv mě volně inspiroval k sepsání úvodu recenze. 

Zatímco všichni mí kolegové řeší dokola a nudně jen nejnovější odrůdu kávy a vášnivě diskutují o ochucených pivech, usmívám se pod vousy. Jsem dávno někde jinde a jsem tomu moc rád. Zastávám názor, ať si každý dělá co chce, jen když mě nechá na pokoji. Samozřejmě, jsem stará škola, takže když vidím nějakou nepravost, ihned bojuji za dobro. To mám tak nějak v sobě, stejně jako staré zombie filmy a příběhy. Asi už mám všechno v genech, stejně to mám s muzikou. Člověk ochutná ledacos, aby se nakonec vrátil ke švédskému chřestění kostmi a poctivou zombie knihou. Jak se zachovat, když ten, pro koho byste položili život, vám o něj začne usilovat? Ptají se mě v promo materiálech ke knize. Sympatická je mi jak hlavní hrdinka, tak i vedlejší postavy. O některých ze svého okolí možná ani netušíte, že už jsou nemrtví. 

ENTRAILS do toho jdou po hlavě, stejně jako autorka. I když má na svém kontě již devět knih v Čechách, je to moje první setkání. Trošku se za to stydím, ale co nadělám, nemůžu být všude. Vlastně za to můžou Levné knihy se svojí promo akcí. Normálně se mi pak zdálo, že jsem hrozně zhubl a mám ukrutné bolesti břicha. Zemřel jsem? Nebo ne? Netuším, potácím se mezi našim a oním světem. Navěky, amen. Dokud mě nespálí na popel. Pro mě už není záchrana. Probudil jsem se v noci, totálně propocený. Budiž to další z důkazů, že se knížka opravdu povedla. Každá kniha je takovou soukromou akcí mezi mnou a autorkou. Užívám si jednotlivá slova, věty, celý příběh. Cítím napětí a myšlenky na knihu se mi vrací ve vlnách i během dne. Další potvrzení o tom, že je kniha dobrá a čtivá. 

Všech 328 stránek uteklo rychle. Trvalo mi to fakt jen chvilku, pár hodin a bylo hotovo. Asi bych se ukryl na Červený vrch také a možná se tak i brzy stane, protože jak jsem již zmiňoval, někteří lidé jsou už dávno mrtví, i když ještě trošku žijí. Pokud budete mít dovolenou a čeká vás klid a pohoda, Červený vrch je pro vás jako stvořený. Bylo mi velkou ctí poznat další spisovatelku. Píšu si její jméno do poznámek, protože přátelé, ještě jsme spolu neskončili. Mějte se co nejlépe, užívejte parných letních dní a zase za týden. Budu se těšit. Jo a abych nezapomněl, opravdu moc děkuji za přízeň. Vážím si každého milého slova. V dnešním světě se váží zlatem, víte to? Děkuji. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jak se zachovat, když ten, pro koho byste položili život, vám o něj začne usilovat? Scarlet je rozvedená, pětatřicetiletá matka dvou dcer a pracuje jako rentgenová laborantka. Je pátek odpoledne a má službu v nemocnici, dcery poslala na víkend za otcem. Na příjem přivážejí umírající, ošklivě pokousanou a vyhublou dívku, a její rentgenový snímek prozrazuje to, o čem se v lékařských kruzích s hrůzou již pár dnů hovoří. Z Evropy se šíří záhadný virus a svět je zachvácen pandemií, která postupuje neuvěřitelně rychle. Projevuje se nesnesitelnou bolestí břicha a bleskovým úbytkem váhy, a pak už je jen smrt. Mrtví však nenacházejí klid, ale mění se v šouravé zombie, a hledají, čím by ukojili svůj neutišitelný hlad. Vábí je lidské maso a lačně se na ně vrhají. Jedinou obranou živých je rychlost a zásah do mozku zombie.

Scarlet se upne k tomu, aby zachránila své dcery za každou cenu. Musí je odvézt na jediné bezpečné místo k přežití, které zná. Na ranč Červený vrch.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 11. července 2025

KNIŽNÍ TIPY - Den, který nikdy nepřijde - Caimh McDonnell (2019)


Den, který nikdy nepřijde - Caimh McDonnell
2019, Jota

Byl jsem tři dny na festivalu ve Spáleném Poříčí. Když jsem se ráno dal trošku dohromady, tak jsem chtěl dělat fotky a psát report. Místo toho jsem nejdřív čuměl do zdi a potom si začal číst Den, který nikdy nepřijde. Je tedy pravdou, že mi příběh zpočátku příliš nelezl do hlavy, ale to bylo spíš tím, že jsem měl v krvi zbytkový alkohol a viděl jsem před sebou zástupy hezkých holek. Všechny ty festivalové zážitky, ta síla hudby a pokeců se známými, ve mě doznívalo. I přesto jsem se nakonec chytil. Je to napínavé, čtivé, zajímavě napsané. Není si na nic moc stěžovat. Navíc, je to moje první kniha od autora, chtěl jsem zase jednou ochutnat něco nového. A měl jsem opět dobrou ruku při výběru na stránkách Levných knih. Původně jsem si tedy myslel, že to bude jen taková oddechovka, ale nakonec musím uznat, že je to hodně spletitý a propracovaný případ.

Usnul jsem. S brýlemi na nose, mě probudila dcera, když se vrátila z brigády. Bylo to celé takové unavené. Přeci jen, věk už je trošku znát. Nicméně, šel jsem si lehnout a druhý den, již trošku odpočinutý, pokračoval. A musím říct, že mě čtení bavilo ještě víc, než minulý unavený den. Musel jsem sice dopsat report, k tomu se trápit s fotkami, ale nakonec jsem si vyšetřil spoustu času. Četlo se mi dobře a to i přesto, že venku pálilo slunce jak někde v Karibiku. Mě to bylo jedno, já byl v Dublinu a vyšetřoval jsem. Pro mě musí být knížky odpočinek, relax, zároveň mě musí chytnout, což se v tomhle případě opět stalo. Děti měly prázdniny a tak křičely pod okny na blízkém hřišti. Nějak mi to nevadilo. Prostě jsem si užíval, naladil jsem se na vlnu klidného odpočívajícího čtenáře. Je to moc fajn, šeptám si pod vousy osamocen, protože mám všechny zase pryč. 

Mám naděláno spoustu hodin a tak potají utíkám pryč, abych zase zasedl do svého křesla. Není to dlouhá kniha, přesto ji čtu tři odpoledne (a jedno celé ráno). Chodím nakupovat vedle do obchodu a každý den potkám dívku, která má tričko nějakého čtenářského klubu. Zírám jí na prsa, ne že bych byl úchyl, ale protože nemůžu rozluštit název. Je milá, pokaždé, když se na ní podívám, tak mi věnuje úsměv. Možná podvědomě vycítila, že mě na ní zajímá její příslušnost ke stejně prokletým, jako jsem já a ne jen pouhé tělo. I když je fakt, že je moc hezká. Nechci si to ale kazit, nevtírám se, jen jí pokaždé věnuji také pousmání. Chci si ji zachovat jako hezký obraz, fantazie mi pak může pracovat na plné obrátky. Taky seš vole ženatej, žejo. To je jak na tom festivalu. Ženských spousty. Člověk ale už nechce být trapnej. A stejně někdy je. Přitom kdyby mě viděly jak si hezky čtu...dost ale bylo vzpomínek a rozhárané mysli. Soustřeď se, ať to dočteš, máš tu celou hromadu knih a dostal si další tipy, co si přečíst. Vrhám se tedy znovu do čtení.

Proč nemůžu bydlet někde na severu. Všichni se tu potí, ve špinavých montérkách. To je tak, když jezdíte velmi brzy ráno do práce s popeláři. Je tu jeden, co pokaždé drží v rukou knihu. Nebaví se s ostatními. Dnes jsme tu, v trolejbusu číslo 14, dva. Sice jsem se zařekl, že už knížku dočtu, ale prostě jsem to nedal. Klížily se mi oči, doznívalo ve mě všechno festivalové nadšení. Pivo i zážitky. A tak jsem si vzal knížku s sebou a zbývá mi fakt už jen pár posledních stránek. Ty jako čteš? To ještě někdo v dnešní době dělá? Ptá se mě mladý kolega a myslí si, jak není vtipnej. On tedy nebyl nikdy, ale tentokrát je to ještě horší. Nějak nevím, co bych mu odpověděl. V těchto případech raději mlčím a myslím si něco o horoucích prdelích. Dojdeme do fabriky, on mluví jen o sobě, o nějakých kravinách a mě zbývají ještě asi tři stránky. Achjo. 

