Ave,
can you introduce your band to our readers? – When was it founded
and what style of music do you play?
We
are LIHHAMON and we play War Metal as it should be, no melody, no
trigger, no fuck ups. Lihhamon was founded in early 2013 to spit our
litany of hate into the face of humanity.
Where
and under what conditions were you recording the new album? Who was
in charge of sound, production and mastering?
The
album was recorded in our rehearsal room and in charge was „Ariditas
Studios“ which is owned by our bassist F.
How
many copies were released and which medium was used for this new
edition (CD, digital, vinyl, cassette)?
We
unleashed 500 CDs upon mankind.
Who
is the author of the lyrics, how were they created and what do they
deal with?
Most
of the lyrics are done by M. and deal with the ugly face of humanity,
like war, supression and obliteration. They always have a historical
core.
Who
created the logo of the band, and who took care of the graphics and
the website? What about you and social networks? Do you consider
these things important?
The
Logo was created by M., who also takes care of most of the other
graphics we use. Social networks are nowadays unfortunately an
important thing.
Which
label did you choose for releasing your album and why this label? Are
you satisfied by how your label represents you and takés care about
you?
The
label chose us as their first release, because our album got the
balls. We are very satisfied with Auto De Fe Prods. and how they
support our deathmarch.
Which
bands do you idolise and where do you get your inspiration from?
Everything
which is superior and extreme. We do not idolise anything, because
all idols must perish.
Did
you send your record to some Labels - which are the labels? How was
the response?
We
didn’t send records to any label, we just got into contact with
Auto De Fe Prods. and sealed this victorious pact.
How
many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether
it's (clubs or festivals) and which of your performances would you
consider as the best?
We‘ve
played five gigs so far and more will follow. No show or performance
is to be considered best, because every live ritual has its own right
to exist.¨
What
about your plans for the future? What do you want to achieve with the
band?
Next
step is a split release with our comrades of I I and we are also
working on the next album.
How
and where can your fans contact you? Can you provide some contact
information?
Supporters
can contact us via facebook, bandcamp or lihhamon@gmx.de.
CD 2016, Equinox Discos Skeletonizace je jedno z konečných stádií rozkladu organismu, při kterém se poslední zbytky organické hmoty rozpadnou nebo vysuší a zbudou jen kosti, příp. vlasy. Za normální teploty (25 °C) to trvá od asi 3 týdnů do několika let. Po skeletonizaci trvá rozklad kostí dalších 10 let v běžně kyselé půdě. V pH neutrálním prostředí dojde k rozkladu za stovky let a při současné přeměně na trvalejší anorganické látky nedojde k rozkladu nikdy (fosilizace). Při poslechu nové desky španělských old school death metalistů ONIRICOUS mám neodbytný pocit, že u mě skeletonizace již dávno začala. Kousky masa, kdysi docela příjemně nošeného, se najednou staly přítěží. Odpadávaly postupně, s každým novým riffem pár dalších dekagramů. Měnil jsem se, stával se věčným, bělostným, zářícím do tmy. Čím víc si dávám "La Caverna De Fuego" víc do uší, tím víc jsem stínem, vynášejícím jejich hudbu do samého pekla. Pokud máte rádi první alba DEATH, SADISTIC INTENT, MASTER, ENTOMBED, AUTOPSY, odhoďte také svalstvo a pojďte si společně zachřestit kostmi.
Španělé jsou uhněteni ze stejného těsta jako já. Také mají rádi v hudbě starobu, hnilobu a plesnivé melodie. Devadesátá léta minulého století opět ožívají v plné síle. Tohle je old school death metal přesně určený pro odžínované maniaky, vyznávající prašivý riff, před vyumělkovanými produkty dnešní doby. Nová (v pořadí druhá) deska ONIRICOUS se povedla. Pro nás, hledače archívních materiálů je "La Caverna De Fuego" darem z podzemí, příjemně zahnívajícím zážitkem, zprávou o stavu onoho světa. Proti provedení, zvuku, skvělému obalu do Juanjo Castellana, ani nápadům nemám vůbec žádných námitek. Ano, hraje se zde postaru, mnohdy nedokonale, s rebelským výrazem ve tváři. Jenže to jsou přesně ty atributy, které nás prašivé psy tolik přitahují. Je to zase o tom - berte a nebo nechte být. Osobně se mi líbí to nadšení, ta jiskra, ty kopance přímo na solar plexus. ONIRICOUS mě svojí hudbou zcela oslnili, i když temně a zákeřně.
sumarizace:
ONIRICOUS a jejich novinka útočí na ty nejskrytější noční můry všech fanoušků old school death metalu. Album je odpovědí na všechny ozvěny ze záhrobí, které je možno vůbec slyšet. Klasický, plesnivý death metal se zde potkává s thrashem z osmdesátých let a na své si přijdou snad všichni milovníci hřbitovů. Obraťte všechny kříže, zapalte svíce, dnes se bude konat jedna velmi okultní seance. Vystupovat na ní budou legendární death metalisté ONIRICOUS. Ve Španělsku moc dobře vědí, jak se dělá pravé a nefalšované smrtící řemeslo! "La Caverna De Fuego" je plné špíny, pavučin i ozvěn ze starých rakví. Death metal je zde exhumovaný odněkud z devadesátých let a je krásnou vzpomínkou na časy, kde se ještě zabíjelo poctivě, rezavým nožem. Death metalová deska, která vás pokryje plesnivinou!
Asphyx says:
The new album by the ONIRICOUSattacks the deepest nightmare of every single old school death metal fan. This album is the answer for all of the calls from the beyond you can hear. The classic, moldy death metal meets trash of the 80s. And I think that every lover of graveyards is going to be satisfied. Turn down all the crosses, light up the candles because today the big occult séance is happening. There are going to be legendary death metal guys ONIRICOUS. They really know how to do the right deathful job in Spain. The album "La Caverna De Fuego" is full of dirt, spider webs and echo from old coffins. The death metal is exhumed from the 90s and it is a beautiful flashback from the times when the killing was dinkum and was done by a carroty knife. This is the death metal album which covers you with a fungus!
Zajímavé je, jak člověk některou muziku vnímá v čase. Jako mladý, vyhraněný posluchač je hodně a přirozeně ortodoxní, pak stárne a stává se přístupnějším. Na metalu všeobecně je krásné to rozpětí, ty obrovské hudební přesahy. Člověk by ani neřekl, co se ještě dá považovat za zakalený kov. Francouzskou progresivní skupinu GOJIRA jsem zaregistroval až někdy v roce 2005 s jejich přenádherně pestrou paletou ostrých riffů v podobě alba "From Mars to Sirius". Od té doby tuhle smečku sleduji, pokaždé se o jejich novinky zajímám, ale abych pravdu řekl, sílu této pro mě zásadní desky jsem už nikdy nenašel. GOJIRA se zkrátka vyvíjí zcela jiným směrem, než jdu já. "Magma" je pro mě hrozně zvláštním albem. Zdá se mi, že pomalu uzrává, roste, mění se. Je opravdovým žhavým magmatem, které mě přetváří k obrazu svému. Pálí i chladí zároveň, je divotvorné, přesýpací různé emoce. Mnohdy nevím, co si s ním počít, pak jsem zase nadšený. Nelíbí se mi, když nemám sílu ani chuť přemýšlet, oceňuji jej, když mám hlavu čistou. Celkově ale převažují spíš odmítavé pocity. Trošku mi přijde, že už se vaří ze starých riffů, že se recyklují nápady, které už nám GOJIRA kdysi dodala. Jen jsou položeny do jiné atmosféry, s odlišně znějícím zvukem. Ano, určitá síla je zde patrná, jen nemám moc chuť ji hledat. Album je tak spíše určeno pro všechny hledače, jemné metalové duše a rozkrývače vznešených melodií. Mě některé nápady zaujaly, jiné mi přijdou až příliš prázdné. Jak říkám, je to prostě zvláštní album. Tak a teď si to přeberte. Nebo spíš poslechněte a uslyšíte sami. Jinou radu bych tentokrát neměl.
sumarizace:
"Magma" je zvláštním, velmi pestrým albem. Někdy je zajímavé, někdy obyčejné. Jako celek mi pak přijde jako recyklace předešlých nápadů, jen přesunutých do jiného zvuku. Novinku bych doporučil všem trpělivých hledačům moderních progresivních postupů. Vy budete určitě spokojeni. Já osobně to mám jak kdy. Některé nápady jsou skvělé, některé motivy nudné. Jak říkám, je to prostě zvláštní album. Tak a teď si to přeberte. Nebo spíš poslechněte a uslyšíte sami. Jinou radu bych tentokrát neměl. GOJIRA jakoby znovu nahrála své staré skladby, jen s jinou atmosférou.
Asphyx says:
"Magma" is a special, very varied album. Sometimes it's interesting, sometimes common. As a whole it comes me like recycling of previous ideas, they've just moved into different sound. I would recommend this news to all tolerant seekers of modern progressive themes. You will be sure satisfied. For me it depends on time. Some ideas are great, some themes boring. As I say, it's a special album. So now think it over. Or rather, listen and you'll hear yourself. I wouldn't have other advece. GOJIRA "re-recorded" their old songs, only with different atmosphere.
BAND MEMBERS: Joe Duplantier - vocals, guitar Mario Duplantier - drums Christian Andreu - guitar Jean-Michel Labadie - bass
Tracklist: 01. The Shooting Star 02. Silvera 03. The Cell 04. Stranded 05. Yellow Stone 06. Magma 07. Pray 08. Only Pain 09. Low Lands 10. Liberation
Chodíval
po ulicích a lovil. Vybíral si hezké ženy, nalákal je
přesvědčivě do své dodávky. Pak je několik měsíců zneužíval
a nakonec je hodil prasatům. Ne, to není žádný zvrácený film,
ale krutá realita. Dnes už je popravený, ale zažil jsem jeho
výpovědi u soudu. Vysílali je tenkrát na jedné satelitní
televizi. Byl to obyčejný farmář se zálibou v krutosti. Měl
jsem sto chutí se jít vyzvracet z té lidské špíny.
Šokovala mě tenkrát ta samozřejmost, necitlivost, s jakou se
vyjadřoval ke svým činům. Na dlouhá léta jsem na tohoto
vyslance pekel zapomněl. Až do letošního roku. Připomněli mi ho
američtí gore death metaloví válečníci EMBALMER.
Hnilobná legenda, hrající od roku 1989. Mají pouze jedno
dlouhohrající album „13 Faces of Death“ z roku 2006, které
jsem ve své době točil v přehrávači poměrně často.
Uplynulo dlouhých 10 let, několik demonahrávek, sem tam nějaká
kompilace, jak už je to u téhle smečky zvykem. Staré zlo opět
ožilo v podobě letošního krvavého kousku death metalové
muziky.
Během
celé návratové desky si přijdu jako bych byl součástí nějakého
hororu, převedeného v reálný svět. Kolem pobíhají šílenci
s motorovými pilami, prsaté blondýny, které umí jen ječet,
dělat smyslné pohyby a pak zástupy oživlých zombie. Hudebně se
pohybujeme někde na území, které mají pod svoji správou třeba
takoví IMPETIGO, MACABRE, BROKEN HOPE, ale třeba i DECEASED,
AUTOPSY, DYING FETUS, REPULSION nebo dokonce TERRORIZER. Jedná se o
starý, plesnivý death metal, okořeněný grindem, sem tam
thrashem. Účel zde světí prostředky. Skladby jsou plné energie,
často vyznívají poměrně monotónně, ale EMBALMER
umí jednu úžasnou věc. I s minimem výrazových prostředků
dokážou složit dobrý song. Zkušenosti jsou tentokrát opravdu
zúročeny a vy si tak můžete vychutnat pořádně krvavé kousky
masa. Hraje se tady samozřejmě hezky postaru, poctivě, s citem
pro morbidní záležitosti. Pro někoho to možná bude málo, pro
nás pamětníky to je parádní album plné těch nejkrutějších
vzpomínek.
Už
zase mi okusují kousky masa z těla. Už zase se ploužím
mrtvolnou krajinou. Všude se ozývá jekot, pláč a pan režisér
použil tuny červeného barviva. Vjíždím do Domu hrůzy,
prohlížím si všechny umělce a vyjíždím ven s hroty
nabodanými do celého mého já. Z tlampačů znějí
hrůzostrašné death metalové tóny EMBALMER
a celá scenérie je korunována zahnívajícím pachem. Pokud si
takhle představujete tu pravou zábavu, tak buďte vítáni. Musíte
ale vstoupit pouze s nadhledem a vnímavostí ke všem odstínům
smrti. Starostou našeho šíleného panoptika se stal jeden starý
protřelý patolog, který nikdy nezastíral, že jsou pro něj
anesteziologové při operacích zcela zbyteční. Krutost, ohavnost
a touha po utrpení jsou zakódovány asi v každém z nás.
Proto jsou horory tolik oblíbené a proto je hudba EMBALMER
stále tolik přitažlivá. Nedivím se, dobré řemeslo je potřeba
vždy ocenit. A tady hrají jedni ze starých mistrů v oboru.
Návratové
album „Emanations
From the Crypt“
je nahrávkou, která mě přenesla do nějakého hodně morbidního
hororového filmu. Všechny postavy spolu s muzikou doslova
ožívají před očima. Hudba je to krutá, nekompromisní, šílená
a plná energie. EMBALMER dostáli svému dobrému jménu a
předhodili nám pořádně mrtvolný kousek masa. Songy jsou plné
špíny, lidského hnusu. Jsem jimi pohlcený od začátku do konce.
Legenda opět promluvila. Mocně a hlasitě. Mokvají mi znovu staré
rány, jsem ztracený ve víru ostrých riffů. Tahle deska připomíná
setkání s vlnou tsunami. Smete vás, rozdrtí, rozmačká,
rozseká a vy budete mít co dělat, abyste se dali vůbec dohromady.
EMBALMER
hrají tak, jak to umí nejlépe. Postaru, s velkým feelingem a
drivem. Ocení asi spíše starší posluchači, ale to vůbec
nevadí, tohle album má v sobě velkou sílu. Death metalová
nahrávka, která vám utrhne hlavu! Skvělá práce!
Asphyx
says:
The
comeback album “Emanations From the Crypt” brought me to some
kind of very morbid horror movie. Every character and the music just
becomes alive in front of your eyes. The music is cruel,
uncompromising, crazy and full of energy. EMBALMER comply with their
good name and they throw out dead piece of a meat. These songs are
full of dirt and human filth. I am full of them from the beginning to
the end. The legend had spoken again. Mightily and loudly. My old
wounds are weeping and I am lost in the whirl of lost riffs. This
album feels like a tsunami wave. It will sweep you away, smash you,
crush you and you will get through a lot of pain to get back
together. EMBALMER play the best they know. It is old school with a
great feeling and drive. This album will be probably more appreciated
by old fans. However, it doesn´t matter and for me this album has a
great power. Death metal record which will cut your head off! Great
job!
Seznam
skladeb:
01.
Dead Female Stalker 02. I Am The Embalmer 03. Emanations From
The Crypt 04. The Coroners Report 05. Undead Exaltation 06.
The Casket Calls 07. Procession Of Bones 08. Botched 09.
Reduced To Human Scum 10. The Apocalyptic Rains 11. The Can
Smell Our Blood 12. The Graveyard Fog (Outro)
CD 2016, vlastní vydání "Bez těch elektro pazvuků by to nešlo, Františku?": napadá mě jako první, když poslouchám novinku MASTER'S HAMMER s názvem "Formulæ". Asi nešlo, kapela se vyvíjí, jde svým vlastním směrem. Potkáváme se spolu od slavných legendárních alb jen občas. Jsme jako dva kamarádi, kteří si procházejí rozličnými životními obdobími a podle toho v jakém jsou momentálně stavu, si buď rozumí nebo nikoliv. Z nové tvorby jsem si oblíbil snad jen "Vracejte konve na místo" (2012). Jinak jsem pokaždé jen pokýval hlavou, několikrát v různých časových intervalech každou novinku poslechl a následně odložil ad acta. Sem tam mě zaujal nějaký text, který byl vtipnější než ostatní, občas nějaká melodie, ale jinak pro sebe považuji kapitolu MASTER'S HAMMER za víceméně uzavřenou. Přiznám rovnou a bez mučení, že na novince mě doslova iritují různé disko - zvuky. Přijdou mi jak vytažené odněkud z osmdesátých let minulého století. Asi to tak má být, má to hudbu oživovat. Je to asi jedno, MASTER'S HAMMER si stejně budou dělat vše po svém - akorát mě to nebaví. Oceňuji pořád dobré texty, i když na rovinu, občas mi přijde, že už se taky sem tam trošku blábolí. Krásná je i grafika, jak jinak - tady bych neměl žádných připomínek. Zvuk je takový učesaný, ničím výrazný - třeba bicí party mě neřežou, nemůžu si pomoc. Já plně chápu, že tihle pánové v letech nechtěli ustrnout, snaží se hledat nové výrazové prostředky i cesty, ale mě opět chybí takový ten feeling, drásavost starých alb. Je to ale jedno, ze své pozice a díky svému jménu si novinku fanoušci stejně koupí. Žádné provokace, ani novátorství, dokonce snad změna oproti minulé desce "Vagus Vetus" se nekoná. Mám úctu k legendám, ale k "Formulæ" se asi příliš často vracet nebudu.
Tak tu máme novou desku MASTER'S HAMMER. Pánové se opět snaží být avantgardní. Ne vždy se jim to daří a celkově vyznívá novinka spíš rozpačitě. Na obyčejný, klasický a ničím výjimečný black metal jsou naroubovány disco zvuky. Dohromady mi to spolu příliš nesedí. Česká legenda se vyvíjí, používá nové postupy a také jde mimo mě. Našel jsem si pro sebe pár dobrých motivů i textů, jinak mě ale novinka příliš nepřesvědčila. MASTER'S HAMMER jsou originální skupina, ale jejich nové album je obyčejné. Ani dobré, ani špatné. A to je dnes již málo.
Asphyx says:
So there's a new album of MASTER'S HAMMER. Gentlemen try once again to be avant-garde. But they aren't always successful and the news sounds rather unconvincing. The ordinary, normal and in no way extraordinary black metal is complemented with disco sounds. It doesn't fit together. Czech legend progresses, it uses new techniques and I don't like it. I found for myself a couple of good themes and lyrics, in other respects the news didn't convince me. MASTER'S HAMMER is an original band, but their new album is common. Neither good nor bad. And this is too little.
Tracklist: 01. Den Nicoty 02. Maso Z Kosmu 03. Votava 04. Shy Gecko 05. Arachnid 06. Všem Jebne 07. Biologické Hodiny 08. Phenakistoscope 09. DMT 10. Podburka 11. Jazyky 12. Durga Chce Pít 13. Rurální Dobro 14. Ukolébavka 15. Aya
Sestava: Franta Štorm - guitars, vocals Necrocock - sick harmonies and some ethereal motives Jan Kapák - drums (except for 02, 05 and 09)
Host: Václav "Dobro" Matas - dobro (in Rurální Dobro)
single 2016, Kaotoxin Records Hydra se opět probudila. Tam, někde v daleké Francii dřímala ve staré kryptě, nabírala sílu ze země a temnoty. Legendární MERCYLESS jsou zpět! Od návratového alba "Unholy Black Splender" (20133) utekly dlouhé tři roky, které kapela vyplnila jedním splitkem a živým záznamem koncertu. Bylo tedy na čase znovu vypustit všechny běsy na světlo boží. Dvě skladby v podobě singlu jsou další ukázkou toho, že tahle kapela by neměla dřímat ve stínu, ale obývat velká pódia. Tvorba lehce podobná (berte opravdu jen jako vodítko, MERCYLLES nemají zapotřebí někoho napodobovat!) PESTILENCE, KRABATHOR, LOUDBLAST, CANCER, ASPHYX, MASSACRA a pro mě i BRUTALITY je načichlá thrashem, sírou a energií.
Pro mě osobně se jedná o ten nejryzejší klasický death metal s vlastním ksichtem, jaký vůbec může být. Mám to takto poskládané hrozně rád. Nezapomíná se na rychlé, zběsilé vypalovačky, ani na temné, studené vyhrávky. Tohle vše v nových dvou skladbách naleznete. Doufám pevně, že nezůstane jen u singlu a o to víc se těším na nové album. Oba songy jsou pro mě hnilobnou ochutnávkou toho nejlepšího, co za poslední roky v old school death metalu vzniklo. Opravdu vřele doporučuji všem hledačům tmy, všem hrobníkům. Kope to řádně, to vám tedy povím. Mám sto chutí vzít do ruky kladivo a jít rozmlátit nejbližší rakev. Svět sice není novinkou "Altered Divination" nijak hudebně změněn, ani posunut, ale rozhodně se nad ním stahují mračna, alespoň tedy po celou dobu poslechu.
sumarizace:
Povolejte do zbraně nemrtvé! Legendární MERCYLLES letos svými dvěma novými songy vyhlásili válku nebi. Mám pocit, že při poslechu svět hodně zčerná a zatáhnou se nad ním temné mraky. Skladby jsou to návykové, ostré, nekompromisní a mají v sobě zvláštní, neopakovatelnou atmosféru. Jsou hnilobnou, morbidní ochutnávkou od mistrů ve svém oboru. MERCYLLES vás proklejí, zavrhnou a spálí černým ohněm! Cítíte to také? To jsou ozvěny ze záhrobí. Novinka mi připomíná zlověstný šepot nemrtvých! "Altered Divination" je singlem, které vás rozerve vejpůl! Skvělá, klasická death metalová modlitba, která je plná rouhání! Skvěle!
Asphyx says:
Call undead to arms! Legendary MERCYLLES have declared war on heaven with their two new songs. I'm feeling that when listening the world gets black and it clouds dark over it. The songs are addictive, sharp, uncompromising and they have the special, one and only atmosphere. They are rotten, morbid taste from the masters in their field. MERCYLLES curse you, reject and burn in black fire! Do you feel it too? These are echoes from beyond. The news reminds me the sinister whisper of the undead! "Altered Divination" is the single that will ripp you up in half! Great, classic death metal prayer, full of blasphemy! Great!
tracklist: 1. My Name Is Legion 2. Substance of Purity
Vylezu z autobusu na Florenci a nechce se mi věřit, že jsem sám. Nikdo se mnou nechtěl vyrazit. Prcalík s Kytkou se mi dokonce smáli a Jana musela do práce na inventuru. Mám i přes šílené vedro džínovou vestu a vlastnoručně vyrobené tričko Saxon. Asi všichni jeli vlakem, mumlám si a sestupuji po schodech dolů do podchodu na metro. Po pravé straně odchytávají veksláci (nebo spíš bývalí) vesničany a nutí jim zaručeně kvalitní zboží. Míjím je bez pozornosti. Můj zrak padne na postavu v džínových kraťasech, s výrazem i vizáží Jima Morrisona. Na tričku také obrovský nápis Saxon. "Zachmelíme?": zařve na mě tak, že se až leknu. "Tak jo!": odpovím.
Říkali mu Rybízek a vzal mě do nějakého pajzlu kousek od Štvanice. Zažil jsem do té doby spousty podobných setkání, komunita metalistů držela pohromadě, kamkoliv jste přijeli, tak o vás bylo postaráno. Můj nový kamarád samozřejmě neměl peníze, zato znal snad každého, koho jsme potkali. "Jdete na RUNNING WILD?": ptám se, aby řeč nestála. Kolem mě sedí samé máničky, ale jsou to spíš příznivci Plastic People of the Universe, než metalisti. Někteří kývou hlavou, jiní odmítavě mručí, prý to není dost underground. Sedám si tedy ke stolu fanoušků, kecáme o muzice a Rybízek na chvilku mizí. Pak se znovu objeví a říká mi: "Doufám, že nemáš lístek, jdeme zadarmo!" No, nemám, zato mám dvě výplaty z brigády a jestli to takhle půjde dál, tak nebudu mít nic, přemýšlím si pro sebe. Pak bez připomínek kupuji všem další pivo. Platil vždy ten, kdo zrovna měl peníze.
Jdeme pomalu ke Štvanici. Kousek vedle na trávníku komediant Kočka a jeho rod právě roztáčí autodrom. Opilá parta vlasatých příznivců RUNNING WILD je zaujata a už si to řítíme na autíčka. Pak se odehraje asi půlhodinová jízda několika maníků, kteří do sebe naschvál bourají, převracejí auta a vůbec dělají samé nepěkné taškařice. V ruce lahváče, šílený smích, bordel. Najednou někdo vypne elektriku a vyhánějí nás pryč. "Kurvy": pronese mezi zuby Rybízek a jdeme na to. Zadním vchodem, kde hlídá nějaká asi stoletá paní. Prý jeho příbuzná. Jsme uvnitř a já se hrnu úplně dopředu. Od RUNNING WILD sice znám jen "Death or Glory", ale miluju tohle album natolik, že musím být hned pod pódiem. Zazní první tóny a já vlastně celý koncert jen neumělou angličtinou řvu. Uteče to jako voda, já jsem splavený, utahaný a nemůžu mluvit. Jde se zase na pivo.
Probíráme koncert, jsem na vrcholu blaha a jak se dostáváme do nálady, napadne Rybízka, že půjdeme do nějakého "super podniku u Václaváku". Vydáváme se na cestu. Jde s náma pár dalších mániček, věkový průměr kolem 40 - 50 let, pro mě starý páky. Usedáme do hospody, je to šílený pajzl, kolem stolu samej vousáč a vlasáč. Jsem tu jednoznačně nejmladší. Piju, piju, blábolím. A pak se ozve: "Tak vstáváme mladej, konečná!": a nade mnou stojí průvodčí. "Kde to jsem?": ptám se zmateně. Je mi sděleno, že v Mladé Boleslavi. Vystoupím z vlaku a jsem šíleně vyděšený. Kontroluji si všechny věci, různé části těla, ale zdá se vše neporušené. Jdu ranní šedivou ulicí skrz Mladou Boleslav a pomalu si vzpomínám. Jen to okno od Václaváku až do Boleslavi ne a ne naskočit. Doma usínám hned, nechci ani jíst.
Koncert RUNNING WILD v roce 1991 patřil k tomu nejlepšímu, co jsem kdy v životě zažil. Dlouho o tom všem vyprávím. Jen zamlčuji moji cestu zpět do Boleslavi. Máma mi sehnala na léto brigádu u jedné úklidové firmy v Praze a já každý den dojíždím autobusem. Třetí den, kdy se mi skoro přehoupává únava v sen jdu na metro na Florenci. "Zachmelíme?": zase se ozve. "Nemůžu, musím makat": odpovím a je mi řečeno, že makají jen srabi. "Musím vydělávat na kazety, CD, na pivo, něco na školu": snažím se téhle máničce bránit. "Dobře, odpoledne na tebe počkám": ještě za mnou křičí Rybízek a já se modlím, aby tomu tak nebylo. Odpoledne se mi povede uniknout. Brigáda za pár dní skončí a je na několik týdnů klid.
Mám konečně volno a jdeme v Boleslavi s klukama podél Jizery. Je léto, házíme žabky a smějeme se Janě, který to vůbec nejde. Prcalík se rozeběhne a v oblečení skáče do vody. Bláznivé léto roku 1991, skáču taky. Kytka si natrhl kraťasy až do krve o větev. Stejně se tomu řehtáme - "natržená prdel, natržená prdel, řveme nad hladinou!" Přeplaveme Jizeru, veselí, mladí, nespoutaní. "Hele, vole stan!?": křičí Prcalík. Není to stan, je to bouda, takové to přístřeší, které si stavějí bezdomovci. Vylézá z něj Rybízek, s nějakou ošklivou, očividně fetující (asi toulen) paní s vykotlanými zuby. Seznamujeme se a je mi vysvětleno, že ho Lenka (tak se to nešťastné stvoření jmenuje), nalákala do Boleslavi. Dáváme jim pivo a u ohně pak dlouho do noci kecáme. Rybízek by asi nebyl nikdy tím, na koho bych si kdy vzpomněl, jenže tenhle rebel bez příčiny v sobě měl velký kus svobody. Jako mladí jsme mu to samozřejmě záviděli.
On totiž načichl v Praze undergroundem, četl knihy, které jsme my neznali, poslouchal pro nás do té doby neznámou hudbu. A tak nám ten bezdomovec s postavou a vizáží Jima Morrisona doplnil vzdělání. Vozili jsme mu tam na kole svačiny, pivo, do nocí poslouchali jeho vyprávění o Kerouackovi, o Bukowském, o jeho oblíbeném Hemmingwayovi (který nás ve škole štval). Objevili jsme DOORS, omluvili se v duchu svým rodičům, že nám přišli PINK FLOYD utahaní a nudní. Vzpomínám na tuhle postavičku hrozně rád. Jenže jak známo, Příběhy mrtvého muže nejsou jen veselým tláskáním, i Rybízka dohnal jeho život.
Černou kroniku jsem v zimě 1991/1992 příliš nečetl. Mě noviny nikdy moc nezajímaly. Jenže otec si je u oběda položil zrovna s touhle stránkou navrch. Černobílá, zarostlá tvář připomínala výrazem opravdu Jima Morrisona. Táta odešel na odpolední do práce a noviny si vzal s sebou. A tak si snad poprvé v trafice kupuji svoje. Doslova běžím na panely, kde všichni díky zimě jen postávají. Jde mi od pusy pára a živě diskutujeme zda je to Rybízek. Na papíře, černé na bílém, hnusně a zimomřivě do světa září slova o tom, jak byl dole pod městem u řeky nalezen mrtvý, umrzlý bezdomovec, jinak bývalý otec, původně manžel, konstruktér v ČKD, 42 let. Chvíli stojíme, držíme tak nějak automaticky minutu ticha. Pak do toho smutku pronese Kytka: "Zachmelíme?". Smějeme se jako blázni a ten den v hospodě U Dubu znovu vyprávíme všechny příběhy, které nám kdy Rybízek řekl. Hej Rybízku, ty vole, zatím se mi daří dobře. Jen někdy, když se jdu projít s rodinou kolem Jizery, tak mě ti popadne taková divná nálada. Jako bych každou chvíli čekal, že vykoukneš za stromem, zavoláš to svoje: "Zachmelíme?". Já se pak všem omluvím a znovu se ponoříme do nekonečné debaty o knihách, o hudbě a k tomu dáme pivo Podkováň (už ho zase vaří). No jo, ty starej blázne, občas si na tebe vzpomenu. Tak zatím.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Ptal se Michal Kafe, děkujeme! Odpovídal basák indické death metalové skupiny GUTSLIT - Gurdip Singh Narang, děkujeme!
Indická metalová kapela je pro našince pořád exotika. Když se fanouška
brutálního death metalu zeptáte na nějakou bandu z této obří země, tak
rozhodně řekne Gutslit, kteří už za sebou mají vystoupení na Brutalu, Obscenu i
v malých klubech. O současnosti, historii i budoucnosti této sebranky
povídá její zakladatel, basák Gurdip Singh Narang.
Viděl jsem na vašem facebookovém profilu,
že hledáte nového zpěváka. Co se stalo s Adityou?
Ano, hledáme nového. Aditya si potřeboval
vyřešit nějaké věci ve svém profesním životě a kapele nemohl dávat všechno.
Proto se rozhodl skončit a zjišťuje, co by vůbec chtěl dělat.
Je těžké najít v Indii zpěváka pro death
metalovou kapelu?
Jak teď probíhají konkurzy, tak mohu
říci, že v Indii jsou talentovaní lidé. Ale není u nás snadné spolupracovat s
lidmi z jiných měst. Logistika dělá život velmi obtížným. Je drahé cestovat
mezi městy kvůli zkouškám, obzvlášť, když jsou členové kapely z různých částí
země. Nahrávky, které jsme dostali, jsou velmi dobré. Je to problém, protože z
té spousty bych jich hned bral více než pět. Lidé nám psali také působivé
texty.
Jaké jsou vaše požadavky na nového zpěváka?
Chceme někoho, kdo má vizi a myšlenkový
proces, který by do naší kapely zapadl. S hlasem, kterým on nebo ona umí
zabíjet a poroučet, když je na pódiu. Chceme prostě vizionáře, nemilosrdného
mistra svého oboru.
Jak velká je v Indii metalová scéna?
Bombaj je jedno z největších měst na světě. Takže se nabízí, že najít v jednom
městě dobrého zpěváka nemůže být neřešitelné. Nebo se pletu?
Bombaj je určitě největší město na světě,
ale není velké, co se týká scény brutal death metalu. Neexistuje jediný bar
nebo místo, které je určené přímo pro metalovou muziku nebo kde by šel snadno
uspořádat nějaký koncert. Získávání nových lidí do našeho žánru tak není vůbec
jednoduché. Vybudovali jsme si naší fanouškovskou základnu způsobem jeden nový
fanoušek za delší čas. Hodně z nich extrémní metal nikdy předtím neslyšelo.
Jsi šéfem a zakladatelem kapely. Přibliž
nám její začátky i současnost.
Kapela začala v roce 2007. Byli jsme
první kapela z Bombaje, která hrála tenhle žánr a vůbec úplně první brutal
death metal banda z Indie, která hrála za hranicemi naší země. A mohl bych
pokračovat. První indická kapela, která podepsala pro své album dva mezinárodní
labely, první indická kapela, která hrála na proslulých festivalech Obscene
Extreme nebo Deathfest. Začátky byly hodně obtížné, protože jsme neměli
fanoušky, kteří znají tento styl hudby. Takže buď se jim to líbilo nebo tomu
nerozuměli. Naštěstí pro nás, lidé milovali deathgrind a naše hudba byla něco,
co Indie postrádala. Postupem času jsme náš hudební projev vylepšili, ať už
naživo nebo ve studiu. Dokonce jsme pracovali i se zahraničními umělci, co se
týkalo výtvarné stránky nebo přímo tvorbu hudby. Kapela si prožila několik změn
v sestavě, ale vždy jsme dělali to nejlepší, co umíme. Rozdrtit masy, jednoho
po druhém. Během těch osmi let jsme vydali ep splitko s jednou francouzskou
kapelou (Pulmonary Fibrosis, album Contorted Mutilation - pozn. autora), v roce
2013 jsme vydali regulérní album Skewered In The Sewer a během cestování po
Evropě jsme vystoupili na koncertech nebo festivalech v šesti zemích. Hráli
jsme na Obscene Extreme, Deathfest, Brutal Assault festivalech a odehráli také
několik klubových akcí s kapelami z celého světa.
Jaké jsou tvé oblíbené kapely?
Když jsem byl mladý, ale vlastně i teď
miluju Dying Fetus, Suffocation, Brodequin, Vader, Rotten Sound, Magrudergrind,
Immolation, Misery Index, Ulcerate, Pig Destroyer, Mumakil, Defeated Sanity,
Jig-ai, Insidious Decrepancy, Napalm Death, Nasum, Cephalic Carnage a hodně
hodně dalších.
Posloucháš i jiný druh hudby?
Ano, ten seznam nikdy nekončí. Jsem blázen
také do dalších hudebních stylů. Dron, doom, ambient, techno, trance,
psychedelic.
Když jsi deathmetalista v
Indii, musíš být trochu v ústraní nebo s tím není žádný problém?
U nás je vše v krásné rovnováze. Kromě mé
metalové stránky mám ještě jednu, indickou klasickou západní fusion kapelu,
která hraje hudbu mající uklidňující účinky na duši úplně odlišným způsobem. A
já si na svůj denní chléb vydělávám v oblasti pohostinství. Já jsem tedy v
rovnováze den za dnem mezi pohostinstvím a brutalitou. (směje se).
Jak se vůbec žije v současné Indii?
Je to stejné jako všude jinde v
rozvojových i rozvinutých zemích. Můžete navštěvovat dobré vysoké školy, získat
dobrou práci a vydělat dost, abyste mohl zaplatit své účty a mohl být
společností nazývaný "úspěšný". Nebo můžete udělat pravý opak a
skončit na podpoře od rodičů a to jste pak "neúspěšný". Můžete ale
také pracovat na své vášni a práci tak, abyste vše skloubil dohromady, platil
účty a byl úspěšným umělcem.
Představíš mi nějaké další metalové
kapely z Indie?
V Indii je řada kapel, které dělají
úžasnou hudbu. Mnoho z nich ale nenatočilo profesionální nahrávku, takže se k
nim nedostanete. Rozhodně byste měli zkusit Plague Throat, Third Sovereign,
Chaos, Insane Prophecy, Primitiv, Eschers Knot, Eccentric Pendulum, Sheperd
Against Evil.
Letos chcete vydat nové album. Jsou
skladby hotové nebo čekáte až na nového zpěváka a půjdete do toho společně?
Šest ze sedmi skladeb je hotových a vše
teď čeká na nového zpěváka. Dříve jsme plánovali to, že všechno dokončíme v
březnu, abychom to mohli do konce roku vydat. Ale jak to v metalovém světě
chodí, je těžké někdy udělat všechno tak, jak byste chtěl. Tvrdě pracujeme a
doufáme, že všechno dobře dopadne.
Na hudebním webu Soundcloud je možné
slyšet vaši novou skladu Scaphism, pochopitelně bez vokálů. Z mého pohledu je
to jedna z nejlepších skladeb, které jsem od vás slyšel. Zabijácká, plná
energie...
Díky! Ano, pracovali jsme na tom, abychom
se vrátili zpátky k našim brutal death metalovým kořenům ve struktuře skladeb a
za pomoci moderních technických vymožeností, aby to byla vražedná kombinace.
Takže je jasné, že žádné uhýbání z ranku
brutal death metal se na novém albu konat nebude...
Chceme zpátky k brutal death metalu a smíchat
to s rychlým grindem, aby to jako celek byl pořádný deathgrind.
Minulý rok jsem viděl Gutslit u nás v
České republice na Brutalu. Snažíte se jezdit často do Evropy, v rámci
možností? Nebo všeobecně do světa mimo Indii?
S lidmi v Evropě se dobře spolupracuje.
Lidé rozumí své hudbě a dobře ví, jaké koncerty chtějí pořádat. Určitě se do
Evropy vrátíme s novým albem v roce 2017.
Líbilo se vám na Brutalu?
Ze všech evropských festivalů, na kterých
jsme hráli, byl Brutal Assault ten nejnavštěvovanější. Festival je
profesionálně připraven celým týmem. Výborná záležitost. A sledovat kapely,
které tam večer hrály, to se nám splnily sny. Také Obscene Extreme festival má
v našich srdcích zvláštní místo. Je to pro nás domovské místo a Čurby je jako
člen naší Gutslit rodiny. (usmívá se)
Takže to berete jako takovou letní
metalovou evropskou dovolenou?
Minulý léto ale bylo špatný. I pro nás z
Indie bylo 40 stupňů na otevřeném prostranství hrozné, slunce úplně spalovalo.
A na závěr, co kromě přípravy nového alba
plánujete v brzké budoucnosti?
