DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

úterý 9. července 2024

Recenze/review - 200 STAB WOUNDS - Manual Manic Procedures (2024)


200 STAB WOUNDS - Manual Manic Procedures
CD 2024, Metal Blade Records

for english please scroll down

Když jsem si nechal od své asistentky podat skalpel, ještě jsem netušil, že všichni zemřeme. Mrtvola už nějaký čas ležela v mrazáku a nevykazovala žádné příznaky toho, že je prokletá. Jenže jsem se mýlil. Vedl jsem první řez, od krku, až dolů do břicha. Nejdřív se nic nedělo. Potom se vyhrnul ven smradlavý, černý hnis. Jeden můj kolega pronesl, že tenhle člověk musel být za svého života hodně zlý. Měl pravdu, ve spisech jsme o něm našli spoustu hnusných příběhů. Odložil jsem nástroj a otočil se. Neměl jsem to dělat, někteří dokáží zabíjet i dlouho po své smrti.

Umí to i americká kapela 200 STAB WOUNDS, která se již svým předchozím albem "Slave to the Scalpel" dostala do podvědomí nejen fanoušků žánru. Hrubý, syrový, nekompromisní klasický death metal, ušpiněný zkaženou krví a vlastní invencí. Vítejte v kdysi opuštěné pitevně, ve které se exhumují těla prokletých! 


Je prostým faktem, že spousta starých kapel, které kdysi vydala silná a zásadní alba, je dnes jen již slabým odvarem. Někteří muzikanti stárnou a pochopitelně ztrácejí původní nadšení a odhodlání. Jsem také starý pes, ale stále rád objevuji kapely, jako jsou 200 STAB WOUNDS. O těch lze samozřejmě napsat, že nevymýšlejí nic nového, jen se vezou na vlně, kopírují již tisíckrát slyšené. To je ale jen jeden úhel pohledu. Osobně vnímám novou desku tak, že jí vůbec nic nechybí. Má poctivý, masivní zvuk, hnilobný, smradlavý obal, perfektně natočené klipy. Řekněte mi, co si vlastně může víc fanoušek death metalu přát? Američané totiž ještě navíc umí napsat skvělé motivy, skladby, které vás rozdrtí. Pokud bychom rozebírali jednotlivé postupy, jistě bychom našli spoustu shodných bodů s tvorbou smeček jako CANNIBAL CORPSE, DYING FETUS, SKINLESS,S SUFFOCATION, BRUTALITY. Osobně mi to vůbec nevadí. Každý se u někoho inspiruje a najít v dnešní době absolutní originalitu nejde. Vždy posuzuji album jako celek a musím rovnou dodat, že mě "Manual Manic Procedures" baví, rád se k nahrávce vracím a dokonce ji někdy upřednostňuji ve svém přehrávači před některými slavnějšími kapelami. Muzikantům zde totiž nechybí drive a síla, pověstná temná energie. Správně pochopili ducha starých časů a přidali kus sebe samých. A hlavně, hudba zde řeže tou správnou stranou nože. Bylo pro mě velmi příjemné si nechat prokousnout hrdlo, rozsekat na malé kousky a rozemlít na masokostní moučku. Pokud jste na tom jako já, tak doporučuji přidat hlasitost. Brutální, surový, mokvající death metal! Mršina ve značném stádiu rozkladu!

Asphyx says:

When I had my assistant hand me the scalpel, I didn't know we were all going to die. The corpse had been in the freezer for some time and showed no signs of being cursed. But I was wrong. I made the first incision, from the neck down into the abdomen. Nothing happened at first. Then the stinking, black pus came out. A colleague of mine said that this man must have been very bad in his lifetime. He was right, we found a lot of nasty stories about him in the files. I put down my instrument and turned around. I shouldn't have done that, some people can kill long after they're dead.

The American band 200 STAB WOUNDS can do it, too, who already with their previous album "Slave to the Scalpel" got into the consciousness of not only fans of the genre. Rough, raw, uncompromising classic death metal, stained with corrupted blood and their own inventiveness. Welcome to the once abandoned autopsy room where the bodies of the damned are exhumed! 


It's a simple fact that a lot of old bands that once released strong and essential albums are now just a weak brew. Some musicians are getting older and understandably losing their original enthusiasm and commitment. I'm also an old dog, but I still love discovering bands like 200 STAB WOUNDS. Of course, it can be written about them that they don't invent anything new, they just ride the wave, copying the already heard a thousand times. But this is only one point of view. Personally, I perceive the new album as lacking nothing at all. It has an honest, massive sound, rotten, smelly cover art, perfectly shot videos. Tell me, what more could a death metal fan want? The Americans can also write great themes, songs that will crush you. If we were to analyze the individual processes, we would surely find a lot of similarities with the work of bands like CANNIBAL CORPSE, DYING FETUS, SKINLESS,S SUFFOCATION, BRUTALITY. Personally I don't mind it at all. Everybody is inspired by somebody and it's impossible to find absolute originality nowadays. I always judge an album as a whole and I have to add right away that I enjoy "Manual Manic Procedures", I like to come back to the record and even sometimes prefer it in my player to some more famous bands. The musicians here do not lack drive and power, the proverbial dark energy. They got the spirit of the old times right and added a piece of themselves. And above all, the music here cuts with the right side of the knife. It was very pleasant for me to have my throat bitten out, cut into small pieces and ground into meat and bone meal. If you're like me, I recommend turning up the volume. Brutal, raw, soaking death metal! Carrion in a considerable state of decay!



Tracklist:
01. Hands of Eternity (04:43)
02. Gross Abuse (01:49)
03. Manual Manic Procedures (02:42)
04. Release the Stench (02:30)
05. Led to the Chamber / Liquified (03:09)
06. Flesh from Within (03:10)
07. Defiled Gestation (04:24)
08. Ride the Flatline (feat. Jami Morgan & Code Orange) (02:49)
09. Parricide (04:06)

band:
Steve Buhl: Vocals / Guitar
Raymond MacDonald: Guitar
Ezra Cook: Bass
Owen Pooley: Drums



pondělí 8. července 2024

Recenze/review - COMMANDER - Angstridden (2024)


COMMANDER - Angstridden
CD 2024, MDD Records

for english please scroll down

Hluboko v podzemí, v kdysi opuštěné továrně na zbraně, které zabíjely po celém světě, stále hoří oheň. Používána je ta nejkvalitnější ocel, vše je špinavé, smradlavé. Velmi často zde umírají lidé, všichni ti odsouzení na smrt, prokletí, se stávají démony, aby i po své smrti seděli u ohně a hlídali kvalitu. Zde, na druhé straně světa, ve starém záhrobí, jsou tvořeny ty nejlepší death metalové desky. Podepisuji vám vlastní krví, že nové album od legendárních německých tmářů COMMANDER, vám vyrve srdce z těla a donutí vás jej sníst. Melodie, surové riffy, touha ničit hudbou. Všechno tohle na jejich novince naleznete a ještě spoustu dalšího.

Mám rád, když mě album chytí, vytře se mnou podlahu, klekne si na mě a nemůžu dýchat. Poctivý smrtící kov musí mít tlak a spoustu poctivé energie. Tohle jsou věci, které se nedají naučit, musíte je mít v sobě, musíte věřit v peklo i smrt. COMMANDER se vrátili ve skvělé formě. Rozdrtí vás na prach.


Kapela působila na scéně v letech 1999 - 2012, potom přerušila svoji činnost, aby se vrátila a způsobila nám další zástavu srdce. Jedná se o starý poctivý death metal, se spoustou zajímavých momentů. Líbí se mi, že pánové dokáží vytvořit velmi podmanivou a návykovou atmosféru i silné melodie. Musím se zastavit na chvilku u zvuku. Nahrávku jsem pouštěl na aparatuře s velkými a silnými reproduktory a připadal jsme si, jako bych stál čelem proti tsunami. Velmi syrový, dunivý a masivní (Michael Kraxenberger - producer, recording). Zároveň dobře čitelný. Takhle to mám rád! Povedl se i zelený obal, pod kterým je podepsán Kumislizer Artwork. Zkrátka a dobře, kapela si dala na formální věci velký pozor a vy si tak můžete vychutnat spoustu morbidních nápadů, chorobného a mocného vokálu a drsných bicích. Jako celek jsou potom COMMANDER jako tank, který před sebou hrne hromadu špíny,  hnisu a prašivých kostí. Ten tlak, energie, vše smíchané s chladem a tmou, tvoří dohromady celek, který se vám usadí v hlavě a nebudete je schopni vyhnat. Je to tak, k nahrávce jsem se rád a často vracel, stala se mojí součástí. "Angstridden" je albem, které napsali a složili zkušení muzikanti, kteří moc dobře vědí, co a jak chtějí hrát. Pokud máte rádi smečky jako BOLT THROWER, DESULTORY, GRAVE, JUNGLE ROT, neváhejte ani chvilku. Tahle deska je vybroušená k dokonalosti a roztrhá vás na kusy. Hluboko v podzemí, v kdysi opuštěné továrně na zbraně, které zabíjely po celém světě, stále hoří oheň. Velmi často zde umírají lidé, všichni ti odsouzení na smrt, prokletí, se stávají démony, aby i po své smrti seděli u ohně a hlídali kvalitu. Surový, masakrující death metal, ukovaný z té nejkvalitnější oceli! Buldozer, který nezná slitování!


Asphyx says:

Deep underground, a fire still burns in a once-abandoned factory that made weapons that killed around the world. They use the finest steel, everything is dirty, smelly. Very often people die here, all those doomed to die, cursed, become demons to sit by the fire and guard the quality even after their death. Here, on the other side of the world, in the old beyond, the best death metal records are made. I sign with my own blood that the new album from legendary German darkies COMMANDER will rip your heart out and make you eat it. The melodies, the raw riffs, the desire to destroy with music. You'll find all that and more on their new album.

I love it when an album grabs me, wipes the floor with me, kneels on me and I can't breathe. Honest death metal has to have pressure and a lot of honest energy. These are things that can't be taught, you have to have it in you, you have to believe in hell and death. COMMANDER are back in fine form. They'll crush you to dust.


The band was on the scene from 1999 to 2012, then went on hiatus, only to return and give us another cardiac arrest. This is honest old death metal, with a lot of interesting moments. I like that the gentlemen can create a very captivating and addictive atmosphere and strong melodies. I have to stop for a moment at the sound. I played the record on a machine with big and powerful speakers and felt like I was facing a tsunami. Very raw, rumbling and massive (Michael Kraxenberger - producer, recording). At the same time very clear. That's how I like it! The green cover artwork, signed by Kumislizer Artwork, was also a success. By and large, the band paid a lot of attention to formal things and you can enjoy a lot of morbid ideas, sick and powerful vocals and harsh drums. As a whole, COMMANDER are like a tank that throws a pile of dirt, pus and scabby bones in front of you. The pressure, the energy, all mixed with the cold and the darkness, combine to form a whole that will settle in your head and you won't be able to banish it. It's true, I like to come back to the record often, it's become a part of me. "Angstridden" is an album written and composed by experienced musicians who know very well what and how they want to play. If you like bands like BOLT THROWER, DESULTORY, GRAVE, JUNGLE ROT, don't hesitate a moment. This record is polished to perfection and will tear you apart. Deep underground, a fire still burns in the once abandoned factory of weapons that killed all over the world. Very often people die here, all those doomed to die, cursed, become demons to sit by the fire and guard the quality even after their death. Raw, slaughtering death metal, forged from the finest steel! A bulldozer that knows no mercy!




Recenze/review - COMMANDER - Fatalis (The Unbroken Circle) (2018):
https://www.deadlystormzine.com/2018/07/recenzereview-commander-fatalis.html


tracklist:
01. Dawn Of Fear (Intro) 
02. Angstridden 
03. Astrayed 
04. Deviate From Our Vision 
05. Not My War 
06. Worlds Upon Worlds 
07. Scaremongers 
08. Scorched Earth 
09. Vanity Is The Death Of Decency 
10. No Compulsion To Live

band:
DRUMS – FLO PUCHERT
GUITAR/VOCALS – NICK KOLAR
LEADGUITAR – STEFFEN AUGSTEIN
BASS/B-VOCALS – TOBY BRANDL



Recenze/review - ROV – Nihil Novi Sub Sole (2024)


ROV – Nihil Novi Sub Sole
demo 2024, Screwtape Records

for english please scroll down

Staré, dávno opuštěné ruiny. Ohořelé kříže, zničený oltář. Pach zkaženého masa, který nevyprchal ani po dlouhých letech. Lidé zapomínají a málokdo už ví, co se zde tenkrát stalo. Přehrabuji se ve starých spisech a čtu si příběhy plné smrti a utrpení. Jakoby byl do stěn otištěn nářek obětí. Víra je dávno mrtvá, přežívá jenom hudba. Ta je pro nás jediným vykoupením. Jsem starým archivářem, který stále rád nahlíží do plesnivých kobek. Objevuji v nich nahrávky, které vytahuji na světlo. Otřu z nich prach, odstraním pavučiny a pouštím je do ticha a temnoty.

Domů mi přišlo na recenzi nové demo od kapely ROV. Kazeta a CD, obojí s černobílým obalem, jak to mám stále nejraději. A tak jsem zase jednou neseděl u reproduktorů ve svém pokoji, ale toulal jsem se mezi ruinami starého kostela. Hned vedle malého hřbitova, kde na náhrobcích sedělo hejno krkavců. Čekali na první riff, na melodii a kus syrového masa. Bylo na čase nakrmit je, démony, i samotného ďábla. Zapínám play a ven vylezou krvelační červi, co touží po zkaženém mase. A také jej dostávají, v podobě mého nebohého těla. Tahle smečka vás totiž pohřbí svojí hudbou zaživa a udělá to velmi elegantně a surově. 



Demonahrávka je určena všem, kteří jsou na tom jako já. Starým hrobníkům, co si stále rádi čtou nápisy na náhrobcích, patologům, kteří již viděli tolik smrti a utrpení, že potřebují její další dávku. Trávíte své volno často v záhrobí, v katakombách, posloucháte prašivý shnilý death metal, krví nasáklý doom a oceníte i s chutí pradávný chlad black metalu? Potom ochutnejte i "Nihil Novi Sub Sole". Myslím, že vám přijde k chuti. Je to staroškolské, včetně morbidního, zastřeného zvuku, ručně malovaného obalu. Hluboký underground, chcete-li, pro který musíte mít slabost. Což moje maličkost má a pokud jste na tom stejně jako já, neváhejte ani chvilku a objednávejte. Počet kusů je samozřejmě omezený. Vše je divoké, neurvalé, primitivní. Volně inspirované prvními nahrávkami CIANIDE nebo WINTER. Ochutnávejte opatrně, mohli byste se zadusit vlastní krví. Povedl se i zvuk, který je hutný, masivní a tak akorát čitelný. 

"Nihil Novi Sub Sole" lze volně přeložit jako - "Nic nového pod sluncem, všechno tady už bylo". V případě této kapely tato definice přesně vyjadřuje i to, co se na demu odehrává. Pánové vzali staré, shnilé death, black a doom metalové mršiny, exhumovali je a opatřili vlastními nápady a invencí. Jasně, vše je staré, již v mnoha podobách slyšené, ale zároveň stále velmi návykové a přitažlivé. Jen se to musí umět zahrát a to ROV umějí. 

Chtělo by to nějaký verdikt na závěr, co myslíte? V ROV hrají zkušení muzikanti ((ZMARCHROB, MARBUEL, AGMEN, TYRANIZER), kteří přesně ví, kam a jak směřovat. Jejich prvotina je jako výlet v čase do osmdesátých a devadesátých let minulého století. Osobně oceňuji, že se pánové nenechali strhnout dnešním trendem obyčejných kopií starých časů bez duše. Naopak, demo 2024 je kusem shnilého masa, které vám kapela hodí do ksichtu. Je jen na vás, jestli se zalknete nebo si pochutnáte. Já bych si dal rád klidně další porci. 

Staré, dávno opuštěné ruiny. Ohořelé kříže, zničený oltář. Pach zkaženého masa, který nevyprchal ani po dlouhých letech. Mrtvolný, hnilobný doom death black metal s prašivou patinou! Exhumace mršiny ve značném stádiu rozkladu!

Asphyx says:

Old, long-abandoned ruins. Charred crosses, a ruined altar. The smell of rotten meat that hasn't faded even after many years. People forget and few know what happened here then. I dig through old writings and read stories of death and suffering. It's as if the lamentations of the victims have been imprinted on the walls. Faith is long dead, only music survives. It is our only redemption. I'm an old archivist who still likes to peer into musty dungeons. I discover recordings that I bring to light. I dust them off, remove the cobwebs and release them into the silence and darkness.

A new demo from the band ROV came home for me to review. A cassette and a CD, both with black and white cover art, as I still prefer. And so once again I was not sitting at the speakers in my room, but wandering among the ruins of an old church. Next to a small graveyard where a flock of ravens sat on gravestones. Waiting for the first riff, the melody and a piece of raw meat. It was time to feed them, the demons, and the devil himself. I turn on the play, and out come the blood-sucking worms, hungry for rotten flesh. And they're getting it, in the form of my poor body. This pack will bury you alive with their music, and they'll do it very elegantly and brutally.



The demo is for everyone who is like me. Old gravediggers who still like to read the inscriptions on tombstones, pathologists who have seen so much death and suffering that they need another dose of it. Do you often spend your free time in the grave, in the catacombs, listening to dusty rotten death metal, blood soaked doom and do you also appreciate the ancient coldness of black metal with gusto? Then try "Nihil Novi Sub Sole". I think you will like it. It's old school, including the morbid, obscured sound, hand-painted cover art. Deep underground, if you will, which you must have a soft spot for. Which my little one has, and if you're in the same boat as me, don't hesitate a moment to order. There are, of course, a limited number of pieces. Everything is wild, untamed, primitive. Loosely inspired by the first CIANIDE or WINTER records. Taste carefully, you might choke on your own blood. The sound is thick, massive and just audible.

"Nihil Novi Sub Sole" can be loosely translated as - "Nothing new under the sun, everything has been here before". In the case of this band, this definition also accurately describes what is happening on the demo. The gentlemen have taken the old, rotten death, black and doom metal carcasses, exhumed them and added their own ideas and inventiveness. Sure, it's all old, heard in many forms, but still very addictive and appealing at the same time. You just have to know how to play it, and that's what ROV do.

It would take a verdict at the end, what do you think? ROV features experienced musicians ((ZMARCHROB, MARBUEL, AGMEN, TYRANIZER) who know exactly where and how to go. Their first album is like a trip back in time to the 80s and 90s. Personally, I appreciate that the gentlemen didn't get carried away by today's trend of ordinary copies of the old times without soul. On the contrary, the 2024 demo is a piece of rotten meat that the band throws in your face. It's up to you whether to cry or enjoy it. I'd love to have another helping.

Old, long-abandoned ruins. Burnt crosses, a ruined altar. The smell of rotten meat that hasn't faded even after all these years. Dead, rotten doom death black metal with a grimy patina! Exhumation of carrion in a considerable stage of decomposition!




band:
Petr "Skalp" Skala
Zmarchrob (Zmarchrob, Marbuel)
Michael (Agmen, Tyranizer, ex-Maniac Butcher)


neděle 7. července 2024

Recenze/review - APOSENTO - No Safe Haven (2024)


APOSENTO - No Safe Haven
CD 2024, Xtreem Music

for english please scroll down

Na stěnách visí zohavená těla. Slyším tichý šepot nemrtvých. Oběti inkvizice, uložené ve staré kobce. Bylo na čase provést exhumaci. Otevírám rezavé dveře a nasávám pach kruté smrti. Na oltáři je stále zaschlá krev. Nad vchodem je nápis APOSENTO. Starý, surový, prašivý death metal ve své krystalické podobě. Zazní první riff a mrtvolám začne odpadávat maso od kostí. Některé, ty které byly opravdu prokleté, se postupně probouzejí a touží po další skladbě. 

Je to další z obřadů, z pradávných death metalových rituálů, ke kterému se budu rád a často vracet. Kapela totiž hraje přesně takovým tím temným, chladným a morbidním způsobem, jak to mám nejraději. Jakoby neuběhla spousta let, jakoby se stále nepohřbívalo do země. Kapela je stále silná ve svých základech a nadále rozvíjí svůj styl k dokonalosti. Letošní album "No Safe Haven" vám vypálí cejch v hlavě. Je po okraj narvané opravdovým rouháním. Smrt je velmi blízko!


APOSENTO byli založeni v roce 1990 na severu Španělska, ve městě Logroño. Není tedy divu, že máme tu čest se smečkou, která hraje poctivě, upřímně, od srdce. Stále lze v jejich hudbě vystopovat ducha starých časů. Songy jsou i na nové desce velmi živočišně, neurvalé, drásající. Pokud jste vyrůstali na zásadních albem od kapel jako SUFFOCATION, CANNIBAL CORPSE, SINISTER, DEICIDE, MALEVOLENT CREATION, MASSACRE. Španělé si vybrousili svůj styl k dokonalosti. Přesně vědí, co a jak chtějí hrát, jaký chtějí mít zvuk (Dan Díez - recording, Davide Billia - mixing), jaký obal má přitahovat pozornost (Naroa Etxebarria). Zkrátka a dobře, i letos se jedná o materiál od zkušených matadorů, kteří vás pověsí na zeď. Rozdrtí vaše klouby tlakem, provedou elegantní trepanaci lebky svými melodiemi. Poslouchat "No Safe Haven" je jako se procházet po dávno opuštěných pohřebištích. Některé hroby jsou mělké a kosti v nich se kývají do rytmu. Nemrtví moc dobře vědí, co je dobré, u death metalu to platí na sto procent. Není tedy divu, že mi letošní nahrávku doporučili. Každé setkání tak pro mě není jen obyčejným pouštěním hudby, ale spíše soukromým rituálem, který si neskutečně užívám. Pomalu stárnu, jednou se rozpadnu v prach. Stanu se démonem a jedno vím jistě. Podobné desky si budu rvát do hlavy i na onom světě. Dnešní doba je divná a potřebuji své jistoty, katakomby, do kterých se mohu vracet a užívat si hudbu. APOSENTO mi dodali opět smrtící kov prvotřídní kvality. Navíc, a to určitě ocení všichni pamětníci, Carlos García je zpět za mikrofonem. Nezbývá než přidat hlasitost a zapálit ohně! Okultní, mokvající, surový death metal ze starých kobek, který vás roztrhá na kusy! Hroby prokletých se otvírají!

Asphyx says:

There are mutilated bodies hanging on the walls. I hear the low whispers of the undead. Victims of the Inquisition, stored in an old dungeon. It was time for an exhumation. I open the rusted door and inhale the smell of cruel death. The blood still dries on the altar. Above the entrance is the sign APOSENTO. Old, raw, dusty death metal in its crystalline form. The first riff hits and the flesh starts falling off the bones of the corpses. Some, the ones that were really cursed, gradually wake up and long for the next song.

It's another ritual, one of the ancient death metal rituals that I will return to often. For the band plays in exactly the kind of dark, cold and morbid way I like best. As if many years hadn't passed, as if they weren't still burying themselves in the ground. The band is still strong in its fundamentals and continues to develop its style to perfection. This year's album "No Safe Haven" will burn a mark in your head. It's packed to the brim with real blasphemy. Death is very close!


