New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 9. prosince 2018

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto sedmdesátý čtvrtý - Metalová panna

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto sedmdesátý čtvrtý - Metalová panna


Příběh sto sedmdesátý čtvrtý - Metalová panna

"Já se z toho jejího smíchu jednou poseru, jak se může někdo takhle blbě tlemit?: šeptla mi koutkem úst Jana, která seděla vedle mě v hospodě U Hymrů na tradiční páteční pijatice. Od dveří se na celé kolo smála Monika, moje nová holka. Vychovaná jako silně katolicky věřící, ale hodná a krásná jako obrázek. Už jen ty rty, melodie hlasu, tělo, ze všechno doslova sálalo mládí a oddanost ke mě. Ke klukovi, který se pořád nemohl vzpamatovat ze smrti své modré víly. A Jana s Prcalinkou žárlily. Protože Monika byla nová, neprožila s náma žádnou bolest. Taky o metalu příliš nevěděla nebo spíš nic. Byla metalovou pannou, nepolíbená naší oblíbenou muzikou.

Znáte ženský, někdy jsou jak saně. Chápal jsem je a hrozně mi chyběli kamarádi. Za Prcalíka a Kytku jsem nikoho nenašel. Chodili jsme jim na hroby, rozmlouvali s nimi, vyprávěli jim co a jak, ale čas neúprosně utíkal a tu bylo na práci něco jiného, párkrát jsem se zdržel ve Škodovce a kadence našich návštěv u náhrobků se postupně snižovala. Najednou jsem se na boleslavský hřbitov vydával jen já, sám, někdy s Monikou, která musela čekat před vchodem. Ano, kaju se, byla mi věrná jako krásný pes a občas jsem jí lehce využíval. Na moji obranu budiž uvedeno, že s Kačenkou jsem chtěl být sám. Nikoho jiného jsem u sebe nesnesl.

Vytrhne mě ze zamyšlení první zvýšený hlas. Prdelky vyjely na Moniku svorně jako by to měly nacvičený. Vhrkly jí slzy do očí a odběhla na záchod. Tak jsem měl ke svým kamarádkám ostrou řeč. Takhle by to nešlo, je to moje holka, chápete? Doprdele už, víte jak mi pomohla? Odpovědí mi byla výčitka, jak to, že s ní vůbec chodím, že se to ještě nesluší, je to moc brzy. Vzduchem létala slova, která bolela, ale aspoň se situace a názory vyčistily. Nakonec, jako vždy, zvítězilo dobro. U mých prdelek to tak platilo stonásobně a vždy. Jen prej měly strach, abych nepřemýšlel jen jak nějakej obyčejnej nadrženej chlap (což jsem ale tak trochu byl).

"Co s tebou ale uděláme, vždyť ty si normálně metalová panna, ty fakt neznáš vůbec žádnou kapelu?": rozebírala Jana Moniku a ta na ní koukala jako Ježíš. Oni to mají věřící asi nacvičený, ten výraz, že vám odpouští, pořád všechno všem odpouští a NASLOUCHAJÍ. Nikdy se nenaštvala, asi si všechnu energii šetřila do postele. Neumím si to vysvětlit, ale klučičí kamarádi mi začínali chybět čím dál tím víc. Holky se rozhodly, že udělají z Moniky metalistku. No potěš koště, to dopadne. Víra naše ji uzdraví!

Doporučil jsem raději Iron Maiden, na kom jiném taky začít a Železná panna, dívka se tak nějak k situaci hodila nejvíce. Bylo to krásné, sledovat, jak někdo, heavy, thrashem, doomem a rockem dosud nepolíbený, začíná objevovat muziku, kterou vy posloucháte už takovou dobu. Monika byla nadšená, můj walkman byl sice starý a nedokonalý, ale když jsem ji viděl ve sluchátkách, jak objevuje, nasává první tóny, byla překrásná. Usmívala se, občas vyjekla radostí (i překvapením), to když začala nová skladba a mocné nástupy. "Dneska si propadla peklu, děvče, poznala si metal a jak znám Smrťáka, to taky není žádnej anděl": smála se Prcalinka a já si zase jednou uvědomil, co všechno už jsme s metalem zažili. Z kolika depresí mě vytáhl, kolikrát mě nakopl, uklidnil.

Byla jak prvnička, nadšená a o ničem jiném ten večer nemluvila. Sledoval jsem mezi půllitry ty tři krásné tváře, viděl jsem, že z nich nakonec budou kamarádky na život a na smrt. Trvalo to dlouho a není divu, já a Kačenka jsme vždycky bývali jako jedno tělo i duše. Monika byla úplně jiná a nemohly si na ní po mém boku zvyknout, možná i moc naivní a pro mě jí bylo škoda, ale lajna osudu se dál vlnila a já nechával všemu volný průběh. Po několika pivech jsem si vždycky říkal, že bych ji možná mohl i milovat, ale pak jsem se ráno vedle ní probudil (když její rodiče odjeli na víkend na chalupu) a v ten moment jsem nemohl srdci poručit. Pořád jsem z něj ještě krvácel.

Opilí jak zákon káže se potácíme ulicí. Monika nadšeně křičí texty Iron Maiden, chce ihned s náma na koncert (počkej, ať toho na tebe není moc najednou, musíš si v hudbě najít hlavně radost), blábolí, pořád mě líbá a děkuje (že poznala metalové peklo, což je u křesťanské dívky na pováženou, dělám si z ní srandu). Strčím jí do kapsy u bundy pár kazet, snad se nebude fotr zlobit. Zase je tu lampa, svědek všech zamilovaných. Teplé tělo, zavolej zítra. Francouzák, visí mi na rtech, jsem pro ní princ v džínové bundě poseté nášivkami. Odstrčí mě dozadu, aby mě neviděl její otec. Zahlédnu poprvé jeho divnej ksicht. Křičí na ni, kde se to zase toulá a že doufá, že se někam nezaběhla jako toulavá kočka. Zamrazí mě, takhle se k dcerám nechová (ten hlas je hnusnej), ale už jsou tu koleje, jdu přes Škodovku. 

Doma jsem ze všech těch holek nadrženej, zároveń hrozně smutnej, protože okna netěsní a vítr mi svou melodií připomíná šepot Kačenky, když jsme spolu lehávali na chalupě v Jizerkách. Snažím se myslet na Moniku, na to, jak z ní uděláme metalistku a jak jí zítra udělám i jinak, jo! Když vám někdo přinese své srdce na stříbrném podnose, tak se neodmítá. Nemohl jsem. Nešlo to. Na to byla Monika až příliš pěkná, milá a hodná. Raději vstanu brzy, zamyslím se nad tím, proč vlastně doopravdy žiju jen o víkendech a přes týden jen přežívám v továrně. Připravím si seznam, se spoustou základních metalových a rockových kapel. Poskládám do žebradla kazety a jdu na Rozvoj.

Čeká na mě na rohu. Ihned se na mě vrhne. Jo, je to ženská přímo pro mě. Obětavá, snáší s klidem ty mé nálady, je žhavá a sexy. Samice, s dlouhými blonďatými vlasy. Typově úplně pravý opak Káči. Vezmu ji za ruku a cítím, jak se zachvěje. Ona mě opravdu miluje. Usměju se, moc často jsem to za poslední měsíce nedělal, ale teď musím a konečně se za to nestydím. Poskakuje kolem mě a prosí mě, jestli jsem ji připravil nějakou novou muziku. Tak ji vezmu na panely.

Proběhne poměrně rozpačité představování. Kluci, i holky jsou dost odtažití. Ale jen do doby, než přijde Jana s Prcalinkou. Otevřeme pivo, Monika je nadšená, jací jsou všichni hodní a pohodáři. Nakonec ji mezi sebe vezmou. Smečka zafungovala. Nechám je chvilku být, ať se navzájem otrkají a pak v tom mrazu a sychravu usedneme na nejvyšší panel. Jako za starých časů. Já a moje metalová panna. Nasadím ji sluchátka, jdu na to pomalu, polehounku, nejdřív Paradise Lost, Saxon. Magie místa, slunce už je pěkně nízko a brzy bude tma. Vše, celý den utekl hrozně rychle. Jdu dolů, pro pivo a když stoupám k Monice, tak z jednoho úhlu mě málem zatrne, vypadá úplně stejně jako Kačenka. Lahváče mi vypadnou z rukou a roztřískají se. Někde pode mnou se ozve smích.

Otočím se a běžím do lesa. Musím být chvilku sám. Se mnou to děvče, nebudeš mít ještě dlouho lehké. Vybrala sis těžkou a trnitou cestu. Chodit s klukem, kterýmu zemřela holka ošklivým způsobem a ještě s mojí povahou, nechci ti ubližovat. Tohle všechno si myslím, ale není to pravda, říkám to nahlas Monice, která za mnou vyběhla do tmy. Je statečná. Silná, možná stejně šílená jako teď já. Buď ráda, že jsi nikdy nepoznala tolik bolesti. Jsi jako nepopsaný papír, tak nevinná. A já mám být ten, kdo tě zkazí? Fakt to chceš? Opravdu. Kývla hlavou na souhlas a políbila mě. Pustil jsem ji do sluchátek Agenta Orange. Chvíli stála, vypadala jak v šoku. 

Pak se začala kývat do rytmu, podupávat, pařit, ale ne tak, jak jsem to dělávali my, vypadalo to spíš jako tanec jihoamerických indiánů. Poprvé jsem ji opravdu upřímně objal. Byla nádherná. Moje metalová panna. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :