New album of Czech death metal band HYPNOS - "The Blackcrow" (2020)

DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 17. května 2020

Home » » PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý čtyřicátý šestý - Tulák samoty číslo I.

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý čtyřicátý šestý - Tulák samoty číslo I.


Příběh dvoustý čtyřicátý šestý - Tulák samoty číslo I.

Očekávalo se ode mě, že udělám spoustu věcí. Třeba, že požádám Kristýnku o ruku, že se budu učit na druhou maturitu, že budu dospělý, že se postavím životu čelem. Každý po mě něco chtěl, něco neustále žádal, měl jasnou představu, co bych měl dělat. Jenže já byl mladej, rozervanej a nevěděl jsem vůbec nic. Nechtěl jsem se zařadit, navléknout papuče a čumět na fotbal. Nadávat na starou, slintat nad mladejma holkama a neustále vzpomínat, jaký to bylo super, když jsem byl svobodnej. Taky se zase ozvali vojáci, ty kurvy zelený. Původně jsem se měl odjet učit na 14  dní na chalupu. Původně se mnou měla jet i Kristýnka. Ale zůstala raději se svým tátou, aby se trošku užili.

Tak jsem byl sám a dával jsem si pár pivek před cestou v hospodě U Hymrů. Nějak podvědomě jsem cítil, že se mi právě mění život. Připadal jsem si jako duch, který se vznáší nad tělem a sleduje, co ten kluk jeden ušatej zase provede. Vedle mě stála stará modrá krosna. Venku zuřilo jaro a v tuhle dobu jsme pokaždé s Kačkou vyráželi do lesů. Seru na školu, raději jsem si místo učebnic narval do batohu lahváče, rumy a dvě igelitky baterií do walkmana. Přijde Jana a Prcalinka a promlouvají mi do duše. Co se děje, co s tebou je, nás neoblbneš. Mlčím a jen přikyvuji. Už se těším, až ucítím v nohách únavu, až zmizím do lesů. 

Dostal jsem asi náklaďák dobrých rad. Všichni to se mnou mysleli dobře. Měl jsem skvělou práci, školu zvládal levou zadní, Kristýnka začala chodit a právě vyšlo asi padesát zásadních metalových desek. Tak proč jsem kurva tak smutnej? Neměl bych si užívat života? Neměl bych plánovat budoucnost? Asi jak jsem zažíval dlouhej nekonečnej stres s Kristýnkou na vozíku, tak mi vypověděl mozek, nevím, tímhle si každej musí projít sám. Srovnat se, dát dohromady, ujasnit si, co chce. Všem jsem řekl, že jsem jako mladej indián, co vyráží na válečnou stezku. Tak si zase všechno neposer, řekli mi na oplátku. Čeho se vlastně bojíš? Zodpovědnosti? Zrovna ty, který si spolehlivej, kterej seš oporou? Holky mě znaly moc dobře, jako svý boty. Nojo, ale bejt pokaždý ve správnej čas na správným místě je taky pěkně vyčerpávající. 


Nutno si uvědomit, že jsem byl mladej. Hledal jsem jako asi každej klid. Mohl jsem ho mít, stačilo lusknout prsty a stal bych se pánem od rodiny, solidním občanem, zodpovědným otcem (kdo jiný než ty?). Pochyboval jsem sám o sobě, nebyl si jistej, bylo toho na mě nějak moc. Zvládl jsem dva roky s holkou na vozíku, nekonečný hodiny bolesti, zvládl jsem rehabilitace, vydržel jsem přenášení, omývání, nehty, zaryté do mých rukou. Najednou jsem měl pocit, že v mých dlaních je prázdno, že mám někde vzadu v mozku temnotu, že jsem sám, samotinký mezi všemi. Dopil jsem pivo, podíval se Pavlovi do očí a výčepák mi pevně řekl, tak se drž kovboji. Asi už podobné chlápky viděl. 



Na vlakáč jdu pěšky, noha střídá nohu, vzpomínám na Keruaca, na Dharmový tuláky, na maják, kde psal svoje knihy. Hele, kamaráde, ty tvoje příběhy psal sám život, zrovna teď ti rozumím asi nejvíc. V hlavě se mi usadila představa, že si budu číst někde v horách, ve spacáku, pod kamenným převisem. S rumem v ruce, uprostřed divočiny. Nádražka je plná, zrovna přijel vlak od Prahy. Sednu si do koutku a čtu si. Rumík mi dělá moc dobře. Paní pinglová se mě ptá, cože jsem tak smutnej, ale já nevím, vlastně bych ani neměl být. Nahne se ke mě, ukáže mi to svoje krásný poprsí a rozcuchá mi vlasy. Prej kdybych měl čas, tak ať se večer stavím, ale s díky odmítnu. Víte krásná paní, já jsem na válečný stezce. Tak hodně štěstí kovboji. Nějak nechápu, proč mi všichni říkají kovboji, když na zkušenou chodili indiáni? Kovbojové mezitím chlastali s děvkama v báru, ne?