APOSENTO was founded in 1990 in the north of Spain, in the city of Logroño. It is not surprising that we have a pack that plays honestly, sincerely, from the heart. You can still trace the spirit of the old days in their music. The songs on the new album are also very animalistic, uncouth, tearing. If you grew up on essential albums from bands like SUFFOCATION, CANNIBAL CORPSE, SINISTER, DEICIDE, MALEVOLENT CREATION, MASSACRE. The Spaniards have honed their style to perfection. They know exactly what they want to play and how they want to play it, what sound they want to have (Dan Díez - recording, Davide Billia - mixing), what cover to attract attention (Naroa Etxebarria). In short, again this year, this is material from experienced matadors who will hang you on the wall. They will crush your knuckles with pressure, perform an elegant trepanation of your skull with their melodies. Listening to "No Safe Haven" is like walking through a long-abandoned burial ground. Some graves are shallow and the bones within sway to the rhythm. The undead know very well what is good, in death metal this is 100% true. No wonder they recommended this year's record to me. So every meeting is not just a simple music playing for me, but rather a private ritual that I enjoy immensely. I'm slowly getting older, one day I'll crumble into dust. I will become a demon, and one thing I know for sure. I'll be banging records like this in my head in the next world. These are strange times and I need my certainties, my catacombs to return to and enjoy the music. APOSENTO have once again supplied me with lethal metal of top quality. Moreover, and this will surely be appreciated by all those who remember, Carlos García is back behind the microphone. Nothing to do but turn up the volume and light the fires! Occult, swamping, raw death metal from the old dungeons that will tear you apart! The graves of the damned are opening!




about APOSENTO on DEADLY STORM ZINE:



Tracklist:
No Safe Haven
Tortured and Abused
Uncertain Death
A Texas Funeral
The Bad Seed
Where Darkness Reigns
Let it Bleed
The Devil's Bargain
As Your Life Ends
Parásitos

Line-up:
Carlos García: Vocals
Manolo Sáez: Guitars
Manu Reyes: Guitars
Pablo Vázquez: Bass
Raúl Ceballos: Drums

Recording Info:Recording Studio: Rock Lab Studios
Producer: Dan Díez (Tierra Santa)
Mixing and Mastering: Davide Billia at MK2 Studios in Italy



Recenze/review - GRAVE HERESY - Incineration Victory (2024)


GRAVE HERESY - Incineration Victory
CD 2024, Godz ov War Productions

for english please scroll down

Ne, tohle není umělý hororový snímek. Tady se jedná o surovou a hnusnou realitu. Žádné krásné a sexy zombie. Naopak, všichni jsou oškliví a zlí. Navenek působí samozřejmě jako milí lidé, ale mají svá temná zákoutí. Svoje sklepy, ve kterých mučí, znásilňují a podřezávají. Vždy mě fascinuje, když je někdo takový odhalen. Takový milý chlápek, rodinný typ. Po večerech má ale podivného koníčka. Řeže skalpelem do kůže, rád se dívá do vyděšených očí, líbí se mu utrpení a bolest. 

Stejný rozdíl jako mezi hororem a realitou lze vypozorovat i u debutového alba švédských maniaků GRAVE HERESY. Jestliže jsou současné lesklé časopisy plné pozérů a muzikantů bez vize i talentu, tak potom je hudba těchto šílených Švédů pravým opakem. Nastaveným hnusným zrcadlem. Proříznutou tepnou, ze které vytéká čerstvá krev. Hnijící mrtvolou u cesty, která již značně zapáchá. Máte rádi extrémní death metal? Nepřehledný, komplikovaný, jdoucí za hranu? Potom jste zde správně. 


Nevím, jestli jste měli někdy tu čest asistovat u pitvy, ale věřte mi, že to nemá nic společného se scénkami v televizi. Chybí tam ten smrad, mokvající tkáně, praskající kosti. Když tohle všechno vezmete, hodíte do mlýnu na maso a okořeníte sírou, tak dostanete velmi morbidní a syrový zážitek. S novým albem "Incineration Victory" je to velmi podobné. Zpočátku vám bude připadat jako lavina, tsunami, ale časem, když mu dáte trošku času, začne na povrch vylézat spousta zajímavých momentů. Budete se dívat do tmy a modlit se, aby už konečně přišel, ten, který vás před několika hodinami zavřel do sklepa. Po stěnách stéká hnis. Krysy tančí v šílených rytmech a z reproduktorů zní tohle album. A to tak nahlas, že vám popraskají ušní bubínky. Pokud máte rádi kapely jako TEITANBLOOD, PSEUDOGOD, PROCLAMATION, GRAVE MIASMA, ARCHGOAT, IGNIVOMOUS, LVCIFYRE, WITCHRIST, DIOCLETIAN, IMPETUOUS RITUAL, DEATHSPELL OMEGA a další podobné démony, kteří rádi experimentují s hlukem, špinavostí a zkaženým masem, pak jste zde správně. Nová deska určitě není pro každého. Někomu bude připadat ohavná, hnusná a prašivá. Tak je to také správně. Tady se také nejedná o žádné pozéry, ale o kapelu, která ráda a často překračuje hranice. Budete smeteni masivní zvukovou vlnou, budete se chytat za hlavu a budete se bát, aby vám nepukla lebka. Ten tlak, energie a síla jsou obrovské. Ne, tohle není umělý hororový snímek. Tady se jedná o surovou a hnusnou realitu. Žádné krásné a sexy zombie. Naopak, všichni jsou oškliví a zlí. Navenek působí samozřejmě jako milí lidé, ale mají svá temná zákoutí. Svoje sklepy, ve kterých mučí, znásilňují a podřezávají. Nihilistický, infernální, blasfemický black death metal z těch nejsmradlavějších kobek! Hniloba, špína a smrt!


Asphyx says:

No, this is not a faux horror movie. This is raw and ugly reality. No beautiful, sexy zombies. On the contrary, they're all ugly and evil. On the outside, of course, they seem like nice people, but they have their dark corners. Their basements, where they torture, rape and slash. I'm always fascinated when someone like that is exposed. Such a nice guy, family man. But he has a strange hobby in the evenings. He likes to cut into skin with a scalpel, he likes to look into terrified eyes, he likes suffering and pain. 

The same difference between horror and reality can be seen in the debut album of Swedish maniacs GRAVE HERESY. If the current glossy magazines are full of posers and musicians without vision and talent, then the music of these crazy Swedes is the opposite. An ugly mirror. A cut artery from which fresh blood flows. A rotting corpse by the side of the road that already smells bad. Do you like extreme death metal? Messy, complicated, over the edge? Then you've come to the right place. 


I don't know if you've ever had the privilege of assisting in an autopsy, but believe me, it has nothing to do with the skits on TV. It's missing the smell, the swelling tissue, the cracking bones. You take all that, throw it in a meat grinder and spice it up with sulphur, and you get a very morbid and raw experience. It's very similar with the new album "Incineration Victory". At first it will feel like an avalanche, a tsunami, but over time, if you give it a little time, a lot of interesting moments will start to surface. You'll be looking into the darkness and praying that the one that locked you in the basement a few hours ago will finally come. There's pus dripping down the walls. The rats dance to crazy rhythms and this album blares from the speakers. And it's so loud, it'll pop your eardrums. If you like bands like TEITANBLOOD, PSEUDOGOD, PROCLAMATION, GRAVE MIASMA, ARCHGOAT, IGNIVOMOUS, LVCIFYRE, WITCHRIST, DIOCLETIAN, IMPETUOUS RITUAL, DEATHSPELL OMEGA and other such demons who like to experiment with noise, filth and rotten flesh, then you've come to the right place. The new album is definitely not for everyone. Some will find it vile, filthy and dusty. That's right, too. This is no posers here either, but a band that likes to cross boundaries often. You'll be swept away by a massive sound wave, clutching your head and fearing your skull might crack. The pressure, the energy and the power are immense. No, this is not a faux horror movie. This is raw and ugly reality. No beautiful and sexy zombies. On the contrary, they're all ugly and evil. On the outside, of course, they seem like nice people, but they have their dark corners. Their basements, where they torture, rape and slash. Nihilistic, infernal, blasphemous black death metal from the stinkiest of dungeons! Rot, filth and death!


Tracklist:
01. Intro - Sarmat Dawn 
02. Attenuating The Flesh Treshold 
03. Christ Unpermanence (Attrition Hammer Of Anti) 
04. Onset Of Hexakosioihexekontahexaphilic Conquest 
05. Incineration Victory 
06. Ageless Onslaught 
07. Mass Death Proclamation 
08. Summoning Of Sulphurist Hordes 
09. Warhead Worship

Line-up:
Vengeful Hate Vomiter and Weaponized Apostasy • Vomits, Haubitzer
Barbed Garrote Operator • Chain Saw
Thermonuclear Incantations Ritual Master • Bone Saw
Ox, Anonymous Undeity of Corpse Incineration • Subterranian Supression

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh čtyř stý šedesátý čtvrtý - Vlkodlaci číhají ve tmě


Příběh čtyř stý šedesátý čtvrtý - Vlkodlaci číhají ve tmě

Tentokrát jsme to vzali trošku jinudy. Otravovala nás dlouhá cesta autobusem, tak jsme zvolili sice ještě delší, ale pohodlnější vlakem. Z Prahy jedeme přes Turnov do Tanvaldu. Je to hodně veselé, protože s námi jedou nějací mladí trampové, kteří s sebou mají pivo, rum a spoustu dobrot. Ihned se dáme do řeči a já jim trošku závidím, že budou celý víkend v lesích. Jen si dejte pozor na vlky, loučíme se a naposledy si zavdáme. Je už tma, když dorazíme do studené chalupy. Zatopím a ještě dlouho klepeme kosu pod peřinou. Přitulíme se, ale oba máme husí kůži. Přesto nebo možná právě proto je nám najednou moc fajn. Vyběhne na záchod a když se vrátí, tak má na tváři vyděšený výraz. Slyšel si to? Co? No, ty děsivý skřeky. Jen mávnu rukou. Občas přijde na zahradu srnec, někdy tu loví jestřáb. Jsi na horách, má milá, netřeba mít strach. Navíc jsem tu já, slavný lovec a ochránce. Schoulí se ke mě a já si připadám jako vládce jeskyně. 

Probudím se k ránu a jdu taky na záchod. Přehodím jí přes zadek peřinu, aby mi nenastydla. Pohladím jí po vlasech. Je tak nevinná, když spí. Něco zavrní ze spaní a tak raději svítím baterkou mimo její zorné pole. Když bych ji probudil, byla by naštvaná. Celý život ráda spí. Možná právě proto je tak usměvavá. Vylezu na chodbu a je tam snad pět stupňů. Zapleskám nohama o podlahu. Studí to, hergot, zapomněl jsem bačkory. Pak mi hlavou projede hrozný výkřik. Jakoby někoho vraždili. Bylo to zvíře? Nebo snad člověk. Nevím, ale otevřu pomalu dveře ven. Vezmu si sekyru, člověk nikdy neví. Je mlha a takové to divné světlo od měsíce, které se nemůže pořádně projevit. Překvapí mě, že je venku větší teplo než uvnitř. Vydám se kousek po cestě, našlapuji velmi pomalu, protože kdyby něco, nechci být překvapený. Krve by se ve mě nedořezal, když vylétne z křoví nějaký pták. Uff. Jdu dál, opatrně, jsem na lovu. Alespoň tak si připadám. 

Nahoře na kopci se něco pohnulo. Mžourám, nemám brýle, ale na dálku vidím vcelku dobře. Potom spatřím oči. Žhnoucí a plamenné. Jsou plné nenávisti a vzteku. Alespoň tak mi to připadá. Vypadá jako vlk, ale klidně by to mohl být velký černý pes. Vycení na mě zuby. Sevřu v rukou pevně sekyru a vzpomenu si na všechno, co jsem kdy o psech a vlcích četl. Je to šelma, možná zdivočelá. Zapřu nohy a připravím se. Možná prohraju, ale nedám se snadno. Prolétne mi hlavou, jestli jsem zavřel dveře do chalupy. Rychle se ohlédnu, jsou opravdu dokořán. Couvat bych ale neměl, pamatuju si, že bych tím dal najevo, že jsem prohrál, že se bojím. Raději zařvu. Nadávám mu, jsem jako zvíře. Zvedne hlavu, zavyje hodně hlasitě a nelidsky, bestiálně. Podívá se jako ve filmech k nebi a zmizí. Jdu pomalu domů a připadám si, jako bych s ním opravdu bojoval. Usnu a ráno nevím, jestli to byl sen nebo pravda. O realitě nás přesvědčí soused, který jde ráno venčit svého psa a nalezne kousek nad chalupami roztrhanou srnu. 

Vyprávím u čaje všechno blondýně a vidím na ní, že se trošku bojí. Utěšuju ji a uhasnou nám kvůli tomu kamna. Už je necháme, dnes jedeme s Vencou a Petrou do Liberce. Bude punk, jak už bývá dobrým zvykem. Sejdeme přes hřebeny dolů k přehradě. Máme tu sraz v hospodě. Cestou se ale pořád ohlížíme, lekáme se každého psa za plotem. Ale dorazíme v pořádku a kdybyste nás viděli, měli byste také radost. Tohle jsou praví kamarádi. Objímáme se, ihned navážeme tam, kde jsme minule přestali. Petra se léčí nově s neplodností a má to výsledky. Ihned si na to připijeme, protože dobří přátelé se svěřují s problémy. Nepotřebujeme psychology ani psychiatry. Jednak se k nim tenkrát tolik nechodilo a hlavně se vždycky ze všeho vykecáme. Uleví se nám. Hrozně rád bych se sem přestěhoval a pracoval tady. Nějak cítím, že jsou zde moje kořeny. Kdysi jsem je míval v Boleslavi, to ještě v dobách naší první i druhé party. Ale to už je tak dávno pryč, přijde mi. Přitom je to jen pár let. Pomalu dopijeme a jdeme se podívat na byt, který naši kamarádi obývají. Pomalu jej rekonstruují a my je chválíme. Jednou bychom chtěli také něco takového. Díváme se na přehradu a já všem vyprávím o psovi, který mohl být vlkem. Takhle za světla je to docela veselá příhoda. 

Holky si zalezou do koupelny, štěbetají tam a líčí se na večer. Hezky punkově. My mezitím vedeme vážnější řeči, máme dlouhý kouř a rozebíráme muziku. Venca pořád kupuje nové desky a tak se ledacos přiučím. Mám tu i svůj notes, kam si napíšu pár jmen. Když jsou dámy za krásné, pochválíme je, dostaneme za to hubičky a vydáme se na tramvaj. Jedeme a je na nás všech vidět, že je nám spolu opravdu dobře. Vzduchem létají vtípky, jsme plni energie a naše srdce jsou otevřená. Chtěl bych zase všechno zakonzervovat a uchovat si na černé časy, které nakonec vždycky přijdou. Hlavou mi probleskne návštěva doma v Boleslavi, kdy jsem našel otce před dveřmi. Ležel na rohožce a když jsem jej obrátil, měl vyvrácený pohled. Nejdřív jsem si myslel, že je mrtvý, ale nebyl. Jen totálně na mol. Oklepu se, nechci kazit náladu. Myslím raději na včerejší muchlování ve studených peřinách. Blondýnka mi to pozná na očích, ona to vždycky vycítí. Usměje se na mě a mě zahřeje u srdce. Mám tě moc rád, křičím v ulicích Liberce, když jdeme městem. 

Zalezeme zase do hospody. Klub je takový malý sklep, jen v něm pouze pár krků. A tak sedíme a kecáme až do večera. Koncert proběhne v klasickém stylu. Pár ožralých, kapely průměrné, ale nasazení jim nechybí. Vůbec mi to nevadí, jde mi hlavně o prostředí, o pohodové lidi, o nová přátelství. Když si na to vzpomenu, tak je mi tak nějak hezky, všechno bylo takové opravdové, ne jako like na facebooku. Ihned jste reálně viděli, jak ten člověk voní, jak se tváří a podle tónu hlasu jste poznali, jestli to myslí vážně a nebo ne. Mohli jste si tak lépe vybírat. Některé kamarádství vydrželo dodnes. Všechno bylo víc ohlodané na kost. Opravdové. Někdy na to nostalgicky vzpomínám a stýská se mi. Ale nechme vzpomínání. Dáme si ještě jedno pivko a pak už musíme, protože jede poslední tramvaj. Jenže nejede. Nějaká oprava nebo co. Co teď? Jsou dvě možnosti. Buď někde přečkáme nebo půjdeme pěšky. Volíme druhou možnost.

