New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 26. ledna 2020

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý třicátý první - Chodci i nechodci

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý třicátý první - Chodci i nechodci


Příběh dvoustý třicátý první - Chodci i nechodci

Jednou ze vzpomínek, která se mi často o devadesátých letech vrací, tak jsou rozesmáté tváře v davu. Pamatuji si, že mi všechno přišlo venku takové veselé. Lidé tenkrát ještě věřili, že se jejich životy změní, že se budou mít lépe. Spousta z nich svoji víru časem ztratila, ale to už je jiný příběh. Kristýnka ráda sedávala venku pod dekou a jen tak sledovala lidi. Nebo když jsme zašli do bufáče na salát a rohlík. Přes umolousané sklo byl dav přívětivý a příjemný. Nesměli jste ale ven brzy ráno, to šli do továrny dělníci. A ti jsou vždycky nasraní. Nedivím se, jen jim zpřísnili normy a postupně z nich vysávali poslední zbytky života.

Zrovna včera jsem se opil a dělal na Kristýnku ramena, že rozumím hvězdám. Něco málo jsem věděl a byl hrozně chytrej. Jenže pak mi řekla, že sice mluvím krásně, akorát celou dobu o letní obloze. To víš můj milý, nejsem jen tak nějaká hloupá husička. Museli jsme se tomu smát, bylo nám moc dobře. Občas už dokázala stát a sem tam se pokusila o pár kroků. Bolelo to, plakala u toho, ale když jsem ji pak zvedal, tak jsem viděl v jejích očích velké odhodlání. Obdivoval jsem ji, že nerezignovala, že bojovala dál. Stejně je to zajímavý, celý život žiju se lvicema. Ženský dokážou být hodně silný, asi to mají v sobě. Vydrží toho šíleně moc a Kristýnka ještě desetkrát tolik navíc.

Byl jsem rád chodcem v její společnosti. Měli jsme své venkovní okruhy, vyráželi na výlety. O jednom bych vám rád vyprávěl. Tedy, až dojím vlašský salát, řeknu své milé, že je úžasná a přinesu nám vodové pivo z bufáče. Venku se za sklem zrovna objímá nějaká rodinka. Na Kristě vidím, jak je pečlivě sleduje. Už by chtěla být taky mámou. Mít o koho se starat. Ale musí vydržet, ten blbej vozík všechno jen zdržoval. Teď už jsme v její uzdravení věřili oba dva. "Hele, Smrťáku, ty fakt chceš do toho Bakova - Fakova jet?": zeptala se mezi polibkem a dalším pivem. Měla na sobě džínovou bundu a pod ní svetr od mojí babičky. Stejnej jako jsem měl já. Vypadala hrozně sexy. Tak jsem ji obejmul a zeptal se, jestli se mnou pojede, že ji zvu na rande.

Už jsme dlouho nikde nebyli. A v Bakově (Fakově, jak jsme Bakovu nad Jizerou s klukama kdysi říkávali) měli hrát Debustrol, Arakain a Vitacit. Kapely, který jsem sice už moc z kazet neposlouchal, ale naživo jsem českou scénu ctil. Taky na podobných koncertech mohl člověk potkat spoustu kamarádů. Bylo to moc lákavý. Jen jsme nechtěli zase podstupovat cestu autobusem, rvát vozík mezi sedadla je skoro nemožný. Taky byli autobusáci většinou pěkně nervní. Zbýval vlak. Akorát že se muselo z hlaváku, kterej je v Boleslavi docela daleko. Ale nevadí, jsem chodec, šerpa, který tě odveze. Dopili jsme, doma si na chvilku lehli a chytla nás lenora. Poslední verdikt byl, že na to pečeme, že se raději zachumláme do peřin a uděláme si dobře.

Jenže dole už stály holky a kdeže jsme. Rozesmátý, nešlo odolat. S lahví vína a placatkama po kapsách. Byl jsem náležitě olíbán, vytažen z postele a bylo mi doporučeno, že pokud do pěti minut nevyrazíme, tak mě zlechtají. Minuty jsem se balil asi jen dvě, z lechtání mám vítr. Pelášíme dolů k nádraží. Kristýnka výská, protože jedu rychle. Zase cítím obrovskou chuť zapařit, takový to souznění, radost, že jsme spolu. Kamarádi z mokrý čtvrti, metalová cháska, co už má něco za sebou. Chybí jen Venca, kterej je pořád ztracenej ve svým temným světě a Sabath, který vyměnil naši společnost za nějaký pražský máničky. Sedí doma, popíjejí a vzpomínají na starý časy, no chápete to? "Jsem rumová víla": křičí Prcalinka a ostatní se jí smějí, protože nepije rum, ale slivovici. Dneska to bude ještě zajímavý.

Nádražka byla vždycky zaplivanej chrám a její neopakovatelná atmosféra zůstane navždy v našich srdcích, to zase říká Jana, která si uvnitř rozepne křiváka a všichni místní i přespolní opilci na ní ihned koukají jako na zjevení. Ona vlastně svým způsobem je. Moc ji to sekne. Samice, co by každej chtěl a ona s nikým nevydrží. Možná je moc náročná, nebo na ní letí samí debilové, kdo ví? Do vlaku se nasoukáme poměrně těžce, jede jen kutálka a uvnitř je zima. Ještě že jsem byl prozřetelný a koupil v hospodě rum. Nejedu někam poprvé, ne? Srkáme tedy bramborovou radost a tetelíme se blahem, protože se zase všichni konečně vidíme. Kristýnka předvádí, jak si umí stoupnout a jde z nás taková síla, že se námi dávají všichni do řečí.

V Bakově toho zase tolik moc nebývalo, dokonce jsme kdysi s místními vedli s klukama nějaký boje, ale čas hrany otupil. Už jsme nebyli ti testosteronem natlakovaní machři - mlíčňáci, co nejdou pro ránu daleko, ale spousta z nás měla solidní vztahy a taky už jsme měli něco za sebou. Generace metalistů, která šla v našich stopách už byla víc rozdělená podle stylů. Pořád se to pod pódiem nakonec promíchalo, ale už byly občas slyšet ultra ortodoxní názory a třenice. Koneckonců, naše parta toho byla důkazem. Každý se vydával trošku jiným směrem, než byl jenom thrash. Ten už nám v některých momentech připadal trošku vyčerpanej. Ale dost přemýšlení, jde se slavit.

Už na nádraží jsme uchváceni jednou partou. Přijeli až z Liberce. Pár jich znám. A tak se kecá, Kristýnka je nadšená, protože tolik galantních kluků normálně nepotkává. To bylo taky zajímavý, metly sice vypadaly drsně a chlastaly jak dogy, ale každej nám ochotně pomohl, zeptal se, ve fanoušcích byla vzájemná empatie a tolerance (ano, to je to správný slovo). Tenkrát ještě většinou jo. Jasně, občas jsme potkali nějaký ty vidle, ale to máte všude. Jen jich mezi metalistama bylo tak nějak míň. Rozdám rum, dostanu slivovici. Řešíme nějaký nový desky, občas se mi holky různě ztrácejí, vidím, že se shlukly kolem Kristy, tlačí ji a řeší si ty svoje holčičí věci. Jsem už trošku prdlej, ale těším se do hospody u kulturáku. Ta už je skoro plná, ale ještě tu je jeden stůl pro nás. 

Muzikanti normálně chodí mezi náma, zastavují se, podávají ruce, nikdo si nehraje na hvězdy. Nevím, takhle si to pamatuju já. Možná jsem to viděl tenkrát naivně, ale takhle na mě všichni působili. Možná se někde pomlouvalo, koneckonců, jsme Češi, ale to já nezažil. Udělá se mi blbě, mají tu nějaký kyselý pivo. Jdu na záchod. Znáte takový ty jen ke stropu nedosahující zdi oddělující pánské a dámské hajzlíky? Je tam všechno slyšet. Kluci pokřikujou na opačné pohlaví vtipné oplzlosti, dámy se řehtají. Hodím šavličku a musím si chvilku sednout. Pak zaslechnu od dívčích keramických mís, že tam jsou moje holky s Kristýnkou. Zrovna mluví o mě, asi bych to neměl slyšet a vlastně dodnes jsem to nikomu neřekl, ale připadám si šťastný. Říkají jen samá milá slova. Jak neumím vyprávět vtipy, jak jsem někdy nervní, jak někdy až moc mluvím. Ale to je jediná, hezky řečená "kritika". Jinak se do mého srdce vlévá doslova řeka blaženosti. To si snad ani nezasloužím.

Když vylezu z hajzlu, tak normálně dojetím brečím. "Co je vole, nedala ti?": zeptá se mě někdo u umyvadla a tak mu odpovím, že to mám z blití. Usměje se na mě a pozve mě na pivo. Oplatím rumem. Ten mi udělá dobře. V sále se začíná ladit. Holky nevidím, ale ony se o sebe postarají. Jdu rovnou před repráky, mám chuť být zničenej. Všechny kapely mají velkej úspěch. Zvuk je perfektní, všichni odvedli skvělý výkony. Celej sál v podstatě od začátku do konce zpíval. Byly to hymny, metalový songy, který jsme měli všichni hluboko zadřený pod kůží. Vítězem večera byl jednoznačně Arakain, kterej předvedl doslova zničující vystoupení. To byl thrash jako řemen. Bylo to hodně divoký, já byl na konci úplně vyšťavenej. Vymačkanej jako citron. Kyselina mléčná ze mě tekla proudem.

Jdu hledat svoji milou a moc mi to nejde. Kde může hergot bejt? Ptám se lidí, ale nikdo neví. Nakonec se mi uleví, když ke mě jede přes sál plnej kelímků, rozlitýho piva. Ožralej byl i osvětlovač a tak mi na ní hodí kužel světla. Je to jak z nějakýho muzikálu. Zastaví se uprostřed a jak je taky opilá, tak vstane. Normálně si stoupne a udělá pár prvních kroků. Už to zvládala doma, ale tady je to něco jinýho. Rozeběhnu se k ní a chytnu ji přesně ve chvíli, kdy padá k zemi. Jsme jeden chodec a jeden nechodec. Ale věříme, teď už doopravdy jo. Ještě nevíme, že nás čeká hodně moc práce a bolesti, ale odhodlání je velké. Líbáme se jak dva milenci, ehm, to vlastně jsme. Zvu ji na pivo a rum. Ještě nám nalejí. Jsme rozněžnění, hotoví a zpocení po koncertě, ale voníme si.

Nějak se kousneme, přijdou pro nás holky, že prej jede vlak. Jenže vedle je non-stop. A nám se nikam nechce, neradi bychom narušili auru, atmosféru, určitě to znáte. Tak se rozloučíme, dáme si sbohem a zůstaneme sami mezi automaty na peníze i coca colu. Pijeme lahvový a povídáme si. Chodec a nechodkyně, jsme dva ztracený i nalezený, jsme možná trošku rozervaný životem, někomu můžeme připadat švihlý, ale mi si tím kompenzujeme bolest, víte? Posloucháme drsnou hudbu, ale jsme duše hodný - čisťounký (hlavně tedy Kristýnka), možná i svým způsobem neposkvrněný. Mluvíme o tom, že jsme nejlepší lidi stejně potkali na metalu. Amen! Bez debat. Tak tomu bylo a chci, aby to tady bylo navěky zapsaný. Vydržíme do pěti do rána. Pak nakoupíme lahváče, dáme je Kristě do brašny na vozík a jede se.

Z koncertů a různých zábav se tenkrát chodilo běžně pěšky. Taxíky nemám rád a nechce se mi za ně utrácet. Tak si zvednu límec u křiváka a vyrazíme směr domov. Fouká a sněžo - prší, je fakt hnusně, mám strach, aby má milá nenastydla, taky už cítí nohy a to není žádná prdel. Tak ji dám svůj svetr i křiváčka. Jsem jak Amundsen, co se připravuje na další výpravu. Jdeme nocí, občas nás oslní kužel světla od aut. Nejezdí jich sice tolik, ale stejně jsme blázni. Kilometrů nás čeká hodně, možná ke dvaceti, jsem umořený chůzí. Ke konci zvedám nohy už automaticky jako robot. Konečně kopec v Kosmonosích. Stoupnu si na vozík a jsme fakt magoři, protože jej celej sjedem šusem. Šílenci, blázni, nezodpovědný děti. Adrenalin. Potom přes celou Boleslav a už ležíme doma. Vytáhnu poslední kousek pivní radosti z lednice a potom usneme spánkem všech spravedlivých.

"Vstávej, koukej, podívej se na mě": probudí mě někdy kolem poledne. Asi jak byla utahaná a přiopilá a nějak se ji všechno spojilo v hlavě, tak si došla sama na záchod. Bože můj, Kristýnko, tebe vyléčil metal. Není to samozřejmě pravda, bylo to celé o vůli a nekonečné síle, odříkání a o bolesti, ale v tenhle moment věříme, že ušla tolik kroků díky metalu. Mám takovou radost, že se nabídnu se snídaní. Jako pokaždé všechno spálím, ze mě kuchař nikdy nebude a pak říkám vtipy, to mi taky nejde. Podíváme se v jednu chvíli jeden druhýmu do očí a najednou chápu, o čem se s holkama na těch hajzlících bavili. Mám tě moc rád, víš, nejsem a nikdy nebudu dokonalej, ale je mi s tebou fakt dobře. Doufám, že mi nikdy neutečeš, když teď začneš za chvíli chodit. Dostanu pusu a pár milých slov. "Hele, vždycky jsme říkali, že jsme chodec a nechodec a to bychom měli změnit ne?": zeptám se, ale ona nechce nic zakřiknout, ještě nás čeká hodně dlouhá cesta. Na konci už je ale vidět světlo.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :