Jednou jsme šli jako caparti prozkoumat okolí nových domů, které vystavěli na kraji sídliště. Kolem stály maringotky a plápolaly ohně. Bylo to pro nás velké dobrodružství, protože se najednou objevil obrovský, pokérovaný cikán a začal na nás křičet řečí, které jsme nerozuměli. Ukazoval prstem za nás, směrem k nedalekému lesíku. Otočili jsme se a uviděli psa, který se tak nějak podivně kýval. Nahoru, nahoru, ukazoval nám betonový, surový sokl. Pochopil jsem, s čoklem je něco v nepořádku, řekl jsem kamarádovi a pomohl mu nahoru. On měl krátké nožičky. Mezitím pes přiběhl a ihned se vrhl na kus hadru, co ležel nedaleko ohně. Slintal, vrčel a měl v sobě spoustu vzteku. Cikán slezl dolů, v rukou držel ocelovou tyč, takovou tu hranatou, rezavou. Nejdřív psa probodl a pak ho vzal do obrovských tlap a roztřískal mu hlavu o nedalekou zeď. Tahle vzpomínka mi ihned naskočila v hlavě, když jsme stáli s mým psem kousek od lesa v Jizerkách. Dva rotvajleři, kteří k nám zrovna běželi, vypadali také divně. Jestli mají vzteklinu, tak je po nás, pomyslím si, když beru hafana do náruče a držím mu pusu, aby byl zticha.
Chodí kolem mě dokola, očichávají mě. Nejdřív v rozkroku, což mi je tedy hodně nepříjemné. Bolí to, ale nedovolím si ani ceknout. Ke mě, ozve se za námi hlasitě. Stojí tam dáma, tedy, paní v montérkách zasunutých v holínkách. K tomu flanelovou košili. Směje se nám, ale nám to moc vtipný nepřipadá. Četli jsme totiž na jednom sloupu poblíž chalupy oznámení, že se v kraji objevila vzteklina. Hodně se o tom mluvilo i v hospodě. Co jsem pochopil, tak sice byli všichni psi v okolí očkovaní, ale tohle je nějaký divný druh vztekliny. Dokonce bylo možné spatřit myslivce a s nimi pány v bílých pláštích, kteří drží v rukou lišky za ocas. Zajímavé také bylo, že byla cítit nevraživost mezi lidmi. Ptám se sousedky, jestli neví něco víc, ale ona jen mávne rukou. Když odchází, tak mi to nedá a koukám jí na zadek. Má na sobě takový ty kalhoty, ve kterých je vidět všechno. Ona to ví a naschvál se nakrucuje. Achjo. Manžel je asi zase na cestách.
Přijede blondýnka a když jsme spolu, tak musím zahnat myšlenky na sousedku. Tak to vidíte, i tohle mi připadá jako nevěra. Musím se tomu usmát, což u ní ihned probudí spoustu otázek. Raději převedu řeč na vzteklinu. Nikdo neví, odkud přišla. Snad z lesa, od lišek nebo jiných šelem. Pravdou je, že na louce, na kterou chodíme venčit našeho psa, jsem viděl v dálce lišku, která bývá normálně plachá. Jakoby celé údolí přikryl strach. Lidé zavírají zvířata a chlapi chodí po vsi s klackama, tyčema a ti, kteří jsou u myslivců (je jich fakt hodně), tak mají i pušky. Občas se ozve výstřel a staří sebou cukají, protože pamatují válku, když se tady děly hrozné věci. Místní rozhlas každý den k večeru varuje, abychom se nedotýkaly zvířat, ani slin, co vylučují. Pro nějaké kluky je to samozřejmě pokyn, aby to přesně takhle udělali a skončí v nemocnici v Jablonci na kapačkách. Když se asi po týdnu vrátí, jsou bledí, pohublí a skoro nemluví. Mám pocit, že jestli to takhle bude trvat ještě chvilku, tak se lidé vystřílejí mezi sebou. Někteří totiž začali ostatní obviňovat, že za to mohou jejich psi. Dole ve vsi někomu otráví kočky. A pověsí je na plot.
Jakoby se vzteklina usadila i v lidských duších. Chodili jsme s holemi raději nahoru na louku, co nejdál od všech, od posledních domů. S liškou bych si snad poradil, přemýšlím a opírám se o starou hůl po dědovi. Pes je očkovaný, vše by mělo být v pořádku. Dávám ale velký pozor, kde čmuchá. Ráno i odpoledne chodíme všichni spolu, večer se ale vydávám sám. Uběhne pár dní, už dlouho nikomu nezemřelo, ani se nenakazilo, žádné zvíře. Jenže pak uvidím nad horizontem dva velké černé vlčáky, jak běží a i když je to daleko, tak je poznat, že běží divně, jakoby trhaně. Sevřel jsem pevněji hůl v ruce. Pro jistotu. Pes se rozštěkal a musel jsem ho okřiknout. Nech toho, tady může jít o život. Šlo, ale ne nám. Odnesly to ovce, které se pásly kousek od nás. Byl to masakr. Stál jsem tam jak opařený a ani mě nenapadlo, že bych měl běžet pro pomoc. Jsou to dva stroje na zabíjení. Velice šikovně, i přes to, že mají vzteklinu, prokousávají hrdla, tahají ven střeva z břicha. Je to jen pár okamžiků a celá louka je od krve. Některé raněné ovce doslova ječí strachy. Konečně mi to dojde a utíkáme. Zavřu psa do chalupy, řeknu blondýnce, aby nikomu neotvírala, jenom mě a vydám se k výboru.
Tam postává skupina chlapů, brokovnice zalomené na ramenou a s lahváči v ruce. Udýchaný jim sdělím, co se stalo a to co následuje, mi připomíná davovou psychózu. Někdo řekne jenom starej Muller a ostatní ihned přikývnou. Posbírají ještě pár dalších a asi třicetihlavý dav se vydá směrem do kopců. Jdu s nimi nebo spíš je sleduji. Tohle nedopadne dobře, říkám si stále dokola. Zaslechnu totiž, že tu starou svini zabijou, že už jim krev pít nebude. Raději to otočím a zavolám z budky policajty. Není mi to moc po srsti, nechci být za práskače, ale přijde mi to momentálně jako nejlepší řešení. Když mě naloží starý favorit, je vidět, že je policajt popelavý ve tváři. Pořád dokola opakuje jenom do prdele, do prdele. Cesta trvá chvilku, ale dozvím se asi vše podstatné. Muller donášel Němcům a pak i komoušům, to mi řekne jen tak bokem a mám o tom držet hubu. Policajt se zdá jako rovnej a rozumnej chlap. Což se za několik okamžiků potvrdí.