Přestupuji na náměstí v Plzni, protože změnili jízdní řád. Vůbec mi to nedošlo. Mám prostoje. Asi deset minut. Ihned vytáhnu knížku z batohu a jdu na to. Uleví se mi. Jako fakt, normálně to ze mě spadne. To napětí, že jsem odešel od rozečteného. Vypadám dobře, řeknu si, když se vidím ve výloze. S knihou pod rukou, a brýlemi, jsem fakt sladkej medvídek, jak by řekla manželka, která si ze mě pořád dělá srandu. Dojedu domů, sednu si a začnu se přehrabovat v dalších knihách. Na řadu přijdou...ale to až za týden, přijďte, bude další tip. Děkuji moc za pozornost. Mimochodem, potkat za jeden den tři lidi na festivalu, kteří se se mnou chtějí bavit o knihách, pánové a dámy, to je prostě super, fakt díky moc! Mějte se krásně. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Paul Mulchrone zakládá detektivní kancelář. Je bez peněz, bez parťáka a bez partnerky (neposlouchej, Maggie) – ale dostal svůj první případ! Na zakázku žárlivé milenky bude sledovat stavebního magnáta Hartigana. Právě toho, jenž stojí před dublinským soudem za vytunelování peněz klientů, kteří kupodivu chtěli bydlet. Právě toho, jehož společník byl nalezen kupodivu zavražděný. Právě toho, jehož druhý společník se před lety rozhodl stavět na pozemku, kde sídlil hokejový oddíl Bunnyho McGarryho. Kupodivu: když totiž nemáte problémy s Bunnym, nemáte žádné. Přidejme zhrzenou sestřičku Brigit, která přivazuje chlípné doktory k postelím; policistu Wilsona, který na mrtvoly fakt nemá žaludek; mesiášského kazatele Frankse, bandu squatterů se záluskem na data jisté banky, dav rabujících demonstrantů – a samozřejmě Dublin, protože nikde jinde tohle všechno najednou nenajdete. Kdo to dokáže smíchat a znovu rozplést tak, aby ty nejméně pravděpodobné dílky skládačky do sebe přesně zapadly? Jedině Caimh McDonnell.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 4. července 2025

KNIŽNÍ TIPY - Relikviář - Douglas Preston, Lincoln Child (2007)


Relikviář - Douglas Preston, Lincoln Child
2007, BB art

Někdy je toho na mě zkrátka moc. Celé dny sedím u počítače. V práci, i potom doma, abych psal o muzice. Bolívají mě oči a když je nějaký koncert, tak si rozhodím biorytmus na několik dní. Ploužím se pak ulicemi, s bolavými zády, topím se v bazénech a teď v létě i venku, když plavu jako o závod. K tomu rodina, znáte to, určitě to takové taky máte. Člověk si toho neváží, že se má takhle dobře. Potom do jeho života vstoupí něco zlého, ošklivého nebo se jen setká s někým, kdo žije v jiném světě. V podzemí, mezi zloději, násilníky, ve špinavé stoce. Pár takových lidí občas potkám a hned mi v hlavě naskočí vykřičník. Jdi pryč, říká mi pud sebezáchovy. Jsou zkrátka jedinci, kteří žijí úplně stejně jako v knize Relikviář. Je to prosím pěkně již druhý díl série Pendergast, tentokrát z divokého New Yorku. A rovnou vám prozradím, že je to fakt síla. Padal jsem zase jednou na hubu, bylo mi vedro a tak jsem si odskočil do Levných knih. Nechal jsem si doporučit a řídil jsem se vlastním instinktem. Udělal jsem opět dobře.

Za pár kaček takové radosti, napadlo mě častokrát, když jsem sedával po setmění s knihou v dlaních. Venku ještě létaly jiřičky, mě jejich štěbetání hrozně uklidňuje. Také ale vylézaly z temných koutů podivné postavy. Bydlíme v Plzni, která má samozřejmě také svoje podzemí. Zlé lidi, které nechcete potkat. Stávají se tu vraždy, toulají se zde agresivní feťáci. Bojím se pokaždé, když jdou moje děti ven. Odechnu si až ve chvíli, když slyším jakoby v dálce zaklapnutí dveří, že jsou konečně doma. Nebýval jsem jiný, ale teď už někam vyrážím málokdy. Hospody i lidé v nich se změnily, muziky bývá u nás také pomálu a vytáhnout jen tak někoho na pivo. No, on tu vlastně skoro nikdo nezbyl. Navíc stárneme a jsme už líní. Náš svět, tak jak jsme jej viděli a prožívali, pomalu končí. Doba se hekticky mění, uvědomoval jsem si to jak při vyšetřování spolu s hlavními hrdiny knihy, tak i u některých termínů, které jsem si musel ohledně drog dohledávat. Možná si to ani neuvědomujeme, kolik lidí kolem nás je závislých. 

Existují průzkumy, analýza odpadních vod, podle které jsme město pervitinu. No, na rovinu, někdo to musí brát. O nových, silnějších, levnějších a nebezpečnějších drogách také občas něco probleskne v médiích a i když podobné zprávy raději nečtu, tak vím o mrtvých, které zničily. Nicméně, to zase odbočuji, jak bývá mým dobrým zvykem. Chci tím ale znázornit, připodobnit celou knihu. Ono totiž, to co je v ní popisováno, není zase tolik nereálné, ono se to opravdu děje. Což je až děsivé. Byl jsem celým příběhem opět chycen, bylo to vskutku dobrodružné, napínavé a velmi čtivé vyprávění. Perfektně napsané postavy, skvělý aktuální námět, vše odsýpalo jak mělo. Nenudil jsem se ani chvilku. A ihned jsem tuhle sérii začal doporučovat všem kolem mě. A teď tak činím i u vás, mi milí věrní čtenáři. Je to fakt jízda od začátku do konce. Nějak mi najednou nevadilo, že se mi klíží oči. Vyspím se jednou v hrobě. Amen. 

Jezdil jsem minulý týden na jeden festival. Zvyklý na to, že se pije pivo, kecá se a vůbec se druží všichni navzájem, jsem si všiml, že někteří mají jiný, než lehce připitý výraz ve tváři. Byli zkrátka divní. Dřív to nebývalo, ale teď, možná i pod vlivem přečtení téhle knížky, jsem to vnímal, sledoval. Pro moji generaci to byl metal, pivo a sem tam rum, pro mladší fanoušky už je i nějaká ta droga. Nevyznám se v tom, nechci o tom nic vědět, ale tak nějak podvědomě tuším, že tohle už není můj svět. To jen abyste věděli, že dnes má čím dál tím víc lidí (dle statistik) svého dealera. Jsem moc rád, že pro mě je drogou muzika a knížky. Už to s dovolením měnit nebudu, na to jsem už moc starej. Stejně by mě to nechutnalo, pivo je lepší, nebo ne?

Tak to vidíte, knížka ve mě probudila spoustu myšlenek, fantazie opět pracovala na plné obrátky. Vše jsem dočetl, předal manželce s tím, že Relikviář rozhodně stojí za to. Jsem už teď zvědavý na další díly. Mám to poslední dobou trošku jinak než dříve. Rád a s chutí objevuji nové autory. Někdy je to hodně napínavé. Málokdy se mi ale stane, že bych šáhl vedle. Snad jsem se trefil do vkusu i vám. Více než kde jinde zde totiž platí, že za málo peněz dostanete hodně muziky. A víte co, jdu zase hledat nějakou dobrotu. Rád se o ní s vámi brzy zase podělím. Děkuji za pozornost a mějte se co nejlépe. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Děj knihy se odehrává o osmnáct měsíců po událostech popsaných v knize Relikvie. Znovu se objevují záhadné vraždy. Způsob provedení připomene všem, kdo se zúčastnili boje s Mbwunem, události v Muzeu. Tentokrát se ale oběťmi vražd stávají bezdomovci žijící v opuštěných tunelech newyorské podzemní dráhy. Do pátrání po Mbwunovi se pouští známý tým – agent Pendergast, podporučík DAgosta, doktor Frock a doktorka Margo Greenová. V jedné z obětí poznávají Graga Kawakitu. Postupně odhalují, že Kawakita objevil několik semen rostliny, jíž se Mbwun živil, dokázal z rostliny izolovat drogu, díky které měl Mbwun obrovskou sílu a rychlost. Současně ale také zjistil, že droga umožňuje nezvykle rychlou regeneraci lidských tkání a prodlužuje lidský život. Aby její účinky prověřil, nabídl ji jako zcela novou omamnou látku narkomanům a bezdomovcům a začal ji také užívat, protože trpěl nevyléčitelnou chorobou páteře. Neuvědomil si ale, že droga vyvolává v lidském organismu i nevratné tělesné deformace. On sám i všichni, kdo drogu užívali, se postupem času změnili v Mbwuny. Nikdo z týmu vyšetřovatelů ale nechápe, odkud se droga bere i po Kawakitově smrti...
Přeložil Jaroslav Žerávek.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 27. června 2025

KNIŽNÍ TIPY - Rudá krása - Arantza Portabales (2025)


Rudá krása - Arantza Portabales
2025, Vendeta

Čekám v dešti na zastávce v Plzni. Stojím před Domem knihy a očima létám po výloze. Většinou tu mají vystavené samé kuchařky a dívčí literaturu. Přemýšlím nad tím, kdo asi tak tyhle slaďárny čte. Osobně nikoho takového neznám a nikdy jsem ani nepotkal. Občas v tramvaji vidím čtenáře zahleděné do fantasy, do thrillerů, ale do červené knihovny? Možná jsem ale divný já. Někdo to číst musí, když se to tak prodává, ne? Vlastně ani nevím proč mě nová kniha od španělské autorky Arantza Portabale zaujala. Možná to bylo moje podvědomí, ale nějak si nevzpomínám, jestli ve vitríně byla nebo nikoliv. Přijdu domů a v emailu najdu několik tipů ke Dni otců. Samý vaření a úprava zevnějšku. Asi nejsem cílová skupina, ale vím, že spoustě mým mladým kolegům v práci by asi udělal tahle nabídka radost. Mě ne, já do barber shopu fakt nechodím. Uff. Email smažu, přesto kliknu na nabídku Knih Dobrovský. Jen tak, mám chuť si koupit něco nového, nějakou autorku, autora, co neznám.

Zpětně mi dochází, že byla tahle knížka vystavena vzadu, tak nějak nesměle. Přitom se jedná o příběh, který musí zaujmout každého fanouška thrillerů a detektivek. Napsáno, prosím pěkně, velmi elegantně a s noblesou. Děj hezky odsýpá, napětí by se dalo krájet a na každou další kapitolu jsem se vyloženě těšil. Nová autorka do sbírky, přesto jsem byl zpočátku opatrný. Asi to mám v sobě, jsem v tomhle pěkně opatrný, jsem spíš klasik a většinou volím osvědčené autory. V tomto případě jsem měl ale šťastnou ruku. Vlastně to bylo celé souhra náhod. Přitom obal nepatří k nijak originálním, nečetl jsem dopředu ani pořádně o čem knížka je. Jen jsem si na internetu vyhledal nějaké informace o paní spisovatelce. Psali o ní, že je ve Španělsku svým způsobem slavná a jedná se stoupající hvězdu. Za mě je to určitě pravda. Jen jsem si sedl a stejně jako u hudby nechal na sebe knížku působit. Původně mě nalákalo také Santiago, které je zde ale spíše jen kulisou. Těšil jsem se na uličky, na místní obyvatele. Mám nějak podvědomě pro Španělsko slabost. 

Jde tu ale o vyšetřování vraždy. Na zahradě luxusní vily. A jak už tomu bývá, tak na povrch postupně vylézají další a další temná rodinná tajemství. Někdy si říkám, jestli bych neměl číst víc pozitivních knížek, něco veselého. Jenže mě to většinou nebaví. Mě se líbí napětí, když musím přemýšlet nad tím, kdo je vrahem? Tentokrát jsem tápal vlastně až do konce. Příběh je opravdu velmi dobře vystavěný. Můj dnešní tip je pro fanoušky klasických detektivek. Budete určitě spokojeni jako já. Hele na rovinu, baví vás číst kritiky na knihy? Myslím tím ty opravdové, od vystudovaných literátů? Mě kupříkladu ne. Možná právě proto se snažím přistupovat ke svým tipům opatrně, neprozrazovat děj, nepopisovat strukturu, neanalyzovat. Vlastně bych to ani jinak neumím. Každá knížka i hudba ke mě promlouvají nějakým příběhem, mám je spojené s vlastním rozpoložením, jak na mě zapůsobila. Snažím se to přenést do textu. Nakonec je to stejně vždycky na vás, snažím se být pokorný, moc dobře totiž vím, co je za napsáním knížky práce. Kolik přemýšlení, odříkání. Z Rudé krásy zkrátka cítím opravdovost, upřímnost. To mě na knize baví asi nejvíce. 

Jsem prostě chycený a připoutaný ke stránkám. Těším se domů, zrovna včera jsem zase stál před Domem knihy a marně jsem Rudou krásu hledal ve výloze. Možná se mi to jenom zdálo? Nebo musela knížka ustoupit nějakému rádoby životopisu rychlé celebrity, která píše ve dvaceti svoje memoáry? Těžko říct, ta slečna, co uvnitř prodává působí jako intelektuálka. Prodávat se ale asi musí, něco vás musí živit. Já to vlastně celé chápu. Nedalo mi to a vstoupil jsem dovnitř. Koupil si pár knížek ve slevě, nějak jsem se zase rozvášnil, ale neberte to, když je to tak levné, že jo. Bude léto, dovolená a už teď se těším pod kaštan na chalupu. Rudou krásu najdu uloženou poměrně dole. V nižším patře přihrádky. Trošku mě to zamrzí, tohle si tahle autorka rozhodně nezaslouží. Vezmu si knížku aspoň do ruky a potom udělám něco, co bych asi neměl. Vrátím ji do regálu jinam, do výšky očí. Aby si ji každý spíše všiml. Myslím si totiž, že fakt stojí za to. Snad mi to slečna odpustí. 

Tak a hotovo. Knížku jsem zaklapl a dal ji na hromadu, co čeká na moji manželku. Už si zase dočetl? Zeptá se mě žena. Usměju se a začnu o téhle knížce básnit. Nic neprozrazuji a navíc se záhadně usmívám. Máme stejný vkus. Jedná se o jednu z mnoha věcí, co nás spojují. Už teď se těším, jaký bude mít moje milá názor. Jak si Rudou krásu užije. Třeba já jsem fakt nadšený. A to myslím, ostatně jako vždycky, opravdu upřímně. Byla by velká škoda, aby tahle knížka zapadla mezi všemi těmi kuchařkami, červenou knihovnou a životopisy sportovců. Snad jsem svými pokornými slovy alespoň trošku přispěl k tomu, aby se o ní vědělo. Byla to fakt  jízda. Nechte si chutnat, přátelé. Mějte se co nejlépe a opět a znovu vám děkuji za přízeň. Stejně se mám skvěle, no řekněte, kdo to má, tolik věrných čtenářů? Děkuji moc, mějte se co nejlépe. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Šest lidí, kteří budou zanedlouho podezřelí z vraždy, večeří na zahradě luxusní vily na předměstí Santiaga, zatímco mrtvé tělo patnáctileté Xiany Alénové leží na podlaze jejího pokoje naaranžované v obrovské kaluži krve, jako by šlo o uměleckou instalaci. Všechny indicie ukazují na to, že vraždu spáchala dívčina teta Lía, slavná malířka, která se po několika dnech pokusí o sebevraždu a je hospitalizována na psychiatrii. Komisař Santi Abad a jeho kolegyně Anna Barrosová, s níž ho pojí bouřlivý, komplikovaný vztah, postupně odhalují hluboká rodinná tajemství a neviditelná pouta.

Napínavý detektivní román pomohl autorce k přízvisku „Nová první dáma španělské detektivky.“


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 20. června 2025

KNIŽNÍ TIPY - Odejít na jih - Robert R. McCammon (2024)


Odejít na jih - Robert R. McCammon
2024, Fobos

Nevím jak to máte nastavené v hlavě vy, ale já když už mám všeho dost, tak se uzavírám do své ulity. Mám rád sport a tak plavu, jezdím na kole a nebo se toulám v lesích. Snažím se odstřihnout od všemožných jedovatých sítí, které nás všechny ovládají, ať chceme a nebo ne. Seděl jsem zrovna v práci a vyplňoval nějaké tabulky. Nudná, opakující se činnost. Najednou jsem zjistil, že se vůbec nedokážu soustředit. Muzika na uších, i když mám skvělá sluchátka, tak stejně některé kolegy nedovedou odhlučnit. Chtěl bych pryč, odlétnout, někam do lesa. Přidám hlasitost na mp3 přehrávači a raději si jdu vyřídit soukromou poštu. A hele nějaká výprodej u Knihy Dobrovský, vykoukne na mě email. Většina jsou nějaký nesmysly, tedy pro mě. Ale Robert R. McCammon za 99,- kč? To by byl hřích si nekoupit. Kolega donadává na manželku a začne hýkat. Říká vlastní vtipy, který nejsou k smíchu. Tak se jim směje sám. Hodně nahlas.

Raději ho nekomentuji, protože by se chytil a bavil se se mnou. Raději vložím knížku do imaginárního košíku. Zítra, než pojedu zase na sever, tak si ji vyzvednu v boxu Zásilkovny. I stane se. Ještě netuším, že budu ve vlaku stát, i když mám místenku, protože mi místo zasedne rozklepaná stařenka a je mi jí líto. Ve stoje mi moc číst nejde. Nahoru na Jablonec jedu autobusem, tam zase vedle mě sedí nějaká paní kolem čtyřiceti, která se mě pořád na něco ptá. Je docela hezká, ale děsně otravná. A kam že jedu a jestli se mi líbí a co dělám večer. Nakonec, když vystoupíme, tak se omluvím, že jsem gay. Smutně odejde, já nasednu do auta k mámě a když se mě zeptá, jaká byla cesta, tak řeknu, že dobrá. Nahoře na chalupě mě čeká stříhání plotu, sestavení nového lehátka. Do toho leje i bouří. Jenže znáte to, zase tolik často se sem nedostanu, tak musím makat, co to jde. S rozlámaným tělem si konečně zalezu do pokoje a otevřu knížku. Je to hodně silný příběh. O bývalém vojákovi, který se snaží přežít. Jako já, říkám si často, když roztřesenými rukami obracím stránky. Zase jsem to s prací nějak přehnal. 

V téhle knížce je všechno. Bolest, utrpení, děsivé vzpomínky, strach i naděje. A samozřejmě láska. Volám druhý den domů, jsme zrovna každý někde jinde. Jsem jak kvočna, která se uklidní, až když ví, že je vše v pořádku. Jsem starej fotr, řeknu si, když mi ti mí dva puberťáci znuděně potvrdí, že je vše ok. Manželka je také u rodičů a mě čeká vyklízení půdy. Tahám celý den železo. Rezavé nářadí, trámy,  hranoly, je toho na tři vozejky. Musím to potom odvézt do kopců do sběrného dvora. Možná si udělám kýlu a budu mít klid, nadávám, když už nemůžu. Na jednoho je toho moc, ale bratr je línej a stařenku to tahat nenechám. Nevím, jak to máte vy, ale já když čtu nějakou knihu, tak když někoho potkám, tak mu přiřazuji tváře z příběhu. Maníka v laclových montérkách jsem si zařadil ihned. Nadává jako špaček a pořád plive kolem sebe. Vrátím se na chalupu a konečně přestane pršet. Co takhle siesta po obědě? Máma usne a tak mám pár hodin na čtení. Děj ubíhá rychle, pořád se něco děje. Venku se strhne znovu bouřka, jsem zoufalý muž v zoufalé krajině. Jako Dan Lambert. 

Pálí mě záda, klouby, marně hledám aspoň kousek místa v těle, které mě nebolí. Dělám si poznámky do telefonu, postřehy, a čtu si dál. Je večer a zítra mě čeká zase cesta domů. Mívám to tahle, nějak nechápu, proč se tomu říká rekreační chalupa. Jenom tu makám. Nevadí mi to, ale aspoň nějaká procházka v kopcích (bez vozíku naloženého tunami rezavého šrotu), by bodla. Tak snad příště, loučím se na autobusáku v Jablonci. Ze čtení mě vytrhne skupina mladých Polek, co se mnou jedou na taneční soutěž do Prahy. Tolik krásy, joj. Pokazí to akorát jeden dědek, co se jich ptá, jestli jsou Rusky. Je to klasický dezolát. Jejich vedoucí k němu přijde a dá mu facku. Tak přestane. Zaleze do sedadla a drží hubu. Musím se usmívat pod fousy. Takhle se na ně musí. Neměl být sprostý a debil. Já jsem ale zase s Danem na jeho cestě na jih. Prožívám s ním všechny jeho eskapády a dost často se zamýšlím, jak bych se zachoval v jeho situaci já. 

O knížce se píše, že je to mistrovské dílo. Je, myslím si to také. Kam by se ubíral váš život, kdybyste ve strachu a vzteku někoho zabili? Ve válce? Nenechte se ale mýlit, kniha není jen smutná a pochmurná. Je v ní i vtip, lehkost a hravost. Také hledáte svoji léčitelku? Ano, další z děl autora, se kterými jsem měl tu čest, tentokrát je to opět zásah přímo do srdce. Dnešní tip si určitě užijete. Pokud máte bohatou fantazii, což určitě máte, protože jinak byste nečetli, tak si tenhle majstrštyk vychutnáte. Mějte se co nejlépe a ať vaše kroky provází síla. Děkuji za pozornost. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------
Panovalo pekelné léto a vzduch páchl po hořících dětech… Touto „jednou z nejchytlavějších prvních vět v současné literatuře“ (dle deníku The Atlanta Journal-Constitution) Robert McCammon otevírá mistrovské vizionářské dílo o přežití, spáse a ohromujících proměnách, jaké dovede způsobit láska.

Odejít na jih popisuje cestu zoufalého muže zoufalou krajinou, „v gotickém pikareskním románu, který kombinuje drsnou zápletku a černý humor…“ (The Wall Street Journal)

Dan Lambert, muž zavalený vzpomínkami a otrávený Agentem Orange, v jediném okamžiku strachu a vzteku zabije člověka – a to mu navždy změní život. Začne ho stíhat zároveň policie a lovci lidí a Dan prchá na jih směrem do slepých ramen v Louisianě. V bažinaté krajině potká Arden Hallidayovou, mladou ženu obtěžkanou nepřehlédnutelným břemenem z minulosti, která hledá legendární zázračnou léčitelku zvanou Zářivá dívka.

Dan a Arden, svázaní loajalitou silnější než láska, se vydávají na cestu nepolevujícího napětí a znepokojivých objevů a svět jim jen málokdy ukazuje laskavou tvář… Po temných a pokroucených pěšinách putují až do záhadných hloubek lidského srdce.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 13. června 2025

KNIŽNÍ TIPY - Hladový hrob - Robert Galbraith (2025)


Hladový hrob - Robert Galbraith
2025, Kniha Zlín

Přiznám se, že patřím asi k menšině. Mě Harry Potter moc nebaví. Asi nebudu úplně cílová skupina. Ale chápu to. J.K. Rowlingová je velmi dobrá spisovatelka. Pod pseudonymem Robert Galbraith rozhodně. Dostala se mi, opět víceméně náhodou, při mých toulkách po knihkupectvích, do rukou její zbrusu nová kniha Hladový hrob. Přečetl jsem si perex, otřel z čela pot, protože bylo dusno k zalknutí. Moje první setkání. U sedmého díla série. Chvilku jsem pohazoval knížkou v ruce a slečna za pultem na mě divně koukala, jakoby čekala, že jí uteču, srazím ochranku v supermarketu a ona přijde o prémie. Moc tyhle velké obchody nemusím. Jsou neosobní. Jenže jsem čekal na dva techniky z T-mobile, až mi přenesou esim z jednoho telefonu do druhého. Překvapilo mě, že nemají přístup na wifinu. Museli využívat tu ze Starbucks. Přišlo mi to vtipný a tak jsem se u regálu s knížkami asi divně usmíval. Nakonec jsem až nábožně, jak je mým zvykem, donesl knížku k pokladně. Platím hodinkami a odcházím. Žádné, děkuji, mějte se hezky. Slečna dál sjíždí tik tok. Znuděná.

Já znuděný nejsem. Pořád mě zajímá svět, rád se podívám na hezkou holku, ochutnám dobré pivo, pustím si muziku, která je vlastní mému srdci. Hladový hrob byl pro mě završením příjemného dne. Venku sice lilo, ale mě to nevadí. Mám batoh, jsem voděodolný a knížku jsem si dal do igelitové tašky. Doma jsem si jen otřel čelo a vyměnil tričko. Jak to dopadlo, ptá se mě žena a myslí tím moji akci u operátora. Nabízeli mi internet, ale sami neměli přístup. Smějeme se tomu a já potají vyndám knížku na stůl. Copak si to zase koupil? Zeptá se mě a já začnu vyprávět. Byl jsem skeptický, přiznávám. Ale ihned jsem se začetl a bavilo mě to. Robert alias Rowlingová zkrátka umí psát. I v detektivním románu, v thrilleru, je jistá v kramflecích. Harryho jsem odložil po několika kapitolách, mě všichni ti čarodějové a lektvary dokonale odradili. Moc totiž nemusím fantasy. Ale tady, to je něco jiného. Temná sekta. Rituály, děsivé příběhy. Joj, tak to já zase můžu. Zapomínal jsem dýchat, dokonce mě začalo bolet koleno, jak jsem neměnil polohu při čtení. Budiž to důkazem, že mě kniha fakt bavila.

Jenže jsem musel zase na chalupu. Díky bouřkám se strhla spoušť a polámané větve na mě čekaly jako nějaké polámané kosti. Jsem z rodiny snad poslední, co může něco tahat. Práci si rozložím, ale dělám rychle. Řežu a pořád u toho přemýšlím, kam se bude děj ubírat. V dálce se rozštěkal pes. Pomalu se stmívá a nad Ještědem je zase zataženo. Volám domů. Zalezu si dovnitř a strhnou se běsy. Kdo zažil bouřku a vichřici na horách, určitě ví, o čem píšu. Bylo to strhující, sem tam poblikávala lampička, jak elektrická síť nestíhala. A já si četl dál a dál, dokud jsem neusnul a neprobudily mě stíny noci. Po cestě jede někdo na kole. Ohlédne se na chalupu, má rozšklebenou tvář. Ony se všechny tyhle sekty tváří tak mírumilovně. Jenže uvnitř, uvnitř jsou zkažené a shnilé. Musí to být něco hrozného a jak vidno, tak jim propadá stále spousta i hodně chytrých lidí. Možná to je tím, že se nemají nikomu svěřit, možná jsou jen sami. Je to hnusné, zneužívat lidské slabosti. Vaří se mi krev v žilách, když o tom čtu ve zprávách. 

Netopil jsem v kamnech a bylo mi pěkná zima. Spacák mi spadl na zem a čekám, až opadne rosa. Mám pomalý víkendový rozjezd. Vynesu si na lavičku pilu i rukavice. Pak si sednu, dám si jen pár stránek, jen kousek. Začtu se a pak musím rychle kvaltovat, abych do večera všechno stihnul. Pomalu se zase stmívá a přemýšlím o zlu. Kde se bere? Jsme k němu předurčeni? Dědí se? Nebo je ukryté v každém z nás, někde hluboko a čeká jen na příležitost? Přinášíme vám lásku. Pojď k nám. Nebezpečí číhá ukryté ve stínu. Hladový hrob je opravdu dobrá kniha. Zase něco trošku nového, jiného a jsem moc rád, že jsem dal autorce šanci. Opět jsem se poučil, že bych neměl mít předsudky. Dalo by se to pochopit, už jsem starý pes, ale jsou to právě i páteční knižní tipy, které mě stále motivují objevovat.

Nasednu na ranní autobus do Jablonce. Jedu sám. Batoh plný vzpomínek, kniha prosím pěkně dočtena. Bolí mě svaly, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám. To víte, kancelářská krysa zase jednou vyrazila za opravdovou prací. Mám ze všeho dobrý pocit. Sice mám hlad, ale to se spraví v Praze na hlaváku. Mám tam svoje oblíbené občerstvení. Když ve vlaku na Plzeň potom přendávám nějaké věci v krosně, vytáhnu knížku na světlo. Naproti mě sedí taková malinká obrýlená slečna. Musím si sundat sluchátka, neslyším ji. Ptá se mě, jestli je Hladový hrob dobrá knížka. Napevno a jasným hlasem potvrdím, že ano. Svět knížek a čtení je fakt parádní koníček. Pořád je co objevovat. Snad jsem vám svým dnešním tipem udělal také radost. Mějte se co nejlépe a pamatujte na to, že všechny sekty jsou totální zlo. Vyhýbejte se jim jako čert kříži. Amen. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Cormorana Strikea kontaktuje znepokojený muž, jehož syn se vydal do hlubin norfolkského venkova, aby se připojil k náboženské sektě. Univerzální humanitární církev navenek působí jako mírumilovná organizace, pojí se s ní však zlověstné události a nevysvětlená úmrtí. Robin Ellacottová se proto rozhodne sektu infiltrovat a odcestuje do Norfolku, aby žila inkognito mezi jejími členy. Není ale připravena na všechna nebezpečí, která tam na ni čekají – ani na to, jaké oběti bude muset přinést…


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 6. června 2025

KNIŽNÍ TIPY - Hotel času - Emilly Ross (2024)


Hotel času - Emilly Ross
2024, Fobos

Vstal jsem a bylo mi nějak divně. Jakoby těžko. Měl jsem zvláštní sny, nad kterými jsem přemýšlel ještě dlouho potom, co už jsem byl dávno v práci. Nějak mě všechno kolem štvalo. Neustále blábolící a nadávající kolegové v práci, lidé v tramvaji i ten nešťastník co se před chvílí oběsil na okapu kousek od našeho domu. Zavřeli kvůli němu kus ulice a musel jsem jít o několik desítek metrů kolem. To se nemohl podříznout doma? Zaslechl jsem na zastávce. Nekomentoval jsem, měl jsem splín a nevěděl jsem proč. Záměrně se vyhýbám toxickým lidem, zprávám i sociálním sítím. Všechny je mám, ale nebaví mě. Je tam jenom jed. Navíc je zataženo a zmoknul jsem. Na obědě se ihned začne, už u polívky, nadávat na politiku, sport a hlavně manželky. Zavřu se do své ulity, s hudbou co je ostrá a temná a co ji mám rád. Chce se mi zmizet. Někam daleko, klidně do nějakého starého hotelu a zastavit v něm čas. Cestou z práce jdu kolem Levných knih. Zalezu dovnitř a poprvé se usměju. Držím v ruce svoje první setkání s Emilly Ross a těším se domů, až si tenhle úlovek rozbalím.

Ihned to udělám, než přijdou všichni domů. Otevřu okno, nechám dovnitř vlézt dětský smích z nedaleké školy. Uvelebím se, připravím vodu, abych pak necoural a začtu se. Přede mnou se začne odehrávat horor plný duchů a přízraků. Je to velmi tajemné, děsivé, strašidelné. Zkrátka horor, jak má být. Nika má narozeniny a chce si je pořádně užít. Podle svých představ. A do mě byl ihned zaseknut dráp. Byl jsem najednou daleko od špatné nálady, od nevyspání, od hloupých kolegů, od válek, od politiky. Seděl jsem tu jenom já a knížka, oba spojeni v jeden celek. Možná jsem ke svému okolí někdy až moc vnímavý, nedokážu z hlavy vyhnat zátarasy kolem mrtvého těla ranního sebevraha. Viděl jsem jenom nohy, které nestačili přikrýt. Přesto jsem tenhle obraz nemohl vyhnat z hlavy. Co ho k tomu dohnalo? Proč, podle zpráv to byl poměrně mladý chlap. Jen o pár let starší než já. Možná jen neměl nikoho, komu by se mohl svěřit. Přemýšlím nad tím, když mě začnou bolet oči. Vůbec si nevšimnu, že celá rodina přišla ze škol i z práce. Automaticky sním večeři, ale nějak nevím, co jsem jedl. Jsem ve svém podivném světě, v jiné dimenzi. Přemýšlím, kam se bude děj dále ubírat.

Mám to takhle vlastně až posledních pár let. Možná od covidu. Zkouším nové autory, objevuji. Nechci zakrnět. Je to stejné jako s muzikou. Proto mám svoje stránky. Asi by mě nebavilo poslouchat stále dokola jen to samé. Třeba třicet let, jak to někteří mí vrstevníci dělají. Hudba i knížky se přeci jen vyvíjejí, každý má jiný způsob, jakým se vyjádří. Odlišný zvuk, melodii, stejně jako příběhy, jako psaní. Tentokrát se mi ve vnitřnostech rozlil takový ten krásný teplý pocit, že jsem udělal dobře. Rozhodně to nejsou vyhozené peníze. Naopak, knížku si fakt užívám. Dělávám to pokaždé tak, že si dělám poznámky do telefonu, stejně jako u recenzí. Potom mě chytne slina a vše napíšu. A svoje zápisky k tomu samozřejmě využiju. Navíc je hotel v mém oblíbeném Polsku. Znáte to, přijede sem sedm přátel, všichni nadšení a nabuzení na oslavu. Jako za starých časů, rádi se všichni vidíme. Jenže se začnou dít hrozné věci. Pamatujte na to.

Knižními tipy jsem si trošku naběhl, ale já mám pořád rád výzvy. Psát totiž o knihách je troufalé. Nejsem kritik, opakuji to spoustu let stále dokola. Stejně jako u hudby jsem jen obyčejným fanouškem, co má rád čtení a hudbu. Něco uvnitř mě mě nutí se vyjádřit, popustit uzdu své fantazii. Nikdy bych nevěřil, že i já obyčejný fotr z Plzně, budu mít tolik fanoušků. Dělá mi to samozřejmě moc dobře, ale faktem je, že je to neskutečná jízda. Psaní je řehole, vážím si každého, kdo to umí. Musíte mít řád, nápady, samozřejmě se opakujete, tomu se nevyhne nikdo. Přesto, když před sebou vidím prázdnou stránku a pročítám si svoje poznámky, tak mě šimrá v žaludku. Potom to ze mě vyleze, prsty mi kmitají po klávesnici a snažím se nějak pochytat všechny myšlenky, jak na mě kniha/hudba působí. A Hotel času mě v podstatě nenechal vydechnout. Je to fakt jízda na horské dráze. Od začátku do konce. Je to stylovka přesně podle mého gusta.

Možná si říkáte. Jak to asi dopadne? No, špatně, je to horor. Přesto, nebo právě proto, si po téhle knize připadám takový očištěný. Ten splín a špatná nálada, které nemívám příliš často, jsou pryč. Uff. zase jednou čtení přebilo vše ostatní. Je dobré mít svůj kout, svoje místo, kde si srovnáte myšlenky. Mě hodně pomáhá příroda. Dlouhé procházky lesem s mojí milou. A knihy. Neznám nic lepšího, než přijít z lesa domů, sednout si do křesla a nejdřív přičichnout k papíru. Zatím ještě nejsem chycený e-knihami. Možná mě to nemine, místo v knihovně rapidně ubývá, ale zatím ne, zatím miluju ten rituál rozbalování. Těšení se. Napětí. Asi to máte stejně. Hotel času byl pro mě knihou, která přišla ve správné chvíli. Na podobný horor jsem měl už dlouho chuť a moje očekávání bylo naplno ukojeno. Tohle je tip pro všechny fanoušky klasického hororu. Nechte si chutnat. Děkuji za pozornost i za přízeň. Mějte se co nejlépe.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Každý z její party si oslavu čtvrtstoletí uspořádal podle vlastních představ, tak proč by si Nika neužila svůj narozeninový den také přesně podle svého gusta? Fanynka hororů a strašidelných míst uspořádá výlet do jedné z nejděsivějších destinací Evropy a pozve tam i všech svých sedm nejlepších kamarádů. Pár nocí ve starém hotelu se jeví jako originální oslava, dokud se ovšem nezačnou dít podivné věci. Tenhle pokoj už přece procházeli. Nevypadá tentokrát nějak jinak? Jako by ho právě někdo uklidil a připravil pro nové hosty. Komu patří ty šouravé kroky z vedlejšího pokoje? Určitě ne nikomu z jejich party. Podivné události se nabalují jedna na druhou a mezi mlad roste napětí a strach. Čas jako by hrál podle svých vlastních pravidel. Nic není takové, jak se na první pohled zdá… Co mělo být pohřbeno hluboko v historii hotelu, náhle vyplouvá na povrch a minulost se stává přítomností. „Niko! Říkala jsi, že je to bezpečný, že se není čeho bát! A přitom tady všichni chcípneme!“ vzlykal Roman a skláněl se nad zakrvácenou mrtvolou svého kamaráda.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 30. května 2025

KNIŽNÍ TIPY - Zpovědi zla - Jack Steen (2025)


Zpovědi zla - Jack Steen
2025, Fobos

Když jsem kdysi dávno, ještě jako středoškolák, chodil se svým psem na cvičák, tak s námi chodila ze sídliště taková hrozně sexy slečna, co měla boxera. Čekávali jsme na ní před domem, ona se oblékala. Někdy nás vzala i k sobě domů a ihned se stala naší múzou i puberťáckým vlhkým snem. Moc dobře věděla, že se nám líbí a byla na nás moc hodná. Jako starší kamarádka, bohužel. Pracovala jako sestra v Kosmonosích v blázinci. A pokaždé, když jsme šli okolo a slyšeli nářek, skřeky i řev pacientů, tak nám vyprávěla hodně děsivé příběhy z oddělení. Měli tam různé úchyly, pedofily, sadisty, většina neustále pod prášky a dohledem. Nás, jako mladý ucha, to hrozně přitahovalo, bylo v tom něco hodně temného, šíleného. Chtěli jsme víc, zajímaly nás detaily. A jí dělalo moc dobře, že jí posloucháme. Ani nevím, kde je jí konec.

Co ale vím na sto procent je, že jsem si knihu Zpovědi zla pořídil zase jednou náhodou. Zaujal mě obal, téma, a hlavně to, že byla za vcelku slušnou cenu. Na dnešní poměry tedy. My, obyčejní knihomolové totiž čekáme na den radosti, když nám přijde výplata a objednáváme, dokud nepřijde den bolesti, kdy nám strhnou z účtu veškeré platby. Je to svým způsobem závislost, to nepopírám, ale zase na druhou stranu, zrovna tohle považuji za vcelku bohulibé. A tak jsem si domů přinesl ještě teplý výtisk, usadil se a nechal si vyprávět příběhy o sériových zabijácích, o pokřivených myslích, o neskutečné temnotě. Mrazilo mě, přiznávám a ještě navíc mě děsí představa, že takoví jedinci opravdu žijí mezi námi. Koneckonců, opakuji to pořád, stačí si přečíst zprávy. Nicméně, knížka je velmi dobře napsána, je děsivá, šílená, jako život samotný. Jsem Jack Steen a říkají mi Anděl smrti. Odvedu vás na druhou stranu, stačí se jenom svěřit. 

Příběhy čtyř lidí, které spáchali neskutečně odporné činy. Zpovědi - O člověku se zajímavými chutěmi. Další o Kenovi, který by udělal cokoliv, aby byla jeho Barbie šťastná. Pak je tu Chůvička, ale takovou byste u svých dětí nechtěli. A poslední je ta nejmilejší osoba, kterou jste kdy viděli, jenže čtení její zpovědi pro vás bude hodně tvrdé. Rovnou vás upozorním, tohle není rozhodně nic pro slabé povahy. I mě se chtělo chvílemi zvracet a měl jsem co dělat, abych knihu dočetl. Jenže o tom to právě je, poslouchám extrémní metal celý svůj život a jen tak něco mě nerozhází. S knihami je to podobné, za svůj život jsem nakonec odložil jen málo knížek. Spíše mě nebavily, než že by byly něčím šokující. Každý dokola pořád opakuje, že nic lidského nám není cizí, tak tady to máte. Tyhle úchyly nechcete potkat, bude se vám vařit krev v žilách, že je rovnou nepopraví. Ještě, že je tu Jack Steen. No, nemám pravdu?

Jednou nás vzala naše starší kamarádka přímo na oddělení do Kosmonos. Podotýkám, že je to před třicet let stará záležitost, ale pamatuji si to, jako by to bylo včera. Na tohle se nezapomíná, to se vám otiskne do hlavy a zůstane to tam jako krvavá stopa. V klecích byli zavřeni nejen různí násilníci, ale i vyložení dementi, často odložené, deformované děti, které ještě před několik desetiletími vystavovali na poutích. Kývali se, něco si mumlali, někteří stále dokola masturbovali. Pod tunami léků se usmívali a když sestřičku spatřili, tak jí říkali věci, po kterých bych sám vzal nohy na ramena. Navíc bylo všechno neskutečně šedivé, pochmurné. Tohle byl opravdový reálný horor. Někam jsme nesměli, k celám, kde byli zavřeni ti nejhorší, s nonstop ostrahou. Aspoň nám ke každému řekla několik slov. Pamatuji si je dodnes. Bylo pro mě šokující se setkat s tím, čeho jsou někteří schopni - s absolutním, čirým zlem. Kamarád se venku poblil a já k tomu také neměl daleko. Na naši návštěvu domu šílenství jsem si při čtení téhle knihy často vzpomněl. 

Znovu opakuji. Zpovědi zla nejsou pro každého. Jsou nechutné, ohavné, jsou po okraj narvané hnusem. Počítejte s tím, že budete často odvracet zrak. Na druhou stranu, pokud vás zajímají různí vyšinutí jedinci a máte aspoň nějaké základy psychiatrie, budete číst jedním dechem. Ono totiž, téma je fakt shnilé, ti lidé jsou hodně zvrácení, ale vše je napsáno velmi poutavě, přesvědčivě, uvěřitelně. Občas kolem blázince v Kosmonosích jezdíme. Pokaždé si na svoji tehdejší návštěvu vzpomenu. Odteď si navíc budu představovat, jak sedím v temné kobce a rozmlouvám se šílenci. Moje jméno je jediné pravé jméno, které v téhle knize najdete. Neřeknu vám, v jaké nemocnici pracuju. Neprozradím vám jména těch umírajících. Ale nebudu vám lhát. To, co si tu přečtete, je přesně to, co mi řekli. Uff, tohle je fakt děsivá kniha. Pokud na ní máte žaludek, tak neváhejte ani chvilku. Děkuji vám za pozornost, kladné ohlasy a přeji vám příjemné světlo na čtení. Mějte se co nejlépe.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Moje jméno je... Přivážejí je živé. Odvážejí je mrtvé. Napřed mi ale musejí svěřit svoji zpověď. Jmenuju se Jack Steen. To jméno by pro vás nemělo nic znamenat. Pokud se nechystáte umřít. To se pak ze mě stává váš anděl strážný. Pracuju jako noční ošetřovatel v ústavu pro choromyslné zločince.

Moje jméno je jediné pravé jméno, které v téhle knize najdete. Neřeknu vám, v jaké nemocnici pracuju. Neprozradím vám jména těch umírajících. Ale nebudu vám lhát. To, co si tu přečtete, je přesně to, co mi řekli.

Jestli máte za ušima a jste dost pomatení na to, abyste četli mezi řádky, dojde vám, kdo tenhle příběh vypráví. Možná se mi jen snaží zblbnout hlavu a sehrát se mnou svou poslední hru. A možná, že zblbnou hlavu i vám.


V téhle knize najdete čtyři zpovědi:

O člověku se zajímavými chutěmi.

Další o Kenovi, který by udělal cokoliv, aby byla jeho Barbie šťastná.

Pak je tu Chůvička, ale takovou byste u svých dětí nechtěli.

A poslední je ta nejmilejší osoba, kterou jste kdy viděli, jenže čtení její zpovědi pro vás bude hodně tvrdé.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 23. května 2025

KNIŽNÍ TIPY - Pán loutek - Sam Holland (2025)


Pán loutek - Sam Holland
2025, Kalibr

Když mi bylo něco kolem sedmnácti, tak jsem chodil každý večer venčit psa. Běhával jsem tmou po lesoparku a občas jsem se musel zastavit. Pes štěkal do tmy, rozzuřený a vzteklý. Snažil jsem se ho uklidnit a říkal jsem si, že asi ucítil nějakého králíka nebo sysla, kterých tam bylo spousta. Jenže jsem začal slýchávat tiché pískání. Nejdříve jsem si říkal, že je to jen přelud, že mi ze všeho toho adrenalinu trošku hrabe. Z mého omylu mě vyvrátili kamarádi, který ten tichý hvízdot také zaslechli. Několik mladých dívek, které tudy chodívaly z práce, to slyšelo také. Potom jednu někdo napadl a pokusil se ji znásilnit. Pozoroval nás ze tmy. Lidé se začali bát a chlapi začali holky raději doprovázet. Pro jistotu. Pískot slyšeli všichni. A trvalo to snad přes rok, než toho hazjla chytili. Takový malý chcípák, inženýr, co žil sám. Hrabalo mu. Nedovedete si představit, kolik strachu všichni zažili.

Vzpomněl jsem si na to, když jsem začal číst Pána loutek. Určitě víte, že Sam Hollandová je spisovatelkou, která se do povědomí dostala Kříďákem, potom Číslem 20. Doporučuji si nejdříve sehnat oba předchozí výtisky. V některých momentech na ně autorka odkazuje i v nové knize. V dnešní době je tak snadné někoho sledovat. Když nastoupí k nám do práce nová holka, tak během pěti minut už všichni sjíždějí její instagram a nebo facebook, mají její fotky z pláže, hodnotí její tělo. Je v tom něco děsivého, lidé si soukromí moc nechrání. Dávají veřejně fotky svých děti, celý svůj život. Když je potom chce někdo zničit, tak to má hodně jednoduché. Sledovat někoho ze stínu, ten pocit, že lovíte, musí v tom být něco zvráceného. Nedokážu si to představit a ani nechci. Novinka je opět velmi krvavá, brutální, nechutná, rozhodně to není nic pro slabé povahy. Ale my, čtenáři hororů a thrillerů jsme už dávno otrlí. Tentokrát to ale byla síla i pro mě, protože se jedná o příběh, který se klidně mohl stát. Lidem do hlavy nevidíte.

Občas bývám překvapený z toho hnusu, co je kolem nás. Když slyším otce mluvit o vlastních dcerách, když slyším názory některých svých kolegů na ženy, na děti. Když vidím zprávy, když čtu o tom, jaká zvěrstva jsou někteří z nás schopni provádět. Vyšetřovatelé se ještě nevzpamatovali z předchozích hrůz a už je tu další sériový vrah. Je to bastard, hajzl, kterého je potřeba najít. Pravdou je, že jsem si na autorčin styl musel trošku zvykat, ale jak píšu výše, opravdu to chce číst od začátku. Naladit se na stejnou vlnu. Zrovna poslouchám nové album holandských ANTROPOMORPHIA, které je velmi temné, chladné, záhadné a divoké. Mám z něj úplně stejné pocity jako z téhle knížky. Je to opravdu pochmurné čtení. Neklidné, syrové. Jako ranní mlha nad hřbitovem. Nebo temná ulice, ve které máte pocit, že vás někdo sleduje. Už jste to někdy zažili? Zkoušeli jste jít tichým nočním lesem? Zkuste si to, ale nedělejte to po přečtení téhle knížky. Mohli byste zešedivět strachem. Myslím to vážně, je to hodně přesvědčivě napsané. To mi věřte. 

Dostat se někomu do hlavy není zase tolik těžké. Stačí se rozhlédnout a najednou kolem sebe uvidíte lidi, co věří dezinformacím, co jsou v nějaké sektě, co jsou ovládáni svými partnery takovým způsobem, že už dávno nežijí svůj vlastní život. Děsivé, co? A teď si vezměte, že začne své moci predátor zneužívat. Běhá mi mráz po zádech, když někoho takového potkám, když vidím jejich prázdný pohled a vymytou hlavu. Je to častější, než si myslíte. Hodně jsem nad tím přemýšlel, doslova hmatatelně jsem byl součástí příběhu. Sledoval jsem jednotlivé kroky vraha i vyšetřovatelů, bylo mi líto obětí. Bál jsem se, přiznávám, autorka se mi dostala do hlavy a knížku jsem nakonec přečetl během několika sezení. Chytla mě takříkajíc za pačesy a nepustila od začátku do konce. A byl jsem tomu moc rád. Pán loutek byl pro mě vyloženě nutností a musel jsem jej přečíst co nejdříve.

