Recenze/review - NUNSLAUGHTER - Red Is the Color of Ripping Death (2021)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 20. října 2019

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý sedmnáctý - Rada starších

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý sedmnáctý - Rada starších


Příběh dvoustý sedmnáctý - Rada starších

Musel jsem kvůli Vencovi za Sabathem. Vlezu do nemocnice, procházím chodbami a v duchu si připravuji řeč. Kristýnku jsem odložil na rehabilitaci a abych pravdu řekl, tak jsem měl sto chutí utéct pryč. Jenže jsem si nevěděl rady. Šel jsem za mámou, ale ta jen nevěřícně kroutila hlavou a o drogách nevěděla vůbec nic. Otec byl namol, mávnul rukou a řekl něco o tom, že to má chlapec z toho, že nechlastá. Kam mám jít? A mám se vůbec starat? Ale to víte že jo, Venca býval silnej, usměvavej kluk. Musel jsem mu pomoc, to kamarádi dělávají. Ti opravdoví ano.

Zaťukám a ozve se zasténání. Achjo, nasadím úsměv od ucha k uchu, ale moc mi to nejde. Málem dostanu křeč do obličeje. Sabath to na mě ihned pozná a řekne mi, ať ho neseru. Prý jestli jsem mu přinesl pivo. Jasně a Kristýnka ti posílá koláč. Je dojatej, ten starej rocker a mánička, kterou mlátili komouši, je dojatej. O dvacet let starší chlap, kterýho semlela doba. Další paní v řadě nevydržela jeho způsob svobodnýho života, bylo těžký s ním žít, to chápal i Sabath. On se nikdy neohnul, byl svým způsobem ryzí, hergot jo, já ho tenkrát měl za vzor. Co srdce kámo? Hele, stojí to za hovno. Zakázali mi všechno dobrý - ženský, cigára, chlast. Čumím tu nekonečný hodiny do zdi a promítám si ten svůj posranej život jak nějakej blbej film. Ale dost o mě, copak tě trápí Smrťáku?

Každej z nás potřebujeme svoji vrbu, tenkrát ještě lidé nezvraceli na sociální sítě, neodhalovali se veřejně. I já potřeboval někoho, chlapa, se kterým bych mohl všechno probrat. Začnu mluvit o muzice. Pamatuji si, že jsem se přes Possessed dostal k neméně vynikající smečce NECROPHAGIA, kterou žeru celej svůj metalovej život a nikdy jsem ji neviděl (a už ani neuvidím) naživo. Rozplývám se, nechám se unést a dokonce dám tomu hubenýmu pánovi na nemocniční posteli poslechnout ze sluchátek. Pokývá uznale hlavou - jako první se ke mě dostalo album "Ready for death" - neskutečná kultovka a hrobařina. Chvíli se na mě dívá a pak mi řekne, ať to konečně vyklopím. Je něco s Kristou?

Oklepu se a zaťukám na dřevo. Jo, jsem teď nějakej pověrčivej, s mojí slečnou na vozíku nikdy nevíte, co se vyvrbí. Mluvím o Vencovi. Je to šílený, jak dokáže braní drog člověka totálně rozložit. Viděli jsme v přímým přenosu člověka, který býval hodný, spolehlivý, usměvavý a najednou jsme měli co do činění s duševní troskou. Pro pár gramů čehosi byl schopen snad i zabít. Čas projebanej v rauši, sahal si na dno a stále to bylo málo. Nerozumím tomu, jsem zmatenej, utahanej. Je toho na mě moc. Sabath mi říká, že mě jednou ta moje dobrota zabije. Nojo, ale přece nenechám Vencu zhebnout někde s jehlou v ruce. Pamatuji si, že někde v Mladým světě vyšel článek o drogách, znovu jsem si přečetl pár knih, ve kterých se vyskytovaly drogy (Memento třeba). A popadl mě šílenej strach, že Vencu ztratíme.

Sabath mlčel, bylo vidět, jak je pro něj těžké mluvit. Zalykal se a mezi větami musel odpočívat. Zkurvený srdce, zasraný komouši, mám chuť odchytit na ulici nějakýho bejvalýho STBáka (a že jich kolem chodí a smějí se, jak se všema vyjebali) a rozsekat mu hubu na maděru. Oplatit mu všechno, co mýmu kamarádovi udělali. Samozřejmě k tomu nikdy nedojde, protože přece nemůžu klesnout na jejich úroveň (s tím taky ty kurvy počítaj). Ale chce se mi. Místo toho dostanu spoustu rad a adresu jedný hospody v Praze, kde by mi prý mohli pomoc. Prý znají doktora, který se drogami zaobírá a umí závislost léčit. Poděkuju a nedá mi to, musím Sabatha obejmout. Ty se se mnou loučíš, jak kdybych měl brzy zhebnout, neboj, já jsem bojovník. A nech mi tady prosím tě tu kazetu. Necrophagia je fakt bomba, vole. Odcházím hrozně hrdej, že jsem taky někdy něco dobrýho svýmu kamarádovi doporučil já. 

"Tak co?": zeptá se mě moje milá a já vyprávím. Vidím na ní, jak přemáhá bolest, ale nechce dělat potíže. Hergot nehýčkej si to v sobě, klidně si zařvi. Syká a pláče celou cestu domů. Mluvíme o Sabathovi, o Vencovi, o nás. Je nám nějak smutno z celýho toho posranýho světa, ale máme jeden druhýho, o koho se opřít, s kým všechno překonat. Musíme, nic jiného nám stejně nezbývá. Zítra pojedu do Prahy, řeknu nakonec a pak nechám Kristýnku spát. Usne a já můžu do hospody. U Hymrů sedí holky, panenky moje, ještě že vás mám. Dejte mi honem pivo, jinak umřu žízní, dneska byl hodně těžkej den. Srkám pěnu, mé kamarádky mě vždycky dokázaly rozesmát. Bože náš, jenž si na nebesích, čeho se ta naše parta ještě dožije? Dej si ještě jednou. Tak jo.

Jdu opilej domů ke Kristě. Na náměstí vidím v podloubí u bývalé kovárny opřených několik vlasatců. Jdu automaticky k nim, pozdravit, dát cígo. Zvednou se a šinou se naproti k hotelu Věnec. Co tam budou dělat? Tam choděj jen kurvy, jejich kunčafti, diskofilové a dealeři. Ty vole, to je Venca. Běžím k němu. Je hubenej, bledej, je dávno mrtvej. Vůbec mě nevnímá. Mluvím mu do duše, prosím ho, jo, já hrdej mladej kluk si kleknu a zapřísáhám ho. Ostatní fetky se mi smějí a jedna děvka po mě cvrnkne špačka. Zvedne se mi ze všeho žaludek a hodím šavli. Venca mezitím zmizí v hotelu a když na něj křičím, tak akorát probudím gorily u vchodu. Pošlu je ještě do prdele a uteču.

Budíku dám ráno pěstí. Má to vůbec cenu někam jezdit? Po včerejšku se mi vůbec nechce. Jenže Kristýnka mi vezme hlavu do dlaní a dá mi požehnání. Najednou pochopím, že to musím pro svýho kamaráda udělat. Sice už ztrácím naději, ale automaticky se obléknu a jdu na vlak. Je mi zima, nemám moc peněz, ale musím. Cesta do Prahy je docela na nic, nějaká bouračka na přejezdu a tak se dostanu na místo určení poměrně pozdě. Respektive, myslel jsem si, že to stihnu ještě zpátky domů, ale zase mě čeká noc v hlavním městě. Achjo, jak já ten hlavák nesnáším. Všechno ale dopadne úplně jinak. Hospůdka na Žižkově, jejíž jméno si nepamatuji. Šlo se tam dolů do podzemí a hned u prvního stolu seděly máničky. Starý šedivý hlavy, dámy, jak vystřižený z amerických filmů o hippies. Jakoby do dnešní doby vůbec nepatřily. 

Zdraví mě, jednu z nich jsem kdysi už potkal se Sabathem. Sednu si, dám pivo a kecáme. Nevím jak začít, ale když to ze mě konečně leze jak z chlupatý deky, tak jsem pak k neutišení. Někdo se tajemně usmívá, jinej je vážnej jako na pohřbu. A cože to ten můj kamarád bere? Pervitin, myslím. Tak to je v prdeli, pokud nebude sám chtít, tak se z toho nikdy nedostane. Vůbec nejdřív nevím, o čem mluví, spousta těch slov je snad nějakej slang nebo co. Pro nás dělníky metalu je to šíleně nesrozumitelný. Ale Alenka je trpělivá. 40 let, jednu dobu to prý táhla se Sabathem. Už si vzpomínám. Jaký by to asi bylo, spát s tak "starou" ženskou, napadne mě párkrát, když se o mě otře, ale proto tady nejsem. Co mám tedy podle vás dělat? Hele, jediný místo v týhle zasraný republice, kde by mohli tvýmu kámošovi pomoc, tak jsou Bohnice. Jako ten blázinec?

Prý tam vzniklo nějaké oddělení, kde podobným případům pomáhají. Naškrábou mi na papírek jméno doktora a pak se už jen pije. Nakonec spím u jedný dvojice, která pořád dokola přehrává desky Led Zeppelin. Alence jsem utekl s omluvou. Byla to krásná ženská, ale já se jí trošku bál a pak taky, pokaždý, když jsem měl v té době příležitost, tak jsem zavřel oči a viděl jsem před sebou Kristu. Inu láska, s tím nic nenaděláte. Probudím se, dostanu k snídani obrovskou porci vajíček a nevím kam s očima, protože paní domácí se nijak nežinýruje a chodí přede mnou v kalhotkách a košili, ve který ji visí už lehce vytahaná ňadra. Rozloučím se, poděkuju a ještě se vrátím s karamelkama pro jejich dva malý andílky. 

Tak jo, rady jsem dostal, ale co teď? To mám jako Vencu zmlátit, svázat a odvézt do Bohnic? Přemýšlím o tom, nevím co mám dělat. Doprdele, jako bych toho neměl nad hlavu. A proč vždycky, když jsem šťastnej a spokojenej, tak se něco totálně posere? Kolem jsou všichni americky veselí, nakaženi novou dobou, musí být za každou cenu úspěšní, přivírají oči před ošklivýma věcma. Pozlátko, přetvářka, klam. Třeba támhleta dvojice. Jak ze žurnálu. Když jde slečna kolem mě na záchod, tak ohrne nos. Kráva. Kdyby jen věděla. Nasadím si radši sluchátka a Necrophagia s Possesed jsou jasná volba. Mám chuť řvát, seřvat celej svět. Zdrhnout na chalupu, zatopit v kamnech a číst si. Ale nejde to, ještě ne.

Vyprávím Kristýnce a lákám ji do hospody. Ale nechce se jí. Je unavená, rozbolavělá. Tak dáme jen společnou koupel, slíbíme si věrnost až za hrob a chvilku jen tak ležíme a koukáme do stropu. A že mě miluje, protože jsem sice držka nevymáchaná, ale když přijde na lámání chleba, tak jsem u ní, může se o mě opřít a rád se tulím. Dělá mi to hrozně dobře, my chlapi tohle potřebujeme. Kristýnka to se mnou umí a je vidět, jak je do mě pořád zamilovaná. Co budeš dělat? Nevím, asi zajdu s holkama na pivko a pak uvidím. Mám toho dneska plnou hlavu a zítra musím do práce. Ještě mě přemluví na chvilku do peřin a tak jdu k Hymrům se skvělou náladou.

Jak bylo, co a jak? Padá spousta otázek, na které neumím odpovědět. Naivně si myslím, že když jsem byl za Radou starších v Praze, tak už jen stačí přemluvit Vencu, dostat ho do Bohnic a on se vyléčí jak s angínou. My jsme byli tak šíleně naivní. Ale nepředbíhejme. Dám ještě pár Klášterů a těším se do postele. Znáte ten pocit, kdy je venku zima a vy si představujete teplou sprchu a pak objetí, které by mohlo přejít i v muckání. Já se tak šíleně těším do pelechu, že to ani není možný. Jdu zase kolem hotelu Věnec. Snažím se všem vyhnout, projdu podloubím a zahlédnu v rohu nějakou postavu. Tenkrát ještě nepolehávali opilci a bezďáci na každém rohu, tak jsem se sehnul a zeptal se, jestli je v cajku. Ježíši Kriste, vůbec bych ho nepoznal. Rozsekanej ksicht, všude krev, vyhublej, fuj, tady něco smrdí. Jo, můj kamarád a vlastně i brácha tu leží posranej a pochcanej. 

Co se stalo? Ptá se mě Kristýnka ve dveřích. Vencu mám na ramenou. Jako kus smradlavýho hadru. Ale dýchá. Nemohl jsem ho tam nechat. Prohledám mu kapsy, vzteky vyhodím všechno, co se týká fetu. Položím ho do vany a pustím ledovou sprchu. Nic to s ním nejdřív nedělá, ale po nějaké době se probere. Uff. Tak to bychom měli. Zvedá se mi kufr, omývat sračky, krev a blitky nejsou zrovna věci, co bych dobrovolně vyhledával. Nadávám mu a rozmyslím si napuštěnou vanu. Vzpomenu si na Kytku. Ne, to nejde. Do prdele, spolupracuj. Uložím ho na gauč a chodím každou půlhodinku kontrolovat. Vůbec se nevyspím a ráno si vezmu dovolenou. Stejně jako Jana, kterou uprosím. Nejdřív mě pošle několikrát do prdele. Ale je zlatá. 

Venca nemluví, ale postupně přichází k sobě. Vyprávím mu, jak jsem ho našel, co jsem slyšel od Rady starších a on jen smutně přikyvuje. Už prý nemůže, nejde to. Pláče, prosí, ale jsem neoblomný. Buď pojedeš dneska s náma do Bohnic nebo brzy chcípneš. Ale to snad ne. Ale jo. Půjčím mu nějaký věci, jsou mu hrozně velký a vypadá v tom jak Ježíš (mé oblíbené triko Tankard zmizí někde v blázince a už nikdy jej neuvidím). Má šílenou žízeň a tak stavíme na odpočívadle u pumpy. Jana jde pro vodu a my sedíme na studeným betonovým soklu. Najednou se sesype a já v něm aspoň na chvilku vidím toho starýho kamaráda. Kluka, co mi tolikrát pomohl. Jen je smutnej, šíleně moc smutnej. Přesto je to moment, kdy cítím naději. 

Zazvoním u brány a řeknu, proč tam jsme. Vyleze nějakej šedivej pán, sjede nás pohledem a nejdřív pozve dál mě. To je paradox co? Venca je už zralý feťák začátečník a oni si myslí, že jsem se přijel léčit já. Vypadám fakt tak blbě? Vše vysvětlím a Venca nám zmizí v nekonečné šedi. Modlil jsem se tenkrát jak nějakej pomatenej věřící. Hrozně moc jsem chtěl, aby nám ho vrátili ve stejným stavu, v jakým býval. Doufal jsem v zázrak. Vždyť tohle byl jeden z nejveselejších lidí, co jsem znal. Snad tě naučí znovu smát kamaráde, málem se rozbrečím. Jana mě obejme a chlácholí mě, že víc jsem stejně udělat nemohl. Když odjíždíme, tak vidíme za plotem stát jednoho slavnýho herce. Jen si zaboha nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje. 

To bychom měli, říkám doma, ale není to samozřejmě pravda. Venca se do různých léčeben ještě několikrát vrátil. Přestat brát drogy není žádná prdel. Ale první z kroků byl učiněn. Najednou, jakoby mi spadl obrovský kámen ze srdce. Ihned jsem to běžel říct Sabathovi, ale nebyl na pokoji. Ptám se sestry a ona že se mu přitížilo, tak ho zrovna znovu operují. Běžím k sálům a zase se modlím. Vymyslel jsem si tenkrát, jako nějaký malý dítě, modlitbu za své kamarády, za své strážné anděly. Není to tak dlouho, kdy se oni postarali o mě. Dlužím jim to. O tom přece přátelství je. Aspoň jsem to tenkrát tak cítil. Když jdu z nemocnice, tak si poskočím jak hříbě. Operace dopadla dobře. Bůh asi fakt existuje. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :

TWITTER