První co uvidíme, když vstoupíme na dvůr polorozpadlého domu, tak je jeden vlčák, ukřižovaný na stromě. Kurva, procedíme mezi zuby a jdeme dál. Druhého najdeme ležet před dveřmi. Voláme pane Muller, ale nikdo neodpovídá. Rozdělíme se a já nikoho nenajdu, jen pár mršin ovcí, králíků a slepic. Taky nějaké kůže divokých zvířat, připravené na vycpání. Působí to hrozně děsivě, hororově a už ty obrázky nikdy nevyženu z hlavy. Všude je bordel, smrad, harampádí. Hnůj, v něm čelist, co vypadá jako lidská, ale není. Taky nějako klece v jedné stodole, se spoustou norků, lišek, kun a dalších zvířat. Všechna jsou neklidná. Dupají na podestýlce, kousají do mříží. Působí to všechno divoce, jakoby na povrch vylezly všechny zlé pudy. Ozve se výstřel. Zatrne mi. Jdu tím směrem a modlím se, abych se nepodělal strachy. Proč jsem se do toho pletl? Teď už je pozdě se ptát. Za domem stojí policajt, starou Čezetu pozdviženou k nebi. Právě roztřeseným hlasem všem sděluje, že tady žádný lynč nebude. Nejdřív na něj koukají jako by ho chtěli také zabít. Pak se ale napětí pomalu uvolní. Muller, který jim klečí u nohou, s nožem na krku, začne nadávat.
O každém něco ví, něco hnusného, ošklivého. Jakoby měl nějaké spisy, uložené hluboko v hlavě. Drž hubu, řekne policajt a dá mu facku. Potom se všichni seberou a postupně odejdou. Trošku se mi uleví, ale ne moc, protože jsem tu zůstal sám s policajtem a divným chlápkem s koženou tváří. Zrovna mluví o nějakém udání, že to takhle nenechá. Rozloučíme se a odveze mě až k chalupě. Klepou se mi ruce i nohy. Jsem šíleně unavenej. To bylo o fous, co? Prohodí policajt a odfrčí směrem dolů do vsi. Co jsem pochopil, tak zavolá veterinu. Centrum vztekliny bylo totiž u Mullera, který choval zvířata na kůže. Mimoto míval dva vlčáky, cvičený na zabíjení. Někdo mi říkal, že byli u pohraničníků, čemu bych klidně věřil. Usnu a zdají se mi pěkně divoké sny. Zajímavé na tom bylo, že to bylo tolik let po válce a stále byla mezi lidmi nenávist. Nespravedlnost, sousedské spory, které se dědí z generace na generaci. Volynští Češi, Poláci i Němci, všichni pohromadě, každý s vlastní historií. Připomínalo to někdy vroucí kotel, i po tak dlouhé době.
Když se probudím, svítí sluníčko. Najednou všechno vypadá jen jako noční můra, co nešla odehnat. Jdeme nakoupit do konzumu. Když potkáme několik sousedů, všichni dělají jakoby nic. Zmizeli chlapi s brokovnicemi, bílé pláště i policajt. Všechno se hrozně rychle vrátilo do normálních kolejí. Ale zloba, temnota jsou pořád zde. Jsou usazené hluboko v lidských myslích. O starém Mullerovi slýcháváme ještě několik let v hospodě, většinou v kontextu toho, že je hroznej, že sešel, že jí psy, že se lidé bojí chodit okolo, protože má zbraň a občas z ní vystřelí. Měl ještě několikrát vždycky dva vlčáky, kteří štěkali a měli oheň v očích. Pravdou ale je, že vzteklinu už nikdy neměli. Nebo o tom aspoň nikdo nevěděl. Jeho statek potom srovnali se zemí a pamatuji si, že mi někdo říkal, že měl kolem domu celou louku pohřbených zvířat. Dodnes, když jdeme okolo, tak mám divný pocit.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Jedeš ráno do práce a čteš si zprávy z tvého města. Další útok nožem v temné uličce, další vražda v nedalekém parku. Divoké party z legrace umlátili skoro k smrti dalšího nevinného. Agresivita stoupá, už malé děti si hrají na to, jak někoho zabijí. Netuším, kde je problém, ale děsí mě to. Vždycky mám hroznou chuť sjednat spravedlnost. Násilí plodí další násilí. Začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Máme tu nové album amerických maniaků KILL EVERYTHING.
Jak asi všichni víte, tak se jedná o klasický, syrový a mokvající brutální death metal s prvky slamu. Nic pro slabé povahy. Tahle smečka vás i letos vyvrhne zaživa a vystřelí vám svojí hudbou mozek z hlavy. Pokud potřebujete propláchnout svoje myšlenky kyselinou, neváhejte ani chvilku, po tomhle albu zůstávají jenom hnijící hromady mrtvol.
Poslouchám novinku v temné místnosti a evokuje ve mě ty nejkrvavější horory. Skladby jsou dobře napsány, motivy si pamatuji i po delší době, rád se k nahrávce vracím. Pokaždé, když chci něco brutálního, když mám plné zuby depresivních zpráv, když mě naštve šéf v práci nebo třeba i ve chvílích, když potkám nějakého hajzla. Tohle je poctivá, upřímná řeznická práce, zahraná od srdce. Nečekejte nic převratného, ale "Headless Cum Dumpster" není jenom velmi dobrým řemeslem s parádním zvukem (Johnny Abila) i obalem (Ryan Omega). Je to i hudba, která má v sobě něco navíc. Zůstává po ní dlouhá krvavá stopa a baví mě ji poslouchat. Koneckonců, jinak bych o téhle desce ani nepsal. Dalo by se také napsat, že se jedná o k dokonalosti vybroušený stylový drahokam. Je sice pořádně špinavý a při jeho těžbě zemřelo spousta nevinných lidí, ale je tomu tak. Nevím, jestli je to jenom můj dojem, ale poslední roky mi přijde, že se svět tak nějak divně mění. Většinou k horšímu. Možná je to ale jenom pocit stárnoucího muže. Stejně jako každý potřebuji nějakou jistotu, nějaký záchytný bod ve vesmíru. KILL EVERYTHING jedním z takových bodů jsou. Je na ně spolehnutí. I letos tahle parta zdivočelých pitbulů odvedla perfektní morbidní práci po všech stránkách. Až zase zítra pojedu ráno do práce a budu si číst ranní zprávy, narvu si tohle album pod tlakem do hlavy. Je totiž opravdu skvělé. Vždycky mám hroznou chuť sjednat spravedlnost. Násilí plodí další násilí. Začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Brutální, surový, masakrující death metal, který vám vyrve všechny vnitřnosti z těla! U tohoto alba zahynete krutou a ošklivou smrtí!
Asphyx says:
You drive to work in the morning and read the news from your city. Another knife attack in a dark alley, another murder in a nearby park. Wild parties beat another innocent person almost to death for fun. Aggression is rising, even small children are playing with how to kill someone. I have no idea where the problem is, but it scares me. I always have a terrible desire to get justice. Violence breeds more violence. A vicious circle from which there is no escape. Here is a new album by American maniacs KILL EVERYTHING.
As you probably all know, this is classic, raw and dripping brutal death metal with elements of slam. Not for the faint of heart. This pack will once again throw you up alive this year and blow your brains out with their music. If you need to flush your thoughts with acid, don't hesitate for a moment, after this album all that remains are rotting piles of corpses.
I listen to the new album in a dark room and it evokes the bloodiest horrors in me. The songs are well written, I remember the motifs even after a long time, I like to return to the record. Every time I want something brutal, when I'm fed up with depressing news, when my boss at work pisses me off or even when I meet some asshole. This is honest, sincere butcher's work, played from the heart. Don't expect anything groundbreaking, but "Headless Cum Dumpster" is not only a very good craft with a great sound (Johnny Abila) and cover (Ryan Omega). It is also music that has something extra in it. It leaves a long bloody trail and I enjoy listening to it. After all, otherwise I wouldn't even write about this album. You could also say that it is a stylish gem polished to perfection. It's really dirty and a lot of innocent people died while mining it, but that's how it is. I don't know if it's just my impression, but in recent years it seems to me that the world has been changing in a strange way. Mostly for the worse. Maybe it's just the feeling of an aging man. Like everyone else, I need some security, some point of reference in the universe. KILL EVERYTHING are one of those points. They are reliable. This year too, this bunch of wild pit bulls have done a perfect morbid job in every way. When I go to work tomorrow morning and read the morning news, I'll forcefully load this album into my head. It's really great. I always have a terrible desire to get justice. Violence breeds more violence. A vicious circle from which there is no escape. Brutal, raw, massacring death metal that rips all the insides out of your body! You'll die a cruel and ugly death with this album!
Nedávno se mi zdálo o tom, jak jedu tichou nocí daleko za město. Mám s sebou lopatu a mrtvé tělo vzadu v kufru. Vůbec netuším, co se vlastně stalo. Jasná je mi pouze jedna věc. Musím vykopat mělký hrob a zmizet v temnotě. Zaparkuji pod stoletými stromy, nasávám studený pach smrti a poslouchám u toho nové album black metalových WALD KRYPTA. I když má kapela na svém kontě již tři dlouhohrající alba, je to moje první setkání. Postupně přidávám hlasitost a ještě naposledy pohlédnu do tváře mrtvého. Jsem to já.
Pokaždé, když se mi na recenzi dostane pro mě nová kapela, tak si jen tak sednu a jako za starých časů nechávám na sebe jednotlivé motivy působit. Při poslechu "Disenchantment" si připadám, jako bych se vrátil po časové ose zpět, do devadesátých let minulého století. Do doby, kdy jsem se stejnou vášní kupoval kazety a ochutnával z těch nejlepších demonahrávek. Tohle je pravý, reálný, nefalšovaný black metal. Ostrý jako břitva a ledový jako ruce mrtvoly.
Je to smrt, je to jízda na splašeném koni přímo do pekla. WALD KRYPTA se s tím nepářou, jdou rovnou na věc, jsou nekompromisní a zároveň si zachovávají takovou tu jedovatou nenávist, kterou mám na černém kovu tolik rád. Věřím jim každou notu, každý motiv, každý úder bicích. Kapela je, jak je všeobecně známo, složena ze dvou právoplatných členů podsvětí. Heresiarch za divokými bicími a s vokálem bestie, Einsam s ostrou kytarou i basou. Je vám doufám jasné, že oba pánové odvedli perfektní morbidní práci. Skladby jsou ohavné, jako představy zvrácených kněží, motivy zajímavé. Zvuk prašivý, produkce připomíná opravdu staré demonahrávky z devadesátých let minulého století. Jsem spokojený, a je prostým faktem, že se mi novinka postupně dostala jak do krve, tak i do děsivých nočních můr. "Disenchantment" je albem, které vyšlo již na konci května, ale k sepsání jsem se dostal teprve až teď. Raději jsem poslouchal. Sedával jsem dole ve sklepě a z reproduktorů ke mě proudila zkažená krev. Pokud máte rádi klasický, ortodoxní, tradiční black metal zahraný s vášní a elegancí starých mistrů, tak neváhejte ani chvilku. Dostanete poctivou porci syrového, zahnívajícího masa, podávaného na víku od rakve. Pokud jste fanoušky tohoto stylu, tak neváhejte ani chvilku. Kanadsko-americké duo odvedlo perfektní práci po všech stránkách. Tohle album hoří zevnitř! Plesnivý, mrazivý black metal s patinou zkažené krve!
Asphyx says:
I recently had a dream about driving through the quiet night far outside the city. I have a shovel with me and a dead body in the trunk. I have no idea what actually happened. Only one thing is clear to me. I have to dig a shallow grave and disappear into the darkness. I park under century-old trees, breathe in the cold smell of death, and listen to the new album by black metal band WALD KRYPTA. Even though the band already has three full-length albums under its belt, this is my first encounter with them. I gradually turn up the volume and take one last look at the dead man's face. It's me.
Every time I get a new band to review, I just sit down and let the individual motifs sink in, like in the old days. Listening to "Disenchantment", I feel like I've traveled back in time to the 1990s. To a time when I bought cassettes with the same passion and sampled the best demo recordings. This is real, authentic black metal. Sharp as a razor and cold as the hands of a corpse.
It's death, it's riding a runaway horse straight to hell. WALD KRYPTA don't mess around, they get straight to the point, they are uncompromising and at the same time retain that poisonous hatred that I love so much in black metal. I believe every note, every motif, every drum beat. The band, as is well known, consists of two legitimate members of the underworld. Heresiarch on wild drums and beastly vocals, Einsam on sharp guitar and bass. I hope it's clear to you that both gentlemen have done a perfect morbid job. The songs are hideous, like the fantasies of perverted priests, the motifs interesting. The sound is rough, and the production is reminiscent of really old demo recordings from the 1990s. I am satisfied, and it is a simple fact that the new album has gradually gotten into my blood and into my terrifying nightmares. "Disenchantment" is an album that was released at the end of May, but I only got around to writing about it now. I preferred to listen. I sat downstairs in the basement and rotten blood flowed from the speakers. If you like classic, orthodox, traditional black metal played with the passion and elegance of the old masters, don't hesitate for a moment. You'll get a hearty serving of raw, rotting meat served on a coffin lid. If you are a fan of this style, don't hesitate for a moment. The Canadian-American duo has done a perfect job in every respect. This album burns from the inside! Moldy, frosty black metal with a patina of rotten blood!
Jsem skeptik. Když mi někdo vypráví o nadpřirozených jevech, o příšerách z hlubin, když mi někdo říká o mimozemských civilizacích, tak se většinou jen usmívám. Ty bláhový, mumlám si pod vousy a protože je moje mysl poznamenána celoživotní prací v technických oborech, tak se ptám - máš všechno ověřeno, spočítáno, změřeno? Fyzika funguje ve všech oblastech, tu neokecáš, směju se lidem, co věří na ilumináty. Jsou ale chvíle, kdy jsem ochoten připustit existenci něčeho zlého. Věřím třeba na to, že když se někde stane něco násilného, tak se to otiskne do místa, zůstane to tam, nasáklé pod povrchem. Mívám zkrátka v takových chvílích a situacích divný pocit. Možná si to jen sugeruji, ale není mi dobře v domě, kde někdo někoho zavraždil. Znám pár kolegů, co si potrpí na opuštěné nemocnice, na staré blázince, na jatka, na tajemno, špínu a tiché výkřiky do tmy. Párkrát jsem tam byl. Nebál jsem se, ale stejně. Bylo mi divně. Nelíbilo se mi tam.
Brouzdal jsem jen tak na internetu a říkal jsem si, že bych rád zkusil nějaký ten horor. Končily zrovna prázdniny, já dočetl další z mnoha detektivek a thrillerů a chtělo to oddych. Změnit malinko styl, kousek něčeho odlišného. Můj zrak dopadl na Kill Creek, knihu tak trošku ukrytou v jednom nejmenovaném internetovém obchodě. Staré domy, s vrzajícími schody, s temnotou ve sklepě a pohnutou historií zase tolik nemusím. Už jsme na podobných místech spal a na rovinu - byl jsem jak dřevo, jako špalek a nevzbudili mě žádní duchové, ani příšery. Nemívám noční můry, to už se mi spíš zdá o sexy ženách, co potkám na ulici, ale chtěl jsem zkusit nějakého pro mě nového autora. O Scottu Thomasovi všichni mluvili v superlativech. Nemýlili se, knížka mě ihned zaujala a vtáhla do sebe. Výhodou bylo, že jsem začal číst poměrně pozdě v noci, když rodina spala a stíny byly dávno pěkně dlouhé.
Mám bujnou fantazii, záleží vždy jen na autorovi, jestli mě přesvědčí. Kill Creek je vlastně z určitého pohledu takový obyčejný příběh, horor z opuštěného domu, ve kterém hodně straší. Vlastně, je a není. Je napsaný jinak, v mnohém překvapivý a i když je knížka opravdu dlouhá (472 stran), nenechte se odradit trošku rozvláčnějším úvodem. Ono se potom všechno rozjede. Trpělivost přátelé. Já vím, doba je rychlá a přeje kratším výtiskům. Osobně mi to ale vůbec nevadilo. Užíval jsem si postupné budování atmosféry, přesně takhle to mám nejraději. Jsem rád pomalu navnaděn, líbí se mi, když můžu přemýšlet, co asi bude dál, kam nás autor zavede. Zítra začíná všem škola a když jsem si byl venku na rybníku zaplavat, tak jsem skoro nikoho nepotkal. Hodně jsem přemýšlel, čistil si hlavu od běžných povinností a voda už byla studená. Usedl jsem po obědě do svého křesla, které už je značně rozvrzané. Pořád mi říkají, že už bych měl mít nové, jenže já nerad měním věci, co mám rád. Jen tady se dovedu krásně uvelebit, jen zde se cítím dobře a bezpečně. Nasadím sluchátka a čtu si několik hodin v kuse.
Je to paráda. Děj hezky odsýpá, říkám si po dvě stě stránkách. Partička hororových autorů ve starém domě, ve kterém straší. Halloween a podivná Entita, kterou svojí přítomností probudí. Ve zdech je ukryt hrůza. Hergot mě to baví, říkám ženě, když si dáváme v podvečer kafe. Vyprávím, naznačuji, diskutujeme o strašidelných staveních. O tom, jak jsme byli malí a jezdili jsme k babičkám ne ves. Jak jejich baráky vrzaly, jak jsme se báli dojít pro něco do sklepa, jak jsme občas zahlédli za oknem rozšklebené obličeje. Báli jsme se stínů a čekali na světlo, až se konečně budeme moci dojít vyčůrat. Ve městech, ve kterých jsme oba vyrůstali, máte pocit, že nikdy nejste sami. Ona to není pravda, zákonitě je v ulicích také zlo, ale na samotách nebo na horách to bývá úplně jiné. Nevěříte? Tak si zkuste přenocovat vysoko v kopcích. Sami. Jen ve spacáku. Ráno z vás budou úplně jiní lidé. A to jediný, koho potkáte, tak bude zvědavá liška. V domech plných vzpomínek je to jiné. Něco málo o tom vím.
V hororech si opravdu hodně vybírám. Ale udělal jsem moc dobře, že jsem si Kill Creek přečetl. Netřásl jsem se strachy, ale byl jsem napnutý, těšil jsem se na každou další kapitolu. Přemýšlel jsem. Pro mě jsou tohle velmi důležité věci. Člověk pořád jen chodí do práce, řeší problémy běžného dne. Funguje. Ale potřebuje někdy také vypnout, udělat si chvilku pro sebe. Rád cestuji, sportuji, zajímám se o spoustu věcí. Knihy jsou ale srdcovka, jsem moc rád, že mě k nim rodiče kdysi dávno přivedli. Zavřený ve své ulitě, jen já a slova na papíře. Příběh, ze kterého mrazí, napínavý a zajímavý, tak bych Kill Creek definoval asi nejlépe. Pokud chcete také zkusit něco z tohoto stylu, neváhejte, je to velmi dobrá kniha. Snad vám udělá také radost. Jen si dávejte pozor, kdo číhá ve stínu a ve sklepě si dávejte bacha. Děkuji moc za pozornost, užívejte života a ať vaše kroky provází síla. Mějte se co nejlépe.
Kdesi na kansaském venkově, na konci temné cesty vedoucí zbytky otevřené prérie, stojí téměř zapomenutý dům sester Finchových. Celé roky zel prázdnotou, zcela opuštěný, zarostlý plevelem a vysokou trávou. Jeho dveře se mají poprvé za několik desítek let znovu otevřít. Avšak za nimi, skryté v neprostupných stínech, cosi vyčkává a touží se setkat s nově příchozími
Když úspěšného autora hororových románů Sama McGarvera pozvou, aby strávil Halloween v jednom z nejslavnějších strašidelných domů v zemi, zdráhavě souhlasí. Alespoň nebude sám: společnost mu budou dělat tři další mistři děsu, spisovatelé, kteří mají stejně jako on zásadní podíl na podobě současného hororu. Entita, kterou v domě nevědomky probudí, je však následuje do jejich domovů, trýzní je a dotyčným hrozí, že se stanou součástí krvavého odkazu Kill Creeku.
Vysoko v horách, tam kde leží mršiny na skalách, jsem našel jedno staré pohřebiště. Usedl jsem na pradávný oltář, na kterém byly ještě stopy krve. Měl jsem ve sluchátkách nové album chilských maniaků INFERNAL THORNS. Kapely, která hraje pravověrný death metal způsobem, že při něm ožívají staré rituály. Cítil jsem, že je smrt zase jednou velmi blízko. Stačilo mi několik poslechů, abych věděl, že jsme jedné krve. Hudba se mi dostala postupně do žil a pokaždé, když se k albu vrátím, vidím před sebou nebohé tváře obětí. Kněz znovu pozvedá ostrý nůž.
Přiznám se, že je to moje první setkání s kapelou a ihned jsem si musel sehnat i předchozí nahrávky. Doporučuji vám to také, protože jinak byste přišli o spoustu morbidních zážitků. Letos pánové vydávají již třetí dlouhohrající album. Nutno rovnou dodat, že se jedná o velmi povedený materiál po všech stránkách. Poslouchejte hodně nahlas, jedině tak naplno vyniknou mrtvolné nuance jednotlivých skladeb.
Je zde velice zkušeně a naléhavě kombinován starý prašivý death metal s chladným blackem. Je tak činěno podobným způsobem, jako to činily kapely typu NECROPHOBIC, případně ATOMIC AGGRESSOR. Netřeba ale hudbu těchto tmářů k někomu přirovnávat. Kapela má svůj vlastní výraz, postupy, je zajímavá ze své podstaty. Ostatně, jinak bych o ní nepsal. Hodně se mi líbí ostrý a divoký zvuk. Je pod ním podepsán Seba Puente, který stejně, jako autor motivu na obalu, odvedl perfektní práci. Neznám nic lepšího, než zhasnout všechna světla a stále dokola poslouchat "Christus Venari". Líbí se mi, že pokaždé objevím něco nového, nějaký zajímavý moment. Mraky jsou zase nízko a probudím se ze zlého snu. Musím jít. Vysoko ho hor, na staré pohřebiště, na místa, na kterých byly prováděny šílené rituály plné krve a utrpení. Satan zase jednou sedí na svém trůnu a usmívá se. Má důvod, tohle je totiž album, které je po okraj narvané tlakem a zkaženou energií. Hoří zevnitř, roztrhá vás, dostane se vám do podvědomí. Jako nějaká stará choroba. Maso vám odpadá od kostí, ve vnitřnostech budete mít oheň. INFERNAL THORNS jsou pro mě velkým překvapením letošního roku a už teď vím, že se k jejich novince budu ještě hodně dlouho vracet. Má v sobě totiž vše potřebné pro záhrobní rituály. Navíc mě opravdu baví poslouchat. Vysoko v horách, tam kde leží mršiny na skalách, jsem našel jedno staré pohřebiště. Usedl jsem na pradávný oltář, na kterém byly ještě stopy krve. Myslím si, že opět nastal čas. Znovu zapínám play a jsem v jiném, děsivějším světě. Black death metalový rituál! Démonické, divoké a nespoutané album plné chladu a reálné kruté smrti!
Asphyx says:
High in the mountains, where carcasses lie on the rocks, I found an old burial ground. I sat down on an ancient altar, which still bore traces of blood. I had the new album by Chilean maniacs INFERNAL THORNS in my headphones. A band that plays orthodox death metal in a way that brings old rituals back to life. I felt that death was once again very close. It only took me a few listens to know that we were of the same blood. The music gradually got into my veins, and every time I return to the album, I see the poor faces of the victims in front of me. The priest raises his sharp knife again.
I admit that this is my first encounter with the band, and I immediately had to get their previous recordings. I recommend you do the same, because otherwise you would miss out on a lot of morbid experiences. This year, the gentlemen are releasing their third full-length album. It must be said right away that it is very well done in every respect. Listen to it loud, as this is the only way to fully appreciate the corpse-like nuances of the individual songs.
Here, old dusty death metal is very expertly and urgently combined with cold black metal. It is done in a similar way to bands like NECROPHOBIC or ATOMIC AGGRESSOR. But there is no need to compare the music of these dark ones to anyone. The band has its own expression, methods, it is interesting in its essence. After all, otherwise I would not write about it. I really like the sharp and wild sound. It is signed by Seba Puente, who, like the author of the motif on the cover, did a perfect job. I know of nothing better than turning off all the lights and listening to "Christus Venari" over and over again. I like that every time I discover something new, some interesting moment. The clouds are low again and I wake up from a bad dream. I have to go. High up in the mountains, to the old cemetery, to the places where crazy rituals full of blood and suffering were performed. Satan sits on his throne once again and smiles. There's a reason, this is an album that is packed to the brim with pressure and corrupted energy. It burns from the inside, it tears you apart, it gets into your subconscious. Like some old disease. The flesh falls off your bones, you'll have fire in your guts. INFERNAL THORNS are a big surprise for me this year and I already know that I'll be coming back to their new album for a long time. It has everything you need for afterlife rituals. Plus, I really enjoy listening to it. High in the mountains, where carcasses lie on the rocks, I found an old burial ground. I sat down on an ancient altar, which still had traces of blood on it. I think it's time again. I turn on the play again and I'm in another, scarier world. Black death metal ritual! A demonic, wild and unbridled album full of cold and real cruel death!
Celou noc jsem, ostatně jako obvykle, strávil v záhrobí. Naslouchal jsem šepotu nemrtvých, bál se řevu bestie, našlapoval jsem opatrně, abych nenarušil spánek démonů. Mezi těly v různém stádiu rozkladu jsem hledal hudbu, která mi koluje v žilách. Opravdový, reálný, surový death metal ze staré školy. Našel jsem jej v kobce s názvem DECEDENT. Opět a znovu každé ráno uléhám do své oblíbené rakve. Tentokrát s úsměvem na tváři, našel jsem hudbu, kterou definovala samotná smrt.
Pečliví čtenáři našich stránek moc dobře ví, že jsem o téhle kapele již psal (recenzi dohledáte dole, pod dnešním článkem). Gentlemani z Michiganu volně navazují tam, kde minule přestali. V naprosté tmě, v hlubokém podzemí, kde po stěnách stéká hnis a zkažená krev. Tohle je smrtící kov, který vám poláme všechny kosti v těle a lebka vám pukne tlakem.
Vše je tu náležitě hnusné, ohavné, morbidní. Zvuk je rezavý a prašivý jako urna, ve které vás možná jednou pohřbí. Pokud tedy nebudete mít to štěstí a nezemřete v dřevěné rakvi, uložený v zemi zaživa. Kapela na to jde nekompromisně, ostře a divoce, nezapomíná ale ani na temné a chladné melodie. Pokud jste, stejně jako já, starý fanoušek nebo se vám jenom líbí perfektně zahraná stará škola podobným způsobem, jako to uměly a umí kapely typu ROTTREVORE, DISMA, FUNEBRARUM, ABHORRENCE, INCANTATION, OBITUARY, PESTILENCE, BOLT THROWER, UNDERGANG, CONTAMINATED, potom bych vás rád na tomhle obřadu plném krve a násilí přivítal s otevřenou náručí. Budete určitě spokojeni. Ano, hudba je zde krutě podmanivá, někdy mám dokonce pocit, že mě během poslechu objímá samotná dáma s kosou. Já vím, kapela rozhodně nepřináší nic nového do záhrobí, ale o to tu ani nejde. Hlavní je, že mě nové, první dlouhohrající album "For Those in Shallow Graves" baví poslouchat. Nalezl jsem si v něm totiž všechno, co mám na tomhle stylu tolik rád. Tlak a energii, tmu i chlad. Vždy mi jde u hudby o předané emoce a atmosféru a tu umí vytvořit DECEDENT na výbornou. A tak se zase jednou kývám spokojeně do rytmu a je mi úplně jednou, že se svět točí úplně jiným směrem. Zkrátka a dobře, pokud chcete muziku, která vám vyrve všechny vnitřnosti z těla, jste tu správně. Celou noc jsem, ostatně jako obvykle, strávil v záhrobí. Naslouchal jsem šepotu nemrtvých, bál se řevu bestie, našlapoval jsem opatrně, abych nenarušil spánek démonů. Mezi těly v různém stádiu rozkladu jsem hledal hudbu, která mi koluje v žilách. Našel jsem ji. Hnilobou a zkaženou krví nasáklý prašivý death metal, u kterého budete pohřbeni zaživa!
Asphyx says:
I spent the whole night, as usual, in the underworld. I listened to the whispers of the undead, feared the roar of the beast, and treaded carefully so as not to disturb the demons' sleep. Among the bodies in various stages of decay, I searched for the music that flows through my veins. Real, raw, old-school death metal. I found it in a dungeon called DECEDENT. Again and again, every morning, I lie down in my favorite coffin. This time with a smile on my face, I found music defined by death itself.
Careful readers of our website know very well that I have already written about this band (you can find the review below, under today's article). The gentlemen from Michigan pick up where they left off last time. In complete darkness, deep underground, where pus and rotten blood run down the walls. This is deadly metal that will break every bone in your body and crack your skull with pressure.
Everything here is appropriately disgusting, hideous, and morbid. The sound is rusty and mangy like the urn in which you may one day be buried. That is, if you are not lucky enough to die in a wooden coffin, buried alive in the ground. The band goes at it uncompromisingly, sharply, and wildly, but doesn't forget the dark and cold melodies. If, like me, you're an old fan or just like perfectly played old school in a similar way to bands like ROTTREVORE, DISMA, FUNEBRARUM, ABHORRENCE, INCANTATION, OBITUARY, PESTILENCE, BOLT THROWER, UNDERGANG, CONTAMINATED, then I would like to welcome you with open arms to this ceremony full of blood and violence. You will definitely be satisfied. Yes, the music here is cruelly captivating, sometimes I even feel like the Grim Reaper herself is embracing me while I listen. I know, the band definitely doesn't bring anything new to the grave, but that's not the point. The main thing is that I enjoy listening to their new, first full-length album, "For Those in Shallow Graves". I found everything I love so much about this style in it. The pressure and energy, the darkness and coldness. For me, music is always about the emotions and atmosphere it conveys, and DECEDENT does that excellently. And so, once again, I nod contentedly to the rhythm and don't care that the world is spinning in a completely different direction. In short, if you want music that will rip your guts out, you've come to the right place. I spent the whole night, as usual, in the underworld. I listened to the whispers of the undead, feared the roar of the beast, and treaded carefully so as not to disturb the sleep of the demons. Among the bodies in various stages of decomposition, I searched for the music that flows through my veins. I found it. Rotten and blood-soaked death metal that will bury you alive!
Večerní zprávy plné násilí a krve. Mezi lidmi bylo vždycky mnoho zla, ale poslední roky je čím dál tím víc vidět. Šílené diskuze, obrázky mrtvých naskládaných na hromadu, oběti zavřené ve sklepě, novodobí otroci, znásilnění. Neexistuje už pokora, nikdo nemá svědomí. Takhle na nás působí média, hledající další senzaci. Podobná témata, napsaná vždy z pohledu ženy, jsou i poznávacím znamením brazilské black death metalové smečky MURDERESS.
S touto kapelou jste se měli již možnost na našich stránkách setkat (recenze a rozhovor jsou odkazovány dole pod dnešním článkem). Letošní EP je surovější, šílenější, divočejší. Je po okraj narvané tlakem, je jako nastavené zrcadlo našich krutých a nechutných činů, kterých jsme jako lidstvo schopni. Poslouchejte pořádně nahlas a ve tmě!
Dámy (a bubeník) na to jdou opět nekompromisně, s ničím se moc nepářou. Zároveň nezapomínají ani na mrazivé melodie a temnou atmosféru. Vypnul jsem šílené zprávy, jen si tak sedl a zapnul play. Z přehrávače na mě zaútočila lavina ostře nabroušených riffů, chorobami nasáklého vokálu i bicích, které mi vystřelili mozek z hlavy. Jednotlivé motivy se mi dostaly postupně do hlavy a nutilo mě to se ke "Time to Kill. Vol II" stále vracet. Je cosi podmanivého, zajímavého, něco co mě přitahuje na téhle nahrávce. Mrzí mě snad jen jediné. Už by to chtělo dlouhohrající album, klidně se stejným konceptem. Potom je velká škoda, že jsem ještě neviděl tuhle smečku naživo, myslím si totiž, že jejich hudba musí na koncertech doslova zabíjet. MURDERESS jsou na scéně od roku 2022 a již teď můžu napsat, že se těším na další jejich novou hudbu. Pokaždé, a letos to není výjimkou, jsem totiž dostal poctivou porci temně a agresivně laděných nálad. Skladby jsou velmi dobře napsány, mají v sobě velkou spoustu zajímavých momentů a navíc mě baví je poslouchat. Potkává se zde talent s touhou zabíjet muzikou. Jasně, Brazilci nepřinášejí nic převratného, ale nové EP (i to předchozí), nejsou jenom dobře odvedeným řemeslem. Je zde ještě něco navíc, jakýsi neklid, černá magie, říkejte si tomu jak chcete, ale já téhle smečce věřím každý tón, každou notu, každý úder bicích. Večerní zprávy plné násilí a krve. Mezi lidmi bylo vždycky mnoho zla, ale poslední roky je čím dál tím víc vidět. Šílené diskuze, obrázky mrtvých naskládaných na hromadu, oběti zavřené ve sklepě, novodobí otroci, znásilnění. Neexistuje už pokora, nikdo nemá svědomí. Pusťte všem hajzlům tohle EP přímo do ksichtu, ať jim sleze kůže z těla! Black death metalové zrcadlo nastavené našim temným, zlým a násilným myšlenkám! Divoká jízda přímo do pekla!
Asphyx says:
Evening news full of violence and blood. There has always been a lot of evil among people, but in recent years it has become more and more visible. Crazy discussions, pictures of the dead piled up, victims locked in basements, modern-day slaves, rape. There is no longer any humility, no one has a conscience. This is how the media affects us, looking for another sensation. Similar topics, always written from a woman's perspective, are also the hallmark of the Brazilian black death metal band MURDERESS.
You have already had the opportunity to meet this band on our website (the review and interview are linked below today's article). This year's EP is rawer, crazier, wilder. It is filled to the brim with pressure, it is like a set mirror of our cruel and disgusting actions, which we as humanity are capable of. Listen really loud and in the dark!
The ladies (and the drummer) are uncompromising again, they don't mess with anything too much. At the same time, they don't forget about the chilling melodies and dark atmosphere. I turned off the crazy news, just sat down and turned on play. An avalanche of sharply sharpened riffs, disease-soaked vocals and drums attacked me from the player, which shot my brain out of my head. Individual motifs gradually got into my head and it made me keep coming back to "Time to Kill. Vol II". There is something captivating, interesting, something that attracts me to this recording. I only regret one thing. It would have been nice to have a full-length album, preferably with the same concept. Then it's a big shame that I haven't seen this band live yet, because I think their music must literally kill at concerts. MURDERESS have been on the scene since 2022 and I can already write that I'm looking forward to more of their new music. Every time, and this year is no exception, I got a fair share of dark and aggressive moods. The songs are very well written, have a lot of interesting moments and I also enjoy listening to them. Talent meets a desire to kill with music. Sure, the Brazilians don't bring anything groundbreaking, but the new EP (and the previous one) are not just a well-done craft. There is something more here, a kind of unrest, black magic, call it what you want, but I believe every tone, every note, every beat of the drums of this pack. Evening news full of violence and blood. There has always been a lot of evil among people, but in recent years it has been seen more and more. Crazy discussions, pictures of the dead piled up, victims locked in a basement, modern-day slaves, rape. There is no humility anymore, no one has a conscience. Throw this EP straight in the face of all the bastards, let their skin fall off their bodies! A black death metal mirror set to our dark, evil and violent thoughts! A wild ride straight to hell!
Ave DAGON! Greetings to the French underworld and thank you very much for your resurrection. When I went to pick up your compilation from the mailbox, I was very curious. And I must say that I am literally thrilled. You play old school death metal exactly to my taste. It seems that we are of the same blood. Please tell us why you have only released two demo recordings and one split album in your entire existence? And what was the reason you decided to break the wall of silence this year and release a new CD after so many years? Why this year?
Guillaume: Hi Jakub, and thank you for this interview. The reason Dagon only released 2 demos and 2 tracks on a compilation CD is that in its first incarnation, the band had a very short life. François, who has always been the main creative force behind Dagon, sensed the end of the first wave of death metal at the time. Rather than changing the style to please the audience, he preferred to stop the band, feeling we hadn’t caught the right wave.
Back then, without the internet, we didn’t get much feedback on our music (apart from label rejections :-) ), and since François wanted to move quickly, I think it discouraged him a bit. He was handling everything himself, and without speaking for him, I think he’d had enough. On top of that, some members were starting to work, I was becoming a student… the usual reasons bands break up!
We reunited 30 years later thanks to the initiative of the label Xenokorp, which wanted to reissue Bound to Mutation back in 2022, and the interest of the French YouTube channel Voyage au centre de la scène, which made a short feature on us. In the end, the release on Xenokorp didn’t happen, and some time later Raph from Great Dane Records reached out to me. By the time everything was set up, the reissue came out this year.
In my review, I wrote that when I went to the mailbox to pick up your CD, which Raphael from GREAT DANE RECORDS sent me, I didn't know you at all. Yet in 1992, you released a split with SUPURATION and PUTRID OFFAL, which, by the way, I have loved since my youth. Will you please take us back to the good old days and reminisce? How did DAGON actually come about, who inspired you back then? Please walk us through the history of your band.
Dagon, which wasn’t even called Dagon back then, was formed at the very end of 1989 by François, who brought in Franck on drums and Gérald on guitar. At that time, the band didn’t have a bassist or a singer.
I met François through his cousin, who was in my class, at a concert he was organizing in his hometown of Bruay, in the north of France. François used to organize a lot of concerts back then. That particular show featured Coroner, Watchtower, Tankard, Loudblast, and Death Power (you can see the poster here: https://www.instagram.com/p/Ca7J3TVLnVh/).
As I mentioned, the band didn’t have a singer or bassist yet, and I had just finished a small experience as a singer in a thrash band at my high school. So I offered my services to François, who invited me to an audition. I got along well with everyone, and they decided to keep me as the singer.
At the time, the band was more thrash than death metal. Our influences included Kreator, Slayer, Coroner, but also the early albums of Death and Pestilence. Shortly after I joined, we recorded the rehearsal tape Four Paths to Lunacy as a kind of calling card to find a bassist. This first demo is quite thrash, but when listening back for the reissue, you can clearly hear Chuck Schuldiner’s influence and, already, François’s talent as a composer!
If I'm not mistaken, only guitarist François Janquin and singer Guillaume Lefebvre remain from the original lineup of DAGON. But other members also played on the demo recordings. How does it work with copyrights and such? I'm not very familiar with this, but did you have to get permission from the other members in order to release the compilation?
Since François is the sole composer of the band, and most of the lyrics were written either by him or by me, we didn’t really need to ask anyone for permission. Moreover, when the band reunited, the former members were involved in the project and were aware of the reissue.
It can be found that three new members joined the lineup this year (source: Encyklopedia Metallum). Does that mean that DAGON started playing again? Did you become an active band again after years of hibernation?
Yes, we are active again. At the time of the reunion, we got back together with three original members: Franck on drums, Gérald, who had switched to bass, and Étienne on second guitar. After a few ups and downs and lineup changes, the band stabilized with François Janquin (guitar), Valère Lefebvre (guitar), Caspar De Gruil (bass), Pierre Facon (drums, ex-Death Control, ex-Hast), and Guillaume Lefebvre (vocals).
Since then, we’ve played about ten shows, including gigs with Left to Die, Incantation, and Agressor in Lille, as well as with Misanthrope and Bliss of Flesh at the Haeresis Festival.
I'm a little confused about this. I don't know the old demo recordings, and the new CD sounds dirty and has that great old school patina, but it's still not as "dirty" as the recordings used to be. What formats did you actually have the demos in? How did you approach mastering? Or are the songs re-recorded with new band members?
No, the tracks haven’t been re-recorded; they were remastered by a contact Raph from Great Dane Records usually works with for his label. They did a great job, considering our only sources were old cassettes (except for the two tracks from the Obscurum per Obscurius compilation, which had been released on CD). So it still has that vintage feel, but the songs were slightly boosted by the remastering. Raph handled this technical part himself, as he’s used to it, and we think the result sounds pretty cool!
What were your beginnings as a musician? How did you actually get into death metal? What was your first performance? What was the first concert you attended? Who influenced you the most in the beginning? Do you have any formal musical education?
In the band, Valère and I are the only members without formal musical training. Pierre and Caspar both went to conservatories and are music teachers, and François also attended a music school and is an accomplished musician.
As for how I got into death metal—speaking for myself—I started listening to heavy metal with bands like Iron Maiden and Scorpions when I was 11 or 12. A bit later, a friend from school introduced me to Metallica and Megadeth, and then I discovered the whole wave of German thrash metal with Kreator, Destruction, and so on. In Lille, there was already Loudblast, which was my first death metal concert (though I had already seen Coroner opening for Motörhead in 1988 or ’89).
Regarding death metal itself, the first three albums I listened to were Leprosy by Death, Consuming Impulse by Pestilence and Schizophrenia by Sepultura. I saw Sepultura in Belgium during the Beneath the Remains tour, and Massacra was also on the bill that day. After that, I saw almost every band of the era, because Lille, where I live, is close to Belgium, and all the bands would play there.
It's probably like this (and I see it in my friends too), that when you grow up with a certain kind of music, it stays in your blood forever. I go to festivals, I meet and hear a lot of great young bands, but then some old bards come along, often tired, and they blow me away. What I remember about the nineties is that what was great about them was that every band sounded different. To this day, I can recognize a few notes of old MERCYLESS when I hear them somewhere. How do you perceive death metal in the context of the times? Do you follow new trends, bands, are you still an active listener, or are you just an old-timer? I'm not really into those generic, artificial technical death metal bands. They bore me, I can't help it. They have no soul, no drive... well, some of them...
Over the years, I’ve broadened my musical horizons considerably and listen to a wide variety of styles. But when it comes to death metal, I still have a strong preference for the old school—bands like Death, Obituary, Entombed, Carcass, Morbid Angel, and, of course, Mercyless from France, which I absolutely love. These are timeless bands that I still enjoy seeing live whenever possible. I still have all my old vinyl records, from the most famous to the more obscure releases.
I also appreciate more recent bands. My sons listen to metal too, so I keep an eye on their tastes, which is how I discovered groups like Blood Incantation, Gatecreeper, Baest, and Nile. I’m also very fond of bands from my region, like Skelethal, whom I adore, as well as Frakasm and Mortal Scepter, who play thrash-metal.
I grew up in the socialist bloc, many recordings only reached us after several years, and our society is still marked by this mess today. Metal was rebellion for us, we were young, we wanted to be different. We waited for hours in front of the store and then often left disappointed because only a limited number of cassettes had arrived, so we begged for copies. We slept in sleeping bags so we could be the first to get the new Sodom. But those are my memories, what are yours? I'd be interested to know what it was like in France in the 1990s?
I got into metal around the age of 11 or 12, but I really started listening seriously around 15, so in 1987. I experienced the explosion of thrash first, and a bit later, death metal. It was an amazing time, full of energy and excitement. In France, though, there weren’t that many of us listening to it, and while the big releases were relatively easy to find, smaller bands were often harder to track down. Plus, you had to have the money to buy all those records, so my friends and I had a system: each of us would buy one record per month and record it onto cassette for the others.
I discovered many bands thanks to radio shows as well. And in the early ’90s, there was an amazing metal record store in Lille called Underground Records. It was like a little paradise, and all the bands would cross paths there. That’s actually how the Obscurum per Obscurius CD compilation came about, for example. We even ended up rehearsing there with Dagon, renting Loudblast’s practice space. It’s a really great memory. Looking back, we were pretty lucky!
There were also a lot of interesting bands in France at the time: Nomed, Massacra, Loudblast, Death Power, Agressor, Supuration, Mercyless… It wasn’t easy for them, but they still managed to tour.
I'm always interested in how the band and musicians perceive the current situation on the scene. I really like France as a country. I've been there several times, and even though I don't drink much wine, I've always been thrilled by the sights, the people, the atmosphere, and even the underground scene. But that's my view from the outside. How do you perceive your current scene? By the way, your women are really beautiful, no question about it!
I don’t drink much wine either—our region in the north leans more toward beer, a bit like over there, right?
As for the scene, metal tours have always tended to skip France. Usually it’s just a date in Paris, and maybe two or three other cities if you’re lucky. Here in Lille, where I live, it’s not too bad—there are quite a few shows, whether in large venues or smaller clubs. We have a club called the Black Lab with a great metal and hardcore lineup; that’s where we played with Left to Die, Incantation, and Agressor. And in Belgium, there are always lots of shows as well.
Regarding the French scene itself, compared to Dagon’s first period when there were already quite a few bands, I’d say there are now a huge number of groups, across all styles. And something that didn’t really exist back then are the big-name acts that tour even abroad. I’m thinking of Gojira, of course, but also Alcest, Gorod, Igorrr, Year of No Light, The Great Old Ones, or Black Bomb A (in a more hardcore style), and let’s not forget Loudblast and Mercyless, who are still around!
Overall, bands are much more professional than they used to be, and there’s a lot more media coverage now, thanks to the web.
A lot has changed since I started listening to metal. We have new technologies, Spotify, the internet, everything is more chaotic. I don't see it so much anymore and I tell myself that I should resign, lock myself away in a cabin in the woods and just listen to old recordings and read. But I can't, I still enjoy it immensely. People, clubs, beer, girls, new and old bands, it's simply my life. How do you perceive music? How would you define death metal? What does it mean to you? Is it a hobby, a lifestyle? Feel free to engage in philosophical reflections.
For me, music is more than sound, it’s life, my life. Over the years, I’ve broadened my tastes, but old-school death metal will always have a special place in my heart. I still love catching both classic and new bands live, and you’ll always see me in band shirts with long hair, because metal isn’t just music, it’s a way of expressing who I am.
Death metal, and music in general, is both a hobby and a lifestyle. It’s about energy, intensity, creativity, and sharing the experience with people at shows, clubs, and festivals, it’s about feeling alive. It’s also about a connection to the past, those first albums, that thrill of discovery, and the community that formed around it.
I still follow new bands too, through my sons’ tastes as i said or the modern underground scene, but the core of it, the passion and the soul, is what keeps me hooked. The scene has changed: it’s more organized and planned than before, which can make some bands feel less spontaneous, but the essence remains. Death metal is history, life, and energy, it’s in your blood forever, and I could never give it up.
Times have changed not only in terms of the fact that listeners today have a wide range of options for accessing music, but also in terms of how music itself is recorded. Completely new studio technologies, digitization, various editing techniques, etc. Have you noticed these changes? As a musician, do you keep up with what's new? And do you like it? Or are you more into the classics, traditional methods?
When it comes to recording and studio techniques, we have a lot of catching up to do with Dagon. Our methods are pretty much stuck in the past… well, 30 years in the past, in fact! It takes us ages to record new material because we’re not really used to modern approaches. We’re definitely old school in that sense.
That said, we’re ready to embrace it. We have about ten new songs waiting to be recorded, and a new album is in the works for Great Dane Records. So even if it’s a learning curve, we’re excited to dive in and see how far we can push our sound with today’s tools.
Before I forget... Will "Aeonthology 1990-1992" also be released on vinyl? I think fans would definitely appreciate it and it would be a beautiful collector's item.
Great Dane Records will release a very limited vinyl edition, so fans (if we have any) shouldn’t wait too long to get their copy. I’m sure Raph will give you a heads-up in time!
Does DAGON play live? I imagine a small club, around 200 people, a great atmosphere. I'd love to see you in concert sometime. How about a tour?
Even back then, live shows were our priority, and that hasn’t changed. Between 1990 and 1992, we played over 20 concerts, sharing the stage with bands like Loudblast, Agressor, Mercyless, Cannibal Corpse, Sadus, Samael, Massacra, and Supuration.
Since our return, we’ve played around ten shows, including gigs with Left to Die, Incantation, and Agressor in Lille, Sumus Diabolus Incarnatus in Béthune, and more recently at the Haeresis Festival alongside Misanthrope, Bliss of Flesh, and a few others.
We try to play at least one show a month and are open to all kinds of opportunities. We don’t have anything against touring, but we all have jobs, and Valère, our second guitarist, is still a student. That said, as I mentioned, we’re open to anything, like doing a 3-4 date run over a long weekend? Why not? There are also lots of metal festivals these days, and being able to play at few of them is one of our goals.
Do you have any other plans for DAGON in the future? Or was this year's compilation just a dream come true and you're not planning anything else? If you have a message for fans, labels, promoters, here's the space.
This reissue was definitely a dream come true, thanks to Great Dane Records, and it’s been amazing. Now, after a 30-year break, we want to pick up the pace and start releasing new material regularly, that’s what drives us. I think it will also make it easier for us to book shows. So if anyone is interested in having Dagon play, don’t hesitate to get in touch!
As for releases, we’re very happy with Great Dane Records, they take great care of us.
Actually, I have to thank both DAGON for the interview and especially for the music, as well as Raphael, who broadened my horizons by sending me your CD for review. Thank you very much, I really appreciate it. I'm an old archivist and fan, and as such, I really appreciate your words. I wish you success as musicians and in your personal lives. I'm going to put on "Aeonthology 1990-1992" and forget about the strange world we live in for a while!
Thank you very much for your kind words and for your very interesting questions, I hope you will like the answers!