Když jsme ve městě, tak je to celkem fajn. Sice potkáme dvě partičky značně nalitých cikánů, kteří jsou agresivní, ale nakonec to dopadne dobře. Proběhne jen pár bílých sviní a pak už je klid. Dělám si srandu, že jsem minulou noc málem bojoval s vlkem, že se mnou se nemusí bát. Máme lahev rumu a tak jsem velcí hrdinové. Holky tedy pijou málo a Venca se drží, ale já mám fakt naváto. Do Jablonce nám to trvá docela dlouho, ale nakonec odvedeme Vencu a Petru do bytu. Nabízejí přespání, ale my musíme druhý den do Plzně. Loučíme se a naše křepelky mají v očích slzy. Proč nemůžeme bydlet někde kousek od sebe? Vydáme se zase před kopec. Směrem na Kynast. Chodil jsem tudy snad tisíckrát. Vydrápeme se nahoru na hřebeny a držíme se cesty. Je totiž zase děsná mlha. Najednou mi moje milá zmáčkne ruku tak, že mi málem protrhne nehty ruku. Je to děsný řev. Nelidský, zvrácený a v mnohém připomíná ten ze včerejška. Jen tu sebou nemám nic na obranu. Nevzal jsem si ani nůž, který si normálně beru. Šel jsem nalehko, za zábavou. Teď by se hodil. Jdeme opatrně dál. Vylezeme na další kopec a navrhnu, že půjdeme zkratkou. Mimo hlavní cestu. Jdu první, co kdyby něco. Další výkřik, snad ještě horší než předtím. Zase by se v nás krve nedořezal.

Pak ho uvidíme. Je snad ještě větší než včera. Černý se žhnoucíma očima. Dívá se na nás a my máme pocit, že nám jeho pohled proniká přímo do mozků. Obejme mě zezadu a pošeptá mi, že se bojí. To já taky, ale nedám to najevo, protože to my chlapi nemůžeme. Najdu u cesty klacek a vezmu ho do ruky. Cítím se trošku silnější, ale ne o moc. Zavyje a zároveň uslyšíme třetí hrozný výkřik. Blondýnka se klepe strachem. Chytím ji pevněji za ruku a vydáme se k chalupě. Sleduje nás celou cestu, naklání na stranu hlavu, jako to dělávají psi, když jsou něčím zaujatí. Jen přijď, rozsekám tě, povzbuzuji se. Pomalu dojdeme ke dveřím. Zamknu na všechny západy a naposledy se napijeme rumu. Neboj se, za chvilku svítá. Tu noc nespíme, ani netopíme. Jen se choulíme v křesle. Co to bylo za děsivý výkřiky? Třeba loví ve smečce. Nějaká další srna? Nevím a pomalu se uklidníme. Na chvilku mi usne v náručí. Ale její spánek je velmi neklidný.

Když slunce rozežene mlhu, je vše ihned v pohodě. Trošku se povzbuzujeme různými hláškami. Nevydrží nám to ale moc dlouho. Nasedneme do autobusu a tam z rádia slyšíme hlášení policie, že v jednom domě, kolem kterého jsme šli včera v noci, rozsekal manžel svoji manželku sekyrou. Našel ji s milencem. Potom utekl a našli ho nahoře na kopci oběšeného. Nechal dopis na rozloučenou. Podíváme se na sebe a je nám šíleně. Jakoby se nás dotklo samotné zlo. Do Prahy nemluvíme. Jdeme jako vždy na jedno. Podívá se na mě svýma krásnýma modrýma očima. Vidím na tobě, že ti to taky vrtá hlavou. Kdo nebo co byl ten třetí výkřik? Zabil přeci dva lidi. Ne tři. Nebo ano? Na koleji jdeme do baru a přepínáme programy na televizi. Ale nikde ve zprávách nic není. K vraždám opravdu došlo. Ale ten třetí řev nám zůstává dodnes záhadou. Alespoň se vyřešil ten vlk. Byl to zdivočelý pes, černý vlčák, který trhal v lesích zvířata. Zastřelili ho. Zajímavé je, že loni na podzim, když jsem byl na chalupě hrabat listí, tak jsem viděl podobnou šelmu znovu. Tentokrát ale soused říkal, že vlci se vrátili. Tak nevím. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 6. července 2024

Recenze/review - FLAMEKEEPER - Flamekeeper (2024)


FLAMEKEEPER - Flamekeeper
CD 2024, Invictus Productions

for english please scroll down

Nemůžeš se nadechnout, padáš po zádech do hlubiny. Tak takové to je, říkáš si, taková je smrt. Žádný poslední soud, ani divocí démoni. Jenom temnota a chlad. Díváš se do tmy a najednou prořízne těžký vzduch první riff. Objeví se oheň, který postupně roste, živí se bolestí a utrpením. Najednou stojíš očištěn a znovuzrozený. Ano, hudba švédských FLAMENKEEPER na mě má velmi zajímavý účinek. Jako bych ji měl zakódovanou hluboko v genech. 

Není divu, s heavy metalem a jeho odrůdami jsem kdysi v mládí začínal. Možná právě proto přistupuji ke každé nové nahrávce opatrně. Tentokrát jsem si otevřel pivo, zhasl všechna světla a postupně přidával hlasitost. Po několika skladbách jsem se začal usmívat. To je ono! Přesně takové album jsem potřeboval. Je majestátní, velmi dobře složené a obsahuje v sobě takovou tu těžko vysvětlitelnou příměs, která se nedá naučit. Metal je zde ukován z té nejlepší oceli. Berte a nebo nechte být. 


Hlavním a jediným členem kapely je Marco Salluzzo, všem dobře známý muzikant z italských black death metalových DEMONANCY. Je podepsán pod veškerou hudbou. Přiznám se vám rovnou, podle mě se jedná o stylově vybroušený drahokam. Zvuk, obal, ale hlavně samotné skladby jsou doslova návykové. Jen si tak jezdit autem, nejlépe při západu slunce. Postupně přidávat hlasitost i rychlost. Nic neřešit, užívat si hudbu samotnou. Kolik takových chvil jste poslední dobou zažili? Jsem už starý pes, který zvedne hlavu pouze v případě, když ho nějaké album doopravdy baví. Na nové desce "Flamekeeper" naleznete potřebný patos, vznešenost, heavy metalový postoj bojovníků. Osobně se mi hrozně líbí, že skladby působí velmi uvěřitelně, opravdově. Žádné zbytečnosti, ale na kost ohlodané melodie, které se vám postupně usadí až v morku kostí. V některých momentech si zavzpomínáme na to nejlepší, co kdysi nahráli třeba takoví MANOWAR, DIO. Marco na tyhle legendy odkazuje, ale dělá to po svém. Celým albem se tak vznáší nejen melancholický náboj, ale samozřejmě i nostalgie. Tady se skládá pocta hudbě jako takové. Marco má velký dar a talent na to, složit chytlavé motivy. A tak mi zase sedmnáct a znovu křičím do tmy. Všechen ten vztek, frustrace, ale i láska k metalu jako takovému, musí ven. Jsem překvapený, nadšený a novou desku doporučuji všem na potkání. Hele, kámo, tak se mi ti dostala do rukou kapela, ze které se zblázníš. Pamatuješ, jak jsme jako mladí sedávali dlouhé hodiny před reproduktory a diskutovali o metalu? Tak přesně do téhle doby FLAMENKEEPER patří. Kurva brácho, tohle je taková krása! Nemůžu se nadechnout, padám po zádech do hlubiny. Tak takové to je, říkám si, taková je smrt. Žádný poslední soud, ani divocí démoni. Jenom temnota a chlad. A tohle album! Heavy metal, ukovaný z té nejkvalitnější oceli! Cesta je cílem!


Asphyx says:

You can't breathe, you fall on your back into the depths. That's what it's like, you tell yourself, that's what death is like. No last judgment, no wild demons. Just darkness and cold. You stare into the darkness and suddenly the first riff cuts through the heavy air. A fire appears, growing gradually, feeding on pain and suffering. Suddenly you stand purified and reborn. Yes, the music of Swedish FLAMENKEEPER has a very interesting effect on me. It's like it's encoded deep in my genes. 

No wonder, I started with heavy metal and its varieties when I was young. Maybe that's why I approach every new record with caution. This time I opened my beer, turned off all the lights and gradually turned up the volume. After a few songs, I started to smile. This is it! Just the album I needed. It's majestic, very well composed, and has that hard to explain admixture that can't be taught. The metal here is forged from the finest steel. Take it or leave it. 


The main and only member of the band is Marco Salluzzo, well known musician from Italian black death metal DEMONANCY. He is signed to all the music. I'll admit it straight up, in my opinion this is a stylistically polished gem. The sound, the cover art, but most importantly the songs themselves are literally addictive. Just take a car ride, preferably at sunset. Gradually increase the volume and speed. Don't worry about anything, just enjoy the music itself. How many of those moments have you had lately? I'm an old dog who only lifts his head when he really enjoys an album. On the new album "Flamekeeper" you will find the necessary pathos, nobility, heavy metal warrior attitude. Personally, I really like the fact that the songs feel very believable, real. No uselessness, but bone-biting melodies that gradually settle in your bones. In some moments we remember the best of what MANOWAR, DIO, for example, used to record. Marco refers to these legends, but he does it in his own way. Thus, not only a melancholic charge floats through the whole album, but of course also nostalgia. Here is a tribute to music itself. Marco has a great gift and talent for composing catchy themes. And so I'm seventeen again and I'm screaming into the darkness. All the anger, frustration, but also the love of metal itself, has to come out. I'm surprised, thrilled and I recommend the new album to everyone I meet. Hey, dude, I got my hands on a band that's gonna drive you crazy. Remember when we were young and we used to sit in front of the speakers for hours and discuss metal? That's exactly when FLAMENKEEPER belongs. Fuck, bro, this is so beautiful! I can't breathe, I'm falling on my back into the deep. That's what it's like, I think, that's what death is like. No last judgement, no wild demons. Just darkness and cold. And this album! Heavy metal, forged from the finest steel! The journey is the destination!


tracklist:
1. New Wild World 03:59
2. Flamekeeper 03:11
3. The Golden Spark 02:57
4. Raise the Banner 03:10
5. Stray Yet Still Free 03:38
6. Us and Them (The Song of the Voiceless) 03:26
7. Death, You'll Tremble to Take Me 03:22
8. As One with Light 03:16
9. The Roads of Rome

pátek 5. července 2024

Recenze/review - CODEX MORTIS - Tales of Woe (2024)


CODEX MORTIS - Tales of Woe
CD 2024, Black Lion Records

for english please scroll down

Nikdy si nevěděl, kdy přijde. Občas se se objevil ve stínu, někdy se vkradl do tvých snů. Tvoje kůže měla barvu sněhu a z krví ti tekla krev. Lidé o tobě říkali, že si prokletý. Pomalu si přestával mluvit. Občas tě našli se žiletkou v ruce, jak sedíš na vaně. Někdy ses díval do zrcadla a  viděl si zrůdu. Vypadaly ti postupně všechny vlasy a rozpadal ses v prach. Hnil si zaživa. Rozmlouval si se svým vlastním démonem. A poslouchal si u toho novou desku holandských black death metalistů CODEX MORTIS.

Kapela letos přichází se svým druhým dlouhohrajícím albem. Je po okraj narvané chladem, nahrubo nasekanou tmou a šílenstvím démonů. Budete se při poslechu procházet temnými chodbami podzemí, překročíte řeku Styx a skladby se vám jako nějaký zákeřný jed dostanou pomalu do krve. Alespoň v mém případě to platilo. Jsem prokletý!


Album jsem poslouchal již nějaký čas a stalo se mojí součástí. Obdivoval jsem syrový a chladný zvuk (Ronnie Björnström), s chutí jsem se díval na motiv na obalu. Skvělé a velmi zajímavé jsou i texty, které vám opravdu doporučuji prostudovat. Jedná se převážně o historická témata. Zkrátka a jednoduše, pánové i letos odvedli skvělé řemeslo. To by ale nejen v dnešní době bylo málo. CODEX MORTIS vzali klasické black death metalové postupy z devadesátých let minulého století (vliv DISSECTION je opravdu znatelný) a přidali velkou spoustu vlastních nápadů a invence. Novinka nejen že je skvělá po formální stránce, ale hlavně se opravdu dobře poslouchá. Rád a často jsem se zavíral ve svém pokoji. Otevřel jsem si pokaždé okno a díval se na usínající město. Nechával jsem si vyprávět příběhy o starých časech a s hlavou u reproduktoru se kýval spokojeně do rytmu. Holanďané umí napsat dobrý motiv. Pohrávají si s černou atmosférou jako šelma se svojí obětí. Navíc, a to také oceňuji, v sobě obsahují skladby velké množství energie, nahrubo nasekané tmy a mrazu. Nelze jinak, než doporučit všem, kteří nejen že mají rádi tento styl, ale zároveň u hudby přemýšlejí. Některé motivy vylezou na povrch až po nějaké době. Vlastně by se dalo také napsat, že pánové nahráli syrový opus z onoho světa, symfonii bolesti, smrti a temnoty. Nikdy jsem nevěděl, kdy přijde. Občas se objevil ve stínu, někdy se vkradl do mých snů. Moje kůže měla barvu sněhu a z krví mi tekla krev. Lidé o mě říkali, že jsem prokletý. Pomalu jsem přestával mluvit. Občas mě našli se žiletkou v ruce, jak sedím na vaně. Někdy jsem se díval do zrcadla a  viděl zrůdu. Černou krví nasáklý black death metal, u kterého potkáte ty nejděsivější démony! Zlo přichází ze stínu!

Asphyx says:

You never knew when he was coming. Sometimes he appeared in the shadows, sometimes he crept into your dreams. Your skin was the color of snow and your blood ran cold. People said you were cursed. Slowly, you stopped talking. Sometimes they found you with a razor blade in your hand, sitting on the bathtub. Sometimes you'd look in the mirror and see a monster. Gradually all your hair fell out and you crumbled into dust. You rotted alive. You talked to your own demon. And you listened to the new album by Dutch black death metallers CODEX MORTIS.

The band is releasing their second full-length album this year. It's packed to the brim with cold, coarsely chopped darkness and the madness of demons. You'll be walking through dark underground corridors, crossing the River Styx as you listen, and the songs will slowly get into your blood like some insidious poison. At least in my case it did. I'm cursed!


I've been listening to the album for some time now and it has become a part of me. I admired the raw and cool sound (Ronnie Björnström), I looked with relish at the motif on the cover. The lyrics are also great and very interesting, which I really recommend you to study. These are mostly historical topics. In short, the gentlemen have done a great job again this year. But that would not be enough in this day and age. CODEX MORTIS took classic black death metal techniques from the 90s (the influence of DISSECTION is really noticeable) and added a great deal of their own ideas and inventiveness. The new album is not only great formally, but most importantly it is really good to listen to. I liked and often shut myself in my room. I opened the window each time and looked out at the city falling asleep. I would let the stories of the old days come to me, my head bobbing contentedly to the beat with my head by the speaker. The Dutch know how to write a good theme. They toy with the black atmosphere like a beast with its prey. Moreover, and I appreciate this too, the songs contain a great deal of energy, rough-hewn darkness and chill. I can't help but recommend them to anyone who not only likes this style, but also thinks with their music. Some of the themes come out after a while. In fact, one could also write that the gentlemen have recorded a raw opus from the other world, a symphony of pain, death and darkness. I never knew when it would come. Sometimes it appeared in the shadows, sometimes it crept into my dreams. My skin was the color of snow and my blood ran cold. People said I was cursed. Slowly, I stopped talking. Sometimes I was found with a razor blade in my hand, sitting on the bathtub. Sometimes I'd look in the mirror and see a monster. Black blood-soaked black death metal where you meet the most terrifying demons! Evil comes from the shadows!



tracklist:
01. Forsaken 
02. Capricious Disembodied Villain 
03. Chosen 
04. Trenched 
05. Fire Screams And Death 
06. It Dies With Me

band:
Vocals by Dirk Willems
Lyrics by Jos Schilder
Drums by Michiel van der Plicht
Guitars by Arjan van Dune
Bass by Mathieu Westerveld

Mixed and mastered by Ronnie Björnström, Sweden



KNIŽNÍ TIPY - Exorcista – souboj s ďáblem - William P. Blatty (1992)


Exorcista - souboj s ďáblem - William P. Blatty
1992, Baronet

Jestli si to dobře pamatuji, tak mi bylo asi tak dvanáct let. Do té doby jsem měl krásné dětství. Hodné rodiče, bratrance a víkendy a prázdniny na horách. V lesích, se spoustou dobrodružství. Byl jsem jak indián, o kterých jsem tak rád četl. Ve škole mi to šlo a bavilo mě se učit. Spousta kamarádů na sídlišti. Potom se kolem mě začalo ploužit zlo. Pomalu a sebejistě. Nejdřív jsem tomu nevěřil. Vždyť můj otec býval vždycky mým vzorem. Silný chlap z Jizerek, sportovec, který uměl všechno opravit. Co my jsme se spolu nadělali klukovin. Bylo to krásný. Potom jakoby se něco zlomilo, jakoby ho posedlo zlo. Byl jak raněné zvíře. Nevěděl jsem, že za to může alkohol. Netušil jsem nic. Míval jsem strach, když se rodiče hádali. Potom se mi, někdy na vysoké škole, když už jsem věděl, že je prokletý, dostala do rukou kniha od Williama P. Blattyho. Exorcistu jsem ale, asi jako každý, nejdřív viděl jako film Vymítač ďábla. V jednom malém kině v Plzni, ve filmovém klubu. S partou kámošů, se kterými jsme dlouho do noci diskutovali, jak na nás celé dílo působí.

Pátral jsem hned druhý den v knihkupectví, jestli není i nějaká kniha. Našel jsem výtisk z roku 1992. Běžel jsem na kolej a četl si. Nevěděl jsem o světě. V knize je samozřejmě o hodně víc zlých situací, něco zkrátka natočit kamerou nejde. Trvalo mi týden, než jsem se z příběhu alespoň trošku vzpamatoval. A když jsem potom přijel zpátky domů, viděl jsem v očích otce opravdové, hnusné a hlavně reálné zlo. Byly to jen záblesky, záchvěvy, ale temnotu jsem v nich viděl. Bylo jedno, jestli byl namol nebo měl druhý den nervní opici. Do té doby jsem k němu ještě něco málo cítil. Víte, pořád jsem měl v mysli vzpomínky na hezké dětství. Ale teď už mi došlo, že umí být opravdu zlý. Opravdu nám působil bolest. Měli jsme strach. Když jsem se proti němu poprvé postavil, bylo to pro mě šílené. Byl jsem přeci jenom pořád syn, mladej kluk. Ale už jsem se nedokázal dívat na všechnu to ponížení, které všem působil. Psychické týrání je něco hrozného. Nebudu zabíhat do detailů, ale věřte mi, že se to na člověku podepíše. Někdo se z toho nedostane do konce života, bude si připadat prokletý, bude se mu vracet strach i děsivé sny. Stejně jako autor, jsem moc dobře věděl, o čem je ďábel. 

Příběh vám popisovat nebudu, je notoricky známý. Navíc k filmu je hudba, kterou by měl znát každý metalista. Mimo jiné i proto, že ji jako různá intra a vsuvky použila spousta kapel. Pro mě je vlastně dodnes nejdůležitější pocit z celého příběhu. Nevím, jestli existuje posedlost ďáblem, ale pokud ji budeme brát jako připodobnění k tomu, jak dokáží být někteří lidé zlí, je v v knize podstatě dokonale popsána. Jak jinak byste mi dovedli vysvětlit, že je mezi námi tolik jedinců, co opakovaně ubližují dětem, co znásilňují, co mučí. Stačí příležitost nebo prachy. Obchod s lidským masem stále kvete. A máme tu i války v různých částech světa. Hrajeme si na vyspělou civilizaci, co umí operovat na dálku přes půl zeměkoule, umíme létat do vesmíru a technologicky jsme na tom stále lépe a lépe, ale potom zahlédnete záblesk v očích a máte se na pozoru. Někdo umí být okouzlující a pomlouvá vás za rohem. Stačí zpočátku nevinný, ale ošklivý vtip, která se změní v šikanu. V některých momentech jsme stále jen zvířata. Možná právě proto si vždycky hrozně vážím lidí, kteří se dokáží zachovat čestně, hrdě, kteří stále bojují za lepší zítřky. Jen mám poslední dobou pocit, že jsou nějak málo vidět. 

Vymítání ďábla se také může zvrtnout. Hodně záleží, jakého jste také vyznání. Fascinuje mě, jakou sílu má stále mezi populací víra. V některých zemích až takovou, že stále žijí jako před sto lety. Najednou, aniž bych o tom věděl, jsem pro ně Satan já. Jsem tím zlem, které jim vtloukají do hlavy. Je jim jedno, že v Boha nevěřím, je štve, že se neklaním tomu jejich. U nás, v malé české zaprděné kotlině si to tolik neuvědomujeme, ale víra stále hrozně hýbe světem. Pro mě je ale Satan v něčem jiném. V neznalosti, v nepokoře, ve vědomém konání špatných věcí. Jenže tohle jsou záležitosti, které žádný exorcista nezvládne. Já vám nevím, pokaždé, když jsem byl v kostele, tak mi přišli kněží divní. Určitě ne všichni, ale nevěřil jsem jim. Mluvili o bohu a odpuštění, ale přitom mi nedokázali nikdy vysvětlit, proč hodní umírají dříve, proč se stále stává tolik špatných věcí. Je to samozřejmě na diskuzi, ale když ona ve mě tahle knížka i po letech stále vyvolává spoustu otázek. Nehledě na to, že je skvěle napsána a příběh je opravdu velmi silný.

A tak si jen tak žiju a snažím se od své rodiny odhánět zlo. Pro mě osobně je Exorcista hodně zásadní knihou. Samozřejmě i filmem, ale znáte mě, já mám sice kino hodně rád, ale setkání s tímhle starým ohmataným výtiskem je pro mě vždycky větší obřad. Lidi, kteří mají temnotu v očích nezměním. Můžu začít jenom u sebe. Upřímnost a úsměv nejdou ničím nahradit. Stejně jako dobrá kniha. Všimli jste si, že se špatní lidé vůbec neusmívají? Jakoby je uvnitř hlodalo něco shnilého. Možná jsou posedlí, to já nevím. Jistý jsem si akorát s tím, že se k Exorcistovi budu vracet ještě mnohokrát. Je to už klasika, která by měla být ve sbírce každého, kdo rád čte. Pokud jste navíc metalistou, potom je to povinnost. Přeji vám, abyste potkávali co nejméně zla a ať vaše kroky provází dobrá síla. Děkuji za pozornost. Vážím si jí. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vykopávky starobylých hrobek v Iráku končí. Muž, jenž se na nich podílel, ví, že vedle vzácných památek spatřilo světlo světa také zlo od úsvitu věků ohrožující lidstvo. Už jednou se s ním střetl a málem za to zaplatil životem… Strhující příběh plný napětí, mystiky, děsu a tajemství, často považovaný za nejdramatičtější horor všech dob od vydání Draculy Brama Stokera. Stejného úspěchu jako román mezi čtenáři si dobyl i stejnojmenný film u diváků.

Poté, co se během svých studií na univerzitě v Georgetownu doslechl o podivných událostech, k nimž došlo v Marylandu v roce 1949, se William Peter Blatty pustil do psaní díla, které se později stalo jedním z literárních fenoménů druhé poloviny dvacátého století.

Románu Exorcista, který lze bezesporu označit za Blattyho opus magnum, se od prvního vydání v roce 1971 jen ve Spojených státech prodalo více než třináct milionů výtisků a dočkal se překladu do bezpočtu světových jazyků. Jeho úspěch navíc podtrhla i vřele přijatá hollywoodská adaptace Williama Friedkina, která vstoupila do kin o dva roky později a stala se jedním z nejslavnějších filmových hororů všech dob.

O co tedy v příběhu jde? Jsme svědky zvláštního chování dvanáctileté dívky Regan, dcery slavné herečky. V noci se v domě ozývají tajemné zvuky, nábytek se sám od sebe hýbe… a objevují se další a další děsivé jevy, které si nikdo nedokáže vysvětlit. Situace se postupně zhoršuje (pod okny dívčina pokoje je nalezena mrtvola nejlepší přítelkyně její matky), až nakonec zbývá jediná možnost – uchýlit se k exorcismu.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine