Musel jsem tentokrát kopat hodně hluboko. Odkryl jsem několik metrů vrstev. Shnilé kosti, prašivé lebky, tisíce červů a špína, která se mi dostala hluboko do hlavy. Konečně jsem našel rakev, na které je nápis FURNACE FLOOR. Hnisavý death metal s příměsí zkažené krve, napadlo mě ihned, když jsem EP poslouchal poprvé. Tohle je hudba, kterou poslouchají démoni. To vám můžu podepsat vlastní krví. Zhasl jsem všechna světla a nechal se unášet na ledových vlnách krutých melodií.
Mám pro podobné nahrávky slabost. Připomínají mi dobu mých metalových začátků. Výměny kazet, staré ošoupané džínové vesty, touha po temnotě. Američané navíc ušpinili skladby i black metalem. Myslím, že všichni hříšníci musí být spokojeni. Doporučuji poslouchat v opuštěných márnicích. Jenom vy, mrtvoly a death metal. Co si víc můžou nemrtví přát?
Jasně, je to stará muzika, která se dnes hraje už jenom v podzemí. Na starých pohřebištích a ocení ji opravdu pouze praví fanoušci temnoty a dlouhých stínů. To je v absolutním pořádku. Nikdo dopředu nevíme, jakým způsobem zemřeme. Pokud si tedy nepodřežeme žíly. Než se tak ale stane, můžeme si užít tenhle poctivý kov smrti. Kapela hraje odhodlaně, opravdově, uvěřitelně a ihned si mě získala na svoji stranu. Demo má poctivý, zákeřný a chladný zvuk. Líbí se mi i obal, který se musí skvěle vyjímat na tričku. Po formální stránce je vše v pořádku. Hlavní je pro mě ale atmosféra, která je náležitě mokvající, plesnivá. Jako starý hrob, v rohu hřbitova, kde se pohřbívají pouze oběti prokletých. Měl jsem při poslechu pocit, že jsem lovenou obětí v hustém lese. Neustále jsem se ohlížel za sebe. Lekal jsem se každého stínu. Určitě znáte takové ty neklidné horory, které vám způsobí děsivé noční můry. Tak přesně takovým způsobem na mě působí i EP "Furnace Floor". Budete hnít zaživa, pomalu se rozpadat a nakonec se stanete jen svým vlastním stínem. Kývám se do rytmu a beru do rukou znovu lopatu. Musel jsem tentokrát kopat hodně hluboko. Odkryl jsem několik metrů vrstev. Shnilé kosti, prašivé lebky, tisíce červů a špína, která se mi dostala hluboko do hlavy. Konečně jsem našel rakev, na které je nápis FURNACE FLOOR. Myslím si, že nelze jinak, než vám novinku doporučit. Je totiž šílenou ozvěnou z onoho světa. Má temnou a chladnou atmosféru a hoří jasným černým plamenem. Blackened death metalová inkvizice! Děsivé ozvěny ze starých kobek, které se vám dostanou až do morku kostí!
Asphyx says:
I had to dig very deep this time. I uncovered several meters of layers. Rotten bones, mangy skulls, thousands of worms and dirt that got deep into my head. Finally, I found a coffin that says FURNACE FLOOR. Putrid death metal with a mixture of rotten blood, I thought immediately when I listened to the EP for the first time. This is the music that demons listen to. I can sign this with my own blood. I turned off all the lights and let myself drift on the icy waves of cruel melodies.
I have a soft spot for records like this. They remind me of my metal beginnings. Cartridge swaps, old worn-out denim vests, the longing for darkness. The Americans also dirty the songs with black metal. I think all sinners must be satisfied. I recommend listening in abandoned morgues. Just you, corpses and death metal. What more could the undead want?
Sure, it's old music that's only played underground nowadays. In old burial grounds, and only true fans of darkness and long shadows will really appreciate it. That's absolutely fine. No one knows in advance how we're going to die. Unless we slit our wrists. But before we do, we can enjoy this honest-to-goodness death metal. The band plays with determination, genuine, believable and immediately won me over to their side. The demo has an honest, insidious and cool sound. I also like the cover art, which must look great on a t-shirt. Formally, everything is fine. But the main thing for me is the atmosphere, which is suitably musty. Like an old grave, in the corner of a cemetery where only the victims of the damned are buried. Listening to it, I felt like a hunted victim in a dense forest. I kept looking behind me. I was scared of every shadow. I'm sure you know those unsettling horror movies that give you terrifying nightmares. That's exactly how the "Furnace Floor" EP affects me. You'll rot alive, slowly decay, and eventually become nothing but your own shadow. I sway to the beat and pick up the shovel again. I had to dig very deep this time. I uncovered several meters of layers. Rotten bones, mangy skulls, thousands of worms and dirt that got deep into my head. Finally, I found a coffin that says FURNACE FLOOR. I think I can't help but recommend the news to you. For it is a mad echo of the other world. It has a dark and cold atmosphere and burns with a bright black flame. Blackened death metal inquisition! Terrifying echoes from the old dungeons that will get you to the core!
PUTRID EVIL - Exhumed... From the Unhallowed Ground
CD 2023, Fat Ass Records
for english please scroll down
Když se začaly v okolí ztrácet mladé ženy, nikdo si toho dlouho nevšímal. Žily totiž na okraji společnosti a nikoho nezajímaly. Když nemáš moc ani peníze, neexistuješ. Kdyby si lidé nezačali stěžovat na hrozný zápach, který z nedaleké farmy vycházel, nic by se nestalo. Jenže takhle jsme museli jít dovnitř. A to co jsme spatřili, nám vyrazilo dech. Na hácích byly rozvěšeny kusy shnilého masa. Z klecí byl slyšet nářek a strach. Pach smrti byl cítit úplně všude. Lidská kafilerie. Hnus a špína. Vyběhl jsem ven a následovalo další peklo. Hromady kostí a mezi nimi řezník, který se usmíval. Držel v ruce velkou sekyru.
To jen abyste se naladili stejným stylem, jako polská death grindová kapela PUTRID EVIL. Ti přicházejí letos se svým debutem. Je to masakr od začátku do konce. Od riffů stříká krev, pod bicími pukají lebky a vokál je nasáklý chorobami. Máte rádi metalový mlýn na shnilé maso? Tak potom jste zde správně.
Ruka, která kouká z hrobu, je sevřená v pěst. Stejně jako na parádním černobílém obalu. Autorem je Teufelwerk a jedná se opravdu o povedený motiv. To samé musím napsat i o zvuku, který drtí a pálí, ničí a ochlazuje. Přesně takhle to mám moc rád. Pánové se volně inspirovali u kapel jako GENERAL SURGERY, MUMAKIL, NASUM, NAPALM DEATH, TERRORIZER, GADGET, LOCK UP, BRUTAL TRUTH, PHOBIA, CARCASS. To ale není zase tolik důležité. Hlavní je, že mě baví novinku poslouchat, důležité je, že si vždy na ní zatančím vždy rád na vašich hrobech. PUTRID EVIL jsou nekompromisní a s ničím se moc nepářou. Je to tak dobře. Když se drtí staré lebky, tak se to musí dělat od srdce, opravdově a s nadšením. Líbí se mi opravdovost, ryzost a upřímnost, se kterou se nás Poláci snaží rozsekat na malé kousky. Zůstává po nich pokaždé krvavá šmouha a já nemohu jinak, než se rád a často k nahrávce vracet. Platí zde více než kde jinde - je lepší popíjet pivo ve společnosti této desky, než o ní psát. Tohle je muzika, která se má hrát naživo, v zaplivaných, špinavých klubech. Tohle je setkání v temné uličce se smečkou rozzuřených prašivých psů. Útočí klasicky, tradičně. Ale dělají to velmi zkušeně a nakonec vás roztrhají na kusy. Až zase příště půjdu navštívit místo, kde se stalo něco zlého, vezmu si "Exhumed... From the Unhallowed Ground" určitě s sebou. Lidská kafilerie. Hnus a špína. Absolutně devastující death grindová drtička prašivých kostí!
Asphyx says:
When young women started disappearing in the area, no one noticed for a long time. They lived on the fringes of society and were of no interest to anyone. If you don't have power or money, you don't exist. If people had started complaining about the terrible smell coming from the nearby farm, nothing would have happened. But this way we had to go in. And what we saw took our breath away. There were pieces of rotten meat hanging from hooks. There was wailing and fear coming from the cages. The smell of death was everywhere. A human rendering plant. Filth and filth. I ran out and more hell ensued. Piles of bones and a butcher smiling among them. He was holding a big axe.
This is just to get you in the mood, like Polish death grind band PUTRID EVIL. They're coming out with their debut this year. It's a massacre from start to finish. Blood spurts from the riffs, skulls crack under the drums and the vocals are soaked with disease. Do you like the rotten meat metal mill? Then you've come to the right place.
The hand that looks out of the grave is clenched in a fist. Just like the gorgeous black and white cover. The author is Teufelwerk and it is a really nice motif. I must say the same about the sound, which crushes and burns, destroys and cools. That's exactly how I like it. The gentlemen have taken inspiration from bands like GENERAL SURGERY, MUMAKIL, NASUM, NAPALM DEATH, TERRORIZER, GADGET, LOCK UP, BRUTAL TRUTH, PHOBIA, CARCASS. But that's not so important. The important thing is that I enjoy listening to the new stuff, the important thing is that I'll always be happy to dance on your graves to it. PUTRID EVIL are uncompromising and don't mess with anything too much. It's that good. When you crush old skulls, it has to be done from the heart, genuinely and with passion. I like the genuineness, the sincerity and the honesty with which the Poles try to chop us into small pieces. They leave a bloody smear every time and I can't help but return to the recording often and gladly. It applies here more than anywhere else - it's better to drink beer in the company of this record than to write about it. This is music that should be played live, in seedy, dirty clubs. This is an encounter in a dark alley with a pack of rabid mangy dogs. They attack in the classic, traditional way. But they do it very expertly, and eventually they'll tear you apart. Next time I go to a place where something bad has happened, I'll take "Exhumed... From the Unhallowed Ground" with me. Human rendering plant. Filth and scum. Absolutely devastating death grind of mangy bones!
Bestie číhající ve tmě. Žhnoucí oči a pach smrti, který ji provází. Našlo se další tělo. Roztrhané na kusy a spálené na popel. Lidé se bojí vycházet ven. Ulicemi se vznáší strach a smrt číhá na každém rohu. Nikdo se už dávno neusmívá. Na město padla tma a neproniknutelná mlha. Útočí ze zálohy, nečekaně a krutě. Démon temnoty, samotný ďábel. Je jen na vás, zda mu podlehnete. Bude lepší, když se zavřete do katakomb a budete poslouchat novou desku amerických black metalistů DEMONCY. A to do té doby, než si pro vás přijde.
Kapela datuje svůj vznik do devadesátých let minulého století. Když se podíváte do historie, tak tahle smečka nenahrála slabou desku. Pánové navěky zasvětili svůj život prokletému kovu smrti. Letos přicházejí s dalším rituálem. A to po dlouhých jedenácti letech v podzemí. Bestie se znovu probudila.
Je to klasický, tradiční a velmi ortodoxní black metal té nejvyšší kvality. Žádné kompromisy, ani zbytečnosti. Jenom na malé kusy nasekaná tma a chlad. Nic pro slabé povahy. Tady se hraje pro všechny nesvaté, prokleté. S krvavou jiskrou v oku. Vše je ohlodané na kost a odehrává se v podobném stylu, jako to umí kapely typu PROFANATICA, ARCHGOAT, BLACK FUNERAL, BLACK WITCHERY, JUDAS ISCARIOT, VON a spousta dalších, kteří pochopili, o čem je nekonečná temnota. Primitivní riffy, atmosféra plná špinavého ohně, mráz, usazený hluboko v kostech. Takhle vnímám novinku "Black Star Gnosis" já, i všichni démoni. Syrový, zničující zvuk (recorded and mixed by VJS at Dirge Forge), chorobný vokál, riffy ostré tak, že po nich odpadává maso od kostí. K tomu si připočtěte divoké bicí, do černé mlhy zahalený obal (Art and design for Black Star Gnosis by Ixithra) a máte před sebou skupinu, která připomíná v mnohém jezdce apokalypsy. Tohle je hudba ze starých, prašivých kobek, ze hrobů, ve kterých jsou uloženi padlí mniši. Když budete poslouchat pozorně a půjdete kolem kostela, budou se obracet kříže směrem dolů. DEMONCY hrají postaru, neobjevují nic nového, ale jsou tak návykoví, že jim určitě podlehnete. Stačí jenom věřit na peklo a zhasnout všechna světla. Ocitnete se na starodávném obřadu, budete se děsit každého stínu a modlit se k Belzebubovi. Troufám si tvrdit, že se nové album opravdu povedlo. Tohle je šílenství, chaos a nekonečné rouhání. Bestie číhající ve tmě. Žhnoucí oči a pach smrti, který ji provází. Našlo se další tělo. Roztrhané na kusy a spálené na popel. Lidé se bojí vycházet ven. Ulicemi se prochází strach a smrt číhá na každém rohu. Ďábelský, zvířecí black metalový řev šílené bestie! Temnota se vrátila, absolutní zlo!
Asphyx says:
A beast lurking in the dark. Glowing eyes and the smell of death that accompanies it. Another body has been found. Torn to pieces and burned to ashes. People are afraid to come out. Fear hovers in the streets and death lurks on every corner. No one smiles anymore. Darkness and an impenetrable fog has fallen over the city. They attack from ambush, unexpected and cruel. The demon of darkness, the devil himself. It's up to you whether you succumb to it. You're better off locking yourself in the catacombs and listening to the new album by American black metallers DEMONCY. Until it comes for you.
The band dates back to the 1990s. If you look into the history, this pack hasn't recorded a weak record. The gentlemen have forever dedicated their lives to the cursed metal of death. This year, they come up with another ritual. And after 11 long years underground. The beast has reawakened.
It is classic, traditional and very orthodox black metal of the highest quality. No compromises, no uselessness. Just darkness and coldness chopped into small pieces. Nothing for the faint of heart. This is for all the unholy, the damned. With a bloody sparkle in their eye. Everything is gnawed to the bone and played in a similar style to bands like PROFANATICA, ARCHGOAT, BLACK FUNERAL, BLACK WITCHERY, JUDAS ISCARIOT, VON and many others who understand what endless darkness is all about. Primitive riffs, an atmosphere full of dirty fire, a chill settled deep in the bones. This is how I, and all demons, perceive the new "Black Star Gnosis". Raw, devastating sound (recorded and mixed by VJS at Dirge Forge), sick vocals, riffs so sharp that the flesh falls off the bones. Add to this the ferocious drums, the cover wrapped in black mist (Art and design for Black Star Gnosis by Ixithra) and you have a band that in many ways resembles the horsemen of the apocalypse. This is music from old, dank dungeons, from the graves where fallen monks are laid to rest. If you listen carefully and walk past the church, they will be turning the crosses downwards. DEMONCY play the old-fashioned way, not discovering anything new, but they're so addictive that you're bound to fall for them. All you have to do is believe in hell and turn off all the lights. You'll find yourself at an ancient ceremony, dreading every shadow and praying to Beelzebub. I dare say the new album is a real success. This is madness, chaos and endless blasphemy. A beast lurking in the dark. Glowing eyes and the smell of death that accompanies it. Another body has been found. Torn to pieces and burned to ashes. People are afraid to come out. Fear stalks the streets and death lurks on every corner. The devilish, animalistic black metal roar of a mad beast! The darkness has returned, absolute evil!
Dlouhá chodba bez konce. Po stěnách stéká smradlavá voda a hnis. Krysy tančí na ostrých střepech. V kostech se mi zase usadil chlad. Ze tmy vystoupí přízraky a kývnou mi na pozdrav. Jejich otázka je vždy stejná. Ptají se mě, jestli bych pro ně neměl nějakou novou muziku, něco dobrého, temného, šíleného a syrového. Ihned jim doporučuji debutovou desku dánských SORT SIND. Divoký a děsivý black death metal, který má velmi pochmurnou a šílenou atmosféru.
Pod touhle kapelou jsou podepsáni dva muzikanti, kteří si prošli mnoha skvělými smečkami (TAPHOS, HYPERDONTIA, APPARATUS, PHRENELITH, SULPHUROUS a spoustou dalších). Můžete se tak spolehnout na to, že jsou veškeré formální věci jako zvuk, obal, produkce v absolutním pořádku. Můžete se tak soustředit na to nejdůležitější. Na spoustu zajímavých nápadů, které pochází z onoho světa. Alespoň tak vnímám nové album já.
Základem je syrový smrtící kov z devadesátých let minulého století. Přidány jsou potom epické melodické black metalové pasáže, která působí velmi majestátně, vznešeně. Zároveň, a to oceňuji jako starý fanoušek kovu nejvíce, si kapela zachovává určitou drsnost, divokost, neurvalost. Opravdu si připadám, že se procházím nekonečnými chodbami Hádovy říše. Občas nahlédnu do kobek a exhumuji z nich jen ty nejlepší kusy shnilého masa. SORT SIND patří bez debat mezi ně. Pánové mají svůj rukopis a atmosféra je doslova magická, uhrančivá. Určitě jste někdy potkali někoho prokletého a viděli jeho temný pohled v očích. Tak přesně taková je i nová deska "I Skyggen af Livet". Mocná i děsivá, ostrá i vznešená. Svět je při poslechu zahalen v šedivých mracích. Jako když se touláte chladným sychravým městem. Prázdné ulice plné stínů. Pokaždé mě mé kroky zavedou na hřbitov. Už dávno vím, kde je vchod do podzemí. Nové album zde muselo být nahráváno, s tím jsem si absolutně jistý. Ne, Dánové neobjevují nic nového, ale hrají velmi zajímavě, přesvědčivě, uvěřitelně. Některé skladby jsou možná trošku delší, mě to ale vůbec nevadí. Jsem rád v přítomnosti přízraků, s chutí si vychutnám chlad a temnotu, které ze songů doslova odkapávají, jako krev z proříznuté tepny. Zhasněte prosím všechna světla. Potom si vychutnáte novou desku nejlépe. Dlouhá chodba bez konce. Po stěnách stéká smradlavá voda a hnis. Krysy tančí na ostrých střepech. V kostech se mi zase usadil chlad. Nahrubo nasekaná tma! Mrazivý black death metalový výlet do záhrobí!
Asphyx says:
A long corridor with no end. Stinking water and pus dripping down the walls. Rats dance on the sharp roofs. The cold settles in my bones again. Ghosts step out of the darkness and nod a greeting. Their question is always the same. They ask me if I have any new music for them, something good, dark, crazy and raw. I immediately recommend them the debut album of Danish SORT SIND. Wild and scary black death metal, which has a very gloomy and crazy atmosphere.
This band is signed by two musicians who went through many great packs (TAPHOS, HYPERDONTIA, APPARATUS, PHRENELITH, SULPHUROUS and many more). So you can count on all the formal things like sound, packaging, production being in absolute order. So you can concentrate on what's most important. On the many interesting ideas that come from that world. At least that's how I see the new album.
The base is raw lethal metal from the 1990s. Then epic melodic black metal passages are added, which have a very majestic, sublime effect. At the same time, and this is what I appreciate the most as an old metal fan, the band retains a certain grittiness, ferocity. I really feel like I'm walking through the endless corridors of Hades. Occasionally I peer into the dungeons and exhume only the best pieces of rotten flesh. SORT SIND is without question one of them. The gentlemen have their own signature and the atmosphere is literally magical, enchanting. I'm sure you've met someone cursed and seen the dark look in their eyes. That's exactly what the new album "I Skyggen af Livet" is. Powerful and terrifying, edgy and sublime. The world is shrouded in grey clouds when you listen to it. It's like wandering through a cold, freezing city. Empty streets full of shadows. Every time my footsteps take me to the cemetery. I already know where the entrance to the underground is. The new album must have been recorded here, I'm absolutely sure of it. No, the Danes are not discovering anything new, but they play very interesting, convincing, believable. Some of the songs are maybe a bit longer, but I don't mind that at all. I like to be in the presence of ghosts, I relish the coldness and darkness that literally drip from the songs, like blood from a cut artery. Please turn off all the lights. Then you'll enjoy the new album best. A long corridor with no end. Stinking water and pus dripping down the walls. Rats dance on the sharp roofs. The cold settles in my bones again. Coarse-chopped darkness! A chilling black death metal trip to the beyond!
Příběh čtyř stý třicátý třetí - Šedivé setkání s realitou
Vstávám v pět. Obléknu se a jsem mrzutý. Raději bych se tulil ve vyhřáté posteli ke své milé. Jenže to nejde. Musím mít do školy odkrouceno skoro měsíc praxe. Vybral jsem si Škodovku. Vlastně ani nevím proč. Asi jen proto, že je to nejblíž. Pokuřuju před bránou a sleduji davy lidí jdoucí dovnitř. Nikdo nevtipkuje, všichni jsou zachmuření. Sem tam se objeví plamínek cigarety. Všichni mají kožené tašky přes rameno. V nich namazané chleby i placatici. Starý závod, momentálně v totálním rozkladu. Tady je ještě socialismus se vším, co k tomu patří. Seřvou mě už na vrátnici. Vlastně ani nevím proč. Vrátný si pořád myslí, že je jedním z nejdůležitějších lidí ve fabrice. Potvrdí mi nějaký papír a prý mám jít na personální. Přijdu tam ale pozdě. Nikde nejsou žádné směrovky, ani plánky. A když se zeptám někoho na cestu, tak buď vůbec neodpoví nebo mě pošle do prdele. Všechno je děsně negativní. Zažil jsem škodovku i v Boleslavi, ale tam byla nátura lidí o hodně veselejší.
"To nemáš hodinky?": zakřičí na mě paní v kostěných brýlích. Je jí kolem padesáti, hlavu má načančanou v trvalé a na provázku brýle. Stojím před ní jako školáček. Samozřejmě si neodpustí kecy o dlouhých vlasech. Tohle má být jako dnešní student, otočí se k úplně stejné kolegyni. Vypadá to, že jsou naštvaný hlavně proto, že jsem jim narušil jejich rutinu. Na plotýnce totiž syčí voda na kafe. Druhá paní si zapálí a sjede mě pohledem. Fakt studujete strojárnu? Přikývnu a nějak nemám náladu se s někým bavit. Půjdeš do konstrukce, tam už z tebe udělají chlapa. Nikdo mě neodvede, musím jít sám. Zase bloudím po chodbách a modlím se, aby aspoň tam byli nějací normální lidé. Nejsou. Vedoucímu je snad sedmdesát. Kouká na mě přes tlusté brýle a neustále dokola opakuje, co mu to sem posílají za materiál. Pak mě začne z ničeho nic přezkušovat z materiálů. Něco vím a něco si už nepamatuju. Tohle je fakt socialismus s lidskou tváří. Cože? Asi jsem to řekl nahlas. Budeš přidělenej k Vogelovi. Další starej šedivej pán, co mě ani nepozdraví. Stojím u jeho stolu a čekám. Skoro čtvrt hodiny, dává mi to sežrat, jsem pro ně vetřelec, co přišel z venčí. Mlčí a píše si něco do nějaké knihy. Pak teprve milostivě zvedne oči a řekne mi, že nemá rád máničky. Rozdíl mezi metalistou a starou máňou sem asi nedorazil.
A protože mě nemá rád, pošle mě do archívu. Nejdřív tu jsem sám a pak přijde jedna stará paní. První člověk, se kterým se dá bavit. Nabídne mi kafe a mluví se mnou. Nejdřív se oťukáváme a pak si dáme cigárko. Pokecáme docela dobře. Ukáže mi, co budu dělat. Vypadá to, že pan konstruktér se mě elegantně zbavil. Prvním mým úkolem je připravit nějaké výkresy na dílnu. Některé na sobě mají ještě hákové kříže, jiné srpy a kladiva. Hákáče musím při kopírování zakrývat, srpy a kladiva nevadí. Ptám se proč a paní Dana, jak se jmenuje, jen smutně pokývá hlavou. Taky jí to vrtá hlavou, ale pak jen mávne rukou. Vše udělám poměrně rychle a ihned se aktivně hlásím o další práci. Brzdi mladej, takhle se tady nemaká, do důchodu daleko. Zase se pije kafe a když přijde dovnitř pán z dílny v montérkách, jestli už máme výkresy připravené, tak se na něj paninka rozkřikne. Co si to jako myslí, máme toho nad hlavu, dokonce ani mladej nestíhá. To ho musíš Danuško zaučit, usměje se a jde pryč. Ihned pochopím, že v reálné práci ve škodovce je nutné hlavně předstírat. Další kafe a cigáro, tentokrát venku a pak se jde na oběd. Tam už všichni posedávají. Je řízek s knedlíkem a zelím. Jím to poprvé v životě.
U našeho stolu pochopím, že oběd a svačiny jsou nejdůležitější chvíle dne. Pak taky cigára venku. Tam se všechno domluví, pokecá se, jak jde život a taky se tam mladí i staří dohodnou, kam a kdy si půjdou zašukat. Ke mě se třeba ihned přifaří poměrně pěkná sekretářka. Na mě je sice dost stará, ale vypadá to, že tady se na tyhle věci moc nehraje. Po obědě se tak z některých kanceláří ozývají notoricky známe zvuky. Jdu se raději projít po dílně. Tam se někde maká a někde sedí dělňasové u strojů a tajně popíjejí. Nějak nechápu, jak to může celé vůbec fungovat. Když si to srovnám s boleslavskou škodovkou, kterou mají už pod sebou Němci, to se nedá srovnat. Tam jsou ale linky, sériová výroba. Tady je to hlavně o řemeslu. Ďábelští soustružníci, vzpomenu si na známý song. Co se tady bimcáš? Nemáš co dělat?
Křičí na mě nějakej chlápek kolem padesátky. Má dvě brady i krky. Pokusím se mu vysvětlit, že jsem jen obyčejný student na práci, ale řve tak nahlas, že jdu prostě s ním. Naběhla mu totiž žilka na krku a bojím se, aby to s ním neseklo. Najednou jsem ve skladu a mám v ruce bednu. Asi hodinu chodím od jednoho regálu k druhému. Všude jsou dámy tak kolem čtyřicítky, co si mě divně prohlížejí. Dostal jsem se sem přesně ve chvíli, kdy se tady maká. Nikdo nemluví, všichni dělají stereotypní nacvičené pohyby. Nechápu smysl, podle mě jenom přerovnávají bedny a krabice a pak je zase vracejí zpět. Raději vypnu mozek a dívám se kolem. Na zdech tu zůstaly stále staré komunistické nástěnky a nápisy. Nejednou jedna z nich něco řekne a všechny se rozprchnou. Zalezou do kumbálů a už bání a pijou kafe. Jedna, taková macatá samice, ale zůstane stát u mě. Kývá hlavou a mrká. Nechápu. Chytne mě za montérky, ve kterých tu musím chodit a sáhne mi mezi nohy. Leknu se, no spíš vyděsím. Co je? Zeptá se takovým tím hrubým hlasem, co mají velké ženy. Normálně se bude šukat, ne? Uteču a za dveřmi potkám několik vytlemených čumilů.
Zase chvilku bloudím, ale nakonec archív najdu. Paní Dana už ví, kde jsem byl. Má ze mě srandu a dá mi zase nějaké kopírování. Mám to za deset minut a pak sepíšu velmi kladou zprávu do školy, jak jsem zde konstruoval. Když to mám hotové, dáme zase kafe a cigáro. Už se mi pěkně motá hlava. Jak to můžou vydržet? Zeptám se na to a dostanu lahváče. Hele, něco ti ukážu, zajdeme do místnosti úplně vzadu. Tam jsou staré knihy a kroniky ze škodovky. Velmi zajímavé, řeknu už u první. Zrovna tu vyrábějí děla pro rakouskou armádu. Pak následuje krásné období mezi válkami. Vysmáté obličeje se pomalu mění v zádumčivé. Lidé na fotkách hajlují. Mají od Němců rekreace a vcelku dobré peníze. Ne všichni, ale většina ano. Židy, co tu makali a dělali tu nejtěžší práci, nikdo nefotil. A když už, tak se musejí také usmívat. Následují dlouhé roky rudých praporků. Pionýrky a pionýři. Lidové milice. Některé lidi poznávám. Sedí vedle v konstrukci. Pak už nikdo nic nepsal. Tady si skoro všichni myslí, že bylo za socialismu lépe. Byl pořádek a řád a ne ten bordel jako dneska.
Paní Dana usoudí, že by mi měla říct, co ona. Bývala na vysoké škole profesorkou, ale v šedesátém osmém moc věřila ve svobodu. Tak ji uklidili. Do archívu. Tady prý nemohla škodit. A ona tu zůstala. Manžel se s ní rozešel, protože on byl přesvědčeným, vyčůraným (ona řekla vychcaným) komunistou. Kývám hlavou a poslouchám velmi bedlivě. Mě podobné příběhy vždycky zajímaly, myslím, že by neměly být zapomenuty. Jenže jsem mladý a naivní. Myslím si, že lidi jako celek nebudou opakovat stále dokola stejné chyby. Ona to není pravda, ale já tenkrát po revoluci, i pár let po ní, stále věřil těm krásným slovům o svobodě, o dialogu, o lásce. O tom, že když budeš poctivý a budeš se snažit, tak se budeš mít dobře. Nenudím tě? Zeptá se mě a já řeknu, že rozhodně ne. Je moc ráda a já mám tak nakonec docela slušnou praxi. Sice dělám úplně něco jiného, než bych měl, ale to je jedno. I v téhle děsně šedivé realitě se našli skvělí lidé. Jinak to ale byla bída s nouzí. Nemyslím ani tak odborně, na tom byl škodováci vždycky dobře, ale co se týká chování a charakterů, tak to pro mě byl opravdu šok. Takový náraz, spadnutí z oblaků, na kterých jsem se vznášel díky knihám, hudbě a diskuzím se stejně založenými kamarády.
Konečně padla. Pořád se nikdo neusmívá. Jdu s davem k bráně. Vrátný nás sleduje ostřížím zrakem. Na velkou samici ze skladu čeká malinký manžel a dvě dítka. Ona je objímá a olíbá. Pak jdou svorně užívat rodinného života. Pochopím to. Secvakne mi to. Škodovka je svět sám pro sebe. Máte tak dva životy. Jeden uvnitř ní, v šedi a demotivaci a potom ten soukromý, kde můžete být klidně i normálním člověkem. Poznám od té doby škodováka na sto metrů. Podle stylu chůze, podle pohybů i toho, jak mluví a vystupují. Čeká na mě blondýnka. Když se jdu pozdravit a obejmout, tak zaslechnu, jak tam nějaký konstruktér zahlásí něco hodně sprostého. Otočím se, že se jako budu prát, ale on křikl z davu. V tom je jak známo každý silný. Mávl jsem nad debilem rukou a šli jsme na pivo. Musím všechno vyprávět a moje milá mi řekne, že jsem se opravdu totálně míjím se školou, na které studuji. Hele, pořád lepší, než jít na vojnu. Odpovím a pak nám je až do rána jenom dobře. Tedy až do pěti, kdy musím zase vstávat do šedi všedních dní.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Každý den mi byl vyříznut kus masa z těla. Ze zad, z břicha, z tváří. Rány se dávno zanítily a ocitl jsem se ve zvláštním horečnatém stavu. Byl jsem pověšen za háky a nejdříve mi byla zima. Jenže pak přišla větší bolest a chlad ustoupil dozadu. Promítali mi na plátno staré hororové filmy ze sedmdesátých a osmdesátých let. Krev tekla proudem, slečny měly děs v očích a monstra vylézala z děr. Také mi pouštěli novou desku italských death metalistů TENEBRO.
Ti spojili oba světy, ten metalový i hororový, v jeden smrtící koktejl. Hudba tím získala na ještě větší uvěřitelnosti. Ne, neseděl jsem ve svém pokoji. Byl jsem během poslechu uvnitř šílených představ, děsivých nočních můr a příběhů, které nikdy nemají dobrý konec. Ihned jsem věděl, že tuhle desku budu poslouchat ještě hodně dlouho. A to i přesto, že italsky vůbec neumím.
Hudebně se jedná o smrtící kov, který je ohlodaný až na kost. Pokud máte rádi MORTICIAN, AUTOPSY, IMPETIGO, tak neváhejte ani chvilku. Riffy jsou sice jednoduché, nebál bych se napsat primitivní, ale vše je podřízeno hlavně výsledné krvavé atmosféře. Přístupem mi potom hudba těchto maniaků připomíná mé oblíbené ACID WITCH. Určitě jste chodili se svými dívkami do starých kinosálů. Vstupné za pár korun. Naschvál jsem volil vždy ty nejděsivější filmy, protože se vždycky hrozně bála, chtěla pak odvézt domů a znáte to, bylo to moje mládí. TENEBRO mi všechno tohle připomněli, rozdrásaly moje vzpomínky a navíc hrají hudbu, která mě baví. Neobjevují sice nic nového, ale to ani není účelem. Je to jako vytáhnout staré videokazety, oprášit rekordér a udělat si poctivý retro víkend. Z principu mě podobné věci baví a baví mě i nové album "Ultime grida dalla giungla". Tehdejší italské filmy z přelomu 70 a 80 let minulého století mají dodnes mezi fanoušky kultovní status. Pokud hledáte u muziky hlavně zvrácené a chladné nálady, pokud se rádi bojíte a lekáte stínů, potom neváhejte ani chvilku. Nikdy nevíte, kdo číhá za rohem. Historie lidstva je násilím doslova protkaná. U filmu i u téhle muziky aspoň víte, že je vše nadsázka. Pánům se opravdu povedlo obojí spojit dohromady velmi elegantně. Nečekejte žádný zázrak, ale syrový nářek trpících. Každý den mi byl vyříznut kus masa z těla. Ze zad, z břicha, z tváří. Rány se dávno zanítily a ocitl jsem se ve zvláštním horečnatém stavu. Byl jsem pověšen za háky a nejdříve mi byla zima. Jenže pak přišla větší bolest a chlad ustoupil dozadu. Mimochodem, ten obal je skvělý! Chladná, temná a děsivá hororová death metalová můra! Krve se ve vás nedořežou!
Asphyx says:
Every day a piece of meat was cut out of my body. From my back, from my stomach, from my cheeks. The wounds had long since healed and I found myself in a strange feverish state. I was hung by hooks and at first I was cold. But then came more pain and the coldness receded. They projected old horror movies from the seventies and eighties onto the screen for me. Blood was flowing, the ladies had terror in their eyes and monsters were coming out of the holes. They also played me the new album by Italian death metallers TENEBRO.
They combined both worlds, metal and horror, into one deadly cocktail. It made the music even more believable. No, I wasn't sitting in my room. I was inside crazy fantasies, terrifying nightmares and stories that never have a good ending. I knew immediately that I would be listening to this record for a long time to come. Even though I don't speak any Italian.
Musically, it is a deadly metal that is gnawed to the bone. If you like MORTICIAN, AUTOPSY, IMPETIGO, don't hesitate a moment. Riffs are simple, I wouldn't be afraid to write primitive, but everything is subordinated mainly to the resulting bloody atmosphere. The approach of these maniacs' music reminds me of my favourite ACID WITCH. I'm sure you used to go with your girls to the old cinema halls. Tickets for a few crowns. I always chose the scariest movies on purpose because she was always so scared, wanted a ride home afterwards and you know, it was my youth. TENEBRO reminded me of all this, they tore my memories apart and they play music I enjoy. They're not discovering anything new, but that's not even the point. It's like pulling out the old video tapes, dusting off the recorder and having an honest retro weekend. On principle, I enjoy things like this and I enjoy the new album "Ultime grida dalla giungla". Italian films from the late 1970s and early 1980s still have a cult status among fans today. If you're looking for mostly twisted and cool moods in music, if you like to be scared and afraid of shadows, then don't hesitate a moment. You never know who's lurking around the corner. The history of mankind is literally riddled with violence. At least with this film and this music you know it's all hyperbole. The gentlemen have really managed to bring both together very elegantly. Don't expect a miracle, but a raw cry of the suffering. I had a piece of flesh cut out of my body every day. From my back, from my stomach, from my cheeks. The wounds had long since healed and I found myself in a strange feverish state. I was hung by hooks and at first I was cold. But then came more pain and the coldness receded. By the way, that cover is great! A cold, dark and scary death metal horror moth! You won't be able to taste the blood!
Ave INSEPULTO! Greetings to Costa Rica. I hope everything is fine with you. I was really looking forward to your new album „Undead... but Not Alive“, I have always had a lot of fun with previous records and I was happy to come back to them. How did the new piece come about and why did it actually take so long?
A.P. - Hails Jakub. And thank you for your support and this interview. It's great to hear that you like our music. Finishing this third album was both, an ordeal and an achievement. And there are way too many reasons behind the time we took to complete "Undead.... but not alive". For example, some of these songs were writen before our previous album, "The Necrodex" came out. So we were sitting on them for almost a decade. But I think it was a positive thing. It gave us the opportunity to really analyze what we wanted with the material and how it would be done. This just feels like the right time to release it.
The new album is your third long-played album so far. However you have been playing since 1993 so it is not that much. Why so? What was the problem – money, time…?
A.P. - The main problem back then was distance and transportation. We were a bunch of kids who lived far apart from each other and nobody owned a car or a motorbike. And public transportation didn't help either. So the band entered a period of inactivity until 2007 and we have 3 albums so far. It's been some time but we are hanging in there, so to speak.
The Master Butcher – Even when Insepulto’s foundation dates back to 1993, it wasn’t until 2007/2008 that the whole thing started more seriously. In practical terms that means, 3 albums in 15 years, 1 album each 5 years, which in my opinion to too much between one and the other…but it’s even more considering our previous album came out in 2015…8 years ago.
Clearly we can see a pattern here. Insepulto have always had difficulties to work – for whatever the reasons – the evidence is clear. That’s why at certain point during the process of making this album I said to Alfonso we should better change the original title we had chosen - “Sworn to Death” - for something more applicable to what this project has been…an entity that his not dead but at the same time is not alive.
I really wanted this album to come out because, based on the above evidence, it is probably the last I will participate considering that I don’t see myself recording another one in 6 or 7 years from now.
The lyrics in death metal are sometimes underestimated. You sing about darkness, death and Satanism. What are the new album´s lyrics about and who is the author? Do you want to share some message with your songs?
A.P. - The Master Butcher takes care of all the lyrics. He has a lot more expertise, knowledge and taste when it comes to concepts, ideas and specially, his amazing phrasing. I only contributed with lyrics to the song "Dawn of Human Remains", which was inspired by imagining the dawn after D-Day at Normandy.
The Master Butcher – Normally I take care of all the lyrics and the source of inspiration can come from various sources. For this album I took kind of a more “introspective” approach with some lyrics talking about myself like the “My Morbid Ways” which I sing in first person but the listener can also relate to him/her self. Other lyrics like “Abject Tyrant’ tend to have a more political message questioning despotic authoritarian regimes. In other songs, the message – if there’s such of thing – is more philosophical, “Where No Notion of Sin Exists” is an example of that because I mention concepts like innocence and sin, two elements that shape what human beings are. Finally, you can find the typical “gory” lyric like “Exhumed to Rot” where the whole thing is about that…exhuming a corpse and seeing it rot.
What fascinates me about "Undead... but Not Alive" is the connection between darkness and blasphemy. It's an album that's full of absolute blasphemy, occultism. No compromise. It's very much about believing in what you're playing. Where do you stand in your relationship with Christianity? How does religion affect life in Costa Rica?
The Master Butcher – In Costa Rica, the majority of people identify themselves as Roman Catholic, and although the constitution grants freedom of religion, Catholicism is the official religion of the country. Approximately 17 percent of the population identify themselves as evangelical Protestants.
How does INSEPULTO compose? How the whole process works when you compose new material? Who is the author of your music?
A.P.- It is pretty simple at first. I write all the music. Once I have demo tracks ready and they have passed my filter, we both get together and listen to them carefully. We exchange ideas about improvements, changes, etc. Then I get back to recording and editing. The process is repeated until we feel the songs are finished. And then The Master Butcher adds concepts, lyrics and phrasing.
I love the sound of this album. It is dark, cold and sharp at the same time. In what studio did you recorded your album? Did you talked about the final sound and mastering?
A.P. - Thank you. I tracked guitars, bass and drums in my personal home studio. Vocals were recorded by our friend Mauro at his Onirica Estudios and the mix and master was done at Signaturetone Recording by Adam Tucker. We think this album sounds exactly how we wanted it to sound. Adam is an absolute master in his craft and an awesome guy to work with. I do think his input was a very important part of the sound on this album.
You released your album by Mexician Iron, Blood and Death Corporation. Why did you choose this label and how are you satisfied with their work?
A.P. - All I will say it that we are eternally thankful to Antonio and his label IBDC. He wanted to release our third album since the start and he waited patiently until we were ready. We could not be happier and prouder to be working with IBDC.
The history of the band dates back to 1993. How did the idea to play death metal come about? Who was your role model? Please reminisce for us! What was it like to play death metal in Costa Rica in the 90s?
A.P. - INSEPULTO was to be a combination of members from 3 different local bands. Some kind of "super group" so to speak. But we never went past the concept and some riffs long lost forgotten. We knew we wanted to play Death Metal because that's what we liked. Back in the 90's, the scene was slowly developing. There were only a few bands, one pretty different from the other, with their own identity and sound. We also spread the word around and tried to play as much as we could because not all venues had interest in extreme metal gigs. It was really exciting and interesting. Then came an event that brought the underground onto the public eye and that cause a total stop and huge stagnation in the scene. That is a story for another time though.
And what about the underground scene in your country in general? Is it alive in Costa Rica? Are you from San Jose, do you meet somewhere for death metal? If I visited the city, where should I go to a show? What about the fans? Do they support the bands?
A.P. - Luckily, the Underground is alive and well. There has been a proliferation of bands starting around 2008. Nowadays you can find bands playing every genre and subgenre there is and then some. Yes, we do live in San Jose (the capital) and there are 3 or 4 music stores we gather from time to time. There are also 2-3 "Metal" bars where band members and fans hang out, drink and listen to some good old metal. People are supporting the bands by buying their stuff, merch and attending gigs. If you caem down here, I would recommend those same stores and bars.
Do you have any dreams with the band? In the underground you have a good name, but you want to move somewhere higher? I mean, are you attracted to a tour with a big name, to play at a big festival, to release another record at a well-known label? What dreams and vision do INSEPULTO have?
A.P. - Since we started, we had a pretty clear goal: to pay homage to the music and the artists we liked the most. In this case, the most traditional, devout and orthodox Death metal. We never had anything else in sight. We have been extremely lucky since we found excellent labels (so far Wydawnictwo Muzyczne Psycho from Poland, Memento Mori from Spain and IBDC from Mexico) that believed in us and released our music. We will be eternally thankful to them. So, we are truly satisfied with the places this path has taken us and that our music has had echo in so many people. If the future brings more music from us and we can get a "big" label to be interested in it, so be it. But it is not our goal, never has been. As of now, we are centered and foscused in promoting "Undead... But Not Alive".
What does death metal mean to you? Why did you choose this style? How did you get to it and what kind of musicians were your role models when you started? Do you perceive death metal "only" as music or is it also a lifestyle for you? You can look at this page philosophically.
A.P. - Death Metal, for me, is the embodiment of feral and untamed aggression. It is a brute, crushing and devastating aural experience. It can be primitive, basic, groovy, dark, melancholic, technical and/or futuristic. But it will always remain true to it's origins and roots. I've never had any role models per se, but I have the utmost respect for people such as Paul Speckmann, Esa Linden, Barry Thomson, Stevo (Dobbins), Oscar Garcia, David Vincent, John McEntee, Antti Boman, Mick Harris, Mika Luttinen, Jesse Pintado, King Fowley, Luc Lemay, Jeff Becerra, Scott Carlson and Lee Dorrian, just to name a few. They all have had some influence on me as a person, as a musician and as a metal fan. I think Death Metal is not a lifestyle. I think it is music created to make you feel something. And that feeling or feelings can be translated into a vast array of actions and thoughts. Your choice.
Thank you so much for the interview. I'm going to play the new „Undead... but Not Alive“ again. It's great! Good luck and I hope that we will meet somewhere at the concert and have a beer together!
A.P. - Again, I am really glad that you liked the album. It took some time, but we are really excited and proud of how it came about. Thank you very much for your support and I sincerely hope we can meet sometime for that beer! Follow us on Facebook and Bandcamp and check in everyday, since we may have a surprise or two coming up for 2024. Hails!
The Master Butcher – Thanks so much my brutal friend, really appreciate your honest support.
Recenze/review - INSEPULTO - Undead... but Not Alive (2023):
Ave INSEPULTO! Zdravím na Kostariku. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Na vaši novinku „Undead... but Not Alive“ jsem se neskutečně těšil, předchozí nahrávky mě vždycky hrozně bavily a rád jsem se k nim vracel. Jak novinka vznikala a proč to vlastně trvalo tak dlouho?
A.P. - Zdravím Jakube. A děkuji za podporu a tento rozhovor. Je skvělé slyšet, že se ti naše hudba líbí. Dokončení třetího alba pro nás bylo utrpením i úspěchem. A za časem, který nám trvalo dokončit "Undead.... but not alive", stojí až příliš mnoho důvodů. Například některé z těchto písní vznikly ještě předtím, než vyšlo naše předchozí album "The Necrodex". Takže jsme nad nimi seděli skoro deset let. Ale myslím, že to bylo pozitivní. Dalo nám to možnost skutečně analyzovat, co s tím materiálem chceme a jak to udělat. Teď nám prostě přijde, že je ten správný čas to vydat.
Novinka je teprve vaším třetím dlouhohrajícím albem v historii. Na to, že hrajete od roku 1993, to není moc. Co je toho příčinou? Nebyl čas nebo peníze?
A.P. - Hlavním problémem tehdy byla vzdálenost a doprava. Byli jsme parta dětí, které bydlely daleko od sebe, a nikdo nevlastnil auto ani motorku. A nepomáhala ani veřejná doprava. Takže se kapela dostala do období nečinnosti až do roku 2007 a zatím máme na kontě tři alba. Už je to nějaký čas, ale držíme se takříkajíc při životě.
The Master Butcher - I když se založení Insepulto datuje do roku 1993, vážněji to celé začalo až v letech 2007/2008. V praxi to znamená, 3 alba za 15 let, 1 album každých 5 let, což je podle mého názoru až moc velká mezera mezi jedním a druhým... ale je to ještě víc, když uvážíme, že naše předchozí album vyšlo v roce 2015... před 8 lety.
Zjevně tu můžeme vidět nějaký vzorec. Insepulto měli vždycky potíže s prací - ať už z jakýchkoli důvodů - důkazy jsou jasné. Proto jsem v určitém okamžiku během procesu tvorby tohoto alba řekl Alfonsovi, že bychom měli raději změnit původní název, který jsme zvolili - "Sworn to Death" - za něco, co by více odpovídalo tomu, čím tento projekt byl... entitou, která není mrtvá, ale zároveň není živá.
Opravdu jsem chtěl, aby tohle album vyšlo, protože na základě výše uvedených důkazů je pravděpodobně poslední, na kterém se budu podílet, vzhledem k tomu, že si nedokážu představit, že bych za šest nebo sedm let nahrál další.
V death metalu se občas zapomíná na texty. Vy zpíváte o temnotě, smrti, satanismu. O čem jsou texty na novém albu a kdo je jejich autorem? Snažíte se jimi něco sdělit, předat nějaké poselství?
A.P. - The Master Butcher se postará o všechny texty. Má mnohem více zkušeností, znalostí a vkusu, pokud jde o koncepty, nápady a speciálně jeho úžasné frázování. Já jsem přispěl pouze textem písně "Úsvit lidských ostatků", která byla inspirována představou úsvitu po dni D v Normandii.
The Master Butcher - Obvykle se o všechny texty starám já a zdroj inspirace může pocházet z různých zdrojů. Pro toto album jsem zvolil tak trochu "introspektivnější" přístup s některými texty hovořícími o mně samém, jako je například "My Morbid Ways", kterou zpívám v první osobě, ale posluchač se může vztahovat i na sebe. Jiné texty jako "Abject Tyrant" mají spíše politické poselství zpochybňující despotické autoritářské režimy. V jiných písních je poselství - pokud něco takového existuje - spíše filozofické, "Where Notion of Sin Exists" je toho příkladem, protože zmiňuji pojmy jako nevinnost a hřích, dva prvky, které utvářejí to, co jsou lidské bytosti. A konečně můžete najít typický "krvavý" text jako "Exhumed to Rot", kde je to celé o tom... exhumovat mrtvolu a vidět ji hnít.
Na „Undead... but Not Alive“ mě fascinuje propojení temnoty a blasfemie. Je to album, které je plné absolutního rouhání, okultismu. Bez kompromisů. Je hodně cítit, že věříte tomu, co hrajete. Jak jste na tom vy ve vztahu s křesťanstvím? Jak ovlivňuje náboženství život na Kostarice?
The Master Butcher - V Kostarice se většina obyvatel hlásí k římskokatolickému vyznání, a přestože ústava zaručuje svobodu vyznání, je katolicismus oficiálním náboženstvím v zemi. Přibližně 17 % obyvatel se hlásí k evangelickým protestantům.
Jakým způsobem u INSEPULTO vnikají nové skladby? Jak probíhá samotný proces tvorby nového materiálu? Kdo je autorem hudby?
A.P.- Zpočátku je to docela jednoduché. Všechnu hudbu píšu já. Jakmile mám hotové demo skladby a projdou mým filtrem, oba se sejdeme a pečlivě si je poslechneme. Vyměňujeme si nápady na vylepšení, změny atd. Pak se vrátím k nahrávání a střihu. Tento proces se opakuje, dokud nemáme pocit, že jsou písně hotové. A pak The Master Butcher přidá koncepty, texty a frázování.
Skvělý je zvuk celé nahrávky. Je temný, studený a ostrý zároveň. V jakém studiu jste album nahrávali? Mluvili jste jako kapela do výsledného zvuku, masteringu?
A.P. - Děkuji. Kytary, basu a bicí jsem nahrával ve svém domácím studiu. Vokály nahrál náš kamarád Mauro ve svém studiu Onirica Estudios a mix a master provedl Adam Tucker v Signaturetone Recording. Myslíme si, že tohle album zní přesně tak, jak jsme chtěli, aby znělo. Adam je absolutní mistr ve svém oboru a skvělý člověk, se kterým se skvěle spolupracuje. Myslím, že jeho přínos byl velmi důležitou součástí zvuku tohoto alba.
Nové album vyšlo u mexických Iron, Blood and Death Corporation. Proč jste si vybrali právě tento label a jak jste s jeho prací spokojeni?
A.P. - Řeknu jen, že jsme Antoniovi a jeho labelu IBDC neskonale vděční. Od začátku chtěl vydat naše třetí album a trpělivě čekal, až budeme připraveni. Nemohli bychom být šťastnější a pyšnější na to, že spolupracujeme s IBDC.
Historie kapely se datuje až do roku 1993. Jak vůbec vznikl nápad, hrát death metal? Kdo byl vaším vzorem? Zavzpomínej pro nás prosím! Jaké to bylo hrát v devadesátých letech death metal na Kostarice?
A.P. - INSEPULTO mělo být kombinací členů tří různých místních kapel. Takříkajíc "superskupina". Nikdy jsme se ale nedostali dál než ke konceptu a některým dávno zapomenutým riffům. Věděli jsme, že chceme hrát death metal, protože nás to bavilo. V devadesátých letech se scéna pomalu rozvíjela. Existovalo jen pár kapel, jedna dost odlišná od druhé, s vlastní identitou a zvukem. Taky jsme o sobě dávali vědět a snažili se hrát, co nejvíc to šlo, protože ne všechna místa měla o extrémní metalové koncerty zájem. Bylo to opravdu vzrušující a zajímavé. Pak přišla událost, která underground vynesla na veřejnost, a to způsobilo totální stopku a obrovskou stagnaci scény. To je ale příběh na jindy.
A co undergroundová scéna u vás všeobecně? Žije to na Kostarice? Jste z San José, scházíte se třeba někde na death metal? Kdybych město navštívil, kam bych měl zajít na koncert? A co fanoušci? Podporují kapely?
A.P. - Underground je naštěstí živý a zdravý. Zhruba od roku 2008 se množí kapely. V současnosti můžete najít kapely hrající všechny možné žánry a subžánry a ještě něco navíc. Ano, žijeme v San Jose (hlavním městě) a jsou tam tři nebo čtyři hudební obchody, kde se čas od času scházíme. Jsou tam také 2-3 "metalové" bary, kde se členové kapel a jejich fanoušci scházejí, popíjejí a poslouchají starý dobrý metal. Lidé podporují kapely tím, že si kupují jejich věci, merch a navštěvují koncerty. Pokud sem někdy přijedete, doporučil bych vám ty samé obchody a bary.
Máte s kapelou nějaké sny? V undergroundu máte dobré jméno, ale chcete se posunout někam výš? Myslím tím, láká vás třeba turné s nějakým velkým jménem, zahrát si na velkém festivalu, vydat další desku u známého labelu? Jaké sny a vizi mají INSEPULTO?
A.P. - Od začátku jsme měli jasný cíl. Vzdát hold hudbě a umělcům, které máme nejraději. V tomto případě tomu nejtradičnějšímu, nejoddanějšímu a nejortodoxnějšímu death metalu. Nikdy jsme neměli na mysli nic jiného. Měli jsme obrovské štěstí, protože jsme našli vynikající labely (zatím Wydawnictwo Muzyczne Psycho z Polska, Memento Mori ze Španělska a IBDC z Mexika), které nám věřily a vydávaly naši hudbu. Budeme jim za to navždy vděční. Jsme tedy opravdu spokojeni s tím, kam nás tato cesta zavedla a že naše hudba měla odezvu u tolika lidí. Pokud budoucnost přinese další naši hudbu a podaří se nám získat zájem nějakého "velkého" labelu, budiž. Ale není to náš cíl, nikdy nebyl. V tuto chvíli jsme soustředěni a zaměřeni na propagaci "Undead...". But Not Alive".
Co pro tebe znamená death metal? Proč sis zvolil zrovna tento styl? Jak ses k němu dostal a jací muzikanti byli tvým vzorem, když si začínal? Vnímáš death metal „jen“ jako hudbu nebo je pro tebe i životním stylem? Klidně se můžeš na tuto stránku podívat i filozoficky.
A.P. - Death metal je pro mě ztělesněním divoké a nezkrotné agrese. Je to brutální, drtivý a zničující zvukový zážitek. Může být primitivní, základní, groovy, temný, melancholický, technický a/nebo futuristický. Vždy však zůstane věrná svému původu a kořenům. Nikdy jsem neměl žádný vzor jako takový, ale nesmírně si vážím lidí jako Paul Speckmann, Esa Linden, Barry Thomson, Stevo (Dobbins), Oscar Garcia, David Vincent, John McEntee, Antti Boman, Mick Harris, Mika Luttinen, Jesse Pintado, King Fowley, Luc Lemay, Jeff Becerra, Scott Carlson a Lee Dorrian, abych jmenoval alespoň některé. Všichni měli nějaký vliv na mě jako na člověka, muzikanta i metalového fanouška. Myslím, že death metal není životní styl. Myslím, že je to hudba vytvořená proto, abyste něco cítili. A ten pocit nebo pocity se mohou promítnout do obrovského množství činů a myšlenek. Je to na tobě.
Děkuji moc za rozhovor. Jdu si novinku „Undead... but Not Alive“ znovu pustit. Je totiž skvělá! Ať se vám daří a doufám, že se brzy potkáme někde na koncertě a dáme si spolu pivo!
A.P. - Opět jsem moc rád, že se vám album líbilo. Trvalo to nějakou dobu, ale jsme opravdu nadšení a hrdí na to, jak vzniklo. Moc děkujeme za podporu a upřímně doufám, že se někdy potkáme na nějaké to pivo! Sledujte nás na Facebooku a Bandcampu a kontrolujte nás každý den, protože pro rok 2024 možná chystáme jedno nebo dvě překvapení. Ať žije!
The Master Butcher - Díky moc, můj brutální příteli, opravdu si vážím tvé upřímné podpory.
Recenze/review - INSEPULTO - Undead... but Not Alive (2023):
.JPG)