Vlastně ani nevím, jak se dá podobným zvráceným lidem bránit. V dnešní době sociálních sítí, mobilních telefonů. Je to vskutku děsivá představa a autorka se jí zhostila velmi dobře. Bavilo mě to, což je pro mě nejdůležitější. Už u minulých knih jsem četl poměrně dost kritiky i chvály. Jakoby byli čtenáři rozpolceni, rozděleni na dva tábory. Za sebe mohu napsat, že mě kniha opravdu bavila. Je to zase trošku něco jiného, i když velmi krvavého a brutálního. Jenže, ve veškeré té temnotě je i něco přitažlivého, co mě nutilo pokračovat. Snad jsem vám udělal svým tipem radost a budete na tom jako já. Nechte si chutnat a opatrujte se. A když uslyšíte pískání ze tmy nebo zahlédnete lesknoucí se oči, tak si dávejte velký pozor. Děkuji za vaši přízeň a budu se těšit zase za týden. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nový hrůzný krimithriller od autorky bestsellerů Kopírák a Číslo 20. Sleduje vás na každém kroku. Ovládá vás. A donutí vás zaplatit nejvyšší cenu… Všichni to už někdy zažili. Plíživý pocit, že na vás někdo zezadu upírá pohled. Slabou ozvěnu kroků někoho, kdo vás pronásleduje. Tohle ale není jen nepříjemná představa. Tady jste se ocitli na mušce šílence, který si pečlivě vybírá své oběti. A který už vás nepustí. Myslíte si, že máte svůj život ve svých rukou? Přemýšlejte znovu. Protože on už si pro vás jde a nenechá toho, dokud nevydechnete naposledy...


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 16. května 2025

KNIŽNÍ TIPY - Očistec - Lee Mountford (2024)


Očistec - Lee Mountford
2024, Fobos

Pokaždé, když jdu okolo, tak si na to vzpomenu. Dům, ve kterém se narodil můj otec, patřil původně Němcům. Po válce jej dostali děda s babičkou, ale museli se vzít. Bylo u něj malé pole, louka a několik stavení. V jednom se mačkalo sklo a v druhém byly chlévy. Jako malý jsem to tam miloval. Ale také jsem se bál. Strávil jsem v té vile několik prvních let svého života. Jednou z prvních vzpomínek je pro mě zima, neskutečná vlezlá zima, kdy jsem se bál vylézt z obrovské péřové deky. Aby mě nekousla příšera, co určitě spí pod postelí, abych neumrzl na chodbě, protože v horních patrech se netopilo. Největší strach jsem měl ale z té staré paní, co jsem ji občas potkával na schodech. Jako dítě jsem nechápal, kdo to je. Tak nějak divně se usmívala a něco šeptala. Nerozuměl jsem jí. Mluvila jinou řečí. Řekl jsem to mámě, ale ta mě vždycky jen vzala do náruče a usmívala se. Ty můj malý chytrolíne, ty máš ale fantazii.

Jenže ona tam byla. Někdy stávala u mé postele. Jindy dole ve sklepě, když mě poslali pro brambory. Bylo úplně jedno, jestli byla noc nebo den. Možná mě mělo trknout, že pokaždé na sobě měla dlouhou noční košili. Zůstala navždy v mých snech i představách, ve vzpomínkách. Vzpomněl jsem si na ní zase po letech, když jsem nedávno dočetl knihu Očistec od Lee Mountforda. Moc jsem jeho knihy neznal, narazil jsem na ně víceméně náhodou a protože jsem měl chuť na nějaký klasický duchařský horor, vložil jsem jej do košíku v internetovém obchodě Knihy Dobrovský. Schválně jsem si nechal přečtení na chalupu. Ještě předtím jsem mámě znovu řekl, že jsem kdysi dávno, jako malé dítě, viděl starou dámu v baráku kousek od chalupy. Šli jsem zrovna kolem a dozvěděl jsem se, že si jako mladá holka, co měla čistě náhodou synka a ocitla se na několik let v horách, bála přízraků také. Přede mnou musela zachovávat dekórum, abych se nebál, ale sama, když chodila s kočárkem po lesích, tak se občas pěkně vyděsila.

Ani jeden na duchy nevěříme, jsme spíš realisté, pragmatici. Jenže ono, když si zalezete na půdu, když fouká vítr, když je vám zima a v kamnech je meluzína, tak představa, že budete spát v domě plném přízraků, duchů a dalších bytostí, není zase tolik neuvěřitelná. Záleží samozřejmě na vaší fantazii. Mimochodem, když jsme po letech, co babička odešla do Karviné za tetou a děda už byl dávno mrtvý, vyklízeli staré věci, našel jsem jednu fotku. Měla na sobě samé německé nápisy a byla na ní stará paní, co se usmívala úplně stejně jako můj vlastní duch z dětství. Zatrnulo mi, přeběhl mráz po zádech a zašel jsem na úřad, jestli nemají v archívu nějaké spisy a dokumenty. Měli. Nebylo to nic pěkného, po válce se zde dělo spousta hnusných věcí. Každopádně, byla to fakt ona. Tím se mi knížka i celý děj, který je mimochodem fakt dobře napsaný, spojili v jedno a stala se pro mě zcela osobní záležitostí.

Bojíte se rádi? Máte rádi takové to chvění ve vnitřnostech, když hltáte každou novou stránku? Tak přesně to se mi stalo i s Očistcem. Začal jsem sice, jak je mým dobrým zvykem, třetím dílem, ale věřte tomu, že si všechno dokoupím. Chytl mě styl psaní autora, připomíná mi malého kluka, který v nás, osobách mužského pohlaví, zůstává celý život. Nebo by aspoň měl. Je to čtivé, je zde spousta takové té temné hrůzy. Je to napínavé. Jsem spokojen. Jen tedy, bývalý dům mého otce je dávno po rekonstrukci a patří někomu zcela jinému. Já ho měl ale při čtení téhle knihy pořád v hlavě jako starou vilu se skřípajícími okenicemi. Se spoustou temných koutů, ve kterých jste nevěděli, co se v nich ukrývá. Proč byla někdy všechna zvířata neklidná? Proč vyl pes na měsíc? Byl jsem při čtení opravdu mimo. Ale to je u mě a u knih které mě baví, zcela normální. Pochopí to každý nadšený čtenář.

Mimochodem, o exorcismu jsem se kdysi dávno bavil i s knězem ze Smržovky, kterého jsem mohl považovat za svého přítele. Byla to zajímavá diskuze. I když jsem opravdu obyčejný materialista, technik a realista, tak věřím tomu, že existují věci mezi nebem a zemí, které ještě dlouho nedokážeme pochopit. Ta paní z mého dětství, co mě chodila strašit, mohla být klidně jen výplodem dětské představivosti. Vždycky jsem si v hlavě přehrával různé příběhy a třeba jsem viděl někde někdy její fotku. Nebo ne? Netuším. Mohu dodat snad jenom, že Očistec rozhodně stojí za pozornost. Pro fanoušky poctivých hororů určitě. Děkuji za pozornost a dávejte pozor na přízraky. Raději, pro jistotu, se vždycky pokřižujte. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Duše lapené v domě trpí. Po děsivém sledu událostí, které se odehrály v domě Perronových a které vyvrcholily smrtí jedné z majitelek, byl do domu povolán tým specialistů na paranormální jevy, aby nezpochybnitelně dokázal, že v domě skutečně straší. Přeživší majitelka se pokouší přesvědčit církev, aby v domě provedla exorcismus. Je to jediný způsob, jak osvobodit duše mrtvých, které jsou uvnitř jako v očistci, odsouzené k věčnému utrpení.
Církev ale nejprve vyžaduje důkazy.

Výzkumný tým brzy zjistí, že nechvalně známý dům a to, čím ve skutečnosti je, přesahuje jejich schopnosti. V ohrožení nejsou jen jejich životy, ale i osud celého světa. Dokážou přežít, nebo je čeká stejný osud jako ony nebohé duše lapené v domě? Jak dopadne příběh domu Perronových? A jaké další hrůzy číhají v jeho stínu?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine