DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

sobota 21. prosince 2024

Interview - AD VITAM INFERNAL - Evil, devastating and raw death metal fire that will burn you to ashes!


Interview with death metal band from France - AD VITAM INFERNAL.

Answered Samuel Girard (vocals), thank you!

Recenze/review - AD VITAM INFERNAL - Le Ballet des Anges (2024):

Ave AD VITAM INFERNAL! Hello to the French underground. Let's get straight to the important stuff. You have a new album out, "Le Ballet des Anges", which is literally packed with honest, dirty death metal. How was the album made and how do you feel about it? What direction has AD VITAM INFERNAL moved in since the last album?

Samuel Girard: The album was made in two stages. Many of the tracks were composed by Jérôme several years earlier.

After releasing “Pandemic” in September 2022, the first album of our SOULSLICER project, we started working on new songs for AD VITAM INFERNAL. After a few months, we already had 8-9 songs structured in broad outline, and I had almost all the lyrics.

But while digging through his archives, Jérôme found some older tracks that he really liked, and he thought it would be more coherent in terms of playing and musical progression to release them first. We reworked them in terms of structure and arrangements over a period of months, and then I wrote the lyrics based mainly on the Book of Enoch and a little on the Book of Jubilees, two books belonging to the intertestamental biblical writings.

We're really happy with the album, we like the 10 compositions from start to finish, everything flows together without any drop in intensity or quality, while adding nuances with the slower, mid-tempo passages.

In a few months' time, after recording SOULSLICER's second album, we'll be covering the tracks we've put on hold for AD VITAM INFERNAL's forthcoming third album. Four years passed between “Infernal Comedy” and “Le ballet des anges”, but we hope to release the third much sooner.


Let's go to the new album. I'm listening to it right now and I have to write that this time it took a while to get into my blood. I popped the album into my player, I'm listening to it in the car. I really like the sound. It's vivid, organic, old school, brutal, and at the same time very clear. I find it slightly different from your previous records. Where did you record and who is responsible for the sound?

It's me, doing it quietly at home, like the first one, while trying to improve the whole mixing and mastering process for a better result. We wanted something aggressive yet clear, so that you could hear all the musical layers on top of each other.

Jérôme recorded his guitar tracks at home and sent them to me as he went along. As for Christophe, he came to my place for three days to record his bass tracks. Finally, I recorded the vocal parts last and finished with the mixing/mastering process.

I think you'll agree with me that the cover sells. Who is the writer for the new record? How did you get together and what exactly is the theme supposed to express in relation to the music?

Jérôme did it. He enjoys composing music while contemplating medieval paintings and tapestries depicting hell. For Infernal Comedy, he was particularly inspired by Michel Collée's “Les représentations des Enfers et du Jugement dernier”, and for “Le Ballet des Anges”, he was inspired by Peter Paul Rubens' “Fall of the fallen angels”. It was while looking at this painting that the album title came to mind. He tried to represent in music all the chaos and intensity of Rubens' masterpiece. Initially, we were thinking of using this painting for the cover, but Jérôme had a strong image in mind that seemed more relevant and personal. He first tried a few drawings of the devil dancing with an angel, but couldn't quite recreate what he had in mind. He then used AI out of curiosity. After a few tries and readjustments, he found the result exactly as the image he had in mind. With Alex from Dolorem records, we reworked and enhanced it slightly using Photoshop. Through this ballet, the aim is to symbolize the superiority of evil, illustrated by its domination and hold over good. This is reinforced by the angel's self-sacrifice in fighting.

We know that the use of AI is not well perceived and we understand that, but it was the most relevant tool to use for Jérôme because he had a very precise image in mind, and he didn't want it to be distorted by an outside artist. The other reasons why we decided to use AI were lack of time in relation to the album's release date, and the financial aspect. A professionally designed cover is expensive, costing between €500 and €1000 minimum for a truly professional result. It's impossible to spend that kind of money knowing that fewer and fewer people are buying albums in CD format.


On the metal encyclopedia it says your lyrics deal with hell. Where do you get your inspiration for them? And who is the author?

Very few metalheads actually read the bands' lyrics, so the theme of hell is a simplification, but it gives you an idea.

So far, I've read everything I can find on apocryphal, gnostic and intertestamental writings. Among the latter, the Book of Enoch and the Book of Jubilees are among the most interesting. Writing texts based on these stories was something I'd been wanting to do for at least 10 years, and as Jérôme wanted a theme around hell, anything that could be closely or remotely related would work for Ad Vitam Infernal.

Le ballet des Anges is a concept album, telling a story from beginning to end. So I was inspired by the Book of Enoch and the Book of Jubilees, and I wanted to write my own version of this story, shorter and with an obviously much darker ending.

I put "Le Ballet des Anges" over and over again in my head and I think what I like most about the album is probably that hard to describe old school death metal, Florida feeling. We seem to be of the same blood. Who was and is your role model? Every musician started out somehow, there are role models that have shaped their signature. What were yours?

We're both huge fans of American-style death, and we've been exposed to major bands like MORBID ANGEL, IMMOLATION, INCANTATION, SUFFOCATION, HATE ETERNAL, NILE, VITAL REMAINS, DEICIDE, MONSTROSITY, DEATH, ANGELCORPSE, DRAWN AND QUARTERED and so many others over the last 30 years.

Apart from Eric Rutan of HATE ETERNAL, I can't say which other guitarists have influenced Jérôme, but as a singer, I've been influenced by David Vincent ex-MORBID ANGEL for his ability to slam down every word and the fact that he places his vocals judiciously without ever loading the songs unnecessarily, Ross Dolan of IMMOLATION, Max Otero of MERCYLESS and Legion ex-MARDUK for their respective vocal grains, Burton C. Bell ex-FEAR FACTORY for his very catchy approach to singing, Casey Robertson of FLESHTIZED for his vocal grain and the catchiness of his phrasing, Helmuth of BELPHEGOR for his ability to bring variety into his singing, Glen Benton of DEICIDE for his rage, power and vocal doubling, Artur Chudewniak ex-TRAUMA for his grain and catchy phrasing, his diction, Dallas Toller Wade ex-NILE for his vocal grain, technical skills in terms of placement and speed of vocal phrasing, Daniel Corchado of THE CHASM and ex-INCANTATION, notably on the brilliant Diabolical Conquest, for his vocal madness, not forgetting Tom Araya of SLAYER for his vocal speed while slamming every syllable. Then there's Miro Pavelic, singer of JUMPIN' JESUS, a band that released just one album in 1991, one of the first death metal albums I ever listened to. Even today, both the music and the vocals still impress me.

I'm also a big fan of black metal, especially the European scene, led by ABIGOR, those guys are geniuses, but also EMPEROR, MAYHEM, MARDUK, FUNERAL MIST, DEATHSPELL OMEGA, BLUT AUS NORD, DISSECTION, WATAIN to name but the biggest, but also WODENSTHRONE, CULT OF FIRE, DEATH KARMA. Coming from the USA, I'm a big fan of NIGHTBRINGER and the bands that revolve around it, AORATOS, BESTIA ARCANA and AKHLYS.


How do you look at the current trend, widespread mostly among young bands, where they try to play as technically as possible, often putting into death metal, for example, saxophone, different keyboards and generally finding their way in a very complicated way. Do you enjoy such bands? I'm confused sometimes when I go to a gig and someone like that is performing. It seems like a jazz school exercise, but I end up not remembering anything at all. What about you and the current trends in death metal?

The technique itself is of no interest to us. The only thing that matters is how we're going to use it to make the song better. If it's useful to have a highly technical passage in a song, we'll do it, otherwise there's no point in making it complicated for the sake of showing off our musical and/or vocal “technique”.

Young bands, which are in part necessarily created by young people, are necessarily contaminated by the effect of social networks. We've got to show the world that we're super good and super technical, that we're the “prettiest” with the best “real” metal looks, that we've got the most beautiful costumes with the most beautiful instruments and that we play superbly well in playthrough videos, and so on.

In AD VITAM INFERNAL, we don't give a damn what people think of us. We're doing brutal death metal, not a fashion show or an entrance exam for a classical music conservatory.

I like bands that write songs that move me, whether the songs are complex or simple, I don't care as long as I like the song.

Going back to the beginning... What was the first impetus for you guys to put a band together in the first place? And why death metal? It's not exactly a style that would gain you much "fame".

The true origins of Ad Vitam Infernal date back to 2009-2010, when Jérôme began composing for the project. The band's name and the foundations of some of the tracks on the first album date from this period, others were written in 2015-2017 and the very last ones in 2018-2019 concerning “Infernal Comedy”. Obviously, the band a deux really started in October 2017 when I arrived. We met at a VITAL REMAINS gig via a mutual friend, it was in 2016 I think. Jérôme also knew me through music because he'd bought “Alpha Theistic”, the debut album by my band ATHANATHEOS. We talked about death metal and soon realized that we liked the same bands. He told me about his project, and I said I'd listen and do the vocals and lyrics if he wanted. He sent me a few tracks, and I got hooked right away. I sent him back a track with vocals, he liked it and we started working on the first album.

As for choosing death metal, it's simply the style we like to play. And we don't give a damn about notoriety; he and I make music because it's a visceral need. If people like it, great, if not, we don't give a damn.


You come from France and play extreme death metal. Our readers would be interested to know how the death metal scene works in your country? To be honest, I've been hearing nothing but great stuff from you guys lately. Does that mean that your scene is very strong at the moment? What about the gigs, how many people come?

There are plenty of excellent French death metal bands, old and young alike: SLAVEONE, MERCYLESS, BENIGHTED, IMPUREZA, GOROD, KRONOS, EXOCRINE, DAWOHL, BLISS OF FLESH, ACOD, CATALYST, FRACTAL UNIVERSE, CREEPING FEAR, DYSMORPHIC...

But the black metal scene is even stronger and better exported internationally.

About the shows, I have got the impression that there are more people around since the end of the Covid mess. After the confinements and curfews, people felt the need to get out and meet up at concerts after going through this mess, which was particularly badly managed by the French government.

From your music you can feel that you are influenced by the American death metal school as well as old European bands. How are you as fans? Do you prefer the original death metal or do you draw inspiration from the new records as well? If so, I would be interested to know which bands had/have the biggest influence on AD VITAM INFERNAL.

We're really into old-school death metal, and the bands we discovered from 1994 onwards have had a huge impact on us. The US bands already mentioned, of course, but as far as I'm concerned, I also like European bands like VADER, NAPALM DEATH, BOLT THROWER, CARCASS, MERCYLESS, the first DECAPITATED album, BEHEMOTH, DAMNATION, TRAUMA, HATE, AZARATH, GOD DETHRONED, SINISTER, BELPHEGOR, ASPHYX, EXECRATION, MORGOTH.

I like more recent bands, even if some have already had a good career, such as SULPHUR AEON, ADE, DEAD CONGREGATION, FLESHGOD APOCALYPSE, HOUR OF PENANCE, MITHRAS, SLAVEONE, HIDEOUS DIVINITY, AKERCOCKE, OBSCURA, ALKALOID, HANNES GROSSMANN, HEAVING EARTH, DESOLATE SHRINE, DEIVOS, CRUCIAMENTUM, THE FACELESS, BEHEADED, AD NAUSEAM, INFINITUM, MITOCHONDRION, REDEMPTOR, SARPANITUM, SICKENING HORROR, VANHELGD and many others.

But our biggest influence is undoubtedly HATE ETERNAL, for their intensity, speed and brutality. Their first three albums left a deep impression on us.


We are coming to the end and that always makes me ask a slightly philosophical question. How would you define death metal and what does it mean to you? I don't mean now the technique of playing, but rather what it brings to you, takes, how you perceive it in relation to the fans. Did you grow up on it?

Let me put it simply: death metal is a style of music, often intense and aggressive, but ultimately very varied in its many forms. The desire to surpass oneself technically and physically is one of the main driving forces behind this style. Ever more intense, brutal, technical, complex, dark, dense, heavy, fast, crazy, atmospheric, surprising.

This style gives me my daily dose of intensity and strong emotions.

And it takes me a long time to create it, but it's a great source of satisfaction when I manage to compose a new piece.

When it comes to philosophizing and living a philosophical life, I have to confess that I much prefer Nietzsche, Feuerbach, Epicure, Montaigne, Jean Meslier, d'Holbach, Diderot, Comte-Sponville, Onfray and many other thinkers, rather than death metal bands who generally don't have much interesting to say, with rare exceptions...

Thank you very much for the interview. I appreciate it. Now let the music do the talking. I'm going to play "Le Ballet des Anges" really loud! I wish you all the best with the new album and that all is well in your personal lives. Thank you!

Recenze/review - AD VITAM INFERNAL - Le Ballet des Anges (2024):

Recenze/review - AD VITAM INFERNAL - Infernal Comedy (2020):



---------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor - AD VITAM INFERNAL - Ďábelský, zničující a surový death metalový oheň, který vás spálí na popel!


Rozhovor s death metalovou skupinou z Francie - AD VITAM INFERNAL.

Odpovídal Samuel Girard (zpěv), děkujeme!

Recenze/review - AD VITAM INFERNAL - Le Ballet des Anges (2024):

Ave AD VITAM INFERNAL! Zdravím do francouzského undergroundu. Pojďme rovnou k tomu nejdůležitějšímu. Máte venku novou desku „Le Ballet des Anges“, která je doslova narvaná poctivým, prašivým death metalem. Jak album vznikalo a jaký z něj máš pocit? Jakým směrem se AD VITAM INFERNAL od minulého alba posunuli?

Samuel Girard: Album vznikalo ve dvou fázích. Mnoho skladeb složil Jérôme o několik let dříve.

Po vydání „Pandemic“ v září 2022, prvního alba našeho projektu SOULSLICER, jsme začali pracovat na nových skladbách pro AD VITAM INFERNAL. Po několika měsících jsme už měli v hrubých obrysech strukturovaných 8-9 písní a já měl téměř všechny texty.

Jérôme ale při prohrabávání svého archivu našel několik starších skladeb, které se mu moc líbily, a usoudil, že by bylo z hlediska hraní a hudebního vývoje ucelenější vydat je jako první. Během několika měsíců jsme je přepracovali z hlediska struktury a aranží a já jsem pak napsal texty založené hlavně na Knize Henochově a trochu na Knize jubilejní, dvou knihách patřících k mezitestamentálním biblickým spisům.

S albem jsme opravdu spokojeni, líbí se nám deset skladeb od začátku do konce, vše plyne dohromady bez jakéhokoli poklesu intenzity nebo kvality a zároveň přidává nuance s pomalejšími, střednětempými pasážemi.

Za několik měsíců, po nahrání druhého alba SOULSLICER, budeme pokrývat skladby, které jsme odložili na chystané třetí album AD VITAM INFERNAL. Mezi „Infernal Comedy“ a „Le ballet des anges“ uplynuly čtyři roky, ale doufáme, že třetí desku vydáme mnohem dříve.


Pojďme k nové desce. Právě ji poslouchám a musím napsat, že tentokrát mi chvilku trvalo, než mi pronikla do krve. Narval jsem si album do přehrávače, poslouchám ji v autě. Hodně se mi líbí zvuk. Je živý, organický, old schoolový, brutální a zároveň dobře čitelný. Připadá mi lehce odlišný od vašich předchozích desek. Kde jste nahrávali a kdo je pod zvukem podepsán?

Jsem to já, kdo to dělá v klidu doma, jako ten první, a zároveň se snaží vylepšit celý proces mixování a masteringu pro lepší výsledek. Chtěli jsme něco agresivního a zároveň čistého, aby byly slyšet všechny hudební vrstvy na sobě.

Jérôme si doma nahrával kytarové stopy a posílal mi je průběžně. Co se týče Christopha, přijel ke mně na tři dny, aby nahrál své basové stopy. Nakonec jsem jako poslední nahrál vokální party a dokončil proces mixu/masteringu.

Asi se mnou budeš souhlasit, že obal prodává. Kdo je autorem k nové desce? Jak jste se dali dohromady a co přesně má motiv vyjadřovat ve vztahu k hudbě?

Jérôme to dokázal. Rád skládá hudbu a přitom přemýšlí o středověkých malbách a tapiseriích zobrazujících peklo. Pro Pekelnou komedii se inspiroval zejména obrazem Michela Collée „Les représentations des Enfers et du Jugement dernier“ a pro „Le Ballet des Anges“ se nechal inspirovat obrazem Petera Paula Rubense „Pád padlých andělů“. Právě při pohledu na tento obraz ho napadl název alba. Pokusil se v hudbě ztvárnit veškerý chaos a intenzitu Rubensova mistrovského díla. Původně jsme uvažovali o použití tohoto obrazu na obalu, ale Jérôme měl na mysli silný obraz, který se zdál být výstižnější a osobnější. Nejprve zkusil několik kreseb ďábla tančícího s andělem, ale nedokázal zcela ztvárnit to, co měl na mysli. Ze zvědavosti pak použil umělou inteligenci. Po několika pokusech a přenastaveních zjistil, že výsledek přesně odpovídá obrazu, který měl na mysli. S Alexem ze společnosti Dolorem records jsme jej pomocí Photoshopu přepracovali a mírně vylepšili. Cílem je prostřednictvím tohoto baletu symbolizovat nadřazenost zla, kterou ilustruje jeho nadvláda a moc nad dobrem. To je umocněno sebeobětováním anděla v boji.

Víme, že použití umělé inteligence není dobře vnímáno, a chápeme to, ale pro Jérôma to byl nejvhodnější nástroj, protože měl na mysli velmi přesný obraz a nechtěl, aby ho zkresloval cizí umělec. Dalšími důvody, proč jsme se rozhodli použít umělou inteligenci, byl nedostatek času vzhledem k datu vydání alba a finanční hledisko. Profesionálně navržený obal je drahý a stojí minimálně 500 až 1 000 eur za skutečně profesionální výsledek. Není možné utratit takové peníze, když víme, že alba ve formátu CD kupuje stále méně lidí.


Na metalové encyklopedii se uvádí, že vaše texty se zaobírají peklem. Kde pro ně berete inspiraci? A kdo je jejich autorem?

Jen málo metalistů čte texty kapel, takže téma pekla je zjednodušené, ale dává vám představu.

Zatím jsem přečetl všechno, co jsem našel o apokryfních, gnostických a intertestamentálních spisech. Z těch posledních patří k nejzajímavějším Kniha Henochova a Kniha Jubilejní. Napsat texty založené na těchto příbězích jsem chtěl už nejméně deset let, a protože Jérôme chtěl téma kolem pekla, pro Ad Vitam Infernal by se hodilo cokoli, co by s ním úzce nebo vzdáleně souviselo.

Le ballet des Anges je koncepční album, které vypráví příběh od začátku do konce. Inspirovala mě tedy Kniha Henochova a Kniha Jubilejní a chtěl jsem napsat vlastní verzi tohoto příběhu, kratší a samozřejmě s mnohem temnějším koncem.

Dávám si „Le Ballet des Anges“ znovu a znovu do hlavy a říkám si, že nejvíc se mi na albu líbí asi takový ten těžko popsatelný old school death metalový, floridský feeling. Vypadá to, že jsme stejné krve. Kdo byl a je vlastně vaším vzorem? Každý muzikant nějak začínal, existují vzory, které formovaly jeho rukopis. Jaké byly ty vaše?

Oba jsme velcí fanoušci amerického stylu deathu a za posledních 30 let jsme se seznámili s kapelami jako MORBID ANGEL, IMMOLATION, INCANTATION, SUFFOCATION, HATE ETERNAL, NILE, VITAL REMAINS, DEICIDE, MONSTROSITY, DEATH, ANGELCORPSE, DRAWN AND QUARTERED a mnoha dalšími.

Kromě Erica Rutana z HATE ETERNAL nedokážu říct, kteří další kytaristé Jérôma ovlivnili, ale jako zpěváka mě ovlivnili David Vincent ex-MORBID ANGEL pro jeho schopnost odfláknout každé slovo a fakt, že svůj vokál umisťuje uvážlivě, aniž by skladby zbytečně zatěžoval, Ross Dolan z IMMOLATION, Max Otero z MERCYLESS a Legion ex-MARDUK pro jejich vokální zrna, Burton C. Bell ex-FEAR FACTORY za velmi chytlavý přístup ke zpěvu, Casey Robertson z FLESHTIZED za vokál a chytlavost frázování, Helmuth z BELPHEGOR za schopnost vnést do zpěvu pestrost, Glen Benton z DEICIDE za zuřivost, sílu a vokální zdvojení, Artur Chudewniak ex-TRAUMA za zrno a chytlavé frázování, jeho dikci, Dallas Toller Wade ex-NILE za jeho vokál a technické dovednosti, co se týče umístění a rychlosti frázování, Daniel Corchado z THE CHASM a ex-INCANTATION, zejména na brilantní Diabolical Conquest, za jeho vokální šílenství, a nesmíme zapomenout na Toma Arayu ze SLAYER za jeho vokální rychlost při třískání každou slabikou. Pak je tu Miro Pavelic, zpěvák JUMPIN' JESUS, kapely, která v roce 1991 vydala jen jedno album, jedno z prvních deathmetalových alb, které jsem kdy poslouchal. I dnes na mě hudba i vokál stále působí.

Jsem také velkým fanouškem black metalu, zejména evropské scény v čele s ABIGOR, ti kluci jsou géniové, ale také EMPEROR, MAYHEM, MARDUK, FUNERAL MIST, DEATHSPELL OMEGA, BLUT AUS NORD, DISSECTION, WATAIN, abych jmenoval jen ty největší, ale také WODENSTHRONE, CULT OF FIRE, DEATH KARMA. Pocházím z USA, jsem velkým fanouškem NIGHTBRINGER a kapel, které se kolem něj točí, AORATOS, BESTIA ARCANA a AKHLYS.


Jak se díváš na současný trend, rozšířený převážně mezi mladými kapelami, kdy se snaží hrát co nejvíc technicky, často do death metalu vkládají třeba saxofon, různé klávesy a vůbec hledají cestu hodně komplikovaným způsobem. Baví tě takové kapely? Já třeba když někdy přijdu na koncert a někdo podobný tam vystupuje, tak jsem zmatený. Přijde mi to jako cvičení v jazzové škole, ale nakonec si vůbec nic nepamatuji. Co vy a současné trendy v death metalu?

Samotná technika nás nezajímá. Jediné, na čem záleží, je to, jak ji použijeme, aby byla skladba lepší. Pokud je užitečné mít v písni vysoce technickou pasáž, uděláme ji, jinak nemá smysl ji komplikovat kvůli předvádění naší hudební a/nebo hlasové „techniky“.

