Lidé chtějí krev, víc krve. Násilí je přitahuje jako můry světlo. Veřejné popravy, stále jsme jen trošku chytřejší zvířata. Vyhledáváme extrémy, abychom ukojili svoji touhu po lovu. Důkazem budiž i nové EP šílenců SCALPEL. Death grindová jízda s krvavým otiskem. Spousta zajímavých momentů, masivní zvuk, obal, který nenechá nikoho na pochybách. Tohle je přesně masakr podle mého gusta.
Jako když vám někdo ustřelí hlavu brokovnicí. Tak zní novinka "Century in the Boilpit". Je přesně tím druhem hudby, který vás nenechá v klidu. Budete neustále přidávat hlasitost, dívat se do tmy a ucítíte v zádech chlad. Ano, tahle nahrávka smrdí špínou a hnisem.
Pokud jste někdy byli u veřejné pitvy, asi víte o čem píšu. Poslouchat "Century in the Boilpit" je jako se dívat na vyhřezlé vnitřnosti zasažené snětí. Odkazy na DEATH, CARCASS, MORBID ANGEL lze zaslechnout, ale nijak neruší, jsou spíše inspirací, než pouhou kopií. Naopak, kapela se snaží přinést spoustu svých nápadů a nových motivů. Myslím si, že se jim to daří na výbornou. Mají svůj rukopis, jen se vám musí podobná hudba líbit. Novinku si užívám, rád se k ní vracím. Stala pro mě stínem, noční můrou, na kterou myslím, kudy chodím. Nahrávka zní navíc velmi uvěřitelně, je divoká, šílená a rozdrásá vám obličej do krve. Je to samozřejmě extrém, muzika, která jde za hranu, ale takhle to máme přeci moc rádi, ne? Poslouchám letošní EP SCALPEL s velkou chutí a připadám si, jako bych byl přímo v nějakém starém hororovém snímku. Nebo to je krutá realita? Netuším. Jistý jsem si ale s jednou věcí. Tahle smečka moc dobře ví, co chce a jde si za tím jako šelma na lovu. Je hrozně příjemné být obětí jejich hudby. Skladby se do mě zadírají jako ostrý nůž. Vylezou ze mě červi a stanu se konečně zombie. Vyhledáváme extrémy, abychom ukojili svoji touhu po lovu. Důkazem budiž i nové EP šílenců SCALPEL. Spousta zajímavých momentů, masivní zvuk, obal, který nenechá nikoho na pochybách. Tohle je přesně masakr podle mého gusta. Death grindová jízda s krvavým otiskem!
Asphyx says:
People want blood, more blood. Violence draws them like moths to light. Public executions, we're still just a little bit smarter animals. We seek out extremes to satisfy our desire to hunt. Proof of this is the new EP from the madmen SCALPEL. A death grind ride with a bloody imprint. Lots of interesting moments, massive sound, a cover that leaves no one in doubt. This is exactly the massacre for my taste.
Like someone blowing your head off with a shotgun. That's the new "Century in the Boilpit". It's exactly the kind of music that won't leave you alone. You'll keep turning up the volume, looking into the darkness and feeling the chill in your back. Yes, this record reeks of filth and pus.
If you've ever been to a public autopsy, you probably know what I'm writing about. Listening to "Century in the Boilpit" is like looking at an eviscerated intestine hit with anthrax. References to DEATH, CARCASS, MORBID ANGEL can be heard, but they don't distract in any way, they are more inspiration than mere copy. On the contrary, the band tries to bring a lot of their own ideas and new themes. I think they are doing a great job. They have their own signature, you just have to like music like this. I enjoy the new stuff, I like to come back to it. It has become a shadow for me, a nightmare that I think about where I walk. The record also sounds very believable, it's wild, crazy and will rip your face to shreds. It's extreme, of course, music that goes over the edge, but that's how we like it, isn't it? I'm listening to this year's SCALPEL EP with great gusto and I feel like I'm right in an old horror movie. Or is that a harsh reality? I have no idea. But I am sure of one thing. This pack knows exactly what it wants and it goes after it like a beast on the prowl. It's awfully nice to be a victim of their music. The songs cut into me like a sharp knife. The worms come out of me and I become a zombie at last. We seek out extremes to satisfy our desire to hunt. The new EP from the madmen SCALPEL is proof of that. Lots of interesting moments, massive sound, a cover that leaves no one in doubt. This is exactly the kind of carnage I like. Death grind ride with a bloody imprint!
Recenze/review - SCALPEL - Methods to Delusion (2017):
Jednou jsem četl o krásné mladé ženě, která svému muži dlouhé roky podávala jed. Postupně, pomalu. Dívala se jak trpí, pečovala o něj, hleděla do jeho postupně umírajících očí. Chodila i na na jeho hrob, truchlila a plakala tam. Vzpomněl jsem si na ní, když jsem poprvé slyšel nové album "We Are but Memories". Z něj je také cítit chlad i temné emoce. Hranice šílenství byly překročeny již podruhé a vy si můžete vychutnat šedivou, melancholickou náladu.
O PALE KING jsem již jednou psal (odkaz na recenzi předchozí nahrávky "Monolith Of The Malign" (2017) je dole pod článkem). Pánové a dáma pokračují ve své morbidní práci. Zahalí vás do černé, husté mlhy a přenesou na tichý hřbitov. Přidejte hlasitost a poslouchejte pozorně!
Jako bych se díval na dlouhé stíny toulající se močálem. Také cítíte ten chlad? Může za to mrazivý zvuk, démonický obal, ale hlavně nápady, kterých je na albu velké množství. Tvorba PALE KING je ovlivněna kapelami jako AMORPHIS, UNLEASHED, ROTTING CHRIST, SAMAEL, OPETH, AMON AMARTH. Vše je postaveno na melodiích. Ty vám proniknou pomalu do žil. Jako jed. Nahrávka chce čas, musí uzrát. Rozhodně nemusí zaujmout na poprvé ani na podruhé. Osobně se mi nejvíc osvědčil poslech v temné místnosti nebo při dlouhých procházkách podzimní přírodou. Album má v sobě zvláštní neklid, který se těžko popisuje, ale o to víc je přitažlivý. Je pro mě hrozně příjemné se toulat světem, uzavřený jenom v hudbě. "We Are but Memories" a padající listí. Zmrzlá cesta, šerosvit, hororová atmosféra. Tichý lesní hřbitov. Na jednom náhrobku je napsáno PALE KING. Dívám se do tmy a pod nohama mi křupou staré kosti. Tahle hudba je o smutných emocích, o dlouhých stínech, o strachu i naději, o dlouhém umírání. Máte jen dvě možnosti. Buď si ji pořádně užít a nebo jít pryč. Nic jiného neexistuje. Pokud si někdy připadáte osamocení uprostřed davu, asi víte, o čem píšu. Další slova jsou myslím zbytečná. Lepší je poslouchat. Mlhavý, krvavý death metalový přízrak!
Asphyx says:
I once read about a beautiful young woman who had been giving her husband poison for years. Gradually, slowly. Watching him suffer, caring for him, looking into his gradually dying eyes. She even went to his grave, mourned and wept there. I thought of her when I first heard the new album "We Are but Memories". It also reeks of coldness and dark emotions. The boundaries of madness have been crossed for the second time and you can enjoy the grey, melancholic mood.
I have already written about PALE KING once before (the link to the review of the previous release "Monolith Of The Malign" (2017) is at the bottom of the article). The lords and ladies continue their morbid work. They envelop you in a black, thick fog and transport you to a silent graveyard. Turn up the volume and listen closely!
It's like looking at long shadows wandering through a swamp. Do you feel the chill, too? It's because of the chilling sound, the demonic cover, but mostly the ideas, which are in abundance on the album. PALE KING's work is influenced by bands like AMORPHIS, UNLEASHED, ROTTING CHRIST, SAMAEL, OPETH, AMON AMARTH. They will slowly penetrate your veins. Like poison. A record takes time to mature. It definitely doesn't have to impress the first time or the second time. Personally, I found it most useful to listen to it in a dark room or on long walks in the autumn countryside. The album has a strange restlessness about it that is hard to describe, but all the more appealing for that. I find it terribly pleasant to wander the world, enclosed only in music. "We Are but Memories" and falling leaves. Frozen road, twilight, horror atmosphere. A silent forest graveyard. On one tombstone it says PALE KING. I look out into the darkness and old bones crunch under my feet. This music is about sad emotions, about long shadows, about fear and hope, about long dying. You only have two choices. Either enjoy it thoroughly or walk away. There's no other way. If you ever feel alone in the middle of a crowd, you probably know what I'm writing about. I think more words are unnecessary. Better to listen. A misty, bloody death metal phantom!
Recenze/review - PALE KING - Monolith Of The Malign (2017):