Couráček drncá a v jedný takový zastávce se třema panelama u kolejí čekáme poměrně dlouho. Vyskočím na cígo a když se vrátím, tak proti mě sedí ona. Usměju se, to se na hezký holky musí. Je jí tak dvacet, má kudrnatý zrzavý vlasy, pih plný obličej a přidrzlej úsměv. Chvíli si představuju, že ji fotím. To by panečku bylo. Divoká, divoká. A kam že jedu a já že na chalupu a pak nevím. Máš něco k pití a já že jo. Jak se jmenuješ. Říkají mi Smrťák. Já jsem Kamila. Vyhrknu se samozřejmostí mladého muže, že jí to sluší. Divoká, divoká. Vlasy jí neposedně poskakují do obličeje, jak se často píše v knihách. Mluví dál, mluví a je tak trošku švihlá hippiesačka. Působí tak. Ale ona je spíš tramp. Hele, byl si na Malý Skále? Styčných bodů najdeme spoustu. Třeba rum, ten spojuje, to je jasná věc.

V Turnově mě zve do nádražky. Čeká na ní kamarádka. Aniž bych se ptal, tak mi sdělí, že Jana je panna. Éterická blondýnka. Tichá a svůdná. Teda holky, vy jste jak z nějakýho porno filmu. Smějeme se a ony že pojedou se mnou. Nechci, děkuji, nemám chuť, ani zájem. Chci bejt sám, tajemnej, ticho a ne ženský smích, to jsou věci, který mě teď zajímají. Slečny jsou ale přítulný a já rozjitřenej. Podléhám a beru je na chalupu. Pohostím párky ve střívku a lunch meatem bez chleba. Sedí tam v košilích s uzly zavázanými nad holým břichem. Jen v kalhotkách. Naváté tak akorát. Hergot, to je ale rajc. Když teď zasunu, tak se to nikdo nikdy nedozví. Raději je naleju rumem, až nemůžou chodit. Pak jdu spát do spacáku před chalupu a koukám na hvězdy. Dejte mi všichni pokoj.

Ráno mi nabídnou, že mi ho aspoň na rozloučenou vykouří. Chtěl bych, chtěl bych hrozně moc. Protože tohle je přesně ten sen, který jsem míval v pubertě. Dvě holky v klíně, s plnými rty. Kudrnatá zrzavá divoká smyslná a éterická jemná stydlivá blondýnka. Bože můj, jenž si na nebesích. Pánbůh mi pomůže, Janinka se poblije a je klid. Ještě mi na rozloučenou ukážou zadky a já pak musím nahoru na půdu, k časáku s jabloneckou bižuterií. Dámy znám už spoustu let, tak to vlastně není žádná nevěra. Chvilku si vyčítám, že jsem nevyužil situace. Pak nemůžu najít některý věci, slečny si asi trošku prolezly chalupu. Možná jsem jim měl vyprášit kožich, děvky jedny. Oddechnu si až ve chvíli, kdy najdu peněženku. Zajdu na oběd do hospody, vrátím se a sedím na kadibudce a řvu do lesů. Co jsem to včera snědl a vypil?

Zamknu chalupu, vezmu si jen klíče a lahev rumu. Vylezu na hřebeny, naschvál chodím stezkama, který nikdo nezná. Navštěvuji místa, který jsem kdysi pokřtil s Kačenku, kde jsem si to rozdal s Monikou, kam jsem vytlačil s vozíkem Kristu. Co vlastně chci a proč tu jsem? Tolik otázek v hlavě a žádné odpovědi. Asi to k mládí patří, člověk hledá, chce někým být. Proč jsem se smál a pak najednou brečel? Jsem normální? Půl lahve rumu ve mě a nikde žádnej bůh, ani anděl, který by mi poradil. Zvedne se vítr. Kam mám jít? Co hledám? Hledal jsem znamení? Nebo ohnivej nápis na zdi? Velkýho Manitoua nebo Panenku Marii? Nevěděl jsem. Pomalu jsem se dostal na Muchov. Je divný, že jsem ožralej nespadl nikde ze skály, ale vítr mi udělal dobře.

Křičím do kraje, pode mnou se válejí mraky. Nakonec se schoulím pod přístřešek a usnu vyčerpáním a chlastem. Zdají se mi všechny noční můry. Vrátí se Kačenka s rozbitým obličejem z bouračky. Já nejsem mrtvá a nikdy nezemřu. Vrátí se Prcalík, s vypadanými vlasy a bolestí, rakovinou v očích. Přijde i Kytka a má bledý obličej utopeného. Cože? Vždyť už jste mi odpustili, ne? Slibovali jste, že už mi dáte pokoj, tak proč? Najednou je tu nahá Monika a že prej ji ten její debílek mlátí. Je jich zástup a všichni se mě ptají, co chci jako dělat dál? Pak přijede Kristýnka na vozíku a nemá nohy, přišla o ně, protože jsem se o ní špatně staral. Hnusnej sen, ze kterýho se nejde probudit. Ty si mě jako nechceš vzít? Za trest tě zavřu do lednice. Luskne prsty a máme tu mrazák na mrtvoly. Lehnu si dovnitř a řeknu jí, že už mi je všechno jedno. 

Probudím se a klepu se. Na horách je v noci pěkná kláda. Ze tmy ke mě doléhá spousta zvuků, které neznám. Jsem na hřebenech, snad mě neroztrhá zvěř. Nebojím se, v lese nemám strach, jsem už ve fázi, kdy se bojím jen zlých lidí. Nemám spacák, nemám nic. Třesu se, ale jinak je mi fajn. Hele, trošku rumu zbylo. Loknu si a někde poblíž zahouká sova. Kde jsi Bože, kde jsi Manitou? Proč se mi vrací zlé sny? Vždyť se snažím nikomu neubližovat, žít normálně, myslím, že nejsem žádná svině. Tak proč pořád tolik bolesti? Já vím, občas jsem nevrlý, morous a mluvím sprostě. Nemám rád hloupý ženský, tupý řeči, nerad tančím, nejím houby, ale to snad není hřích? V žilách se mi pomalu rozleje rum a je mi dobře. Moc dobře. Usnu a vůbec nevím o světě. Ráno mám na sobě rosu.

Probuzení je krásný, ale studený. Svléknu se do naha a jdu do potoka. Jsem očištěn. Napadne mě, že bych se mohl stát vlčím dítětem, součástí lesa. Pryč od civilizace, od vstávání do práce, pryč od lidí. Vsugeruju si to tak, že dostanu chuť na syrové maso. Mám hlad, já mám fakt hlad jako vlk. Měl bych se vrátit na chalupu. Obléknu se a jdu po pěšinách zpět. A jak sestupuju dolů, tak se do mě vkrádá klid. Jdu loukou, mezi stromy a všechno kvete. Jednou za čas je dobré být sám. Já to vlastně nikdy neuměl, až teď, učím se. Učím se vydržet sám se sebou. Někdy to není lehký. Na chalupě dojím párky, dojdu za slečnama na půdu a myslím na ty dvě prdelky, co jsem mohl mít. Pak si vezmu plnící pero po dědovi a na zažloutlý papír napíšu několik svých pocitů. Když skončím, tak mám oči plné slz.

Nebyly to ještě ani dva dny, co jsem utekl (ano nazývejme věci správnými slovy) z Boleslavi a už jsem si připadal, že chci být tulákem samoty navždy. Věděl jsem, že se budu muset vrátit a zase začít žít. Ale bylo to skvělý. Přesně tohle jsem potřeboval. Oblohu nade mnou, staré tikající hodiny v kuchyni, když necháte otevřené okno. Rodinka rejsků, se kterými máme dohodu, že nesmí do chalupy, jinak je zabiju. Sousedovic kočka, která chodí na pokec. Viděli jste něco krásnějšího, než laň s mládětem, když jdou k večeru pít na louku u chalupy? Vůně kravskýho lejna, mléko od těch posraných krav, co chutná jako mana nebeská. Ruce roztažené k nebi, když ležím na zádech a sleduju mraky. Tohle je pro mě hrozně důležitý, tohle je cesta, která je i cílem. Díky vole Kerouacku, díky Dharmoví tuláci, díky má milá sousedko, která když hrabeš na zahradě, tak se ti zvedá sukně. Usměj se na mě, já už také nejsem tolik smutný. Snad.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Share this games :