Mladé kapely, které zčásti tvoří mladí lidé, jsou nutně kontaminovány vlivem sociálních sítí. Musíme světu ukázat, že jsme super dobří a super techničtí, že jsme „nejhezčí“ s nejlepším „pravým“ metalovým vzhledem, že máme nejkrásnější kostýmy s nejkrásnějšími nástroji a že skvěle hrajeme v playthrough videích a tak dále.

V AD VITAM INFERNAL je nám úplně jedno, co si o nás lidé myslí. Děláme brutální death metal, ne módní přehlídku nebo přijímací zkoušky na klasickou hudební konzervatoř.

Mám rád kapely, které skládají písně, které mě dojímají, a je jedno, jestli jsou složité nebo jednoduché, pokud se mi líbí.

Když se ještě podíváme do začátku…Co bylo vlastně tím prvním impulsem, že jste dali dohromady kapelu? A proč zrovna death metal? Není to zrovna styl, který by vám získal velkou „slávu“.

Skutečné počátky Ad Vitam Infernal sahají do let 2009-2010, kdy Jérôme začal skládat pro tento projekt. Z tohoto období pochází název kapely i základy některých skladeb na prvním albu, další vznikly v letech 2015-2017 a ty úplně poslední v letech 2018-2019 týkající se „Infernal Comedy“. Je zřejmé, že kapela a deux skutečně vznikla v říjnu 2017, kdy jsem přišel. Seznámili jsme se na koncertě VITAL REMAINS přes společného kamaráda, bylo to tuším v roce 2016. Jérôme mě znal i díky hudbě, protože si koupil „Alpha Theistic“, debutové album mé kapely ATHANATHEOS. Bavili jsme se o death metalu a brzy jsme zjistili, že máme rádi stejné kapely. Řekl mi o svém projektu a já odpověděl, že si ho poslechnu a udělám vokály a texty, pokud bude chtít. Poslal mi několik skladeb a mě to hned chytlo. Poslal jsem mu zpátky skladbu s vokály, líbila se mu a začali jsme pracovat na prvním albu.

Co se týče výběru death metalu, je to prostě styl, který rádi hrajeme. A je nám úplně jedno, jakou máme slávu; on i já děláme hudbu, protože je to niterná potřeba. Pokud se to lidem bude líbit, skvělé, pokud ne, je nám to jedno.


Pocházíte z Francie a hrajete extrémní death metal. Naše čtenáře by určitě zajímalo, jak u vás funguje death metalová scéna? Abych pravdu řekl, tak poslední dobou od vás slyším jen samé skvělé smečky. Znamená to, že je u vás v současnosti scéna hodně silná? Co třeba koncerty, kolik chodí lidí?

Existuje spousta vynikajících francouzských deathmetalových kapel, starých i mladých: SLAVEONE, NEMILOSRDNÍ, BLAHOSLAVENÍ, IMPUREZA, GOROD, KRONOS, EXOCRINE, DAWOHL, BLISS OF FLESH, ACOD, CATALYST, FRACTAL UNIVERSE, CREEPING FEAR, DYSMORPHIC...

Ale blackmetalová scéna je ještě silnější a lépe se vyváží do zahraničí.

Co se týče koncertů, mám dojem, že od konce bordelu kolem Covid je tu víc lidí. Po omezeních a zákazu vycházení lidé pocítili potřebu dostat se ven a setkávat se na koncertech poté, co si prošli tímto zmatkem, který byl obzvlášť špatně řízen francouzskou vládou.

Z vaší hudby je cítit, že jste ovlivněni jak americkou death metalovou školou, tak i starými evropskými kapelami. Jak jste na tom jako fanoušci? Máte radši původní death metal nebo čerpáte inspiraci i z nových desek? Pokud ano, zajímalo by mě, které smečky měly/mají na AD VITAM INFERNAL největší vliv.

Máme rádi death metal staré školy a kapely, které jsme objevili v roce 1994, na nás měly obrovský vliv. Samozřejmě už zmíněné americké kapely, ale pokud jde o mě, mám rád i evropské kapely jako VADER, NAPALM DEATH, BOLT THROWER, CARCASS, MERCYLESS, první album DECAPITATED, BEHEMOTH, DAMNATION, TRAUMA, HATE, AZARATH, GOD DETHRONED, SINISTER, BELPHEGOR, ASPHYX, EXECRATION, MORGOTH.

Z novějších kapel se mi líbí, i když některé už mají slušně našlápnuto, například SULPHUR AEON, ADE, DEAD CONGREGATION, FLESHGOD APOCALYPSE, HOUR OF PENANCE, MITHRAS, SLAVEONE, HIDEOUS DIVINITY, AKERCOCKE, OBSCURA, ALKALOID, HANNES GROSSMANN, HAVÍŘSKÁ ZEMĚ, PUSTÁ SÍŇ, DEIVOS, CRUCIAMENTUM, BEZHLAVÝ, BEHEADED, AD NAUSEAM, INFINITUM, MITOCHONDRION, REDEMPTOR, SARPANITUM, SICKENING HORROR, VANHELGD a mnoho dalších.

Největší vliv na nás ale bezpochyby mají HATE ETERNAL, a to pro svou intenzitu, rychlost a brutalitu. Jejich první tři alba v nás zanechala hluboký dojem.


Blížíme se k závěru a to vždycky dávám lehce filozofickou otázku. Jak bys definoval death metal a co pro tebe znamená? Nemyslím tím teď techniku hraní, ale spíše co ti přináší, bere, jak jej vnímáš ve vztahu k fanouškům. Vyrostl jsi na něm?

Řeknu to jednoduše: death metal je hudební styl, často intenzivní a agresivní, ale nakonec velmi rozmanitý ve svých mnoha podobách. Touha překonat sám sebe po technické i fyzické stránce je jednou z hlavních hnacích sil tohoto stylu. Stále intenzivnější, brutálnější, techničtější, komplexnější, temnější, hutnější, těžší, rychlejší, šílenější, atmosféričtější, překvapivější.

Tento styl mi dává každodenní dávku intenzity a silných emocí.

A trvá mi dlouho, než ho vytvořím, ale když se mi podaří složit novou skladbu, je to pro mě velkým zdrojem uspokojení.

Pokud jde o filozofování a filozofický život, musím se přiznat, že mám mnohem raději Nietzscheho, Feuerbacha, Epikúra, Montaigna, Jeana Mesliera, d'Holbacha, Diderota, Comte-Sponvilla, Onfraye a mnoho dalších myslitelů, než deathmetalové kapely, které většinou nemají až na vzácné výjimky moc zajímavého co říct...

Děkuji moc za rozhovor. Vážím si toho. Teď již nechme mluvit hudbu. Jdu si pustit „Le Ballet des Anges“ a to pořádně nahlas! Přeji vám, ať se novince daří a ať je vše fajn i ve vašich osobních životech. Děkuji!


Recenze/review - AD VITAM INFERNAL - Le Ballet des Anges (2024):

Recenze/review - AD VITAM INFERNAL - Infernal Comedy (2020):



---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 20. prosince 2024

Recenze/review - MOONDARK - The Abysmal Womb (2024)


MOONDARK - The Abysmal Womb
CD 2024, Pulverised Records

for english please scroll down

Práchnivějící těla, probodnutá dřevěným kůlem. Pach smrti a nenávisti, který se vznáší kolem jako děsivé svědectví. V některých hrobkách se ukrývá zlo. Temné, špinavé a krvavé zlo. Vstupuji pomalu dovnitř a prosévám mezi prsty prach. Na zdech jsou nakresleny pradávné symboly. Kamenný oltář je stále od krve. Jakoby se zde zastavil čas, jakoby démoni jenom spali a čekali na svoji příležitost. Mám pocit, že mě někdo sleduje. Jedno mrtvé tělo se posadí a v očích zahlédnu záblesk krutosti a absolutního zla. Celé moje tělo obejme, jako pevná pavučina, chlad.

Pamatuji si, že se k nám kdysi dávno, v devadesátých letech, dostalo Demo #1 s velkým zpožděním. Stokrát přehrávaná kazeta s logem, které mám stále před očima. Kapela se potom uložila na dlouhou dobu do staré kobky, aby o sobě dala vědět až v roce 2015 s další demonahrávkou ("The Shadowpath"). Recenze je odkazována dole pod článkem. Letos jsme se konečně dočkali dlouhohrajícího alba "The Abysmal Womb". Je po okraj narvané špínou, hnisem, nahrubo nasekanou tmou a prvotřídním death a doom metalem. Kruh se uzavřel. 


Zhudebnění mrtvolných nálad se zhostili mistři ve svém oboru. Pokud nejen švédskou undergroundovou scénu sledujete pozorně, tak vám určitě něco říkají jména jako Johan Jansson - INTERMENT, Kennet Englund - INTERMENT, UNCANNY, Mattias Norrman - OCTOBER TIDE, Allan Lundholm - CONVULSION, NECROPHOBIC, Alexander Högbom - OCTOBER TIDE. Ano, sešla se zde švédská death metalová šlechta, aby exhumovala staré prašivé hroby. Byli v nich kdysi uloženy hnilobou nasáklé melodie, chorobný vokál, zdrcující bicí. Skladby jsou napsány velmi naléhavě, opravdově, uvěřitelně. Stačilo mi jen několik poslechů, abych věděl - ano, to je přesně ono, takovou muziku mám rád, koluje i v mých žilách. Stejně jako kousky ledu. smíchané s takovou tou starodávnou patinou, kterou umí jenom staré kapely hrající od srdce. Zmínit musím i velmi povedený, prašivý a syrový zvuk (mixing and mastering handled by Peter Bjärgö (Tyrant, Crypt Of Kerberos, etc) at Erebus Odura Studio). Netřeba diskutovat ani o obalu (The cover artwork for “The Abysmal Womb” was conceptualized by Johan Jansson and Allan Lundholm), který krásně doplňuje celou nahrávku. MOONDARK se vrátili ve velmi dobré formě, působí jako polití mrtvou vodou. Jejich nové album má v sobě drive, sílu, tlak i energii. V některých momentech mi novinka lehce evokuje staré CREMATORY, CIANIDE, ale i třeba CATHEDRAL, CROWBAR. Práchnivějící těla, probodnutá dřevěným kůlem. Pach smrti a nenávisti, který se vznáší kolem jako děsivé svědectví. V některých hrobkách se ukrývá zlo. Temné, špinavé a krvavé zlo. Vstupuji pomalu dovnitř a prosévám mezi prsty prach. Na zdech jsou nakresleny pradávné symboly. Kamenný oltář je stále od krve. Jakoby se zde zastavil čas, jakoby démoni jenom spali a čekali na svoji příležitost. Kdysi prokletá, do temnoty a krvavé mlhy zahalená kobka, vydala děsivé svědectví. O pravém, ryzím a prašivém doom death metalu! Absolutní temnota a chlad! 


Asphyx says:

Stinking bodies, pierced by a wooden stake. The stench of death and hatred hovering around like a terrible testimony. Some tombs harbour evil. Dark, dirty and bloody evil. I step slowly inside, sifting the dust between my fingers. There are ancient symbols painted on the walls. The stone altar is still stained with blood. Time seems to have stood still here, as if the demons were just sleeping and waiting for their chance. I feel like I'm being watched. One dead body sits up and I see a flash of cruelty and absolute evil in its eyes. My whole body is enveloped in a tight web of cold.

I remember a long time ago, back in the nineties, Demo #1 came to us very late. A tape played hundreds of times with the logo still in front of my eyes. The band then put themselves in the old dungeon for a long time, only to make their presence known in 2015 with another demo ("The Shadowpath"). The review is linked at the bottom of the article. This year we finally got to see the full-length album "The Abysmal Womb". It's packed to the brim with filth, pus, coarsely chopped darkness and top-notch death and doom metal. The circle has come full circle. 


Masters in their field took on the task of setting the dead moods to music. If you follow the Swedish underground scene closely, names like Johan Jansson - INTERMENT, Kennet Englund - INTERMENT, UNCANNY, Mattias Norrman - OCTOBER TIDE, Allan Lundholm - CONVULSION, NECROPHOBIC, Alexander Högbom - OCTOBER TIDE will surely tell you something. Yes, the Swedish death metal nobility has gathered here to exhume old dusty graves. They once housed rot-soaked melodies, morbid vocals, crushing drums. The songs are written in a very urgent, real, believable way. It only took me a few listens to know - yes, that's exactly it, that's the kind of music I like, it runs through my veins too. Like chunks of ice mixed with that old patina that only old bands playing from the heart can do. I must also mention the very hilarious, dusty and raw sound (mixing and mastering handled by Peter Bjärgö (Tyrant, Crypt Of Kerberos, etc) at Erebus Odura Studio). The cover artwork for "The Abysmal Womb" was conceptualized by Johan Jansson and Allan Lundholm, which complements the whole record beautifully. MOONDARK are back in very good form, they look like dead water poured on them. Their new album has drive, power, pressure and energy. In some moments the new album slightly evokes old CREMATORY, CIANIDE, but also CATHEDRAL, CROWBAR. Stinking bodies, pierced by a wooden stake. The smell of death and hatred hovering around like a horrifying testimony. Some tombs harbour evil. Dark, dirty and bloody evil. I step slowly inside, sifting the dust between my fingers. There are ancient symbols painted on the walls. The stone altar is still stained with blood. Time seems to have stood still here, as if the demons were just sleeping and waiting for their chance. The once cursed dungeon, shrouded in darkness and bloody mist, bears a terrible testimony. Of true, pure and dirty doom death metal! Absolute darkness and coldness!



Minirecenze/minireview - MOONDARK - The Shadowpath (2015):



TRACKLIST
1. Where Once Was Life
2. Suffer The Dark
3. Palliative Dusk
4. Sterile Earth
5. Infernal Genocide
6. Beyond Darkness
7. The Abysmal Womb
8. Immersed To Crypts

LINE-UP
Alexander Högbom - Vocals
Johan Jansson - Guitars
Mattias Norrman - Guitars
Allan Lundholm - Bass
Kennet Englund - Drums


Recenze/review - OLD FOREST - Graveside (2024)


OLD FOREST - Graveside
CD 2024, Soulseller Records

for english please scroll down

Už dávno vím, že nepatřím do tohoto podivného světa. Toulám se ulicemi a sleduji mrtvé tváře prokletých. Pochodují v nekonečných zástupech. Rodí se a umírají a zůstává po nich jenom krvavá stopa. Bez svědomí, bez síly a energie. Potřebuji něco, k čemu se mohu vracet. Jistotu, která mě uklidní a nechá spočinout. Jako asi každý, kdo poslouchá podobnou muziku, mám rád staré, zdánlivě opuštěné hřbitovy. V black metalu jsem si vždy velmi vybíral, ne všechny kapely mě dokázaly oslovit. Britské OLD FOREST mám ale rád od konce devadesátých let minulého století.

Tihle bardi totiž vždy dokázali vytvořit podmanivě mlhavou atmosféru. Mám ve své sbírce několik nahrávek a když jsem se poprvé setkal s letošní novinkou "Graveside", venku zrovna pršelo. Přízraky dávno ovládly ulice a mraky se dotýkaly země. Ideální počasí pro poslech této desky. Nebudu vás dlouho napínat. Pokud máte rádi klasický, syrový a chladný black metal, jste zde správně. Album se povedlo po všech stránkách. Koneckonců, posuďte sami. 


Ne, už dávno nejsem ve svém temném pokoji. Sedím na hřbitově, kývám se spokojeně do rytmu a čekám na démony, až se probudí. Ostré riffy mi pronikají pomalu do krve, pohupuji se do rytmu, nechávám krvavý déšť, aby mě promočil na kost. V skladbách naleznete velké množství zajímavých momentů. Potkáte staré krvelačné vampýry, vlkodlaky i upíry. OLD FOREST patří mezi vyvolené, mezi ty, kterým jejich hudbu bezezbytku věřím. Zavřený v márnici si čtu o démonech, prohrabuji se ve starých spisech a přes den uléhám do chladné rakve. Mám rád hudbu, která ve mě dokáže probudit emoce. A "Graveside" je albem, které je záhadné, temné i děsivé, majestátní i zemité. Jedná se nejen o poctivě odvedenou práci, co se týká zvuku, obalu i celkového provedení, ale hlavně o motivy, které vás přenesou mezi pískovcové náhrobky. Britové hrají postaru, tradičně, klasicky (ve své hudbě odkazují na smečky jako EMPEROR, SATYRICON, DIMMU BORGIR, GEHENNA), ale zároveň jsou zajímaví a dokáží i překvapit. Těším se každý večer, až se setmí a ochladí. Ve tmě a samotě vynikne nová nahrávka nejvíce. Dostala se mi pomalu do krve a zanechala po sobě černé kousky ledu v žilách. Pokud máte tento styl rádi, tak neváhejte ani chvilku. Atmosféra je velmi podmanivá a připomíná mi staré hororové filmy. Bojíte se rádi? Máte noční můry? Potom přidejte hlasitost. Už dávno vím, že nepatřím do tohoto podivného světa. Toulám se ulicemi a sleduji mrtvé tváře prokletých. Pochodují v nekonečných zástupech. Rodí se a umírají a zůstává po nich jenom krvavá stopa. Bez svědomí, bez síly a energie. Potřebuji něco, k čemu se mohu vracet. Teď už je mi jasné, že se "Graveside" dostalo i do mých snů. Klasický, tradiční black metal s hororovou atmosférou! Potkáte duše prokletých! 


Asphyx says:

I've known for a long time that I don't belong in this strange world. I wander the streets and watch the dead faces of the damned. They march in endless processions. They are born and die, leaving only a trail of blood. No conscience, no strength, no energy. I need something to come back to. Something to reassure me and let me rest. Like anyone who listens to music like this, I like old, seemingly abandoned cemeteries. I've always been very selective in black metal, not all bands have been able to appeal to me. But I've liked British OLD FOREST since the late 1990s.

These bards have always managed to create a hauntingly hazy atmosphere. I have several records in my collection and when I first encountered this year's new release "Graveside", it was raining outside. Phantoms had long since taken over the streets and clouds were touching the ground. Perfect weather for listening to this record. I won't keep you in suspense for long. If you like classic, raw and cold black metal, you've come to the right place. The album is a success in every aspect. After all, judge for yourself. 


No, I'm not in my dark room anymore. I'm sitting in the graveyard, swaying contentedly to the beat, waiting for the demons to wake up. The sharp riffs seep slowly into my blood, I sway to the beat, letting the bloody rain soak me to the bone. There are plenty of interesting moments in the songs. You meet old bloodthirsty vampires, werewolves and vampires. OLD FOREST is one of the chosen ones, one of the ones I trust their music implicitly. Locked in a morgue, I read about demons, dig through old writings and lie down in a cold coffin during the day. I like music that can stir my emotions. And "Graveside" is an album that is mysterious, dark and terrifying, majestic and earthy. It's not only a job honestly done in terms of sound, cover art and overall performance, but most importantly, the themes that transport you among the sandstone tombstones. The Brits play old-fashioned, traditional, classic (they reference packs like EMPEROR, SATYRICON, DIMMU BORGIR, GEHENNA in their music), but they are also interesting and can surprise. I look forward to every night when it gets dark and cool. In the darkness and solitude the new record stands out the most. It slowly got into my blood and left black chunks of ice in my veins. If you like this style, don't hesitate a moment. The atmosphere is very captivating and reminds me of old horror movies. Do you like to be scared? Do you have nightmares? Then turn up the volume. I've known for a long time that I don't belong in this strange world. I wander the streets and watch the dead faces of the damned. They march in endless processions. They are born and die, leaving only a trail of blood. No conscience, no strength, no energy. I need something to come back to. Now it's clear that "Graveside" has made it into my dreams. Classic, traditional black metal with a horror atmosphere! You will meet the souls of the damned!




TRACKLIST
1. Curse of Wampyr
2. Witch Spawn
3. Solstice Sacrifice
4. Interment of Ashes
5. Decrepit Melancholy
6. Halfway Human
7 .Soil of the Martyrs
8. Forgotten Graves

Old Forest Lineup:
Kobold – Drums, Vocals, Keyboards
Beleth – Guitars, Bass


KNIŽNÍ TIPY - Škrtič - Kim Faber, Janni Pedersen (2023)


Škrtič - Kim Faber , Janni Pedersen
2023, Vendeta

Mám v prohlížeči v záložkách stále několik knih, na které různě na internetu narazím. Na Škrtiče jsem ale dostal tip od kolegy Gora. Šel jsem tedy na jistotu. Navíc byla série od těchto autorů ve slevě. To se nám to nakupuje, co? Nevěděl jsem nic, jen jsem si přečetl perex, abych věděl, o čem je téma knihy. Jedná se o napínavý severský thriller, velmi zajímavě napsaný. To bych to nebyl já, abych zase nezačal posledním dílem série. Už mám ale rozečtený i předchozí díl a nijak mě to neruší. Máme u nás výdejní místo pro Zásilkovnu a v ní neskutečně milé lidi. Vždycky pokecáme a když viděli, že pořád odebírám nějaké balíky od Dobré knihy a nebo Knihy Dobrovský, tak se ptali takhle před vánoci na nějaké tipy. Slovo dalo slovo a teď už šířím víru ve čtení minimálně jednou týdně. Konečně jsme naladili s manželkou nový stereotyp ovlivněný návštěvami nemocnice a vše se vrací pomalu k normálu. 

V lese je bahno, ale známe cestičky, co zůstávají i v sychravém počasí pevné. Dost často padá sníh s deštěm a Martinu Junckersenovi a Signe Kristiansenové je naopak velké vedro. Nasazuji doma sluchátka, abych se odstřihl od světa. Jenom když projde kolem jedno z dětí nebo moje milá, tak si trošku posunu brýle. Jinak jsem v jednom z kodaňských parků a ohledávám místo činu. Poslouchám k tomu dánské DETEST, kapelu mého mládí, co vydala novou desku a všechno se mi to tak nějak zase jednou spojilo v jedno. Martin chodí po doktorech, stejně jako momentálně já. Klasická servisní prohlídka k padesáti letům mi, na rozdíl od něj, dopadla dobře. Jeho problémy s prostatou jsou popsány tak autenticky, že mi z toho bylo až někdy úzko. Příběh graduje, několikrát se zašmodrchá a svede čtenáře z cesty. Alespoň mě se to stalo. Vlastně i rozuzlení pro mě bylo poměrně překvapivé a nečekané. Psychologie postav, jejich temnota a démoni, vše je krásně vykresleno a moje fantazie pracovala na plné obrátky. 

Ony se vlastně odehrávají nejdříve dva příběhy. Jedny vraždy jsou připisovány sériovému vrahovi, druhý je o vraždě neonacisty. Tenhle směr je pro našince hodně zajímavý. Svět gangů, jejich území a násilnosti, je našinci zatím trošku vzdálený. Musí to být hrozné a autoři si servítky rozhodně neberou. Signe má také svoje vlastní trauma, byla znásilněna. Z momentů, kdy popisuje svoje pocity, mi bylo opravdu hodně mrazivě. Vždycky si pak říkám, jaké to musí být hrozné a kolik takových nechutných zážitků se vůbec nedostane na povrch. Kolik jich je bagatelizováno, zesměšňováno. Když si to vezmu kolem a kolem, tak je náš svět hodně nebezpečné místo k žití. Někdy se divím, že jsme se navzájem ještě nesežrali. Možná ještě ale není tak špatně, ještě je naděje. Vždycky jsem věřil v dobré lidi, ale je pravda, že díky médiím nám připadá dnešní svět horší, než ve skutečnosti je. 

Byl jsem asi v polovině knížky a moc jsem toho nenaspal. Ráno jsem šel na vyšetření a měl jsem být nalačno. Je brzy,  ještě ani nesvítá a přecházím park kousek od starého kostela. V křoví zahlédnu nohy. Bez bot a celé od krve. Málem mě kleplo. Nakonec to byl nějaký ožrala nebo spíš feťák, kterých je všude kolem opravdu hodně, ale stejně. Mám to vždycky tak, že si tak nějak paralelně o knize přemýšlím. Jedu tramvají a říkám si, kam bude asi děj pokračovat, jak nás autoři překvapí. Mimochodem, knížku opravdu napsali dva lidé - Kim Faber, Janni Pedersen. Osobně si nedovedu vůbec představit, že bych se třeba jen podílel na nějaké knize s někým jiným. Musí to být zvláštní způsob práce a tvorby. Každopádně, i když je pro mě Škrtič první knihou z jejich pera, ihned jsem si je zařadil mezi oblíbené. Vše totiž tak nějak hezky odsýpalo a dobře se četlo. 

Za chvilku tu máme vánoce a já se jako vždy těším. Knihy pod stromečkem budou, to je jasné jako facka. Vlastně to takhle mám od malička. Dobrá vánočka, kakao, dlouhé procházky přírodou a potom klídek a kniha. Snad vám můj dnešní tip udělá taky radost. Čím jsem starší, tak mám tenhle čas raději. Padá na mě takový ten křesťanský klid, užívám si chvilky s rodinou a jsem vděčný za to, že jsme spolu. Užijte si vánoce podle svých představ, pořádně se najezte a pokud naleznete pod stromkem knihu, tím lépe. Děkuji za pozornost, kladné ohlasy a budu se těšit zase za týden. Škrtiče si rozhodně dejte, stojí fakt za to. Ať vaše kroky provází síla. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Škrtič je nejnovější kniha Kima Fabera a Janni Pedersen ze série o Martinu Junckersenovi a Signe Kristiansenové, která volně navazuje na předešlé díly série Tuhá zima a Pekelné léto. Oba vyšetřovatelé se po dlouhé době konečně zase setkávají jako kolegové v oddělení násilných trestných činů. Juncker se vrací do Kodaně, ale jeho život rozhodně není poklidný. Řeší nové bydlení, rozvod i vážné zdravotní problémy. Vrací se na své původní místo u kodaňské policie a začne vyšetřovat vraždu mladé ženy, která byla nalezená zardoušená a polonahá. Její oblečení se našlo pečlivě složené vedle těla. Jiné stopy jednoduše nejsou a Juncker při vyšetřování zažívá jakési dejà vu, protože mu okolnosti vraždy připomenou jeden dřívější nevyřešený případ.

Signe je ráda, že se Juncker vrátil ze svého exilu v Sandstedu. V Kodani se odehraje politická demonstrace, při které je bodnut nožem mladý neonacista. Signe se ujme vyšetřování tohoto případu, ale zároveň se potýká s osobními problémy, především s následky znásilnění před čtyřmi lety a dochází jí, že bude muset začít jednat, aby mohla tuto kapitolu uzavřít.
Škrtič je aktuální napínavý příběh o pomstě, zlu i strachu ze smrti.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 19. prosince 2024

Recenze/review - PURGATORIAL - Fading Whispers of Voidbound Souls (2024)


PURGATORIAL - Fading Whispers of Voidbound Souls
CD 2024, These Hands Melt

for english please scroll down

Říznutí nožem do tmy. Strach a bolest, otištěné do chladných zdí. Další z děsivých snů, které se stále vrací. Potkáváš v nich přízraky toužící po krvi. Najednou, když posloucháš nové album britských maniaků PURGATORIAL, jsi zcela mimo tento zkažený svět. Už dávno si vstoupil za oponu, do nekonečných močálů nicoty. Jsou kapely, které mě osloví již při prvním poslechu.

Nevěděl jsem o této skupině vůbec nic. K jejich letošnímu debutovému albu jsem přistupoval hezky postaru. Sedl jsem si v temném pokoji, postupně přidával hlasitost a nechal jsem na sebe novou desku "Fading Whispers of Voidbound Souls" působit. Bylo zcela přirozené, že se kolem začali procházet démoni, že jsem několikrát potkal vlastní smrt. Riffy jsou velmi ostré, vokál chorobně naléhavý a bicí drtivé. Stačí jenom zaplatit převozníkovi vlastním svědomím a nechat se převést přes řeku Styx. 


Kapela si dala velký pozor na celkové provedení. Novinka je zvukově velmi dobře ošetřená. Ze skladeb doslova mrazí v kostech (Kris Mayers - recording, mixing, Neil Schneider - mastering). Zaujal mě i obal od italského autora Tryfara, jinak také člena kapely TRYFAR. Stylově lze potom nalézt v hudbě odkazy jak na starý, surový death metal, tak i chlad a zimu severských black metalových klasiků. Celou nahrávkou se vznáší takový zvláštní neklid, krvavě doomová aura, chcete-li. PURGATORIAL na to jdou opravdově, uvěřitelně a nové album mě baví opravdu poslouchat. Líbí se mi, že mají svůj vlastní výraz, rukopis, že je poznáte během několika prvních tónů. Jasně, není to nic nového, ani převratného, ale rozhodně se nejedná jenom o dobře odvedené řemeslo. Naopak, skladby hoří jasným plamenem, tepají pod povrchem. Nejdříve se kolem mě plazily jako jedovatí hadi, aby mě postupně uhranuly a zcela pohltily. Už jste někdy navštívili dávno opuštěné pohřebiště nebo místa, kde byly prováděny krvavé obětní rituály? Ani nemusíte, z "Fading Whispers of Voidbound Souls" mám totiž velmi podobné dojmy. Jedná se o hudbu, která je zahraná od srdce, s jasnými a zřetelnými motivy, se spoustou do šedých barev zahalených nálad, s drsností, která vás rozdrásá do krve. Pro mě osobně, se jedná o velké překvapení a příslib do budoucna. Britové totiž dokáží být suroví i vznešení, majestátní i záhadní. Nová deska je jako nějaká starodávná mantra, jako zaříkávání, které vás nakonec uhrane a prokleje. Říznutí nožem do tmy. Strach a bolest, otištěné do chladných zdí. Další z děsivých snů, které se stále vrací. Potkáváš v nich přízraky toužící po krvi. Mlhavý a temný black death metalový rituál! Démoni se vrátili! Záhadné ozvěny z onoho světa! 


Asphyx says:

A knife cut in the dark. Fear and pain imprinted on cold walls. Another of the terrifying dreams that keep coming back. In them, you meet ghosts out for blood. Suddenly, listening to the new album from British maniacs PURGATORIAL, you're completely out of this wicked world. You've long since stepped behind the curtain, into the endless swamps of nothingness. There are bands that speak to me at the first listen.

I didn't know anything about this band. I approached their debut album this year in a very old-fashioned way. I sat down in a dark room, gradually turned up the volume and let the new album "Fading Whispers of Voidbound Souls" work its magic on me. It was only natural that demons started to walk around, that I met my own death a few times. The riffs are very sharp, the vocals are morbidly urgent and the drums are crushing. All you have to do is pay the ferryman with your own conscience and let yourself be ferried across the River Styx.


The band paid great attention to the overall performance. The novelty is very well treated sonically. The songs literally chill your bones (Kris Mayers - recording, mixing, Neil Schneider - mastering). I was also intrigued by the cover artwork by Italian author Tryfar, otherwise also a member of the band TRYFAR. Stylistically, then, one can find in the music references to both old, raw death metal, as well as the coldness and coldness of Nordic black metal classics. There is a strange uneasiness floating through the whole record, a bloody doom aura, if you will. PURGATORIAL go at it in a real, believable way and I really enjoy listening to the new album. I like that they have their own expression, their own signature, that you get to know them within the first few notes. Sure, it's nothing new or groundbreaking, but it's definitely not just good craftsmanship. On the contrary, the songs burn with a bright flame, beating beneath the surface. At first they slithered around me like venomous snakes, only to gradually enchant and completely consume me. Have you ever visited long-abandoned burial grounds or sites where blood sacrificial rituals were performed? You don't have to, because I got a very similar impression from "Fading Whispers of Voidbound Souls". This is music that is played from the heart, with clear and distinct themes, with lots of moods shrouded in grey colours, with a harshness that will tear you to blood. For me personally, this is a great surprise and a promise for the future. For the British can be both brutal and sublime, majestic and mysterious. The new record is like an ancient mantra, an incantation that will eventually sweep you away and curse you. A knife cut in the dark. Fear and pain imprinted on cold walls. Another of the terrifying dreams that keep coming back. In them, you meet ghosts out for blood. A misty and dark black death metal ritual! The demons have returned! Mysterious echoes from the other world!



tracklist:
1. Harvesting Nightmares
2. Blind Fervour
3. The False Ones
4. Wings Of Wax Melting
5. Pelagic
6. Always Watching
7. Call Of The Void
8. Doomed To Repeat

band:
Kris Mayers - Vocals, Guitars, Bass
Ryan Eastham - Guitars
Neil Schneider - drums



Recenze/review - CRIMSON BUTCHERY - Violence by Design (2024)


CRIMSON BUTCHERY - Violence by Design
CD 2024, vlastní vydání

for english please scroll down

Do zdí je již dávno otištěná bolest umírajících. Těla tu kdysi visela na hácích a z hrdel vytékala krev. Vyděšené pohledy těch, co byli odsouzeni na smrt. Nakonec jsou z nás jenom kusy masa. Procházím se galerií smrti a poslouchám novou desku irských death metalistů CRIMSON BUTCHERY. Kapely, která se stala již před nějakým časem mým soukromým objevem. Postupně přidávám hlasitost a ocitám se na jedněch dávno opuštěných jatkách. Tahle hudba je surovým masakrem, který vás rozseká na kusy.

Jasně, nejedná se o nic nového, ani převratného, ale přiznejme si, že to dnes nepřináší skoro nikdo. Irové ale nepředkládají jenom velmi dobré řemeslo. Naopak, jejich hudba je něčím zajímavá. Je v ní obsažen jakýsi neklid, surovost, divokost, hniloba a špína. Věřím jim každý tón, každou notu. Navíc řeže tou správnou stranou nože. 


Měli jste vždycky rádi stará klasická alba CANNIBAL CORPSE? A nelíbí se vám příliš jejich novější směřování? Potom byste měli zpozornět. CRIMSON BUTCHERY se totiž touhle smečkou hodně inspirovali. Ale dělají to velmi zajímavě, mají skvělého bubeníka i vokalistu. Je to taková ta nahrávka, kterou začnete poslouchat, postupně si podupávat nohou do rytmu, abyste nakonec pařili doma v pokoji. V lepším případě si vezmete do rukou kladivo a jdete zbourat nejbližší zeď. Zkrátka a dobře, je to tam a klidně vám to podepíšu vlastní krví. Kapela vylezla z toho nejhlubšího undergroundu a inspirovala se v těch nejlepších pitevních sálech. Brutální death metal s klasickým ksichtem je okořeněn i technickými prvky. Je to ale děláno s elegancí a velmi vkusně. Rozhodně se nejedná o dnes tolik častou a mnohdy zbytečnou ekvilibristiku. Jednotlivé motivy se mi dostaly ihned pod kůži a rád jsem se k "Violence by Design" vracel. Pokaždé, když jsem potřeboval propláchnout mozek kyselinou, byla tahle nahrávka jasnou volbou. Má v sobě totiž něco neklidného, morbidně přitažlivého. Jakousi pradávnou sílu a energii, poctivost a uvěřitelnost. Patřím k fanouškům, kteří si v tomhle stylu hodně vybírá. A Irové mě přesvědčili, zničili a pohřbili zaživa. Do zdí je již dávno otištěná bolest umírajících. Těla tu kdysi visela na hácích a z hrdel vytékala krev. Vyděšené pohledy těch, co byli odsouzeni na smrt. Nakonec jsou z nás jenom kusy masa. Procházím se galerií smrti a kývám spokojeně hlavou. Tahle deska dostává vysokou známku kvality, to mi věřte. Surový, morbidní brutální death metal, který vás roztrhá na kusy! Masakr na pitevně! 


Asphyx says:

The pain of the dying has long been imprinted on the walls. Bodies once hung here on hooks, blood oozing from their throats. The terrified stares of those who were condemned to die. In the end, we are but pieces of flesh. I walk through the gallery of death and listen to the new album by Irish death metallers CRIMSON BUTCHERY. A band that became my private discovery some time ago. I gradually turn up the volume and find myself in a long abandoned slaughterhouse. This music is a brutal massacre that will cut you to pieces.

Sure, it's nothing new or groundbreaking, but let's face it, hardly anyone brings that these days. But the Irish don't just present very good craftsmanship. On the contrary, their music is something interesting. There is a kind of restlessness, rawness, ferocity, rottenness and filth in it. I trust every note, every note. Plus, it cuts with the right side of the knife.


Have you always liked the old classic CANNIBAL CORPSE albums? And you don't like their newer direction too much? Then you should pay attention. CRIMSON BUTCHERY were inspired by this pack. But they do it very interestingly, they have a great drummer and vocalist. It's the kind of record that you start listening to, gradually tapping your foot to the beat, to end up partying at home in your room. At best, you pick up a hammer and go knock down the nearest wall. In short, it's there, and I'll sign it in my own blood. The band came out of the deepest underground and took inspiration from the best autopsy rooms. Brutal death metal with a classic face is spiced up with technical elements. But it's done with elegance and very tastefully. It is definitely not the so common and often unnecessary equilibristics of today. The individual motifs got under my skin immediately and I was happy to return to "Violence by Design". Every time I needed to flush my brain with acid, this record was the obvious choice. There's something unsettling, morbidly appealing about it. A kind of ancient power and energy, honesty and believability. I'm one of those fans who has a lot of choice in this style. And the Irish have convinced me, destroyed and buried me alive. The pain of the dying has long been imprinted on the walls. Bodies once hung here on hooks, blood oozing from their throats. The horrified looks of those who were condemned to die. In the end, we are but pieces of flesh. I walk through the gallery of death and nod my head in satisfaction. This record gets high marks, believe me. Raw, morbid, brutal death metal that will tear you apart! A massacre in the autopsy room!


tracklist:
01. Defleshed and Shredded 
02. Senseless Brutality 
03. Henny and a Plan B 
04. Violence by Design 
05. Evolution of Malice 
06. Sodomized to Insanity 
07. Sacrament Excrement 
08. Assault on Shermer High 
09. Nightmare blunt Rotation 
10. Cleansed in Pestilence (Blade OF Elohim)


TWITTER